57 A 13/2020

Rubrum

č. j. 57 A 13/2020 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Autocentrum RK cb s. r. o. sídlem U Jeslí 494/1, 370 01 České Budějovice zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M. se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 Č. Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, české Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2020, č. j. KUJCK 11530/2020 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 20. 1. 2020, č. j. KUJCK 11530/2020 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 57A 13/2020

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 27. 3. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2020, č. j. KUJCK 11530/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Třeboň ze dne 16. 10. 2019, č. j. METR: 14477/2019 zem201-571FIVa (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci stanoven finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (dále též „ZPF“) ve výši 426 075 Kč. Prvostupňový správní orgán tak učinil ve smyslu „Souhlasu s trvalým odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu pro zřízení hospodářského parku v Českých Velenicích“ (dále též jako „souhlas MŽP“), který byl vydán podle § 9 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského původního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ZPF“) Ministerstvem životního prostředí dne 28. 12. 1993 pod č. j. OOLP/1856/93, v souladu s § 11 odst. 1, 2 zákona o ochraně ZPF a v návaznosti na veřejnoprávní smlouvu sp. zn. Výst. 0579/18/Ku, č. j. 0586/18/SO, o umístění, provedení a užívání stavby „Novostavby haly V – sklad hutního materiálu“ (dále též „veřejnoprávní smlouva“) uzavřené mezi žalobcem a Městským úřadem České Velenice dne 21. 02. 2018, která nabyla účinnosti dne 23. 02. 2018.

3. Žalobce v podané žalobě namítá, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou nezákonná, a to zejména proto, že obě spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Rozhodnutí žalovaného je dle žalobce navíc nezákonné pro zásadní vadu odvolacího řízení. Obě tato rozhodnutí spočívají též na částečně nesprávně, resp. nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

4. Žalobce v prvé řadě naříká neexistenci odvodové povinnosti. Toto stanovisko prezentoval již ve správním řízení, kdy rovněž s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) navrhoval zastavení řízení. Z judikatury NSS je zřejmé, že nelze vyměřit odvod za odnětí ze ZPF komukoli jinému než osobě, která požádala o souhlas s odnětím půdy ze ZPF. Odvodová povinnost nepřechází na adresáta stavebního povolení. V projednávané věci byl příslušný souhlas MŽP vydán roku 1993 na žádost společnosti Hospodářské parky s.r.o. (dále též „společnost Hospodářské parky“), která zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 16. 10. 2010. Veřejnoprávní smlouva byla uzavřena a nabyla účinnosti roku 2018, správní orgány opírají svá rozhodnutí v projednávané věci o § 11 zákona o ochraně ZPF ve znění účinném od 1. 4. 2015. Žalobce uvádí, že povinnost, která stíhala již zaniklou osobu odlišnou od žalobce, nemohla roku 2018 „obživnout“ (zákaz retroaktivity) a přejít na žalobce, jemuž svědčila veřejnoprávní smlouva, a to ani s přihlédnutím k novele zákona o ochraně ZPF (změna zákona č. 41/2015 Sb., o ochraně ZPF, dále též jako „novela“), neboť v době, kdy společnost Hospodářské parky s.r.o. zanikla, právní úprava právní nástupnictví žadatele o udělení souhlasu k odnětí půdy ze ZPF neřešila. Tato veřejnoprávní povinnost byla vázána jen na zaniklý subjekt, tedy na zaniklou společnost Hospodářské parky, které byl příslušný souhlas vydán. Odvodová povinnost proto nemohla přejít na žalobce jsoucího stranou veřejnoprávní smlouvy. K tomu žalobce odkazuje na obdobný právní případ, kdy žalovaný v jiné žalobcově právní věci konstatoval, že povinným z odvodu je adresát souhlasu s odnětím půdy ze ZPF (rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2019, č.j. KUJCK 94247/2019). Zmíněná věc se sice týkala případu, kdy na rozdíl od předmětné veřejnoprávní smlouvy bylo stavební povolení vydáno ještě před účinností novely, tato skutečnost ničeho nemění na tom, že zaniklá povinnost nemůže po přijetí novely znovu obživnout. Dle žalobce mělo být s ohledem na Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 57A 13/2020 uvedené správní řízení ve věci s odkazem na § 66 správního řádu zastaveno, neboť žalobce není povinnou osobou.

5. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobci vznikla povinnost odvodu do ZPF, žalobce zpochybňuje stanovenou výši odvodové povinnosti. Žalobce nemohl v této věci argumentovat v průběhu správního řízení, neboť nebyl žalovaným přes výslovnou žádost vyzván k doplnění blanketního odvolání, jak naříká níže. Žalobce namítá, že správné vyčíslení výše odvodu do ZPF je odpovědností správního orgánu. Požadavky prvostupňového správního orgánu v otázce uplatnění ekologické váhy vlivu dle žalobce nekorespondují s obecně závaznými právními předpisy a kladou na žalobce neopodstatněné nároky. Dle žalobce nepřipadá v úvahu, aby neuplatnění ekologické váhy vlivu zakládalo tzv. nedovolenou veřejnou podporu. Není možné, aby na žalobce byly kladeny jakékoli nároky směřující k prokazování dalších okolností prokazujících dovolenost takové podpory. Žalobce požaduje, aby byl ve věci správně vyložen a aplikován pojem „veřejná podpora“ definovaný v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Žalobce se domnívá, že podpora v řádu nízkých statisíců Kč, o které se v projednávané věci teoreticky jedná, není vůbec způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy. Znaky nedovolené veřejné podpory tak nejsou kumulativně naplněny. V této souvislosti žalobce zmiňuje tzv. podporu de minimis, kterou se rozumí opatření, jehož výše ve vztahu k jednomu subjektu nepřesáhne v tříletém období 200 000 EUR. Takovou podporu nelze považovat za veřejnou podporu ve smyslu čl. 107 Smlouvy o fungování EU. Podpora nepřesahující tento limit zpravidla neovlivní obchod mezi členskými státy, pročež není třeba její slučitelnost s vnitřním trhem zkoumat. Pokud by se tvrzené zvýhodnění žalobce spočívající v neuplatnění ekologické váhy vlivu mělo uplatnit, uvedené hranice by ani zdaleka nedosahovalo. Správní orgány obou stupňů měly namísto strojové aplikace metodického pokynu MŽP aplikovat přímo účinný právní předpis práva EU. Pokud by tomu tak bylo, nemohly by na žalobce klást shora uvedené požadavky. Žalobce byl v důsledku níže namítaného procesního postupu správního orgánu zbaven možnosti této argumentace v odvolacím řízení. Žalovaný se otázkou zákonnosti, resp. správnosti stanovení výše odvodu a souvisejícím postupem prvostupňového správního orgánu vůbec nezabýval.

6. K vadám správního řízení žalobce namítá, že žalovaný považoval za odvolací důvody ty argumenty, které žalobce uplatnil v průběhu řízení před prvostupňovým správním orgánem. Tento postup nemá oporu ve správním řádu. Stejně tak správní orgány pochybily, když po podání blanketního odvolání, v němž žalobce žádal o stanovení přiměřené lhůty k jeho doplnění, ani jeden ze správních orgánů tuto lhůtu nestanovil, čímž nebylo žalobci dáno najevo, že se žalovaný chystá ve věci rozhodnout. Takový postup je nezákonný. Žalobci byla upřena možnost vymezit se vůči důvodům prvostupňového rozhodnutí, čímž byl zkrácen na svých právech a současně tím byl zúžen rozsah přezkumu prvostupňového rozhodnutí. Již sama tato skutečnost je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Správní orgán je vždy povinen vyzvat odvolatele k odstranění vad odvolání. Tuto povinnost v projednávané věci správní orgány nesplnily a žalobou napadené rozhodnutí je proto stiženo procesní vadou, neboť bylo porušeno ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

