55 A 12/2018

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: M. Z., narozen X státní příslušnost Ukrajina, zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2018, č. j. CPR-6309-5/ČJ-2018-930310- V236 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 5. 10. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2018, č. j. CPR-6309-5/ČJ-2018-930310-V236 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 12. 2017, č. j. KRPC-165944-37/ČJ- 2017-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť žalobce naplnil důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, když byl minimálně od 11. 10. 2017 do 6. 11. 2017 zaměstnán ve firmě Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor jako pomocný dělník vykonávající činnost zpracování těsta bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobce byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání a tuto skutečnost prokázal správní orgán I. stupně. Žalobce nevykonával kontrolovanou pracovní činnost pro polského zaměstnavatele, jak tvrdil. Nebyl tedy vyslán na území České republiky k plnění služeb polského zaměstnavatele, činnost žalobce na území ČR nebyla vykonávána pro polskou firmu, jménem této firmy ani pod jejím vedením a na její odpovědnost. Žalovaná měla za to, že žalobce nebyl oprávněn vykonávat práci v České republice. V případě žalobce se nejednalo o vyslání na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatele usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Podle žalované byly dokumenty k vyslání podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti předložené za účelem zastírání zaměstnání bez povolení k zaměstnání, neboť žalobce nikdy nepracoval pro polskou firmu POLFIZ Sp.Z O.O. Žalovaná v napadeném rozhodnutí učinila závěr, že žalobce nedisponoval pracovním povolením pro pracovní činnost, u které byl kontrolován, ač k tomu byl povinen, a naplnil tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. K případnému zásahu do soukromého či rodinného života v souvislosti se správním vyhoštěním žalovaná uvedla, že neshledala napadené rozhodnutí nepřiměřeným, neboť si žalobce za krátkou dobu pobytu na území ČR nestačil vybudovat žádné vazby, na území České republiky ani Evropské unie nemá žádné rodinné příslušníky. Podle žalované byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, který byl náležitě popsán a odůvodněn v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí.

3. Žalobce předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobce dále nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 ukládající správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, neboť nebyly zjištěny skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Mělo dojít rovněž k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, jelikož správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy žalobce.

4. Žalobce odmítá závěr, že měl na území ČR vykonávat nelegální činnost, neboť měl veškeré doklady řádně vyřízené a na území ČR byl vyslán polským zaměstnavatelem, který mu nadále poskytoval mzdu i během jeho výkonu činnosti na území ČR. Podle žalobce byl jeho výkon činnosti na území ČR v souladu se zákonem a povolení k zaměstnání nebylo potřeba.

5. Žalobce namítá, že pro řízení a potažmo pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly splněny podmínky, neboť má platné pobytové oprávnění na území Polska, které mu umožňuje také výkon zaměstnání. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s evropskou legislativou. Podle žalobce byl listinnými důkazy prokázán jeho zaměstnanecký poměr k polskému zaměstnavateli. Zaměstnavatel získává zakázky v rámci své podnikatelské činnosti na území celé EU a tyto zakázky plní prostřednictvím svých zaměstnanců tím, že je vyšle k plnění zadaných úkolů.

6. Žalobce dále konstatuje, že pokud mělo dojít k porušení povinností, toto porušení nebylo na straně žalobce. Žalobce splnil veškeré požadavky, které byly na něj kladeny, získal povolení k pobytu na území Polska, obstaral si zaměstnání a následně byl vyslán na území ČR k plnění pracovního úkolu. Tato skutečnost měla být smluvně podchycena a oznámena českým orgánům. Žalobce tedy neměl tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci.

