55 Ad 14/2020

Rubrum

č.j. 55 Ad 14/2020 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: K. G., narozena bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2020, č. j. MPSV-2020/196699- 913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 19. 10. 2020 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně do rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Českých Budějovicích, č. j. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 55 Ad 14/2020 x ze dne 18. 8. 2020, jímž bylo rozhodnuto dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře tak, že žalobkyni nebyla přiznána dávka státní sociální podpory, příspěvek na bydlení, ode dne 1. 4. 2020, neboť žalobkyní užívaný byt nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře, kdy napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť jí užívaný byt je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 o státní sociální podpoře, protože je jako byt k účelu bydlení povolen stavebním úřadem. Svůj závěr žalobce staví na pasportu stavby ze dne 21. 1. 2016, čj. VÝST.0726/15/Ku, vydaném podle § 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který dokládá faktickou i právní existenci bytu. Žalobkyně dodala, že stavba, k níž se nedochovaly žádné původní doklady vyjma pasportu stavby, a jejíž součástí je i byt žalobkyně, nebyla projednána v režimu § 129 stavebního zákona. Ze zákona proto není stavbou nepovolenou, ale je určena dle § 125 stavebního zákona k takovému účelu, ke kterému je stavebně technicky vybavena.

3. To, že na základě vydaného pasportu je možné k takovému závěru dospět, plyne dle žalobkyně i ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj, odbor stavebního úřadu, ze dne 10. 1. 2007, čj. 46324/06-82.

4. Obdobný závěr pak žalobkyně činí i na základě stanoviska č. 11 Veřejného ochránce práv publikovaného ve Sborníku stanovisek dne 12. 3. 2014, ve kterém je uvedeno, že „[v] praxi se lze poměrně často setkat se stavbami, ke kterým nelze dohledat žádné doklady o jejich dřívějším umístění, povolení nebo kolaudaci. Přesto nelze automaticky u takovýchto staveb tvrdit, že jde o stavby nepovolené. Stavební zákon dokonce s výskytem takových staveb počítá a pro tyto případy stanoví pravidla postupu.“ 5. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42.

6. Dle žalobkyně je z podkladů ve správním spisu zřejmé, že správní orgán prvního stupně vytrvale obstarává důkazy k prokázání tvrzení, že na stavbě byly údajně použity nepovolené stavební úpravy, v důsledku čehož by stavba neměla být povolena, a proto by neměla splňovat definici dle § 24 odst. 5 zákona o sociální pomoci. Žalobkyně zdůraznila, že se jedná pouze o tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k tvrzeným nepovoleným úpravám tíží správní orgány.

7. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a žalobcovy námitky. Dále konstatoval, že pro účely zákona o sociální pomoci se bytem rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt. Dle žalovaného však bylo jednoznačně prokázáno, že prostor, který žalobce užívá, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o sociální pomoci.

9. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně podává žalobu ve skutkově shodné věci se shodnou argumentací již opakovaně. V souvislosti s tím žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 55 Ad 2/2017 Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 55 Ad 14/2020 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti proti tomuto rozsudku č. j. 7 Ads 268/2017-28. Žalovaný proto navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. Krajský soud v první řadě uvádí, že žalobkyně podává již po několikáté žalobu prakticky totožného znění. V rámci žalobní argumentace žalobkyně uvádí stále stejné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu.

13. Krajský soud tak již v podstatě o týchž žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 1. 8. 2017, čj. 56 Ad 2/2017-41 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2018, čj. 9 Ads 253/2014-26, zamítl), ze dne 14. 3. 2019, čj. 54 Ad 16/2018-31, ze dne 20. 3. 2019, čj. 54 Ad 6/2018, ze dne 4. 3. 2019 čj. 54 Ad 20/2018-22, ze dne 8. 4. 2019, čj. 55 Ad 3/2019-25 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, čj. 3 Ads 200/2019-18, odmítl), ze dne 23. 4. 2020, čj. 62 Ad 3/2020-19 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, čj. 6 Ads 122/2020-21, zamítl) a další. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobce již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu není jím užívaný byt bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, stejně tak opakovaně hodnotil pasport, jímž žalobce argumentuje, a který nemůže na zákonnosti posouzení věci správními orgány nic změnit. Tyto námitky žalobce byly hodnoceny jako nedůvodné. Podstata žalobního sporu, jakožto i jeho řešení, zůstávají i nadále stejné. Krajský soud tak shledává, že je zcela neúčelné, aby správní soudy stále dokola obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by takováto opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud již pouze odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž nemá krajský soud ani v nynějším případě důvod se jakkoli odchýlit.

