56 A 6/2017

Rubrum

č.j. 56 A 6/2017 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: M. T. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského Kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, č. j. KUJCK 46897/2017/ODSH takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2017, č. j. KUJCK 46897/2017/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 56A 6/2017 rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 12. 1. 2017, č. j. MUST/007402/2016/OD/hla., kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), spáchaného žalobcem z nedbalosti tím, že dne 17. 1. 2016 v 15:10 hod. řídil osobní automobil zn. Volvo XC60, RZ X, po pozemní komunikaci I/4 ve směru od Strakonic na Prahu, přičemž v úseku mezi odbočkami k obci Rovná předjížděl před ním jedoucí OA Peugeot Expert X, RZ X, čímž nerespektoval dopravní značku č. V1a „podélná čára souvislá“. Tímto jednáním měl žalobce porušit povinnost stanovenou § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení vyčíslené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalobce v první řadě namítá zánik odpovědnosti za údajný přestupek ke dni 17. 1. 2017, přičemž prvostupňové správní rozhodnutí nabylo právní moci až dne 14. 4. 2017. Prekluzi žalobce dovozuje z článku XXVI zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela“) ve spojení s článkem II odst. 3 této novely, který stanovil, že „ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Tento článek nabyl účinnosti dne 1. 10. 2016, což plyne mimo jiné o u právního systému Codexis Academia. Z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen, že měl být aplikován § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění před touto novelou, podle kterého by zanikla odpovědnost žalobce za přestupek ke dni 17. 1. 2017.

3. S odkazem na analogii k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58, je žalobce přesvědčen o tom, že správní orgán měl prokázat, že předmětné dopravní značení, které mělo být porušeno, bylo na daném místě umístěno v souladu s právními předpisy jako opatření obecné povahy, což správní orgány neučinily i přesto, že žalobce toto dopravní značení zpochybňoval. Žalobce je proto přesvědčen o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a porušení § 3 správního řádu.

4. Žalobce namítá porušení § 3 správního řádu i ve vztahu k samotnému jednání, které je mu kladeno za vinu, neboť nebylo prokázáno, že by skutečně předjížděl. Žalobce se pouze vyhýbal překážce v silničním provozu (stojící vozidlo), což navrhoval osvědčit vlastní výpovědí a výslechem řidiče za ním jedoucího vozidla. Rovněž navrhoval provést vyšetřovací pokus k ověření toho, zda policisté mohli jeho manévr skutečně vidět. Žalobce rovněž uvedl, že svědci jím předjížděného vozidla proti němu mají negativní vztah a při silniční kontrole se chovali nestandardně.

5. Správní orgány neprovedly žalobcem navržené důkazy, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnily. Podle žalobce se jednalo o příklad situace „tvrzení proti tvrzení“ tak, jak se jí zabýval v minulosti Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 -27. Správní orgány podle žalobce bezdůvodně upřednostnily výpověď policistů před výpovědí žalobce samotného s tím, že jím předkládané důkazní návrhy nemohou skutkový stav žádným způsobem zpochybnit, což žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40, shledává nepřípustným. Správní orgány tak měly porušit § 50 odst. 3 správního řádu a ústavní právo žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 56A 6/2017 požadovat výslech svědků, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 58/2008 – 63.

6. Žalobce dále brojí proti nesprávné právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu. Žalobce je přesvědčen o porušení kolizní zásady lex specialis derogat generali, neboť užitá právní kvalifikace je obecnou právní kvalifikací. Správní orgány měly podle názoru žalobce jimi popsané jednání kvalifikovat jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

7. Žalobce je rovněž přesvědčen o porušení § 68 správního řádu, neboť ve výroku není uvedeno ustanovení, které stanovuje význam dopravní značky č. V 1a, kterou měl žalobce porušit. K tomuto žalobce dokazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 41.

8. Ve výroku rozhodnutí žalobce rovněž postrádá ustanovení, podle kterého mu byla uložena sankce, tj. odkaz na § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Nesprávně je pak odkázáno na v době spáchání údajného přestupku neúčinné ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, což je podle žalobce v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Na tomto místě žalobce namítá nezákonnost správních rozhodnutí i proto, že se v nich správní orgány nezabývaly tím, zda ve smyslu uvedeného článku neexistuje pro žalobce mírnější časové znění zákona, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2016, č. j. 7 As 34/2013 – 29.

9. Žalobce je dále přesvědčen o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda prvostupňový správní orgán dostál závaznému právnímu názoru žalovaného uvedenému ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2016, č. j. KUJCK 141064/2016/ODSH.

10. Závěrem žalobce i jeho právní zástupce vyjádřili nesouhlas se zveřejňováním svých osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a byla navržena naprostá anonymizace rozhodnutí ve věci.

11. K podané žalobě předložil žalobce rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 30. 9. 2016, č. j. 554/2016-160-SPR/2, ve věci odvolatele R. R., zastoupeného společností FLEET Control, s. r. o., včetně příslušné doručenky. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 4. 2015, č. j. MHMP 666061/2015, a věc vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že v dané věci se jednalo o překročení nejvyšší povolené rychlosti zjištěné automatizovaným měřícím zařízením, spáchané blíže nestanoveným řidičem. Ministerstvo dopravy konstatovalo porušení § 51 správního řádu, když se prvostupňový správní orgán dostatečným způsobem nevypořádal s jemu sdělenými skutečnosti, přičemž mu bylo vytknuto, že nepředvolal udanou osobu řidiče k podání vysvětlení.

