56 A 3/2017

Rubrum

56 A 3/2017 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017, č. j. KUJI 14015/2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 14. 2. 2017, č. j. KUJI 14015/2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 56 A 3/2017

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017, č. j. KUJI 14015/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Humpolec ze dne 23. 2. 2016, č. j. MUHU/4326/2016/Ně., kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se žalobce z nedbalosti dopustil tím, že dne 7. 1. 2016 v době kolem 11:01 hod. na dálnici D1 v km 90 ve směru jízdy na Brno, v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/h, jako řidič motorového vozidla tov. zn. AUDI A8m RZ ..., když překročil nejvyšší povolenou rychlost a jeho vozidlu byla silničním radarovým rychloměrem naměřena rychlost jízdy 160 km/h po odečtení odchylky měření. Dále se žalobce dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, neboť při prováděné kontrole na místě samém, km 95,8 D1, hlídce Policie České republiky (dále jen „PČR“) nepředložil řidičský průkaz. Za uvedené jednání v nedbalosti byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 2 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení určené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalobce v první řadě namítá, že odpovědnost za údajné přestupky žalobce zanikla dne 8. 1. 2017, napadené rozhodnutí přitom nabylo právní moc až dne 17. 2. 2017. Tento svůj názor žalobce opírá o ustanovení o nabytí účinnosti novely zákona o přestupcích provedenou zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „novela“), přičemž je poukazováno na článek XXVI. této novely, jenž upravuje postupné nabývání účinnosti jednotlivých ustanovení.

3. Článek II odst. 3 novely není dle žalobce uveden mezi výjimkami, které nabývají účinnosti již prvním dnem druhého kalendářního měsíce následující po vyhlášení zákona, tj. 1. 10. 2015. Toto ustanovení dle názoru žalobce a právního systému Codexis Academia nabylo účinnosti prvního dne čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího od chvíle, kdy byl zákon publikován ve sbírce zákonů, tj. dne 1. 10. 2016.

4. Z těchto důvodů žalobce uzavírá, že hmotněprávní úprava odpovědnosti za přestupek ve znění novely může být uplatňována pouze na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2016, k čemuž měl ostatně dospět i Krajský úřad Jihomoravského kraje ve svém metodickém pokynu ze dne 21. 9. 2016, č. j. JMK 142349/2016.

5. Žalobce dále namítá, že správní orgány nedostatečným způsobem vypořádaly jeho námitku, že měření rychlosti jeho vozidla proběhlo v zatáčce.

6. To, že rychlost žalobcova vozidla byla měřena v zatáčce, žalobce dovozoval z polohy vozidla na snímku z měření (vozidlo u levé krajnice – ideální stopa u levotočivé zatáčky), „polohy protijedoucích vozidel a (...) z horní části snímku vpravo, kde lze vidět protisměrný pás Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 56 A 3/2017 dálnice. Vzhledem ke způsobu konstrukce dálnic je tak evidentní, že vozidlo se nachází v zatáčce.“ Přesvědčení žalobce utvrzuje i mapa místa měření. Žalobce rovněž poukazoval na nedostatečné zjištění místa přestupku, neboť z pouhého kilometrového určení nelze říci, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru. Za účelem ověření vhodnosti místa měření je nutné konkretizovat místo měření s přesností na metry. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhoval provést návod k obsluze rychloměru jako důkaz.

7. Žalovaný tvrzení žalobce odmítl bez řádného odůvodnění a bez jakýchkoli podkladů, čímž podle žalobce zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

8. Žalovaný měl za to, že ze snímku z měření je zřejmé, že se jedná o rovný úsek, což podle žalobce nelze poznat, neboť je zachyceno cca 10 metrů měřeného úseku. Žalovaný neprovedl geometrickou analýzu snímku a stav zakřivení pouze odhadl, což nemůže dle žalobce postačovat pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

9. Žalovaný podle názoru žalobce zcela nepodloženě konstatoval, že ze snímku z měření rychlosti neplynou žádné indicie o nesprávnosti provedeného měření.

10. Žalovaný se rovněž podle žalobce zcela nedostatečným způsobem vypořádal s tvrzením žalobce o měření rychlosti jeho vozidla v zatáčce; tvrzení žalovaného, že zakřivení vozovky se nachází až za místem měření, je nepodložené a perspektiva snímku neumožňuje takového hodnocení.

