56 Ad 12/2017

Rubrum

56 Ad 12/2017 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: X, narozena dne X bytem X zastoupená advokátem JUDr. Ladislavem Kolačkovským sídlem Panská 6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/107977-913 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22. 5. 2017 č.j. MPSV-2017/107977- 913 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.800 Kč do třicetidnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 2 - 56Ad 12/2017

Odůvodnění

:

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 24. 7. 2017 se žalobkyně domáhá soudního přezkumu shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změnil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2016 č.j. 51997/2016/STR, kterým byl žalobkyni snížen příspěvek na péči podle § 5 a § 7 a v souladu s § 14 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) z částky 8.800 Kč na částku 4.400 Kč. Uvedené rozhodnutí bylo změněno tak, že příspěvek na péči byl žalobkyni z částky 8.800 Kč na částku 4.400 Kč změněn podle § 7 zákona o sociálních službách, v souladu s § 14 odst. 4 téhož zákona.

2. Žalobkyně nejprve poukázala na postup posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“), která k odvolání žalobkyně zrevidovala její schopnost zvládat základní životní potřebu – stravování, a kterou, oproti závěrům původního posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Strakonice (dále jen „OSSZ Strakonice“), uznala jako potřebu nezvládnutou. Již sama skutečnost, že posudková komise MPSV na základě revize změnila závěry původního posudku OSSZ Strakonice, svědčí o tom, že by bylo třeba přezkoumat též tento revizní posudek, neboť uvedené dva posudky jsou ve vzájemném rozporu a není zřejmé, zdali prvotní pochybení, týkající se míry omezení žalobkyně, není vadné ještě významněji, než konstatovala posudková komise MPSV.

3. Dále je žalobkyní namítán nesprávný potup posudkové komise, kterým byl učiněn v rozporu s Metodickým pokynem ředitele, odboru posudkové služby pro posudkové komise vymezujícím pojem „přirozené domácí prostředí“ zakotvený v § 3 písm. d) zákona o sociálních službách. Posudková komise MPSV nijak nevypořádala skutečnost, že žalobkyně dochází 1 x týdně do školy a 2 x týdně do práce, kde není schopna zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“. Tato skutečnost byla posudkovou komisí řešena čistě hypoteticky, aniž by byla provedena objektivní analýza.

4. Namítnuta byla rovněž absence hlubší analýzy kondice žalobkyně. Napadené rozhodnutí předpokládá razantní zlepšení stavu žalobkyně, takové závěry však učiněny nebyly. Razantní zlepšení je ovšem s ohledem na diagnózu žalobkyně vyloučeno. V tomto směru je dle žalobkyně nutno považovat za klíčové posudky ošetřujících lékařů, nikoliv jednorázový posudek komise.

