57 A 15/2020

Rubrum

č. j. 57 A 15/2020 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: R.T. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Martinem Bohuslavem se sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 57 A 15/2020

Odůvodnění

Vymezení věci a podstatný obsah správního spisu 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 4. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 30. 10. 2019, č. j. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o umístění stavby „Stavba vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) z. č. 254/2001 Sb., v platném znění, na pozemku p. č. X a k umístění ploch koryt vodních toků na p. č. X“ (dále též jako „stavba“ či „záměr“)“ na pozemcích p. č. X.

3. Dne 10. prosince 2018 podal žalobce k Městskému úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování a památkové péče (dále též „orgán územního plánování“), žádost o závazné stanovisko (dále též „žádost“) podle ustanovení § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, k záměru umístění vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, na pozemcích p. č. X.

4. Dne 29. ledna 2019 vydal orgán územního plánování závazné stanovisko č. j. X (dále též „závazné stanovisko“), v němž uvedl, že záměr je nepřípustný, neboť území dotčené posuzovaným záměrem umístění záměru neumožňuje. Závazné stanovisko bylo na žádost žalobce následně přezkoumáno Krajským úřadem Jihočeského kraje, který je opětovným závazným stanoviskem ze dne 21. ledna 2020, č. j. KUCJK150208/2019 (dále též jako „opětovné závazné stanovisko“) potvrdil.

5. V návaznosti na závazné stanovisko vydal prvostupňový správní orgán dne 30. října 2019 prvostupňové rozhodnutí, kterým zamítl žalobcovu žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby z důvodu nepřípustnosti záměru konstatované v závazném stanovisku.

6. Dne 13. listopadu 2019 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání pojednané žalobou napadeným rozhodnutím. Stručný obsah žaloby 7. Žalobce v podané žalobě specifikoval tři okruhy žalobních námitek.

8. V prvé řadě žalobce namítá, že orgán územního plánování v závazném stanovisku v rozporu se zněním ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona uvedl, že dle územního plánu je stavba v daném území vyloučena, a záměr je tak nepřípustný, z čehož následně ve svých rozhodnutích vycházely i správní orgány při rozhodování o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, když žalobcovu žádost zamítly z důvodu nepřípustnosti záměru konstatované v závazném stanovisku.

9. Podle žalobce se jedná o stavbu vodního hospodářství, tudíž spadá záměr z pohledu obecných cílů územního plánování mezi výjimky, které je možné realizovat i v nezastavěném území. V případě posuzování předmětného záměru orgán územního plánování v závazném stanovisku odkázal zejména na existenci prvku územního systému ekologické stability (dále též jako „ÚSES“) – nadregionálního biocentra Řežabinec, Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 57 A 15/2020 žalovaný pak v napadeném rozhodnutí na straně 5 uvedl, že v území je územním plánem ve veřejném zájmu na ochraně prvku ÚSES vyloučeno umisťování staveb. Takové tvrzení je ovšem v rozporu s informací poskytnutou prostřednictvím emailové komunikace ze strany prvostupňového správního orgánu, kde v návaznosti na vydané závazné stanovisko zástupce správního orgánu uvedl, že územně plánovací dokumentace Kestřany výslovně nevylučuje ve veřejném zájmu stavby pro vodní hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Především je však tvrzení v rozporu se závěry soudů ohledně výkladu ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, k čemuž žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stejně tak v žalobcově případě proto nelze dovozovat, že jiné stavby, než podmíněně připuštěné stavby dopravní a technické infrastruktury dle územního plánu, nelze v daném území umisťovat. V tomto ohledu poukazuje žalobce rovněž na důvodovou zprávu k novele stavebního zákona č. 225/2017 Sb.

10. Co se týká případného časového aspektu, územní plán byl pořízen podle znění stavebního zákona, které zmíněné ustanovení § 18 odst. 5 neosahovalo. Žalobce uvádí, že přechodné ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., které zavedlo dovětek do § 18 odst. 5 stavebního zákona, v bodě 4 stanoví, že „části územně plánovací dokumentace, které podle zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nemohou být její součástí, se nepoužijí a při nejbližší aktualizaci nebo změně musí být z této dokumentace vypuštěny; toto ustanovení se nepoužije pro vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a u regulačního plánu na dokumentaci vlivů“. Z toho analogicky vyplývá, že se pro starší plány použije nová úprava.

