55 Az 3/2018

Rubrum

č. j. 55 Az 3/2018 -22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: X státní příslušnost Ukrajina t. č. bytem v ČR X zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Praha 7, Poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2018, č. j. OAM-107/LE-BE01-VL11- 2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobou doručenou dne 14. 11. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2018, Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 55 Az 3/2018 č. j. OAM-107/LE-BE01-VL11-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 2. 11. 2018, kterým nebyla udělena mezinárodní ochrana s odkazem na ustanovení § 12 – 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobkyně namítá porušení několika zákonných ustanovení, a to § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nepostupoval v souladu se zákony; § 3 správního řádu, neboť žalovaný dostatečně nezjistil stav věci; § 14a zákona o azylu, neboť žalobkyně naplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany; § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, když správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti; § 50 odst. 4 správního řádu, když správní orgán nepřihlédl ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo; § 52 správního řádu, neboť nebyly provedeny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu; § 68 odst. 3 správního řádu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. V návaznosti na neudělení doplňkové ochrany žalobkyně namítá, že v případě návratu do vlasti by byla vystavena ponižujícímu a nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný ve věci nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně zdůrazňovala obavu z přetrvávajícího konfliktu na Ukrajině, který se odráží v bezpečnostní situaci země a ve stavu dodržování lidských práv.

4. V žalobě žalobkyně odkazuje na reporty a zprávy monitorující konflikt na Ukrajině: aktuální zprávy speciální monitorovací mise OBSE z 2. 2. 2018 pojednávající o množství explozí v oblasti Yasynuvata, v oblasti Svitlodarska, které jsou poblíž Donětska; zprávu Human Rights Watch – World Report 2018 – Ukraine, podle které žádná ze stran ozbrojeného konfliktu nerespektovala Úmluvu o neútočení; výroční zprávu Amnesty internacional Report 2017/18 – The State of the World's Human Rights – Ukraine, podle které dochází k neoprávněnému věznění a mučení civilistů a zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Zpráva o situaci v oblasti lidských práv na Ukrajině od 16. 2. 20118 do 15. 5. 2018.

5. Dle žalobkyně je žalovaným mylně interpretován čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod za účelem udělování doplňkové ochrany, když žalovaný s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1993 ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87 uvádí, že „aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu“. Dle trichotomie jednání, jež je zakázána, lze odlišit porušení čl. 3 z důvodu nelidského a ponižujícího zacházení a z důvodu nelidského a ponižujícího trestu, což jsou dva odlišné termíny. Žalovaného výklad o mimořádném stupni úrovně ponížení a pokoření v souvislosti s trestem tudíž nemá oporu v judikatuře ESLP a lze požadovat pouze určitý stupeň závažnosti. Podle žalobkyně míní konstantní judikatura ESLP pro aplikaci čl. 3 – nelidské či ponižující zacházení - dosažení minimální úrovně závažnosti, jež se posuzuje podle všech okolností. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. S obsahem žalobních námitek nesouhlasí a trvá na správnosti napadeného rozhodnutí. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn, správní orgán se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které žalobkyně ve správním řízení sdělila, a opatřil Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 55 Az 3/2018 si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí. Vinnycká oblast, ve které žalobkyně žila, je pod kontrolou ukrajinské centrální vlády a žádný ozbrojený konflikt zde neprobíhá. Ten probíhá pouze v Luhaňské a Doněcké oblasti a obavy žalobkyně jsou proto neopodstatněné. Žalovaný nezjistil, že by žalobkyni v zemi původu reálně hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Obsah správního spisu 7. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