5. Závěrem žalobkyně poukázala na vadný postup členů posudkové komise, kteří se dle jejího názoru chovali neprofesionálně, v důsledku čehož byl porušen princip nestrannosti členů Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 3 - 56Ad 12/2017 posudkové komise a tím došlo k porušení ústavně zaručených práv posuzované. Členové komise žalobkyni dopředu naznačovali výsledek jejich rozhodnutí a rovněž došlo z jejich strany ke zlehčování některých významných operačních zákroků žalobkyně.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K žalobkyní namítanému rozporu vypracovaných lékařských posudků žalovaný konstatoval, že uznání nezvládání základní životní potřeby – stravování, bylo komisí MPSV uznáno „hraničně“, a to na základě osobního kontaktu se žalobkyní při jednání komise. Procesní pochybení prvostupňového orgánu bylo žalovaným napraveno ve výroku rozhodnutí. K žalobkyni rozporovanému zvládání výkonu fyziologické potřeby žalovaný uvedl, že v tomto případě nelze konstatovat nezbytnost každodenní intervence druhé osoby. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dochází 1 × týdně do školy a 2 × týdně do práce, jejím přirozeným sociálním prostředím je tedy domov, kde za pomocí vhodného facilitátoru je výkon této potřeby schopna samostatně zvládnout. Není rozhodné, zdali posuzovaná osoba má facilitátor k dispozici či nikoli, podstatné je, že s jeho použitím je výkon dané potřeby schopna bez pomoci druhé osoby zvládnout. K namítané pomoci při menstruaci bylo žalovaným uvedeno, že se nejedná o každodenní potřebu, stejně jako v případě vylučovacích problémů při nachlazení či střevních potížích. Ohledně místa provedení sociálního šetření nebyly žalobkyní vzneseny námitky, během jeho konání bylo zjišťováno zvládání základních životních potřeb žalobkyní i v jiném prostředí než doma a tímto se zabývala rovněž posudková komise MPSV v rámci posudku a jeho doplnění. Rovněž procesní postup a přístup posudkové komise MPSV byl žalovaným shledán správným. Komisí kladené dotazy odpovídaly potřebě komplexního posouzení věci. Gynekologická operace žalobkyně byla žalovaným označena za dočasně, tedy nikoli dlouhodobě ovlivňující zdravotní stav žalobkyně. Závěrem žalovaný konstatoval, že závěry posudku komise MPSV ze dne 8. 2. 2017 i jeho doplnění ze dne 5. 4. 2017 splňují požadavek přesvědčivosti, srozumitelnosti a bezrozpornosti. K žalobní námitce týkající se absence závěrů o zlepšení jejího zdravotního stavu, které by z napadeného rozhodnutí mělo vyplývat, žalovaný uvedl, že neuznání základní životní potřeby péče o zdraví nebylo odůvodněno zlepšením zdravotního stavu žalobkyně, nýbrž mírou každodenní intervence druhé osoby v současné době. Posudek z roku 2013 byl v tomto směru dle posudkové komise MPSV nadhodnocen, když žalobkyně nebyla trvale medikována a neměla ani soustavnou rehabilitaci s nutností každodenní intervence druhé osoby.

7. Z předložených správních spisů vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobkyně podala dne 2. 1. 2007 Žádost o příspěvek na péči. Rozhodnutím Městského úřadu Blatná ze dne 12. 4. 2007 byl žalobkyni přiznán příspěvek ve výši 11.000 Kč měsíčně od ledna roku 2007 (IV. stupeň – úplná závislost). Na základě Výsledku posouzení stupně závislosti osoby ze dne 31. 5. 2007 (bylo mimo jiné vyhodnoceno, že žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné osoby při výkonu fyziologické potřeby včetně hygieny) bylo Městským úřadem Blatná dne 28. 8. 2007 rozhodnuto o snížení příspěvku na péči z 11.000 Kč na 8.000 Kč od 1. 8. 2007.

8. Z důvodu konce platnosti lékařského posudku bylo dne 23. 7. 2012 z moci úřední zahájeno správní řízení ve věci opětovného posouzení nároku žalobkyně na příspěvek na péči. Z následného sociálního šetření konaného dne 24. 7. 2012 v místě trvalého bydliště Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 4 - 56Ad 12/2017 žalobkyně mimo jiné vyplynulo, že žalobkyně je v místě bydliště schopna použít WC, je však nutná následná kontrola provedení. Dále bylo na základě šetření konstatováno, že v případě léčebného režimu je nutný dohled. Z navazujícího posudku OSSZ Strakonice ze dne 1. 8. 2012 vyplývá, že v případě žalobkyně bylo shledáno nezvládání základních životních potřeb: a) mobilita, d) stravování, f) tělesná hygiena, h) péče o zdraví a j) péče o domácnost. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2012 byl z moci úřední opětovně posouzen nárok žalobkyně na příspěvek na péči, který byl snížen z částky 8.000 Kč na částku 4.000 Kč od listopadu 2012. Na základě odvolání žalobkyně byl žalobkyni rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2013 č.j. MPSV- UM/1597/13/9S-JČK přiznán příspěvek na péči ve výši 8.000 Kč měsíčně od listopadu 2012. Bylo konstatováno, že žalobkyně není schopna zvládat 7 základních životních potřeb: mobilita, stravování, tělesná hygiena, péče o zdraví, péče o domácnost, oblékání a obouvání a osobní aktivity. Oproti posudku OSSZ Strakonice bylo shledáno nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání a osobní aktivity.

9. Dne 28. 7. 2016 bylo z moci úřední zahájeno správní řízení ve věci opětovného posouzení nároku žalobkyně a na výši dávek příspěvku na péči. Téhož dne proběhlo v místě bydliště žalobkyně sociální šetření, z jehož záznamu se podává, že žalobkyně je schopna v místě bydliště použít uzpůsobené WC. Dále ze záznamu vyplývá, že žalobkyně nemá pravidelnou medikaci, běžně dostupné léky (např. Ibalgin) zvládne užít sama. Dne 3. 10. 2016 byl vypracován posudek o zdravotním stavu žalobkyně, v němž bylo konstatováno, že žalobkyně nezvládá 5 základních životních potřeb: a) mobilita, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, i) osobní aktivity a j) péče o domácnost. Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka České Budějovice ze dne 25. 10. 2016 č.j. 51997/2016/STR bylo podle § 5 a § 7 zákona o sociálních službách, v souladu s § 14 tohoto zákona rozhodnuto o snížení příspěvku na péči žalobkyně, a to z částky 8.800 Kč na částku 4.400 Kč od října roku 2016. Bylo konstatováno, že žalobkyně není schopna zvládat 5 základních životních potřeb (mobilita, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost)a je považována za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II – středně těžká závislost.

10. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobkyní podáno dne 7. 11. 2016 odvolání, jehož prostřednictvím žalobkyně rozporovala posouzení svého zdravotního stavu ve vztahu ke zvládání základních životních potřeb: stravování, péče o zdraví a výkon fyziologické potřeby. K životní potřebě „Péče o zdraví“ bylo žalobkyní uvedeno, že vzhledem ke špatné motorice není schopna provádět většinu běžných léčebných postupů potřebných v případě nárazových zdravotních obtíží. Při návštěvách lékaře žalobkyně vždy potřebuje doprovod druhé osoby. K životní potřebě „Výkon fyziologických potřeb“ žalobkyně uvedla, že v domácím prostředí je schopna sama upravenou toaletu použít. Pomoc potřebuje při menstruaci či inkontinenci např. při nastydnutí nebo při střevních potížích, kdy se nestihne včas přemístit. Dopomoc žalobkyně potřebuje vždy v prostředí, které není dostatečně bezbariérově řešené, tedy všude jinde než doma. Ve škole je bezbariérové WC nevyhovující, pomáhají jí vždy 2 spolužačky. Žalobkyně často potřebuje pomoc s vyhledáním WC včetně kompletní dopomoci při jeho využití např. při dopravě za osobními aktivitami (benzinové pumpy, cyklistické závody, obchodní domy, toaleta v lékařských zařízeních – praktický lékař v Blatné). I přes některá bezbariérová zařízení WC tato nejsou vyhovující a žalobkyně nemá např. z důvodu stísněného prostoru možnost Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 5 - 56Ad 12/2017 se pohybovat na invalidním vozíku či nemá možnost si umýt ruce z důvodu špatně dosažitelného umyvadla.

11. Dne 8. 2. 2017 byl na základě uvedeného odvolání žalobkyně vypracován posudkovou komisí MPSV posudek, jímž bylo konstatováno, že žalobkyně je považována za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve II stupni (středně těžká závislost). Vycházeno bylo mimo jiné ze zdravotní dokumentace vedené ošetřujícím lékařem (MUDr. V.), z lékařského nálezu ze dne 30. 1. 2017 z oboru neurologie (MUDr. R.) a ze sociálního šetření. Posudková komise MPSV(oproti posudku OSSZ Strakonice) dospěla k závěru, že žalobkyně není schopna zvládat 6 základních životních potřeb: mobilita, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost. V rozporu s posudkem OSSZ komise shledala za nezvládanou také životní potřebu stravování. K životní potřebě péče o zdraví bylo komisí uvedeno, že v záznamu z jednání posudkové komise MPSV z roku 2013 nebylo jasně zdůvodněno, proč jako nezvládaná byla uznána životní potřeba péče o zdraví. K této životní potřebě ve vztahu k odvolacím důvodům komise dále uvedla, že žalobkyně trvale neužívá žádné léky ani neprovádí každodenně rehabilitace. Doprovod k lékaři nelze považovat za každodenní intervenci druhé osoby. K výkonu fyziologické potřeby komise konstatovala, že v případě inkontinence spojené s nárazovými zdravotními obtížemi i v případě menstruace se nejedná o každodenní potřebu pomoci. V převažujícím období však nelze konstatovat nezbytnost každodenní intervence druhé osoby. K žalobkyní namítané nemožnosti samostatně použít WC v jiném než domácím prostředí, komise uvedla, že rozhodující je zvládání dané životní potřeby v přirozeném sociálním prostředí žalobkyně, tedy doma, kde zvládne použít upravené WC sama. I pokud by žalobkyně v jiném než domácím prostředí WC nebyla sama schopna použít, v převažující době používá upravené WC doma. Zvládání základní životní potřeby se hodnotí s používáním facilitátorů, aniž se zjišťuje, zda je posuzovaná osoba má či nemá k dispozici.

