57 A 17/2017

Rubrum

č. j. 57 A 17/2017 - 53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: X, narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Kateřinou Pohankovou sídlem Riegrova 2668/6c, české Budějovice proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2017, č. j. MV-15261-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobou doručenou dne 3. 11. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2017, č. j. MV-15261-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 2 57 A 17/2017 „správní řád“) změněny výroky I., II. a III. rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM- 20946-40/DP-2015 ze dne 16. 11. 2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 2 a 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, neboť údaje uvedené v dokladech, které byly k žádosti předloženy, neodpovídaly skutečnosti. Dále byla žádost zamítnuta podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza v návaznosti s § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když žalobce nesplnil podmínku dosažení úhrnného měsíčního příjmu. Konečně byla žádost žalobce zamítnuta podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území.

3. Žalobou napadeným rozhodnutím byly výroky změněny tak, že výrok I. zní: žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje dle ustanovení § 44a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 35 odst. 3 a ve spojení s ustanovením § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť výše jmenovaný cizinec předložil k žádosti doklady, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti; výrok II. zní: žádost se zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje dle ustanovení § 44a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 35 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 37 odst. 2 písm. b) a ve spojení s ustanovením § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť výše jmenovaný cizinec nepředložil zákonem požadovanou výši úhrnného měsíčního příjmu; výrok III. se zrušuje.

4. Žalobce namítá, že správní orgány postupovaly při posuzování žalobcovy situace ryze formalisticky. Není pravdou, že žalobce nemá dostatečně úzké vazby na své rodinné příslušníky, s nimiž na území České republiky žije. Stejně tak není pravdou, že žalobce není na území české republiky dostatečně integrován.

5. Žalobce vytýká žalovanému, že v napadeném rozhodnutí argumentuje trestnou činností, pro kterou byl v minulosti žalobce odsouzen, přestože sám žalovaný zrušil výrok, jímž nebyl žalobci prodloužen pobyt z důvodu páchání trestné činnosti. Žalovaný se dle žalobce dostatečně neřídil ustanovením § 87l písm. a), § 87m, § 76 písm. b), § 75 odst. 2 písm. g) a § 174a zákona o pobytu cizinců.

6. Dále žalobce vyjádřil nesouhlas stran skutkových a právních zjištění ohledně doložení úhrnného měsíčního příjmu žalobce. Žalobce doložil smlouvu o nájmu a výpovědí jeho strýce mělo být prokázáno, jakým způsobem jsou hrazeny veškeré náklady spojené s bydlením žalobce. Podle žalobce byly prokázány jeho náklady i příjmy.

7. Závěrem žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s jeho důkazními návrhy, důkazní situaci zestručnil a některé důkazy interpretoval zcela v rozporu s jejich obsahem. Vyjádření žalované 8. Ve stručném vyjádření k žalobě žalovaná konstatovala, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními správních orgánů a odmítá žalobní námitky jako nedůvodné. Žalovaná odkázala na žalobou napadené rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 3 57 A 17/2017 Obsah správních spisů 9. Dne 8. 7. 2015 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Součástí žádosti bylo, krom kopie cestovního dokladu, potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Český Krumlov o tom, že žalobce neměl ke dni 29. 6. 2015 splatný nedoplatek na pojistném, penále a přirážce k pojistnému, potvrzení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj o neexistenci daňových nedoplatků, pojistná smlouva o pojištění cizince uzavřená s pojišťovnou Slavia, dále byla přílohou smlouva o nájmu bytu ze dne 15. 5. 2015 k nájmu bytové jednotky na adrese N. Frýda 1239/9, České Budějovice, uzavřená mezi Š.K. a H.K. jako pronajímateli na straně jedné a H.T.K. jako nájemcem na straně druhé, přičemž žalobce byl ve smlouvě uveden jako jedna ze čtyř osob užívajících bytovou jednotku. Dále byl přílohou platební výměr Finančního úřadu pro Jihočeský kraj na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014, výpis z veřejné části Živnostenského rejstříku ze dne 7. 7. 2015, podle kterého má žalobce živnostenské oprávnění č. 1 volné živnosti k předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a živnostenské oprávnění č. 2 ke koncesované živnosti spočívající v prodeji kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin.

