55 Ad 9/2017

Rubrum

č. j. 55Ad 9/2017 - 82 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. Č., bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. SZ/MPSV- 2017/67187-913, čj. MPSV-2017/80206-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. -2- 55Ad 9/2017

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Dne 21. 2. 2017 podal žalobce na Úřadu práce České republiky – pobočka Pardubice žádost o příspěvek na živobytí.

2. Úřad práce České republiky – pobočka Pardubice dne 22. 2. 2017 rozhodl o postoupení řízení o žádosti Úřadu práce České republiky – pobočka České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) z důvodu dlouhodobého pobytu žalobce v Českých Budějovicích.

3. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. UP/28014/2017/HN, čj. 25065/2017/CBU, žalobci příspěvek na živobytí nepřiznal. V odůvodnění shrnul životní situaci žalobce, uvedl započtené příjmy a celkovou sociální a majetkovou situaci žalobce. Výsledkem bylo rozhodnutí, dle něhož žalobce nesplňuje podmínky nároku na dávku, neboť jeho průměrný měsíční příjem ve výši 5 033,70 Kč ponížený o přiměřené náklady na bydlení ve výši 1510,11 Kč, převyšuje částku živobytí žadatele ve výši 3 410 Kč a je tak dostačující k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. SZ/MPSV-2017/6718- 913, čj. MPSV-2017/80206-913, zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

5. Žalobce dne 7. 6. 2017 podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu.

6. Krajský soud na základě žalobcovy žádosti ze dne 1. 11. 2017 usnesením ze dne 13. 11. 2017, čj. 55 Ad 9/2017-26, ustanovil zástupcem žalobce advokáta Mgr. Tomáše Radu. Proti uvedenému usnesení podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které namítl, že ustanovený právní zástupce nemá zaměření na správní právo a s žalobcem nekomunikuje; kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, čj. 7 As 386/2017-25, zamítl. Na základě oboustranné neshody mezi žalobcem a právním zástupcem krajský soud usnesením ze dne 21. 2. 2018, čj. 55 Ad 9/2017-57, předchozí usnesení o ustanovení právního zástupce zrušil; kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, čj. 10 As 73/2018-11. Následně žádost žalobce ze dne 11. 1. 2017 na ustanovení zástupce krajský soud usnesením ze dne 5. 3. 2018, čj. 55 Ad 9/2017-60, zamítl; Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 20. 3. 2019, čj. 9 As 95/2018-19, zastavil, neboť žalobce vzal kasační stížnost zpět. Shrnutí žaloby, vyjádření žalovaného a dalších podání žalobce 7. Žalobce stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zároveň vylíčil dle jeho mínění rozhodné skutečnosti. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu aplikace jiného znění zákona č. 111/2006 Sb., zákon o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Navíc správní orgán prvního stupně nezdůvodnil, proč tak učinil. Stejně tak dle názoru žalobce žalovaný nezdůvodnil, proč neaplikoval druhé souvětí § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi (v jeho dřívějším znění). Žalobce dále brojil proti správnosti vydaného rozhodnutí, jež bylo vadné, a tudíž mu dle jeho názoru bylo odepřeno „právo na spravedlivý odvolací přezkum“. Žalobce namítl alogičnost a absurdnost právního hodnocení žalovaného, neboť žalobce -3- 55Ad 9/2017 přiznal a doložil výši ubytovného (celkovou prokazatelnou smluvní úhradu), jelikož nelze zjistit (vyčíslit) přesnou výši odůvodněných nákladů. Závěr žalovaného, že dle smlouvy o ubytování je jednoznačně tato výše dána a činí 5 500 Kč, je dle žalobce v příkrém rozporu s informacemi o užívaném bytu. Žalobce dále poukázal na § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jehož znění je dle jeho slov i po novelizaci „zašmodrchané“. I tak lze při hlubším studiu zákona a jeho kontextu seznat, že zákonodárce rozlišuje mezi strukturou nákladů na bydlení a jejich výší a výší celkové úhrady za bydlení.

8. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nesrozumitelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaný ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh řízení a k námitkám uvedeným v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění v souladu s § 68 správního řádu, a že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl konkrétní ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, a uvedl jednotlivé veličiny ovlivňující nárok na dávku příspěvek na živobytí včetně výpočtu příspěvku na živobytí a vypořádal se s námitkami uvedenými v odvolání. Žalovaný opětovně uvedl, že při stanovení dávky v souladu s § 9 zákona o pomoci v hmotné nouzi se přihlíží k příjmu ze závislé činnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve výši 70 % v rozhodném období dle § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci (v době žádosti šlo o únor 2017), přičemž se v souladu s § 6 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu jedná o příjmy vyplacené. Dále žalovaný objasnil, co lze považovat za příjmy osoby pro účely příspěvku na živobytí a konstatoval, že v případě žalobce je výsledná částka příjmu 3523,59 Kč. Tato částka je vyšší než částka 3410 Kč, jež je potřebná pro vznik nároku na příspěvek na živobytí.

10. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

11. V replice k vyjádření žalovaného, jakož i v podání ze dne 28. 5. 2019 žalobce setrval na svém stanovisku popsaném v žalobě. Právní hodnocení krajského soudu 12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

13. Žaloba není důvodná.

14. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

15. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, -4- 55Ad 9/2017 že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

16. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného předně v tom, že aplikoval dle názoru žalobce chybné znění zákona o pomoci v hmotné nouzi, a v tom, že z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemohl žalobce zjevným způsobem zjistit aplikaci novely zákona o pomoci v hmotné nouzi (zákon č. 367/2016 Sb.), tudíž se o novele zákona dozvěděl až z žalobou napadeného rozhodnutí.

17. Tuto námitku považuje krajský soud za lichou. Od 1. 2. 2017 došlo k novelizaci zákona o hmotné nouzi zákonem č. 367/2016 Sb., v rámci něhož byl mimo jiné změněn § 9 odst. 2 uvedeného zákona. Žalovaný ve svém rozhodnutí relativně obsáhlým způsobem zdůvodnil, proč novela § 9 odst. 2 nedopadá na případ žalobce a vysvětlil výpočet a postup, na základě kterého správní orgán prvního stupně dospěl ke svému závěru. Jelikož žalobce podal svou žádost dne 21. 2. 2017, tedy v době, kdy již byla v účinnosti novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, posuzovaly správní orgány žalobcovu žádost podle této novely. Tuto skutečnost nemusí správní orgány žalobci žádným způsobem oznamovat, jelikož jsou ze zákona povinny rozhodovat podle předpisů platných a účinných v době podání žádosti.

18. Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku alogičnosti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný ve svém rozhodnutí vysvětlil žalobci postup, na základě kterého postupoval, jakož i to, proč se na žalobce novela § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nevztahuje. Konkrétně uvedl, že druhé souvětí uvedeného ustanovení se v případě žalobce nepoužije, neboť u něj lze přesně zjistit konkrétní výši odůvodněných nákladů na bydlení, která činí 5 500 Kč měsíčně. S tímto posouzením se krajský soud ztotožnil, neboť není možné aplikovat právní úpravu předcházející dni podání žádosti, když zde v době podání žádosti již existovala právní úprava nová.

19. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce údajného odepření práva na spravedlivý odvolací přezkum. Žalobce měl dle § 81 správního řádu možnost podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, což učinil. Jeho odvolání žalovaný řádně posoudil. Výsledkem odvolacího řízení je žalobou napadené rozhodnutí. Na základě faktu, že se žalobce cítí být žalovaným rozhodnutím dotčen a považuje jej za vadné, nelze automaticky usuzovat na odepření práva na odvolací přezkum rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

20. K samotnému posouzení nároku žalobce na příspěvek na živobytí uvádí krajský soud následující.

21. Správní orgán prvního stupně v případě žalobce správně neaplikoval § 9 odst. 2 větu druhou zákona o pomoci v hmotné nouzi, dle které „[d]o odůvodněných nákladů na bydlení se pro účely příspěvku na živobytí započítávají v případech, kdy nelze zjistit přesnou výši těchto nákladů podle § 34, ale dotyčná osoba takové náklady prokazatelně vynakládá, náklady až do výše, která je v místě obvyklá, avšak maximálně do výše 75 % normativních nákladů na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře“. V posuzovaném případě jsou totiž žalobcovy odůvodněné náklady na bydlení ve výši 5 500 Kč zcela zřejmé ze smlouvy o ubytování, která je součástí správního spisu. -5- 55Ad 9/2017 22. Správní orgán prvního stupně dále v souladu s § 10 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi vzal v úvahu příjmy vyplacené žalobci v měsících listopad 2016, prosinec 2016 a leden 2017, ze kterých následně dle § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona vypočítal příjem žalobce pro účely tohoto zákona ve výši 5 033,70 Kč. Ten pak dle § 9 odst. 2 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi ponížil o přiměřené náklady na bydlení, tj. v posuzované věci o 30 % shora uvedených příjmů žalobce (1 510,11 Kč) na výsledných 3 523,59 Kč. Jelikož v rozhodném období byla částka životního minima stanovena vy výši 3410 Kč (§ 2 zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu), přičemž žalobcův příjem tuto částku překračoval o 113,59 Kč, nárok na příspěvek na živobytí mu nevznikl (§ 21 odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi). Závěr a náklady řízení 23. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobce ani žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a v případě žalovaného § 60 odst. 2 s. ř. s. takovéto právo ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje. Právo na náhradu nákladu řízení vůči neúspěšnému účastníkovi nepřísluší ani státu, neboť žalobce je osvobozen od soudních poplatků [§ 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].

25. Na základě změny rozvrhu práce účinné od 17. 10. 2018 a souvisejícího opatření předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. Spr 1188/2018 byla věc vedená pod sp. zn. 55 Ad 9/2017 přidělena v souladu s § 42 odst. 4 in fine zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích, k vyřízení samosoudci JUDr. Michalovi Hájkovi, Ph.D. Jelikož je rozvrh práce krajského soudu veřejně dostupný na https://www.justice.cz/web/krajsky-soud-v-ceskych-budejovicich/, nebyli účastníci o této změně samostatně informováni.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, -6- 55Ad 9/2017 vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 23. července 2019 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r. samosoudce