55 A 3/2021

Rubrum

č. j. 55 A 3/2021 - 15 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: E. P., narozen X státní příslušnost Moldavská republika trvale bytem X zastoupen advokátem JUDr. Petrem Novotným se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2021, č. j. CPR-6286-3/ČJ-2021-930310- V240 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 55A 3/2021

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou ze dne 26. 4. 2021 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) změnil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 1. 2021, č. j. KRPC-8757-21/ČJ-2021-020024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád tak, že část výroku ve znění „Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky.“ nově zní: „Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování.“ a část výroku ve znění: „Podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se stanovuje doba k vycestování do 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ nově zní: „Podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ Ve zbylé části bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno podle § 90 odst. 5 správního řádu. Rozhodnutím správních orgánů bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce dvou let. Současně byla žalobci na základě § 118 odst. 3 tohoto zákona stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalobce spatřuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí v tom, že správní orgány v rámci řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí porušily základní zásadu stanovenou v § 3 správního řádu, neboť nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném ke konkrétním okolnostem případu a neopatřily si dostatečné podklady pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu. Dále žalobce namítá porušení základních zásad stanovených v § 2 správního řádu.

3. Podle žalobce není pravdivé tvrzení žalovaného, že vstoupil na území Evropské unie dne 20. 11. 2019 a nepřetržitě zde pobýval do okamžiku kontroly dne 22. 1. 2021, přestože byl oprávněn na území pobývat pouze 90 dnů do 17. 2. 2020. Žalobce má za to, že se na území České republiky nacházel legálně na základě oprávnění, které má jakožto držitel moldavského biometrického pasu.

4. Žalobce dále namítá, že správní orgán nemohl řádně zjistit skutkový stav věci, neboť neměl dostatečný časový prostor pro posouzení všech rozhodných skutečností, když Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 55A 3/2021 správní řízení o vyhoštění bylo zahájeno dne 22. 1. 2021 a následující den správní orgán I. stupně vydal prvostupňové rozhodnutí.

5. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného o možnosti vycestovat do své vlasti. V Moldávii panuje špatná ekonomická situace, narůstají případy vražd a pro civilní obyvatelstvo není v zemi bezpečno. Napadené rozhodnutí proto představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.

6. Žalobce se tak domnívá, že nejsou splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Současně má žalobce za to, že nejsou splněny podmínky ani pro stanovení doby k vycestování z členských států Evropské unie do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Na základě výše uvedeného navrhuje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve stručném vyjádření k podané žalobě uvedl, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Pro vyhoštění žalobce byly zjištěny relevantní podklady a správní orgány se vypořádaly se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení postupoval v souladu s právními předpisy a žádné porušení zákona neshledal. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

III. Podstatný obsah správního spisu

8. Dne 22. 1. 2021 v 21:40 hod. ve Strakonicích byl žalobce zajištěn při policejní kontrole, neboť vyvstal důvod domnívat se, že žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky, nebo zde neoprávněně pobývá. Žalobce předložil hlídce biometrický pas Moldavska č. X, přičemž z otištěných přechodových razítek bylo zjištěno, že žalobce vstoupil do schengenského prostoru dne 20. 11. 2019 před hraniční přechod Csengersima – Maďarsko. Biometrický cestovní doklad opravňuje jeho držitele k pobytu bez víza po dobu nejvýše 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů na území členských států schengenského prostoru. Správní orgán tudíž dospěl k závěru, že v době od 18. 2. 2020 do okamžiku, kdy byl kontrolován, tedy dne 22. 1. 2021, žalobce překročil povolenou dobu pobytu o 340 dní.

9. Správní orgán prvního stupně dále provedl lustraci v Evidenci trvale a dlouhodobě usídlených cizinců, azylantů a osob požívajících doplňkovou ochranu (TDU) v rámci informačního systému cizinců (CIS), ze které bylo zjištěno, že žalobce není držitelem zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, ani jiného povolení k pobytu vydaného oprávněnými orgány ČR. Dne 23. 1. 2021 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Téhož dne byl žalobce vyslechnut za účasti tlumočníka z moldavského jazyka. Žalobce sdělil, že bydlí v Moldavské republice s manželkou a dvěma dětma. Do ČR přicestoval dne 21. 11. 2019 přes Slovensko a Maďarsko osobním vozidlem a v okolí Kralup nad Vltavou a Strakonic pracoval jako dělník na stavbách. Žalobce přispíval částkou 800 Kč – 1 000 Kč na ubytování a vydělával si cca 20 000 – 22 000 Kč měsíčně. Na území ČR ani jinde v Evropské unii žalobce nemá žádné rodinné příslušníky. K otázce, zda žalobci brání nějaká překážka Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 55A 3/2021 k vycestování zpět do Moldávie, žalobce odpověděl, že mu žádná překážka nebrání v návratu, neexistuje žádná skutečnost, která by mu znemožnila vycestovat do vlasti a v případě jeho vyhoštění nehrozí žádný zásah do rodinného či soukromého života žalobce. Žalobce na území států Evropské unie nemá žádné společenské ani kulturní vazby a celá jeho rodina žije v zemi původu. K otázce, zda žalobci v případě jeho návratu hrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení anebo jiný trest či nebezpečí, sdělil, že v případě návratu do domovské země mu žádné nebezpečí nehrozí.

10. Následně přistoupil správní orgán prvního stupně k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí řádně a včas odvolal, o tomto odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

12. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání postupem dle § 51 s. ř. s., neboť účastníci dali s takovým postupem souhlas.

13. Žaloba není důvodná.

14. Krajský soud úvodem konstatuje, že pouhý výčet zákonných ustanovení § 2, § 3 a § 50 správního řádu, které měl žalovaný dle žalobce porušit, nelze v kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, 6 Azs 88/2018 – 38). Žalobce toliko parafrázoval, že správní orgány nezjistily stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, dále že si neopatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí, nepostupovaly v souladu se zákony, nešetřily oprávněné zájmy žalobce a nedbaly, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem. Žalobce tak velmi obecně tvrdil porušení zákona, ale již nerozporoval žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí, ani nepředložil jiné podklady. Podle právních vět v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 „[L]íčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit s toliko obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 55A 3/2021 spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Uvedeným požadavkům obecná žalobní tvrzení nedostála, neboť žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti, o které svá tvrzení o porušení zákona opírá. Proto se krajský soud danými námitkami ne mohl zabývat.

15. Žalobce v žalobě obecně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Krajský soud se s touto námitkou neztotožnil, neboť relevantními podklady pro vydání rozhodnutí byly úřední záznam Policie České republiky, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Strakonice o zajištění cizince ze dne 22. 1. 2021, č. j. KRPC-8757-4/ČJ-2021-020024, fotokopie cestovního dokladu žalobce a protokol o výslechu žalobce ze dne 23. 1. 2021, č. j. KRPC-8757-20/ČJ-2021- 020024, při kterém byla přítomna ustanovená tlumočnice z moldavského jazyka. Z uvedených podkladů jednoznačně vyplývá, že žalobce přicestoval do ČR dne 21. 11. 2019 přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Žalobce vypověděl, že do České republiky přicestoval za prací, přičemž věděl, že potřebuje pracovní povolení, kterým nedisponuje. Žalobce rovněž uvedl, že celou dobu byl v České republice. Krajský soud má za to, že správní orgány dostály svým povinnostem ve smyslu § 3 správního řádu a zjistily stav věci bez pochybností. Závěry správních orgánů o zdržování se žalobce na území České republiky bez oprávnění k pobytu mají ve spise dostatečnou oporu. Soud poukazuje na to, že žalobce ani neuvádí důkazy, jakými by měl být skutkový stav řádně zjištěn.

16. Žalobce dále namítal, že není pravdivé tvrzení o jeho nelegálním pobytu na území ČR, když vlastní biometrický pas, který má žalobce opravňovat k legálnímu pobytu na území ČR.

17. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. Porušení právních předpisů a oprávnění vydat rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce shledávají správní orgány ve skutečnosti, že žalobce mohl pobývat na území Evropské unie po dobu 90 dnů ode dne 20. 11. 2019, kdy měl údajně vstoupit na území Evropské unie. Žalobce tak mohl legálně pobývat na území Evropské unie do 17. 2. 2020. Jeho legální pobyt byl překročen o 340 dní. Jak bylo uvedeno výše, správní orgány z podkladů obsažených ve správním spise postavily najisto, že žalobce se na území ČR zdržoval bez platného oprávnění k pobytu od 17. 2. 2020 až do jeho kontroly provedené policií dne 21. 1. 2021. Žalobce své tvrzení o legalitě jeho pobytu na území ČR nepodložil žádným důkazem, naopak správní orgány své závěry opřely o podklady obsažené ve spise. Z kopie cestovního dokladu, který žalobce při kontrole dne 21. 1. 2021 příslušníkům policie předložil, jednoznačně plyne, že žalobce do schengenského prostoru přicestoval dne 20. 11. 2019 přes hraniční přechod v Maďarsku. Cestovní doklad již neobsahuje následné razítko, které by prokazovalo, že žalobce po dni 20. 11. 2019 ze schengenského prostoru vycestoval. V protokolu o Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 55A 3/2021 výslechu žalobce sám uvedl, že po celou dobu od 20. 11. 2019 do 21. 1. 2021 setrvával na území České republiky.