10. Správní orgán I. stupně vyzval dne 18. 8. 2015 (výzva č. j. OAM-20946-11/DP-2015 převzata žalobcem dne 27. 8. 2015) žalobce k odstranění vad žádosti, a to k doložení dokladu o zajištění finančních prostředků na území dle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kterým byl myšlen doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečně odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Správní orgán I. stupně konstatoval, že dle dosud předložených dokladů nemůže stanovit částku úhrnného měsíčního příjmu žalobce, neboť nemohl ustanovit počet osob žijících ve společné domácnosti se žalobcem. V souvislosti s uvedeným správní orgán I. stupně přerušil řízení usnesením č. j. OAM-20946-12/DP-2015 po dobu plynutí lhůty k odstranění nedostatků žádosti.

11. Sdělením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 18. 8. 2015, č. j. KRPC-131415-137/TČ-2013-020281 byl správní orgán I. stupně informován o tom, že dne 8. 4. 2014 byla na žalobce podána obžaloba pro podezření ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestní stíhání se žalobcem bylo podmíněně zastaveno se stanovením zkušební doby v trvání 1 roku.

12. Dne 3. 9. 2015 dodal žalobce správnímu orgánu I. stupně platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 č. j. 1343334/15/2206-50523-304083 a přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2014. Dne 10. 9. 2015 žalobce dodal ověřenou kopii nájemní smlouvy uzavřené mezi Š.K. a H.K. jako pronajímateli na straně jedné a žalobcem jako nájemcem na straně druhé. Podle této nájemní smlouvy byl nájem bytové jednotky na adrese N. F. X, Č. B. sjednán ode dne 1. 6. 2015 na dobu neurčitou a výše nájemného byla uvedena 2 400 Kč měsíčně včetně nákladů na spotřebu energií. Smlouva byla podepsána dne 28. 8. 2015. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 4 57 A 17/2017 13. Správní orgán I. stupně předvolal žalobce k výslechu na den 8. 10. 2015.

14. Lustrací z evidence rejstříku trestů fyzických osoby bylo zjištěno, že byl žalobce dne 12. 10. 2011 odsouzen za úmyslný trestný čin spáchaný podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ke dvěma letům, se zkušební dobou na tři roky. Dne 1. 1. 2013 byl žalobce amnestován.

15. V rámci prováděného výslechu dne 14. 10. 2015 žalobce odpověděl na veškeré otázky položené mu správním orgánem I. stupně. Výzvou č. j. OAM-20946-40/DP-2015 ze dne 27. 1. 2016 byl žalobce vyzván k možnosti uplatnění svých práv zakotvených v § 36 odst. 3 správního řádu ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení výzvy. Této možnosti žalobce využil dne 15. 2. 2016 s tím, že se prostřednictvím právní zástupkyně k podkladům vyjádří do 22. 2. 2016. Ve vyjádření k podkladům bylo konstatováno, že by měl správní orgán vážit okolnosti spáchání trestných činů, neboť v případě prvního trestného činu loupeže podlehlo odsouzení žalobce amnestii prezidenta republiky, tudíž se na žalobce hledí, jako by nebyl odsouzen. V případě druhého činu měl správní orgán I. stupně vzít v potaz užití odklonu ve formě zastavení trestního stíhání a také nízký stupeň závažnosti přečinu pro společnost, stejně jako skutečnost, že se žalobce na přečinu podílel pouze okrajově. Dne 7. 3. 2016 žalobce prostřednictvím právní zástupkyně vyjádření doplnil o tvrzení, že smlouvou o nájmu ze dne 28. 8. 2015 byla věrohodně prokázána částka tvořící náklady vynaložené na bydlení, když navíc podle obecně závazné vyhlášky města č. 1/2012 činí poplatek za svoz odpadu částku 680 Kč. Žalobce dále navrhl doplnění dokazování výslechem žalobcova strýce V.T.D., nar. X. Svědek byl předvolán a dne 2. 5. 2016 byl vyslechnut.

16. Dne 18. 7. 2016 byl žalobce opětovně vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 3. 8. 2016 byl žalobce seznámen s podklady s tím, že se do 8. 8. 2016 k podkladům vyjádří.