12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že podanou žalobu považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla zamítnuta.

13. Žalovaný se neztotožnil s argumentací žalobce ohledně jím tvrzené prekluze, k čemuž předložil vlastní argumentaci vztahující se k čl. 40 odst. 6 Listiny a okamžiku zahájení správního řízení, s tím, že účinnost č. l. II odst. 3 novely nemá vliv na nabytí účinnosti změn v hmotněprávní úpravě zániku odpovědnosti za přestupky, neboť v době spáchání Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 56A 6/2017 přestupku žalobcem bylo již účinné ustanovení § 20 zákona o přestupcích v novelizovaném znění, podle kterého odpovědnost žalobce za předmětný přestupek nezanikla. Na podporu svého právního názoru žalovaný odkázal na metodickou pomůcku Ministerstva vnitra.

14. Žalovaný si není vědom vad právní kvalifikace skutku žalobce. Právní kvalifikace navržená žalobcem se váže k porušení dopravní značky B21A (zákaz předjíždění), k čemuž žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 As 176/2016 – 46.

15. Co se týče náležitostí výroku rozhodnutí, s odkazem na § 77 zákona o přestupcích žalovaný uvádí, že je-li to účelné, je možno doplnit další skutečnosti do výroku rozhodnutí podle § 68 odst. 2 správního řádu. Žalovaný je přesvědčen o perfektnosti výroku. Absence odkazu na vyhlášku stanovující význam předmětného dopravního značení nezpůsobuje dle názoru žalovaného nezákonnost rozhodnutí, neboť význam dopravního onačení je detailně popsán v odůvodnění rozhodnutí.

16. Žalovaný je přesvědčen o správnosti uvedení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích v rámci výroku o trestu s tím, že neuvedení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Sankce byla dle žalovaného řádně uložena podle zákona účinného v době rozhodování správního orgánu.

17. Žalovaný považuje skutkový stav ohledně dopravního značení v daném místě za dostatečně zjištěný ze svědeckých výpovědí a ze záznamu jízdy žalobce na CD ve správním spise. V rámci správního řízení nebylo dopravní řízení ze strany žalobce zpochybňováno, proto se jím správní orgány více nezabývaly. Navíc se žalovaný domnívá, že tento druh dopravního značení nespadá pod režim § 77 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

18. Skutkový stav považuje žalovaný za dostatečně zjištěný, k čemuž poukazuje na souhrn podkladů rozhodnutí, které ve stručnosti hodnotí jako úplné, což je podle něho zřejmé i z detailního odůvodnění rozhodnutí.

19. Žalovaný uvádí, že v předcházejícím řízení bylo zrušeno prvostupňové správní rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění skutkových zjištění a ukládané sankce. Tyto nedostatky byly odstraněny, což je zřejmé i ze skutečnosti, že prvostupňové správní rozhodnutí bylo nyní žalovaným potvrzeno.

20. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že shromážděné podklady považuje za úplné a je přesvědčen o nadbytečnosti dalšího dokazování v řízení před soudem.

21. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dle úředního záznamu ze dne 4. 2. 2016 bylo policejní hlídkou zjištěno shora popsané jednání žalobce. Jednání žalobce měla tato hlídka „bezpečně vidět“. Vozidlo žalobce bylo následně zastaveno. Žalobce uvedl, že předmětné vozidlo předjížděl na přerušované čáře, což policejní hlídka rozporovala s tím, že by tak činil v nepřehledném úseku před horizontem, čímž by ohrozil účastníky silničního provozu, neboť by nemohl bezpečně vidět protijedoucí vozidla. Dále se uvádí totožnost posádky předjížděného vozu, a to na základě prověření skutečností z kamerového záznamu z policejního vozu, jak je uvedeno na úředním záznamu ze dne 25. 1. 2016. Dle dalšího úředního záznamu ze dne 4. 4. 2016 byla osádka předjížděného vozidla telefonicky kontaktována. A. P., která v tomto vozidla jela, telefonicky uvedla, že „s manželem viděli vozidlo, které je předjíždělo na silniční Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 56A 6/2017 komunikaci u obce Rovná přes plnou čáru z kopce, když jeli ve směru na Prahu“, což je ochotná i osobně dosvědčit, byť má spolu s manželem strach z případné msty.

22. Obdobné skutečnosti ve vztahu ke skutkovému ději vyplývají i z ručně sepsaného oznámení o přestupku ze dne 17. 1. 2016, ke kterému se žalobce nevyjádřil a odmítl jej podepsat.

23. Ve správním spise jsou dále založeny dva CD nosiče. CD označené jako „VIDEO 1,2“ obsahuje dva videoklipy. Na prvním je zachycena hlídková činnost policejní hlídky a její přiblížení se ke křižovatce z vedlejší silnice, kde hlídka zastaví u značky STOP. Ze záznamu je zřejmé, že hlídka má z vozu široký rozhled na obě strany. Následně projíždí vozidlo žalobce a dodávka, tj. vozidlo svědka J. P. a svědkyně A. P. Po projetí tohoto vozidla policejní hlídka započne pronásledování vozidla žalobce, které následně zastaví. Poté hlídka provede silniční kontrolu. Na DVD označeném jako „VIDEO 3“ a „odmítnutí podepsání oznámení“ je zachycen průběh silniční kontroly a její konec.