11. Žalobce rovněž poukazuje na to, že pro dálnice jsou předepsány vysoké poloměry zatáček (oblouků) a je-li v popředí snímku viditelné zakřivení, je možné usuzovat, že měření proběhlo již v místě zakřivení. Skutečné zakřivení by žalovaný zjistil pouze tehdy, pokud by prozkoumal přesné místo měření a to konfrontoval s návodem k použití rychloměru. Oboje žalobce navrhoval jako důkaz.

12. Pokud žalovaný neprovedl ohledání konkrétního místa měření, jeho geometrickou analýzu, je závěr žalovaného o tom, že měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo v přímém úseku, nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nezjistil jak charakter daného místa, tak definici přímého úseku z návodu k obsluze rychloměru. Žalobce cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 – 31: „Pokud však tento „Návod k obsluze měřícího zařízení“ nebyl jako důkaz vůbec proveden (srov. str. 9 odst. 2 napadeného rozhodnutí), nemohly správní orgány konstatovat, že návod byl dodržen.“ a odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 -75, ve kterém tento soud vyložil pojem nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí.

13. Žalovaný podle názoru žalobce z návodu k obsluze rychloměru vycházel, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces a zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, když tento návod nezahrnul mezi podklady rozhodnutí. Žalovaný neprokázal požadavky návodu k obsluze rychloměru na přímost úseku v případě bočního dostupu 5 metrů.

14. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný neprokázal, co je rovný úsek a co zatáčka v kontextu návodu k obsluze rychloměru.

15. Žalovaný bezdůvodně odmítl žalobcem navržené dokazování návodem k obsluze rychloměru, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 56 A 3/2017 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 – 31, za účelem zjištění požadavků na místo měření, stejně jako návrh žalobce na ohledání místa měření za účelem zjištění jeho zakřivení.

16. Žalobce uzavírá, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, protože nebylo prokázáno, že měření proběhlo v souladu s návodem k užití rychloměru, tedy zda výstup z rychloměru je použitelným důkazem ve smyslu § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť dle ověřovacího listu je rychloměr ověřeným měřidlem ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších zákonu (dále jen „zákon o metrologii“), pouze při dodržení návodu k jeho obsluze, k čemuž žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 56.

17. Za účelem prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést při jednání návod k obsluze rychloměru jako důkaz, a to pro prokázání toho, že měření rychlosti jeho vozidla proběhlo v rozporu s tímto návodem.

18. Ve vztahu k nepředložení řidičského průkazu hlídce PČR žalobce namítá, že žalovaný porušil presumpci nevinny, když jako účelové odmítl tvrzení žalobce, že řidičský průkaz chtěl hlídce předložit, měl ho však zabalený v kufru a policista proto na jeho předložení netrval, „neboť si jej stejně prolustruje“. Za účelem prokázání svého tvrzení žalobce navrhoval provést jako důkaz výslech Mgr. T., cizího řidiče, jenž kontrolu žalobce na parkovišti sledoval.

19. Žalovaný měl podle názoru žalobce provést navržené dokazování, nikoli bezdůvodně odmítnout jeho tvrzení jako nedůvěryhodné, k čemuž žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27, z něhož zdůrazňuje, že „správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priory předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje“. Žalobce rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 ze kterého se má podávat, že v rámci demokratického státu nelze bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědi příslušníkům mocenských složek oproti jednotlivcům, zejména při konfliktu jednotlivce s policisty.

20. Žalovaný nezpochybnil tvrzení žalobce např. v kontextu tiskopisu o přestupku, ale pouze na základě neodůvodněného konstatování nevěrohodnosti výpovědi žalobce oproti výpovědi policisty.

21. Tím, že žalovaný nepředvolal svědka Mgr. T., který by potvrdil výpověď žalobce, porušil žalovaný právo žalobce na spravedlivý proces.

22. Žalobce uzavírá, že žalovaný dal v rámci řízení jasně najevo, že jakýkoli důkaz, který by navrhl, nemůže zpochybnit skutkový stav, ke kterému žalovaný došel, což považuje žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40, za nepřípustné, neboť žalovaný a priory vyloučil zpochybnění svých závěrů, k čemuž byl žalovaný oprávněn pouze tehdy, kdy by navrhované důkazy zcela zjevně nemohly zjištěny skutkový stav jakkoli ovlivnit, což v tomto případě nenastalo.

23. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dle výroku rozhodnutí měl žalobce spáchat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích pro porušení povinnosti Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 56 A 3/2017 stanovené § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona tím, že při prováděné kontrole nepředložil řidičský průkaz. Povinnost stanovená uvedeným ustanovením však není předložení řidičského průkazu, ale mít řidičský průkaz při řízení motorového vozidla u sebe. Žalobce je proto přesvědčen, že nenaplnil skutkovou podstatu předmětného deliktu, k čemuž dodává, že i kdyby ve výroku bylo uvedeno příslušné ustanovení vztahující se k předložení řidičského průkazu na výzvu příslušníka PČR, nebylo prokázáno, že žalobce byl k jeho předložení vyzván. Z tohoto důvodu shledává žalobce, že výrok rozhodnutí trpí nedostatkem skutkové kvalifikace, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, podle kterého „z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potencionálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení veden.“ 24. Žalobce rovněž namítá, že prvostupňový správní orgán porušil zásadu dvojího přičítání, když skutečnost, že se žalobce měl dopustit téhož přestupku podruhé během jednoho roku, posoudil jako přitěžující okolnost, když samotná sankční sazba již vyjadřuje obecnou závažnost jednání, které je žalobci kladeno za vinu; opakované spáchání daného přestupku je již znakem kvalifikované skutkové podstaty. Žalobce proto namítá, že správní orgány nepřihlédly ke všem zákonným kritériím při stanovení výše sankce a své úvahy dostatečným způsobem neodůvodnily, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63.

25. Žalobce namítá, že není zřejmé, k jakým záznamům z evidenční karty řidiče prvostupňový správní orgán přihlížel při stanovování výše a druhu sankce.

26. Žalobce rovněž namítá nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového správního rozhodnutí o uložené sankci, neboť není zřejmé, zda byl žalobci uložen zákaz řízení motorových vozidel všech skupin či pouze některých. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, ze dne 4. 5. 2015, č. j. 52 A 17/2015 – 101, žalobce uvádí, že tento výrok je materiálně nevykonatelný, neboť práva a povinnosti v tomto výroku nejsou definovány zcela jasně a nesporně.

27. V případě, že by krajský soud dospěl k závěru, že žalobci byl uložen zákaz řízení motorových vozidel všech skupin, žalobce uvádí, že při spáchání údajného přestupku řídil motorové vozidlo skupiny B, a proto mu měl být uložen zákaz řízení pouze takovýchto motorových vozidel v souladu s § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), k čemuž dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009 – 76.

28. Žalobce dále namítá, „že mu byl nezákonně uložen nijak neomezený, absolutní zákaz řízení motorových vozidel (vztahující se na řízení motorových vozidel kdekoli, nikoli pouze na pozemních komunikacích)“, což shledává opět v rozporu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce má za to, že nelze uložit zákaz řízení motorových vozidel i mimo pozemní komunikace.

29. Dalším žalobním bodem žalobce brojí vůči nedostatečnému odůvodnění formy zavinění. Prvostupňový správní orgán podle názoru žalobce pouze nedostatečně uvedl, že „žalobce jako řidič motorového vozidla měl a musel vědět, že se svým jednání dopouští protiprávní činnosti“. Rovněž je namítáno, že nebyl učiněn jednoznačný závěr o formě zavinění. Prvostupňový správní orgán svoji úvahu učinil pouze paušálně pro oba přestupky. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 56 A 3/2017 30. Žalobce rovněž namítá, že není zřejmé, z jakého důvodu správní orgán odečetl od naměřené rychlosti 3 % zjištěné hodnoty, tento postup nemá oporu ve správním spise, v čemž žalobce shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a porušení práva na spravedlivý proces.

31. Právo žalobce na spravedlivý proces mělo být porušeno rovněž postupem správních orgánů, které se nijak nezabývaly tím, zda právní úprava, která nabyla účinnosti údajných přestupků, není pro žalobce příznivější, k čemuž žalobce dokazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 – 29.

32. Žalobce rozporuje i zjištění prvostupňového správního orgánu, že by se měl dne 29. 7. 2015, tj. v období předcházejících po sobě jdoucích 12 měsících, spáchat stejný přestupek. Žalobce popírá, že by se takovéhoto přestupku dopustil. Prvostupňový správní orgán zde vycházel podle názoru žalobce nesprávně z evidenční karty řidiče. Žalobce je přesvědčen, že mělo být provedeno dokazování příslušným správním rozhodnutím a správním spisem. Vzhledem k tomu, že z výroku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu se nepodává, jaký správní orgán měl žalobce za předchozí údajný přestupek odsoudit, považuje žalobce nynější výrok prvostupňového správního orgánu za nepřezkoumatelný.

