55 A 1/2019

Rubrum

č. j. 55 A 1/2019 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: A. S., státní příslušnost Ukrajina, trvale bytem Ukrajina, Dněpropetrovská oblast, rajon Pavlohrad, Soborna 73 zastoupen JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem nám. Míru 14, Mladá Boleslav, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR-25393-2/ČJ-2018-930310- V230 a ze dne 17. 1. 2019, č. j. CPR-25393-3/ČJ-2018-930310-V230 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

2 55A 1/2019 1. Žalobou doručenou dne 25. 1. 2019 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí žalované (dále jen „napadená rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím č. j. CPR-25393-2/ČJ-2018-930310- V230 bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 7. 2018, č. j. KRPC- 79636-27/ČJ-2018-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí o vyhoštění“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím o vyhoštění bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť žalobce naplnil důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, když bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky od 31. 5. 2018 do 4. 6. 2018 v rozporu s § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců bez platného povolení k pobytu, a překročil dobu pobytu na území o 5 dnů. Svým jednáním žalobce porušil ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, čímž spáchal přestupek podle § 156 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

2. Napadené rozhodnutí o vyhoštění bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobce disponoval vízem typu „D“, které jeho držitele opravňuje pobývat nejen na území Polské republiky, ale v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010 též na území jiných členských států EU, po dobu nejdéle 3 měsíců v jakémkoliv šestiměsíčním období, pokud jsou splněny podmínky stanovené nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013. Rozhodná doba pro určení nepřetržité délky pobytu žalobce za území České republiky je období ode dne 2. 3. 2018, kdy žalobce poprvé vstoupil na území ČR, do dne 4. 6. 2018, kdy se uskutečnila pobytová kontrola. Žalovaná nepřihlédla k tvrzením žalobce o tom, že měl během pobytu na území ČR absolvovat několik vícedenních školení na území Polska, čímž došlo k přerušení doby 90 dnů. Žalovaná měla toto tvrzení za nepodložené a nevěrohodné, a pokud žalobce snáší tvrzení svědčící v jeho prospěch, je také jeho povinností tato tvrzení důkazně podložit. Nebyly shledány pochybení co do odůvodnění přiměřenosti zásahu, neboť cizinci musí dodržovat povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců a pokud tomu tak není, vystavují se riziku správního vyhoštění. Podle žalované správní orgán I. stupně náležitě zjistil skutečný stav věci a opatřil veškeré potřebné podklady pro vydání rozhodnutí o vyhoštění.

3. Druhé napadené rozhodnutí se týká uložení povinnosti nahradit náklady spojené s řízením o správním vyhoštění, přičemž tímto rozhodnutím žalovaná potvrdila prvostupňové rozhodnutí ze dne 10. 7. 2018, č. j. KRPC-79639-28/ČJ-2018-020025, kterým byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Napadené rozhodnutí žalovaná odůvodnila tím, že proti žalobci bylo vedeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo zjištěno, že žalobce na území ČR pobýval bez oprávnění k pobytu v období od 31. 5. 2018 do 4. 6. 2018. Z ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) se podává, že povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi řízení, který toto řízení vyvolal porušením své povinnosti. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 55A 1/2019 Výše paušální částky je stanovená prováděcím právním předpisem. Žalobce způsobil zahájení správního řízení svým protiprávním jednáním a bylo povinností správního orgánu rozhodnout o nákladech řízení.

4. Žalobce předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a žalovaná se nevypořádala se všemi důkazy a námitkami žalobce uvedenými v odvolání.

5. Dle žalobce žalovaná nesprávně posoudila smysl poskytování přeshraniční služby. Výchozí právní úprava je zakotvena v § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle kterého není u cizince vyslaného na území ČR vyžadováno povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta. Zákon dále stanoví podmínky a povinnosti jak pro zaměstnavatele vysílaného zaměstnance, tak pro příjemce služby. V kontextu s právní úpravou mohl být žalobce jako vysílaný zaměstnanec vyslán mimo území Polské republiky svým polským zaměstnavatelem celkem na dobu 180 dnů a maximálně na 90 dnů v jenom celku.

