55 A 9/2022

Rubrum

č. j. 55 A 9/2022-26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: H.T., narozen státní příslušnost bytem zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Šimánkem se sídlem Masarykova 186, Milevsko proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 25. 7. 2022, č. j. CPR- 30223-6/ČJ-2021-930310-V230 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 55 A 9/2022

Odůvodnění

I. Vymezení věci:

1. Žalobou ze dne 4. 8. 2022 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2022, č. j. CPR-30223-6/ČJ-2021-930310-V230 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 9. 2021, č. j. KRPC-76925-34/ČJ- 2021-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci na základě § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 1 rok. Současně byla žalobci na základě § 118 odst. 3 tohoto zákona stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

II. Shrnutí žaloby a shrnutí vyjádření žalovaného:

2. Žalobce předně namítá, že správní orgán nesprávně vymezil dobu, po kterou neměl být oprávněn pobývat na území České republiky, když ji stanovil od 31. 12. 2018 do 7. 7. 2021. Žalobci byla zaměstnanecká karta k jeho žádosti ze dne 18. 6. 2018 prodloužena do 30. 6. 2020 a byla vydána pro zaměstnání kuchař tureckých specialit pro zaměstnavatele DILARA.CZ s. r. o. Pracovní poměr pro uvedeného zaměstnavatele měl trvat do 30. 9. 2020. V průběhu října 2018 však zaměstnavatel oznámil ukončení své činnosti ke dni 31. 10. 2018. Žalobce proto začal pracovat pro obchodní firmu na Big room s. r. o., IČO 07350970 (nyní Hokko group s. r. o.), kdy jediným společníkem a jednatelem všech těchto subjektů, včetně DILARA.CZ (nyní ZEZALLO UNO PRAGA s. r. o.) byl D. S., nar. x.

3. Žalobce chápal změnu zaměstnavatele tak, že pracuje stále pro D. S., který pouze změnil obchodní firmu, pod kterou podniká. Jako laik nevnímal situaci tak, že došlo ke změně jeho zaměstnavatele, a proto žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele nepodal, když měl za to, že pracuje dle původního souhlasu s udělením zaměstnanecké karty. Až při žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty dne 26. 5. 2020 ke svému překvapení zjistil, že karta již zanikla a není možné ji prodloužit.

4. Žalobce dále namítá, že správní orgán dostatečně nezhodnotil, zda vycestování do Turecka neznamená pro žalobce nebezpečí. Žalobce je kurdské národnosti a v Turecku je z tohoto důvodu diskriminován. Žalobce tudíž nesouhlasí se závazným stanoviskem k možnosti vycestování ze dne 8. 7. 2021, které vychází mimo jiné z Informace OAMP z 19. 5. 2021, ani se závazným stanoviskem ministra vnitra ČR ze dne 22. 6. 2022, č. j. MV-211764- 3/OAM-2021.

5. Žalobce nesouhlasí s postupem žalovaného, jestliže mu nebylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí u orgánu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, ale na Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 55 A 9/2022 Oddělení cizinecké policie – pracoviště Uherské Hradiště. Takový postup považuje žalobce za nezákonný a ztěžující jeho přístup k podkladům pro rozhodnutí.

6. Na základě výše uvedeného se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podanou žalobu navrhl zamítnout s tím, že se přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na § 174a téhož zákona.

III. Průběh správního řízení

8. Dne 7. 7. 2021 byla správním orgánem prvního stupně provedena pobytová kontrola provozovny KEBAB v ulici Nerudova 1058 v Sezimově Ústí II., kde byl kontrolován žalobce. Ten předložil kontrolujícím osobám platný cestovní doklad Turecké republiky s vylepeným vízem České republiky s platností od 8. 7. 2020 do 5. 10. 2020, typ víza „X s délkou pobytu 90 dnů. Žalobce hlídce nepředložil žádný jiný doklad prokazující oprávněnost pobytu na území ČR. Hlídka proto žalobce zajistila postupem dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Téhož dne bylo se žalobcem zahájeno správní řízení o vyhoštění.

9. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že žalobce má vydanou zaměstnaneckou kartu pro zaměstnavatele DILARA.CZ s. r. o. na pracovní pozici kuchaři (kromě šéfkuchařů), od 9. 10. 2017 do 31. 8. 2018, prodlouženo do 30. 6. 2020, místo výkonu Husovo nám. 583/18, Tábor.

10. Dne 7. 7. 2021 byl sepsán protokol o výslechu žalobce č. j. KRPC-76925-12/ČJ-2021- 020025. Výslechu byl přítomen i tlumočník do tureckého jazyka. Žalobce v rámci výslechu uvedl, že přicestoval do ČR dne 30. 3. 2019 a od té doby zde pobývá nepřetržitě. V roce 2017 začal pracovat pro DILARA.CZ s. r. o. Žalobce vypověděl, že mu zaměstnanecká karta byla odebrána na Ministerstvu vnitra v Benešově v polovině roku 2020 a vše kolem zaměstnanecké karty měl řešit advokát. Žalobce však nebyl informován o tom, že mu byla zamítnuta žádost o prodloužení zaměstnanecké karty. Na otázky ohledně zaměstnavatele žalobce uvedl, že pracoval pro D. S. v provozovně Kebabu. Na území ČR nemá žádnou vyživovací povinnost, není rodinným příslušníkem občana EU a nic mu nebrání v návratu do Turecka, kde žijí jeho rodiče, manželka a syn. Žalobce si není vědom žádného konfliktu na území Turecka. Dluh, který v ČR má za pojistku vozidla, za něj přislíbil uhradit D. S. Žalobce je zdráv, neužívá žádné léky a nehrozí mu žádná překážka ve vycestování, přičemž jediný negativní dopad vycestování je ekonomický.

11. Dále je ve správním spise založen protokol ze dne 16. 7. 2021, č. j. KRPC-76925-25/ČJ- 2021-020025 o vyjádření účastníka dle § 18 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle kterého bylo žalobci umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, včetně Závazného stanoviska MV OAMP k možnosti vycestování pod Ev. č. X o bezpečnostní situaci v zemi. V následném písemném vyjádření ze dne 3. 8. 2021 podaném prostřednictvím právního zástupce žalobce uvedl, že žádá o přerušení řízení o správním vyhoštění z důvodu podané správní žaloby ze dne 15. 7. 2021 (pozn. soudu žaloba vedená pod sp. zn. 51 A 40/2021 byla usnesením ze dne 9. 8. 2021, č. j. 51 A 40/2021 – 17 odmítnuta jako opožděná). Žalobce dále uvedl, že se seznámil s českou dívku, s níž uvažuje o sňatku, a výkonem rozhodnutí o vyhoštění by byl Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 55 A 9/2022 rozvrácen jejich partnerský vztah. Dále žalobce prvně uvedl, že je kurdské národnosti a v Turecku je diskriminován bezdůvodnými policejními kontrolami a nemožností získat dobré zaměstnání.

12. Po výzvě k seznámení s podklady vydal správní orgán prvního stupně dne 9. 9. 2021 prvostupňové rozhodnutí ve věci pod č. j. KRPC-76925-34/ČJ-2021-020025, kterým bylo rozhodnuto o vyhoštění žalobce tak, jak je uvedeno shora. Správní orgán prvního stupně zhodnotil, že žalobce podal dne 21. 5. 2020 žádost o prodloužení zaměstnanecké karty, přičemž toto řízení bylo usnesením ze dne 26. 1. 2021 zastaveno. Žalobci skončil pracovněprávní vztah k zaměstnavateli DILARA.CZ dne 31. 10. 2018 a žalobce začal pracovat pro jiného zaměstnavatele, aniž byl v 60 denní lhůtě udělen souhlas se změnou zaměstnavatele. Ode dne 31. 12. 2018 pobýval žalobce na území bez platného oprávnění k pobytu. Po zhodnocení všech podkladů dospěl správní orgán k závěru, že byla naplněna skutková podstata správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně zhodnotil též skutečnosti podle § 119a odst. 2, § 174a a § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

13. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 10. 2021 odvolání, které odůvodnil totožnými námitkami jako v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

V. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

15. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 3. 10. 2022. Žalovaný se k jednání nedostavil, přičemž soudu zaslal včasnou omluvu. Žalobce setrval na žalobních bodech tak, jak byly uplatněny v žalobě.

