55 Az 4/2023

Rubrum

č. j. 55 Az 4/2023–36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupené advokátem Mgr. Pavolem Kehlem se sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. OAM-897/ZA11-D02-R2- 2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. OAM-897/ZA11-D02-R2-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Shoda s prvopisem: J. M. 2 55 Az 4/

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2023, č. j. OAM-897/ZA-ZA11-D02-2022, E. č. B012452, D022888, zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 sb., o azylu, (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná. Žalovaný dále rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen “Nařízení Evropského parlamentu a Rady” nebo „dublinské nařízení“), je Švýcarská konfederace.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 55 Az 1/2023-37, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2023, č. j. OAM- 897/ZA-ZA11-D02-2022, a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Dne 30. 10. 2023 žalovaný vydal nové rozhodnutí, č. j. OAM-897/ZA11-D02-R2-2022, (dále jen „napadené rozhodnutí“) kterým zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná. Žalovaný dále rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady je Švýcarská konfederace. S tímto žalobkyně však opětovně nesouhlasila a podala proti tomuto rozhodnutí novou žalobu.

4. Žalobou doručenou krajskému soudu dne 8. 12. 2023 se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ze dne 30. 10. 2023.

5. Žalobkyně předně namítá, že opakovaně došlo ze strany žalovaného k porušení následujících předpisů: a) § 2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy; b) § 3 SŘ, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 SŘ), v souvislosti s c) čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady d) čl. 17 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady e) § 10a písm. b), § 25 písm. i) zákona o azylu f) § 68 odst. 3 správního řádu – správní orgán ve svém odůvodnění neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu.

6. Žalobkyně má za to, že se žalovaný správní orgán nesprávně a nedostatečně vypořádal s kritérii pro určení příslušnosti žalovaného k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný podle mínění žalobkyně nezjistil okolnosti rozhodné ve smyslu čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, neboť nesprávně interpretoval skutečnost, Shoda s prvopisem: J. M. 3 55 Az 4/ že ke dni podání měla žalobkyně platný výjezdní příkaz vydaný Českou republikou. V tomto ohledu žalobkyně opakovaně odkazuje na § 17 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na jehož základě může přechodně (po nezbytnou dobu nutnou k provedení neodkladných úkonů) pobývat na území České republiky, jelikož disponuje platným výjezdním příkazem.

7. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že platný výjezdní příkaz je „vízum, které cizince opravňuje k přechodnému pobytu dle § 17 písm. d) zákona o pobytu cizinců.“ Naopak její vízum udělené Švýcarskou konfederací v době podání žádosti již platné nebylo. Z toho žalobkyně vyvozuje, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné a odporuje čl. 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady, protože k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 12 odst. 2 dublinského nařízení příslušný členský stát, který toto vízum udělil, tedy Česká republika, nikoli Švýcarská konfederace.

8. Zároveň je žalobkyně toho názoru, že správní orgán svým rozhodnutím postupoval nesprávně podle § 10a písm. b) ve spojení s § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť zdravotní důvody jsou natolik závažné, že měl postupovat dle čl. 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady a o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany věcně rozhodnout.

9. Zmíněné závažné důvody jsou zdravotního rázu, kdy žalobkyně trpí astmatem a při stresových situacích – jako je vycestování od svého manžela – jí hrozí astmatický záchvat. Žalobkyně je po operaci kyčelního kloubu, a právě probíhá její rekonvalescence.

10. Žalobkyně uvedla, že žalovaný rozhoduje o užití čl. 17 dublinského nařízení v tzv. diskreční pravomoci, což znamená, že může řízení o žádosti žalobkyně převzít. Žalobkyně je v natolik vážné situaci, že by žalovaný měl upřednostňovat zájem na ochraně jejího zdraví a života nad veřejným zájmem.

11. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán porušil § 68 odst. 3 správního řádu a napadené rozhodnutí tak zatížil nepřezkoumatelností, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s navrhovanými důkazy ze strany žalobkyně. Konkrétně se žalovaný nezabýval a v napadeném rozhodnutí se nijak nevypořádal s lékařskou zprávou ze dne 9. 3. 2023, kterou žalobkyně žalovanému předložila spolu s vyjádřením ze dne 20. 3. 2023. Tímto postupem bylo podle žalobkyně porušeno ustanovení § 50 odst. 1, § 51 odst. 1 a § 68 odst. 3 správního řádu.