11. Možnost výslovného vyloučení umisťování určitých staveb v územně plánovací dokumentaci poskytuje stavební zákon pořizovatelům od 1. ledna 2013 jako možnost zpřísnění podmínek nezastavitelného území. Obce tedy ve svém územním plánu mohou konkrétně uvést, které ze staveb taxativně uvedených v ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona není možné v nezastavěném území umístit. Neuvedení daných staveb v přípustném nebo podmíněně přípustném využití či obecná formulace uvedená v nepřípustném využití v části f) územního plánu („Stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití, s určením převažujícího hlavního využití, přípustného, nepřípustného, popř. podmíněného využití těchto ploch a stanovení podmínek prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu,“) však nepředstavuje zákonem požadovanou formu výslovného vyloučení.

12. Orgán územního plánování jako pořizovatel územního plánu účinného od 11. června 2010 nepředložil zastupitelstvu obce pravidelnou zprávu o uplatňování územního plánu tak, jak mu ukládá § 55 odst. 1 stavebního zákona. Zároveň byl pořizovatelem Změny č. 1 tohoto územního plánu ze dne 15. února 2019, tj. po nabytí účinnosti novely stavebního zákona č. 225/2017. Orgán územního plánování tak měl možnost výslovně vyloučit stavby dle dnes účinného znění ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona. I přesto institut výslovného vyloučení není v územním plánu obsažen. Argument orgánu územního plánování, kde odkazuje na znění stavebního zákona v době vydání územního plánu, je dle žalobce lichý.

13. Závazné stanovisko je proto v tomto ohledu dle žalobce nezákonné, stejně jako z něj vycházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a žalovaného.

14. Druhým okruhem námitek žalobce naříká, že orgán územního plánování v závazném stanovisku posuzoval a poměřoval veřejný zájem záměru s dalšími veřejnými zájmy v lokalitě, a překročil tak svou pravomoc stanovenou ustanovením § 96b stavebního zákona. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 57 A 15/2020 15. K tomu žalobce v podrobnostech uvádí, že výše naříkaná možnost výslovného vyloučení umisťování staveb byla novelou stavebního zákona č. 225/2017 doplněna o podmínku důvodu veřejného zájmu. Pakliže je takové výslovné vyloučení v územně plánovací dokumentaci obsaženo, příslušný orgán územního plánování již nemusí v závazném stanovisku porovnávat uvedený veřejný zájem s případným veřejným zájmem na záměru, jelikož záměr je dle § 18 odst. 5 stavebního zákona nepřípustný. Smyslem tohoto ustanovení je stanovení cílů územního plánování, a tyto cíle je tak nezbytné promítnout do územně plánovací dokumentace, která stanoví předpoklady pro využití území. V územním plánu umisťování staveb výslovně vyloučeno nebylo, jakkoliv žalobce nezpochybňuje existenci veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny formalizovanou zakotvením prvku ÚSES – nadregionálního biocentra Řežabinec. Samotné porovnání veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny s veřejným zájmem na využívání energie z obnovitelných zdrojů, který představuje záměr, však nepřísluší orgánu územního plánování. Porovnání veřejných zájmů na záměru může totiž provádět až stavební úřad a s příslušným odůvodněním toto vypořádat ve svém rozhodnutí. Závazné stanovisko v rámci porovnání veřejných zájmů žádné odůvodnění neobsahuje. Prvostupňový správní orgán zde pouze uvedl výčet jednotlivých veřejných zájmů v území a závěrem konstatoval, že „ÚÚP posoudil váhu a dosah jednotlivých zájmů ochrany předmětného území a dospěl k závěru, že prioritním úkolem a cílem ochrany je zde ochrana přírody a krajiny která zároveň zabezpečí ochranu zemědělského půdního fondu.“ Orgán územního plánování tak porovnáním uvedených veřejných zájmů v závazném stanovisku překročil svou pravomoc vymezenou ustanovením § 96b stavebního zákona. V porovnání pak ani provedenou úvahu neodůvodnil, což činí jeho postup nepřezkoumatelným.