33. Závěrem žalobce i jeho právní zástupce vyjádřili nesouhlas se zveřejňováním svých osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a byla navržena naprostá anonymizace rozhodnutí ve věci.

34. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podanou žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla zamítnuta.

35. Ze správního spisu pro projednávanou věc vyplynuly krajskému soudu následující podstatné skutečnosti: Dle oznámení o přestupu sepsaného při zastavení žalobcova vozidla ze dne 7. 1. 2016 vyhotoveném PCŘ byla na shora uvedeném místě a čase změřena rychlost žalobcova vozidla rychloměrem AD9C s výsledkem 160 km/h po odečtení tolerance. Uvádí se, že řidičský průkaz nebyl předložen. Žalobce do tohoto oznámení uvedl pouze to, že žádá předvolání zaslat na adresu V Zákopech 30, Praha 4 – Písnice.

36. Ze záznamu o přestupku se podává, že rychlost žalobcova vozidla byla měřena za souběžné jízdy ve stejném směru zprava na odjezdu v automatizovaném režimu měření. Na snímku z měření rychlosti je zachyceno brzdící vozidlo žalobce jedoucí v levém jízdním pruhu dálnice u levé vodící čáry. V pravé horní části snímku je znatelné zakřivení pozemní komunikace – levotočivá zatáčka. Měření bylo provedeno ověřeným rychloměrem AD9C, k čemuž je přiložen ověřovací list, dle něhož „rychloměr byl jako stanovené měřidlo věřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze“.

37. Obdobné skutečnosti plynou i z úředního záznamu ze dne 7. 1. 2016, ve kterém se mj. uvádí, že žalobce nepředložil na výzvu hlídky řidičský průkaz. Tyto skutečnosti rovněž plynou i z oznámení o přestupku ze dne 7. 1. 2016.

38. Z výpisu z evidenční karty žalobce plyne, že „dne 29. 7. 2015, nahlásil Policie České republiky, Praha, č. j.: KRPA-312903/PŘ-2015-001206, §125c /1f 3 361/2000 Sb.; rychlost v obci naměř. 82 km/h, max 50 km/h, § 18/4 361/2000 Sb.“, dále se uvádí, že „Magistrát hlavního města Prahy rozhodl (č. j. MHMP 1815017/2015/Čar) o opatření: Uložena pokuta v příkazním řízení (nový řádek) Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 56 A 3/2017 Sankce: pokuta 3 000 Kč (nový řádek) Rozhodnutí nabylo právní moci 19. 11. 2015. (nový řádek) Eviduje: ORP Praha, č. j. S-MHMO-DSC 2056054/15“.

39. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 3. 2. 2016 byl žalobci stanoven opatrovník, neboť žalobci se prokazatelně nepodařilo doručit oznámení o zahájení řízení, a to ani na udanou adresu, ani na adresu zjištěnou ze systému evidence obyvatel. Usnesení o ustanovení opatrovníka bylo zasláno opatrovníkovi spolu s oznámením o zahájení řízení.

40. Dne 23. 2. 2016 proběhlo ve věci ústní jednání bez účasti žalobce či jeho opatrovníka. Během ústního jednání byl proveden výslech policisty L. K., který uvedl, že uvedeného dne prováděl spolu s kolegou dohled nad bezpečností silničního provozu, vozidla žalobce si všiml, až když bylo na úrovni služebního vozu. Vozidlo žalobce v tu chvíli intenzivně brzdilo, z čehož svědek dovozoval, že žalobce rozpoznal policejní vozidlo. Došlo ke změření rychlosti žalobcova vozidla a na vhodném místě byl vůz zastaven. Svědek se po zastavení vozidla věnoval jinému na dálnici odstavenému vozidlu, věc byla řešena na místě policistou P.. Při zjišťování přestupku svědek postupoval dle metodiky PČR.

41. Svědek J. P.a při ústním jednání uvedl, že uvedeného dne při dohledu nad bezpečností silničního provozu působil jako obsluha měřicího přístroje, proběhlo změření rychlosti žalobcova vozidla a následně jeho zastavení. Svědek žalobce vyzval k předložení řidičského průkazu, což žalobce neučinil. Osoba žalobce byla ztotožněna dle občanského průkazu. Po provedené lustraci bylo sepsáno oznámení o přestupku. Svědek uvedl, že při zjišťování rychlosti žalobcova vozidla postupoval podle návodu k obsluze rychloměru, k jehož obsluze byl řádně proškolen.

