55 Ad 14/2021

Rubrum

č. j. 55 Ad 14/2021-20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: P. T., narozený dne bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2021, č. j. MPSV-2021/127074- 913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 55 Ad 14/2021

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 16. 6. 2021, čj. 72684/21/JH, nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory, příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2021 na základě žádosti žalobce ze dne 8. 4. 2021, neboť žalobcem užívaný byt na adrese V. x, Č. V. (dále jen „užívaný byt“), nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře.

2. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 19. 8. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť jím užívaný byt je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, jelikož je jako byt k účelu bydlení povolen stavebním úřadem.

5. Níže uvedené důkazy dle žalobce prokazují, že jím užívaný byt o velikosti 3+1 byl řádně povolen a zkolaudován v období před 19. 5. 2010. Dle prohlášení předchozího vlastníka se o uvedené skutečnosti pouze nedochovaly doklady.

6. Za důkazy existence bytové jednotky 3+1 v domě čp. x žalobce označil: - Sdělení k žádosti o součinnost od Policejního prezidia České republiky ze dne 9. 5. 2016, čj. PPR 29653-2/čj-2015-990663, ve kterém je uvedeno, že v domě čp. x v Č. V. se nacházejí dvě bytové jednotky o velikosti 2+1 a 3+1. - Vyjádření k žádosti o součinnost Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, ze dne 27. 4. 2015, čj. KPRC-521416-3/ČJ-2015-0200MN, ve kterém je uvedeno, že se na adrese V. x, Č. V., nacházejí dvě bytové jednotky. - Výpis z katastru nemovitostí ze dne 23. 2. 2011, kde je zápisem potvrzeno, že dům čp. x byl v celém rozsahu povolen a zkolaudován k účelu bydlení. - Návrh na vklad do katastru nemovitostí podaný Ministerstvem vnitra dne 16. 2. 2011, ve kterém je uvedeno, že předmětem je převod vlastnického práva k objektu bydlení. - Kupní smlouva ze dne 19. 5. 2010 s dodatkem ze dne 21. 1. 2011, v níž prodávající prohlašuje, že prodává objekt bydlení v části Č. V., čp. x se dvěma bytovými jednotkami (2+1 a 3+1) a tyto jsou zároveň popsány ve znaleckém posudku č. 2895-191/08, zpracovaném Eduardem Uhlíkem. - Nájemní smlouvy ze dne 20. 3. 2021 a ze dne 15. 6. 2021 uzavřené na pronájem bytové jednotky 3+1, v níž je žalobkyně oprávněna užívat výhradně a pouze soubor místností specifikovaných v těchto nájemních smlouvách. Souborem místností se ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře rozumí jí užívaný byt. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 55 Ad 14/2021 - Samotné stavebně technické uspořádání, jímž je (a i byl před datem 19. 5. 2010) dle žalobkyně dům čp. x vybaven.

7. Žalovaný ve svém rozhodnutí na straně 8 uvedl, že pojem bytu je třeba rozlišovat pro účely veřejného práva stavebního na straně jedné, pro účely občanského práva na straně druhé a pro účely práva sociálního zabezpečení na straně třetí, a to vzhledem k odlišnému účelu jednotlivých právních úprav. Toto rozlišení považuje žalobce za mylné. Žalobce k jednotlivým právním úpravám uvedl následující.

8. Dle § 1164 a násl. občanského zákoníku se v objektu bydlení na čp. x v Č. V. nacházejí tři bytové jednotky (x, x a x), které vyjadřují právo vlastníka podle své vůle změnit formu vlastnictví na vlastnictví podílové, jenž nastane okamžikem prvního prodeje některé ze tří uvedených bytových jednotek a tento objekt bydlení je dle uvedeného zákona domem bytovým.

9. Dle § 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se v objektu bydlení na čp. x nacházejí dvě bytové jednotky (2+1 a 3+1) a tento objekt bydlení je dle uvedeného zákona domem rodinným.

10. Dle zákona o státní sociální podpoře se v objektu bydlení na čp. x nacházejí tři soubory místností, které jsou ve smyslu § 24 odst. 5 uvedeného zákona třemi samostatnými byty.

11. Žalovaný dle žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že v domě čp. x nebyly zkolaudovány dvě bytové jednotky (2+1 a 3+1). Stejně tak nepředložil žádný důkaz o tom, že soubor místností specifikovaný v nájemních smlouvách ze dne 20. 3. 2021 a ze dne 15. 6. 2021 není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

12. Žalovaný jako důkaz pouze předložil „sdělení“ stavebního úřadu v Č. V. ze dne 26. 9. 2016, čj. 3385/16/SO. Dle tohoto a dalších sdělení je však dle žalobkyně prokázáno, že v objektu bydlení na čp. x jsou dle stavebního zákona povoleny a zkolaudovány dvě bytové jednotky (2+1 a 3+1).

13. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shrnutí vyjádření žalovaného 14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a žalobčiny námitky.

15. Žalovaný uvedl, že ve správním řízení jednoznačně prokázal, že prostor, který žalobce užívá, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. K tomu žalovaný připomněl řadu rozsudků ve věci žalobce. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017-28, ve věci žalobce rovněž uvedl, že pro naplnění definice bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 55 Ad 14/2021 16. Žalovaný má za to, že v řízení ve věci žalobce nedošlo k žádnému pochybení, rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevykazují žádné vady a žaloba je dle jeho názoru nedůvodná.

17. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Právní hodnocení krajského soudu 18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

19. Žaloba není důvodná.

20. Krajský soud v první řadě uvádí, že žalobce podává již několikátou žalobu prakticky totožného znění. V rámci žalobní argumentace žalobce uvádí obdobné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu. Žalobci je pak nepochybně známo, že ve skutkově totožných věcech pak žaloby téhož znění podává i paní K. G..

21. Krajský soud tak již v podstatě o týchž žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017-41 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2018, č. j. 9 Ads 253/2014-26, zamítl), ze dne 14. 3. 2019, č. j. 54 Ad 16/2018-31, ze dne 20. 3. 2019, č. j. 54 Ad 6/2018, ze dne 4. 3. 2019 č. j. 54 Ad 20/2018-22, ze dne 8. 4. 2019, č. j. 55 Ad 3/2019-25 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 3 Ads 200/2019-18, odmítl) a další. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobce již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu není jím užívaný bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, stejně tak opakovaně hodnotil pasport, jímž žalobce argumentuje, který nemůže na zákonnosti posouzení věci správními orgány nic změnit. Tyto námitky žalobce byly hodnoceny jako nedůvodné. Podstata žalobního sporu, jakožto i jeho řešení, zůstává i nadále stejné. Krajský soud tak shledává, že je zcela neúčelné, aby správní soudy opakovaně obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by takováto opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud již pouze odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž nemá krajský soud ani v nynějším případě důvod jakkoli se odchýlit. Z tohoto důvodu se krajský soud vyjádří pouze k nově uplatněným žalobním námitkám, které však nejsou způsobilé změnit stav věci, jak je uvedeno následovně.

22. K důkazům navrženým žalobcem krajský soud souhrnně uvádí, že veškeré jím označené listiny jsou již založeny ve správním spisu, který má krajský soud k dispozici. Jakékoliv dokazování proto v tomto ohledu nebylo zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Výjimku tvoří žalobcem tvrzené stavebně technické uspořádání, jímž je (a byl) dům čp. x údajně vybaven i před 19. 5. 2010. K tomu krajský soud uvádí, že správní spis neobsahuje žádnou bližší fotodokumentaci zachycující stavebně technické uspořádání. Ani sám žalobce v tomto ohledu ostatně nepředložil žádnou dokumentaci. Nadto považuje krajský soud za nutné zdůraznit, že správní spis Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 55 Ad 14/2021 obsahuje řadu sdělení stavebního odboru Městského úřadu v Českých Velenicích, ze kterých se podává, že „uvedený prostor v podkroví nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a nejsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona.“ Lze tudíž uzavřít, že stavebně technické uspořádání taktéž neodpovídá žalobkyní tvrzenému stavu.

23. Navzdory neměnnému stavu nyní posuzované věci (a to jak skutkově tak právně) krajský soud považuje za nutné sdělit žalobci následující.

24. Žalobce v první řadě nesprávně vykládá jednotlivá ustanovení občanského zákoníku, stavebního zákona a zákona o státní sociální podpoře.

25. Dle § 1164 odst. 1 občanského zákoníku „[z]ápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne, pokud vlastník nebo osoba k tomu oprávněná z jiného věcného práva prohlášením rozdělí své právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám.“ K uvedenému ustanovení uvádí komentářová literatura, že „[o]dstavec 1 upravuje základní formu vzniku vlastnictví jednotky, kterou je zápis do veřejného seznamu po rozdělení vlastnického práva k domu na vlastnické právo k jednotkám prohlášením podle § 1166“ (Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 202, str. 877). Z uvedeného je zřejmé, že se předmětné ustanovení nevztahuje k nyní posuzované situaci, ve které vlastník nemovitosti v rámci vkladu do katastru nemovitostí samostatně prohlásil, že se v domě čp. 118 nacházejí dvě bytové jednotky (neboť se nedochovala potřebná dokumentace stavby), ale k situaci, v rámci které dojde ke vzniku jednotky na základě rozdělení vlastnického práva k domu, což se v nyní posuzovaném případě nestalo. Nadto, i v případě, že by reálně v budoucnu k rozdělení vlastnického práva v rámci nyní posuzované nemovitosti došlo, je nutné upozornit, že z pohledu zákona o státní sociální podpoře je stále nutné prokázat, že užívaný byt byl jakožto bytová jednotka řádně povolen a zkolaudován.

