55 A 14/2017

Rubrum

č. j. 55 A 14/2017 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: T.V., narozené X státní příslušnost Ukrajina, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2017, č. j. CPR-17765-5/ČJ-2017-930310- V238 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 55 A 14/2017 1. Žalobou doručenou dne 20. 11. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2017, č. j. CPR-17765-5/ČJ-2017-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 5. 2017, č. j. KRPC-69421-25/ČJ-2017- 020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobkyně byla zaměstnána bez povolení k zaměstnání a tuto skutečnost prokázal správní orgán I. stupně. Žalobkyně nevykonávala kontrolovanou pracovní činnost pro polského zaměstnavatele, jak tvrdila. Nebyla tedy vyslána na území České republiky k plnění služeb polského zaměstnavatele, činnost žalobkyně na území ČR nebyla vykonávána pro polskou firmu, jménem této firmy ani pod jejím vedením a na její odpovědnost. Žalovaná měla za to, že se v případě žalobkyně nejednalo o vyslání na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatele usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Žalovaná v napadeném rozhodnutí učinila závěr, že žalobkyně nedisponovala pracovním povolením pro pracovní činnost, u které byla kontrolována, ač k tomu byla povinna, a naplnila tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. K případnému zásahu do soukromého či rodinného života v souvislosti se správním vyhoštěním žalovaná uvedla, že neshledala napadené rozhodnutí nepřiměřeným, neboť si žalobkyně za krátkou dobu pobytu na území ČR nestačila vybudovat žádné vazby. Podle žalované byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, který byl náležitě popsán a odůvodněn v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí.

3. Žalobkyně předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobkyně dále nebylo dodrženo ustanovení § 50 odst. 3 ukládající správnímu orgánu zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně.

4. Žalobkyně odmítá závěr, že měla na území ČR vykonávat nelegální činnost. Žalobkyně měla mít veškeré doklady řádně vyřízené a na území ČR byla vyslána polským zaměstnavatelem, který jí nadále poskytoval mzdu i během jejího výkonu činnosti na území ČR. Podle žalobkyně byl její výkon činnosti na území ČR v souladu se zákonem a povolení k zaměstnání nebylo potřeba.

5. Žalobkyně namítá, že pro řízení a potažmo pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebyly vůbec splněny podmínky, neboť má platné pobytové oprávnění na území Polska, které jí umožňuje také výkon zaměstnání. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s evropskou legislativou.

6. Žalobkyně dále konstatuje, že pokud mělo dojít k porušení povinností, toto porušení nebylo na straně žalobkyně. Žalobkyně splnila veškeré požadavky, které byly na její osobu kladeny, získala povolení k pobytu na území Polska, obstarala si zaměstnání a následně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 55 A 14/2017 byla vyslána na území ČR k plnění pracovního úkolu. Tato skutečnost měla být smluvně podchycena a oznámena českým orgánům. Žalobkyně tedy neměla tušení, že by se mohlo jednat o nezákonnou situaci.

7. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí jako nepřiměřené, pokud jde o uložené opatření. Forma uloženého opatření a délka samotného vyhoštění jsou nepřiměřené a neadekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty. Žalobkyně považuje správní vyhoštění za nepřiměřený zásah. Správní orgán měl vzít v potaz i jiné možnosti řešení a měl vážit následky, jež v důsledku uložení správního vyhoštění pro žalobkyni mohou nastat. Žalobkyně má platné pobytové oprávnění na území Polska a za současné situace, kdy je jí uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států EU po dobu 6 měsíců, by o možnost pobytu na území Polska přišla. V tomto ohledu spatřuje žalobkyně nepřiměřenost rozhodnutí do jejího soukromého života. Správní orgán I. stupně sice ve svém rozhodnutí uvádí hlediska předestřená v § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobkyně se již nevypořádal. Rozhodnutí je tudíž čistě formalistické, neboť podle žalobkyně správní orgán I. stupně zákonné podmínky nenavázal na danou situaci a nezohlednil specifika tohoto konkrétního případu. Pro absenci konkrétního hodnocení zásahu do soukromého života žalobkyně považuje žalobkyně obě rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, o které se rozhodnutí opírá, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Konstatování rodinného zázemí v domovském státě není dostatečným důvodem pro tvrzení, že rozhodnutí není ve vztahu k žalobkyni nepřiměřené co do zásahu do soukromého života.