24. Dále je založen snímek z videozáznamu v místě křižovatky zachycující dodávku, která projela za vozidlem žalobce, fotodokumentace projednávání přestupku na místě a dvě barevné fotografie formátu A4 zachycují rozhled v rámci předmětné křižovatky, ze které policisté pozorovali jízdu žalobce. Ze snímku proti směru jízdy žalobce je zřejmé, že v daném místě se nachází nepřerušovaná čára, přičemž je viditelný i sklon vozovky (žalobce jel do mírného kopce).

25. Dle výpisu z evidenční karty řidiče – žalobce ze dne 14. 3. 2016 byl jeho bodový stav 0.

26. Příkazem ze dne 14. 3. 2016 byla žalobci udělena za shora popsané jednání pokuta ve výši 1 500 Kč. Dne 6. 4. 2016 obdržel správní orgán proti tomuto příkazu odpor.

27. Dne 5. 5. 2016 proběhlo ústní jednání, kterého se zúčastnil obecný zmocněnec žalobce Ing. M. J. V rámci jednání byly provedeny jako důkaz shromážděné podklady a následně bylo přikročeno k výslechu policistů, kteří jednání žalobce zjistili a šetřili. Svědek policista M. M. uvedl, že spolu s kolegou konali hlídkovou službu, když na shora uvedeném místě viděli vozidlo žalobce předjíždět jiné jedoucí vozidlo, jehož řidič na ně gestikuloval, což vnímali jako upozornění na chování žalobce. Vozidlo žalobce bylo zastaveno a provedena silniční kontrola. Žalobce nesouhlasil s tím, že by předjížděl na plné čáře a v odbočovacím pruhu, uváděl, že předjížděl ještě dříve, na což mu svědek kontroval, že v daném úseku se nachází pouze plná čára. Na dotazy správního orgánu svědek uvedl, že žalobce předjížděl plynule jedoucí vozidlo, na komunikaci nebyla žádná překážka. Žalobce neužil znamení o změně jízdy. Žalobce byl ve vozidle sám. Svědek dále uvedl, že žalobce nezná. Svědek rovněž zaznačil polohu hlídkového vozidla a vozidla žalobce, když jej spatřili předjíždět, do přiložené mapy, ze které je mj. seznatelná nepřerušovaná čára uprostřed vozovky. Následně byl vyslechnut svědek policista O. K., který uvedl obdobné skutečnosti jako svědek M. M., popsal samotné předjíždění žalobce a charakter daného místa. Žalobce neužil znamení o změně jízdy. Gestikulování řidiče předjížděného vozidla si svědek vyložil jako upozornění jednání žalobce. Svědek dále uvedl, že žalobce nezná. Předjížděné vozidlo nebylo zastaveno, neboť jeho řidič se ničeho nedopustil. Žalobce byl ve vozidle sám.

28. Dne 4. 5. 2016 obdržel správní orgán vyjádření žalobce, který měl za to, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil. Videozáznamy neobsahují jeho údajné přestupkové jednání. Žalobce uvedl, že pouze předjížděl stojící vozidlo, což policisté nemohli pro značnou vzdálenost rozpoznat. Žalobce navrhl provést jako důkaz výslech Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 56A 6/2017 řidiče na záznamu za ním jedoucího vozidla, zároveň uvedl, že ve vozidle byl s žalobcem přítomen J. P., jehož přítomnost navrhl žalobce prokázat videozáznamem z osobních kamer policistů. Žalobce dále navrhl provést vyšetřovací pokus k prokázání nemožnosti policistů rozeznat řádně charakter manévru žalobce.

29. Dne 15. 6. 2016 proběhlo další ústní jednání věci bez přítomnosti žalobce či jeho obecného zmocněnce, ač byli oba řádně předvoláni. V rámci jednání byl vyslechnut svědek J. P., řidič předjížděného vozidla. Svědek k celé události uvedl, že jel ve voze Peugeot a „někde mezi odbočkami do obce Rovná mě předjel OA Volvo šedé nebo stříbrné barvy přes plnou čáru. To mě pohoršilo a natočil jsem se na manželku a gestikuloval jsem jak se jezdí.“ Jejich vozidlo jelo plynule. Svědek dále popsal, že vozidlo žalobce zasahovalo do druhého jízdního pruhu, v jízdě je neohrozilo. Vozidla policie si svědek všiml, přičemž se domnívá, že policisté jeho gesta mohli vidět. Svědek dále uvedl, že žalobce byl ve vozidle asi sám, nezná jej. Následně byl proveden výslech A. P., manželky svědka J. P., která byla v předjížděném vozidle přítomna. Svědkyně uvedla obdobné skutečnosti jako svědek J. P. Žalobce jejich vozidlo předjížděl před předmětnou křižovatkou a byl ve vozidle asi sám. Jejich vozidlo jelo plynule. Žalobce nezná.

30. Dne 26. 6. 2016 obdržel správní orgán vyjádření žalobce, ve kterém žalobce rozporuje svědecké výpovědi a uvádí, že svědci byli správním orgánem naváděni, když jim byly podávány kapciózní otázky. Vozidlo svědků nepředjížděl, vozidlo mělo zapnuté světelné označení o změně směru jízdy a žalobce se tak vyhýbal překážce v podobě jejich vozidla. Žalobce navrhl vlastní výslech a výslech svého spolujezdce J. P. Žalobce uvedl, že svědci mají vůči němu dlouhodobý negativní vztah, bývali sousedy a měli sousedské spory, kdy docházelo dokonce k tomu, že mu káleli před dveře. Žalobce dále uvedl, že v místě se nenachází plná čára. Jednání policistů při kontrole považuje za šikanózní, neboť v –20 ˚C prováděli komplexní prohlídku, včetně kontroly povinné výbavy.

31. Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2016 byl žalobce uznán vinným. Toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, o kterém bylo rozhodnuto žalovaným dne 26. 10. 2016 a toto rozhodnutí bylo zrušeno. Žalovaný zjistil nepřezkoumatelnost uložené sankce, nedostatečné odůvodnění výroku rozhodnutí a nevypořádání se se všemi důkazními návrhy žalobce.

32. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2017 byl žalobce uznán vinným tak, jak je shora uvedeno. V rámci odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav a vypořádal námitky žalobce. Je konstatován charakter místa spáchání přestupku a průběh přestupkového jednání žalobce, a to zejména v kontextu výpovědi jednotlivých svědků. Z výpovědi svědků správní orgán nezjistil žádnou překážku v provozu, které by se žalobce vyhýbal. O věrohodnosti svědeckých výpovědí neměl správní orgán pochyb. Ve vztahu k policistům jsou konstatovány jejich služební povinnosti a neexistence zájmu na výsledku věci, k čemuž byl zhodnocen i záznam z palubní kamery policejního vozu. U svědků z předjížděného vozidla správní orgán poukázal na to, že osoba žalobce jim nebyla dle jejich výpovědi známa. Z výpovědí svědků, ze záznamu o průběhu kontroly a z úředního záznamu sepsaného na místě měl správní orgán za prokázané, že žalobce byl ve voze sám. Následně v kontextu jednání žalobce správní orgán přistoupil k odůvodnění výše a druhu sankce.

33. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce dne 6. 2. 2017 blanketním odvoláním. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 56A 6/2017 34. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil argumentaci správního orgánu ve vztahu k neprovedení výslechu žalobcem navrženého svědka s tím, že bylo prokázáno, že tento svědek se ve vozidle žalobce nenacházel, stejně jako neshledal vad na neprovedeném výslechu žalobce. Žalovaný odmítl hodnotit, co je běžnou rychlostí v silničním provozu, nicméně uzavřel, že vozidlo snižující svoji rychlost nebo jedoucí nízkou rychlostí není překážkou v silničním provozu. Z vyhodnocení videozáznamu žalovanému neplyne žádné šikanózní jednání policejní hlídky. Kontrola byla krátká (1-2 min.) s vizuální kontrolou zavazadlového prostoru, dveří pro ověření držení jednotlivých částí povinné výbavy. Sama povinná výbava nebyla podrobněji zkoumána. Žalovaný neshledal ani vad v pokládání otázek svědkům z předjížděného vozidla. Výpověď svědků, že žalobce neznají, v kontextu obecného popisu sousedských sporů s žalobcem, obstála.

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

36. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 23. 4. 2018. Žalovaná při jednání setrvala na tvrzeních a závěrech učiněných v podaném vyjádření k žalobě. Byl konstatován řádně zjištěný skutkový stav věci, jakož i přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K prekluzi projednávaného přestupku s ohledem na účinnost novely ust. § 20 zákona o přestupcích (čl. I. bod 6 zákona č. 204/2015 Sb.) nedošlo, neboť tato účinnost ve smyslu čl. XXVI. nastala již dne 1. 10. 2015, stalo tak před tím, než byl předmětný přestupek žalobcem spáchán. Žalobce i jeho právní zástupce se z jednání omluvili bezprostředně před jeho zahájením s tím, že byl vysloven souhlas s jeho konáním v jejich nepřítomnosti.

37. Žaloba není důvodná.

38. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou prekluze jednání žalobce, která je opírána o legislativní změny § 20 zákona o přestupcích v návaznosti na uvedenou novelu.

39. Přechodné ustanovení obsažené v článku XXVI novely obsahuje tzv. dělenou účinnost této novely a stanovuje pro různá ustanovení různé okamžiky nabití účinnosti. Žalobcem činěné závěry nejsou správné.

40. Článek I. bod 6, vnáší do § 20 zákona o přestupcích ustanovení o přerušování běhu lhůty k projednání přestupku. Článek II odst. 3 obsahuje pouze základní legislativní pravidlo, že nové znění uvedeného § 20 se užije pro přestupky spáchané ode dne účinnosti novely. Pozdější účinnost článku II odst. 3 žádným způsobem nebrání nabytí účinnosti článku I bod 6 v souladu s přechodnými ustanoveními. K tomuto závěru ostatně zdejší soud dospěl již ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 53 A 5/2017 – 42.