16. Třetí námitkou žalobce brojí proti tomu, že orgán územního plánování postupoval nezákonně, když kompletně neposoudil přípustnost záměru dle hledisek, která mu ukládá § 96b odst. 3 stavebního zákona. Orgán územního plánování v závazném stanovisku uvedl, že v situaci, kdy bylo zjištěno, že záměr je v nesouladu s územně plánovací dokumentací, nebylo vzhledem k hospodárnosti řízení jeho povinností provádět kompletní posouzení vyplývající z § 96b stavebního zákona. Takový postup odvozuje orgán územního plánování především od ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu a ze základních zásad správního řádu týkajících se hospodárnosti správního řízení. Dle zásady hospodárnosti zakotvené v ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu má správní orgán postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Toto se týká mimo jiné i nákladů samotného správního orgánu. Zásada hospodárnosti řízení nesmí sloužit jako argument pro zkrácení práv účastníků. Dle § 2 odst. 1 správního řádu správní orgán musí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Ustanovení § 96b odst. 3 stavebního zákona přitom jasně ukládá příslušnému orgánu, aby posoudil záměr z pohledu přesně definovaných hledisek bez výjimky, a žalobce má tak zákonné právo na posouzení svého záměru ze všech těchto hledisek. Ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu se dle žalobce týká dokazování, a nikoli posuzování dle zákonem vymezených hledisek. Pakliže by pak chtěl orgán územního plánování důsledně postupovat podle § 51 odst. 3 správního řádu, ad absurdum by měl žádost zamítnout, což však v případě závazného stanoviska není možné. Odkázání na toto ustanovení ze strany příslušných orgánů se tak jeví spíše jako usnadnění činnosti a nezákonné odepření práva žalobce na komplexní posouzení jeho záměru namísto tvrzeného hospodárného postupu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 57 A 15/2020 Vyjádření žalovaného 17. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vztahu k námitkám nezákonnosti závazného stanoviska orgánu územního plánování uvedl, že tyto důvodné nejsou, pročež není nezákonné ani rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, potažmo žalovaného. K první vyslovené námitce žalovaný podotýká, že žalobce vůbec nezohlednil, že žalovaný u závazného stanoviska výrazně doplnil odůvodnění. Zásadní problém v umístění záměru dle § 18 odst. 5 stavebního zákona žalovaný spatřuje v podstatě posuzovaného záměru. Posuzovaný záměr nelze v území umístit na základě § 18 odst. 5 stavebního zákona, jelikož jeho součástí je výrobní složka, pro kterou platí potřeba vymezení zastavitelné plochy pro výrobu. Tato skutečnost postačuje k tomu, aby soud vyhodnotil všechny ostatní námitky jako nedůvodné. Záměr byl totiž shledán nepřípustným i na základě jiných skutečností, než pouze na základě § 18 odst. 5 stavebního zákona. V rámci územního plánu Kestřany je jako nepřístupné využití stanoveno rovněž umisťování staveb, čímž jsou vyloučeny veškeré stavby vyjma těch, které jsou ponechány jako přípustné, potažmo podmíněně přípustné. V době nabytí účinnosti územního plánu nebyla v § 18 odst. 5 stavebního zákona stanovena vazba na územní plán, proto nelze očekávat, že by ji mohl obsahovat. Přesto je v něm obsažena koncepce řešení, včetně ochrany hodnot a krajiny, a jasná pravidla pro jednotlivé plochy s rozdílným způsobem využití. K odkazu žalobce na emailovou korespondenci se zaměstnancem správního orgánu žalovaný uvádí, že taková korespondence není závazným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu a není využitelná pro dané řízení, neboť neobsahuje závazné odborné posouzení věci. Stavby uvedené v §18 odst. 5 stavebního zákona lze umisťovat v nezastavěném území pouze v souladu s jeho charakterem, nikoli pokaždé, kdy je územní plán z důvodu veřejného zájmu nevyloučí. V projednávané věci je charakter území potvrzen v územně plánovací dokumentaci obce i kraje jako území nadregionálního biocentra. K námitce pravomoci orgánu územního plánování posuzovat veřejný zájem žalovaný poukazuje na stav, kdy záměr byl v území shledán nepřípustným též na základě jiných kritérií, než je využití § 18 odst. 5 stavebního zákona. Je povinností orgánu územního plánování vydat závazné stanovisko se závěrem vymezujícím všechny vazby týkající se posuzovaného záměru a související mj. s cíli a úkoly územního plánování. Žalobce nebyl vydáním závazného stanoviska zkrácen na svých právech. Je-li záměr shledán nepřípustným pro nesoulad s územně plánovací dokumentací, pak není v souladu s úkoly a cíli územního plánování. Je tedy zbytečné zabývat se posuzováním dalších hledisek, a to z důvodu procesní ekonomie. V takovém případě totiž nemůže být shledána přípustnost záměru. Namítaným postupem správního orgánu tedy žalobce nemohl být zkrácen na svých právech, resp. nebylo mu odepřeno právo na komplexní posouzení záměru. Právní hodnocení soudu 18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s.