8. Nedostatečnost zjištěného skutkového stavu spatřuje žalobkyně především v absenci provedení důkazů, neboť nebyly prověřeny podstatné skutečnosti ve vztahu k jednotlivým zainteresovaným subjektům. Žalobkyně si zakázku na území ČR nesháněla sama. Tu jí měl dohodnout zaměstnavatel s českým zadavatelem. Podle žalobkyně by k objasnění vztahů jednotlivých společností mohlo výrazně přispět vysvětlení podstatných skutečností, o nichž správní orgány pouze spekulovaly v kontextu s řetězením vztahů a obcházení zákona.

9. Žalobkyně rovněž vyjádřila nesouhlas se závěrem správního orgánu, že vízum vydané v Polsku ve zjednodušeném systému neumožňuje výkon pracovní činnosti na území ČR. Podle žalobkyně bylo bez významu posouzení, za jakých podmínek může být cizinec přijat na území ČR do zaměstnání, neboť žalobkyně na území ČR vykonávala práci pro svého polského zaměstnavatele.

10. Žalobkyně namítá, že není nijak hodnocen její pobyt na území Polska zvláště ve vztahu k nepřiměřenosti rozhodnutí, neboť vyhoštění z celého území EU bude mít neblahý dopad na pobytové oprávnění žalobkyně na území Polska.

11. Žalobkyně dále shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce možnosti vycestování žalobkyně z území ČR, když správní orgány nikterak nehodnotily hrozbu nebezpečí vážné újmy v domovském státě, na jehož území probíhá ozbrojený konflikt. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 61.

12. Žalobkyně závěrem namítá stanovení délky vyhoštění, která nebyla přezkoumatelně zdůvodněna. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 55 A 14/2017 13. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a konstatovala, že setrvává na závěrech tam učiněných, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností a délka uloženého opatření odpovídá jednání, kterého se žalobkyně dopustila.

14. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

15. Dne 2. 5. 2017 v 15:50 hodin provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor pobytovou kontrolu v pekárně Domita a. s., Stránského 2291/8, Tábor (dále jen „pekárna“), kde byla žalobkyně zkontrolována při práci v pekárně, spočívající v pletení pečiva. Žalobkyně hlídce předložila ukrajinský cestovní doklad č. X s vylepeným národním vízem s územní platností pro Polskou republiku č. X, na 180 dnů, s dobou platnosti od 30. 9. 2016 do 8. 8. 2017 vydaný Polskou republikou, poslední vstup na území členských států EU dne 1. 2. 2017. Žalobkyně však nedisponovala povolením k zaměstnání na území ČR. Na základě toho bylo s žalobkyní tentýž den zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

16. V průběhu výslechu konaného dne 2. 5. 2017 žalobkyně uvedla, že dne 23. 1. 2017 přicestovala sama do polské Wroclavi a na autobusovém nádraží ji oslovil rusky hovořící muž s dotazem, zda zde chce pracovat. Žalobkyně pracovala asi týden ve firmě, kde se balilo pečivo a jejíž název žalobkyně neví, přičemž s touto firmou nepodepsala žádnou smlouvu. Asi po týdnu žalobkyni rusky hovořící muž sdělil, že bude poslána k výkonu práce do České republiky. Žalobkyně dne 2. 2. 2017 odjela autobusem do Tábora, kde následující den započala pracovní činnost v pekárně. Žádnou pracovní smlouvu nesepisovala ani nepodepisovala. Asi po 14 dnech předal rusky hovořící muž žalobkyni blíže nespecifikovaný dokument napsaný v polském jazyce s tím, že na jeho základě může v České republice legálně pracovat. Za tuto službu požadoval rusky hovořící muž po žalobkyni měsíčně 3 500 Kč. V průběhu výslechu žalobkyně uvedla, že v České republice nemá žádné rodinné vazby, její rodina žije na Ukrajině a žalobkyni nic nebrání v návratu do země původu, kde vlastní byt v Zakarpatské oblasti, ve kterém žije se svou dcerou.

17. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se správní orgán I. stupně obrátil na Úřad práce ČR s dotazem, zda má žalobkyně platné povolení k zaměstnání nebo zda byla nahlášena jako cizinec, u kterého se pracovní povolení nevyžaduje. S obdobným dotazem se správní orgán I. stupně obrátil i na živnostenský úřad. Oba tyto úřady sdělily své negativní závěry dne 3. 5. 2017.

18. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od Ministerstva vnitra. Ze závazného stanoviska vydaného dne 3. 5. 2017, Ev. č. ZS3524 plyne, že vycestování je možné.

19. Dne 5. 5. 2017 byl správním orgánem I. stupně vyhotoven protokol o vyjádření účastníka řízení sepsaný podle § 18 odst. 1 správního řádu, ve kterém byla žalobkyně poučena o možnosti uplatnit svá procesní práva. Žalobkyni bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a byla jí dána možnost se k nim vyjádřit. Žalobkyně tento protokol podepsala. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 55 A 14/2017 20. Správní orgán I. stupně vydal dne 5. 5. 2017 prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobkyni uložil správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením všech skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Bylo prokázáno, že žalobkyně pracovala na území České republiky bez povolení k zaměstnání. K přiměřenosti rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně nemá vytvořeny žádné vazby na území Evropské unie, naopak intenzita vazeb v domovském státě nebráni žalobkyni v návratu do země původu.

21. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně prostřednictvím právního zástupce dne 11. 5. 2017 odvolání, které bylo dne 5. 6. 2017 doplněno. V odvolání žalobkyně namítla nedostatečně zjištěn skutkový stav a uvedla, že je zaměstnankyní polské společnosti, což bylo prokázáno listinnými důkazy. Tato polská společnost byla najata k provedení díla na území České republiky a princip volného pohybu služeb mimo jiné umožňuje, aby právnické osoby z jednoho členského státu poskytly služby jinému členskému státu. Zaměstnavatel žalobkyně v souladu s legislativou EU vyslal žalobkyni na území ČR za účelem plnění pracovních povinností. Žalobkyně si nevybírá místo svojí působnosti, když jí byl přidělen pracovní úkol, který byla povinna splnit. Žalobkyně dále namítla nepřiměřenost vydaného rozhodnutí co do zásahu do soukromého života. Žalobkyně neměla možnost vyjádřit ke skutečnostem rozhodným pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Ve skrze jsou námitky, uplatněné v odvolání, téměř totožné s námitkami obsaženými v podané žalobě.

22. Vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo i do obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. 5. 2017, Ev. č. ZS3524, žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o jeho potvrzení nebo změnu ve smyslu § 149 odst. 4 správního řádu. Dne 25. 9. 2017 ministr vnitra závazné stanovisko ze dne 3. 5. 2017 potvrdil, přičemž jsou ve správním spise založeny veškeré dokumenty, z nichž při rozhodování vycházel. Jedná se o Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017 o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16. 2. - 15. 5. 2017, Zprávu Freedom House, leden 2017 – Svoboda ve světě 2017 – Ukrajina, Výroční zprávu Human Rights Watch 2017, Výroční zprávu Amnesty International 2017 a Informaci OAMP z 24. 7. 2017 o situaci na Ukrajině ohledně politické a bezpečnostní situace, mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, vojenské službě a vnitřně přesídlených osobách.

