57 A 26/2025

Rubrum

č. j. 57 A 26/2025- 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: M. P., nar. X bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Jarmilou Holbovou sídlem Hálkova 1229/44, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 15. 8. 2025, č. j. KUJCK 95468/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc.

V. L. 2 57 A 26/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud se v této věci zabývá otázkou, do jaké míry je v řízení o trvalém odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu závazná částka finančního odvodu vymezená souhlasem správního orgánu s tímto odnětím.

2. Rozhodnutím stavebního úřadu Magistrátu města České Budějovice ze dne 7. 1. 2025, č. j. SU/2654/2024-3 byl ve společném stavebním a územním řízení schválen stavební záměr žalobce – stavba skladu na pozemku p. č. X (orná půda) v k. ú. X. Realizaci stavby stavební úřad podmínil mj. dodržením podmínek stanovených závazným stanoviskem odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice, kterým byl udělen souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 2. 5. 2024, č. j. OOZP/5097/2024 For („souhlas s odnětím“). Z něj vyplývá mj. i to, že orientační výše odvodu za trvalé odnětí bonitované půdně ekologické jednotky BPEJ 5.56.00 o výměře 838 m2 a částečně BPEJ 5.52.01 o výměře 779 m2 činí 101 421 Kč. K tomu dotčený správní orgán dále doplnil, že při rozhodování o odvodech orgán ochrany ZPF vychází z právního stavu účinného ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů, popř. z rozhodnutí o souhlasu dle § 11 odst. 3 zákona ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF („zákon o ochraně ZPF“).

3. Rozhodnutím odboru životního prostředí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2025, č. j. OOZP/4874/2025 For byla žalobci na základě § 11 odst. 2 zákona o ochraně ZPF stanovena povinnost uhradit finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF o výměře 0,1617 ha na pozemku p. č. X – orná půda ve výši 1 245 344 Kč. Prvostupňový orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o odvodu se v souladu s § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů – rozhodnutí o společném povolení nabylo právní moci dne 18. 2. 2025. Z tohoto důvodu bylo nutné přepočítat výši finančních odvodů v souladu s novelou zákona č. 183/2024 Sb., která navýšila koeficienty za třídy ochrany a zároveň vymezila novou skupinu faktorů E – pro pozemky, které navazují na zastavěné území, jsou-li na nich umisťovány stavební záměry pro obchod, výrobu nebo skladování. Základní cena zemědělské půdy dle BPEJ byla stanovena podle přílohy č. 4 oceňovací vyhlášky Ministerstva financí č. 441/2013 Sb.

4. Žalovaný odvolání žalobce proti posledně zmíněnému prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil. K výši odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF uvedl a zdůvodnil, že tato byla určena v souladu se zákonem. Žalobce byl v souhlasu s odnětím upozorněn, že výše odvodu bude stanovena podle právního stavu ke dni nabytí účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů. Souhlas s odnětím byl vydán formou závazného stanoviska a Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 3 57 A 26/2025 účinným a vykonatelným se stal až nabytím právní moci stavebního povolení (tedy ke dni 18. 2. 2025), tímto okamžikem také vzniklo právo na odejmutí půdy ze ZPF a společně s tím také povinnost zaplatit za toto odnětí odvody stanovené v § 11 zákona o ochraně ZPF.

5. Žalobce se shora popsaným postupem správních orgánů nesouhlasí a žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 17. 10. 2025 se domáhá zrušení jejich rozhodnutí.

6. V žalobě podrobně popisuje průběh správního řízení a namítá, že správní orgán prvního stupně bez upozornění přepočítal výši odvodu podle novely zákona o ochraně ZPF účinné od 1. 7. 2024, ačkoliv orientační výše odvodu byla stanovena ještě podle předchozí právní úpravy. Podle žalobce měl správní orgán žadatele informovat o tom, že probíhá legislativní změna, která může zásadně ovlivnit výši odvodu, aby se mohl rozhodnout na základě skutečně relevantních údajů.

7. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný se podle něj nevypořádal s odvolací argumentací založenou na judikatuře Nejvyššího správního soudu. Odkazuje zejména na rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 38/2013-30, v němž soud dovodil, že orientační výše odvodu má být pro žadatele spolehlivou informací o předpokládaných nákladech spojených s odnětím půdy, a že změna právní úpravy se má vztahovat pouze na případy, v nichž orientační výše odvodu dosud stanovena nebyla. Dále poukazuje na rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 As 18/2016-27, podle něhož je účelem orientační výše odvodu poskytnout žadateli předem informaci, na kterou se může spolehnout při rozhodování o realizaci svého záměru. Podle žalobce žalovaný tyto závěry odmítl pouze s poukazem na odlišnost právní úpravy, aniž by vysvětlil, proč nejsou použitelné i v nynější věci.