7. Závěrem žalobce shrnuje, že obě správní rozhodnutí jsou nezákonná, neboť spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, rovněž nebyl zcela správně zjištěn skutkový stav. Napadené rozhodnutí je navíc nezákonné pro zásadní vadu odvolacího řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 57A 13/2020 Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, odkázal přitom na odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů. Žalobce byl jako osoba povinná k odvodu určen dle § 11 odst. 1 zákona o ochraně ZPF ve znění účinném od 1. 4. 2015; závěry judikatury NSS odkázané žalobcem nelze na projednávanou věc aplikovat právě z důvodu změny tohoto zákona. Způsob výpočtu odvodů je stanoven v Příloze zákona o ochraně ZPF (dále jen „příloha“). Žalobce byl po zahájení správního řízení informován o povinnosti předložit aktuální výpočet odvodů za odnětí půdy ze ZPF, jak to vyžadoval vydaný souhlas MŽP, resp. veřejnoprávní smlouva. Po výzvě správního orgánu žalobce sám doplnil výpočet odvodů s uplatněním ekologické váhy vlivu s tím, že se nepovažuje za osobu povinnou k platbě odvodů. Jelikož nebylo požádáno o poskytnutí veřejné podpory předpokládanou formou, nemohlo být zohledněno ust. 2 části D přílohy zákona o ochraně ZPF. K porušení práva žalobce ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo, neboť žalobce byl se všemi podklady seznámen a mohl se k nim vyjádřit. Do žalobcových práv nebylo zasaženo ani tím, že mu nebyla stanovena lhůta k doplnění odůvodnění odvolání. Takovou povinnost správní orgán nemá. Právní hodnocení soudu 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s.

10. Žaloba je důvodná.

11. Co se týče žalobcem předestřených námitek, stěžejní pro projednávanou věc je posouzení toho, zda byly v žalobcově případě splněny zákonem stanovené náležitosti odvolání, resp. posouzení splnění povinnosti správního orgánu vyzvat žalobce k odstranění jejich případných vad a nedostatků. V projednávané věci se jedná konkrétně o doplnění důvodů, pro které považuje žalobce napadené rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, za rozporné s právními předpisy nebo nesprávné (odvolací důvody).

12. Dle § 37 odst. 2 správního řádu: „Z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst.

4. V podání souvisejícím s její podnikatelskou činností uvede fyzická osoba jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osob a adresu zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu pro doručování. Právnická osoba uvede v podání svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osob nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí“. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 57A 13/2020 13. Dle § 37 odst. 3 správního řádu: „Nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu“.

14. Dle § 82 odst. 2 správního řádu: „Odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá- li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka“.

15. Předestřenou otázkou se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (např. rozhodnutí ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 - 53 či rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, č. j. 6 As 248/2018 – 34). Dospěl přitom k závěru, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Tento nezpochybnitelný závěr vychází primárně z výkladu § 82 odst. 2 věty první správního řádu. Výše citovaným ustanovením správního řádu jsou označeny zákonem požadované náležitosti odvolání, a proto každé podání, které má být posouzeno jako odvolání, musí vedle základních náležitostí každého podání stanovených v § 37 odst. 2 správního řádu obsahovat i specifikaci rozhodnutí, proti kterému směřuje, dále rozsah, v němž jej napadá, tj. uvedení výroků, které jsou napadány, a dále konkrétní skutečnosti, z nichž se dovozuje, že napadené rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, je v rozporu s právními předpisy nebo nesprávné (odvolací důvody).

16. Uvedené se promítá do konstrukce odvolacího přezkumu ve smyslu správního řádu (§ 89 odst. 2), který rozlišuje mezi zákonností a věcnou správností napadeného rozhodnutí. Tu odvolací orgán přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, což je zhmotněno v požadavku na uvedení konkrétních odvolacích důvodů. Tyto důvody musí formulovat odvolatel, jsou plně v jeho dispozici, správní orgán je nemůže sám dovozovat. Současně platí, že odvolací orgán nemůže napadené rozhodnutí přezkoumat, aniž by odvolací důvody znal. V případě, že odvolatel v učiněném podání odvolací důvody neformuluje, je správní orgán povinen vyzvat odvolatele k doplnění odvolání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu. Tímto postupem odvolací orgán pomůže „podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ 17. Ze správního spisu se podává, že žalobcovo odvolání bylo správnímu orgánu doručeno v poslední den lhůty, tj. dne 31. 10. 2019. Učiněné podání bylo tedy včasné. Žalobce výslovně uvedl, že se jedná o odvolání, přičemž označil i konkrétní prvostupňové rozhodnutí, které jej jím napadáno. Jednalo se nicméně o podání blanketní, tj. nebyly v něm formulovány odvolací důvody. Žalobce pouze uvedl, že prvostupňové rozhodnutí shledává nesprávným a nezákonným a žádá jeho zrušení. Dále výslovně uvedl, že toto blanketní odvolání doplní o odvolací důvody, a to v přiměřené lhůtě, o jejíž stanovení správní orgán požádal.