6. Podle žalobce byly veškeré uvedené podmínky pro jeho vyslání splněny. Žalobce byl na území ČR vyslán prostřednictvím písemného příkazu, který obdržel od svého zaměstnavatele v rámci přeshraničního poskytování služeb. Po celou dobu pobytu na území ČR měl platné dlouhodobé vízum s kódem účelu pobytu „D“, číslo 011059280, platné od 30. 1. 2018 do 7. 11. 2018, které žalobce opravňovalo k neomezenému počtu vstupů a k pohybu po Shengenském prostoru po dobu platnosti víza, v daném případě po dobu 180 dnů. Žalobce na území ČR vykonával práci pro svého polského zaměstnavatele (DELTA INVEST Sp. z. o. o.), se kterým měl uzavřenou platnou pracovní smlouvu, a který mu prostřednictvím odštěpného závodu na území ČR (DELTA INVEST JOB o. z.) práci zadával, kontroloval ji, poskytoval pomůcky, vyplácel mzdu, atd.

7. Žalobce v žalobě tvrdí, že v rámci dokazování poskytl správnímu orgánu I. stupně důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že žalobce na území ČR nepobýval déle než 90 po sobě jdoucích kalendářních dní. Nadto na území ČR pobýval legálně na základě platného dlouhodobého víza vydaného Polskou republikou. Závěr žalované je proto v tomto ohledu nesprávný.

8. Dle žalobce tak bylo zasaženo do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu, které je zajištěno jak vnitrostátním tak i komunitárním právem. Žalobce má rovněž za to, že je zasaženo do jeho ekonomického a sociálního postavení a vzhledem k situaci v zemi původu je žalobci znemožněno zajistit prostředky pro jeho rodinu.

9. Podanou žalobou žalobce žádal přiznat žalobě odkladný účinek. Podle § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění cizince odkladný účinek, proto o něm již krajský soud samostatným usnesením nerozhodoval. Soud nepřistoupil ani k rozhodování o odkladném účinku ve vztahu k rozhodnutí o nákladech správního řízení, neboť vzhledem k zákonem stanovené šedesátidenní lhůtě pro rozhodnutí ve věci (§ 172 odst. 8 zákona o pobytu cizinců) vyhodnotil krajský soud jako neúčelné rozhodovat samostatným usnesením o odkladném účinku ve vztahu k rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení, neboť tímto rozsudkem krajský soud rozhodl rovněž o napadeném rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady řízení. Rozhodnutí o správním vyhoštění představuje hlavní rozhodnutí ve věci a rozhodnutí o uložení povinnosti uhradil náklady řízení má odvozený režim od rozhodnutí o správním řízení. Kdyby nebylo zahájeno řízení o vyhoštění v důsledku porušení právní povinnosti žalobce, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 55A 1/2019 nedošlo by ani k vydání rozhodnutí o uložení povinnosti nahradit náklady takového řízení.

10. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a konstatovala, že setrvává na závěrech tam učiněných, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a délka uloženého opatření odpovídá jednání, kterého se žalobce dopustil.

11. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

12. Dle úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 4. 6. 2018 č. j. KRPC-79639-2/ČJ- 2018-020025 byl žalobce zajištěn pro důvodné podezření, že neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo že zde neoprávněně pobýval. Dle úředního záznamu z téhož dne, č. j. KRPC-79639-3/ČJ-2018-020025 provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor pobytovou kontrolu ve firmě Yanfeng Czechia Automotive Interior Systems s. r. o., Průmyslová 954, Planá nad Lužnicí (dále jen „Yanfeng“), kde byl žalobce zkontrolován. Žalobce hlídce předložil ukrajinský platný cestovní doklad č. EX576087 s národním vízem s platností pro Polskou republiku č. 011059280, typ „D“, MULT, délka pobytu 180 dnů, s dobou platnosti od 30. 1. 2018 do 7. 11. 2018, poslední vstup na území členských států EU dne 18. 2. 2018. Lustrací bylo zjištěno, že žalobce je hlášen k pobytu na území ČR v Plané nad Lužnicí, ubytovna Reprogen a. s., a to od 2. 3. 2018. Žalobce potvrdil, že ode dne 2. 3. 2018 z ČR nevycestoval.