8. Žalobce rovněž uvádí, že rozdíl mezi orientační a konečnou výší odvodu je natolik zásadní, že by jej při znalosti skutečné výše odvodu mohl od realizace stavebního záměru odradit. Podle něj je rozhodování správních orgánů překvapivé a správní orgány porušily princip předvídatelnosti a právní jistoty, neboť žalobce vycházel z údajů poskytnutých správním orgánem, které se následně ukázaly jako nerelevantní.

9. Součástí žaloby je také návrh na přiznání odkladného účinku.

II. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Připomněl, že v závazném stanovisku k odnětí půdy byla uvedena pouze orientační výše odvodu 101 421 Kč, která však podle zákona nemá závazný charakter pro konečné rozhodnutí, neboť konečná výše odvodů se stanoví podle § 11 zákona o ochraně ZPF.

11. K námitce překvapivosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že orientační údaj uvedený v souhlasu s odnětím nemůže založit legitimní očekávání ohledně konečné výše odvodu. Podle jeho názoru nebylo možné v době vydání souhlasu předvídat pozdější legislativní změnu, protože ta byla vyhlášena až po jeho vydání. Žalovaný zároveň zdůraznil, že mezi účinností novely a vydáním stavebního povolení uplynula dostatečně dlouhá doba, během níž se žalobce mohl s novou právní úpravou seznámit. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 4 57 A 26/2025 12. K aplikaci judikatury žalovaný uvedl, že žalobcem odkazované rozsudky se vztahují k dřívějším verzím zákona o ochraně ZPF, které již nejsou relevantní. Za rozhodné považuje znění zákona účinné v době nabytí právní moci stavebního povolení, protože právě k tomuto okamžiku se podle zákona váže určení právního stavu pro výpočet odvodů. Z toho dovozuje, že správní orgány byly povinny zohlednit zvýšení odvodů vyplývající z novely zákona.

13. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění, včetně odkazu na příslušná ustanovení zákona a vysvětlení, jakými úvahami se správní orgány řídily. Podle jeho názoru je z odůvodnění zřejmé, proč byla výše odvodu stanovena podle právní úpravy účinné v době nabytí právní moci stavebního povolení.

III. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, „s. ř. s.“). O věci bylo krajským soudem rozhodnuto bez nařízení ústního jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. - účastníci řízení se k výzvě soudu týkající se možnosti nařídit ústní jednání ve věci nevyjádřili.

15. K důkazním návrhům žalobce krajský soud poznamenává, že se jedná takřka výhradně o listiny obsažené ve správním spisu, kterým se však zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Skutkový stav věci je ve správním spisu v potřebném rozsahu zachycen dostatečně. Za této situace krajský soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz účastnickým výslechem žalobce, neboť tento důkazní prostředek má pouze podpůrnou povahu, nelze- li skutkový stav věci zjistit jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

16. Žaloba obsahuje dvě roviny námitek – (i) zákaz překvapivých rozhodnutí a porušení principu právní jistoty a (ii) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

17. První uvedenou námitkou žalobce zpochybňuje postup správních orgánů, které dle jeho názoru porušily princip právní jistoty, pokud ho nepoučily o tom, že orientační výpočet odvodu je koncipován za platnosti tehdy platného znění zákona o ochraně ZPF. Žalobce očekával, že orientační výše odvodu stanovená souhlasem s odnětím je dána a nebude měněna. Pokud správní orgány věděly, že orientační výše odvodu bude odlišná s ohledem na změnu právní úpravy – novelou zákona o ochraně ZPF provedenou zákonem č. 183/2024 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2024, měl o tom být žalobce správními orgány vyrozuměn, aby se mohl relevantně rozhodnout, zda aktivně zahájí navazující řízení či nikoli.

18. Krajský soud na tomto místě považuje za vhodné znovu předestřít časovou návaznost procesního průběhu projednávané věci: - dne 2. 5. 2024 vydal orgán ochrany životního prostředí závazné stanovisko, kterým udělil žalobci souhlas s trvalým odnětím půdy ze ZPF a kterým určil orientační výši odvodu za odnětí pozemku ze ZPF - 101 421 Kč, Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 5 57 A 26/2025 - dne 1. 7. 2024 nabyla účinnosti novela zákona o ochraně ZPF, kterou došlo mj. k zásadnímu zvýšení odvodů za odnětí pozemků ze ZPF, - rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 7. 1. 2025 byl ve společném řízení schválen záměr žalobce na stavbu skladu, v souvislosti s níž žádal o vynětí pozemku ze ZPF, - dne 23. 4. 2015 bylo vydáno oznámení o zahájení řízení ve věci stanovení finančního odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF, - rozhodnutím ze dne 23. 5. 2025 orgán ochrany životního prostředí stanovil žalobci povinnost uhradit odvod za vynětí pozemku ze ZPF ve výši 1 245 344 Kč.

19. Podle § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF platí, že při rozhodování o odvodech orgán ochrany zemědělského půdního fondu vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů, popřípadě rozhodnutí o souhlasu.