42. Při ústním jednání byly dále čteny listiny ze správního spisu.

43. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2016 byl žalobce uznán vinným ze shora popsaných přestupků. V rámci odůvodnění správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav a průběh důkazního řízení. Správní orgán konstatoval věrohodnost a souladnost výpovědi obou svědků – policistů, kteří prováděli v rámci své služby dle instruktáže. Správní orgán neměl důvod pochybovat o věrohodnosti svědků, neboť „policisté neměli na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost…“. Skutečnost, že žalobce se totožného přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti dle uvedeného ustanovení dopustil podruhé v průběhu po sobě jdoucích dvanácti kalendářních měsíců, měl správní orgán prokázanou z evidenční karty řidiče. Správní orgán vzal rovněž za prokázané, že žalobce při silniční kontrole nepředložil policistům řidičský průkaz.

44. V rámci odůvodnění výše uložené sankce správní orgán popsal své úvahy týkající se ohrožení veřejného zájmu překročením nejvyšší povolené rychlosti. Bylo přihlédnuto k závažnosti spáchaného přestupku obecně vyjádřené v zákonem předpokládané sankci. Uvádí se, že „přesto, že se řidič R. dle výpisu z evidenční karty řidiče dopustil, a to několikrát, porušení zákona v souvislosti s řízením motorového vozidla (jednalo se zejména o překročení rychlosti), uložil (správní orgán) sankce“ jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Správní orgán dále zhodnotil naplnění preventivní funkci uložené sankce.

45. Ohledně zavinění je konstatováno, že žalobce „jako řidič motorového vozidla měl a musel vědět, že se svým jednáním dopouští protiprávní činnosti“.

46. Dne 26. 2. 2016 obdržel správní orgán odvolání opatrovníka žalobce. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 56 A 3/2017 47. Dne 9. 3. 2016 obdržel správní orgán blanketní odvolání obecného zmocněnce žalobce Ing. M. J. Výzvou ze dne 17. 3. 2016 byl zmocněnec žalobce vyzván k předložením plné moci, plná moc byla správnímu orgánu předložena dne 30. 3. 2016.

48. Výzvou ze dne 4. 4. 2016 byl obecný zmocněnec žalobce vyzván k doplnění podaného odvolání, a to ve lhůtě 9 dní. Dne 2. 6. 2016 byl prvostupňovému správnímu orgánu vrácen spisový materiál z důvodu zjištěných pochybení při odstraňovaná vad odvolání.

49. Dne 3. 6. 2016 byl obecný zmocněnec žalobce vyzván k doplnění podaného odvolání ve lhůtě 9 dnů, což učinil dne 19. 7. 2016.

50. V doplnění odvolání žalobce prostřednictví svého obecného zmocněnce namítl, že nebyl prokázán soulad měření s návodem k obsluze rychloměru; měření v zatáčce dle předložené mapy; správní spis absentuje osvědčení o proškolení policistů. Žalobce rovněž namítl, že policisté netrvali na předložení řidičského oprávnění tak, jak činí i v podané žalobě, k čemuž byl navržen výslech náhodného svědka. Obdobným způsobem jako v podané žalobě brojil žalobce i proti odůvodnění uložení pokuty a porušení zákazu dvojího přičítání. Žalobce rovněž namítl, že měřicí zařízení zaokrouhluje zjištěnou rychlost směrem nahoru, při odečtení odchylky měření 3 % pak muže dojít ke znevýhodnění řidiče tak, jako v nyní projednávané věci. K prokázání svých tvrzení zmocněnec žalobce navrhoval provést dokazování návodem k obsluze rychloměru a ohledání místa údajného spáchání přestupku pro zjištění rádiusu zatáčky.

51. Odvolání podané opatrovníkem žalobce bylo jako nepřípustné zamítnuto.

52. O odvolání obecného zmocněnce bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, jak je shora uvedeno.

53. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul zjištěný skutkový stav a dosavadní procesní postup ve věci.