19. Žaloba není důvodná.

20. První žalobcova námitka je založena na tvrzení, že orgán územního plánování v závazném stanovisku postupoval v rozporu se zněním ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 57 A 15/2020 když uvedl, že dle územního plánu je stavba v daném území vyloučena, a záměr je tak nepřípustný.

21. Soud tuto námitku nepřijal.

22. Ze spisového materiálu je zřejmé, a žalobce ani žalovaný to nerozporují, že stavba má být umístěna v nezastavěném území regulovaném územním plánem. Zamítavé závazné stanovisko bylo vydáno k záměru, který zahrnoval:  Vybudování přírodě blízkého koryta vodního toku přivádějícího vodu ke stavbě schopné využívat vytvořený spádový potenciál a následnému odvodu vody zpět do řeky. Přírodě blízké přívodní koryto navržené jako zemní s přirozeným sklonem svahů o hloubce vody v korytě cca 1,5m.  Stavbu sloužící k využití transformace energie vody v žádosti deklarovanou jako převážně (cca z 60-70%) stavba podzemní, hlavní prvky nadzemní části stavby (fasáda, střecha) deklarovány jako souladné s okolím.  Odvod vody zpět navržený vodním korytem charakteru kombinace přírodního a umělého vodního toku.

23. Rovněž není sporu o tom, že záměr měl být situován na pozemcích zahrnutých v územním plánu X(dále též „ÚP“) účinném ode dne 11. 6. 2010, jako součást stávající plochy zemědělské – orná půda v nezastavěném území obce. Záměr byl posuzován z hlediska jeho souladu s ÚP, neboť tento se nedostává do rozporu s následně vydanými Zásadami územního rozvoje Jihočeského kraje (dále též „ZÚR“); pro řešené území nebyl vydán regulační plán ani schválená územní studie. Předmětné území se nachází v nadregionálním biocentru X“, které je vymezeno Zásadami územního rozvoje Jihočeského kraje v platném znění. Nadregionální biocentrum „X“ je zpřesněno v X a v místech dotčených posuzovaným záměrem je jeho vymezení provedeno v souladu se Zásadami územního rozvoje Jihočeského kraje, včetně zpřesněných podmínek využití.

24. Dle § 18 odst. 5 stavebního zákona v účinném znění: „V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.“ 25. Žalobcův záměr lze podřadit pod kategorii vymezenou v citovaném ustanovení stavebního zákona jako stavba (zařízení či jiné opatření) pro vodní hospodářství. Ze žalobcovy žádosti je zřejmé, že součástí záměru je stavba sloužící k využití a transformaci energie vody převážně umístěná v podzemí, projevující se navenek z 30 - 40% a zahrnující fasádu i střechu. Jedná se nejen o stavbu k využití a transformaci energie vody, ale rovněž o stavbu vodního koryta odvodu vody zpět do řeky. O tom svědčí rovněž § 55 odst. 1 písm. g) vodního zákona, kde jsou jako vodní díla charakterizovány stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 57 A 15/2020 vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, tedy mj. stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu.

26. Stěžejní pro posouzení projednávané věci je, zda žalobcův záměr je souladný s územním plánem či nikoli, resp. zda je umístění žalobcova záměru v územním plánu vyloučeno zákonem akceptovatelným způsobem. Soud dospěl k závěru, že žalobcův záměr v souladu s X není.

27. Jak se podává ze závazného stanoviska, podklady pro posouzení žalobcova záměru sestávaly z popisu záměru včetně přílohy; Politiky územního rozvoje ČR 2008 ve znění aktualizace účinné od 17. 4. 2015; X účinného od 11. 6. 2010 a Zásad územního rozvoje Jihočeského kraje ve znění 1. aktualizace účinné od 6. 1. 2015. Změny provedené v rámci aktualizací č. 2, 3, 5, 6 se nedotýkají území obce X, resp. území obce s rozšířenou působností Písek.

28. ÚP Xv předmětných plochách podmíněně připouští, a to ve výjimečných případech, nezbytně nutné liniové stavby dopravní a technické infrastruktury při co nejmenším zásahu do biocentra a narušení jeho funkčnosti. Tyto atributy žalobcem vymezený záměr nesplňuje. ÚP dále výslovně nepřipouští „jakékoli změny funkčního využití, které by znemožnily či ohrozily funkčnost biocenter, nebo územní ochranu ploch navrhovaných k začlenění do nich, rušivé činnosti, jako je umisťování staveb, odvodňování pozemků, apod., mimo činnosti přípustné a podmíněné“. Jak vyplývá z uvedené citace, ÚP vylučuje, a to výslovně, umisťování staveb, resp. vylučuje všechny rušivé činnosti, vyjma těch, které jsou zaneseny do přípustného či podmíněného využití. Skutečnost, že zde není specifikováno, umístění jakých konkrétních staveb je územním plánem vyloučeno, nasvědčuje tomu, že jsou takto dotčeny veškeré stavby. Bylo-li úmyslem územního plánu vyloučit umístění jakékoli stavby (s ohledem na existenci biocentra), a to třeba i stavby připuštěné posléze výjimkou formulovanou novelou § 18 odst. 5 stavebního zákona, postrádalo by smyslu, aby takto vyjádřená vůle byla ještě konkretizována výčtem takových staveb. Není přitom pochyb o tom, že žalobcův záměr lze charakterizovat jako stavbu. Z tohoto důvodu je žalobcův záměr pro nesoulad s územně plánovací dokumentací nepřípustný. Tento názor soudu neodporuje judikatuře NSS, který rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018, čj. 4 As 234/2017-38 konstatoval, že možnost „umisťovat v nezastavěném území záměry uvedené v § 18 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 bez jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci je třeba chápat jako výjimku z jinak přísné ochrany nezastavěného území. Stavební úřad musí při rozhodování o umístění záměru mj. uvážit, zda konkrétní záměr nenaruší charakter území a zda zájem na jeho umístění v navržené podobě převáží nad veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území a přírodních a dalších hodnot uvedených v § 18 odst. 4 stavebního zákona“. Citovaným rozhodnutím bylo rovněž deklarováno, že z § 18 odst. 5 stavebního zákona „vyplývá, že v nezastavěném území lze umisťovat taxativně vyjmenované kategorie staveb, zařízení a jiných opatření, pokud jsou v souladu s jeho charakterem. Poslední věta tohoto ustanovení uvedené pravidlo dále kvalifikuje tak, že dotčené záměry lze v nezastavěném území umisťovat v případech, kdy je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje“. Nejvyšší správní soud k tomu doplnil, „že aby záměry uvedené v tomto ustanovení nebylo možné v nezastavěném území umisťovat, musí je územně plánovací dokumentace vyloučit výslovně. […]To platí zejména tehdy, pokud územní plán zároveň obsahuje výčet nepřípustných způsobů využití dotčeného území, jako je tomu v posuzovaném případě“. V projednávané věci k takovému vyloučení došlo, neboť ÚP obsahuje výčet Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 57 A 15/2020 nepřípustných způsobů využití dotčeného území, jímž je mj. výslovně vyloučeno umisťování staveb, tj. i staveb sloužících k využití a transformaci energie vody. Toto omezení je obsaženo v územním plánu přesto, že v době jeho přijetí § 18 odst. 5 stavebního zákona neobsahoval konkretizaci daného ustanovení stanovující, že uvedené stavby lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Z tohoto důvodu nebylo rovněž nutné iniciovat změnu územního plánu, neboť formulace v něm obsažená již umisťování staveb zákonem aprobovaným způsobem vylučuje.