17. Dne 16. 11. 2016 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 2 a 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, neboť údaje uvedené v dokladech, které byly k žádosti předloženy, neodpovídaly skutečnosti. Dále byla žádost zamítnuta podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza v návaznosti s § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když žalobce nesplnil podmínku dosažení úhrnného měsíčního příjmu. Konečně byla žádost žalobce zamítnuta podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu žalobce na území. Správní orgán I. stupně měl za prokázané, že žalobce nesplnil podmínku podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť písemnosti, kterými žalobce dokládal svůj úhrnný čistý měsíční příjem pro pobyt na území ČR, neodpovídaly skutečnosti. Pochybnosti správního orgánu I. stupně panovaly zejména co do výše úhrnného měsíčního příjmu a co do vynaložené výše nákladů spojených s bydlením ve vztahu k nájemním smlouvám. Ty byly předloženy celkem dvě, v první smlouvě byla uvedena výše nájmu 9 500 Kč včetně energií, avšak nebyla započtena úhrada za svoz odpadu. Druhá nájemní smlouva pak byla uzavřena s žalobcem jako s jediným nájemcem a částka nájemného činila 2 400 Kč. Strýc žalobce při výslechu potvrdil výši nájemného 9 500 Kč s tím, že všechny ubytované osoby se na placení nákladů na bydlení podílejí společně. Podle správního Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 5 57 A 17/2017 orgánu I. stupně byla smlouva ze dne 28. 8. 2015 předložena účelově, neboť z ostatních okolností bylo zřejmé, že předmětnou nemovitost obývají čtyři osoby, jež hradí společné nájemné 9 500 Kč. Správní orgán I. stupně vycházel při určení nákladů na bydlení z normativně stanovených nákladů na bydlení pro 4 osoby ve výši 18 947 Kč. V případě žalobce je pak určující částka životního minima stanovena ve výši 10 940 Kč a určující částka, kterou měl žalobce povinnost doložit jako svůj minimální úhrnný měsíční příjem, měla činit 29 887 Kč. Správní orgán zaznamenal i rozpory v jednotlivých výpovědích žalobce a svědka, neboť ze zjištěných skutečností se mu činnost žalobce, která měla být samostatnou podnikatelskou činností, jevila spíš jako činnost závislá. Správní orgán I. stupně učinil závěr, že žalobce věrohodně neprokázal skutečné odůvodněné náklady vynakládané na bydlení, ani svůj úhrnný měsíční příjem. Takto zjištěný skutkový stav odpovídal důvodům pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

18. V případě výroku II. prvostupňového rozhodnutí bylo posouzeno chování žalobce jako závadové, neboť žalobce byl v roce 2011 odsouzen za spáchání trestného činu a v roce 2014 bylo trestní stíhání pro přečin podmíněně zastaveno. Tyto skutečnosti odůvodňovala aplikaci ustanovení pro jinou překážku pobytu cizince na území ČR, a to i přesto že byly v souvislosti s prezidentskou amnestií zahlazeny.

19. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 12. 2016 odvolání, kterým napadal výrokovou část rozhodnutí. Výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 12. 12. 2016 byl žalobce vyzván k odůvodnění odvolání v rozsahu stanoveném v § 82 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 2 správního řádu. Žalobce namítal, že dostatečně prokázal odůvodněné náklady spojené s bydlením. Dále důrazně namítal postup správního orgánu I. stupně ohledně posouzení závadovosti jeho chování. Žalobce konstatoval, že byl ohledně trestné činnosti spáchané v roce 2011 amnestován a jeho pozdější škodlivé jednání vyvolalo odklon ve formě podmíněného zastavení trestního stíhání. Závěrem žalobce nesouhlasil ze závěry správního orgánu I. stupně stran přiměřenosti zásahu do osobního života žalobce napadeným rozhodnutím.