41. Jak žalobce uvádí, článek II odst. 3 nabyl účinnosti až dne 1. 10. 2016, článek I bod 6 novelizující § 20 zákona o přestupcích nabyl účinnosti 1. 10. 2015 a od tohoto dne je nutno novelizované znění ustanovení aplikovat. Žalobcem poukazované nesrovnalosti si povšimla i odborná veřejnost, přičemž lze poukázat na odborný článek Zánik odpovědnosti za přestupek, V. M., Právní rozhledy 10/2017, s. 352, ve kterém se uvádí, že „Účinnost zákona č. 204/2015 Sb. však nebyla vyřešena zcela šťastně. Dle ustanovení regulujícího celkovou účinnost tohoto zákona se sice institut zániku odpovědnosti za přestupek nacházel v ustanoveních, která měla nabýt účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení – tedy 1. 10. 2015, ale zbylá ustanovení, mezi která spadala i přechodná ustanovení samotné novely přestupkového zákona 1990, měla nabýt Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 56A 6/2017 účinnosti až k 1. 10. 2016. Tímto dnem tedy nabylo účinnosti např. i přechodné ustanovení, dle kterého „řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Byť se tedy zásadní změna textu a obsahu přestupkového zákona 1990 stala účinnou k 1. 10. 2015, ustanovení regulující vliv této změny na probíhající přestupková řízení vešla v účinnost až o rok později.“ 42. Jak plyne ze shora uvedeného, pro posouzení věci je rozhodné pouze to, že článek I bod 6 novely nabyl účinnosti dne 1. 10. 2015. Přestupkové jednání žalobce se událo dne 17. 1. 2016, tedy za účinnosti novelizovaného znění zákona o přestupcích. Podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. V souladu s § 20 odst. 2 zákona o přestupcích byla tato lhůta přerušena doručením příkazu o uložení pokuty dne 21. 3. 2016. Běh lhůty byl dále přerušen vydáním rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným dne 14. 7. 2016 a 12. 1. 2017. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 4. 2017. Podle § 20 odst. 3 téhož zákona platí, že přestupek nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Na základě uvedených dat je zcela zřejmé, že odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla.

43. Následně se krajský soud zabýval námitkami žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, které shledal nedůvodnými.

44. V daném místě se dle shromážděných podkladů nacházelo podélné dopravní značení č. V1a „Podélná čára souvislá“. Žalobce se domnívá, že správní orgán měl analogicky k žalobcem odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58, zjišťovat, zda toto dopravní značení zde bylo platně umístěno. Tento rozsudek považuje krajský soud za nepřiléhavý, neboť se týká zjišťování existence pozemní komunikace v návaznosti na parkování přestupce.

45. Jak žalobce sám uvádí, na dopravní značení je v rámci ustálené judikatury a praxe hleděno jako na opatření obecné povahy. I zde je nutné presumovat správnost a závaznost dopravního značení do okamžiku, kdy je vysloveno příslušným správním orgánem jinak. Ze správního spisu ani z žaloby samotné neplyne, že by platnost podélného dopravního značení žalobce před příslušným správním orgánem zpochybnil. Závěry správních orgánů o tomto dopravním značení jsou zcela dostatečné a jeho existence plyne jak z listinných podkladů shromážděných policií (zejm. fotografie), tak z výpovědí jednotlivých svědků.

46. K otázce dopravního značení jako opatření obecné povahy a jeho přezkumu krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 4 As 95/2014 – 40, přičemž k obdobným závěrům došel i v rámci svého rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 1 As 264/2015 – 72, ve kterém mj. poukázal na rozsudek „Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2011, č. j. 52 A 79/2010 - 38 (publ. č. 1564/2011 Sb. NSS): „Dopravní značky jsou správním aktem, kterému svědčí presumpce správnosti, tzn., že na dopravní značku se musí nahlížet jako na zákonnou, dokud není prokázán opak, tedy až do okamžiku, kdy k tomu příslušný orgán vysloví její nezákonnost. Pokud žalobkyně jako účastnice silničního provozu měla pochybnosti o zákonnosti uvedeného správního skutku, tedy pochybovala o platnosti zmíněného dopravního značení, tak by se jednalo jen o její soukromý názor, který jí neumožňuje porušovat veřejnoprávní pravidla. Ze zákona o silničním provozu, z prováděcích předpisů a z právních předpisů nevyplývá, že by účastník provozu na pozemních komunikacích sám mohl činit úsudek o zákonnosti dopravní značky a na základě svého hodnocení se rozhodnout, zda dopravní značku bude respektovat či nikoliv.“ K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 56A 6/2017 soud i v rámci své předchozí judikatury, např. rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 – 83. Závěry těchto správních soudů jsou přímo aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Proto nemá krajský soud důvod se od této ustálené judikatury jakkoli odchýlit. S ohledem na presumpci správnosti správních aktů – opatření obecné povahy, kterým předmětné dopravní značení je, nebyly správní orgány povinny hlouběji zkoumat platnost tohoto dopravního značení.

47. Žalobce je přesvědčen o přetrvávajících pochybnostech o tom, zda předjížděl, či zda se pouze vyhýbal překážce v provozu. Předkládaná tvrzení však nevnáší jakékoli pochybnosti do zjištěného skutkového stavu.

48. To, že by žalobce objížděl stojící vozidlo, nebylo v průběhu řízení před správním orgánem osvědčeno. K pohybu předjížděného vozidla se vyjádřili jak dva policisté, tak řidič tohoto vozu a jeho spolujezdkyně (svědek J. P. a A. P.). Uvádí-li tito svědci, že jejich vozidlo jelo konstantní rychlostí, která je mj. zachycena i na založených videozáznamech, není zde důvodu, jejich výpověď v kontextu zbylých svědeckých výpovědí zpochybňovat.

49. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce v rámci svého vyjádření ze dne 4. 5. 2016 uvedl, že předjížděl stojící vozidlo. Toto své tvrzení po provedení výslechu svědků J. P. a A. P. poupravil a v rámci svého vyjádření doručeného správnímu orgánu dne 26. 6. 2016 uvedl, že předjížděné vozidlo „mělo zapnuté světelné značení o změně směru jízdy a vykazovalo znaky zastavujícího vozidla“ (pozn. podtrženo krajským soudem). V nyní podané žalobě se pak žalobce vrací ke svému původnímu tvrzení, které je zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a hlavně s jeho vyjádřením ze dne 26. 6. 2016. Tyto rozpory v tvrzení žalobce vedou krajský soud k důvodným pochybnostem o věrohodnosti žalobcových tvrzení a vyvolávají zdání účelovosti.

50. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl provést několik důkazů, které podle něho byly bezdůvodně odmítnuty. Není přitom pravda, že správní orgány by neprovedly žádný žalobcem navrhovaný důkaz, neboť v podání ze dne 4. 5. 2016 žalobce navrhl „provedení svědecké výpovědi řidiče druhého vozidla jedoucího na videozáznamu přímo za obviněným“. Tento svědek, J. P., nepotvrdil žalobcovu verzi, přičemž k věci se vyjadřovala i spolujezdkyně A. P., která rovněž tvrzení žalobce neosvědčila. Z videozáznamu na CD „VIDEO 1,2“ je ze souboru „fron-20160117-150254.avi“ zřejmé, že v čase 4:12 projíždí vozidlo žalobce, poté v čase 4:17 předjížděné vozidlo se svědky J. P. a A. P., následně v čase 4:18-20 policejní vozidlo vjíždí na hlavní komunikaci a započíná pronásledovat vozidlo žalobce. Jiné vozidlo než vozidlo svědka J. P. na videozáznamu za vozidlem žalobcem není zachyceno. Z uvedených skutečností je zřejmé, že domáhal-li se žalobce výslechu řidiče za ním jedoucího vozidla, tento řidič – svědek J. P. byl vyslechnut.

51. Krajský soud neshledává vad na neprovedení účastnického výslechu žalobce, neboť zde byly jiné vhodnější důkazní prostředky ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Sám správní orgán tento výslech odmítl s tím, že chtěl-li se žalobce podrobit účastnickému výslechu, mohl se sám na jednání dostavit a svoji výpověď zde přednést. Není pravda, že prvostupňový správní orgán by žalobci bránil v podání výpovědi, jak žalobce uvádí v podané žalobě, když uzavírá, že „navrhoval k prokázání svých tvrzení způsobilé dokazování – které mu však alibisticky nebylo správními orgány umožněno“. Vedle toho správní orgán uvedl, z jakého důvodu má žalobcova tvrzení za vyvrácená. V tomto postupu neshledává krajský soud zkrácení práv žalobce, neboť se lze důvodně domnívat, že žalobce by žádné další skutečnosti nad rámec předložených písemných vyjádření Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 10 56A 6/2017 správnímu orgánu nesdělil, ostatně ani v podané žalobě s žádnými novými skutkovými tvrzeními nepřichází.

52. Co se týče navrženého výslechu svědka P., neshledal krajský soud žádných vad v tom, že tento svědek nebyl vyslechnut. Prvostupňový správní orgán zhodnotil provedené dokazování, obsah videozáznamů a svědeckých výpovědí a uzavřel, že nebylo zjištěno, že by se žalobcem navrhovaný svědek ve vozidle nacházel. S tímto hodnocením se krajský soud s ohledem na shora uvedené ztotožňuje.

53. Ze shromážděných podkladů se zcela jednoznačným způsobem podává, že tento svědek nebyl přestupkovému jednání přítomen, jeho existence ve voze žalobce byla shromážděnými podklady vyloučena. To, že byl žalobce ve voze sám, plyne z výpovědi policistů, ze záznamu o přestupku, ve kterém není tento svědek uveden, přičemž žalobce měl možnost tohoto svědka zde uvést, a z pořízených videozáznamů stejně jako z fotografií. Ani svědek J. P. a A. P. z předjížděného vozidla si jiné osoby než žalobce ve voze nevšimli. Zcela objektivním důkazem o nepřítomnosti svědka P. na místě je pak samotný videozáznam z kontroly, když na CD označeném „VIDEO 1,2“ je v rámci souboru „fron-20160117-150254.avi“ v čase od 5:53 otevřen kufr vozidla, přičemž je vidět, že uvnitř vozidla se nachází pouze žalobce, který následně toto vozidlo opustí. Ve spojení s fotografiemi pořízenými v průběhu kontroly, na kterých je viditelná přední řada sedadel bez jakékoli další osoby, má krajský soud za to, že v kontextu ostatních důkazů bylo prokázáno, že žalobce byl ve vozidle sám.

