55 Az 1/2017

Rubrum

55 Az 1/2017 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce M.Y., , zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, sídlem Poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 5. 2017, č. j. OAM-1017/ZA-ZA11- ZA16-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 16. 6. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2017, č. j. OAM-1017/ZA-ZA11-ZA16-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla žádost o udělení mezinárodní ochrany posouzena jako nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Napadeným rozhodnutím bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Žalobce předně namítá, že správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem. Podle žalobce měl správní orgán posoudit důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu s ohledem na to, že vyšly najevo nové zásadní skutečnosti, které nebyly předmětem zkoumání v řízení u Pokračování - 2 - 55Az 1/2017 předchozí prvně uplatněné žádosti o mezinárodní ochranu a v kombinaci s tehdy uplatněnými okolnostmi odůvodňují udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, případně udělení doplňkové ochrany podle § 14 téhož zákona. Podle žalobce se správní orgán nevypořádal s tvrzením, že žalobce je členem hnutí „Občina Podkarpatští Rusíni“, které se snaží o odtržení Zakarpatí od Ukrajiny, v důsledku čehož mu hrozí pronásledování z důvodů rusínské národnosti a pro uplatňování politických názorů. Nadto se žalobce obává hrozby zabití od bývalých bojovníků „ATO“, kteří v roce 2016 vtrhli do Mukačeva a došlo tam k výbuchům a terorizování místního obyvatelstva. V důsledku výše uvedeného měl žalovaný porušit § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v nezbytně nutném rozsahu. Dále žalovaný v rozporu s § 50 odst. 2 správního řádu neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí. Žalobce požadoval po soudu přiznat žalobě odkladný účinek. Ten byl žalobě přiznán usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 55 Az 1/2017 – 21. Žalovaný nesouhlasí s žalobními námitkami a navrhuje zamítnutí žaloby. K namítané povinnosti zjistit skutkový stav věci podle § 3 správního řádu uvedl, že tuto povinnost má pouze v rozsahu důvodů, které žalobce uvedl v průběhu správního řízení. Žalovaný shromáždil velké množství podkladů za účelem vydání rozhodnutí a zároveň vycházel i z materiálů vztahujících se k předchozímu řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, vedenému pod sp. zn. OAM-22/LE-BE02-2015, a z informací týkajících se politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Nyní se jedná o žalobcovu druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž žalovaný nezjistil žádné nové skutečnosti, které by žalobce neuplatnil v průběhu řízení o jeho první žádosti, o které bylo meritorně rozhodnuto, a mezinárodní ochrana v žádné z jejích forem nebyla udělena. K námitce týkající se sedmiletého členství žalobce v Občině Podkarpatští Rusíni, která nepodporuje konflikt ani ukrajinskou vládu a žalobce se z toho důvodu obává návratu na Ukrajinu, žalovaný konstatoval, že tato skutečnost byla žalobci známá již v průběhu řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto důvodu žalovaný pokládá námitku za neopodstatněnou. Důvody uvedené v opakované žádosti o mezinárodní ochranu, byly téměř identické jako u první žádosti, a proto žalovaný pokládá důvod zastavení řízení o žádosti jako opodstatněný. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu k opakovaným žádostem, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65. Ve vztahu k tvrzenému nebezpečí v důsledku probíhajícího konfliktu na Ukrajině žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2017, č. j. 10 Azs 213/2016 – 59, který pojednává o ukrajinském konfliktu, probíhajícím pouze na východě území. Žalovaný uzavřel, že správní orgán nikterak nevybočil z mezí zákonného ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 28. 11. 2016 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, ke které poskytl dne 1. 12. 2016 údaje. Žalobce uvedl, že je ukrajinsko- rusínské národnosti a pochází ze Zakarpatské oblasti, Verchnij Koropec, dorozumí se česky, Pokračování - 3 - 55Az 1/2017 ukrajinsky, rusky, rusínsky a maďarsky, vyznává pravoslavné křesťanství, je ženatý a má syna, přičemž manželka žije na Ukrajině a syn na území ČR. Žalobce dále uvedl, že převážně žije na území České republiky, a to od roku 2008 nebo 2009, naposledy zde vstoupil v lednu roku 2012, o mezinárodní ochranu poprvé požádal v roce 2015 a udělena mu nebyla. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu, protože se bojí návratu do vlasti z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Žalobce se hlásí k Rusínům, kteří vojenský konflikt nepodporují a nepodporují ani současnou ukrajinskou vládu. Občina Podkarpatští Rusíni, jejímž členem žalobce je, usiluje o odtržení Zakarpatí od Ukrajiny bez krveprolití a snaží se proto získat podporu EU a Maďarska. Žalobce kvůli krachu banky přišel o polovinu domu, na který splácel hypotéku. Žalobce se rovněž obává bývalých bojovníků „ATO“, kteří jej údajně hledají, protože žalobce nešel do armády, přestože opakovaně obdržel předvolání k odvodové komisi. Žalobce se bojí, že by ho tito bojovníci zavřeli nebo zabili. O žádosti žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že při posouzení žádosti vycházel především z výpovědi žalobce a z informací, které v průběhu řízení nashromáždil, a které se týkají politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině (Informace MZV ČR č. j. m103518/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016, Informace MZV ČR č. j. 107283/2016-LPTP ze dne 25. 