23. Zástupce žalobkyně byl dne 5. 10. 2017 vyrozuměn shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla mu poskytnuta lhůta 10 dnů pro vyjádření se k podkladům.

24. Žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí dne 10. 11. 2017. Právní názor soudu 25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 55 A 14/2017 26. Žaloba není důvodná.

27. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.

28. První námitku žalobkyně, že správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet podkladů, z nichž vycházela (oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 5. 2017, protokol o výslechu žalobkyně ze dne 2. 5. 2017 a 5. 5. 2017, cestovní příkaz ke služební cestě v období od 1. 4. 2017 do 30. 4. 2017, sdělení Úřadu práce ČR, krajské pobočky České Budějovice ze dne 3. 5. 2017, sdělení Městského úřadu Tábor ze dne 3. 5. 2017, závazné stanovisko Ministerstva vnitra Odboru azylové a migrační politiky ev. č. ZS3546 ze dne 3. 5. 2017, závazné stanovisko Ministra vnitra č. j. MV-100433-2/OAM-2017 ze dne 25. 9. 2017, spisový materiál vedený pod č. j. KRPC-69421/ČJ-2017-020025 a lustrace v informačních systémech). Krajský soud má za to, že dle obsahu důkazů byl skutkový stav ve věci zjištěn dostatečně. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjišťování skutkového stavu daného případu. Žalobkyně byla vyslechnuta správním orgánem I. stupně, o čemž je ve spise založen protokol a z něj jednoznačně vyplývají skutečnosti rozhodné pro nyní posuzovanou věc. Tvrzení, která žalobkyně předestřela v odvolání a v podané žalobě, se obsahově neshodují se skutečnostmi, které byly žalobkyní uváděny v rámci výslechu podle § 18 odst. 1 správního řádu ze dne 2. 5. 2017. Tvrzení žalobkyně o údajném vyslání její osoby na území ČR v rámci výkonu pracovní činnosti pro českou společnost se tak ve světle důkazního materiálu a správního spisu jeví jako účelové. Žalobkyně nikterak nedoložila existenci pracovní smlouvy s polským zaměstnavatelem, naopak uvedla, že s polskou společností žádnou pracovní smlouvu neuzavřela a nadto si nepamatovala ani název této společnosti.

29. Žalobkyně následně specifikuje konkrétní aspekty nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mělo spočívat v absenci provedeného dokazování ohledně vztahů mezi zainteresovanými subjekty. Krajský soud spatřuje i toto tvrzení jako nedůvodné, neboť nebylo prokázáno, že by byla žalobkyně vyslána polským zaměstnavatelem na základě jakékoliv smlouvy, smlouvy o dílo či dohody o provedení práce, nebo jiné formy dvoustranné dohody. Správní orgány provedly dokazování v potřebném rozsahu a na základě těchto důkazů byly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení povahy činnosti vykonávané žalobkyní na území České republiky. Soud tak dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo v tomto ohledu k jakémukoliv pochybení, podklady byly opatřeny v dostatečné míře a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Listinné důkazy pro vydání rozhodnutí představují dostatečnou oporu pro skutková tvrzení. Ze spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, která by měla být správními orgány opomenuta.