7. Žalobce považuje napadené rozhodnutí jako nepřiměřené, pokud jde o uložené opatření. Forma uloženého opatření a délka samotného vyhoštění jsou nepřiměřené a neadekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty. Žalobce považuje správní vyhoštění za nepřiměřený zásah. Správní orgán měl vzít v potaz i jiné možnosti řešení a měl vážit následky, jež v důsledku uložení správního vyhoštění pro žalobce mohou nastat. Žalobce má platné pobytové oprávnění na území Polska a za současné situace, kdy je mu uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU po dobu 12 měsíců, by o možnost pobytu na území Polska přišel. V tomto ohledu spatřuje žalobce nepřiměřenost rozhodnutí do jejího soukromého života. Správní orgán I. stupně sice ve svém rozhodnutí uvádí hlediska předestřená v § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce se již nevypořádal. Rozhodnutí je tudíž čistě formalistické, neboť podle žalobce správní orgán I. stupně zákonné podmínky nenavázal na danou situaci a nezohlednil specifika tohoto konkrétního případu. Pro absenci konkrétního hodnocení zásahu do soukromého života žalobce považuje žalobce obě rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, o které se rozhodnutí opírá, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Konstatování rodinného zázemí v domovském státě není dostatečným důvodem pro tvrzení, že rozhodnutí není ve vztahu k žalobci nepřiměřené co do zásahu do soukromého života.

8. Nedostatečné zjištění skutkového stavu spatřuje žalobce především v absenci provedení důkazů, neboť nebyly prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobce si zakázku na území ČR nesháněl sám. Tu mu vyjednal jeho zaměstnavatel s českým zadavatelem. Podle žalobce by k objasnění vztahů jednotlivých společností mohlo výrazně přispět vysvětlení podstatných skutečností, o nichž správní orgány pouze spekulovaly v kontextu s řetězením vztahů a obcházení zákona.

9. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že vízum vydané v Polsku ve zjednodušeném systému neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Podle žalobce bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobce na území ČR vykonával práci pro svého polského zaměstnavatele.

10. Žalobce namítá, že není nijak hodnocen jeho pobyt na území Polska zvláště ve vztahu k nepřiměřenosti rozhodnutí, neboť vyhoštění z celého území EU bude mít neblahý dopad na pobytové oprávnění žalobce na území Polska.

11. Žalobce dále shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti vycestování žalobce z území ČR, když správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 61.

12. Žalobce závěrem namítá stanovení délky vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně zdůvodněna.

13. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a konstatovala, že setrvává na závěrech tam učiněných, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a délka uloženého opatření odpovídá jednání, kterého se žalobce dopustil.

14. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

15. Dle úředního záznamu ze dne 6. 11. 2017 č. j. KRPC-165994-3/ČJ-2017-020025 provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor pobytovou kontrolu v pekárně Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor (dále jen „pekárna“), kde byl žalobce zkontrolován při práci v pekárně, spočívající ve zpracovávání těsta na koláčky. Žalobce hlídce předložil ukrajinský cestovní doklad č. X s národním vízem s platností pro Polskou republiku č. 010733537, typ „D“, MULT 06, 352 dnů, s dobou platnosti od 25. 8. 2017 do 11. 8. 2018 vydaný Polskou republikou, poslední vstup na území členských států EU dne 17. 9. 2017. Žalobce však nedisponoval povolením k zaměstnání na území ČR ani živnostenským oprávněním. Na základě toho bylo se žalobcem tentýž den zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

16. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se správní orgán I. stupně obrátil na Úřad práce ČR s dotazem, zda má žalobce platné povolení k zaměstnání nebo zda byl nahlášen jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. S obdobným dotazem se správní orgán I. stupně obrátil i na živnostenský úřad. Dne 7. 11. 2017 bylo správnímu orgánu I. stupně Úřadem práce – kontaktní pracoviště Tábor sděleno, že žalobce byl dne 11. 10. 2017 nahlášen zaměstnavatelem VIKYS CZ s. r. o., IČO: 24780391 jako cizinec pracující podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, který byl vyslán k plnění úkolů s místem výkonu práce v obci Tábor. Dne 6. 11. 2017 byla na Úřad práce Tábor doručena zpráva o nástupu žalobce do zaměstnání, s tím, že žalobce byl nahlášen zaměstnavatelem NEREST – M s. r. o., IČO: 06421954 jako cizinec pracující podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Od 11. 10. 2017 měl být zahraničním zaměstnavatelem POLFIZ SP.Z.O.O.