12. Žalobkyně ve vyjádření k uvedenému posudku opětovně vyjádřila nesouhlas se závěry učiněnými komisí. Zpochybněn byl přístup členů komise především s ohledem na účelově kladené dotazy a na jejich pasivitu ve vztahu ke zjišťování schopností žalobkyně zvládat životní potřeby. Žalobkyni byl dopředu naznačen výsledek posudku. Poukázáno bylo na gynekologický zákrok, který žalobkyně v roce 2012 podstoupila, a který vyžadoval každodenní péči matky, která musela hradit náklady spojené s jejím pobytem v nemocnici společně se žalobkyní. K životní potřebě Péče o zdraví žalobkyně opětovně uvedla, že příslušnou medikaci rozezná, nicméně malé pilulky není schopna s ohledem na špatnou jemnou motoriku aplikovat. Na rehabilitace žalobkyně nedochází, ty však probíhají formou doporučených sportovních aktivit, u nichž žalobkyně musí mít vždy dopomoc druhé osoby. Rehabilitace je žalobkyní prováděna za účelem zachování uspokojivého zdravotního stavu, a to za pomoci matky, která k tomuto disponuje dostatečnou odbornou vybaveností. V roce 2016 žalobkyně opakovaně absolvovala lázeňský pobyt. Žalobkyně rovněž označila za chybné konstatování komise stran zvládání životní potřeby Výkon fyziologických potřeb. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že došlo k chybnému výkladu § 3 písm. d) zákona o sociálních službách. Posudková komise tak nesprávně hodnotila pouze schopnost žalobkyně použít samostatně toaletu v domácím prostředí a nijak se Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 6 - 56Ad 12/2017 nezabývala touto schopností mimo domov, při běžných sociálních aktivitách (škola, sport), zmíněny byly rovněž pravidelné návštěvy prarodičů, kteří nemají bezbariérovou toaletu. Běžné sociální prostředí je v případě žalobkyně nepochybně širší, než uvádí komise.

13. Dne 5. 4. 2017 byl na základě výše uvedeného vyjádření žalobkyně vypracován doplňující posudek, kterým byla žalobkyně opětovně shledána závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II. K účelovosti dotazů kladených komisí bylo konstatováno, že kladené dotazy odpovídaly potřebám komise doplnit a vytvořit komplexní obraz o postižení žalobkyně. Jistý náhled komise není vyloučen, a to na základě dostatečné podkladové dokumentace. K životní potřebě Péče o zdraví komise v doplňujícím posudku uvedla, že pravidelnou medikaci žalobkyně předepsanou nemá, nejedná se tedy o každodenní potřebu. Stejně jako je tomu v případě rehabilitace, která není žalobkyni ani v prostředí domova každodenně vykonávána, o čemž svědčí i to, že matka žalobkyně pracuje v Praze a její každodenní intervence tudíž ani není možná. Neuznání této potřeby nevyplývá ze zlepšení stavu žalobkyně, nýbrž z předchozího neodůvodněného posudku, který nezvládání této potřeby nadhodnotil. K výkonu fyziologické potřeby komise zopakovala závěry učiněné v předchozím posudku. Opakovaně uvedla, že v daném případě převládá posuzované domácí prostředí, kde žalobkyně zvládá užít WC sama. Zvládání této základní životní potřeby se hodnotí s využíváním pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím facilitátorů, aniž posudková komise zjišťuje, zda je posuzovaný má nebo nemá k dispozici.

14. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 22. 5. 2017 č.j. MPSV-2017/107977-913 došlo pouze k formální změně výroku odvoláním napadeného rozhodnutí. Bylo rozhodnuto, že se žalobkyni „snižuje příspěvek na péči z 8.800 Kč na 4.400 Kč měsíčně od června 2017, podle ust. § 7 zákona o sociálních službách v souladu s ust. § 14 odst. 4 téhož zákona“. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný doslovně převzal veškeré závěry posudkové komise učiněné v posudku ze dne 8. 2. 2017 a ze dne 5. 4. 2017. Odvolací námitky jsou žalovaným vypořádány na straně 11 a 12 rozhodnutí. Rovněž vypořádání těchto námitek zcela odpovídá závěrům posudkové komise. Nad rámec žalovaný na straně 12 rozhodnutí uvedl, že funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti nebo s využitím zdravotnického prostředku. Podstatné je, že posuzovaná osoba je schopna facilitující prostředky samostatně používat a základní životní potřebu tak svede alternativním, ale vyhovujícím způsobem v přijatelném standardu. Posudek komise byl žalovaným vyhodnocen jako úplný, objektivní a přesvědčivý. Žalobkyně na základě tohoto posudku byla shledána od 1. 8. 2016 osobou závislou na každodenní pomoci jiné fyzické osoby ve II. stupni závislosti.

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

16. Žaloba je důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 7 - 56Ad 12/2017 17. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. S účinností od 1. 1. 2012 platí, že osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách].

18. Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách dále platí, že při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. Podle odst. 3 tohoto ustanovení schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. j) se nehodnotí u osob do 18 let věku. Podle ustanovení § 9 odst. 4 téhož zákona platí, že při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

19. Základní direktiva pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozvedena v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

20. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle něhož platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

21. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 8 - 56Ad 12/2017 22. Krajský soud předně konstatuje, že mezi stranami není sporné, že žalobkyně není z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopna zvládat šest základních životních potřeb, a sice: - mobilita – z důvodu závažného pohybového postižení se žalobkyně pohybuje na invalidním vozíku, několik metrů je schopna za pomoci druhé osoby ujít s použitím dvou tříbodových holí, v místě bydliště se pohybuje po čtyřech - stravování – žalobkyně je schopna alternativním způsobem přemístit a naservírovat jen určitý typ jídel - oblékání a obouvání – žalobkyně je schopna vybrat si adekvátní oblečení, doma jej zvládne vyndat ze skříně, v cizím prostředí jí napomáhá matka, je schopna se částečně obléct sama, pomoc potřebuje s oblékáním ponožek, obouvání obuvi a s oblékáním těžkých svršků - tělesná hygiena – v místě bydliště je žalobkyně schopna provést běžnou hygienu, v cizím prostředí potřebuje i s touto hygienou pomoc matky, celkovou hygienu (včetně sprchování) žalobkyně provádí pouze s pomocí matky - osobní aktivity – žalobkyně jezdí závodně na tricyklu, posadí se na něj pouze s dopomocí, v běžném životě je plně orientovaná, disponuje penězi a zná jejich hodnotu, dvakrát týdně navštěvuje zaměstnání – pracuje na chráněném místě v administrativní sekci, kam ji dopravuje kamarád, jednou týdně dojíždí do VOŠ v Březnici, vyřizovat vlastní záležitosti žalobkyně zvládne pouze v místech s bezbariérovým přístupem, komunikaci s úřady zajišťuje matka, která zajišťuje také dopravu žalobkyně - péče o domácnost – péči o domácnost žalobkyně nezvládá, kompletně ji zajišťuje matka 23. Mezi stranami je však sporné, zda žalobkyně je či není schopna zvládat základní životní potřebu, a sice výkon fyziologické potřeby podle § 9 odst. 1 písm. g) zákona o sociálních službách ve spojení s písm. g) přílohy vyhlášky č. 505/2006 Sb. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že je omezena v základní životní potřebě výkon fyziologické potřeby, neboť tuto potřebu je žalobkyně schopna samostatně zvládnout pouze v domácím prostředí, kde má toaletu uzpůsobenou. V cizím prostředí je nutná pomoc dalších osob, a to přestože je přístup na toaletu označen jako bezbariérový. Podmínky na takových místech neodpovídají potřebám žalobkyně, která např. není schopna z důvodu nedostatku prostoru pohybovat se na toaletě na invalidním vozíku či není schopna použít špatně umístěné umyvadlo nebo hygienické potřeby umístěné za zády žalobkyně. V této souvislosti bylo poukázáno na to, že správní orgány hodnotily tuto její schopnost pouze ve vztahu k místu jejího bydliště, které bylo označeno za „přirozené sociální prostředí žalobkyně“, aniž by se jakkoliv zabývaly tím, že žalobkyně 2 × týdně dojíždí do práce a 1 × týdně do školy. Poukázáno bylo také na četné volnočasové aktivity žalobkyně, která pro jejich dosažení, musí absolvovat vzdálenosti vozidlem a není schopna samostatně použít toaletu např. na benzinové pumpě či u prarodičů. K tomuto žalobkyně namítla nesprávnou aplikaci Metodického pokynu ředitele odboru posudkové služby, který v čl. 2 bod 2 rozvádí pojem „přirozené sociální prostředí“. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 9 - 56Ad 12/2017 24. Posouzení zdravotního stavu je podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu věcí odborně-medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení zdravotních posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost [viz. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 – 34 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz)]. K rozhodnutí o žalobkyní uplatněné námitce naproti tomu je povolán soud, neboť se jedná o posouzení právní otázky, zda žalovaný řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádal zvládání výkonu fyziologické potřeby žalobkyní v návaznosti na podmínky § 9 zákona o sociálních službách a § 1 a § 2 vyhl. č. 505/2006 Sb.