8. Z předávacího protokolu ze dne 8. 6. 2018, č. j. CPR-17370-17/ČJ-2018-931000 bylo zjištěno, že téhož dne podala žalobkyně v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová žádost o udělení mezinárodní ochrany. Přílohu tvoří žádost o udělení mezinárodní ochrany v ukrajinském jazyce. Dne 11. 6. 2018 bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně v ZZC. Z odůvodnění rozhodnutí o zajištění č. j. OAM-107/LE-BE01-LE26-PS-2018 se podává, že při pobytové kontrole v prostorách firmy Mektec CZ s. r. o. dne 31. 5. 2018 se žalobkyně prokázala policejní hlídce padělaným občanským průkazem Litevské republiky a následně byla převezena na OPKPE České Budějovice, kde s ní bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění. Rozhodnutím OPKPE České Budějovice ze dne 7. 6. 2018, č. j. KRPC-77906- 32/ČJ-2018-020023 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění na dobu dvou let, neboť se žalobkyně prokázala padělaným dokladem. Žalobkyně byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců, neboť v jejím případě hrozilo reálné nebezpečí, že nebude respektovat své povinnosti a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Dále z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně je svobodná, bezdětná a má VŠ vzdělání. Doklad Litevské republiky si opatřila s vědomím, že se jedná o padělek a má se jím prokazovat pouze v souvislosti se zaměstnáním. Žalobkyně přicestovala prvně na území české republiky v listopadu 2017 asi na 2 měsíce, poté se do ČR vrátila v květnu 2018 a dne 26. 5. 2018 přicestovala do Českých Budějovic. Potvrdila, že na území ČR nemá žádné rodinné vazby, vůči nikomu zde nemá vyživovací povinnost a není zde nikdo, vůči komu by vycestování žalobkyně představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého nebo rodinného života. Žalobkyně uvedla, že nesdílí domácnost s občanem ČR ani jiného státu EU a nemá na území ČR žádné kulturní, sociální či ekonomické vazby, ani závazky a pohledávky. V zemi původu se má kam vrátit a není ji známá žádná překážka bránící vycestování z ČR zpět na Ukrajinu. Správní orgán v předmětném rozhodnutí učinil závěr, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, či je pozdržet, přičemž mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve než po přibližně dvou týdnech jejího pobytu na území ČR.

9. Dne 3. 7. 2018 byly žalobkyní poskytnuty údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Jako důvod podání žádosti žalobkyně uvedla, že bydlí ve Vinnycké oblasti na pohraničí Prydnistrovja a toto území je kontrolováno Ruskou federací, jsou přítomna ruská vojska. Žalobkyně vyjádřila obavu z případného rozpoutání války a z ohrožení jejího života.

10. Dne 7. 8. 2018 byl s žalobkyní proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně potvrdila svoji totožnost, ohledně dotazu k dokladu Litvy uvedla, že jí na Ukrajině bylo řečeno, že na základě litevského dokladu může žalobkyně legálně pracovat. Na území České republiky má českého přítele, s nímž má vážný vztah. Její poslední cesta do ČR byla v souvislosti s tímto vztahem. Žalobkyně rovněž uvedla, že utečenci z Doněckých a Luhanských oblastí postižených válkou se usazují v centrální a západní Ukrajině a jsou upřednostňováni na úkor tamního obyvatelstva. To má za Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 55 Az 3/2018 následek špatnou ekonomickou situaci a nedostatek pracovních příležitostí. Ozbrojený konflikt se však žalobkyně bezprostředně nedotkl.

11. Ve správním spise je založena informace MZV ČR ze dne 16. 5. 2018, č. j. 110372/2018- LPTP o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti – Ukrajina; Informace OAMP ze dne 22. 1. 2018 – Ukrajina – situace v zemi, politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby; Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. srpna až 15. listopadu 2017 Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 12. 12. 2017; zpráva MV ČR – Ukrajina Freedom House, leden 2018 – Svoboda ve světě v roce 2018 – Ukrajina; Výroční zpráva Human Rights Watch 2018 – Ukrajina a Výroční zpráva Amnesty International – stav lidských práv ve světě - Ukrajina 2018.

12. Dne 22. 8. 2018 byla žalobkyně seznámena s podklady pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

13. Žalovaný následně přistoupil k vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž rozhodl tak, že se žalobkyni mezinárodní ochrana neuděluje. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na jejichž základě by byly možné dovodit relevantní azylové důvody. Bylo zjištěno, že do České republiky žalobkyně přicestovala za prací a později se sem vrátila za svým přítelem. Žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, rovněž nebyla zjištěna možnost pronásledování pro důvody uvedené v § 12 písm. b) téhož zákona. Správní orgán konstatoval, že je mu známa problematická situace v Doněcké a Luhanské oblasti, ta však nemůže být sama o sobě důvodem pro udělení azylu. Nadto je z učiněné výpovědi žalobkyně zřejmé, že skutečným důvodem jejího odchod z vlasti nebyla bezpečnostní situace, ale ekonomické důvody. Ekonomická nouze však nečiní z dané osoby uprchlíka a nezakládá důvod pro udělení azylu. Pro žalovaného byla rovněž relevantní skutečnost, že žalobkyně nepožádala o azyl ihned po svém prvním vstupu na území ČR, byť takovou povinnost dovozuje judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005). Žalobkyně požádala o azyl až dne 8. 6. 2018 poté, co byla zajištěna podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky z důvodu, že se prokázala padělaným dokladem Litevské republiky. Dále správní orgán konstatoval, že u žalobkyně nebyly splněny ani podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 13 a § 14 zákona o azylu, ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Právní hodnocení soudu 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body. O žalobě bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., neboť žalovaný s takovým postupem vyjádřil souhlas a žalobkyně nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělila, když byla o tomto následku ve výzvě výslovně poučena.

15. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 55 Az 3/2018 16. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 13 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 téhož zákona.

17. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v případě jeho vrácení do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství do státu jeho posledního trvalého bydliště, jsou důvodné obavy z hrozby nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného ustanovení a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo zde měl své poslední trvalé bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

18. Žadatel o azyl je povinen uvádět a tvrdit azylově relevantní skutečnosti, na jejichž základě mu má být azyl udělen. Postupem žalovaného nelze tato tvrzení nahradit, neboť žalovaný není povinen domýšlet azylově relevantní důvody. Správní orgán je toliko povinen zjistit řádně skutkový stav věci v rozsahu tvrzení, které žadatel o azyl v průběhu správního řízení uvedl. Tato povinnost ostatně plyne i z dispoziční zásady, kterou je azylové řízení ovládáno. Je to právě žadatel o azyl, kdo zná důvody svého odchodu z vlasti a kdo označuje takové skutečnosti, které mohou mít značný význam v rámci posouzení jeho žádosti o azyl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86, dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud je pak v rámci přezkumu správního uvážení omezen mimo jiné i tím, jaké relevantní skutečnosti byly žalobcem v průběhu azylového řízení snášeny.

19. Ze skutečností, které krajský soud zjistil z předloženého spisu, soud učinil závěr, že žalobkyní uváděné důvody nelze pokládat za azylově relevantní. Žalobkyně v pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že odcestovala z vlasti, neboť věznice, ve které pracovala, byla před uzavřením a žalobkyni hrozilo, že bude bez zaměstnání. Žalobkyně tudíž odcestovala do Polska a v roce 2016 prvně do České republiky za účelem získání práce. Žalobkyně uvedla, že se pro legalizaci svého pobytu na území České republiky chystala studovat na území ČR, ale nepodařilo se jí vyřídit potřebné dokumenty. Na území České republiky žije její přítel, občan České republiky, s nímž má žalobkyně dle jejích slov vážný vztah a její poslední cesta do ČR byla realizována kvůli vztahu s tímto českým občanem. Ohledně probíhajícího válečného konfliktu žalobkyně uvedla, že dosud bydlela s rodiči ve Vinnycké oblasti 10 km od hranic, kde jsou rozmístěny ruské mírové jednotky, ale válka může nastat kdykoliv. Současně však bylo žalobkyní konstatováno, že osobně se jí probíhající válečný konflikt nedotkl a rovněž nebyla ohrožena na životě. Žalobkyně rovněž vypověděla, že v roce 2016 při jejím prvním vstupu na území ČR nevěděla o možnosti zažádat si o mezinárodní ochranu, proto tak tehdy ani neučinila. Na dotaz, zda Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 55 Az 3/2018 by se mohla vrátit do své vlasti, žalobkyně odpověděla, že mohla, v případě návratu však existují obavy ze složité ekonomické situace i z vojenského konfliktu.

20. Byť žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku, z obsahu žaloby je patrné, že jsou zpochybněny závěry žalovaného ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany co do existence vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Konkrétně žalobkyně konstatuje, že jí v případě návratu do země původu hrozí vystavení ponižujícímu a nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle žalobkyně žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném s požadavky kladenými v ustanovení § 2 správního řádu. Obavy žalobkyně plynou z politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. V souvislosti s obavami žalobkyně poukázala na reporty zabývající se konfliktem na Ukrajině, a to na zprávu speciální monitorovací mise OBSE z 2. 2. 2018, podle které bylo v Doněckém regionu zaznamenáno ve více případech porušení klidu zbraní a bylo zde zaznamenáno velké množství explozí a ran z těžkého kulometu a lehkých palných zbraní. Dále žalobkyně odkázala na zprávu Human Rights Watch – World Report 2018 – Ukrajine, publikovanou dne 18. 1. 2018, podle které žádná ze stran ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině nerespektovala Úmluvu o neútočení, v zemi dochází k mučení a neoprávněnému věznění civilistů, což plyne i z další zprávy, a to zprávy Amnesty International Report 2017/18 – The State of the World's Human Rights – Ukrajine. Žalobkyně rovněž zmiňuje zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z května 2018, podle které k 15. 5. 2018 pokračuje válečný konflikt s nárůstem civilních obětí, dochází k závažnému porušování lidských práv, jako je mučení a svévolné zadržování, k poškozování civilní infrastruktury. Civilní obyvatelstvo musí čelit nedostatečnému přístupu k odškodnění, nucenému vystěhování bez nároku na náhradu a omezenému přístupu ke zdravotnickým a vzdělávacím zařízením a zařízením pro sociální ochranu, což vede ke značnému zhoršování životní úrovně tamního obyvatelstva.

