55 A 4/2018

Rubrum

č. j. 55 A 4/2018 - 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: L. V. D., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupen Mgr. Radimem Strnadem, advokátem sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2018, č. j. CPR-20802-3/ČJ-2017-930310- V237 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou dne 25. 5. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 5. 2018, č. j. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 55A 4/2018 CPR-20802-3/ČJ-2017-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 6. 2017, č. j. KRPC-11454-38/ČJ-2017-020023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci správního vyhoštění a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky, neboť žalobce naplnil důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, když dne 19. 1. 2017 pobýval na území České republiky bez víza nebo bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn a byl zaveden v evidenci nežádoucích osob s platností do 13. 7. 2017. Dále byla žalobci podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů ode dne nebytí právní moci prvostupňového rozhodnutí a podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců na základě Závazného stanoviska ev. č. X ze dne 5. 5. 2017.

2. Napadené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tím, že žalobce naplnil skutkovou podstatu vymezenou v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, skutková zjištění správního orgánu I. stupně byla správná a podložená dostatečnými podklady. Pro hodnocení případné existence důvodů znemožňujících vycestování bylo vyžádáno stanovisko Ministerstva vnitra ČR, a žádné takové důvody shledány nebyly. Protiprávní jednání žalobce bylo prokázáno nade vší pochybnost, neboť žalobce se zdržoval na území bez platného oprávnění k pobytu.

3. Žalobce předně namítá, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností.

4. Žalobce namítá, že správní orgány převzaly závěry ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR (dále též „ministerstvo“) ev. č. X ze dne 5. 5. 2017 a bez dalšího vlastního zkoumání je učinily jako součást výrokové části prvostupňového rozhodnutí, kterou aprobovala žalovaná, a v níž se konstatuje, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce považuje takový postup za rozporný s ustanoveními § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce upravuje § 149 odst. 1 správního řádu pouze formu, nikoliv obsah závazného stanoviska a závaznost závazného stanoviska pro rozhodnutí správního orgánu nevyplývá ani podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť se jedná pouze o podmínku takové závazné stanovisko si od ministerstva vyžádat, a nejedná se o to, že by závazné stanovisko bylo bez dalšího závazné pro rozhodnutí správního orgánu. Závaznost pro rozhodnutí musí vyplývat až ze zvláštního zákona, který podmiňuje vydání rozhodnutí závazným stanoviskem. Žalobce tak zastává názor, že postup správního orgánu I. stupně nebyl v souladu s § 149 odst. 1 správního řádu ani s § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť správní orgány bez svého vlastního zkoumání, zda jsou na straně žalobce důvody znemožňující vycestování, tyto závěry pouze převzaly ze závazného stanoviska ministerstva ev. č. X ze dne 5. 5. 2017. V případě, že závaznost stanoviska není výslovně stanovena v § 120a zákona o pobytu cizinců a správní orgán I. stupně ve vztahu k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobce vycházel pouze z tohoto závazného Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 55A 4/2018 stanoviska ministerstva, je takový postup v rozporu s § 3 správního řádu, a tudíž i nepřezkoumatelný.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve stručném vyjádření pouze odkázala na napadené rozhodnutí a konstatovala, že setrvává na závěrech tam učiněných, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností.

6. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti:

7. Dle úředního záznamu ze dne 19. 1. 2017 provedla hlídka Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pobytovou kontrolu v obchodním centru OUTLET CENTER Studánky 20, kde byl žalobce ztotožněn po předložení cestovního pasu č. X. Kontrolou a lustrací přístrojem PSION PS02 bylo zjištěno, že je žalobce v policejních evidencích ENO zaveden v evidenci nežádoucích osob s platností do 13. 7. 2017 a pobývá na území bez víza nebo bez oprávnění k pobytu. Žalobce byl téhož dne zajištěn podle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR a následně eskortován na pracoviště Odboru cizinecké policie k dalším úkonům souvisejícím se správním vyhoštěním z území ČR. Na základě toho bylo s žalobcem tentýž den zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

8. V průběhu výslechu konaného dne 19. 1. 2017 žalobce uvedl, že do ČR poprvé přicestoval v roce 2006 a v Liberci vypomáhal vietnamským trhovcům. Později se seznámil s M. D., státní příslušnicí ČR, romské národnosti, která v roce 2007 otěhotněla, po narození dcery M. s nimi žalobce sdílel společnou domácnost. V září roku 2007 se žalobce odstěhoval za prací do Ostravy. V České republice žije manželka žalobce a jeho nezletilá dcera.

