55 Ad 17/2025

Rubrum

č. j. 55 Ad 17/2025- 45 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: O. P. zastoupena advokátkou Mgr. Helenou Martínkovou sídlem Palackého 351, Tábor proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2025, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Za správnost vyhotovení: Bc.

V. L. 2 55 Ad 17/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně dne 19. 5. 2025 požádala o přiznání starobního důchodu od 13. 6. 2025. V žádosti uvedla, že vychovala dvě vlastní děti a dále dceru manžela, narozenou dne X, o kterou měla pečovat od 1. 12. 1992 do zletilosti. K péči o dceru manžela žalobkyně předložila dohodu rodičů ze dne 30. 11. 1992 uzavřenou na Úřadu města, OPD – České Budějovice, podle níž byla matka dítěte svolná předat nezletilou dceru do péče otci. Dále předložila čestné prohlášení dcery manžela, podle něhož od prosince 1992 žila v rodině svého otce společně se žalobkyní.

2. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 14. 8. 2025 žádost zamítla, neboť žalobkyně k požadovanému datu přiznání důchodu nedosáhla věku potřebného pro přiznání předčasného starobního důchodu. Při stanovení důchodového věku přihlédla pouze ke dvěma vlastním dětem žalobkyně, nikoli k dceři manžela, jelikož tato nebyla manželovi žalobkyně svěřena do výchovy rozhodnutím soudu ani na základě dohody rodičů schválené soudem.

3. Žalobkyně proti rozhodnutí podala námitky, v nichž zdůraznila faktickou péči o dceru manžela a namítala, že jí nemůže být přičítáno k tíži, že dohoda rodičů z roku 1992 nebyla schválena soudem.

4. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná námitky žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Uzavřela, že žalobkyně vychovala ve smyslu zákona o důchodovém pojištění dvě děti, její důchodový věk činí 64 let a 8 měsíců a ke dni 13. 6. 2025 jí do jeho dosažení chyběly více než tři roky. II. Stručný obsah žaloby II.A Nesprávné posouzení doby pojištění 5. Žalobkyně namítá, že žalovaná nesprávně posoudila splnění podmínky potřebné doby pojištění, neboť nezapočítala určité období, které žalobkyně řádně doložila. Podle žalobkyně žalovaná uzavřela, že ke dni 13. 6. 2025 nedosáhla stanoveného věku.

6. Žalobkyně tvrdí, že spolu s manželem pečovala o dceru manžela, a to ve větším rozsahu než ostatní osoby. Namítá porušení § 11 až § 14 zákona o důchodovém pojištění a zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu.

7. Žalobkyně cituje § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a zdůrazňuje, že pokud se žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, postačí osobní péče po dobu pěti let do dosažení zletilosti. Dále cituje § 20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění a tvrdí, že podmínky splnila, neboť fakticky pečovala o dítě svého manžela, které měl manžel v trvalé péči na základě dohody rodičů.

8. Namítá, že žalovaná nepřihlédla k výchově dcery manžela jen proto, že dítě nebylo svěřeno rozhodnutím soudu ani dohodou rodičů schválenou soudem.

9. Podle žalobkyně žalovaná nerespektuje, že v roce 1992 platily jiné, méně formální postupy. Žalobkyně tvrdí, že zákonodárci nešlo o „příslušné razítko“, ale o skutečnou péči osoby o Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 3 55 Ad 17/2025 dítě. Žalobkyně namítá, že o dceru manžela pečovala stejně jako o vlastní děti a že podmínka výchovy dítěte je proto splněna.

10. Dále odkazuje na zákon č. 152/2007 Sb., kterým byl rozšířen okruh dětí převzatých do péče nahrazující péči rodičů o dítě manžela svěřené do výchovy na základě dohody rodičů schválené soudem.