29. Významným hlediskem je v tomto případě existence nadregionálního biocentra Řežabinec, které územní plán zahrnuje, přičemž stanovené podmínky využití tohoto prvku ÚSES jsou nadřazené podmínkám využití ploch, které se v tomto prvku nacházejí, jak správně konstatoval odbor územního plánování v závazném stanovisku. Charakter biocentra tudíž sám o sobě vylučuje např. změny funkčního využití, které by snižovaly současný stupeň ekologické stability předmětného území zařazeného do ÚSES. Plochy, které jsou vydaným územním plánem vymezeny pro plnění funkce ÚSES, totiž mohou být využívány pouze tak, aby nedošlo ke snížení jejich ekologické stability, resp. tak, aby ekologická stabilita byla zachována, případně zvyšována, což je v rozporu zejména s umisťováním staveb. Jde-li o části systému, které již funkci ÚSES plní, v územním plánu jsou zpravidla vymezovány jako plochy přírodní. K postupnému vytváření spojité funkční sítě ÚSES je však třeba doplnit chybějící části biokoridorů – proto jsou tyto části vymezeny překryvnou funkcí nejčastěji v plochách zemědělských nebo lesních, výjimečně v plochách rekreace. Podmínky využití území v plochách biocenter a biokoridorů ÚSES se liší podle funkce skladebných částí. V plochách biocenter nelze umisťovat stavby, v plochách biokoridorů jsou některé stavby za určitých podmínek přípustné. Podmínky využití ploch ÚSES v územně plánovací dokumentaci musejí být vždy stanoveny s ohledem na zachování funkčnosti biocenter nebo biokoridorů, resp. jejich funkce nesmí být do budoucna potlačena.

30. Dle § 3 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je územní systém ekologické stability krajiny vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Smyslem vytváření a ochrany ÚSES je zajištění základních prostorových podmínek pro dlouhodobé udržení a posílení jedné ze základních přirozených funkcí krajiny - ekologické stability (tj. schopnosti ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce, srov. § 4 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Děje se tak postupným vytvářením spojité sítě ploch s relativně vysokou ekologickou stabilitou, na kterých je umožněn rozvoj přirozených, především rostlinných společenstev, jejichž druhová skladba odpovídá konkrétním stanovištním podmínkám (přirozený genofond krajiny). Takto stabilizovaná území jsou předpokladem zachování či obnovení rozmanitosti původních biologických druhů a jejich společenstev a mohou příznivě působit na okolní méně ekologicky stabilní části krajiny. Odborné a metodické principy vymezování ÚSES spočívají v biogeografickém členění krajiny a typologii přirozených společenstev ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Využívají poznatků o závislosti složení a struktury přirozených společenstev na geografických podmínkách (klima, nadmořská výška, průběh počasí), geologických podmínkách (složení a struktura geologických vrstev), pedologických podmínkách (složení a struktura půdy), hydrologických a dalších podmínkách. Za návrh vymezení systému ekologické stability (plány ÚSES) jsou Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 9 57 A 15/2020 odpovědné orgány ochrany přírody. Závaznost ÚSES v konkrétním území však nevzniká správním aktem orgánu ochrany přírody příslušného k vymezení, ale vydáním příslušné územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy, ve které je ÚSES vymezen, nebo rozhodnutím o pozemkové úpravě. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kde je ÚSES vymezen v územním plánu, který logicky tomuto prvku územního systému stanovuje podmínky územním plánem definované. Nemožnost umisťovat v daném území stavby je jeho nedílnou součástí deklarovanou právě nepřípustným využitím území pro vymezené činnosti. Vymezování ÚSES tedy provádějí podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. orgány územního plánování a orgány ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Plán ÚSES se stává závazným okamžikem schválení územně plánovací dokumentace. Pokud se veřejný zájem na vytváření a fungování ÚSES střetává s požadavkem socioekonomického rozvoje daného území, je nutno v těchto případech posoudit střet těchto zájmů v procesu přijímání změny územního plánu.