25. Vymezení schopnosti zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby je obsaženo v písm. g) přílohy č. 1 k citované vyhlášce, kde je uvedeno, že za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu a používat hygienické pomůcky.

26. V projednávané věci bylo v rámci sociálního šetření konaného v místě bydliště žalobkyně dne 28. 7. 2016 mimo jiné zjištěno, že žalobkyně zvládá v domácím prostředí použít WC, které je speciálně uzpůsobené pro její potřeby. Obsahem posudku OSSZ Strakonice jsou pouze závěry přejaté z uvedeného sociálního šetření. Stejně tak je tomu i v případě prvostupňového rozhodnutí ze dne 25. 10. 2016, které toliko shrnuje výsledky sociálního šetření a závěry posudku OSSZ.

27. K otázce zvládání základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby se vyjádřila posudková komise MPSV v reakci na odvolání žalobkyně ze dne 7. 11. 2016 a v reakci na vyjádření žalobkyně ze dne 17. 2. 2017 k původnímu posudku komise. Komise na straně 5 původního posudku a na straně 7 doplňujícího posudku konstatovala, že žalobkyně netrpí inkontinencí a menstruace není každodenní potřebou žalobkyně. V případě schopnosti žalobkyně užít toaletu, komise uvedla, že u stavů, kde míra pomoci kolísá, je nutné funkční schopnost zvládat základní životní potřebu stanovit tak, aby odpovídala převažujícímu rozsahu schopnosti ve sledovaném období. Míra pomoci se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí. U žalobkyně v převažujícím období nelze dle komise konstatovat nezbytnost každodenní intervence druhé osoby. Převažující přirozené prostředí žalobkyně je především doma, neboť žalobkyně 1 × týdně chodí do školy a 2 × týdně dojíždí do zaměstnání. V převažující době má žalobkyně k dispozici facilitátory. Zvládání základní životní potřeby se hodnotí s využíváním facilitátorů, aniž posuzující zjišťují, zda je posuzovaná osoba má či nemá k dispozici.