12. Žalobkyně dále v žalobě namítá, že žalovaný sice vyslechl jejího manžela, jak výslovně žádala, nicméně učinil tak postupem, jenž je v rozporu s ustanovením § 34 odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 1, § 51 odst. 2 a § 55 správního řádu. Žalovaný se tohoto porušení dopustil tím, že o výslechu manžela žalobkyně neinformoval žalobkyni, respektive jejího právního zástupce. Žalobkyně tak byla zkrácena na svém právu být výslechu přítomna, klást otázky a případně činit další možné s tím spojené úkony, a to ať už sama či prostřednictvím svého právního zástupce. Žalobkyně z tohoto důvodu požadovala opětovné provedení výslechu žalobce, tomu však žalovaný nevyhověl. V napadeném rozhodnutí se žalovaný s návrhem na opětovný výslech manžela jako svědka nijak nevypořádal. Tím žalovaný podle žalobkyně opětovně porušil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu a zároveň i ustanovení § 3 správního řádu, neboť z obsahu svědecké výpovědi manžela žalobkyně nelze vycházet, protože výslech byl proveden v rozporu se zákonem. Shoda s prvopisem: J. M. 4 55 Az 4/ 13. Závěrem žalobkyně opakovaně uvádí, že domněnka žalovaného, že vztah žalobkyně s jejími dcerami je bližší než s jejím současným manželem, je zcela mylná, neboť dcery si žijí vlastním životem a svého manžela zná již z doby svých studií, nikoliv od chvíle jejich sňatku v prosinci roku 2021. Manžel žalobkyně nemůže ve Švýcarské konfederaci žít, přitom žalobkyně je odvislá na jeho pomoci a péči. Popsané domněnky žalovaného jsou dalším porušením správního řádu. Odporují ustanovení § 3 ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu.

II. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popírá oprávněnost námitek žalobkyně a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán, jakkoliv porušil správní řád či Nařízení Evropského parlamentu a Rady, a následně vydal nezákonné nebo nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. Žalovaný proto navrhuje, aby krajský soud žalobu v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou.

15. Správní orgán ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v případě žalobkyně bylo nezbytné aplikovat kritérium dané článkem 12 dublinského nařízení. V podrobnostech pak žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, kde odůvodňuje příslušnost Švýcarské konfederace k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu. Zároveň žalovaný odkazuje na čl. 18 dublinského nařízení, podle kterého je Švýcarská konfederace povinna žalobkyni přijmout zpět na své území a posoudit její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný taktéž připomíná, že Švýcarská konfederace uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně. Navíc má žalovaný za to, že „Švýcarská konfederace je bez jakýchkoliv pochybností vyspělým demokratickým státem, s fungujícím právním systémem a vysokou úrovní dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí.“ Žalovaný je proto přesvědčen, že „napadené rozhodnutí je opřené o bezprostředně závazné dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci.“ Vedle toho žalovaný upozorňuje, že se dosud jedná pouze o určení příslušnosti konkrétního státu k posouzení žádosti žalobkyně, nikoliv o meritorní rozhodnutí ve věci samé, tedy že věcnou stránkou žádosti o udělení mezinárodní ochrany se dosud nijak nezabýval.

16. K námitce žalobkyně, že její právní zástupce nebyl informován o záměru žalovaného vyslechnout manžela žalobkyně, žalovaný uvedl, že se s ní vypořádal již ve čtvrtém odstavci na straně šest napadeného rozhodnutí. „[Ž]alobkyně a její právní zástupce měli možnost se s výpovědí manžela žalobkyně seznámit ve správním spisu a vyjádřit se k nim, například v rámci seznámení s podklady rozhodnutí.“ 17. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě taktéž uvádí, že většina žalobních námitek je totožná s námitkami vznesenými v předchozím soudním řízení vedeném pod spisovou značkou 55 Az 1/2023 u téhož soudu, a proto odkazuje na své tehdejší vyjádření k nim.

18. Nakonec se žalovaný vyjádřil i ke své diskreční pravomoci využít čl. 17 dublinského nařízení, přičemž opakovaně uvedl, že se jedná o jeho pravomoc, nikoli povinnost. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, a ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24. Shoda s prvopisem: J. M. 5 55 Az 4/ III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem 19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

20. Žaloba je důvodná.

21. Krajský soud se předně zabýval námitkou výslechu manžela žalobkyně postupem, jenž je podle žalobkyně v rozporu s § 34 odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 1, § 51 odst. 2 a § 55 správního řádu.

22. Podle § 4 odst. 3 správního řádu správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. Navazující odst. 4 téhož ustanovení správního řádu uvádí, že správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Tyto dva odstavce dohromady představují zásadu součinnosti správního orgánu (žalovaného) s dotčenými osobami (žalobkyní). Tato zásada je následně vyjádřena v § 51 odst. 2 správního řádu.

23. Ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu umožňuje v rámci dokazování užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. V § 51 odst. 2 správního řádu se uvádí, že o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníkovi, který se vzdal práva účasti při dokazování.