20. Dne 2. 10. 2017 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jímž byly změněny výroky prvostupňového rozhodnutí, jak je uvedeno výše, a výrok III. byl zrušen. Žalovaná konstatovala, že skutečně nebylo možné z předložených dokladů určit úhrnný měsíční příjem žalobce a společně posuzovaných osob. Dále uvedla, že tvrzení správního orgánu I. stupně o tom, že příjmy žalobce pocházejí ze závislé činnosti, nemá oporu ve spise a není nikterak důkazně podloženo. Tato skutečnost však neměla mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí, neboť skutečný příjem žalobce a společně posuzovaných osob nebyl doložen v požadované výši, čímž nebyla splněna podmínka § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná na základě uvedeného modifikovala výrok I. prvostupňového rozhodnutí a vypustila z něj odkaz na nadbytečné ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. U tohoto výroku pak stejně jako u výroku II. prvostupňového rozhodnutí žalovaná vypustila zmínku o udělení víza, resp. zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dní a nahradila jej tím, že se žádost zamítá a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje.

21. Závěrem žalovaná shledala jako důvodnou námitku stran trestné činnosti žalobce a proto výrok III. prvostupňového rozhodnutí zrušila. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 6 57 A 17/2017 Právní názor soudu 22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 30. 5. 2018.

23. Žaloba není důvodná.

24. Ohledně žalobní námitky vztahující se k pevnosti vazeb na rodinné příslušníky žijící na území ČR a integrace žalobce na tomto území má krajský soud za to, že žalovaná správně vyhodnotila, že napadeným rozhodnutím nebude nepřiměřeným způsobem zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce navíc žádné konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly intenzitu zásahu do rodinného a soukromého života, netvrdil. V dané věci se jedná o návrhové řízení a tudíž je to žalobce, kdo je zatížen důkazním břemenem ohledně doložení skutečností, které uvádí. Žalobce snesl pouze holé tvrzení o tom, že napadeným rozhodnutím bude neúměrně zasaženo do rodinného a soukromého života žalobce. Ze svědeckých výpovědí však soud neshledal žádný argument, který by odůvodňoval domnívat se, že zpřetržením vazby mezi strýcem a žalobcem dojde k nepřiměřenému zásahu do rodinné sféry žalobce. Kromě osob, s nimiž žalobce sdílí domácnost, nejsou soudu známy žádné jiné osoby, které by byly na žalobce jakýmkoliv způsobem, ať už emočně nebo ekonomicky, fixovány. Ohledně osob, s nimiž žalobce sdílí domácnost, je soudu známo pouze to, že s žalobcem žijí v jedné bytové jednotce, a příležitostně si vypomáhají, ale žádné hlubší vazby v průběhu správního řízení tvrzeny nebyly. Krajský soud má za to, že výkonem napadeného rozhodnutí nebude nepřiměřeně zasaženo do rodinného a soukromého života žalobce. Krajskému soudu, stejně jako v rámci správního řízení, nebyly předloženy žádné důkazy, které by tvrzení žalobce osvědčovaly a mohly by být vyhodnoceny ve prospěch žalobce stran zásahu do soukromého života v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí. Tuto žalobní námitku soud shledal jako nedůvodnou.

25. Další žalobní námitkou žalobce upozornil na argumentaci žalované ohledně trestné činnosti žalobce a konstatoval, že se žalovaná neřídila uvedenými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Tuto námitku považuje krajský soud za zcela nedůvodnou, neboť se nezakládá na pravdě. Žalovaná v napadeném rozhodnutí odkázala na trestní historii žalobce pouze na jednom místě, když konstatovala, že opakované protiprávní jednání, kterého se žalobce v minulosti dopustil, svědčí o nedostatečné integraci žalobce na území České republiky. Žalovaná následně zcela správně vyhodnotila, že v případě žalobce nelze použít zákonnou úpravu obsaženou v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť zde se nejednalo o zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Z toho důvodu výrok III. prvostupňového rozhodnutí žalovaná zrušila.

26. Je potřeba připomenout, že žalobce byl pro trestný čin spáchaný v roce 2011 amnestován. Pro přečin spáchaný společně se strýcem a jeho družkou v roce 2014 bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a usnesením ze dne 14. 3. 2016, č. j. 4T 68/2014-611 bylo Okresním soudem v Českém Krumlově rozhodnuto, že se žalobce osvědčil. Podle § 308 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů platí, že pokud obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne orgán, který v prvním stupni trestní Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 7 57 A 17/2017 stíhání podmíněně zastavil, že se osvědčil. Právní mocí tohoto rozhodnutí pak nastávají účinky zastavení trestního stíhání.

