55 Ad 1/2023

Rubrum

Č. j. 55 Ad 1/2023 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: H.R., narozená dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2022, č. j. MPSV-2022/200755- 913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 2 55 Ad 1/2023

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobkyně podala dne 20. 7. 2022 u Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 21. 9. 2022, č. j. 160916/22/JH (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl o žádosti žalobkyně tak, že žalobkyni příspěvek na bydlení nepřiznal, neboť žalobkyní užívaný byt na adrese X, nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2022, č. j. MPSV-2022/200755 - 913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně podala dne 5. 1. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť prostor, který užívá k bydlení je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1992 Sb. (žalobkyně měla zřejmě na mysli zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře – pozn. soudu). Tuto skutečnost dle žalobkyně prokazuje pasport stavby, pořízený dle § 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (dále jen „stavební zákon“), který byl dne 21. 1. 2016 ověřen stavebním úřadem. Tento pasport je třeba s ohledem na zásadu presumpce správnosti správních aktů považovat za bezvadný a respektovat jej se všemi jeho účinky, což platí i v případě připojení poznámky. Žalobkyně tak užívá byt k účelu vymezenému uvedeným pasportem. Správní orgány jsou v projednávané věci rovněž povinny postupovat v souladu s tímto pasportem dotčené stavby, pokud tak nečiní, postupují v rozporu s právními předpisy a tedy nezákonně. Pokud žalovaný nepřiznal žalobkyni příspěvek na bydlení, měl předložit důkaz, že zmiňovaný pasport byl příslušným orgánem opraven nebo zrušen. Takovým důkazem dle žalobkyně nejsou sdělení typu „jedna paní povídala“ (doslovná citace převzata z žalobního návrhu – pozn. soudu). Z uvedených důvodů je navrhováno napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové zrušit a věc vrátit žalovanému či prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že ve správním řízení jednoznačně prokázal, že prostor, který žalobkyně užívá, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. K naplnění definice bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. K tomu žalovaný připomněl rozsudky správních soudů týkajících se totožné otázky. Poukázal Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 3 55 Ad 1/2023 na rozhodnutí krajského soudu ze dne 4. 1. 2022, č.j. 64 Ad 13/2021-19 či rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č.j. 7 Ads 268/2017-28.

4. Žalovaný má za to, že v řízení ve věci žalobkyně nedošlo k žádnému pochybení, rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevykazují žádné vady a žaloba je dle jeho názoru nedůvodná.

5. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Právní hodnocení krajského soudu

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s., neboť pro takový postup byly splněny zákonné podmínky 7. Žaloba není důvodná.

8. Krajský soud v první řadě uvádí, že nyní projednávaná žaloba svým obsahem odpovídá případům, které krajský soud ve vztahu k nemovitosti nacházející se na adrese X opakovaně řešil, jednalo se o žaloby žalobkyně K.G. či žalobce P.T. Ti u zdejšího soudu opakovaně podávají žaloby totožného znění a žalobkyni jsou nepochybně známy, neboť P.T. v minulosti u žalovaného uplatňoval žádost o příspěvek na bydlení vztahující se k totožnému bytu jako žalobkyně, který s ní má ve společném nájmu (viz nájemní smlouva ze dne 15. 3. 2022). V rámci nynější žalobní argumentace žalobkyně uvádí obdobné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu.

9. Krajský soud tak již totožnou otázku opakovaně posuzoval. Lze odkázat například na rozsudky krajského soudu ze dne 1. 8. 2017, č.j. 56 Ad 2/2017-41 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2018, č.j. 9 Ads 253/2014-26, zamítl), ze dne 14. 3. 2019, č.j. 54 Ad 16/2018-31, ze dne 20. 3. 2019, č.j. 54 Ad 6/2018, ze dne 4. 3. 2019 č.j. 54 Ad 20/2018-22, ze dne 8. 4. 2019, č.j. 55 Ad 3/2019-25 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, č.j. 3 Ads 200/2019-18, odmítl), ze dne 23. 4. 2020, č.j. 62 Ad 3/2020-19 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č.j. 6 Ads 122/2020-21, zamítl), dále rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2020, č.j. 60 Ad 11/2020-17 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č.j. 3 Ads 404/2020-26, zamítl), rozsudek ze dne 24. 9. 2021, č.j. 60 Ad 13/2021 – 18 či ze dne 4. 1. 2022, č.j. 64 Ad 13/2021-19. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud nynější argumentací (krom jiných) žalobkyně již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu není jí užívaný byt bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a proč tento stav nelze zhojit pasportem stavby.

10. Podstata žalobního sporu, jakožto i jeho řešení, zůstávají i nadále stejné, proto soud nepovažuje za účelné opakovaně se podrobně zabývat skutkovým stavem dané věci a právní úpravou, která na věc dopadá. Lze proto pouze shrnout, že ve správním řízení v nynější věci bylo prokázáno, že prostor, který žalobkyně užívá na základě nájemní smlouvy, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Ze spisového materiálu má krajský soud za prokázané, že předmětný prostor užívaný Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 4 55 Ad 1/2023 žalobkyní (byt č. X nacházející se na adrese X) není zkolaudován jako byt, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a není k tomuto užívání určena. Je tomu tak proto, že vlastník stavby v tomto prostoru provedl stavební úpravy a změnu užívání stavby bez povolení či opatření stavebního úřadu.

11. Žalobkyně namítá pouze to, že jí užívaný prostor je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře s ohledem na pasport stavby. K pasportu stavby a jeho účelu se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud, a to v případě shora zmiňované K.G. i P.T., žijících v totožném domě jako žalobkyně. Kasační soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Ads 254/2019-16 uvedl, že [p]ro danou věc je přitom irelevantní stěžovatelkou akcentovaný pasport stavby domu č. p. X na ulici X v X. Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28 (který se rovněž zabýval nárokem stěžovatelky na příspěvek na bydlení v předmětném domě), soud uvedl, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. (důraz doplněn) To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Obdobně pak v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17, Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Pokud stěžovatelka namítala, že splnění uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací. Podpůrně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26.“ Krajský soud neshledává žádné důvody, proč se od tohoto názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit.

12. Ve správním řízení shromážděnými podklady byl prokázán rozpor mezi pasportem stavby a stavebně technickým stavem domu. Samotný pasport stavby přitom není způsobilý stavební úpravy, resp. vytvoření tří bytových jednotek, zlegalizovat, jak plyne z citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Podmínky pro výplatu příspěvku na bydlení tudíž v projednávané věci nejsou naplněny, neboť nebyla naplněna formální podmínka účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Žalovaný proto postupoval správně, pokud odvolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí Úřadu práce ČR, kterým žalobkyni nebyla přiznána dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení, zamítl. Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 5 55 Ad 1/2023 V. Závěr a náklady řízení 13.

13. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 27. února 2023 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M.