57 A 2/2019

Rubrum

č. j. 57 A 2/2019 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců a soudců JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce: K.D., poskytovatel zdravotnických služeb na pracovišti zdravotnického zařízení s názvem Hematologické a transfuzní oddělení Tábor se sídlem X zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5 – Smíchov, Štefánikova 75/48 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví České republiky, sídlem Praha 2, Palackého náměstí 375/4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2019, čj. MZDR 54187/2018-2/PRO, takto:

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2018, č. j. KUJCK 142773/2018, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., kterého se dopustil tím, že ve lhůtě do 15 dnů ode dne 19. 6. 2018, kdy se dozvěděl o pravomocném uložení trestu odnětí svobody v délce 5,5 roku, tj. do 4. 7. 2018 nesplnil oznamovací povinnost týkající se změny Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 57 A 2/2019 údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění, dle ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 372/2011 Sb., tj. o změně jeho bezúhonnosti, kdy za uložený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce proti shora citovanému rozhodnutí zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce v žalobě poukázal na průběh správního řízení před správními orgány, kdy poukázal na odůvodnění rozhodnutí, neboť žalobce přestože věděl, že byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tuto skutečnost neoznámil příslušnému orgánu státní správy oprávněnému k vydání oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

3. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce byl uznán vinným za zvlášť závazný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, přičemž trest zákazu činnosti mu nebyl uložen. Žalobce má proto za to, že zákaz činnosti byl posuzován v řízení soudním, čímž byla posouzena i předběžná otázka, kterou by jinak byl oprávněn meritorně rozhodovat orgán veřejné správy. Žalobce neměl ani povědomost o tom, že by mu vznikla povinnost oznamovat, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti do 4. 7. 2018, jak je to uvedeno v rozhodnutí. Žalobce má za to, že trestnými rozsudky je orgán veřejné správy vázán, přestože je odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb v pravomoci krajského úřadu, ne však v případě, byla-li již tato okolnost posuzována v trestním řízení.

4. Dále je žalobcem namítáno, že správní orgány nehodnotily možnost exkulpace, jestliže v rozhodnutí prvostupňovém bylo toto pouze konstatováno. V souvislosti s tím žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 188/2012-30 ze dne 18. 4. 2013, podle něhož s odkazem na č. l. 1 odst. 1 Ústavy může disfunkce ve fungování orgánů veřejné moci s ohledem na individuální okolnosti případu, představovat exkulpační či liberační důvod v oblasti správně právní odpovědnosti, pokud se takové selhání podstatnou měrou podílelo na vzniku formálně protiprávního jednání jednotlivce nebo protiprávního stavu.

5. Dále žalobce poukázal na to, že bylo konstatováno správními orgány, že u podnikající fyzické osoby se v řízení o přestupek nezkoumá subjektivní stránka, tedy kritérium zavinění. Žalobce poukázal na to, že v případech objektivní odpovědnosti, jednalo-li by se o ní, byť se nedomnívá, kdy otázka zavinění nemá význam a není proto možné vyvinění, zákon umožňuje zproštění se odpovědnosti, tedy liberací. Toto bylo namítnuto v odvolání, ale nebylo žalovaným hodnoceno vůbec. Žalobce má za to, s odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 As 188/2012 - 30, že není dán důvod pro podání oznámení z jeho strany a představuje tento postup liberační důvod. V jeho případě měla být zkoumána objektivní stránka, jelikož každé deliktní jednání musí naplňovat znaky, které jej charakterizují, jako je například zavinění.