27. Trestní minulost tudíž nemohla být důvodem pro neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky a žalovaná v souladu s apelačním principem, na kterém stojí odvolací řízení, změnila část prvostupňového rozhodnutí postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a zrušila výrok III. prvostupňového rozhodnutí.

28. Krajský soud neshledal jako důvodnou ani námitku vztahující se k chybnému skutkovému a právnímu zjištění správních orgánů ohledně úhrnného měsíčního příjmu žalobce. Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že žalobce neprokázal celkovou výši nákladů na bydlení svojí osoby a osob s ním společně posuzovaných. V rámci správního řízení byly správnímu orgánu I. stupně předloženy dvě nájemní smlouvy, z nichž žádná však neprokazuje dostatečně věrohodným způsobem skutečnou výši nákladů spojených s bydlením. Prvně předložená nájemní smlouva byla uzavřená mezi majiteli bytové jednotky na adrese N. F. X, Č. B. jako pronajímateli a H.T.K. jako nájemnicí. Sjednaná výše nájemného v této smlouvě činila 9 500 Kč. Smlouva obsahovala ustanovení o tom, že bytovou jednotku budou společně s nájemnicí užívat další tři osoby, a to žalobce, strýc žalobce a syn nájemnice. Následně předložil žalobce správnímu orgánu I. stupně novou nájemní smlouvu uzavřenou dne 28. 8. 2015 mezi žalobcem jako nájemcem a majiteli bytové jednotky jako pronajímateli. V druhé nájemní smlouvě byla částka nájemného stanovena ve výši 2 400 Kč, přičemž z uvedené částky je 750 Kč příspěvek na spotřebu energií v bytové jednotce. Ani jedna smlouva neobsahovala způsob, jakým se hradí svoz odpadu.

29. Náklady na bydlení jsou tvořeny nejen nájemným či jinou částkou placenou za poskytnutí ubytování, ale také veškerými náklady na energie (plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva), jsou-li zmíněné náklady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu nebo jiného prostoru určeného k bydlení, a nejsou-li součástí nájemného. V případě, že správnímu orgánu vznikne pochybnost o věrohodnosti způsobu prokázání vynaložených nákladů, je oprávněn takovou okolnost prověřit. Pochybnosti vznikly správnímu orgánu I. stupně v souvislosti s nedoloženou výší poplatku za svoz odpadu a současně s předkládáním rozdílných nájemních smluv. Z první smlouvy se podává, že nájemné je hrazeno všemi čtyřmi osobami užívajícími byt, a to nerozdílně, což bylo potvrzeno i výslechem svědka, strýce žalobce. V takovém případě by byli ostatní nájemci bytové jednotky považováni za osoby společně posuzované ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o životním minimu). Naopak druhá nájemní smlouva měla označit jako jediného nájemce bytové jednotky žalobce, který sám měl hradit nájemné v uvedené výši. Tímto postupem žalobce neprokázal věrohodným způsobem výši částky vynakládané na bydlení, neboť z výpovědi svědka ze dne 2. 5. 2016 bylo zjištěno, že náklady na bydlení se dělí rovným dílem mezi všechny 4 osoby, které společně obývají bytovou jednotku. Současně bylo z výpovědi zjištěno, že nájemní smlouva k bytové jednotce existuje pouze jediná společná a není pravdou, že by měl každý zvlášť vyhotovenou nájemní smlouvu vztahující se vždy jen k jediné osobě ze čtyř nájemců. Toto ostatně nepřímo potvrdil i žalobce, když při výslechu uvedl, že druhou nájemní smlouvu předložil, neboť se domníval, že správní orgán požaduje nájemní smlouvu uzavřenou pouze s žalobcem. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 8 57 A 17/2017 30. Správní orgán I. stupně byl povinen postupovat podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je cizinec k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob; (…). Za využití logického výkladu citované právní normy lze dospět k závěru, že zákonodárce cizinci umožnil určit náklady spojené s bydlením a tím prokázat, že cizinec vynaloží na bydlení své osoby a osob společně posuzovaných částku nižší, než je částka normativních nákladů na bydlení. Vzhledem k tomu, že se nejedná o povinnost, ale možnost cizince takto určit náklady vynakládané na bydlení, nastupuje v případě, že cizinec této možnosti nevyužije, aplikace nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení, neboť nepředložení dokladu potvrzujícího skutečnou výši nákladů na bydlení nepředstavuje vadu žádosti ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 5 A 153/2013 – 38, všechny rozsudky dostupné na www.nssoud.cz).