54. Žalovaný uvedl, že ze snímku z měření je zřejmé, že k měření rychlosti žalobcova vozidlo došlo v rovném úseku, neboť zakřivení vozovky se dle snímku z měření nachází až dále po trase jízdy. Měřené a měřicí vozidlo jely souběžně s bočním odstupem cca 5 metrů, čímž je minimalizována potřebná délka přímého úseku. Návrh žalobce na doplnění dokazování návodem k obsluze rychloměru shledal žalovaný jako bezpředmětný, neboť z argumentace žalobce je zřejmá jeho znalost návodu k obsluze rychloměru, stejně jako jej znají správní orgány obou stupňů. Charakter místa měření plyne dle žalovaného ze snímku z měření, z tohoto důvodu není nutné ohledání místa.

55. Z výpovědi svědka – policisty J. P. měl žalovaný za prokázané, že žalobce byl vyzván k předložení řidičského průkazu, což neučinil. Tvrzení žalobce o řidičském průkaze v kufru hodnotil žalovaný jako účelové. Výslech náhodného svědka přítomnému silniční kontrole odmítl žalovaný jako nadbytečný, neboť skutkový stav byl již dostatečným způsobem zjištěn.

56. Žalovaný se vypořádal i s nezaložením osvědčení o proškolení policistů k obsluze užitého rychloměru.

57. Žalovaný neshledal vady odůvodnění výše uložené sankce, skutečnost že prvostupňový správní orgán hodnotil skutečnosti jištěné z evidenční karty řidiče, nepovažoval žalovaný za vadu, neboť z těchto informací lze hodnotit nejen recidivu, ale i osobu pachatele přestupku. Žalovaný dodal, že žalobce měl celkem 17 záznamů o přestupcích v dopravě, Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 56 A 3/2017 což prokazuje opakované nerespektování pravidel silničního provozu a tendence žalobce k jejich páchání, což bylo zcela zjevně hodnoceno k tíži žalobce.

58. Žalovaný se neztotožnil s žalobcem popisovaným porušením zásady dvojího přičítání, neboť bylo ve společném řízení rozhodování o dvou přestupcích a uložená sankce se nachází ve spodní polovině zákonného rozpětí výměry, a to i přesto, že správní orgán hodnotil osobu žalobce jakožto pachatele. Uložení sankce v nižší sazbě by byla v kontextu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích nepřiměřeně nízká. Výši a druh uložených sankcí shledal žalovaný v souladu se zákonem, stejně jako odůvodnění uložené sankce. Žalovaný dále doplnil posouzení jednání žalobce v kontextu překročení nejvyšší povolené rychlosti o 30 km/h s tím, že v takovém to případě dochází k vědomému ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Nedbalostní zavinění bylo dle žalovaného zcela zjevně hodnoceno ve prospěch obviněného.

59. Ve vztahu k námitce žalobce ohledně zaokrouhlování zjištěné rychlosti rychloměrem směrem nahoru se uvádí, že rychloměr měří rychlost na celé km/h, nikoli na desetinná místa. Žalovaný k tomuto uvádí, že i řidič vozidla je vozem o jeho rychlosti informován na celé km/h, přičemž řidič sám ani nemůže smyslově či pocitově rozlišit rychlost v řádek desetin km/h. Z tohoto důvodu žalovaný hodnotil tyto námitky žalobce jako účelové, neboť „takovou hodnotu rychlosti jízdy rychloměr vozidla obviněného není schopen zaznamenat a obviněný s takovou hodnotou rychlosti jízdy vozidla nemohl být seznámen a nemohl podle ní korigovat rychlost jízdy.“ 60. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

61. Krajský soud rozhodl bez jednání.

62. Žaloba je důvodná.

63. Krajský soud se v první řadě zabýval vadami, ke kterým je povinen přihlédnout i bez námitky a dospěl k závěru, že v řízení před správními orgány došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

64. Prvostupňový správní orgán se neúspěšně pokoušel žalobci doručit oznámení o zahájení řízení na jím udanou adresu, stejně jako na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu oznámení o zahájení řízení nepodařilo prokazatelně doručit, postupoval podle § 32 odst. 2 písm. d) správnímu řádu a ustanovil žalobci opatrovníka, neboť „se správnímu orgánu prokazatelně nedaří doručovat prostřednictvím České pošty“. Na tomto místě se jeví jako vhodné podotknout, že v případě žalobce se mělo jednat primárně o ustanovení opatrovníka z důvodu podle § 32 odst. 2 písm. h) téhož zákona, neboť žalobce byl v řízení o přestupku hlavním účastníkem – přestupcem, kterému se nepodařilo doručit oznámení o zahájení řízení.