21. V souvislosti s uvedeným žalobkyně shledává pochybení žalovaného v mylné interpretaci čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když žalovaný parafrázoval rozsudek ESLP ve věci Costello – Roberts proti Spojenému království (rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87): „aby bylo možné pokládat trest za „ponižující“ a aplikovat na něj čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí ponížení a pokoření, které jej provází, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu.“ Ve věci řešené ESLP byly výjimečným trestem tři rány gumovou podrážkou cvičky přes zadek poškozeného nezletilého vykonané ředitelem školy, po poradě s kolegy. Soud v této věci konstatoval, že je potřeba odlišit jakékoliv trestání od trestání nelidského a ponižujícího. Aby byl fyzický trest porušením čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, musí takový fyzický trest dosáhnout určitého stupně závažnosti.

22. Krajský soud má za to, že žalovaný nepochybil, když neshledal existenci podmínek pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Podmínky pro vznik nároku na udělení doplňkové ochrany vyplývají z ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu tak, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu, nachází se mimo zemi svého původu, má důvodné obavy, že mu v zemi původu hrozí reálné nebezpečí v podobě vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a konečně v zemi původu hrozí selhání možnosti ochrany a žadatel tudíž nemůže nebo není ochoten využít ochrany své země původu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 55 Az 3/2018 Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně neuvedla, a ani žalovaný neshledal, žádné skutečnosti, na jejichž základě by se dalo usoudit, že žalobkyni v případě návratu do země původu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný se následně zabýval hrozbou nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Své závěry odůvodnil tak, že doplňkovou ochranu lze udělit pouze v případech, kde nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí, nebo může nastat pouze v případě jiných přidružených okolností, které však nelze předjímat. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry žalovaného stran neudělení doplňkové ochrany žalobkyni.

23. Nelze zpochybnit, že Ukrajina je zmítána několik let válečným konfliktem. Složitá bezpečnostní situace je však na východě Ukrajiny a ozbrojené konflikty probíhají pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena. Střety jednotlivých uskupení separatistů jsou tedy pouze lokálního charakteru a jihozápadní části Ukrajiny ve Vinnycké oblasti, z níž žalobkyně pochází, je situace klidná. Tyto závěry vyplývají z dostupných zpráv a informací, který byly pro účely správního řízení zajištěny žalovaným. Zprávy také pojednávají o faktické a právní situaci vnitřních uprchlíků. Veškeré skutečnosti prezentované žalobkyní stran jejích obav o bezpečnost, zůstaly pouze v rovině tvrzení, důkazy nepodložené. Žalobkyně neprokázala, že by utrpěla újmu v důsledku ozbrojeného konfliktu, nebo že by takovou újmou mohla být jakkoliv ohrožena.