6. Dále žalobce namítá, že správní orgán měl vyčkat do právní moci rozhodnutí krajského úřadu o zrušení jeho registrace, proti němuž podával odvolání. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a proti rozsudku soudu I. stupně návrh na obnovu řízení, proto považuje vydání rozhodnutí o zrušení jeho registrace za předčasné. Žalobce se domnívá, že pokud řízení nebylo přerušeno, jak navrhoval, bylo to k jeho újmě a v rozporu s právem na spravedlivé řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 57 A 2/2019 7. Dále žalobce zcela doslovně cituje ustanovení zákona o zdravotních službách, kdy v souvislosti s ustanovením § 17 písm. a) zákona o zdravotních službách má za to, že by se bezúhonnost měla vykládat ve vztahu k tomuto ustanovení, podle něhož oprávnění k poskytování zdravotních služeb nelze udělit fyzické osobě, které byl soudem uložen zákaz činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb, a to po dobu trvání tohoto zákazu, čemuž koresponduje možnost odejmutí tohoto oprávnění, došlo-li by k tomuto vyslovení v době vydaného oprávnění. Tedy, že krajský úřad nebyl oprávněn s ohledem na neuložení zákazu činnosti odejmout žalobci oprávnění k poskytování zdravotních služeb a rovněž proto žalobce neměl povinnost své odsouzení oznamovat.

8. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Poukázal na § 21 odst. 3, § 23 odst. 1 písm. a), § 16 a § 13 odst. 1 zákona o zdravotních službách. Žalovaný má za to, že jestliže žalobce byl odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu a přečin podvodu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, byl pak povinen podle § 21 odst. 1 zákona o zdravotních službách písemně oznámit správnímu orgánu všechny změny týkající se údajů uvedených v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Předběžnou otázkou v rámci předmětného správního řízení není to, že soud žalobci neuložil trest zákazu činnosti. Je potřeba rozlišovat zákaz činnosti, jakožto možný trest uložený v trestním řízení a podmínku bezúhonnosti upravenou zákonem o zdravotních službách. Uložení či neuložení trestu zákazu činnosti, proto nemá vliv na předmětné přestupkové řízení. Není pravdivé tvrzení, že by žalobce nehodnotil možnost exkulpace, neboť na straně 6 napadeného rozhodnutí se uvedenou námitkou zabýval. Žalobce však nevynaložil veškeré úsilí, aby přestupku zabránil, toto prokázáno nebylo. Otázka, zda bude či nebude žalobci registrace nestátního zdravotního zařízení zrušená, není v případě projednávaného přestupku relevantní. Řízení o přestupku je na probíhajícím řízení z moci úřední zcela nezávislé a nepředstavuje ani překážku „ne bis in idem“, ale ani otázku předběžnou pro řízení o přestupku. Rovněž skutečnost, že byly ze strany žalobce podány mimořádné opravné prostředky, a to dovolání proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu, rovněž tak i návrh na obnovu řízení, nemá na předmětné řízení žádný vliv, neboť rozsudek Vrchního soudu nabyl právní moci a tím žalobce přestal splňovat podmínku pro udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a to podmínku bezúhonnosti, a proto byl povinen tuto skutečnost krajskému úřadu oznámit. Nesplnění této oznamovací povinnosti, pak naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 117 odst. 4 písm. c) zákona o zdravotních službách.

9. Žalovaný poukázal na to, že je potřeba rozlišovat zákaz činnosti ukládaný soudy v trestním řízení jako jeden z možných trestů podmínky bezúhonnosti upravenou zákonem o zdravotních službách, kdy žalobce tyto dvě věci považuje nesprávně za totožné. Žalovaný má za to, že bez ohledu zda je skutečně trest zákazu činnosti uložen či není, v případě, že byl žalobce pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, pak zákon o zdravotních službách spojuje následek pozbytí bezúhonnosti odejmutím oprávnění k poskytování služeb dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách. Proto krajský úřad musel oprávnění odejmout.

10. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti:

11. Dne 12. 10. 2018 bylo zahájeno se žalobcem řízení o přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., neboť se krajský úřad dozvěděl, že žalobce byl dne 19. 6. 2018 pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně na dobu 5 let a 6 měsíců. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 57 A 2/2019 Žalobce právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 84/2017 přestal splňovat podmínku bezúhonnosti dle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., přičemž dle § 21 odst. 1, 2 zákona č. 372/2011 Sb., byl žalobce jako poskytovatel zdravotnického zařízení povinen oznámit změny týkající se údajů uvedených rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb a dále všechny změny týkající se údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění a předložit o těchto změnách doklady.

12. Dne 19. 10. 2018 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno vyjádření žalobce k oznámení o zahájení řízení, ve kterém žalobce uvedl, že neměl povědomost o tom, že by mu vznikla povinnost podle § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 372/2011 Sb. oznamovat, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti a dále bylo žalobcem poukázáno na to, že mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře č. j. 9 T 13/2017- 1627 nebyl uložen trest zákazu činnosti, přestože byl státní zástupkyní navrhován. Státní zástupkyně se odvolala, neboť nebyl trest zákazu činnosti uložen, ovšem rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 84/2017 ze dne 19. 6. 2018 bylo odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnuto. Žalobce má proto za to, že nepřestal splňovat podmínku bezúhonnosti, neboť při posuzování bezúhonnosti je nutné vycházet z toho, že předběžná otázka, zda žalobce splňuje podmínku bezúhonnosti či nikoliv, byla již pravomocně vyřešena v rámci trestního řízení a jeho závěrem je orgán veřejné správy vázán. Proto žalobce pak neměl povinnost oznamovat, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti.

13. Ve správním spise je založeno rozhodnutí o zrušení registrace ze dne 1. 11. 2018 č. j. KUJCK 134643/2018/OSVZ. Proti tomuto rozhodnutí bylo rovněž ze strany žalobce podáno odvolání, které bylo jako nedůvodné zamítnuto.

14. Ze sdělení žalobce ze dne 7. 11. 2018 vyplývá, že žalobce má za to, že i v případě, že by mu byla zrušená registrace k poskytování zdravotních služeb, nemohl naplnit skutkovou stránku přestupku, z důvodu nedostatku subjektivní stránky, případného deliktního jednání.

15. Ve správním spise je založeno rozhodnutí, na základě kterého byla žalobci vydána registrace pro obor zdravotník - péče hematologie a transfúzní lékařství, vnitřní lékařství s platností od 1. 10. 1992.

16. Krajský úřad Jihočeského kraje v Českých Budějovicích vydal dne 22. 11. 2018 rozhodnutí č. j. KUJCK 142773/2018, kterým byl žalobce jako poskytoval zdravotních služeb uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., kterého se dopustil tím, že ve lhůtě do 15 dnů ode dne 19. 6. 2018, kdy se dozvěděl o pravomocném uložení trestu odnětí svobody v délce 5,5 roků, tj. do 4. 7. 2018, nesplnil oznamovací povinnost týkající se změny údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění dle § 21 odst. 1, 5 zákona č. 372/2011 Sb., tedy o změně jeho bezúhonnosti. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč.

17. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž v odvolání zejména namítal, že neměl povědomost o tom, že by mu vznikla povinnost dle § 21 odst. 1, 2 zákona o zdravotních službách oznamovat, že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, jestliže mu nebyl uložen v rámci trestního řízení zákaz činnosti, jestliže trestní soudy rozhodly tak, že mu nebyl uložen zákaz činnosti, nebyl pak dán důvod pro oznámení z jeho strany, když tato skutečnost představuje dle žalobce liberační důvod. Dále žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 57 A 2/2019 má za to, že na jeho strany mě jako podnikající fyzické osoby je dána také subjektivní odpovědnost a krajský úřad měl proto hodnotit její zavinění. Rovněž měl správní orgán vyčkat právní moci rozhodnutí o zrušení registrace, proti němuž žalobce se odvolal. Dále poukázal na § 17 písm. a) zákona o zdravotních službách, dle něhož je nutno bezúhonnost vykládat tak, že nelze udělit oprávnění k poskytování zdravotních služeb osobě, které byl uložen soudem zákaz činnosti spočívající v poskytování zdravotních služeb. Při posuzování bezúhonnosti je tedy dle žalobce nutno vycházet z toho, že otázky, jejichž řešení by jinak bylo v kompetenci správního orgánu, byly již v daném případě vyřešeny v rámci trestního řízení a jeho závěrem je pak správní orgán podle § 57 odst. 3 správního řádu vázán.

18. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 7. 1. 2019 bylo odvolání žalobce jako nedůvodné zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že jestliže byl žalobce pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 5,5 roku, bylo jeho povinností ve smyslu § 21 odst. 1, 2 zákona o zdravotních službách písemně oznámit tuto skutečnost příslušnému správnímu orgánu, jelikož i tato skutečnost je důvodem pro odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Žalovaný má za to, že bez ohledu na to byl žalobci uložen trest zákazu činnosti či nikoliv, jestliže byl žalobce odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přestal splňovat podmínku bezúhonnosti a bylo jeho povinností tuto skutečnost správnímu orgánu oznámit. V daném případě se jedná o objektivní odpovědnost, proto správní orgán nezkoumal subjektivní stránku jednání pachatele. Podnikající fyzická osoba odpovídá za své jednání bez ohledu na zavinění. Nezáleží tedy na tom, zda pachatel jednal v dobré víře, že není povinen správnímu orgánu nic oznamovat s ohledem na předmětné rozsudky o zákazu činnosti. Podstatné je, že odvolatel naplnil skutkovou podstatu přestupku. Žalobce nevynaložil jakékoliv úsilí, aby spáchání trestu zabránil, tedy, aby učinil vše, aby k protiprávnímu jednání nedošlo, pro to v tomto případě žádný liberační důvod shledán nebyl.

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda bylo povinností žalobce oznámit, že byl pravomocně odsouzen pro trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, přestože mu nebyl udělen trest k zákazu činnosti. Rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl žalobce uznán vinným pro zvlášť závazný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a pro přečin podvodu § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku nabyl právní mocí dne 19. 6. 2018.

21. Z § 117 odst. 1 písm. e) zákona o zdravotních službách č. 372/2001 Sb. vyplývá, že poskytovatel se dopustí přestupku tím, že nesplní oznamovací povinnost podle § 21 odst. 1, mimo jiné. Podle § 21 odst. 1 poskytovatel je povinen písemně oznámit příslušnému správnímu orgánu všechny změny týkající se údajů uvedených v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb a dále všechny změny týkající se údajů v dokladech předkládaných se žádostí o udělení oprávnění a předložit o těchto změnách doklady, pokud by mohly být důvodem pro pozastavení, změnu, zrušení nebo zánik oprávnění. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení poskytovatel je povinen změny oznámit do 15 dnů ode dne, kdy se o nich dozvěděl. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 57 A 2/2019 22. Z § 22 zákona č. 250/2016 Sb. vyplývá, že je podnikající fyzická osoba pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo při jejím podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a podnikající fyzická osoba svým jednáním porušila právní povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě nebo fyzické osobě. V daném případě žalobce byl pravomocným rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 uznán vinným pro shora uvedené trestné činy, proto ve smyslu § 21 odst. 2 byl povinen tuto skutečnost oznámit, a to do 15 dnů ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl. Žalobce však toto neučinil, proto se dopustil přestupku dle § 117 odst. 1 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., neboť nesplnil oznamovací povinnost podle § 21 odst. 1, 2 zákona o zdravotních službách.