18. Ze správního spisu je zřejmé, že prvostupňový správní orgán předal správní spis spolu se svým stanoviskem žalovanému, o čemž žalobce informoval sdělením doručeným mu 4. 11. 2019. Vzhledem k tomu, že v žalobcem podaném odvolání nebylo v rozporu s § 82 odst. 2 Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 57A 13/2020 správního řádu uvedeno, v čem žalobce spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, byl správní orgán povinen postupovat v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu, vyzvat žalobce k doplnění odvolání a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Ačkoli sám žalobce tento postup správního orgánu předjímal, když v odvolání žádal o stanovení takové lhůty, správní orgán svou zákonnou povinnost ignoroval, žalobce k doplnění odvolání, resp. k odstranění vad podání nevyzval a dne 20. 1. 2020 vydal žalobou napadené rozhodnutí. Tímto postupem správní orgán založil závažnou procesní vadu. Nelze v žádném případě akceptovat právní názor žalovaného formulovaný ve vyjádření k žalobě založený na mylném přesvědčení, že podané odvolání splňuje náležitosti § 82 odst. 2 správního řádu, resp. že odůvodnění odvolání je věcí odvolatele, který byl v projednávané věci zastoupen osobou znalou práva (advokátem). Žalovaný se rovněž mýlí, když zastává názor, že mu žádný předpis neukládá shora předestřenou povinnost ke stanovení lhůty k doplnění odvolání. Skutečnost, že žalobce byl prvostupňovým správním orgánem informován o tom, že odvolání bylo postoupeno žalovanému a že měl možnost učinit podání směřující k doplnění svého odvolání, je ve vztahu ke shora řečenému zcela irelevantní.

19. Soud uzavírá, že co se týče žalobcova odvolání, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované odvolací důvody, bylo povinností žalovaného vyzvat žalobce k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. To ovšem ze strany správních orgánů nebylo učiněno, a proto krajskému soudu, v souladu s citovanou právní úpravou a související judikaturou Nejvyššího správního soudu, nezbývá než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Na učiněném závěru nic nemění ani skutečnost, že byl žalobce zastoupen advokátem. Výše popsaná povinnost správního orgánu v případě absence některé z náležitostí odvolání platí obecně a je třeba ji uplatňovat vůči všem účastníkům správního řízení stejně, bez ohledu na případné zastoupení. Žalovaný naříkaným postupem v podstatě popřel žalobcova základní procesní práva v pozici odvolatele. Obecnou poučovací povinnost správních orgánů, podle níž mají (bez dalšího) pomoci odvolateli odstranit nedostatky náležitostí odvolání anebo jej k jejich odstranění vyzvat a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu, nelze svévolně relativizovat.

20. Vzhledem k tomuto zásadnímu procesnímu pochybení vytčenému shora vypořádanou žalobní námitkou soud nepřistoupil k vypořádání zbývajících žalobcem formulovaných žalobních námitek. Učinil tak primárně z toho důvodu, že tyto námitky může žalobce uplatnit v odvolání a soudu nepřísluší suplovat činnost správních orgánů. Vypořádání věcných námitek při existenci závažné procesní vady, pro kterou je žalobou napadené rozhodnutí rušeno, by bylo neúčelné. Závěr a náklady řízení 21. V nyní projednávané věci žalovaný zatížil napadené rozhodnutí zásadní procesní vadou, když žalovaného podle § 37 odst. 3 správního řádu nevyzval k doplnění blanketního odvolání ve smyslu § 37 odst. 2 ve spojení s § 82 odst. 2 správního řádu.

22. Krajský soud uzavírá, že ze shora uvedených skutečností byla žaloba podána důvodně, a proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán shora uvedeným právním názorem krajského soudu.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 57A 13/2020 na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

24. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. České Budějovice 15. září 2020 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.