13. Dne 4. 6. 2018 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, neboť bylo zjištěno, že pobyt žalobce na území ČR je ode dne 31. 5. 2018 neoprávněný, když překročil oprávněný pobyt na území o 5 dní.

14. V průběhu výslechu konaného dne 4. 6. 2018 žalobce uvedl, že mu ukrajinská agentura začátkem roku 2018 obstarala vízum do Polské republiky. Žalobce dne 18. 2. 2018 odcestoval do Polska a nastoupil k výkonu práce ve společnosti DELTA, což byla podobná společnost jako Yanfeng. Po dvou týdnech jej vyslali do České republiky do firmy Yanfeng. Žalobce přicestoval mikrobusem do ČR dne 2. 3. 2048 a dne 5. 3. 2018 nastoupil do firmy Yanfeng a po celou dobu až do dne kontroly pobýval na území České republiky. Tuto skutečnost žalobce stvrdil i v rámci doplňujících otázek. Žalobce neměl povědomí o tom, že na vízum, jímž disponoval, mohl na území ČR pobývat jen 90 dnů. Měl za to, že na území ČR pobývá legálně a nebyl si vědom toho, že překročením doby 90 dní překračuje zákonné ustanovení. V České republice nemá žádné rodinné či osobní vazby, jeho rodina žije na Ukrajině. V ČR si pouze chtěl vydělat peníze. Je svobodný a na Ukrajině bydlí v bytě společně s rodiči. Žalobci nic nebrání v návratu do země původu, v oblasti kde, bydlí, neprobíhají žádné vojenské nepokoje či boje. Případné správní vyhoštění na něj bude mít jen ekonomický dopad 15. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra ČR. Ze závazného stanoviska vydaného dne 5. 6. 2017, Ev. č. ZS42256 plyne, že vycestování je možné.

16. Dne 18. 6. 2018 byl správním orgánem I. stupně žalobce vyrozuměn o skončení dokazování a o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 55A 1/2019 17. Správní orgán I. stupně vydal dne 7. 10. 2018 prvostupňové rozhodnutí o vyhoštění a prvostupňové rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Prvostupňovým rozhodnutím o vyhoštění rozhodl správní orgán I. stupně o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a stanovil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením všech skutečností dospěl k závěru, že žalobce naplnil podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že se žalobce zdržoval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu v období od 31. 5. 2018 do okamžiku kontroly provedené dne 4. 6. 2018, v rozporu s § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí vzal správní orgán I. stupně v úvahu délku pobytu žalobce na území ČR, věk, zdravotní stav, soukromé, rodinné a ekonomické poměry žalobce i jeho integraci na území ČR a vazby na zemi původu. Žalobce vyvolal řízení o správním vyhoštění porušením své povinnosti a je tudíž povinen strpět negativní následky spojené s porušením jeho zákonné povinnosti.

18. Rozhodnutí, kterým byla žalobci stanovena povinnost uhradit náklady řízení, bylo vydáno podle § 79 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška Ministerstva vnitra“), neboť řízení bylo zahájeno v důsledku porušení povinnosti ze strany žalobce.

19. Proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne 20. 7. 2018 odvolání. V odvolání žalobce namítl, že byl svým polským zaměstnavatelem vyslán do odštěpného závodu na území České republiky. Platné pracovní povolení, kterým disponuje, opravňuje žalobce k výkonu práce bez omezení pro všechny členské státy EU. V odvolání žalobce tvrdil, že od doby příjezdu do ČR absolvoval několik vícedenních školení v Polsku, a nedošlo tudíž k překročení povolené délky pobytu, jak tvrdí správní orgán. V souvislosti s požadavkem na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce požadoval také zrušení rozhodnutí, kterým mu byla stanovena povinnost uhradit náklady řízení.

20. Žalovaná vydala žalobou napadená rozhodnutí dne 17. 1. 2019, přičemž odvolání žalobce jako nedůvodné zamítla a prvostupňová rozhodnutí potvrdila. Právní názor soudu 21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas.

22. Žaloba není důvodná.

23. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 55A 1/2019 systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

24. První námitku žalobce, že se žalovaná nevypořádala s veškerými důkazy a námitkami, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Krajský soud konstatuje, že v odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím žalobce toliko shrnul dosavadní skutkový stav a přednesl tvrzení, že od doby příjezdu do České republiky absolvoval společně s dalšími zaměstnanci společnosti DELTA INVEST JOB o. z. vícedenní školení v Polsku, aniž by toto své tvrzení čímkoliv důkazně doložil. Krajský soud připomíná, že byť bylo správní řízení o vyhoštění žalobce vedeno z moci úřední a správní orgány jsou v rámci takového řízení povinny provést a odůvodnit veškerá tvrzení ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení, není povinností správního orgánu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch žalobce, navíc když žádné takové skutečnosti nejsou správnímu orgánu známy. Je to právě žalobce, který tvrdí konkrétní skutečnosti ve svůj prospěch, aby tyto tvrzené skutečnosti i náležitě prokázal a důkazně podložil. To se však v nyní posuzované věci nestalo a žalobce v podaném odvolání zůstal pouze v rovině ničím nepodložených tvrzení. Taková důkazní situace však nesvědčí ve prospěch žalobce a nemůže legitimizovat jeho tvrzení ohledně porušení povinnosti žalované, která dle žalobce nevypořádáním veškerých důkazů a námitek měla své rozhodnutí zatížit nezákonností.

25. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobce byl vyslechnut správním orgánem I. stupně, o čemž je ve spise založen protokol a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Žalobci byla poskytnuta možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzení, která žalobce předestřel v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobcem uváděny v rámci výslechu podle § 18 odst. 1 správního řádu ze dne 4. 6. 2018. Žalobce nikterak neosvědčil svoji účast na údajných vícedenních školeních na území Polska, naopak při výslechu uvedl, že od okamžiku přicestování na území České republiky dne 2. 3. 2018 z České republiky nevycestoval.

26. Soud ve světle výše uvedeného neshledal, že by byly opomenuty skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud přezkumem neshledal, že by správní orgán I. stupně a žalovaná tuto zákonnou povinnost pominuly. Provedené dokazování bylo dostatečné, odpovídající charakteru tvrzení žalobce. Připomíná se, že bylo na žalobci, aby přesvědčivě tvrdil a osvědčil skutečnosti svědčící v jeho prospěch, byly-li takové. Ohledně tvrzení žalobce stran jeho účasti na školeních v Polsku bylo setrváno pouze v rovině nepodložených tvrzení, které nemohly vyvrátit závěry učiněné správními orgány.

27. Žalobce disponoval jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D“) vydaným Polskou republikou. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010 a ve spojení s čl. 5 Shengenského hraničního kodexu ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013 rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 55A 1/2019 nejdéle 90 dnů v průběhu jakéhokoliv období trvajícího 180 dnů. Žalobce byl tudíž oprávněn setrvat na území České republiky maximálně po dobu 90 dnů. Správními orgány bylo zjištěno překročení této povolené lhůty a z tohoto důvodu bylo se žalobcem odůvodněně zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění.

28. Žalobce v podané žalobě konstatoval, že žalovaná nesprávně posoudila smysl poskytování přeshraniční služby. S touto námitkou se však nelze ztotožnit, neboť žalovanou nebyla problematika přeshraniční služby vůbec řešena. Je tomu tak zejména proto, že uvedenou námitku žalobce prvně snáší až v podané žalobě, v průběhu správního řízení nebyla vznesena. Je tedy zcela legitimní, že se žalovaná ani správní orgán I. stupně problematikou vysílání zaměstnanců a poskytováním přeshraniční služby nezabývaly. Předmětem sporu bylo pouze posouzení toho, zda žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně.

29. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraniční subjekt) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. Jak plyne ze správního spisu, žalobce měl k dispozici pracovní smlouvu v polském jazyce (osvědčení o výkonu práce cizincem). Ve spise je rovněž založena informace o vyslání žalobce, který nepotřebuje pracovní oprávnění, k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy v období od 5. 3. 2018 do 1. 6. 2018 a následně v období od 4. 6. 2018 do 16. 8. 2018 na pozici obsluhy strojů na výrobu a zpracování výrobků z plastů u společnosti DELTA INVEST JOB o. z., s místem výkonu práce na adrese Průmyslová 954, Planá nad Lužnicí.