9. V roce 2016 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 8. 3. 2016, č. j. KRPB-123241-37/ČJ-2014- 060022-SV, které bylo rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 9. 2016, č. j. CPR-13728-2/ČJ-2016-930310-V237 potvrzeno. Proti uvedeným rozhodnutím podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 42 A 31/2016 – 28. Následná kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Azs 345/2016 – 17 odmítnuta, neboť žalobce kasační stížnost nedoplnil.

10. Z protokolu o výslechu svědkyně M. Č., rozené D., ze dne 8. 4. 2017 se podává, že žalobce není biologickým otcem M. D., neboť v době seznámení s žalobcem již byla svědkyně v druhém měsíci těhotenství. Společnou domácnost nikdy nesdíleli. Svědkyně se domnívala, že žalobce požadoval uvedení svého jména v rodném listu M. D., jakožto jejího otce, pouze aby získal státní občanství ČR.

11. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců od ministerstva, z něhož plyne, že vycestování žalobce je možné.

12. Usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. KRPC-11454-36/ČJ-2017-020023 byl žalobce poučen o možnosti uplatnit svá procesní práva. K vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí byla žalobci stanovena lhůta 10 dní.

13. Správní orgán I. stupně vydal dne 23. 6. 2017 prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 55A 4/2018 let. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že posouzením všech skutečností dospěl k závěru, že žalobce naplnil podmínky správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, jenž byl podložen dostatečnými důkazy. K přiměřenosti rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že újma nebude natolik závažná, neboť manželka i dcera, s nimiž žalobce sdílí společnou domácnost, jsou státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky a mohou společně žít v zemi původu. Jednání žalobce vyhodnotil správní orgán I. stupně jako vědomé a nezodpovědné ve vztahu k právním předpisům České republiky. Žalobce neprojevil snahu integrovat se na území.

14. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím právního zástupce dne 1. 7. 2017 blanketní odvolání, které nebylo doplněno. Žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí dne 9. 5. 2018. Právní názor soudu 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas.

16. Žaloba není důvodná.

17. Stěžejní žalobní námitku stran nedostatečného zjištěni stavu věci ve vztahu k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování žalobce do země původu, shledal krajský soud jako neopodstatněnou.

18. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

19. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 povinna si vyžádat závazné stanovisko (dle § 149 správního řádu) ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné. Ustanovení § 149 odst. 1 správního řádu uvádí, že závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.

20. Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 55A 4/2018 v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti; mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání; vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

21. Z uvedené dikce zákona je zřejmé, že § 149 upravuje procesní institut, který je označen jako rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem. Není tudíž pravdou, že ustanovení § 149 upravuje pouze formu, jak se domnívá žalobce. Závazné stanovisko představuje odborný názor, který musí respektovat správní orgán příslušný k vydání rozhodnutí a kterému je závazné stanovisko určeno. Správní orgán příslušný k vydání závazného stanoviska má označení dotčený orgán. Závazné stanovisko vydává na základě zákona a obsah závazného stanoviska je závazným pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán, který tak následně rozhoduje ve správním řízení, není oprávněn závazné stanovisko jakkoliv modifikovat nebo extenzivně vykládat. Vůči adresátům nevyvolává závazné stanovisko samostatné právní následky, nýbrž svým obsahem zavazuje správní orgán, aby se řídil závěry tam učiněnými ve vztahu k otázce, která je závazným stanoviskem řešena. Závazné stanovisko může být vydáno pouze v řízeních, kde to výslovně stanoví zákon a závaznost obsahu závazného stanoviska tak plyne přímo ze zákona, který zakotvuje povinnost závazné stanovisko vydat.