7. 2016, Informace OAMP – Ukrajina, Situace v zemi, Politická a bezpečnostní situace, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, ze dne 24. 7. 2016, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 9. 12. 2016, Zpráva Freedom House, Svoboda ve světě 2017 – Ukrajina z ledna 2017). Žalovaný vycházel rovněž ze spisového materiálu k první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a posoudil důvody současné žádosti, které následně porovnal s tvrzeními učiněnými v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl jako důvody podání žádosti své obavy z odvodu do ukrajinské armády a naverbování do bojů probíhajících na východě Ukrajiny. Další důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha legalizovat si pobyt na území ČR, neboť zde chtěl žalobce vydělat peníze na splácení hypotéky na dům na Ukrajině. Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015, č. j. OAM-22/LE-BE02-P15- 2015 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a své rozhodnutí odůvodnil tím, že snaha o legalizaci pobytu za účelem dosažení výdělku není relevantní, neboť tuto skutečnost nelze podřadit pod žádnou z variant ustanovení § 12 zákona o azylu, které výčet variant uvádí taxativně. Dále žalovaný konstatoval, že nástup k výkonu vojenské služby, zahrnující případné nasazení do vojenských operací, nelze považovat za pronásledování ze strany státních vojenských jednotek, neboť plnění této povinnosti je vyžadováno bez ohledu na vyznání a nejedná se o diskriminační postup. Rovněž probíhající ozbrojený konflikt na východě země nelze považovat za konflikt představující pro žalobce potenciální hrozbu újmy, neboť bydliště žalobce se nachází v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, která leží mimo oblast postiženou ozbrojeným konfliktem. Rozhodnutí žalovaného o první žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bylo potvrzení Krajským soudem v Praze i Nejvyšším správním soudem. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce uvedl totožné motivy svého odchodu z vlasti a důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Ohledně sedmiletého členství žalobce v hnutí Občina Podkarpatští Rusíni, jakožto údajné nové skutečnosti uvedené žalobcem, žalovaný konstatoval, že tato skutečnost byla žalobci objektivně známá již v průběhu prvního správního řízení o udělení mezinárodní ochrany a žalobce měl možnost tuto skutečnost uvést již tehdy, považoval-li ji za natolik významnou pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný shledal v jednání žalobce, který v první žádosti o Pokračování - 4 - 55Az 1/2017 udělení mezinárodní ochrany uvedl, že není členem žádné politické strany ani hnutí, znaky účelovosti. Stejně tak považuje žalovaný za účelové nynější tvrzení žalobce, že je ukrajinsko- rusínské národnosti, když ve své první žádosti žalobce uvedl jako svou národnost ukrajinskou národnost. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. O žalobě bylo rozhodnuto při jednání konaném před krajským soudem dne 23. 8. 2017. Současná právní úprava umožňuje cizinci opakovaně učinit prohlášení o mezinárodní ochraně a opětovně podat žádost o mezinárodní ochranu bez časového limitu. Ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu bylo do zákona transponováno v souladu se směrnicí Rady 2005/85/ES ze dne 1. 12. 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, s cílem postihnout případy opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany podávaných ze stejných důvodů. Opakované žádosti tak podléhají předběžnému posouzení, v rámci kterého správní orgán zjišťuje, zda žádost obsahuje nové skutečnosti a zjištění, které mohou představovat azylově relevantní důvod. Aby bylo možné opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany věcně projednat, musí být kumulativně splněny 2 podmínky, a to 1. žadatel musí uvést nové skutečnosti nebo zjištění, které by mohly mít dopad do jeho hmotněprávního postavení a 2. musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, které nebyly zkoumány v předchozím řízení bez zavinění žadatele. Opakovaná žádost je tak podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení v případě kdy cizinec podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Otázka nepřípustnosti opakované žádosti byla řešena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, kde bylo konstatováno, že: „správní orgán v průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí v souladu s § 10a písm. e) zákona o azylu zkoumat, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. To tedy znamená, že přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Pokračování - 5 - 55Az 1/2017 Hlavním smyslem a účelem institutu opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutnost pojmout situace, kdy se objeví skutečnosti, které mohou ovlivnit postavení cizince a které nebylo možné uplatnit během předchozího řízení ve věci mezinárodní ochrany. Zpravidla se jedná o situace, které nejsou v možnostech cizince jakkoliv je ovlivnit, např. změna politické, náboženské a jiné situace v zemi původu žadatele. Zmíněný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dále uvádí, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, pokud žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany a pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak se jedná o takové skutečnosti, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a v poslední řadě že nedošlo k zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Přípustností opakované žádosti se zabýval Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, kde učinil závěr, že: „Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti… Ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou výše uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci.“ Žalobce vytýkal žalovanému nedostatečné zjištění skutkového stavu ve smyslu § 3 správního řádu, neboť ten neposoudil žalobcem prezentované důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu. Podle žalobce vyšly najevo nové zásadní skutečnosti, které nebyly předmětem zkoumání u předchozí žádosti. Jednalo se o skutečnost, že žalobce je členem hnutí Občina Podkarpatští Rusíni, snažící se o odtržení Zakarpatí od Ukrajiny. Z důvodů uplatňování politických názorů a také pro rusínskou národnost hrozí žalobci pronásledování od bývalých bojovníků „ATO“. Krajský soud se však v rámci této námitky ztotožnil se závěry žalovaného. Ze skutečností, které krajský soud zjistil ze spisů, je zjevné, že žalobce mohl tvrzené důvody uvést ve své předchozí žádosti, což neučinil. Pokud žalobce tvrdí, že je členem hnutí Občina Podkarpatští Rusíni od roku 2009, byla mu tato skutečnost jistě dobře známá i v roce 2015, kdy žádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky poprvé. Obdobně tomu tak bylo ve vztahu k tvrzení, že žalobce je rusínské národnosti. Obě tyto nově uváděné skutečnosti byly žalobci známy již při podání jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce tak nepředestřel žádné nové azylově relevantní okolnosti a neprokázal přesvědčivým způsobem, že v jeho případě skutečně měly vyjít najevo nové zásadní skutečnosti odůvodňující přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud považuje námitku porušení § 3 správního řádu a § 50 odst. 2 téhož zákona za neopodstatněnou, neboť žalovaný vycházel z velkého množství spisového materiálu a skutkový stav byl zjištěn bez pochybností. Veškeré materiály, které byly správním orgánem zajištěny pro rozhodnutí ve věci, představují konzistentní podklady pro rozhodnutí a krajský Pokračování - 6 - 55Az 1/2017 soud v tomto ohledu nemůže jakékoliv porušení uvedených ustanovení správního řádu vytknout. K politické a bezpečnostní situaci v zemi žalobcova původu, krajský soud konstatuje, že složitá bezpečnostní situace je na východě Ukrajiny a ozbrojené konflikty probíhají pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena. Střety jednotlivých uskupení separatistů jsou tedy pouze lokálního charakteru a ve střední a západní části Ukrajiny je situace klidná. Zakarpatská Ukrajina je mimo oblast, která je postižena konfliktem. Tyto závěry vyplývají z dostupných zpráv a informací, který byly pro účely správního řízení zajištěny žalovaným. Zprávy také pojednávají o faktické a právní situaci vnitřních uprchlíků. Veškeré skutečnosti žalobcem prezentované stran jeho obav o bezpečnost a život, zůstaly pouze v rovině tvrzení, důkazy nepodložené. Žalobce neprokázal, že by utrpěl újmu v důsledku ozbrojeného konfliktu, nebo že by takovou újmou mohl být ohrožen. K žalobcem uváděné situaci, kdy došlo k údajnému zabití manželky souseda, který nenastoupil do ukrajinské armády, žalovaný uvedl, že by se jednalo o kriminální čin, jehož prošetření je v kompetenci ukrajinských státních orgánů. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, neboť toto tvrzení žalobce nebylo opět nikterak podloženo a nemá tak žádnou relevanci ve vztahu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci. Správní orgány neznaly okolnosti žalobcem uváděného případu a nebylo tak v jejich kompetenci posoudit, zda by podobný následek hrozil i žalobci v případě jeho návratu do země původu. Důvodné obavy o žalobcův život tak není možné dovozovat z pouhého tvrzení žalobce, které není žádným způsobem podloženo důkazy a o jeho vypovídací hodnotě lze mít pochybnosti. Žádný z žalobcem uvedených důvodů nebyl žalovaným shledán jako opodstatněný pro opakované posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného a učinil závěr, že žalobcem uváděné důvody neobstojí v testu přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že žádost žalobce je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalobce také učinil svou výpověď nevěrohodnou, když uváděl jiné okolnosti ohledně své národnosti a příslušnosti k politickému hnutí v předchozí první žádosti o mezinárodní ochranu a v žádosti opakovaně podané. Okrajově krajský soud uvádí, že žalobce by mohl využít jiné možnosti stanovené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím lze pobyt na území České republiky legalizovat za situace, že je pobyt žalobce na území České republiky motivován spíš ekonomickými zájmy, než obavami o svou bezpečnost. Pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany, který je svou povahou institutem zcela mimořádným, a který lze využívat pouze v případech, kdy jsou bezezbytku a jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnul. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, Pokračování - 7 - 55Az 1/2017 že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 23. srpna 2017 Mgr. Helena Nutilová v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava