56 Ad 11/2017

Rubrum

56Ad 11/2017 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/72398-421/1, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/72398-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) ze dne 7. 3. 2017, č. j. TAA-811/2017-2/845, kterým byl žalobce podle § 30 odst. 1 písm. b) bod 1 a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 7. 7. 2015 z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti bez Pokračování - 2 - 56Ad 11/2017 vážných důvodů podle § 5 písm. c) téhož zákona tím, že neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, který nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 14. 7. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalobci bylo ve správním řízení kladeno za vinu, že nesplnil oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti bez vážných důvodů, neboť neoznámil výkon činnosti na základě dohody o provedení práce. Žalobce se porušení této povinnosti měl dopustit tím, že neoznámil úřadu práce existenci dohody o provedení práce, kterou sjednal dne 30. 6. 2015 na období od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016 s A. M. a na základě které měl provádět práci – řízení nákladního motorového vozidla – za 130 Kč/hod. Úřad práce ve správním řízení vycházel z informace, kterou mu dne 3. 11. 2016 poskytl Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „inspektorát práce“) o výsledcích kontroly, která byla provedena u zaměstnavatele A. M. na základě podnětu žalobce. Žalobce namítá, že úřad práce porušil § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Žalobce spatřuje nezákonnost vydaných rozhodnutí v tom, že jako důkaz byla použita dohoda o provedení práce uzavřená mezi žalobcem a A. M. Tato dohoda o provedení práce byla součástí správního spisu inspektorátu práce, který byl veden ve věci podnětu žalobce na zaměstnavatele A. M. Žalobce je toho názoru, že pokud inspektorát práce bez vědomí a souhlasu žalobce poskytl tuto dohodu úřadu práce, tak se dopustil porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 20 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) (dále je „kontrolní řád“). Inspektorát práce postupoval v rozporu s § 25 odst. 2, 3, a 4 kontrolního řádu a dohodu o provedení práce poskytl úřadu práce v době, kdy ještě nebylo pravomocně skončeno správní řízení vedené tímto inspektorátem a nebylo tak zřejmé, zda informace a doklady poskytnuté úřadu práce jsou věrohodné a pravdivé. Žalobce dodal, že správní řízení vedené inspektorátem práce není doposud pravomocně skončeno. Podle žalobce dohoda o provedení práce představuje v řízení vedeném úřadem práce nezákonný důkaz. Na tuto skutečnost žalobce úřad práce upozornil, ten však tuto dohodu, která není veřejnou listinou, bez dalšího použil jako jediný důkaz v řízení, na základě něhož dospěl k závěru, že žalobce porušil oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Závěr o porušení oznamovací povinnosti však podle žalobce nade vší pochybnost nevyplývá z provedeného dokazování. Úřad práce podle žalobce neprovedl dokazování v řízení důsledně s cílem zjistit materiální pravdu a řádně prokázat porušení právní povinnosti žalobcem. Uvedené námitky vznesl žalobce v odvolání, avšak podle jeho názoru se s nimi žalovaný řádně nevypořádal, neboť je přešel pouze konstatováním, že nejsou důvodné. Žalobce uzavírá, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, což mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí a porušení práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu Pokračování - 3 - 56Ad 11/2017 nevypořádání se s důkazy navrženými žalobcem a z důvodu nedostatečného zjištění skutečného stavu věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil obě vydaná rozhodnutí. Jako důkazy žalobce navrhl předmětné správní spisy úřadu práce a žalovaného a dále správní spis inspektorátu práce sp. zn. 15-2016-1142. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že povinnost mlčenlivosti stíhá jednotlivé inspektory při provádění kontroly. Podle § 25 odst. 3 kontrolního řádu ovšem platí, že inspektorát práce je povinen sdělit na požádání výsledky kontroly jinému orgánu veřejné moci, jestliže jsou potřebné pro výkon jeho působnosti. Podle žalovaného nelze považovat opatřený důkaz za nezákonný, neboť inspektorát práce byl dokonce podle § 25 odst. 4 kontrolního řádu povinen poskytnout úřadu práce náležitou součinnost při obstarávání podkladů řízení. Žalovaný doplnil, že rozhodným důkazem prokazujícím porušení povinnosti ze strany žalobce nebyla pouze dohoda o provedení práce, o čemž svědčí obsah spisového materiálu. Dalším rozhodným důkazem, který svědčil o nástupu žalobce k výkonu činnosti podle uzavřené dohody, byl výkaz práce řidiče, který byl stažen z karty řidiče a ze kterého plyne, že dne 7. 7. 2015 došlo k výkonu práce na základě dohody, a to od 12:23 hod. do 20:20 hod. Žalovaný doplnil, že se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, a proto odmítá námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z předložených správních spisů zjistil krajský soud pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce byl na vlastní žádost dne 7. 7. 2015 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Přípisem ze dne 9. 9. 2016 požádal inspektorát práce úřad práce o poskytnutí informace k prováděné kontrole u podnikající fyzické osoby A. M. V rámci této kontroly byl v období od září 2015 do ledna 2016 zjištěn výkon práce žalobcem; v tomto kontrolovaném období byla doložena dohoda o provedení práce a kontrolovaná osoba uvedla, že žalobce byl v evidenci uchazečů o zaměstnání. Inspektorát práce proto požádal úřad práce o sdělení, zda byl či nebyl žalobce skutečně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a zda mu byla poskytována podpora v nezaměstnanosti. Úřad práce v odpovědi ze dne 14. 9. 2016 sdělil inspektorátu práce, že žalobce byl na úřadu práce evidován jako uchazeč o zaměstnání v období od 7. 7. 2015 do 17. 7. 2016 a že mu byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Výkon pracovní činnosti na základě dohody o provedení práce úřadu práce neoznámil. Úřad práce proto požádal o zaslání dohody o provedení práce a dokladů o zúčtování a vyplacení odměny z této dohody a o sdělení výsledků prováděné kontroly. Přípisem ze dne 27. 10. 2016 inspektorát práce informoval úřad práce o tom, že podnět ke kontrole A. M. podal žalobce, přičemž v něm upozorňoval na to, že od září 2015 do ledna 2016 pracoval u A. M. a nepobíral za to mzdu. Z karty řidiče, kterou inspektorátu práce předložil žalobce, byl zjištěn výkon práce řidiče v mezinárodní kamionové dopravě, a to v období od 1. 7. 2015 do 4. 2. 2016; za toto období žalobce celkově odpracoval 942,33 hodin. A. M. předložil ke kontrole dohodu o provedení práce uzavřenou se žalobcem dne 30. 6. 2015. Podle výdajového pokladního dokladu ze dne 11. 3. 2016 poskytl A. M. žalobci odměnu z dohody o provedení práce ve výši 39 000 Kč. Podle výpovědi A. M. bylo Pokračování - 4 - 56Ad 11/2017 na základě dohody o provedení práce odpracováno žalobcem pouze 300 hodin; zbytek hodin bylo odpracováno v rámci mezilidské výpomoci zdarma. Inspektorát práce uvedl, že v celém období od 1. 7. 2015 do 4. 2. 2016 prováděl žalobce pro A. M. závislou práci; po celou tuto dobu byla uzavřena dohoda o provedení práce, a tudíž žalobci vzniklo právo na odměnu za všechny odpracované hodiny. Součástí spisu je dohoda o provedení práce ze dne 30. 6. 2015, uzavřená mezi zaměstnavatelem A. M. a zaměstnancem žalobcem. Podle této dohody se zaměstnanec zavazuje, že bude provádět pro zaměstnavatele řízení nákladního motorového vozidla. Práce měla být prováděna v rozsahu podle dohody mezi stranami a podle potřeb zaměstnavatele; za období platnosti dohody nesměl celkový rozsah práce přesáhnout 300 hodin za kalendářní rok. Odměna byla sjednána ve výši 130 Kč za hodinu práce. Odměna byla splatná do 15. dne po uplynutí období, na které byla dohoda sjednána. Dohoda byla uzavřena s platností na dobu určitou od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016. Dohoda byla podepsána oběma smluvními stranami. Dne 14. 11. 2016 proběhlo ústní jednání, na němž byl žalobce úřadem práce vyrozuměn o zahájení řízení ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Žalobce k tomu uvedl, že předmětnou dohodu o provedení práce nikdy neviděl, že dne 30. 6. 2015 s tímto zaměstnavatelem ukončil pracovní poměr dohodou. Podle žalobce byla dohoda o provedení práce pouze účelově předložena A. M. inspektorátu práce, aby se při kontrole obhájil. Dne 21. 11. 2016 proběhlo další ústní jednání, na němž žalobce zpochybnil pravost dohody o provedení práce a zpochybnil pravost podpisu zaměstnance na ní. Žalobce uvedl, že dne 15. 7. 2015 podstoupil chirurgický zákrok v nemocnici, byl hospitalizován a na šest týdnů následně vyřazen z běžného i pracovního života. Dohoda o provedení práce byla podle žalobce vyrobena A. M. účelově pod hrozbou sankce ze strany inspektorátu práce. Přípisem ze dne 23. 11. 2016 vyžádal úřad práce u inspektorátu práce sdělení, kdy na základě dohody o provedení práce došlo poprvé k výkonu činnosti a o doložení této skutečnosti, např. kotoučkem z tachografu, příp. jiným dokladem. Inspektorát práce přípisem ze dne 30. 11. 2016 sdělil úřadu práce, že kartu řidiče předložil žalobce v rámci řešení jeho podnětu. Z předložené karty byly staženy data pro účely kontroly za kontrolované období leden až prosinec 2015 a leden až duben 2016. V příloze byl zaslán výkaz směn žalobce, který byl stažen z jeho karty řidiče. Ve spise je založeno pět listů výkazu práce řidiče – podle směn, jméno řidiče: S. J., karta řidiče X, na nichž jsou evidovány směny žalobce od 24. 2. 2015 do 4. 2. 2016. Jmenovitě jsou evidovány směny v červenci, srpnu, září, říjnu, listopadu i prosinci 2015 a v lednu a v únoru 2016. Ve spise je dále založen přehled úhrad zdravotní péče Všeobecné zdravotní pojišťovny, podle něhož byly ve dnech 14. 7. 2015 a 31. 7. 2015 žalobci provedeny lékařské výkony ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Přípisem ze dne 3. 2. 2017 byl žalobce vyrozuměn, že důkazní řízení bylo skončeno a že se ve lhůtě pěti dnů ode dne doručení tohoto sdělení může vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Pokračování - 5 - 56Ad 11/2017 Dne 20. 2. 2017 proběhlo ústní jednání, na němž žalobce sdělil své stanovisko k věci. Především uvedl, že dohoda o provedení práce je falešná a že se na úřad práce dostala nezákonným způsobem v rozporu s povinností mlčenlivosti podle kontrolního řádu. Dne 7. 3. 2017 vydal úřad práce rozhodnutí, kterým podle § 30 odst. 1 písm. b) bod 1 a odst. 3 zákona o zaměstnanosti vyřadil žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 7. 7. 2015 z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti podle § 25 odst. 3 téhož zákona bez vážných důvodů uvedených v § 5 písm. c) téhož zákona tím, že neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, který nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že žalobce byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání dne 7. 7. 2015 na vlastní žádost, přičemž byl poučen o právech a povinnostech uchazeče o zaměstnání. Jeho evidence byla ukončena ke dni 17. 7. 2016 v souvislosti s nástupem žalobce do zaměstnání. Z údajů uvedených v dohodě o provedení práce a z údajů uvedených ve výkazu práce řidiče - podle směn vyplývá, že dne 7. 7. 2015, tj. v den kdy žalobce na úřadu práce požádal o zprostředkování zaměstnání, došlo k výkonu práce řidiče nákladního motorového vozidla. Předoperační vyšetření a následnou hospitalizaci žalobce podstoupil až ve dnech 14. 7. 2015 a 31. 7. 2015, tj. po 7. 7. 2015, kdy podle doložených dokladů došlo k výkonu činnosti na základě sjednané dohody o provedení práce. Úřad práce uzavřel, že žalobce při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání bez vážných důvodů neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce; proto bylo rozhodnuto o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Proti vydanému rozhodnutí úřadu práce se žalobce bránil odvoláním, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, přičemž odvolání nevyhověl. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul, že z dokladů založených ve spise vyplývá, že žalobce uzavřel dne 30. 6. 2015 s A. M. dohodu o provedení práce na dobu určitou od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016, přičemž úřadu práce tuto skutečnost při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání dne 7. 7. 2015 neoznámil. O výkonu této činnosti se úřad práce dozvěděl až v září 2016 prostřednictvím inspektorátu práce. Podle karty řidiče, kterou žalobce sám předložil inspektorátu práce, byl zjištěn výkon činnosti řidiče v mezinárodní kamionové dopravě v období od 1. 7. 2015 do 4. 2. 2016. Prohlášení žalobce ze dne 7. 7. 2015 o tom, že nepracuje v pracovněprávním vztahu, se nezakládalo na pravdě. Jelikož nebyl prokázán žádný vážný důvod podle § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, který by žalobci bránil ve splnění vytýkané oznamovací povinnosti, byl rozhodnutím úřadu práce vyškrtnut z evidence uchazečů o zaměstnání ke dni 7. 7. 2015. Žalobce byl při podání žádosti o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání řádně poučen o svých právech a povinnostech, což stvrdil svým podpisem. Byl mimo jiné poučen i o tom, že je povinen oznámit výkon nekolidujícího zaměstnání. Je zodpovědností uchazeče o zaměstnání věnovat svým povinnostem patřičnou pozornost. Žalovaný odmítl, že by v řízení byla porušena procesní práva žalobce; prvostupňové rozhodnutí považoval za řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Žalovaný zdůraznil, že ze spisové dokumentace se podává, že žalobce již dne 7. 7. 2015 provedl výkon práce řidiče nákladního motorového vozidla; žalobce však úřadu práce neoznámil žádný výkon nekolidujícího zaměstnání, přestože dne 22. 3. 2016 podal inspektorátu práce podnět ke kontrole, v němž sdělil, že pro A. M. v období od září 2015 do ledna 2016 řádně vykonával práci, avšak neobdržel za ni mzdu. Žalovaný uzavřel, že žalobce nepochybně na základě dohody o provedení práce ze dne 30. 6. 2015 pracoval, když se podnětem k inspektorátu práce chtěl domoci odměny za práci, kterou pro A. M. vykonal. Pokračování - 6 - 56Ad 11/2017 Žalovaný zhodnotil, že nevěrohodnost žalobcových tvrzení má své opodstatnění. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že podpis na dohodě o provedení práce není žalobcův, neboť tento podpis je shodný s podpisy na listinách, které jsou součástí správního spisu; s ohledem na uvedené nepovažoval žalovaný za nezbytné znalecky zkoumat žalobcův podpis na dohodě o provedení práce. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, že úřad práce měl získat důkazy nezákonným způsobem. Podle § 25 odst. 4 kontrolního řádu je inspektorát práce povinen informovat o svých zjištěních úřad práce, který na základě těchto zjištění činí opatření v rámci své působnosti. Podle § 50 správního řádu mohou být podkladem rozhodnutí i podklady od jiných správních orgánů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce především namítal, že v řízení byla porušena zásada podle § 3 správního řádu, neboť úřad práce podle žalobce nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K uvedenému krajský soud především uvádí, že § 3 správního řádu zavádí zásadu materiální pravdy, která stanovuje správnímu orgánu, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Uvedené ustanovení ovšem nezavazuje správní orgán, aby zjišťoval skutečný stav věci tak, jak v žalobě předestírá žalobce, neboť to je obecně zpravidla nemožné. Správní orgán tak není povinen nalézat objektivní pravdu, což je často de iure i de facto nemožné. Obsahem předmětného ustanovení je tzv. racionalizovaná zásada materiální pravdy. Stav věci proto nemusí být zjištěn přesně a úplně, nýbrž postačí, že je zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud je přesvědčen, že úřad práce této své povinnosti dostál, neboť v řízení shromáždil podklady, na základě kterých zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce dne 7. 7. 2015, ač byl řádně poučen jako uchazeč o zaměstnání, neoznámil úřadu práce bez vážných důvodů výkon nekolidujícího zaměstnání podle dohody o provedení práce; tím porušil § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, což zakládá bez dalšího důvod pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle § 30 odst. 1 písm. b) bod 1 a odst. 3 téhož zákona. Uvedené se dokládá nejen ze samotné dohody o provedení práce ze dne 30. 6. 2015, nýbrž taktéž z výkazu práce řidiče (žalobce) – podle směn, ze kterého nepochybně plyne, že žalobce prováděl práci na základě dohody o provedení práce, a to dne 7. 7. 2015, kdy byl na vlastní žádost zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, a dále i v dalších dnech, a to až do 4. 2. 2016, tj. po celou dobu, na kterou byla dohoda o provedení práce uzavřena. Správní orgány se taktéž vypořádaly s námitkami žalobce. Žalobce se bránil tím, že dohodu o provedení práce nepodepsal a že jde o důkaz získaný nezákonně z jiného řízení; s tím se správní orgány vypořádaly a krajský soud se uvedeným bude zabývat níže. Žalobce se taktéž bránil tím, že ve dnech 14. 7. 2015 a 31. 7. 2015 podstoupil lékařské zákroky v nemocnici, což ho následně vyřadilo z pracovní činnosti na šest týdnů. Uvedené doložil přehledem úhrad zdravotní péče. Z uvedeného přehledu plyne, že žalobce dne 14. 7. 2015 absolvoval předoperační vyšetření; z výkazu práce řidiče přitom plyne, že téhož dne žalobce prováděl práci od 13:52 hod. do 17:30 hod. Pokračování - 7 - 56Ad 11/2017 Lékařský výkon v anestezii žalobce podstoupil dne 31. 7. 2015; z výkazu práce řidiče se podává, že následně po tomto výkonu pracovní činnost neprováděl a poprvé opět usedl za volant dne 23. 8. 2015. Uvedené skutečnosti nikterak nevyvracejí závěr úřadu práce, že již dne 7. 7. 2015, tj. při zařazení uchazeče do evidence uchazečů o zaměstnání, byl žalobce povinen oznámit nekolidující zaměstnání na základě dohody o provedení práce. Žalobcem předložené důkazy nemohly v tomto směru prokázat, že nedošlo k uzavření dohody o provedení práce dne 30. 6. 2015, že na základě ní žalobce neprováděl pracovní činnost pro A. M. i v době, kdy byl veden jako uchazeč o zaměstnání v příslušné evidenci úřadu práce, a že toto nekolidující zaměstnání úřadu práce neoznámil. Žalobce dále namítal, že použitý důkaz dohodou o provedení práce ze dne 30. 6. 2015 je důkazem nezákonným, neboť byl poskytnut úřadu práce inspektorátem práce bez vědomí a souhlasu žalobce a v rozporu s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 2, 3, a 4 kontrolního řádu. Krajský soud názor žalobce nesdílí. Především je nutné poukázat na to, že inspektorát práce a úřad práce postupovaly při výměně informací podle § 25 kontrolního řádu, který sám o sobě představuje prolomení povinnosti mlčenlivosti pracovníků inspektorátu práce podle § 20 odst. 1 kontrolního řádu. Ostatně krajský soud by ani v tomto řízení, týkajícím se přezkumu vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání, nemohl posuzovat, zda kontrolní pracovníci inspektorátu práce v rámci zcela autonomních postupů v rámci své kontrolní činnosti nezávislé zcela na přezkoumávaném řízení porušili povinnost mlčenlivost či nikoliv. Krajský soud je toho názoru, že povinnost mlčenlivosti, ať už podle § 20 kontrolního řádu, tak podle § 147a zákona o zaměstnanosti, se vztahuje především vně veřejné správy. Žalobce přitom nikterak nenapadal, že by poskytnuté informace byly oprávněnými úředními osobami zneužity v tomto směru. V situaci, kdy poskytnuté informace byly vyměňovány pouze mezi orgány veřejné správy za podmínek podle § 25 kontrolního řádu, nelze vůbec uvažovat o tom, že by byla porušena povinnost mlčenlivosti. K uvedenému se doplňuje, že „vzájemné poskytování informací mezi orgány veřejné moci akcentuje skutečnost, že výkon veřejné moci by měl být kompaktním celkem, a nikoli izolovanými činnosti v rámci jednotlivých úseků, a proto by i toku informací mezi orgány veřejné moci neměla bránit přílišná omezení. Převedeme-li tuto tezi na oblast kontrol, je zjevně nelogické, aby se jeden kontrolní orgán odvolával vůči jinému kontrolnímu orgánu na povinnost mlčenlivosti, když pro činnost obou orgánů mohou být významné tytéž skutečnosti. Jinými slovy, proč by jeden kontrolní orgán nemohl využít poznatků jiného, nehledě na to, že vyžadováním týchž informací mohou být někdy zbytečně zatěžovány kontrolované osoby. Povinnost mlčenlivosti kontrolujících by tak měla být uplatňována především vně, a nikoli v rámci výkonu veřejné moci. (…) Z těchto důvodů je kontrolním řádem výslovně zakotveno jednak právo kontrolních orgánů požadovat informace, které jsou pro výkon kontroly potřebné, nejen od kontrolovaných či povinných osob, ale i od jiných orgánů veřejné moci (zpravidla též kontrolních orgánů), přičemž tyto orgány (resp. jejich zaměstnanci) se nemohou odvolávat na svou případnou povinnost mlčenlivosti. Stejný přístup však platí i opačně, tj. je-li kontrolní orgán jiným orgánem veřejné moci požádán o některé informace, které v rámci kontroly získal, nemůže se vůči tomuto orgánu dovolávat povinnosti mlčenlivosti svých kontrolujících. Účel povinnosti mlčenlivosti tím nicméně dotčen není, neboť se nejedná o její obecné prolomení (vně výkonu veřejné moci totiž platí neustále), jelikož v obou případech (tedy ať už je kontrolní orgán žádajícím, či požádaným orgánem) je zachován přenos povinnosti mlčenlivosti na orgán (a jeho zaměstnance či kontrolující), kterému jsou potřebné informace poskytovány.“ (Dvorská, O.: Kontrolní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, komentář k § 25). Pokračování - 8 - 56Ad 11/2017 Z obsahu správního spisu je zřejmé, že nejprve inspektorát práce oslovil úřad práce postupem podle § 25 odst. 2 kontrolního řádu a vyžádal si od něj informace. Úřad práce vyžádané informace poskytl. Následně se úřad práce podle § 25 odst. 3 kontrolního řádu obrátil na inspektorát práce a požádal o poskytnutí dalších informací rozhodných pro posouzení toho, zda se žalobce dopustil porušení § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Inspektorát práce této žádosti podle § 25 odst. 3 kontrolního řádu vyhověl a podstatnou část informací poskytl, a to mj. dohodu o provedení práce ze dne 30. 6. 2015 a výkaz práce řidiče – podle směn. Jak již krajský soud konstatoval, podle jeho názoru uvedená výměna informací zcela korespondovala s právní úpravou podle § 25 kontrolního řádu. Navíc nelze odhlížet od § 25 odst. 4 kontrolního řádu, podle kterého kontrolní orgán předá svá zjištění o nedostatcích příslušnému orgánu, který je oprávněn ve své působnosti činit opatření k nápravě zjištěného stavu nebo ukládat sankce za zjištěné nedostatky. Toto ustanovení tudíž přímo ukládá povinnost inspektorátu práce předat informace o svých kontrolních zjištěních orgánu příslušnému k tomu, aby zjednal nápravu, a to automaticky bez výslovného vyžádání těchto informací tím kterým orgánem. Takovým příslušným orgánem je v nyní projednávané věci úřad práce. Úřad práce obdržel od inspektorátu práce informace a podklady, na základě kterých si byl oprávněn učinit autonomní závěr o tom, zda jsou dány podmínky pro zahájení řízení z moci úřední ve věci vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání. Úřad práce proto nebyl povinen vyčkávat na zahájení či skončení jakéhokoliv správního řízení, které eventuálně mohl inspektorát práce vést s A. M. na základě kontrolních zjištění, neboť byl oprávněn posoudit si získané podklady zcela autonomně ve vztahu k předmětu, o němž řízení z moci úřední zahájil. Krajský soud podotýká, že podle § 50 odst. 1 správního řádu mohou jako podklady pro vydání rozhodnutí sloužit i podklady získané od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci. Toto ustanovení tudíž výslovně umožňovalo úřadu práce, aby jako podklad pro rozhodnutí použil listiny získané od inspektorátu práce. Krajský soud neshledal v tomto směru žádné pochybení úřadu práce a činí dílčí závěr, že dohoda o provedení práce ze dne 30. 6. 2015 nebyla nezákonným důkazem. Dohoda o provedení práce byla žalobcem zpochybněna taktéž stran její pravosti, neboť žalobce tvrdil, že takovou dohodu neuzavřel a že podpis na ní není jeho. Krajský soud uznává, že úřad práce se s danou námitkou vypořádal zcela nedostatečně, neboť pouze konstatoval, že platnost dohody o provedení práce může žalobce napadat u civilního soudu, což je zcela zavádějící úvaha. Ovšem uvedený nedostatek odstranil žalovaný v napadeném rozhodnutí, v němž se s obdobnou odvolací námitkou žalobce vypořádal tak, že jí nepřisvědčil, neboť prostým okem porovnal podpisy žalobce ve správním spise a podpis zaměstnance na dohodě ze dne 30. 6. 2015 a konstatoval shodu těchto podpisů. Na základě toho zhodnotil žalovaný dohodu jako podepsanou žalobcem a neměl žádný důvod pro zkoumání podpisu na dohodě znaleckým posudkem. S uvedeným závěrem se krajský soud zcela ztotožňuje. Ač je dohoda o provedení práce listinou soukromou a žalobce popřel pravost jeho podpisu na ní, vyvrátil žalovaný jeho argumentaci prostým porovnáním shromážděných podpisů žalobce. Takový postup hodnotí krajský soud jako dostatečný stran vyvrácení žalobcovy námitky o nepravosti jeho podpisu. Krajský soud doplňuje, že prvostupňové a odvolací řízení tvoří jeden celek a je proto možné, aby dílčí nedostatek v úvaze prvostupňového orgánu byl zhojen orgánem odvolacím; tak se v nyní projednávané věci stalo. Pokračování - 9 - 56Ad 11/2017 Dohoda o provedení práce navíc v rozporu se žalobním tvrzením žalobce nebyla jediným důkazem, na základě kterého byl žalobce vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Dalším podstatným důkazem byl výkaz práce řidiče – podle směn; tento důkaz žalobce v řízení před správním orgánem, ani nyní v řízení před soudem nikterak nezpochybnil. Přitom se z informací poskytnutých inspektorátem práce podává, že žalobce sám předal inspektorátu práce kartu řidiče, z níž byl tento výkaz práce řidiče stažen. Krajský soud má za to, že důkazy v řízení shromážděné, a sice dohoda o provedení práce v souvislosti s výkazem práce řidiče, prokazují, že žalobce v předmětné době prováděl činnost na základě dohody o provedení práce a že tuto