57 A 1/2022

Rubrum

č. j. 57 A 1/2022 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Marie Trnkové, ve věci žalobce: X nar. X bytem X zastoupen Mgr. Janem Aulickým advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Ministerstvo obrany - ředitel sekce plánování schopností MO 1122 sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2021, č.j. MO 371958/2021- 1122 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2021, č.j. MO 371958/2021-1122, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 2 57 A 1/2022

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Krajské vojenské velitelství České Budějovice (dále jen „krajské vojenské velitelství“) rozhodnutím ze dne 19. 11. 2018, č. j. MO 315040/2018-5638, zamítlo žádost žalobce o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a udělení vojenského vyznamenání. V odůvodnění uvedlo, že podle § 27 odst. 2 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (dále jen „branný zákon“) lze sice vojáka ve výslužbě, jímž žalobce je, jmenovat do vyšší vojenské hodnosti, ale platná právní úprava neobsahuje jasná pravidla pro povyšování vojáků ve výslužbě. Jelikož na toto povýšení není právní nárok, konstatovalo krajské vojenské velitelství, že absence pravidel pro jmenování žalobce do vyšší vojenské hodnosti neumožňuje jeho žádosti vyhovět. Ani žádosti o vojenské vyznamenání nebylo možné vyhovět, neboť ředitel krajského vojenského velitelství s ohledem na čl. 3 a 6 Rozkazu ministra obrany č. 40/2017 Sb., Věstníku Vojenská vyznamenání (dále jen „rozkaz ministra obrany“) vojenská vyznamenání neuděluje.

2. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 17657/2019-1122. V odůvodnění nejdříve poukázal na to, že krajské vojenské velitelství žalobci přiznalo svým dřívějším rozhodnutím postavení vojáka ve výslužbě a oprávnění nosit vojenský stejnokroj. Dále vymezil rozhodné právní předpisy, z nichž krajské vojenské velitelství vycházelo – branný zákon, zákon č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze (dále jen „zákon o službě vojáků v záloze“) a zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Žalovaný dospěl k závěru, že branný zákon sice umožňuje jmenovat vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti, ale pro naplnění této možnosti chybí zákonná úprava. Jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti totiž nelze realizovat, neboť branný zákon odkazuje na podmínky stanovené v zákoně o službě vojáků v záloze, který ve spojení se zákonem o vojácích z povolání pro jmenování vyžaduje: 1) splnění nejkratší doby výkonu služby; 2) splnění kvalifikačních předpokladů pro stanovenou hodnost; 3) hodnocení vojáka jako způsobilého pro vyšší hodnost; 4) zařazení nebo předurčení vojáka pro systemizované místo s vyšší hodností. Jmenování do vyšší vojenské hodnosti tedy předpokládá výkon branné povinnosti formou vojenské činné služby, avšak takový předpoklad voják ve výslužbě a tedy ani žalobce nesplňuje.

3. K žádosti o udělení vojenského vyznamenání žalovaný konstatoval, že ředitel krajského vojenského velitelství k tomu není podle rozkazu ministra obrany oprávněn. Kandidáty na udělení vojenských vyznamenání navrhují podle tohoto rozkazu vedoucí organizačních celků rezortu Ministerstva obrany nebo jeho představení. Vojenská vyznamenání uděluje ministr obrany a oceňuje jimi vynikající plnění služebních povinností, záslužný čin nebo skutek vojenské povahy a aktivitu v bezpečnostních, humanitárních a jiných akcích mezinárodního nebo vnitrostátního charakteru ve prospěch demokracie a míru. Krajské vojenské velitelství nemělo žádné poznatky o aktivitách žalobce, které by uvedená kritéria splňovaly, proto ani nemohlo jeho návrh na udělení vojenského vyznamenání doporučit. Žalobce byl navíc již oceněn Etickou komisí České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu tím, že mu bylo dne 23. 10. 2017 vydáno osvědčení Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 3 57 A 1/2022 účastníka odboje a odporu proti komunismu za protikomunistickou činnost spočívající v soustavném šíření protikomunistických a demokratických názorů a informací, v soustavné kritice komunistického režimu v letech 1975-1980 a v poskytnutí Prohlášení Charty 77 k přečtení svým kolegům ze zaměstnání v lednu 1977.

4. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č.j. 57 A 7/2019-24, který žalobce napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem z 20. 9. 2021, č.j. 3 As 321/2019-41, rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu v části týkající se jmenování žalobce do vyšší vojenské hodnosti nezákonným, neboť na věc sice nelze aplikovat pravidla stanovená v zákoně o službě vojáků v záloze a v zákoně o vojácích z povolání, ale nelze věc ani uzavřít konstatováním, že pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti chybí použitelná zákonná úprava. Jestliže branný zákon umožňuje jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti, avšak pro naplnění této možnosti chybí zákonná úprava, neboť zákon o službě vojáků v záloze, na který branný zákon za tímto účelem odkazuje, nelze ani ve spojení se zákonem o vojácích z povolání použít, pak bylo povinností krajského soudu současně posoudit, zda se v předložené věci neotevřel prostor pro dotvoření práva výkladem z důvodu možné existence mezery v zákoně.

6. Žalovaný ve věci opětovně rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím, jímž žalobcovo podání ze dne 5. 12. 2018 zamítl a rozhodnutí krajského vojenského velitelství potvrdil. V odůvodnění uvedl, že voják ve výslužbě může být jmenován do vyšší hodnosti postupem podle zákona o službě vojáků v záloze obdobně. Jmenování do vyšší hodnosti není nárokové a žalobce jako voják v záloze nesplňuje podmínky pro takové jmenování, protože ty jsou limitovány důsledným propojením s výkonem činné služby. Ani jazykovým výkladem není možné dojít k ústavnímu principu zachování rovných podmínek pro veškeré posuzované případy. Při využití aplikačního pravidla podle § 2 zákona o službě vojáků v záloze a na základě rozboru zákona o vojácích z povolání lze dospět k závěru, že ze zákona by pro účel jmenování vojáka do vyšší hodnosti mohla být využitelná úprava uvedená v § 7 a § 7a zákona o vojácích z povolání. Ta je však pro jmenování vojáků ve výslužbě nevyužitelná, neboť je svázána s výkonem branné povinnosti formou vojenské činné služby.

7. Ve vztahu k požadovanému udělení vyznamenání žalovaný stručně poukázal na rozkaz ministra obrany (40/2017) a skutečnost, že udělení vyznamenání není nárokové a nelze o něj požádat. Znovu zopakoval, že žalobce již byl za svůj občanský postoj oceněn. Povýšení i vyznamenání vojáka je plně v kompetenci příslušného velitele a není nárokové. Nárokovat si povýšení či vyznamenání, resp. se „samonominovat“ nepovažuje žalovaný za zcela morální.

II. Podstatný obsah žaloby

8. Žalobce v žalobě podané dne 22. 2. 2022 především namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neposoudil celou záležitost podle zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, tudíž postupoval v rozporu s § 78 odst. 5 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb., dále jen „s.ř.s.“). Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 4 57 A 1/2022 9. Žalobce dále nesouhlasil s názorem, že si nelze nárokovat „samonominaci“, neboť dle § 5a zákona o válečných veteránech může do ostatních hodností kromě generála válečného veterána jmenovat ministr obrany, přičemž nominující subjekt není nijak omezen. Analogickou aplikací tohoto ustanovení lze dospět k názoru opačnému, než jak jej vyjádřil žalovaný. Žalovaný připomněl závěry Nejvyššího správního soudu o možné existenci mezery v zákoně a dále konstatoval, že napadené rozhodnutí neobsahuje kritéria, která v rámci diskreční pravomoci žalovaný shledal naplněnými či nenaplněnými po zohlednění postupů v obdobným případech, a proto je nepřezkoumatelné.