31. Jak bylo řečeno shora, žalobcův záměr sice spadá coby stavba vodního hospodářství mezi výjimky vymezené v § 18 odst. 5 stavebního zákona, nicméně územní plán umístění předmětného záměru výslovně vylučuje.

32. Žalobcovo tvrzení, že závěry napadeného rozhodnutí neodpovídají informacím poskytnutým žalobci v emailové korespondenci mezi žalobcem a zaměstnancem orgánu územního plánování (dále též „zaměstnanec“) ze dne 15. 7. 2019, není pravdivé a již z principu nemůže ovlivnit úsudek soudu o projednávané věci. Z uvedené korespondence se podává, že žalobce byl příslušným zaměstnancem upozorněn, že žalobcova žádost o informaci nebyla podána zákonem stanoveným způsobem. Současně byl žalobce vyrozuměn, že informace kterou požaduje, tedy dotaz na názor, resp. budoucí rozhodnutí správního orgánu, mu nemůže být podána, neboť takový postup odporuje § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Závěrem emailové korespondence byl žalobce informován, že v příslušné lokalitě jsou podmínky zpřísněny vzhledem k existenci biocentra, resp. že ÚP Kestřany umisťování staveb, tedy ani staveb sloužících k využití a transformaci vody, nepřipouští. Přes uvedené není pochyb o tom, že emailová korespondence není v rozporu s napadeným rozhodnutím, nejedná se o informaci ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím a zejména není zákonným podkladem pro napadené rozhodnutí. Rovněž namítanou rozpornost s judikaturou NSS (rozhodnutí ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017-38) krajský soud neshledal. Nejvyšší správní soud připomíná, že „aby záměry uvedené v tomto ustanovení nebylo možné v nezastavěném území umisťovat, musí je územně plánovací dokumentace vyloučit výslovně“, což bylo v projednávané věci učiněno. Rovněž je citovaným rozhodnutím poukazováno na skutečnost, že z výčtu přípustného využití území nelze dovozovat, že jakékoli jiné záměry jsou bez dalšího vyloučeny. To konvenuje s napadeným rozhodnutím, které se opírá o výčet nepřípustných způsobů využití území, kde jsou výslovně uvedeny stavby. To samé platí v rámci ÚP ve vztahu k plochám zemědělským – orná půda, na daném území. Rovněž zde je nepřípustné využití determinováno pro jakékoli stavby, mimo přípustné a podmíněné využití, jako nezastavitelné.