54. Ohledně žalobcem navrhovaného vyšetřovacího pokusu krajský soud uvádí, že prvostupňový správní orgán v rámci odůvodnění svého rozhodnutí tento důkazní návrh rozpoznal, avšak vypořádal jej pouze implicitně, když na základě shromážděných podkladů uvedl ve vztahu k provedenému dokazování své skutkové závěry. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 7 doplnil, že tento důkazní návrh shledává s ohledem na obsah videozáznamu a dalších podkladů nadbytečným. S tímto strohým vyjádřením je však nutno souhlasit a krajský soud jej považuje za dostatečné, neboť z videozáznamu zachycujícího podobu předmětné křižovatky neplyne žádný důvod, pro který by policisté nemohli přestupkové jednání žalobce sami zahlédnout. Z podoby křižovatky samé, rovněž zachycené na založených fotografiích, je zřejmé, že s ohledem na udanou vzdálenost, zakreslenou v založené mapě, mohli policisté přestupkové jednání žalobce skutečně vidět. Tento názor krajského soudu je posílen i tím, že policisté se nacházeli na hranici křižovatky, do které se chystali vjet bez zapnutého výstražného světla modré barvy a zvukového výstražného znamení (viz info lišta ve videu), a byli jako účastníci silničního provozu povinni sledovat provoz na hlavní pozemní komunikaci, na kterou vjížděli.

55. Z uvedených důvodů neshledal krajský soud v postupu správních orgánů jakýchkoli vad majících vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Správní orgány zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu a bez důvodných pochybností. Tvrzení žalobce nemohou do tohoto zjištěného skutkového stavu žádné pochybnosti vnést. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009 – 40, neshledává krajský soud přiléhavým, neboť žalobcem navrhované důkazy nejsou schopny zjištěný skutkový stav změnit.

56. V rámci důkazního řízení se nejednalo ani o situaci „tvrzení proti tvrzení“ jak žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 11 56A 6/2017 27, uvádí, neboť proti tvrzení žalobce stojí výpověď dvou svědků, jejichž nestrannost se žalobci nepodařilo zpochybnit. Negativní vztahy mezi žalobcem a svědkem J. P. a A. P. nebyly osvědčeny, žalobce zůstal pouze v rovině tvrzení a tito svědci uvedli, že jej neznají. Proti tvrzením žalobce stojí i výpověď dvou policistů, jejichž nestrannost a věrohodnost se žalobce neúspěšně snažil zpochybnit poukazem na šikanózní průběh silniční kontroly. Jakékoli šikanózní jednání však nebylo správním orgánem zjištěno a z videozáznamu o průběhu kontroly jej nezjistil ani sám krajský soud. Silniční kontrola žalobce byla rychlá, policisté pouze zběžně zkontrolovali povinnou výbavu vozidla, žalobce se nenacházel v žádné zjevné nepohodě, netrpěl zimou apod. (jak žalobce uváděl před správními orgány), neboť přestože měl oblečenou mikinu, vyhrnul si rukávy a v průběhu silniční kontroly kouřil cigarety a sám pořídil několik fotografií.

57. Námitku nesprávné právní kvalifikace jednání žalobce shledal krajský soud nedůvodnou.

58. Žalobce byl shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) či nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Žalobce porušil povinnost obsaženou v § 4 písm. c) téhož zákona, která stanovuje, že při účasti na provozu pozemních komunikací je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Tak žalobce nečinil, když nerespektoval podélné dopravní značení č. V1a „podélná čára souvislá“.

59. Žalobce je přesvědčen, že jeho jednání mělo být eventuálně podřazeno pod skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle které se fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, což však v tomto případě není. Existence takovéto úpravy nebyla tvrzena ani osvědčena.

60. Podle odstavce „vodorovné dopravní značky“, bod 1 „podélné čáry“, číslo V 1a „podélná čára souvislá“ přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pro předmětné dopravní značení platí, že značku je zakázáno přejíždět (pozn. zvýrazněno krajským soudem) nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Z uvedeného je patrné, že tato dopravní značka nestanovuje zákaz předjíždění vozidel.

61. Žalovaný v rámci svého vyjádření příhodně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 As 176/2016 – 46, který se právním posouzením skutkově obdobné věci podrobně zabýval. Nejvyšší správní soud uvedl, že „předjíždění na pozemní komunikaci v úseku platnosti toliko vodorovného dopravního značení „V 1a podélná čára souvislá“ není zákonem zakázáno, pakliže nejde zároveň o úsek, kde (případně situaci, kdy) je předjíždění zakázáno dle § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu (…) Dopravní značka V 1a nezakazuje předjíždění, nýbrž přejíždění této značky nebo její přesahování nákladem, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Pokud by tedy stěžovatel Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 12 56A 6/2017 za uvedené situace při předjíždění (u kterého nebylo prokázáno, že by bylo v uvedeném úseku komunikace zakázáno) přejel vodorovné dopravní značení V 1a, nemohl by tím naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu.“ Krajský soud konstatuje, že s ohledem na dopravní značení zjištěné v rámci dokazování z výpovědí jednotlivých svědků a fotografií, není pochyb o zvolené právní kvalifikaci. Pro úplnost se dodává, že v rámci řízení nebylo zjištěno, že by v dané věci nastala skutečnost předpokládaná § 17 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích (zákaz předjíždění ve vymezených případech) a ani žalobce vznik takovéto skutečnosti neuvádí.

62. Krajský soud neshledal ani žalobcem popisované vady výroku prvostupňového správního rozhodnutí.

63. Žalobce v rámci své námitky vychází z obecné právní úpravy náležitostí výroku rozhodnutí obsažené v § 68 odst. 2 správního řádu, který je nutno subsidiárně aplikovat vedle § 77 zákona o přestupcích upravujícího náležitosti výroku rozhodnutí.