11. Žalobkyně odkazuje na § 26 zákona o rodině ve znění ke dni 30. 11. 1992 a namítá, že zákon o rodině podle ní neřešil situaci, kdy se úprava poměrů nezletilého dítěte měnila až po rozvodu manželství. Tvrdí, že rodiče (dcery manžela) nejprve měli poměry upraveny rozsudkem o rozvodu a následně podle sdělení a doporučení úřadu změnili poměry dohodou na úřadě. Podle žalobkyně tak postupovali formálně v souladu se zákonem.

12. Žalobkyně namítá, že žalovaná postupuje podle § 20 zákona o důchodovém pojištění, který byl přijat až dne 30. 6. 1995 a účinný od 1. 1. 1996, zatímco dohoda byla uzavřena již dne 30. 11. 1992.

13. Žalobkyně označuje požadavek soudního schválení dohody za nepřiměřeně tvrdý a závěr žalované za formalistický a odporující smyslu a účelu zákona. Dále namítá, že v roce 1992 bylo běžnou a ustálenou praxí uzavření dohody rodičů za účasti Úřadu města, OPD – České Budějovice. Žalobkyně má za to, že jí nemůže být kladeno k tíži, že dohoda nebyla schválena soudem, neboť podle jejího názoru byla uzavřena v souladu s tehdejší právní úpravou.

14. Uzavírá, že žalovaná měla přihlédnout ke třem vychovaným dětem, nikoli pouze ke dvěma, a že rozhodnutí jsou v rozporu se smyslem a účelem zákona o důchodovém pojištění. II.B Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí 15. Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V rozhodnutí o námitkách postrádá přesvědčivé a úplné odůvodnění, z něhož by bylo patrné, jak se žalovaná vypořádala s jejími konkrétními tvrzeními a důkazy; rozhodnutí nevyhovuje § 68 odst. 3 správního řádu.

16. Žalobkyně namítá, že žalovaná se nevypořádala se smyslem a účelem zákona o důchodovém pojištění a pouze odkázala na požadavek soudního schválení dohody. Zdůrazňuje, že dohoda fakticky existovala, byla podle jejího názoru schválena jiným orgánem a všichni zúčastnění se podle ní řídili.

III. Vyjádření žalované k žalobě

17. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 11. 12. 2025 navrhuje zamítnutí žaloby. Žalovaná má za to, že žalobkyně nesplnila podmínky § 31 zákona o důchodovém pojištění pro přiznání předčasného starobního důchodu, neboť jí ke dni 13. 6. 2025 do dosažení důchodového věku chyběly více než 3 roky.

18. Dceru manžela žalobkyně nepovažuje žalovaná za dítě ve smyslu § 20 zákona o důchodovém pojištění, neboť předložená dohoda nebyla schválena soudem. Žalobkyni tak lze pro stanovení důchodového věku zohlednit pouze dvě vlastní děti. Její důchodový věk proto činí 64 let a 8 měsíců. Biologické matce byl za výchovu tohoto dítěte důchodový věk snížen.

19. Žalobkyně v replice ze dne 17. 12. 2025 setrvala na podané žalobě. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 4 55 Ad 17/2025 IV. Posouzení věci krajským soudem 20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“).

21. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

22. Žaloba není důvodná.

23. Krajský soud se na prvním místě zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné.

24. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25). Těmto nárokům, jakož i nárokům § 68 odst. 3 správního řádu, napadené rozhodnutí vyhovuje. Nesouhlas žalobkyně se závěry žalované nepřezkoumatelnost nezpůsobuje.

25. Spornou otázkou v této věci není „nesprávné posouzení doby pojištění“, nýbrž stanovení důchodového věku podle počtu vychovaných dětí a definice dítěte převzatého do péče nahrazující péči rodičů.

26. Žalobkyně se domáhá zohlednění třetího vychovaného dítěte (dcery manžela žalobkyně) pro stanovení důchodového věku dle § 32 odst. 2 ve spojení s § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění.