17. V průběhu výslechu konaného dne 7. 11. 2017 žalobce uvedl, že si na Ukrajině sám vyřídil vízum do Polské republiky. Dne 17. 9. 2017 přicestoval do Polska a našel si práci jako stavební dělník. Po 2-3 týdnech pro něj již nebyla práce, proto jej dne 10. 10. 2017 převezl do Tábora blíže nespecifikovaný muž, u něhož žalobce v Polsku pracoval. Od stejného muže žalobce dostal dokumenty, přičemž mu bylo řečeno, že na jejich základě může v Česku pracovat. Dne 11. 10. 2017 v 16:00 začal pracovat v pekárně (Domita a.s.). Pracovní dobu měl od pondělí do soboty, neděle byly volné. Pracovní oděv a pomůcky dostal v pekárně. Na dotaz ohledně zaměstnavatele žalobce odpověděl, že není zaměstnancem žádné firmy, o firmách VIKYS CZ, NEREST – M a POLFIZ nic nevěděl. K vyslání k výkonu zaměstnání v České republice žalobce neměl žádný cestovní příkaz. V České republice nemá žádné rodinné či osobní vazby, jeho rodina žije na Ukrajině. V ČR si pouze chtěl vydělat peníze. Je svobodný a na Ukrajině bydlí v rodinném domě společně s rodiči. Žalobci nic nebrání v návratu do země původu, v oblasti kde, bydlí, neprobíhají žádné vojenské nepokoje či boje. Případné správní vyhoštění na něj bude mít jen ekonomický dopad.

18. Ve správním spise je dále založen dodatek ke smlouvě o provedení práce uzavřený dne 12. 10. 2017 mezi firmou POLFIZ a žalobcem o vyslání žalobce na služební cestu do ČR na pracoviště firmy VIKYS CZ, za účelem provedení manuální práce. Dodatek není žalobcem podepsán.

19. Dne 7. 11. 2017 byl sepsán protokol o výslechu s mistrovou výroby na pracovišti Domita, J. K., která vypověděla, že přidělovala žalobci práci a vedla docházku. Dne 23. 11. 2017 byl vyslechnut jako svědek Ing. F. N., ředitel pekárny Domita a. s. V říjnu 2017 oslovila pekárna Domita a. s. firmu NEREST – M, s níž uzavřela dne 1. 10. 2017 dohodu o dočasném přidělení zaměstnance. Svědek uvedl, že všechny osoby kontrolované Policií dne 6. 11. 2017 zná osobně, neboť je sám uváděl na pracoviště. Tyto osoby považoval za agenturní zaměstnance firmy NEREST – M, když Domitu tato firma oslovila na základě internetové poptávky na zaměstnance. Svědek uvedl, že firmu POLFIZ ani VIKYS nezná a nikdy s nimi nejednal.

20. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 24. 11. 2017, Ev. č. ZS38681 plyne, že vycestování je možné.

21. Dne 1. 12. 2017 byl správním orgánem I. stupně žalobce vyrozuměn o skončení dokazování a o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

22. Správní orgán I. stupně vydal dne 19. 12. 2017 prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodl o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením všech skutečností dospěl k závěru, že žalobce naplnil podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že žalobce pracoval na území České republiky bez povolení k zaměstnání, pobyt žalobce na území České republiky je pouze ekonomického charakteru. Správní orgán I. stupně vyložil ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle kterého spočívá oprávněnost zahraničního subjektu vyslat svého pracovníka do České republiky pouze v nadnárodním poskytování služeb. Výjimka uvedená v § 98 písm. k) o zaměstnanosti bude tudíž platit pouze v případech, kdy je zahraničním subjektem poskytována služba, která je definována v § 3 písm. a) zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb. Podle správního orgánu I. stupně jsou navíc předložené smlouvy charakteru dočasného přidělení zaměstnance k výkonu závislé práce pro jinou právnickou osobu. K přiměřenosti rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemá vytvořeny žádné vazby na území Evropské unie, naopak intenzita vazeb v domovském státě nebráni žalobci v návratu do země původu.

23. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne 27. 12. 2017 odvolání, které bylo dne 29. 1. 2018 doplněno. V odvolání žalobce namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav a uvedl, že je zaměstnancem polské společnosti, což bylo prokázáno listinnými důkazy. Tato polská společnost byla najata k provedení díla na území České republiky a princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby z jednoho členského státu poskytly služby jinému členskému státu. Zaměstnavatel žalobce v souladu s legislativou EU vyslal žalobce na území ČR za účelem plnění pracovních povinností. Žalobce si nevybírá místo svojí působnosti, když mu byl přidělen pracovní úkol, který byl povinen splnit. Žalobce dále namítl nepřiměřenost vydaného rozhodnutí co do zásahu do soukromého života. Žalobce neměl možnost vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání prvostupňového rozhodnutí. V odvolání uplatněné námitky jsou veskrze totožné s námitkami obsaženými v podané žalobě.

24. Vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo i do obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2017, Ev. č. ZS38681, žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o jeho potvrzení nebo změnu ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu. Dne 23. 4. 2018 ministr vnitra závazné stanovisko ze dne 24. 11. 2017, Ev. č. ZS38681 potvrdil, přičemž jsou ve správním spise založeny veškeré dokumenty, z nichž při rozhodování vycházel. Jedná se o Informace OAMP – Situace v zemi – Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 22. 1. 2018 a Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 12. 12. 2017 o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16. 8. - 15. 11. 2017.

25. Žalobce byl dne 16. 5. 2018 prostřednictvím svého právního zástupce vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla mu poskytnuta lhůta 7 dnů pro vyjádření se k podkladům.

26. Žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí dne 26. 9. 2018, kterým odvolání žalobce jako nedůvodné zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Právní názor soudu 27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas.

28. Žaloba není důvodná.

29. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

30. První námitku žalobce, že správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela, a které jsou součástí spisového materiálu (prvostupňové rozhodnutí, odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, Závazné stanovisko č. j. MV- 41626-2/OAM-2018 a kompletní spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-165994/ČJ-2017- 020025). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav ve věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu projednávané věci. Žalobce byl vyslechnut správním orgánem I. stupně, o čemž je ve spise založen protokol a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Žalobci byla poskytnuta možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhovat důkazy. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzení, která žalobce předestřel v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobcem uváděny v rámci výslechu podle § 18 odst. 1 správního řádu ze dne 7. 11. 2017. Žalobce nikterak nedoložil existenci pracovní smlouvy s polským zaměstnavatelem, naopak při výslechu uvedl, že v Polsku nikdy nepracoval, není zaměstnancem žádné polské společnosti ani nebyl vyslán agenturou; žádnou pracovní smlouvou nedisponuje. Práci v pekárně mu zajistil blíže neurčený muž z Polska. Žalobce také během správního řízení nepředložil žádné listiny, které by prokazovaly legálnost jeho výdělečné činnosti, nemá živnostenské oprávnění ani není osobou samostatně výdělečně činnou. Ve spise založené listiny (Dohoda o dočasném přidělení zaměstnance, Příkazní smlouva a Smlouva o poskytování služeb) pouze navozují dojem legálnosti výdělečné činnosti žalobce, tuto však neprokazují. Námitka žalobce, že má platné pobytové oprávnění na území Polska, resp. že je zaměstnancem polské společnosti, která byla najata k provedení díla na území ČR, se ve světle řečeného jeví zcela lichou.