26. Dle § 125 odst. 2 stavebního zákona platí, že „[n]ejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.“ V nyní posuzovaném případě skutečně jediným dochovaným dokladem je pasport stavby. Jakkoliv je současné vnitřní uspořádání objektu takové, že v něm vlastník vymezil bytové jednotky, stalo se tak v rozporu se stavebním zákonem, neboť vlastník objektu nepožádal o stavební povolení a ani o následné dodatečné povolení stavby. Stavba jako taková proto nemůže ani při splnění zákonem stanovené podmínky „stavebně technického uspořádání“ být stavbou povolenou a řádně zkolaudovanou.

27. Dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře „[b]ytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“ V souvislosti s výše uvedeným je zřejmé, že se ani podle zákona o státní sociální podpoře nemůže jednat o byt, neboť bytové jednotky nebyly řádně povoleny a zkolaudovány.

28. Není důvodná námitka žalobce, že žalovaný nepředložil žádný důkaz o tom, že stavba čp. x není objektem k bydlení. Správní spis obsahuje řadu dokumentů a sdělení, Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 55 Ad 14/2021 z nichž se mimo jiné podává, že objekt čp. x nebyl zkolaudován jakožto stavba určená k bydlení, pročež v ní ani nemohou být řádně vymezeny bytové jednotky.

29. Není pravdou ani tvrzení žalobce, dle kterého žalovaný nepředložil žádný důkaz o tom, že žalobcem užívaná bytová jednotka v domě čp. x není řádně zkolaudována. Žalovaný disponuje četnými sděleními stavebního úřadu, který konstantně opakuje, že „uvedený prostor v podkroví nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, která svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a nejsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona“ (sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 11. 2018). Nadto stavební úřad ve svém sdělení ze dne 17. 6. 2019 jasně vysvětlil, že „[v]lastník objektu nepožádal zdejší stavební úřad o dodatečné povolení stavby, ale v současné době by stejně nebylo možné změnu povolit, neboť je stále v rozporu s platným Územním plánem obce Č. V.. Stavební úřad inicioval změnu výše uvedeného územního plánu u objektu čp. x, aby bylo možné změnu dodatečně povolit. V tomto ohledu nelze předjímat, zda změna bude schválena či nikoliv.“ 30. Naopak žalobce nedoložil žádný důkaz, jímž by existenci kolaudace doložil. Jediným žalobcem opakovaně předkládaným dokumentem byl v průběhu předcházejících řízení pasport stavby, jímž deklaroval soulad domu čp. x s projektovou dokumentací a jímž se snažil navodit dojem řádně povolené a zkolaudované stavby. K pasportu stavby se krajský soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem vyjadřoval opakovaně ve svých předchozích rozsudcích ve věcech žalobce a nebude se proto pasportem stavby znovu blíže zabývat. Pouze ve stručnosti krajský soud uvádí, že pasport stavby, který dle konstantní judikatury představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní posuzované věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019-16).

31. Ačkoliv se žalobce snaží sugerovat jednostranný přístup správních orgánů, které na podporu svých tvrzení předkládají opakovaně pouze sdělení stavebního úřadu, nemůže se krajský soud s uvedeným ztotožnit. Správní spis obsahuje celou řadu listin, mj. i veškeré žalobcem výše namítané listiny a je zřejmé, že správní orgány s uvedenými listinami pracovaly, přičemž hodnotily každou samostatně a zároveň i ve vzájemném kontextu. Úkolem krajského soudu není vybírat ze spisového materiálu či z listin označených žalobcem střípky argumentace na podporu pouze jeho tvrzení. Jak již bylo výše uvedeno, žalobce podává své žádosti o příspěvek na bydlení opakovaně, se stejným výsledkem, za stejného, nezměněného stavu. Pro uvedené nemá krajský soud důvod se od výše a dříve uvedeného jakkoliv odchýlit. Závěr a náklady řízení 32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 55 Ad 14/2021 že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 13. října 2021 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.