16. Žaloba není důvodná.

17. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. Porušení právních předpisů a oprávnění vydat rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce shledávají správní orgány ve skutečnosti, že v případě žalobce došlo ke změně zaměstnavatele, tedy právnické osoby, pro kterou žalobce vykonával pracovní činnost. Do dne 31. 10. 2018 byla zaměstnavatelem žalobce společnost DILARA.CZ s. r .o., pro kterou byla vydána zaměstnanecká karta a ode dne 1. 11. 2018 se zaměstnavatelem žalobce stala společnost Hokko Group s. r. o. Ohledně nastalé situace byl žalobce povinen postupovat podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, dle kterého změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou. Vzhledem k tomu, že žalobce změnu zaměstnavatele neoznámil postupem výše uvedeným, jeho zaměstnanecká karta dle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy žalobci skončil poslední Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 55 A 9/2022 pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta. Jeho legální pobyt na území ČR tak skončil ke dni 31. 12. 2018. Na tuto skutečnost nemá žádný vliv ani prodloužení zaměstnanecké karty do 30. 6. 2020, neboť toto prodloužení bylo vázáno na zaměstnavatele DILARA.CZ, který však již ode dne 1. 11. 2018 právně neexistoval. Ze spisu dále vyplynulo, že žalobci byla zaměstnanecká karta odebrána až v polovině roku 2020. Žalobce byl tedy již v polovině roku 2020 srozuměn s tím, že mu povolení k pobytu skončilo, neboť bylo vázáno na původního zaměstnavatele. Námitka, že správní orgány nesprávně určily okamžik, od kterého žalobce pobýval na území ČR neoprávněně jako den 31. 12. 2018 je nedůvodná, neboť tento den stanovily správní orgány zcela správně, jak zde vysvětlil krajský soud.

19. Ze skutečností zjištěných ze správního spisu nemá soud pochybnosti o tom, že žalobce na území ČR ke dni svého zajištění a ke dni vydání rozhodnutí o vyhoštění pobýval neoprávněně. Správní orgány prokázaly neoprávněnost pobytu žalobce ode dne 31. 12. 2018, kdy uplynula 60-ti denní lhůta pro žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele, kterou však žalobce nepodal. Žalobce uvádí, že jako právní laik nebyl schopen vyhodnotit nastalou situaci, kdy se změnila právní firma (název společnosti, pro kterou pracoval), jako faktickou změnu zaměstnavatele. Žalobce však projevil zájem zdržovat se v ČR za účelem zaměstnání a proto byl povinen střežit si řádně svá práva a povinnosti, které souvisí s jeho pobytem v ČR a bude plnit povinnosti dané mu zákonem. Zákon o pobytu cizinců je platnou právní normou, která je pro cizí státní příslušníky závazná, chtějí-li svůj pobyt na území ČR legalizovat.

20. Co se týče námitky ohledně závazného stanoviska a jeho nedostatečného zhodnocení, krajský soud pokládá tuto námitku za nedůvodnou.

21. Podle § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, pochází-li cizinec z bezpečné země původu podle jiného právního předpisu a neuvedl-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179. Nejprve je třeba připomenout, že Turecko je členem Severoatlantické aliance (NATO) a je kandidátskou zemí Evropské unie. Rovněž je smluvním státem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což umožňuje občanům obrátit se na Evropský soud pro lidská práva.