64. Krajský soud při posouzení zákonnosti výroku prvostupňového správního rozhodnutí vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, publikovaného pod č. 3656/2018 Sb., NSS, podle jehož právní věty „správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.“ Dále se uvádí, že „pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ Ostatně na postupující usnesení rozšířenému senátu v uvedené věci odkázal i žalobce.

65. Prvostupňový správní orgán ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákon o provozu na pozemních komunikacích, který spáchá fyzická osoba při řízení motorového vozidla jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Jedná se o zbytkovou kategorii přestupků v dopravě v rámci daného ustanovení. Správní orgán dále uvedl, že tohoto přestupku se žalobce dopustil porušením § 4 písm. c) téhož zákona, tj. porušením povinnosti řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Ve výroku je dále uvedeno, že žalobce toto ustanovení porušil tím, když nerespektoval dopravní značku č. V1a „podélná čára souvislá“. Skutek samotný je pak v rámci výroku dostatečným a nezaměnitelným způsobem vymezen.

66. S ohledem na citovaný názor Nejvyššího správního soudu neshledává krajský soud žalobcem namítnutou vadu, neboť skutek žalobce je dostatečným způsobem vymezen, stejně jako je jasným způsobem právně kvalifikován. Rozsah právní kvalifikace skutku žalobce neponechává žádných pochyb o tom, jakou právní povinnost žalobce porušil. Nadto, právní norma obsažená v § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 13 56A 6/2017 komunikacích není normou blanketní či odkazující. Pro úplnost krajský soud dodává, že význam předmětného značení podle prováděcího předpisu prvostupňový správní orgán v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.

67. Dále prvostupňový správní orgán v rámci výroku o trestu neuvedl odkaz § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce v neuvedení odkazu na toto ustanovení spatřuje porušení § 68 odst. 2 správního řádu. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích obsahuje pravidla pro ukládání druhu a výše sankce, kterými se správní orgán musí v rámci svého správního uvážení řídit. Prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu ve výroku rozhodnutí pod písm. a) stanovil výši pokuty, kterou v souladu se zákonem opřel o rozhodné ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Takto stanovenou výši sankce považuje soud za zcela určitou a přezkoumatelnou. Ustanovení zakotvujícího pravidla pro stanovení výše sankce není podstatnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o obecná pravidla, jimiž je správní orgán povinen se při ukládání sankcí řídit. V tomto případě byla tato pravidla dodržena a správní orgán nebyl povinen dikci tohoto ustanovení doslovně do výroku svého rozhodnutí uvádět. Žalobce navíc porušení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích nenamítá.

68. Co se užití § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích při ukládání sankce týče, toto ustanovení bylo do zákona zapracováno novelou s účinností ode dne 20. 2. 2016, tj. po spáchání přestupku žalobcem, kdy však výše ukládané sankce za přestupek žalobce zůstala nezměněna. Žalobce na tomto místě mylně shledává porušení § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť toto ustanovení řeší posuzování odpovědnosti za přestupek. Ustanovení odst. 2 pak stanovuje, že pachateli lze uložit pouze takový druh sankce, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje. Hovoří- li na tomto místě zákon o druhu sankce, je pak z povahy věci nutno tuto formulaci vztáhnout i na výši sankce, jak ostatně dovodila i odborná literatura (viz např. Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 632 s.). Krajský soud zde neshledává porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, a to proto, že správní orgán postupoval podle správného znění zákona a zákonné rozpětí pokuty nebylo v dané době novelizacemi dotčeno. S ohledem na podobu změn v rámci § 125c uvedeného zákona je nutné odmítnout i to, že správní orgány měly povinnost se zabývat tím, zda neexistuje pro žalobce příznivější úprava tak, jak stanovuje uvedený článek Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo pouze k přečíslování jednotlivých ustanovení z důvodu vložení nových právních norem, shledává krajský soud žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 34/2013 – 29, nepřiléhavým. Ostatně ani sám žalobce podstatnou změnu právní úpravy ku vlastnímu prospěchu nenamítá.

69. Ani námitku, že žalovaný nezkoumal, zda se prvostupňový správní orgán neodchýlil od právního názoru žalovaného vysloveného v jeho předchozím rozhodnutí, neshledal krajský soud důvodnou. Žalovaný na základě blanketního odvolání žalobce přezkoumal prvostupňové správní rozhodnutí v zákonem předpokládaném rozsahu a neshledal žádných vad, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Odchýlení se od závazného právního názoru by byla vada, ke které by žalovaný musel přihlédnout z úřední povinnosti. S ohledem na to, že prvostupňový správní orgán se v minulosti dopustil pochybení při odůvodňování výše sankce, výroku rozhodnutí a při vypořádání důkazních návrhů a takovéto vady žalovaný nyní neshledal, nelze než uzavřít, že z podstaty věci se žalovaný i tímto zabýval. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 14 56A 6/2017 70. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Žalobci však lze připomenout jemu jistě známé závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupné seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ 71. Závěrem krajský soud uvádí, že žalobce spolu s žalobou zaslal správní rozhodnutí ve zcela nesouvisející věci přestupce R. R., přičemž na toto rozhodnutí ani v podané žalobě neodkazuje. Z tohoto důvodu se krajský soud tímto rozhodnutím nezabýval.

72. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

73. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 15 56A 6/2017 vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 23. dubna 2018 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.