24. Důkaz svědeckou výpovědí pak upravuje ustanovení § 55 správního řádu. Má-li by být důkaz proveden v rámci ústního jednání, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem (§ 49 odst. 1 správního řádu).

25. Zároveň platí, že v průběhu správního řízení byla (a stále je) žalobkyně zastoupena právním zástupcem na základě plné moci ve smyslu § 33 správního řádu. Při doručování písemností ve správním řízení se proto uplatní ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu – s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

26. Z výše citovaných ustanovení zákona jednoznačně plyne povinnost správního orgánu žalobkyni vyrozumět o záměru provést důkaz výslechem svědka – jejího manžela, prostřednictvím jejího právního zástupce ve smyslu § 34 odst. 2 správního řádu.

27. Povinnost vyrozumět právního zástupce žalobkyně o záměru žalovaného učinit výslech manžela žalobkyně mimo ústní jednání, zakotvenou v § 51 odst. 2 správního řádu, vyložil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Ca 336/2007-24, následovně: „Smyslem citovaného ustanovení [§ 51 odst. 2 správního řádu] je umožnit účastníku řízení být přítomen výslechu svědka, resp. sám zvážit svou účast u tohoto procesního úkonu a také možnost klást svědkům otázky a realizovat tak beze zbytku svá procení práva. Splněním povinnosti stanovené § 51 odst. 2 správního řádu by bylo, pokud by správní orgán žalobce informoval o dni konání výslechu svědků a umožnil mu tak účast při provádění tohoto důkazu. Nesprávný úřední postup má v posuzované věci za následek, že výpovědi obou svědků jsou důkazními prostředky získanými v rozporu se zákonem, jichž nelze v řízení jako důkazu použít. Tuto vadu řízení správního orgánu 1. stupně nelze zhojit ani postupem podle ust. § 36 Shoda s prvopisem: J. M. 6 55 Az 4/ odst. 3 správního řádu, neboť zmíněné ustanovení vyjadřuje právo účastníka seznámit se s podklady pro vydání meritorního rozhodnutí. Smyslem ust. § 36 odst. 3 správního řádu je tedy seznámit účastníka řízení s podklady rozhodnutí na základě již ukončeného procesu dokazování, avšak nemůže sloužit k nápravě procesních vad, jichž se při shromažďování důkazů správní orgán dopustil.“ 28. Z uvedené citace tak jasně vyplývá zjevně nesprávný závěr žalovaného v napadeném rozhodnutí, že „[p]okud právní zástupce na úkon své klientky nepřijel, i když o něm věděl, tak pozbývá smysl je zvát na opakující úkon s panem R., který nežádá o mezinárodní ochranu.“ Taková úvaha správního orgánu je v přímém rozporu s § 51 odst. 2 správního řádu. Zároveň tím žalovaný porušil § 2 odst. 1 správního řádu, kde se v první větě uvádí, že správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

29. Žalobkyně, respektive její právní zástupce, má právo se na nařízený výslech svědka nedostavit, to ovšem nezbavuje žalovaného povinnosti žalobkyni (prostřednictvím jejího právního zástupce dle § 34 odst. 2 správního řádu) o termínu konání výslechu svědka vyrozumět. Jak uvedl NSS v právní větě k rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013- 26, „[r]ovněž v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je správní orgán povinen podle § 51 odst. 2 správního řádu z r. 2004 včas uvědomit žadatele o provádění důkazů mimo ústní jednání, a to mj. výslechem svědka, a umožnit tak žadateli, aby byl výslechu přítomen.“ 30. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Ca 336/2007-24, vyplývá taktéž skutečnost, že nevyrozumění právního zástupce žalobkyně o výslechu manžela žalobkyně nelze zhojit umožněním seznámit se s jeho výpovědí ve správním spisu ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě, že žalobkyně měla možnost se s výpovědí svého manžela seznámit, je tak zcela irelevantní.

31. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

32. Důkaz výslechem svědka – P. R., je tak na základě výše popsaného důkazním prostředkem získaným v rozporu se zákonem. Žalobkyně byla krácena na svých právech v případě, že nebyla vyrozuměna o termínu výslechu svědka. Z tohoto důvodu krajský soud postupoval podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a rozhodnutí zrušil pro vady řízení.

33. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nezákonně provedených důkazů, nemohl se krajský soud zabývat dalšími námitkami.

IV. Závěr a náklady řízení

34. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

36. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony Shoda s prvopisem: J. M. 7 55 Az 4/ právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Dále odměna sestává z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 6 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit dle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 5. 3. 2024 Mgr. Helena Nutilová v. r. samosoudkyně Shoda s prvopisem: J. M.