30. O definičních znacích služby pojednal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 2 Ads 173/2014 – 28, kde uvedl, že „v případě poskytování služby se jedná o činnost prováděnou poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.“ Podstatnou okolností tudíž je, že vyslaný pracovník vykonává práci pro vysílající společnost. Mezi znaky závislé práce pak patří její soustavnost, osobní výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, povinnost jednat jménem zaměstnavatele a na jeho účet a v neposlední řadě i vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35).

31. V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že společnost DELTA INVEST JOB o. z. je odštěpným závodem zahraniční právnické osoby, kterou je DELTA INVEST SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ.. Odštěpný závod nemá svoji právní subjektivitu a je třeba jej posuzovat jako specifickou součást zřizovatele. Ve vztahu k posouzení otázky, zda se v případě žalobce skutečně jednalo o vyslání k plnění úkolů v rámci poskytování služby ve smyslu § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti má krajský soud za to, že podmínka uvedeného ustanovení splněna byla. Odštěpný závod je pobočka zapsaná do obchodního rejstříku, přičemž pobočkou se dle § 503 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) rozumí taková část závodu, která Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 55A 1/2019 vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.

32. Předmětem sporu tudíž není posouzení smyslu poskytování přeshraniční služby, neboť v nyní řešeném případě má krajský soud za to, že podmínka uvedená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti byla naplněna, když žalobce byl na území ČR vyslán k plnění stanoveného úkolu v rámci odštěpného závodu jeho polského zaměstnavatele. Podstatná je však skutečnost, že na základě Shengenského hraničního kodexu byl žalobce oprávněn pobývat na území České republiky na základě polského víza maximálně po dobu 90 dní během jakéhokoliv období 180 po sobě jdoucích dnů. Správními orgány bylo prokázáno, že tuto dobu žalobce překročil počínaje dnem 31. 5. 2018. Krajský soud tak učinil závěr, že postup správních orgánů byl správný, když žalobci vytkly neoprávněný pobyt na území České republiky v období od 31. 5. 2018 do 4. 6. 2018.

33. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobce na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení pobytu žalobce na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobce z území České republiky vycestoval sám na území jiného členského státu, který mu vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobci v pobytu na území Polska, pokud měl platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobce do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Podle tohoto článku Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobce nebude oprávněn pobývat na území Polska. Žalobce sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušil pobytový režim, existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobci vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody).

34. Krajský soud neshledal nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud má za to, že uvedených povinností správní orgány beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sám žalobce v průběhu výslechů Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 55A 1/2019 uváděl, že na území České republiky, potažmo Evropské unie, nemá žádné rodinné či obdobné osobní vazby, je svobodný, polské vízum si zařídil pouze za účelem dosažení příjmů z pracovní činnosti. K jakékoliv integraci žalobce na území České republiky tak nedošlo. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobce a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním zcela ztotožnil.

35. Krajský soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady řízení. Předmětným rozhodnutím byla žalobci uložena povinnost paušální částkou nahradit náklady spojené s řízením o správním vyhoštění ve smyslu § 79 odst. 5 správního řádu. Dle uvedeného ustanovení uloží správní orgán účastníkovi povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou v případě, že tento účastník vyvolal řízení porušením své právní povinnosti. Rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost uhradit náklady řízení, souvisí s rozhodnutím ve správním řízení ve věci samé, neboť rozhodnutí ve věci samé představuje výstup správního řízení, jež bylo vyvoláno porušením povinnosti žalobce. Jinými slovy rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady správního řízení má odvozený procesní režim s vedlejším výrokem, který je odvozen právě od rozhodnutí o správním vyhoštění, jakož od rozhodnutí s hlavním výrokem. Za situace, kdy žalobce vyvolal správní řízení v důsledku porušení povinnosti, která pro něj plyne z právních předpisů, je následkem této situace povinnost žalobce strpět úhradu nákladů s takovým správním řízením spjatých. Krajský soud pro úplnost poznamenává, že žalobce nevznesl žádnou námitku, pro kterou by spatřoval nezákonnost či nepřezkoumatelnost uvedeného rozhodnutí, krajský soud proto pro nekonkrétnost námitek blíže obsah rozhodnutí nezkoumal. Závěr, náklady řízení 36. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 55A 1/2019 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 22. března 2019 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.