28. Krajský soud se s uvedenými závěry posudkové komise převzatými žalovaným do napadeného rozhodnutí neztotožnil. Ze záznamu sociálních šetření i z obsahu podání žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně nejméně 3 dny v týdnu tráví ve škole či Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 10 - 56Ad 12/2017 v zaměstnání. Nesporná je rovněž pravidelná účast žalobkyně na sportovních akcích, žalobkyně závodí na tricyklu a za tímto účelem navštěvuje různé soutěže a účastní se tréninků. Zjištěno bylo rovněž to, že žalobkyně pravidelně navštěvuje své prarodiče. Je tudíž zřejmé, že nelze dospět k závěru, že převažujícím sociálním prostředím, kde žalobkyně tráví většinu svého života, je její bydliště, kde používá uzpůsobené WC. Žalobkyně je i přes své postižení aktivní a navštěvuje celou řadu zařízení, která nemají toalety uzpůsobené potřebám žalobkyně.

29. Posudková komise se s touto skutečností na základě opakovaných námitek žalobkyně vypořádala toliko konstatováním, že žalobkyně tráví převážný čas v místě bydliště, kde má možnost užít příslušné facilitátory. Takové hodnocení zvládání základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby nelze považovat za řádné a přezkoumatelné. Komise je povinna se zvládáním této základní životní potřeby zabývat komplexně, nikoliv izolovaně s odkazem na interní metodiku, která není závazným právním předpisem.

30. Z ust. § 3 písm. d) zákona o sociálních službách vyplývá, že přirozeným sociálním prostředím je rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity.

31. Již z dikce tohoto zákonného ustanovení nelze bez dalšího izolovat posouzení schopnosti žalobkyně zvládat výkon fyziologické potřeby pouze na její domácí prostředí. Skutkové okolnosti projednávané věci svědčí o tom, že aktivity žalobkyně napovídají tomu, že žalobkyně tráví hodně času mimo domov a nelze tudíž konstatovat, že výkon fyziologické potřeby by měl být posuzován pouze v místě, kde žalobkyně má dostupné facilitátory. Takový přístup je účelový, nikterak hodnotící úsilí žalobkyně zapojit se i přes své postižení do každodenního života.

32. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalovaným nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Žalovaný, potažmo posudková komise, nijak nezohlednily skutečnost, že žalobkyně významnou část svého života tráví v prostředí, které není uzpůsobeno jejím potřebám. Skutečnost, že doma žalobkyně využívá speciálně upravené WC, nemůže automaticky vést k závěru, že výkon fyziologické potřeby zvládá. Za situace, kdy z důvodu studia, docházky do zaměstnání či výkonu osobních aktivit, žalobkyně je nucena navštěvovat i jiné toalety, neodpovídající jejím potřebám, nelze než konstatovat, že schopnost žalobkyně zvládat výkon fyziologické potřeby nebyla žalovaným (posudkovou komisí) řádně zjištěna.

33. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že žalobkyni byl v roce 2007 přiznán příspěvek na péči ve výši 11.000 Kč, když byla uznána její úplná závislost (IV. stupeň). Základní životní potřeba výkon fyziologické potřeby byla uznána jako nezvládaná. V rámci následného posouzení konaného v roce 2012 bylo konstatováno, že žalobkyně je schopna tuto potřebu zvládat bez dalšího odůvodnění. Na tomto místě je nutno uvést, že žalobkyně s přibývajícím věkem vykonává různé aktivity, kromě sportovních Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 11 - 56Ad 12/2017 aktivit je to především výkon zaměstnání. Žalobkyně i přes svůj handicap dojíždí do práce, kromě toho též studuje vyšší odbornou školu. Tyto aktivity jsou bezesporu vázány na změnu prostředí, žalobkyně pro jejich dosažení musí absolvovat vzdálenosti, při jejichž zdolávání je nucena užívat neuzpůsobené toalety. Nejinak je tomu i v případě studia, z odvolání žalobkyně ze dne 7. 11. 2016 vyplývá, že ve škole potřebuje při výkonu fyziologické potřeby pomoc hned dvou spolužaček. Rovněž v případě návštěvy prarodičů je žalobkyně vázána při výkonu fyziologické potřeby na babičku, která jí pomáhá. Všechny tyto skutečnosti vedou k jednoznačnému závěru, a to že přirozené sociální prostředí žalobkyně, od něhož by se zvládání základních životních potřeb mělo odvíjet, nelze v případě žalobkyně izolovat pouze na místo jejího bydliště. Žalovaný, resp. posudková komise, by měly posoudit zvládání výkonu fyziologické potřeby žalobkyní komplexně, ve vztahu k jejímu životnímu stylu a aktivitám, které i přes svůj handicap každodenně vyvíjí.