10. Pokud jde o možnost udělení vojenského vyznamenání, žalobce si je vědom rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přesto má za to, že by mělo být v diskreční pravomoci správního orgánu posouzení splnění podmínek dle výše uvedeného rozkazu ministra obrany. Podle jeho názoru též nebyla dostatečně zohledněna možnost uvedená v článku 3, umožňující jmenování do vyšší hodnosti mj. za účast na akcích vnitrostátního charakteru ve prospěch demokracie a míru. V této souvislosti žalobce odkázal na své ocenění Etickou komisí a jeho odůvodnění, jímž je prokázáno, že byl účasten akcí ve prospěch demokracie a míru. Napadené rozhodnutí je proto dle jeho názoru v rozporu se zákonem pro nesprávnou aplikaci čl. 3 rozkazu ministra obrany. Není též vyloučeno, aby žalobce byl vedle ocenění Etickou komisí byl oceněn i jiným orgánem, protože ocenění mají jiný obsah a jiný charakter a jejich souběžnost není žádným právním předpisem vyloučena.

11. Z uvedených důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, a proto soudu navrhl, aby jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření ze dne 4. 4. 2022 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Dle odst. 24 a 25 jeho rozsudku jmenování do vojenské hodnosti není podmíněno žádnými kritérii, proto lze jak z účelu zákona o válečných veteránech vyjádřeného v jeho preambuli, tak i slovesa „může“ v § 5a odst. 2 téhož zákona dovodit, že o jmenování válečného veterána, kterému zanikla branná povinnost, do vyšší vojenské hodnosti rozhoduje příslušný orgán výlučně v rámci své diskreční pravomoci. S ohledem na záměr zákonodárce je přitom zřejmé, že u těchto osob je jediným rozhodujícím faktorem posouzení, zda statečnost a konkrétní činy válečného veterána lze považovat za natolik vynikající, že si zasluhují ocenění formou jmenování do vyšší vojenské hodnosti. To je navíc jen jeden ze způsobů ocenění těchto osob. Žalovaný v mezích správního uvážení rozhodl a žádosti žalobce nevyhověl, přičemž jmenování do vyšší hodnosti je nenárokové. V rámci zásady předvídatelnosti veřejného zájmu dle čl. 2 odst. 4 správního řádu dbá správní orgán, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

14. Ve vztahu k diskreční pravomoci správních orgánů v rámci jmenování do vyšší vojenské hodnosti při splnění podmínek dle čl. 3 rozkazu ministra obrany 40/2017 žalovaný připomněl, že žalobce byl oceněn Etickou komisí a žalovaný neshledal důvod, aby byl žalobce oceněn znovu. Žalovaný dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž byl závěr, že žalobce nesplňuje předpoklady pro udělení vyznamenání ve Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 5 57 A 1/2022 smyslu čl. 6 rozkazu ministra obrany, shledán správným. Příslušné krajské vojenské velitelství – pro které je rozkaz závazný – mohlo v souladu s ním žalobce toliko oprávněnému subjektu k vyznamenání doporučit. Žalobcem tvrzené nesprávné posouzení otázky článku 3 rozkazu ministra obrany ve věci nehraje roli, jelikož i za použití analogie by žalobce neměl automaticky nárok na jakékoli ocenění, neboť navrhnout kandidáty na udělení vojenského vyznamenání je čistě v pravomoci příslušného velitele, popř. vedoucího příslušného organizačního vcelku ministerstva obrany. Žalovanému není známo, že by žalobce byl někým navržen. Samonominaci považuje žalovaný za amorální a odporující účelu oceňování zásluh.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

16. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť obě strany sporu s takovým postupem souhlasily.

17. Žaloba je důvodná.