31. Soud neshledal, že by byly opomenuty skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Správní orgán je povinen ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud přezkumem neshledal, že by správní orgán tuto zákonnou povinnost pominul. Dokazování provedené správním orgánem bylo dostatečné, odpovídající charakteru tvrzení žalobce. Připomíná se, že bylo také na žalobci, aby přesvědčivě tvrdil a osvědčil skutečnosti svědčící v jeho prospěch, byly-li takové. Okolnost, že tak neučinil ani v podaném odvolání, nelze klást k tíži správního orgánu. Soud proto neshledal žalobcem namítané porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

32. Žalobce následně specifikoval konkrétní aspekty nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež měly spočívat v absenci provedeného dokazování ohledně vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Krajský soud spatřuje i toto tvrzení jako nedůvodné, neboť nebylo prokázáno, že by byl žalobce vyslán polským zaměstnavatelem na základě jakékoliv smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce, nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány provedly dokazování v potřebném rozsahu a na základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobcem na území České republiky. Soud tak dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo v tomto ohledu k jakémukoliv pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečném rozsahu a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Listinné důkazy pro vydání rozhodnutí představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení. Ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobce, která by měla být správními orgány opomenuta.

33. Ohledně zpochybnění výkonu nelegální činnosti uvádí krajský soud následující. Není pochyb o tom, že činnost vykonávaná žalobcem v pekárně svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že pracoval 6 dní v týdnu, krom neděle. Žalobce tak vykonával práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Nebylo nikterak prokázáno, že by žalobce vykonával službu jménem a na účet polského zaměstnavatele POLFIZ, naopak bylo žalobcem sděleno, že není zaměstnancem žádné polské společnosti a žádnou ani nezná. Žalobce disponoval jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D“) vydaným Polskou republikou. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010 rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu nejdéle 3 měsíců v průběhu jakéhokoliv šestiměsíčního období. Co se však týče povolení k zaměstnání, je toto vízum typu „D“ spojeno pouze s územím státu, který jej vydal. V nyní posuzované věci bylo vízum žalobci vydáno Polskou republikou a žalobce byl tudíž oprávněn vykonávat zaměstnání pouze na území Polska, nikoliv v České republice. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13: „[p]racovní vízum vydané jiným členským státem Evropské unie neopravňuje cizince k výkonu zaměstnání na území České republiky. Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, jen je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, modré karty, nebo povolení k zaměstnání a platného povolení k pobytu na území České republiky dle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.“ Správní orgány prověřily, že žalobce není držitelem pracovního oprávnění na území České republiky.

34. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraniční subjekt) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V nyní posuzované věci se však o výše uvedenou situaci nejedná, neboť žalobce není v žádném pracovním poměru s jakýmkoliv polským zaměstnavatelem. Žalobce to sice v podané žalobě tvrdí, nicméně své tvrzení nikterak nedoložil. V kontextu uvedeného nemůže obstát ani tvrzení žalobce, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nenastalo na jeho straně, když splnil veškeré požadavky kladené na jeho osobu a získal povolení k pobytu na území Polska. Podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě.“ Není současně rozhodné, zda žalobce o tom, že na území ČR potřebuje pro výkon práce příslušné povolení, věděl. Nejvyšší správní soud judikoval rozhodnutím ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011 - 80 tak, že „při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu“. Žalobce by za žádných okolností nemohl přenést odpovědnost za své jednání na případného polského zaměstnavatele, neboť žádný zaměstnanec nemusí plnit pokyny, na jejichž základě by se dopustil protiprávního jednání.