65. Usnesení o ustanovení opatrovníka prvostupňový správní orgán doručoval opatrovníkovi spolu s oznámením o zahájení řízení o přestupku. Zde však správní orgán pochybil, když přistoupil k doručení tohoto usnesení pouze opatrovníkovi, nikoli i opatrovanému – žalobci. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 56 A 3/2017 66. Usnesení o ustanovení opatrovníka mělo být v tomto případě doručeno jak opatrovníkovi, tak opatrovanému, a to v souladu s § 76 správního řádu. Pravidlo, obsažené v § 32 odst. 6 správního řádu, že usnesení o ustanovení opatrovníka se doručuje pouze tomu, kdo je ustanovován opatrovníkem, se nepoužije, neboť v tomto případě žalobce nebyl zcela jistě ve stavu, kdy by nebyl schopen vnímat obsah tohoto usnesení. Krajský soud rovněž neshledává žádných okolností věci, jejichž povaha by doručení tohoto usnesení žalobci vylučovala.

67. Pro úplnost lze poukázat na odbornou literaturu k § 32 odst. 6 uvádí, že „odstavec 6 upravuje otázku, komu se usnesení o ustanovení opatrovníka oznamuje. Usnesení se oznamuje způsobem uvedeným v § 72, nestanoví-li zákon, že se pouze poznamená do spisu (viz § 76 odst. 3). Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje pouze té osobě, která je opatrovníkem ustanovována. To je odůvodněno tím, že ostatních účastníků se ustanovení opatrovníka nikterak nedotýká. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje také opatrovanci, ovšem pouze za předpokladu, že to nevylučuje povaha věci (povaha věci by bránila oznámení usnesení opatrovanci v případě, že jde o osobu neznámého pobytu nebo sídla či o osobu, která není známa) nebo stav opatrovance, který způsobuje, že opatrovanec by nebyl schopen vnímat obsah usnesení (např. pro přechodnou duševní poruchu).“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 950). Žalobce nebyl osobou neznámého pobytu v pravém slova smyslu, ostatně ani prvostupňový správní orgán jej za osobu neznámého pobytu nepovažoval.

68. Podle § 72 odst. 1 věty první správního řádu platí, že rozhodnutí se účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením; pravidlo obsažené v § 32 odst. 6 věta první správního řádu se nepoužije. Podle § 76 odst. 3 správního řádu platí, že usnesení, které se oznamuje podle § 72, nabývá právní moci, bylo- li oznámeno a nelze-li proti němu podat odvolání. V souladu s § 76 odst. 5 správního řádu je usnesení o ustanovení opatrovníka předběžně vykonatelné, což však nemění nic na tom, kdy toto usnesení nabyde právní moci, resp. kdy je opatrovník účinně ustanoven. Podle uvedených ustanovení usnesení o ustanovení opatrovníka nabyde právní moci doručením účastníkům, tj. opatrovníkovi a opatrovanému. Jak krajský soud již uvedl, opatrovanému nebylo toto usnesení žádným způsobem doručeno.

69. Skutečnost, že žalobci se nedaří prokazatelně doručovat standardním způsobem, není okolností, jež by vylučovala doručení tohoto usnesení žalobci. Ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu zcela jasně stanovuje, že osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i sobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon, se doručuje veřejnou vyhláškou.

70. S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud uzavírá, že usnesení o ustanovení opatrovníka mělo být doručováno jak opatrovníkovi, tak žalobci – opatrovanému, což plyne i z § 46 odst. 2 správního řádu (viz níže). Uvádí-li prvostupňový správní orgán, že opatrovník byl žalobci ustanoven do doby, než sám vstoupí do přestupkového řízení, pak právě doručování žalobci prostřednictvím veřejné vyhlášky má sloužit k tomu, aby měl žalobce alespoň nějakou šanci se o probíhajícím řízení dozvědět.