skutečnost neoznámil úřadu práce podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Nelze též odhlížet od dalších zjištění poskytnutých inspektorátem práce, a sice že žalobce sám podal podnět ke kontrole A. M., v němž tvrdil, že od září 2015 do února 2016 pro něj vykonával práci řidiče v kamionové dopravě, za kterou nedostal zaplaceno. Tvrzení žalobce v řízení před úřadem práce je tudíž zcela kontradiktorní tomu, co tvrdil před inspektorátem práce; tvrzení žalobce o tom, že dohodu o provedení práce neuzavřel, se tudíž jeví jako nevěrohodné a účelové. Konečně pokud žalobce namítal, že se žalovaný s jeho námitkami, které se shodovaly se žalobními body, řádně nevypořádal, tak krajský soud jeho názor nesdílí. Žalovaný se skutkovým a právním stavem věci a uplatněnými odvolacími důvody zabýval na str. 8 až 11 napadeného rozhodnutí, přičemž jmenovitě odmítl žalobcovu námitku o porušení jeho procesních práv, taktéž se zabýval námitkou žalobce, že nebyly řádně hodnoceny důkazy v řízení před úřadem práce. Žalovaný se ztotožnil se závěrem úřadu práce, že některá žalobcova tvrzení jsou nevěrohodná, taktéž vypořádal námitku napadající pravost podpisu žalobce na dohodě o provedení práce a rovněž se podrobně zabýval námitkou nezákonnosti získaného důkazu od inspektorátu práce. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy podrobně reagovalo na vznesené odvolací námitky žalobce, a proto nelze dovozovat jeho nepřezkoumatelnost jen z toho důvodu, že žalobce se způsobem vypořádání odvolacích námitek nesouhlasí. Krajský soud doplňuje, že neshledal žádnou procesní vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Taktéž neshledal tvrzenou nezákonnost rozhodnutí, spočívající v tom, že nebyly vypořádány žalobcem navržené důkazy. Jednak žalobce v tomto žalobním bodě neuvedl, které konkrétní důkazy, které v řízení před správním orgánem navrhl, byly opomenuty a zůstaly nevypořádány, jednak z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobce předložil k důkazu pouze přehled úhrad zdravotní péče a s tímto důkazem se správní orgány vypořádaly. Krajský soud taktéž neshledal, že by bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy; uvedené z ničeho nevyplývá a žalobce tuto žalobní námitku nikterak konkrétně neupřesnil. Závěrem krajský soud konstatuje, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, neboť bylo prokázáno, že žalobce v rozhodné době prováděl práce na základě dohody o provedení práce, o čemž jakožto uchazeč o zaměstnání neinformoval úřad práce. Porušení povinnosti podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti tak bylo žalobci nepochybně prokázáno. Žalobce přitom v žádné fázi řízení před správními orgány, ani v řízení před správním soudem netvrdil ani neprokazoval závažný důvod, který by mu ve splnění jeho oznamovací povinnosti bránil. K uvedenému lze doplnit, že při naplnění hypotézy § 30 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o zaměstnanosti nemá úřad práce žádný prostor pro vlastní úvahu, neboť dikce uvedeného ustanovení ukládá úřadu práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče Pokračování - 10 - 56Ad 11/2017 o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jakmile nastane uvedená skutečnost bránící jeho zařazení nebo vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalobce v žalobě navrhoval, aby si krajský soud vyžádal k důkazu taktéž správní spis inspektorátu práce ve věci jeho podnětu, vedený pod sp. zn. 15-2016-1142. Uvedený správní spis ovšem krajský soud k posouzení věci a k jejímu rozhodnutí nepotřeboval, a proto si jej nevyžádal. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. listopadu 2017 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. Samosoudkyně Za správnost vyhotovení: S. B.