30. Ohledně zpochybnění výkonu nelegální činnosti uvádí krajský soud následující. Není pochyb o tom, že činnost vykonávaná žalobkyní v pekárně svým charakterem naplňovala znaky závislé práce. Žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že pracovala 6-8 hodin denně, pracovní doba byla pohyblivá podle potřeby a žalobkyně měla 2 dny v týdnu volno. Žalobkyně tak vykonávala práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 55 A 14/2017 účet, na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 – 35). Jednou za měsíc měl žalobkyni rusky mluvící muž předat finanční obnos za vykonanou práci, ze kterého mu žalobkyně měla přenechávat částku ve výši 3 500 Kč. Tvrzení žalobkyně, že nadále dostávala mzdu od svého polského zaměstnavatele, se tudíž nezakládá na pravdě a není nikterak důkazně podloženo. Žalobkyně disponovala jediným povolením k pobytu i k zaměstnání (vízum „D“) vydaným Polskou republikou. Toto povolení jeho držitele opravňuje k pobytu na území Polska a v souladu s čl. 21 odst. 1 a 2a ve spojení s čl. 18 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 265/2010 rovněž k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu nejdéle 3 měsíců v průběhu jakéhokoliv šestiměsíčního období. Co se však týče povolení k zaměstnání, je toto vízum typu „D“ spojeno pouze s územím státu, který jej vydal. V nyní posuzované věci bylo vízum žalobkyni vydáno Polskou republikou a žalobkyně tudíž byla oprávněna vykonávat zaměstnání pouze na území Polska, nikoliv v České republice. Správní orgány prověřily, že žalobkyně není držitelkou pracovního oprávnění na území České republiky.

31. Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území ČR je podle § 89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání. Povolení k zaměstnání je vyžadováno i v případě, kdy je cizinec svým zaměstnavatelem (zahraniční subjekt) vyslán k výkonu práce na území České republiky na základě smlouvy s českou právnickou nebo fyzickou osobou k plnění úkolů z této smlouvy plynoucích. V souladu s principem volného pohybu služeb je pak výjimka z výše uvedeného ustanovení pro občany jiných států, obsažená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, podle které se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta ani modrá karta nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. V nyní posuzované věci se však o výše uvedenou situaci nejedná, neboť žalobkyně není v žádném pracovním poměru s jakýmkoliv polským zaměstnavatelem. Žalobkyně to sice v podané žalobě tvrdí, nicméně své tvrzení nikterak nedoložila. V kontextu uvedeného nemůže obstát ani tvrzení žalobkyně, že k porušení povinnosti, pokud k nějakému mělo dojít, nenastalo na její straně, když splnila veškeré požadavky kladené na její osobu a získala povolení k pobytu na území Polska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017 – 13 „z žádného přímo použitelného evropského právního předpisu nevyplývá povinnost členského státu umožnit občanům třetích zemí výkon zaměstnání na svém území, pokud jsou tito občané držiteli dlouhodobého víza a pracovního povolení v jiném členském státě.“ 32. Soud v kontextu výše uvedeného učinil závěr, že žalobkyně nebyla na základě povolení vydaného Polskou republikou oprávněna vykonávat zaměstnání na území České republiky. Výkon zaměstnání na území ČR je podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobkyně tudíž na území ČR vykonávala závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což bylo správními orgány prokázáno. Žalobkyně svým jednáním naplnila skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

33. Ohledně námitky, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, ale měly namísto tohoto institutu preferovat možnost vycestování žalobkyně z území České republiky vzhledem k platnosti polského víza, uvádí krajský soud následující. Ustanovení § Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 55 A 14/2017 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nedává prostor pro správní uvážení, zda uložit správní vyhoštění, či jinou formu opatření. Za situace, kdy správní orgány zjistily nelegální pobyt žalobkyně na území České republiky, bylo uložení správního vyhoštění jedinou možností k ukončení pobytu žalobkyně na území ČR. Uložení správního vyhoštění nevylučuje, aby žalobkyně z území České republiky vycestovala sama na území jiného členského státu, který jí vydal povolení k pobytu, tedy v tomto případě do Polské republiky. Uložení správního vyhoštění tak nebránilo žalobkyni v pobytu na území Polska, pokud měla platné pobytové oprávnění. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobkyně do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie a povinnost pro české orgány konzultovat případ žalobkyně s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedené Schengenské dohody. Podle tohoto článku Vyjde-li najevo, že cizinec, který je držitelem platného povolení k pobytu vydaného jednou ze smluvních stran, je veden v seznamech osob, kterým má být odepřen vstup, konzultuje smluvní strana, která záznam pořídila, smluvní stranu, která vydala povolení k pobytu, s cílem zjistit, zda existují dostatečné důvody k odnětí povolení k pobytu. Není-li povolení k pobytu odňato, zruší smluvní strana, která záznam pořídila, tento záznam, může však dotyčného cizince zapsat do vnitrostátního seznamu osob, kterým má být odepřen vstup. Ze znění tohoto článku Úmluvy k provedení Schengenské dohody plyne, že uložení správního vyhoštění ze strany správních orgánů České republiky nemusí jednoznačně vést k tomu, že žalobkyně nebude oprávněna pobývat na území Polska. Žalobkyně sice během platnosti pobytového víza vydaného Polskou republikou porušila pobytový režim, když bez platného povolení vykonávala práci na území jiného členského státu Evropské unie. Existence záznamu v Schengenském informačním systému ale neznamená absolutní zákaz udělit žalobkyni vízum či jiný druh pobytového oprávnění (viz čl. 52 odst. 1 Úmluvy k provedené Schengenské dohody).

34. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku stran nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat, jestliže by bylo v jeho důsledku nepřiměřeně zasaženo do soukromého či rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož státním občanem cizinec je. Krajský soud má za to, že uvedených povinností správní orgány beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Sama žalobkyně v průběhu výslechů konstatovala, že na území české republiky, potažmo Evropské unie nemá žádní rodinné či obdobné osobní vazby, polské vízum si zařídila pouze za účelem dosažení příjmů z pracovní činnosti. Na území Polské republiky se žalobkyně podle obsahu spisu zdržela cca 1 týden a následně pobývala na území České republiky bez platného povolení k výkonu pracovní činnosti. K jakékoliv integraci žalobkyně na území České republiky tak nedošlo. Soud proto uzavírá, že správní orgány zjistily veškeré skutečnosti významné pro otázku posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně a vyhodnotily je s ohledem na okolnosti daného případu. Závěr, k němuž správní orgány dospěly, je podle soudu správný a soud se s ním beze zbytku ztotožnil. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 55 A 14/2017 35. K otázce existence překážky pro vycestování žalobkyně z důvodů nepříznivé politické situace na Ukrajině krajský soud konstatuje, že ani zde neshledal jakoukoliv důvodnost námitky. Správní orgán rozhodl o této otázce v kontextu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které bylo v odvolacím řízení přezkoumáno a potvrzeno Ministrem vnitra. V obou stanoviscích je konstatováno, že vycestování žalobkyně možné je. Oba orgány se podrobně zabývaly bezpečnostní, politickou i lidskoprávní otázkou a konstatovaly, že oblast Zakarpatské Ukrajiny, z níž žalobkyně přicestovala, nevykazuje jakýkoliv bezpečnostní problém pro její návrat. Závazná stanoviska vychází ze zpráv, které krajský soud výše specifikoval a i z těchto zpráv jednoznačně vyplývá, že v Zakarpatské oblasti nejsou zaznamenány žádné bezpečnostní incidenty a situace zde je poklidná.

36. Ohledně poslední žalobní námitky směřující do nedostatečného odůvodnění délky vyhoštění krajský soud uvádí, že stanovení doby zákazu vstupu žalobkyně na území je výsledkem správního uvážení a proto podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Správní orgány přihlédly k délce výkonu nelegální činnosti v délce cca 3 měsíce, která tedy není zcela zanedbatelná, a dále také k závažnosti protiprávního jednání žalobkyně. Protiprávní jednání žalobkyně lze posoudit jako společensky škodlivé, neboť problematika nelegálního zaměstnávání je v současné době velmi aktuální a v celospolečenském měřítku je vnímána jako závažná. Správní orgány přesto stanovily dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území Evropské unie, v délce 6 měsíců, což je při samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí. Krajský soud nepovažuje odůvodnění této délky ze strany správních orgánu jako nepřezkoumatelné a s námitkou žalobkyně se tudíž neztotožnil. Závěr, náklady řízení 37. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 55 A 14/2017 směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 12. ledna 2018 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.