33. Žalobcův odkaz na přechodné ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., které zavedlo dovětek do § 18 odst. 5 stavebního zákona a v bodě 4 stanoví, že „části územně plánovací dokumentace, které podle zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nemohou být její součástí, se nepoužijí a při nejbližší aktualizaci nebo změně Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 10 57 A 15/2020 musí být z této dokumentace vypuštěny; toto ustanovení se nepoužije pro vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a u regulačního plánu na dokumentaci vlivů“, nedopadá na projednávanou věc. Soudu není zřejmé, na které části ÚP Kestřany by mělo toto ustanovení dopadat, resp. jaký negativní aspekt tomuto žalobce přičítá. Skutečnost, že obce mohou od 1. ledna 2013 zpřísnit podmínky nezastavitelného území konkrétním vyloučením staveb taxativně uvedených v ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, je soudu známa, v projednávané věci k takovému vyloučení došlo již dříve, jak je uvedeno shora. To, zda orgán územního plánování jako pořizovatel územního plánu účinného od 11. června 2010 předložil zastupitelstvu obce pravidelnou zprávu o uplatňování územního plánu tak, jak mu ukládá § 55 odst. 1 stavebního zákona či nikoli, je ve vztahu k projednávané věci nevýznamné. Soud proto nepřijal žalobcův závěr, že závazné stanovisko, resp. z něj vycházející rozhodnutí správních orgánů, jsou nezákonná.

34. S ohledem na výše uvedené je nepřípustná rovněž druhá žalobcova námitka, kterou žalobce naříká, že orgán územního plánování v závazném stanovisku posuzoval a poměřoval veřejný zájem záměru s dalšími veřejnými zájmy v lokalitě, a překročil tak svou pravomoc stanovenou ustanovením § 96b stavebního zákona. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zamítavé stanovisko orgánu územního plánování bylo založeno především na skutečnosti, že záměr není v souladu s ÚP X a je tudíž nepřípustný. V takové situaci již příslušný orgán územního plánování nemusí v závazném stanovisku porovnávat uvedený veřejný zájem s případným veřejným zájmem na záměru, jelikož záměr je dle § 18 odst. 5 stavebního zákona nepřípustný. Co se týče oprávnění orgánu územního plánování k posuzování veřejného zájmu, zde soud odkazuje na § 96b stavebního zákona, kde se uvádí, že v závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Jestliže shledá záměr přípustným, může stanovit podmínky pro jeho uskutečnění. Ustanovení § 18 odst. 3 stavebního zákona pak deklaruje, že orgány územního plánování „postupem podle tohoto zákona koordinují veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území a konkretizují ochranu veřejných zájmů vyplývajících z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů“. Orgán územního plánování při poměřování veřejných zájmů dospěl na základě úvahy k závěru, že prioritním úkolem a cílem ochrany je ochrana přírody a krajiny, která zároveň zabezpečí ochranu zemědělského půdního fondu. Výslovně upřednostnil zájmy ochrany přírody a krajiny deklarované vymezením nadregionálního systému biocentra Řežabinec nad ostatní veřejné zájmy. Není zde tedy důvodu k pochybnostem o přezkoumatelnosti závazného stanoviska.

35. Třetí námitkou žalobce brojí proti tomu, že orgán územního plánování postupoval nezákonně, když kompletně neposoudil přípustnost záměru dle hledisek, která mu ukládá ustanovení § 96b odst. 3 stavebního zákona. Ani tuto námitku soud nepřijal. Vzhledem k tomu, že žalobcův záměr byl shledán nepřípustným pro nesoulad s územně plánovací dokumentací, není pochyb o tom, že je rovněž nesouladný s cíli a úkoly územního plánování. Z tohoto důvodu nemusí být jeho další posuzování dle § 51 odst. 3 správního řádu prováděno, neboť byla zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět. Důvod pro vydání nesouhlasného závazného stanoviska, stejně jako zamítnutí žalobcovy žádosti o umístění stavby pro nesoulad s § 18 odst. 5 stavebního zákona, byly správními orgány řádně vyloženy a odůvodněny. Za situace, kdy byl záměr shledán nepřípustným, orgán územního plánování nepochybil, když se v souladu se zásadou procesní ekonomie Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 11 57 A 15/2020 zakotvenou v § 6 správního řádu nezabýval posuzováním dalších hledisek. Takový postup by se jevil jako nadbytečný, neboť záměr byl shledán nesouladným s územně plánovací dokumentací, a tudíž nepřípustným. Žalobci postupem správního orgánu nebylo upřeno právo na komplexní posouzení jeho záměru. Závěr a náklady řízení 36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. V Českých Budějovicích dne 12. října 2020 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 12 57 A 15/2020 Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.