18. Soud se především zabýval námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro rozpor se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozhodnutí, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného. Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 2 Afs 68/2011-212, dostupný na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 20. 9. 2021 č. j. 3 A 321/2019-41 Nejvyšší správní soud konstatoval, že na věc sice nelze aplikovat pravidla stanovená v zákoně o službě vojáků v záloze a v zákoně o vojácích z povolání, ale nelze ani věc uzavřít konstatováním, že pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti chybí použitelná zákonná úprava, ale že je nutno posoudit, zda se neotevřel prostor pro dotvoření práva výkladem z důvodu možné existence mezery v zákoně 19. Žalovaný ve velmi stručném odůvodnění napadeného rozhodnutí v posledním odstavci na str. 2 de facto pouze rekapituluje neaplikovatelnost výše uvedené právní úpravy na případ vojáka ve výslužbě, aniž by jakkoli reagoval na právní názor Nejvyššího správního soudu. V napadeném rozhodnutí zcela absentuje úvaha, zda je namístě úvaha o potřebě či nepotřebě dotvoření práva výkladem z důvodu možné mezery v zákoně. Pouhé konstatování, že možnost jmenování do vyšší vojenské hodnosti je plně na uvážení příslušného správního orgánu (velitele), které navíc ve vztahu k úpravě v zákoně o válečných veteránech učinil žalovaný až ve vyjádření k žalobě, nepostačuje. Stručnou úvahu, která měla být v napadeném rozhodnutí, provedl žalovaný sice ve vyjádření k žalobě, konstatoval, že s ohledem na záměr zákonodárce je u válečných veteránů jediným rozhodujícím faktorem posouzení, zda statečnost a konkrétní činy válečného veterána lze považovat za natolik vynikající, aby si zasluhovaly ocenění formou jmenování do vyšší vojenské hodnosti, což ovšem nenahrazuje odůvodnění rozhodnutí.

20. Žalovaný se měl v rozhodnutí nejprve zabývat tím, zda existuje mezera v zákonu, pokud zákonodárce neupravil možnost jmenování do vyšší hodnosti u vojáků ve výslužbě. Pokud takovou mezeru v návaznosti na názor Nejvyššího správního soudu shledá, tj. nenalezne racionální důvody pro vyloučení vojáků ve výslužbě z možnosti povyšování, pak by se měl Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 6 57 A 1/2022 zabývat otázkou možné analogické aplikace úpravy v zákoně o válečných veteránech. Protože tato úprava též neupravuje podrobná kritéria, je tím spíše nezbytné se zabývat tím, v jakých případech je tato možnost u válečných veteránů využívána. V kontextu toho pak musí žalovaný učinit úvahu o důvodech pro (ne)ocenění činnosti žalobce touto formou, a to včetně otázky významu činnosti žalobce již oceněné Etickou komisí z vojenského hlediska.

21. Protože žalovaný takovou úvahu v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neprovedl, je jeho rozhodnutí nezákonné.

22. Pokud jde o námitky týkající se možné „samonominace“, je nutno především konstatovat, že nejprve musí být posouzena výše uvedená otázka, zda je na místě analogicky aplikovat zákon o válečných veteránech. Přesto nelze přehlédnout, že žalobce dovozuje možnost, aby se nominoval sám, když není stanoven subjekt, který má povýšení do nižší než generálské hodnosti ministru obrany dle zákona o válečných veteránech navrhnout, ale svůj návrh ministru obrany nepodal. Logicky se tudíž nemůže jednat o „samonominaci“, ale o podnět k nominaci jinou osobou. Co do morální roviny takového návrhu soud sdílí názor žalovaného, že je v rozporu se smyslem a povahou oceňování vojenských zásluh, pokud někdo navrhuje ocenění sebe sama.

23. Ve vztahu k závěrům o nemožnosti udělení vojenského vyznamenání soud konstatuje, že v usnesení ze dne 23. 2. 2022, č.j. 1 Azs 16/2021-50, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že „právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku podle § 110 odst. 4 nebo § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. je krajský soud i Nejvyšší správní soud vázán i při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu.“ Protože právní názor Nejvyšší správní soud v této otázce již vyslovil a od vydání rozsudku nedošlo ke změně v rozhodných skutečnostech ani judikatury, soud na závěry již vyslovené plně odkazuje.

V. Závěr a náklady řízení

24. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a dle odst. 4 téhož ustanovení věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) ve výši 2 × 3 100 Kč dle [§ 9 odst. 4, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 téže vyhlášky), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně 1 428 Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Shodu s prvopisem potvrzuje J.M. 7 57 A 1/2022

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 21. června 2022 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J.M.