34. Od této otázky se odvíjí také další argumentace žalovaného a posudkové komise, podle které se schopnost zvládat základní životní potřebu hodnotí s použitím facilitátorů bez ohledu na to, zda je posuzovaná osoba má k dispozici. V projednávané věci bylo objektivizováno, že žalobkyně je schopna použít toaletu doma, kde ji má speciálně uzpůsobenou. Žalovaný vycházel pouze z této skutečnosti s tím, že žalobkyně převážnou většinu svého života tráví doma. Jak již bylo uvedeno shora, přirozené sociální prostředí žalobkyně bylo v projednávané věci stanoveno nesprávně, komise se přezkoumatelným a komplexním způsobem nevypořádala s tím, že žalobkyně řadu aktivit vykonává mimo domov. V této souvislosti pak nebylo možné konstatovat, že žalobkyně je schopna výkon fyziologické potřeby s facilitátory zvládat, když tyto žalobkyně má v požadované míře dostupné pouze doma, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně tyto facilitátory měla k dispozici i mimo domov. Skutečnost, že žalobkyně i přes svůj handicap zvládá další aktivity mimo své bydliště, které má uzpůsobené svým potřebám, jí nemůže být kladena k tíži.

35. Ze všech výše uvedených důvodů shledal krajský soud posudek komise MPSV ve vztahu k hodnocení základní životní potřeby výkonu fyziologické potřeby nedostačujícím, a to jak vzhledem k citované právní úpravě [§ 3 písm. d) zákona o sociálních službách], tak i ke zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně nejméně 3 dny v týdnu tráví mimo domov a dále mimo to absolvuje rehabilitace v podobě tréninků na tricyklu či v bazénu, jezdí na návštěvy k prarodičům a na tricyklové závody, pak nedostačuje k odůvodnění úsudku posudkové komise MPSV, že základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby zvládá v místě bydliště, což je pro zvládání této životní potřeby v daném případě dostačující. Pokud tak posudková komise přesto usoudila a žalovaný tyto závěry bez dalšího převzal, jsou jejich posudky a rozhodnutí zatíženy nepřesvědčivostí a neúplností odůvodnění. Posudková komise se dostatečným způsobem nevypořádala s tím, v jakém rozsahu by mělo být zkoumáno přirozené sociální prostředí žalobkyně, a nijak se nezabývala tím, zda žalobkyně má příslušné facilitátory k dispozici i mimo domov a zda tedy je schopna výkon fyziologické potřeby samostatně zvládat i v rámci svého běžného každodenního života mimo domov. Pokud je komisí v této otázce odkazováno na interní metodiku LPS (viz posudek komise ze dne 10. 2. 2017, str. 6), Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 12 - 56Ad 12/2017 podle které se nezkoumá, zdali má posuzovaný vhodné facilitátory k dispozici, pak nelze než konstatovat, že se nejedná o závazný právní předpis.

36. Žalovaný v projednávané věci vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a z tohoto důvodu shledal krajský soud jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Posudek komise MPSV v Českých Budějovicích bude třeba v dalším řízení před žalovaným doplnit, a to zejména tak, aby z něj bylo zřejmé, v jakém rozsahu je v případě žalobkyně nutné hodnotit její přirozené sociální prostředí a do jaké míry je žalobkyně schopna zvládat základní životní potřebu výkon fyziologické potřeby i mimo místo bydliště, kde má toaletu uzpůsobenou jejím potřebám.

37. S ohledem na výše uvedené odůvodnění proto soud napadené rozhodnutí zrušil bez jednání [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], aniž by se zabýval dalšími žalobními námitkami (viz. rozhodnutí NSS ze dne 8. 3. 2005 č.j. 3As 6/2004 – 105) a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud výše vyslovil, je v dalším řízení podle § 78 odst. 5 s. ř. s. žalovaný vázán.

38. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně měla v řízení úspěch. Proto jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 6.800 Kč, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Tuto částku náhrady nákladů řízení ve výši 6.800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. Pokračování - 13 - 56Ad 12/2017 v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 2. února 2018 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.