71. Pouze pro úplnost je možné poukázat na Závěr č. 28 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 6. 3. 2006, vztah ustanovení § 32 odst. 3 a § 25 správního řádu (dostupný z http://www.mvcr.cz/soubor/28a-pdf.aspx), ve kterém se uvádí, že „bude-li v řízení ustanoven osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 11 56 A 3/2017 doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, opatrovník, správní orgán bude doručovat ve smyslu 34 odst. 2 správního řádu tomuto opatrovníkovi. Vzhledem k samostatné povaze § 25 odst. 1 správního řádu bude nutné doručovat písemnosti účastníkovi řízení i veřejnou vyhláškou. Ovšem s ohledem na dikci ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu nebude mít doručení veřejnou vyhláškou účinky pro běh lhůt – bude mít pouze pořádkový charakter. Výjimkou z uvedeného pravidla bude doručení oznámení o zahájení řízení podle § 46 odst. 1 správního řádu a oznámení usnesení o ustanovení opatrovníka, kde přímo ze zákona vyplývá, že tyto písemnosti je nutné doručit přímo účastníkovi řízení (v okamžiku učinění těchto úkonů ještě není zastoupen). Tyto písemnosti budou doručovány veřejnou vyhláškou s účinky oznámení účastníkovi řízení.“ 72. Vzhledem ke zjištěné vadě doručování usnesení o ustanovení opatrovníka žalobci toto usnesení nenabylo právní moci, nejedná se o účinné ustanovení opatrovníka, což má zcela zásadní důsledky do řízení jako takového a do žalobcova práva na spravedlivý proces. Osoba opatrovníka v rámci řízení nemohla pro zjištěné vady vystupovat v procesním postavení opatrovníka, neboť se jím fakticky vůbec nestala.

73. Nejzásadnějším projevem této vady zde bylo to, že řízení o přestupku nebylo řádně zahájeno v souladu s § 46 správního řádu. Oznámení o zahájení řízení o přestupku bylo doručováno spolu s usnesením o ustanovení opatrovníka osobě opatrovníka. Jak ostatně stanovuje i § 46 odst. 2 správního řádu, hlavním účastníkům, kterým se nepodařilo oznámení o zahájení řízení doručit, ustanoví správní orgán opatrovníka, usnesení o ustanovení opatrovníka se doručuje veřejnou vyhláškou. Nebyl-li opatrovník sám řádně ustanoven, nemohlo z povahy věci dojít ani k řádnému zahájení řízení o přestupku, což má přímý vliv na zánik odpovědnosti za přestupek.

74. Jak shrnul Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2014, č. j. 9 As 33/2014 - 53, publ. pod. č. 5620/2014 Sb. NSS (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), správní soud je povinen zabývat se námitkou prekluze z úřední povinnosti. „V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07) nebo na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 – 134, nebo rozsudek ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, publ. pod č. 1851/2009 Sb. NSS), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze řádně uplatnil či nikoli. Pokud by správní soudy nepřihlížely k prekluzi práva jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům, čímž by se dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, kterým je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických i právnických osob. Podle již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 – 39, správní soudy přihlíží k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této věci se sice o přestupek nejedná, závěr výše citovaného rozsudku je však použitelný obecně, neboť zcela koresponduje s judikaturou Ústavního soudu, podle které za společný rys prekluze (bez ohledu na povahu prekludovaného práva) lze považovat to, že k ní má soud přihlížet z úřední povinnosti. Proto uvedené pravidlo formulované Ústavním soudem musí platit i pro právo uložit sankci za spáchaný pořádkový delikt.“ Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 12 56 A 3/2017 75. Krajský soud v intencích shora citovaného rozhodnutí z úřední povinnosti dospěl k závěru, že v daném případě nebylo řízení o přestupku žalobce zahájeno v souladu se zákonem, v důsledku čehož došlo k zániku odpovědnosti žalobce za přestupky, jež mu jsou kladeny za vinu.

76. S ohledem na konstatovanou prekluzi v dalším řízení správní orgány prověří postup doručování usnesení o ustanovení opatrovníka a v případě, že toto usnesení nebylo žalobci doručeno postupem podle § 25 odst. 1 správního řádu a řízení o přestupcích žalobce tak nebylo řádně zahájeno, neboť oznámení o zahájení řízení o přestupku nebylo účinně doručeno, řízení o přestupcích zastaví.

77. Vzhledem ke zjištěné procesní vadě krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání zrušil podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

78. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, která neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

79. K nákladům řízení žalobce náleží odměna advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč [§ 13 odst. 3 téže vyhlášky]. Náklady zastoupení tak činí celkovou částku 6 800 Kč. K té se připočítává částka důvodně vynaložená na soudní poplatky ve výši 3 000 Kč, celkem tedy 9 800 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 13 56 A 3/2017 6. března 2018 České Budějovice JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.