14. K povaze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj a stanoviska veřejného ochránce práv se krajský soud taktéž vyjadřoval například v rámci shora citovaného rozsudku čj. 62 Ad 3/2020-19. Lze jen zopakovat, že žalobkyně dezinterpretuje jejich obsah, když uvádí, že v rámci stanoviska veřejný ochránce práv doslovně stanovuje: „pro vlastníka stavby pasport stavby představuje jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou“. Úplný obsah stanoviska však vyjadřuje, že „[p]okud by tedy stavebník požádal stavební úřad nejen o ověření dokumentace skutečného provedení stavby, ale také o písemné osvědčení o právním stavu stavby, pak by měl stavební úřad takové žádosti vyhovět. Ačkoli stavební zákon vydání samostatného písemného osvědčení nepředepisuje (požaduje pořízení dokumentace skutečného provedení stavby a její ověření), není pochyb o tom, že toto osvědčení, spolu s ověřenou dokumentací skutečného provedení stavby, představuje pro vlastníka stavby jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou. Lze tedy jen doporučit, aby v rámci pasportizace staveb žádali jejich vlastníci stavební úřad také o vydání již zmíněného písemného osvědčení “. Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj se pak obecně vyjadřuje k § 125 stavebního zákona, přičemž dovozuje, že pokud se nezachovají doklady, z nichž by bylo možné zjistit, k jakému účelu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 55 Ad 14/2020 byla stavba povolena, neznamená to samo o sobě, že jde o stavbu bez povolení. Z toho však nevyplývá, že by samotný pasport stavby byl způsobilý legalizovat stavbu. Jak plyne z níže uvedeného, ani jedno z uvedených stanovisek pak není v přímém rozporu s argumentací správních soudů ohledně pasportizace stavby žalobkyně.

15. K samotnému pasportu stavby žalobkyně, stejně jako k jeho účelu, se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, přičemž na tomto posouzení výše uvedená stanoviska nic nemění. Jak již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019-16: „[p]ro danou věc je přitom irelevantní stěžovatelkou akcentovaný pasport stavby domu č. p. X na ulici V. v Č. V. Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28 (který se rovněž zabýval nárokem stěžovatelky na příspěvek na bydlení v předmětném domě), soud uvedl, že ‚samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje‘. […] Obdobně pak v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018-17, Nejvyšší správní soud uvedl, že: ‚Pokud stěžovatelka namítala, že splnění uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26)“. Krajský soud neshledává žádné důvody, proč se od tohoto názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit. Žalobkyní odkazovaná stanoviska na tomto posouzení nemohou nic změnit 16. Stejně tak nelze přisvědčit žalobní námitce žalobkyně, že nenařídil-li stavební úřad odstranění stavby, jedná se tak a contrario o stavbu povolenou. Řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona je řízením zahajovaným z moci úřední, je však výhradně na stavebním úřadu, aby existenci důvodů pro zahájení řízení z moci úřední zjistil, posoudil a vyhodnotil, a případně správní řízení zahájil. To, zda je stavební úřad nečinný nebo zda nejsou naplněny předpoklady pro zahájení řízení dle § 129 stavebního zákona, nemůže krajský soud v tomto řízení hodnotit, neboť to není předmětem tohoto řízení.

17. Pouze pro úplnost se krajský soud zabýval odkazem žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 1 As 344/2016-42. K uvedenému krajský soud dodává, že žalobkyně stejně jako v předchozím případě obou stanovisek, i v případě uvedeného rozsudku dezinterpretuje, respektive vytrhává argumentaci Nejvyššího správního soudu z kontextu. Jak správně žalobkyně uvedla, Nejvyšší správní soudu v bodě 38 uvedeného rozsudku konstatoval, že „[p]rávní předpisy nevycházejí z toho, že stavba, u které se nedochovaly doklady, z nichž by bylo možné zjistit, k jakému účelu byla povolena, je stavbou nepovolenou. Naopak, takový přístup by mohl vést k neodůvodněným tvrdostem ze strany správního úřadu, a Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 55 Ad 14/2020 to zpravidla právě u starší zástavby, ve které je mnohdy prokazování legálnosti stavebních změn obtížné (srov. stanovisko odboru stavebního řádu MMR ze dne 10. 1. 2007, č. j. 46324/06-82).“ Nicméně Nejvyšší správní soud v bodě 40 stejného rozsudku dodal, že „[s]amozřejmě není možné, aby se ‚pasportizace‘ stala prostředkem pro legalizaci nepovolených staveb. Stavební úřad musí vždy postupovat maximálně obezřetně a důsledně zvážit okolnosti konkrétního případu.“ 18. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 16. prosince 2020 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 55 Ad 14/2020 Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.