24. Krajský soud konstatuje, že rozbor trichotomie jednání učiněný žalobkyní, jež je článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakázáno, rozlišující nelidské či ponižující zacházení a nelidské či ponižující trestání, je pro nyní posuzovanou věc irelevantní. Hrozba nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být reálně prokázána. Jinými slovy, pro aplikaci § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy pro udělení doplňkové ochrany jako speciální formy mezinárodní ochrany, musí být splněn vyšší důkazní standart než ve vztahu k odůvodněnému strachu z pronásledování podle § 12 téhož zákona. K uvedenému lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, kde byl učiněn závěr, že: „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu… je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoliv ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí následek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane…, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoliv jako s jevem toliko výjimečným.“ 25. Z uvedeného plyne, že pro udělení doplňkové ochrany musí být skutková zjištění natolik závažná, že lze předpokládat reálnou existenci hrozby nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání v zemi původu. Musí tedy existovat reálné nebezpečí, že by žalobkyně mohla být vystavena těmto negativním jevům. Test „reálného nebezpečí“ sice nedosahuje intenzity „nade vší pochybnost“, ale musí být vyšší intenzity než test „přiměřené pravděpodobnosti“. V rámci skutkových závěrů, které učinil žalovaný, má soud za to, že v případě žalobkyně hrozba reálného nebezpečí nebyla shledána. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 55 Az 3/2018 26. Vzhledem k tomu, že žalobní námitky nesměřují proti závěrům učiněným v souvislosti s formami ochrany uvedenými v § 12 – § 14 zákona o azylu, krajský soud nepovažuje za nezbytné zabývat se detailním přezkumem napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu. Pro úplnost pouze uvádí, že ze všech uvedených skutečností, které byly správním orgánem v rámci správního řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěny, nevyvstaly žádné okolnosti, na základě kterých by bylo možné usuzovat, že žalobkyně ve své vlasti vyvíjela činnosti směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by mohla být pronásledována azylově relevantním způsobem. Ze spisu a z výpovědi žalobkyně je patrné, že do České republiky přicestovala z ekonomických důvodů a v průběhu let 2017 a 2018 opětovně vycestovala do své vlasti a zpět do ČR. Naposledy se v květnu 2018 vrátila na území ČR za svým partnerem.

27. Rovněž nebylo možné učinit závěr, že by žalobkyně mohla v zemi původu pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, nebo že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žádná uvedená okolnost nebyla žalobkyní v rámci správního řízení tvrzena. Krajský soud má tak za to, že žalovaný správně vyhodnotil a odůvodnil situaci žalobkyně jako nepodřaditelnou pod azylové důvody uvedené v § 12 zákona o azylu.

28. Žalovaným bylo dále shledáno, že žalobkyně nesplňuje ani azylový důvod ve smyslu § 13 zákona o azylu, tedy udělení azylu za účelem sloučení rodiny, neboť žalobkyně na území České republiky žádného rodinného příslušníka nemá. Obdobně se žalovaný vyjádřil k azylovým důvodům dle § 14 zákona o azylu a učinil závěr, že nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanovení. Tyto závěry žalovaný odůvodnil na straně 6 a 7 napadeného rozhodnutí.

29. Krajský soud má za to, že žalovaný neporušil § 2 odst. 1 správního řádu, neboť postupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami.

30. Krajský soud neshledal porušení § 3 ani § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, neboť žalovaný správní orgán zjistil stav věci bez důvodných pochybností, o čemž jsou ve správním spise založeny veškeré podklady. Žalovaný přihlédl ke všem zjištěným okolnostem. Vycházel z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v němž žalobkyně uvedla okolnosti svého pobytu na území České republiky, stejně jako ekonomické důvody, které ji k pobytu na území České republiky motivovaly. Dále žalovaný vycházel z informací MZV ČR, OAMP, Úřadu Vysokého Komisaře OSN pro lidská práva, z Výroční zprávy Freedom House, Výroční zprávy Human Rights Watch 2018 a z Výroční zprávy Amnesty Internacional, ohledně politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný byl skutkový stav zjištěn bez pochybností. Veškeré nashromážděné podklady pro konečné rozhodnutí představují konzistentní a ucelený soubor informací a správnímu orgánu nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.

31. Nebylo shledáno ani porušení § 52 správního řádu, neboť žalobkyně nesnesla žádné důkazy na podporu svých tvrzení a v žalobě ani netvrdí, jaké konkrétní důkazy potřebné ke zjištění stavu věci měl žalovaný provést. Námitka porušení tohoto ustanovení tak zůstala pouze v rovině neurčitého tvrzení.

32. Krajský soud rovněž neshledal porušení § 68 správního řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí splňuje veškeré zákonem kladené požadavky a je řádně odůvodněno. Nadto Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 55 Az 3/2018 žalobce neuvedl žádné konkrétní pochybení, pro které spatřuje porušení § 68 správního řádu a není povinností krajského soudu tyto okolnosti za žalobce domýšlet.

33. Krajský soud poznamenává, že žalobkyně mohla využít jiné možnosti stanovené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím lze pobyt na území České republiky legalizovat za situace, že je pobyt žalobkyně na území České republiky motivován ekonomickými zájmy, nikoliv obavami o svou bezpečnost. Pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany, který je svou povahou institutem zcela mimořádným, a který lze využívat pouze v případech, kdy jsou jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem.

34. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnul.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 22. ledna 2019 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 55 Az 3/2018 Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.