35. Soud v kontextu výše uvedeného učinil závěr, že žalobce nebyl na základě povolení vydaného Polskou republikou oprávněn vykonávat zaměstnání na území České republiky. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobce tudíž na území ČR vykonával závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány prokázáno. Žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

36. Ohledně námitky, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly namísto tohoto institutu preferovat možnost vycestování žalobce z území České republiky vzhledem k platnosti polského víza, uvádí krajský soud následující. Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobce na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení pobytu žalobce na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobce z území České republiky vycestoval sám na území jiného členského státu, který mu vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobci v pobytu na území Polska, pokud měl platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobce do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Podle tohoto článku Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobce nebude oprávněn pobývat na území Polska. Žalobce sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušil pobytový režim, když bez platného povolení vykonával práci na území jiného členského státu Evropské unie, existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobci vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody).

37. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud má za to, že uvedených povinností správní orgány beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sám žalobce v průběhu výslechů konstatoval, že na území české republiky, potažmo Evropské unie, nemá žádní rodinné či obdobné osobní vazby, je svobodný, polské vízum si zařídil pouze za účelem dosažení příjmů z pracovní činnosti. K jakékoliv integraci žalobce na území České republiky tak nedošlo. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobce a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním zcela ztotožnil.

38. Nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány žalobci neumožnily vyjádřit se ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí, zejména k jeho přiměřenosti. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobci byla zachována veškerá procesní práva, stejně tak mu byla dána možnost, aby se ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřil k podkladům rozhodnutí.

39. K otázce existence překážky pro vycestování žalobce z důvodů nepříznivé politické situace na Ukrajině krajský soud konstatuje, že ani zde neshledal jakoukoliv důvodnost námitky. Správní orgán rozhodl o této otázce v kontextu závazného stanoviska ministerstva vnitra, které bylo v odvolacím řízení přezkoumáno a potvrzeno ministrem vnitra. V obou stanoviscích je konstatováno, že vycestování žalobce možné je. Oba orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidskoprávní otázkou a konstatovaly, že oblast Zakarpatské Ukrajiny, z níž žalobce přicestoval, nevykazuje jakýkoliv bezpečnostní problém pro jeho návrat. Závazná stanoviska vychází ze zpráv, které krajský soud výše specifikoval a i z těchto zpráv jednoznačně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenány žádné bezpečnostní incidenty a situace zde je poklidná. Nebylo shledáno, že by návrat žalobce do země původu představoval rozpor s mezinárodními závazky České republiky.

40. Ohledně poslední žalobní námitky směřující do nedostatečného odůvodnění délky vyhoštění krajský soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu žalobce na území je výsledkem správního uvážení a proto podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Žalovaná k žalobcem odkázanému rozhodnutí vydanému v jiném správním řízení ve věci jiné účastnice správně uvedla, že jednotlivá řízení jsou vedena samostatně a nezávisle. Pro projednávanou věc je významné, že stanovená doba správního vyhoštění byla náležitě odůvodněna a nevybočuje z rozhodovací praxe. Správní orgán zohlednil dobu, po kterou byl žalobce na území ČR prokazatelně zaměstnán bez příslušného povolení, závažnost protiprávního jednání a jeho společenskou nebezpečnost. Vzal současně v potaz i účinnou lítost, kterou žalobce v průběhu řízení projevil. Protiprávní jednání žalobce lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Občané Ukrajiny, kteří přicestují do České republiky na základě dlouhodobého polského víza, zde vykonávají zaměstnání bez patřičného povolení. To se následně pokoušejí zhojit předložením smluv, které mají vyvolat dojem, že cizinec je vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě. Tímto postupem však dochází k obcházení zákonů České republiky. Správní orgány proto stanovily dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 12 měsíců, což je při samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí, když zákon umožňuje stanovit tuto dobu až na pět let. Krajský soud nepovažuje odůvodnění této délky ze strany správních orgánu jako nepřezkoumatelné a s námitkou žalobce se tudíž neztotožnil. Namítanou nepřezkoumatelnost ani formalistický přístup k rozhodování soud neshledal. Závěr, náklady řízení 41. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 16. listopadu 2018 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.