31. Správní orgán I. stupně určil úhrnný měsíční příjem žalobce ve výši 11 408 Kč. Při určení nákladů na bydlení vycházel správní orgán I. stupně z normativně stanovených nákladů na bydlení pro 4 osoby ve výši 18 947 Kč podle nařízení vlády č. 395/2015 Sb., kterým se pro určení příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory pro rok 2016 stanoví výše nákladů srovnatelných s nájemným, částek, které se započítávají za pevná paliva, a částek normativních nákladů na bydlení. V případě žalobce byla částka životního minima stanovená ve výši 10 940 Kč. Součet částek životního minima a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení pro rok 2016 byl ve výši 29 887 Kč (10 940 Kč + 18 947 Kč), což je částka prokazatelně vyšší, než zjištěný měsíční příjem žalobce. Soud poukazuje na nepřesnost ve výpočtu správního orgánu I. stupně, neboť ten vycházel z nesprávně stanovené výše nákladů na bydlení. Správní orgán I. stupně použil pro svůj výpočet číselný údaj uvedený pro hlavní město Prahu v částce 18 947 Kč, přestože byla žalobcem uvedená adresa pobytu dle nájemní smlouvy N. F. X, Č. B. Podle nařízení vlády č. 395/2015 činila výše částky normativních nákladů na bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy pro 4 osoby v obci s počtem obyvatel 50 000 – 99 999, kam se řadí i město České Budějovice, 14 905 Kč. Pro určení nákladů na bydlení tak měl být užit údaj 14 905 Kč a konečný součet částek životního minima a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení pro rok 2016 měl být stanoven ve výši 25 845 Kč. Nesprávný výpočet správního orgánu I. stupně však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť i za použití správného údaje konečný výsledek přesahuje výši úhrnného měsíčního příjmu žalobce. Nutno rovněž konstatovat, že nesprávný výpočet žalobce v podané žalobě nenamítal, proto i soud považuje za nehospodárné jakkoliv modifikovat napadené rozhodnutí pouze kvůli nesprávnému údaji stran výše částky normativních nákladů na bydlení.

32. Správní orgán I. stupně tudíž správně shledal, že úhrnný měsíční příjem žalobce nepokrýval částky stanovené v § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nebyla tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 9 57 A 17/2017 33. Krajský soud považuje skutková zjištění správních orgánů za správná, neboť žalobce neprokázal skutečné odůvodněné náklady vynakládané na bydlení, stejně tak neprokázal svůj úhrnný měsíční příjem.

34. Jako zcela neopodstatněnou shledal krajský soud poslední žalobní námitku o tom, že se žalovaná nevypořádala s důkazními návrhy žalobce a některé důkazy interpretovala v rozporu s jejich obsahem. Žalobce v souvislosti s touto námitkou neuvedl žádný konkrétní důkaz, který měl být žalovanou nesprávně vyhodnocen, interpretován, nebo opomenut. Krajský soud připomíná, že není jeho povinností domýšlet za žalobce obsah jeho námitky. Je pouze na žalobci, jakou argumentaci soudu předloží a jakým způsobem odůvodní namítané skutečnosti. Vzhledem k tomu, že krajskému soudu není vůbec zřejmé, které důkazní návrhy měla žalovaná opomenout, nezbylo mu, než se touto obecnou námitkou věcně nezabývat. Závěr a náklady řízení 35. Krajský soud uzavřel, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a obě správní rozhodnutí jsou přezkoumatelná. V dané věci soud shledal, že žaloba důvodná nebyla a nebyly zjištěny žádné vady řízení, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitek, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které původně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o úspěšnou žalovanou, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P. 10 57 A 17/2017 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 30. května 2018 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.