22. V nyní řešené věci je povinnost vyžádat si závazné stanovisko ministerstva uložena správnímu orgánu prostřednictvím § 120a zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení je potřeba chápat nejen jako uložení povinnosti policii vyžádat si předmětné stanovisko, ale také jako zákonné zmocnění pro ministerstvo vnitra závazné stanovisko vydat. Závazné stanovisko ministerstva splňuje zákonné požadavky předestřené v § 149 odst. 1 správního řádu. Jedná se o podklad pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu, neboť jeho obsah je pro výrokovou část rozhodnutí závazný.

23. Z procesního hlediska je závazné stanovisko úkonem správního orgánu prováděným podle části čtvrté správního řádu a je potřeba přiměřeně užít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí dle § 67 a 68 správního řádu, zvláště pak s ohledem na skutečnost, že jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 – 53 konstatoval, že „obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě závazného stanoviska v neprospěch účastníka řízení, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak je možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.“, (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

24. Závazné stanovisko ministerstva ze dne 5. 5. 2017 obsahuje výčet podkladů, z nichž ministerstvo při jeho vyhotovení vycházelo. Jedná se o výpověď žalobce ze dne 19. 1. 2017, informace z CIS, informace ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamské socialistické republice, které jsou ministerstvu známy z jeho úřední činnosti. Konkrétně pak ministerstvo vycházelo z Informace OAMP – Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 55A 4/2018 Bezpečnostní a politická situace ve Vietnamu z října 2016 a z Informace MZV ČR č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26. 5. 2015. Ministerstvo hodnotilo, zda v případě žalobce existují důvody svědčící nemožnosti vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a zabývalo se otázkou, zda žalobci v případě návratu do země původu může hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, zda žalobci hrozí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Ministerstvo posuzovalo rovněž otázku, zda žalobci nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Ministerstvo učinilo závěr, že nebyly shledány žádné okolnosti, které by bránily žalobci v návratu do země původu ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo neopomenulo hodnotit rovněž rodinné a sociální vazby žalobce jakožto možné důvody bránící vycestování žalobce a ani v této rovině nebyly shledány překážky bránící žalobci ve vycestování. Krajský soud hodnotí závazné stanovisko ministerstva ze dne 5. 5. 2017 za přezkoumatelné. Pro úplnost krajský soud dodává, že promítnutí sdělení týkající se možnosti vycestování žalobce, neboť se na něj nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců na základě závazného stanoviska ministerstva do výrokové části prvostupňového rozhodnutí, nečiní rozhodnutí nezákonným (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 3 As 27/2011 – 89).

25. Námitka žalobce, že správními orgány nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje krajský soud za neopodstatněnou. Odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí bylo blanketní, tudíž žalovaná postupovala ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla výčet důkazů, z nichž vycházela, a které jsou součástí spisového materiálu. Krajský soud má za to, že skutkový stav byl ve věci zjištěn dostatečně a vytýkané protiprávní jednání žalobce bylo zákonným způsobem vymezeno. Správní orgány provedly ve věci dostatečné šetření ohledně zjištění skutkového stavu projednávané věci. Není zde pochyb, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, náležitě doložen a popsán v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzení žalobce o tom, že správní orgán I. stupně bez dalšího vlastního zkoumání a prověřování převzal závěry uvedené v závazném stanovisku jako podklad pro tu část rozhodnutí vztahující se k existenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, se nezakládá na pravdě, jestliže ve věci byl vyslechnut jak žalobce, tak i M. Č. rozená D. Žalobce tvrdí, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, aniž by poukázal na tom, v jakém směru a jakými důkazy by měl být řádně zjištěn. Nutno konstatovat, že sám žalobce nepoukázal na důvody znemožňující jeho vycestování. V protokole o jeho výslechu ze dne 19. 1. 2017 žalobce uvedl, že mu žádná překážka nebrání v pobytu v domovském státě. Z uvedeného má krajský soud za to, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky uvedené v § 179 zákona o pobytu cizinců, přičemž tato skutečnost nevyplývá pouze ze závazného stanoviska ministerstva, nýbrž i z výpovědi žalobce. Závěr, náklady řízení 26. V dané věci soud uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 55A 4/2018 věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. července 2018 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.