22. Co se týče žalobcem zmiňované obavy o své postavení z důvodu jeho kurdské příslušnosti, je třeba připomenout, že i Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval problematikou kurdské menšiny v Turecku i činností legální strany BDP. Lze odkázat například na rozhodnutí ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 359/2019 – 50, rozhodnutí ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23 nebo rozhodnutí ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Azs 203/2020 – 28. Z jeho závěrů se podává, že turecká vláda respektuje práva kurdské menšiny a pronásledováni jsou pouze kurdští povstalci, kteří proti vládě aktivně bojují. Případné obtíže spojené s příslušností ke kurdské menšině však nedosahují intenzity hrozby reálného nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Nutno konstatovat, že sám žalobce v rámci správního řízení o vyhoštění uvedl, že návrat do země původu pro něj nebude mít žádný negativní dopad, v Turecku žije celá žalobcova rodina a žalobce si není vědom žádného nebezpečí v případě jeho návratu. Obecné tvrzení žalobce uváděné v žalobě, že v domovské vlasti není bezpečno pro jeho příslušnost ke kurdské menšině, neobsahuje dostatečnou míru individualizace, aby mohla být námitka žalobce posouzena jako Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 55 A 9/2022 důvodná. Žalobce nikterak nespecifikoval, ani nijak nedokládá, že on osobně by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, pokud již osoba byla vystavena reálnému nebezpečí. Žalobce ani neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by se dalo riziko vzniku újmy dovodit. Naopak při výslechu před policejním orgánem žalobce tvrdil, že mu v zemi původu žádná újma nehrozí a nic mu nebrání vrátit se do Turecka. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že žalobce na území České republiky nevede rodinný život, neboť celá jeho rodina, včetně manželky a syna, žije právě na území domovské země, v Turecku. Správní vyhoštění tudíž nemůže být považováno za nepřiměřené ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobce, neboť na území České republiky žalobce žádné vazby k jakékoliv osobě nemá. Byť v rámci odvolacího řízení a v podané žalobě uvedl, že navázal vztah s českou dívkou, s níž hodlá uzavřít sňatek, toto své tvrzení nepodložil a soud má za to, že se jedná pouze o účelové tvrzení a to již s ohledem na skutečnost, že žalobce ženatý je.

23. Lze tedy uzavřít, že žalobci v Turecku nehrozí žádná újma ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a jeho kurdská příslušnost nepředstavuje překážku vyhoštění. Žalovaný se zabýval rovněž zásahem rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, a to jak ve vztahu k jím uvedené partnerce české státní příslušnosti, tak i ve vztahu k jeho rodinným příslušníkům žijícím v Turecku. Žalovaný se vztahem žalobce s rodinnými příslušníky dostatečným způsobem vypořádal na str. 6 napadeného rozhodnutí a soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil.

24. Správní orgány dostatečně zhodnotily též zdravotní stav žalobce (bez omezení) a možnosti žalobce vycestovat zpět do rodné země. Vzhledem k dostatečnému vypořádání se s otázkou možného zásahu do života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců pak shledává soud napadené rozhodnutí za plně přezkoumatelné.

25. K námitce žalobce, že správní orgány zatížily svůj postup nezákonností, když mu umožnily seznámit se se stanoviskem k možnosti vycestování do Turecka na pracovišti oddělení cizinecké policie v Uherském Hradišti, krajský soud uvádí, že Ředitelství služby cizinecké policie je útvar s celostátní působností. Pracoviště v Uherském Hradišti není samostatným správním orgánem, jak se žalobce nesprávně domnívá, ale pouze pracovištěm odvolacího správního orgánu, tedy žalovaného. Výzvou k umožnění seznámení se s obsahem spisového materiálu na tomto pracovišti nebyl žalobce žádným způsobem zasažen na svých veřejných subjektivních právech. Námitka je tudíž zcela nedůvodná.

26. Pro úplnost krajský soud uvádí, že i námitka nesprávného jednacího čísla závazného stanoviska není důvodná. Ve správním spise je toto závazné stanovisko založeno s datem vydání 22. června 2022, č. j. MV-211764-3/OAM-2021 a jedná se o stejné závazné stanovisko, které je uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí a které sloužilo jako podklad pro rozhodnutí žalovaného.

V. Závěr a náklady řízení

27. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 55 A 9/2022 vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 3. října 2022 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.