19. Krajský soud má za prokázané, že žalobce nebyl držitelem žádného povolení k pobytu ani víza. Byl pouze držitelem biometrického cestovního dokladu Moldavska. Z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. 11. 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobození, plyne, že biometrický cestovní pas Moldavska držitele opravňuje pobývat na území schengenského prostoru, jehož součástí je i Česká republika, bez víza po dobu nejvýše 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů. Žalobce vstoupil na území Evropské unie, resp. na území států schengenského prostoru dne 20. 11. 2019 a byl tudíž oprávněn pobývat na území České republiky nejdéle do 17. 2. 2020. žalobce však uvedeného dne ze schengenského prostoru nevycestoval a setrval zde neoprávněně až do 21. 1. 2021, čímž založil povinnost správních orgánů postupovat podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

20. Nelze přistoupit ani na námitku, že správní orgány neměly dostatečný časový prostor pro posouzení všech aspektů, když rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo vydáno hned následující den po dni jeho zadržení. Krajský soud konstatuje, že veškeré dokazování, provedené správním orgánem, vedlo k řádnému zjištění skutkového stavu a prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Nelegální pobyt žalobce na území České republiky byl zjištěn a prokázán nade vší pochybnost. Žalovaný rovněž neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádné porušení právních předpisů. V daném případě byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

21. Dále se soud vyjadřuje k žalobní námitce, dle které žalobce nesouhlasí se závěrem správního orgánu o možnosti vycestovat do Moldavska. Podle § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, pochází-li cizinec z bezpečné země původu podle jiného právního předpisu a neuvedl-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179. Žalobce pochází z Moldavska, které se považuje za bezpečnou třetí zemí, s výjimkou Podněstří, dle Vyhlášky č. 328/2015 Sb. ze dne 3. 12. 2015, kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, v platném znění a která upravuje seznamy zemí, které Česká republika považuje za bezpečné země původu, bezpečné třetí země a evropské bezpečné třetí země. Nadto žalobce do protokolu o výslechu uvedl, že návrat do země původu pro něj nebude mít žádný negativní dopad, v Moldavsku žije celá žalobcova rodina a žalobce si není vědom žádného nebezpečí v případě jeho návratu. Obecné tvrzení žalobce uváděné v žalobě, že v domovské vlasti panuje katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd a není tam bezpečno pro civilní obyvatelstvo, neobsahují dostatečnou míru individualizace, aby mohla být námitka žalobce posouzena jako důvodná. Žalobce nikterak nespecifikoval, že on osobně by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, pokud již osoba byla vystavena reálnému nebezpečí. V tomto kontextu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, podle Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 55A 3/2021 kterého: „[P]okud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel ‚prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.‘“ Žalobce ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem netvrdil ani neprokázal, že by mu v zemi původu hrozila konkrétní reálná újma, ani že by nějakou újmu utrpěl v minulosti. Žalobce ani neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by se dalo riziko vzniku újmy dovodit. Naopak při výslechu před policejním orgánem žalobce tvrdil, že mu v zemi původu žádná újma nehrozí a nic mu nebrání vrátit se do Moldavska. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že žalobce na území České republiky nevede rodinný život, neboť celá jeho rodina žije právě na území domovské země, v Moldavsku. Správní vyhoštění tudíž nemůže být považováno za nepřiměřené ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobce, neboť na území české republiky žalobce žádné vazby k jakékoliv osobě nemá.

22. Krajský soud se tak ztotožňuje s názorem žalovaného a správního orgánu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, když žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, pro které mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Sám žalobce délku této doby v podané žalobě nezpochybňuje, pouze obecně uvádí, že nebyly splněny podmínky pro vyhoštění a pro stanovení této doby (viz část III. žaloby). Pouze pro úplnost proto krajský soud uvádí, že tuto dobu nepovažuje za nepřiměřenou; v případě § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze uložit dobu správního vyhoštění až na 5 let. Žalobce vědomě setrvával na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu, čímž porušil právní předpisy. Krajský soud proto uzavírá, že byly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění a správní orgán I. stupně byl zároveň povinen stanovit dobu pro vycestování podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a současně dobu, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských států Evropské unie.

23. Soud neshledává nepřiměřenou uloženou dobu k vycestování, neboť jak uvedl žalovaný, žalobce je držitelem platného cestovního dokladu a nemá na území České republiky žádné závazky a pohledávky. Sám žalobce v průběhu řízení neuvedl žádnou skutečnost, která by mu bránila v okamžitém vycestování ze země.

24. Závěrem krajský soud konstatuje, že na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že správní orgány dostály svým povinnostem dle § 3, § 50 odst. 2, § 2 odst. 1 a 3 a 4 správního řádu.

V. Závěr a náklady řízení

25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 55A 3/2021 26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 10. června 2021 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.