23. Žalobcem je nedůvodně namítáno, že s ohledem na to, že mu nebyl uložen zákaz činnosti, neměl povědomost o tom, že by měl povinnost oznamovat, to že přestal splňovat podmínku bezúhonnosti. U přestupku podnikající fyzické osoby se nezkoumá subjektivní stránka, neboť se jedná o objektivní odpovědnost. V případě odpovědnosti podnikající fyzické osoby objektivní odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění podnikající fyzické osoby, kdy je rozhodné pouze protiprávní jednání, jeho negativní následek a příčinná souvislost mezi tímto jednáním a následkem. Žalobce porušil ustanovení § 21 odst. 1, 2, jestliže písemně neoznámil, že byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, kdy žalobce se tohoto jednání dopustil v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Obviněný tedy naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 117 odst. 1 písm. e) zákona o zdravotních službách. Je zcela nerozhodné, že žalobci nebyl uložen trest zákazu činnosti, jestliže je mu dle § 21 zákona o zdravotních službách uložena povinnost písemně oznámit všechny změny týkající se údajů uvedených v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, proto měl žalobce povinnost tuto skutečnost oznámit krajskému úřadu, že byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, neboť tato skutečnost je i důvodem odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.

24. Zcela nesprávně je žalobcem argumentováno, že v rámci trestního řízení byla posouzena i předběžná otázka, kterou by jinak byl oprávněn meritorně rozhodovat orgán veřejné správy, kdy je orgán veřejné správy těmito trestními rozsudky vázán, proto v tomto případě odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb není v pravomoci krajského úřadu, jestliže tato skutečnost byla posuzována již v trestním řízení.

25. Soud má za to, že trestní rozsudky nelze považovat dle obsahu, že jimi byla posouzena předběžná otázka, jestliže nebyl uložen trest zákazu činnosti, neboť uložení či neuložení trestu zákazu činnosti nemá vliv na uvedené přestupkové řízení, kdy žalobci je kladeno za vinu porušení ustanovení § 21 zákona o zdravotních službách. Zcela je lichá pak námitka žalobce, že byla těmito trestními rozsudky posouzena předběžná otázka, o které by měl jinak rozhodnout správní orgán, neboť řízení o přestupku, kdy žalobci je kladeno za vinu porušení ustanovení § 21 zákona o zdravotních službách je zcela samostatným řízením, které je zcela nezávislé na řízení trestním, na základě kterého byl žalobci uložen trest. V daném případě totiž zákon o zdravotních službách, a to § 23 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, na základě toho, že žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, spojuje následek pozbytí bezúhonnosti odejmutí oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Soud proto uzavřel, že zcela nesprávně je odkazováno žalobcem na § 57 správního řádu, že se jedná o předběžnou otázku v případě, že trestním rozsudkem nebyl žalobci uložen trest zákazu činnosti, neboť o předběžnou otázku se v žádném případě nejedná. Předběžnou otázku v rámci tohoto řízení není to, že soud žalobci neuložil Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 57 A 2/2019 trest zákazu činnosti. Proto uložení či neuložení trestu, zákazu činnosti nemá vliv na předmětné přestupkové řízení.

26. Nedůvodná je i námitka žalobce, že žalovaný nehodnotil možnost exkulpace, jestliže na straně 6 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že je zde možnost liberace, pokud pachatel prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránilo. Z toho je zřejmo, že se žalovaný uvedenou námitkou zabýval a správně i dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí, aby se přestupkového jednání nedopustil, kdy skutečnost, že mu nebyl uložen trest zákazu činnosti, ho nezbavuje odpovědnosti. Rovněž soud má za to, že librační důvod dán není, jestliže žalobce neprokázal, že by vynaložil jakékoliv úsilí, aby k protiprávnímu jednání nedošlo.

27. Zcela nesprávně je žalobcem odkazováno na rozsudek NSS č. j. 1 As 188/2012-30, jestliže se citovaný rozsudek týká skutkově odlišného případu, kdy správní orgán potvrzoval opakovaným vydáním svých rozhodnutí, že přestupce je oprávněným držitelem povolení. Žalobce se tedy nemohl odpovědnosti zprostit s odkazem na to, že neuložení trestu zákazu činnosti nemá vliv na skutečnost, že žalobce byl povinen oznámit krajskému úřadu pravomocné odsouzení za spáchaný trestný čin. V daném případě je nerozhodné, zda žalobce jednal v dobré víře, že není povinen správnímu orgánu nic oznamovat, jestliže mu byl uložen trest zákazu činnosti v případě, že se jedná o objektivní odpovědnost, kdy správní orgán nezkoumá subjektivní stránku, tedy, kdy žalobce odpovídá za přestupek bez ohledu na zavinění.