27. Podle § 20 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že dítětem se pro účely tohoto zákona rozumí dítě vlastní, a pokud se dále nestanoví jinak, též dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů. Pro účely účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 2 písm. j) a společného prohlášení o péči o dítě se dítětem rozumí dítě vlastní a dítě osvojené toho rodiče, který dítě předává do péče jiné osobě. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dítě, jež bylo převzato do této péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, dítě manžela, který na základě rozhodnutí soudu nebo dohody rodičů schválené soudem o dítě převážně pečuje, dítě manžela, nemá-li druhý z rodičů rodičovskou zodpovědnost, a dítě manžela, zemřel-li druhý rodič dítěte nebo není-li znám. Za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů se považuje dále dítě, jež bylo převzato do péče na základě rozhodnutí soudu, orgánu sociálně-právní Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 5 55 Ad 17/2025 ochrany dětí nebo dřívějšího příslušného orgánu o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele nebo do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem, a dítě, jež bylo převzato do péče na základě předběžného opatření nebo prozatímního rozhodnutí vydaného v rámci řízení o svěření dítěte do výchovy.

28. Dle § 26 zákona o rodině ve znění do 31. 7. 1998 platilo, že (1) V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. (2) Rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k dítěti může být nahrazeno jejich dohodou, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu. (3) Soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů nebo při schvalování jejich dohody vždy přihlédne k tomu, aby byly zajištěny nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte v uvědomělého občana.

29. Dle § 50 odst. 1 zákona o rodině platilo, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud i bez návrhu jejich práva a povinnosti, zejména rozhodne, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Dle odst. 2 pak ustanovení § 26 až 28 platí tu obdobně. Dle § 27 odst. 1 téhož zákona platilo, že dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Dle § 28 téhož zákona platilo, že změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Zákon tuto pravomoc svěřil výhradně soudu, nikoli městskému (obecnímu) úřadu.

30. V rozsudku ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 134/2012‑23, Nejvyšší správní soud vyložil, že „§ 32 odst. 4 a § 20 odst. 1 a 2 ZDP je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. K tomu, aby mohl být naplněn obsah a účel § 32 odst. 4 ZDP, tj. aby pro potřeby ZDP mohla být uznána péče o dítě, v daném případě péče o dítě jehož výchovy se žena ujala jako výchovy dítěte převzatého do trvalé péče nahrazující péči rodičů, musel nejprve předcházet úkon spočívající v převzetí daného dítěte do trvalé péče za podmínek § 20 odst. 2 ZDP. Tzn., že v daném případě muselo započetí uznatelné péče předcházet pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byla schválena příslušná dohoda rodičů. Za situace, kdy žalobkyně o nezl. A. L. sice fakticky pečovala již dříve, než došlo k naplnění zákonných podmínek pro převzetí dítěte do trvalé péče, nebylo možné tuto péči pro účely ZDP žalobkyni až do právní moci předmětného soudního rozhodnutí, tj. do 23. 12. 1994, uznat.“ 31. V rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 7 Ads 277/2014-43, Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji minulou judikaturu uzavřel, že byť se „Nejvyšší správní soud explicitně nevyjádřil k otázce, zda pouhá fakticita osobní péče o cizí dítě splňuje zákonné podmínky ve smyslu ust. § 20 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění, je z nich nepochybně zřejmé, že nesplňuje.“ Ve své věci proto uzavřel, že „[p]řesto, že stěžovatelka od roku 1979 pečovala o dvě nezl. děti, s nimiž a jejich otcem F. S. žila ve společné domácnosti, manželství s ním uzavřela až v r. 1989, kdy R. S. byl již zletilý a nezl. J. S. měl 17 let, a nedoložila ani žádné z rozhodnutí taxativně uvedené v ust. § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vydané před rokem 1989, proto nesplnila zákonné podmínky pro přiznání nároku na starobní důchod ke dni 7. 5. 2012.“ 32. Obdobné závěry shrnul Nejvyšší správní soud i v právní větě svého rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Ads 112/2015-23, č. 3424/2016 Sb. NSS, ve které uvedl, že „[m]á-li být ženě pro účely stanovení důchodového věku započtena dle § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 6 55 Ad 17/2025 důchodovém pojištění, doba péče o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody rodičů schválené soudem ve smyslu § 20 odst. 2 téhož zákona, musí být kumulativně splněny obě podmínky vyplývající ze zákona: a) jedná se o dítě manžela, b) jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu. Tyto podmínky jsou spojeny s účinností příslušného právního aktu [a) uzavření manželství a b) právní moc soudního rozhodnutí]. Dojde-li ke splnění jedné z obou podmínek dříve, lze konstatovat naplnění obou podmínek až v závislosti na splnění podmínky zbývající, a teprve od tohoto okamžiku započíst dobu péče o dítě.“ 33. Již s ohledem na závěry citované judikatury se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalované, že „[p]okud jde o péči o dítě manžela, nelze jej považovat za dítě ve smyslu § 20 odst. 2 zdp ve vztahu k účastnici řízení, protože toto dítě nebylo manželu účastnice řízení svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu nebo na základě dohody schválené soudem. Předložená dohoda o úpravě rodičovských poměrů z 30. 11. 1992 soudem schválena nebyla. Účastnice řízení tedy o dítě manžela nepečovala ve smyslu zdp. Podmínka výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod tedy není v případě výchovy dítěte manžela splněna.“ 34. Jak správně popsala již žalovaná, „S účinností od 1. 7. 2007 byl zákonem č. 152/2007 Sb. rozšířen okruh dětí převzatých do trvalé péče nahrazující péči rodičů také o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy na základě dohody rodičů schválené soudem. V důvodové zprávě k zákonu č. 152/2007 Sb. se k tomuto rozšíření okruhu dětí považovaných za děti pro účely zdp odkazuje na soulad se zákonem o rodině (tj. zákon č. 94/1963 Sb.). Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění účinném k datu uzavření dohody, tj. k 30. 11. 1992, v ustanovení § 26 odst. 2 umožňoval rozhodnutí soudu o úpravě práv a povinností rodičů k dítěti pro dobu po rozvodu nahradit jejich dohodu, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu. Toto platilo po celou dobu účinnosti zákona č. 94/1963 Sb., tedy od 1. 4. 1964 do 31. 12. 2013. Z toho lze vyvodit princip, že když ohledně úpravy poměrů po rozvodu je vyžadováno rozhodnutí soudu, nemůže pak v případě absence takového rozhodnutí soud přestat hrát roli této autority při úpravě poměrů jinou formou. To znamená, že převzetí této autority jiným úřadem se v případě dohody mezi rodiči ukazuje dle zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) jako nedostačující.“ 35. Žalobkyně pečovala i o dítě svého manžela, které se u něho nacházelo na základě dohody rodičů, jednalo se však o dohodu, která nebyla schválena soudem. Ve správním spise založená dohoda ze dne 30. 11. 1992 o úpravě rodičovských poměrů mezi manželem žalobkyně a matkou nezletilého dítěte byla sepsána „Úřadem města, OPD – České Budějovice“. V dohodě se uvádí, že dne 20. 11. 1987 byla rozvodovým rozsudkem svěřena dcera do péče matky; dnešního dne bude dcera předána do péče otce; matka má bytové problémy. Úřad v rámci této dohody vystupuje pouze jako jakýsi „prostředník“.

36. Jakkoli citovaný § 26 odst. 1 zákona o rodině hovoří o rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, § 26 odst. 2 téhož zákona oproti tomu hovoří obecně o tom, že rozhodnutí soudu o úpravě práv a povinností rodičů k dítěti může být nahrazeno jejich dohodou. Taková dohoda však vyžadovala ke své platnosti schválení soudem. Výklad žalobkyně, že úprava § 26 odst. 2 téhož zákona se váže k „rozvodu“ je nesprávný.