28. Nedůvodně je i žalobcem namítáno, že v daném případě bylo povinností správního orgánu vyčkat do vydání rozhodnutí o zrušení jeho registrace, neboť tato dvě řízení spolu nesouvisí. Řízení o přestupku není závislé na probíhajícím jiném řízení z moci úřední. Rovněž nebylo v daném případě nutno vyčkat rozhodnutí o dovolání, které bylo žalobcem podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a rovněž tak nebylo správně vyčkáno, až bude rozhodnuto o návrhu na obnovu řízení, neboť tyto opravné prostředky nemají vliv na to, že trestní rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 2018 a tímto rozsudkem je správný orgán vázán. Ke dni rozhodování soudu bylo již o dovolání rozhodnuto, a to tak, že dovolání bylo odmítnuto. Soud proto uzavřel, že je zcela nerozhodné pro přestupkové řízení podání dovolání i návrhu na obnovu řízení, jestliže rozsudek Vrchního soudu je pravomocný. Rovněž nebylo nutno vyčkat na vydání rozhodnutí o zrušení registrace, jestliže toto přestupkové řízení není závislé na řízení o zrušení registrace, je zcela samostatným řízením a není v tomto řízení ani řešena předběžná otázka.

29. Zcela nedůvodná je i námitka žalobce, že považuje vydání rozhodnutí o zrušení jeho registrace za předčasné, v případě, že nebylo rozhodnuto o dovolání a o návrhu na obnovu řízení, neboť v daném případě je předmětem přezkumu rozhodnutí o uložení pokuty, nikoli rozhodnutí o zrušení jeho registrace.

30. Žalobce má za to, že by měla být bezúhonnost vykládána ve vztahu k § 17 písm. a) zákona o zdravotních službách, a proto nebyl krajský úřad oprávněn s ohledem na neuložení zákazu činnosti odejmout žalobci oprávnění k poskytování zdravotních služeb a rovněž neměl povinnost své odsouzení oznamovat. K této námitce soud uvádí, že tato námitka se rovněž netýká předmětného přestupku, směřuje proti rozhodnutí o zrušení jeho registrace.

31. V souvislosti s tím soud poukazuje na to, že základní podmínky pro udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb jsou stanoveny v § 16 zákona o zdravotních službách, přičemž tyto podmínky musí být splněny v době podání žádosti o udělení oprávnění Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 57 A 2/2019 k poskytování zdravotních služeb, přičemž podmínku bezúhonnosti musí poskytovatel zdravotních služeb splňovat po celou dobu, kdy je mu uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb. V § 17 tohoto zákona jsou stanoveny překážky, které brání udělení k oprávnění k poskytování zdravotních služeb, mezi kterými je výslovně nad rámec bezúhonnosti uveden i trest zákazu činnosti, což neznamená, že pokud nebyl uložen trest zákazu činnosti, musí být na osobu pohlíženo jako na bezúhonnou. Toto vyplývá i z § 23 zákona o zdravotních službách, kde je stanovena povinnost správního orgánu odejmout oprávnění k poskytování zdravotních služeb, v případě, kdy poskytovatel přestal splňovat podmínku bezúhonnosti dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách a rovněž i tak dle § 23 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, jestliže nastala překážka k poskytování zdravotních služeb, kdy byl uložen soudem trest zákaz činnosti.

32. Soud proto neshledal námitky žalobce důvodnými, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 16. října 2019 Mgr. Helena Nutilová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.