37. Pokud po rozhodnutí soudu o péči o dítě došlo ke změně poměrů, předpokládal zákon o rodině opětovné rozhodování soudu. Pokud byli rodiče schopni se dohodnout a nepovažovali za nutné věc předložit soudu, pak jim fakticky v takovém neformálním Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 7 55 Ad 17/2025 postupu nic nebránilo. Takový neformální postup však mohl a v nyní přezkoumávané věci měl nezamýšlený dopad.

38. Je nutno vycházet z toho, že dohoda podle svého obsahu směřovala k faktickému předání dcery do péče otce dne 30. 11. 1992 v reakci na změnu poměrů u matky (bytová situace). Takováto dohoda bez schválení soudem dle § 26 odst. 2 zákona o rodině měla význam jako faktická dohoda rodičů o tom, kdo z nich bude péči vykonávat, ale nemohla sama o sobě změnit účinky dosavadního rozsudku soudu. Po právní stránce byla dcera i nadále svěřena do péče matky, otec ji mohl mít u sebe a pečovat o ni a matka s takovým stavem souhlasila. Bez schválení soudem však nedošlo k účinné změně svěření dcery do výchovy.

39. Absenci nutnosti schválení soudem zákon stanovoval pouze u dohody o styku rodiče s dítětem (§ 27 odst. 1 téhož zákona). V tomto případě se však nejednalo o úpravu styku, ale o faktickou změnu péče – komu bude dítě „svěřeno“ do výchovy, tj. určení výchovného prostředí dítěte, u koho trvale žije, kdo zajišťuje každodenní potřeby a výchovu. Naproti tomu styk s dítětem je oprávněním rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do každodenní výchovy, v jeho rámci udržuje s dítětem kontakt, rodičovský vztah. Úprava styku nemění právní svěření dítěte do výchovy, jedná se o odlišný institut, u něhož zákonodárce nestanovil nutnost soudního schválení.

40. Z pohledu úpravy zákona o důchodovém pojištění nelze faktickou péči žalobkyně zohlednit jako péči o dítě manžela ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. U nevlastní matky – žalobkyně je možno zohlednit pouze dítě, které lze podřadit pod „dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů“ ve smyslu § 20 zákona o důchodovém pojištění. Není zde prostor pro zohlednění fakticity péče (oproti např. tzv. „výchovnému“). Argumentace žalobkyně, že v roce 1992 platily jiné méně formální postupy není z pohledu právní úpravy relevantní.

41. Krajský soud ani správní orgány nepřehlížejí, že žalobkyně mohla o dceru svého manžela fakticky pečovat dlouhodobě a v rozsahu srovnatelném s péčí o vlastní děti. Zákon o důchodovém pojištění však pro započtení péče o dítě manžela nestaví pouze na faktickém výkonu péče, nýbrž na splnění zákonem stanoveného právního titulu. Krajský soud ani správní orgány proto nemohou nahradit chybějící soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu vlastním posouzením založeným na fakticitě věci či obecných úvahách o (ne)spravedlnosti určitého uspořádání. S ohledem na tyto závěry je předložené čestné prohlášení dcery manžela žalobkyně nadbytečné.

42. Postup správních orgánů podle § 20 zákona o důchodovém pojištění, tj. zákona účinného ode dne 1. 1. 1996, není vadou. Nárok na starobní důchod je třeba posuzovat podle právní úpravy účinné v době vzniku nároku na dávku a v době rozhodování o ní. Užití uvedeného ustanovení proto samo o sobě nepředstavuje pravou retroaktivitu, neboť zákon zpětně nemění ani neruší právní následky dřívějších rodinněprávních poměrů, nýbrž toliko stanoví, které skutečnosti nastalé v minulosti jsou právně významné pro posouzení současného nároku v oblasti důchodového pojištění.

V. Závěr a náklady řízení

43. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 8 55 Ad 17/2025 44. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, ta v souladu s § 60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 19. května 2026 Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.