20. Smyslem citované právní úpravy je vymezit okamžik, ke kterému bude určen právní stav rozhodný pro stanovení odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF, neboť od vydání souhlasu s odnětím do doby realizace záměru může uplynout značná doba, během které se situace relevantní pro stanovení výše odvodu může změnit. Rozhodným je přitom okamžik, kdy oprávnění ze souhlasu s odnětím může být poprvé realizováno. [ŠVECOVÁ, Blanka a Libor DVOŘÁK. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer [cit. 2026-2-23]. ASPI_ID KO334_1992CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X]

21. Takovým okamžikem je v projednávané věci datum 18. 2. 2025, kdy nastala právní moc společného rozhodnutí, jímž byl schválen stavební záměr žalobce. Ve smyslu citovaného § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF tak bylo na výši odvodu nutno aplikovat zákon o ochraně ZPF ve znění po novele provedené zákonem č. 183/2024 Sb., která navýšila koeficienty u tříd ochrany a zároveň vymezila novou skupinu faktorů E pro pozemky navazující na zastavěné území, pokud na ně jsou umisťovány stavební záměry pro obchod, výrobu a skladování. Žalobce přitom rozhodnou právní úpravu nezpochybňuje, stejně tak nezpochybňuje ani správnost stanovené výše odvodu.

22. Sporná je poučovací povinnost správního orgánu v této věci. K jejímu rozsahu soud uvádí, že § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“) zakotvuje povinnost poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Tato povinnost však neznamená povinnost správního orgánu poskytovat účastníkovi právní poradenství nebo garantovat neměnnost právní úpravy do budoucna.

23. V nyní posuzované věci správní orgán poskytl poučení právě v té míře, v níž to lze od správního orgánu rozumně očekávat - tj. vymezil rozhodné pravidlo a rozhodný časový okamžik, k němuž se volba právní úpravy váže. Závazné stanovisko – souhlas s trvalým odnětím výslovně uvádí, že částka odvodu ve výši 101 421 Kč je orientační výší finančního odvodu. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 6 57 A 26/2025 24. Již z označení sumy jako „orientační“ – tedy přibližné, informativní či rámcové – je zřejmé, že se nemusí jednat o částku konečnou a v žádném případě nejde o údaj závazný pro navazující řízení. Orientační údaj nemá povahu konečného, neměnného „příslibu“ výše budoucí platební povinnosti. Orgán ochrany ZPF k této částce s odkazem na § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF výslovně poukázal na to, že při rozhodování o odvodech orgán ochrany ZPF vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle zvláštních právních předpisů, popřípadě z rozhodnutí o souhlasu (viz str. 3) a současně zmínil, že v této věci jde o záměr vyžadující povolení podle zvláštních předpisů (viz str. 4). Z toho vyplývá již v době vydání závazného stanoviska se žalobci dostalo informace o tom, že konečná výše odvodu bude stanovena dle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí o jeho stavebním záměru.

25. Odhlédnout pak nelze ani od obsahu oznámení o zahájení řízení o stanovení finančního odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF vydaného orgánem ochrany ZPF dne 23. 4. 2025, v němž se již konkrétně uvádí, že výše odvodu bude určena dle právní úpravy účinné ke dni nabytí právní moci společného rozhodnutí o schválení stavebního záměru žalobce, která nastala dne 18. 2. 2025. Toto oznámení pak obsahuje i novou výši odvodu v částce 1 245 344 Kč a je k němu připojen aktualizovaný výpočet odvodu.

26. Z uvedených podkladů správního řízení je zřejmé, že žalobce byl správními orgány opakovaně výslovně upozorněn, že rozhodný bude právní stav k datu právní účinnosti prvního povolovacího aktu. Nemohl tedy legitimně očekávat, že orientační částka odvodu vymezená souhlasem s odnětím, bude konečnou a neměnnou částkou za toto odnětí. Legitimní očekávání totiž nemůže být založeno toliko na orientační částce uvedené v souhlasu, jestliže zákon výslovně deklaruje její orientační povahu a stanoví odlišný postup pro určení konečné výše. K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která při výkladu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF zdůrazňuje, že konečný odvod je určen „právním stavem“ k rozhodnému okamžiku, a že orientační vymezení odvodu v souhlasu (vydaném jako závazné stanovisko) nemá samo o sobě „konzervační“ účinek pro budoucí výpočet a konečná výše se může od orientační lišit (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2018, č. j. 1 As 362/2017-30, č. 3724/2018 Sb. NSS).

27. Konečně ani samotná skutečnost, že rozdíl mezi orientačním údajem a konečnou výší odvodu je významný, ještě neznamená porušení právní jistoty. Právní jistota nepředstavuje garanci neměnnosti právních předpisů ani garanci, že se orientační (informativní) údaj v průběhu času nezmění; jejím obsahem je zejména to, aby adresát práva mohl z právní úpravy a z postupu orgánů veřejné moci dovodit rozhodná pravidla a předvídat, jakým způsobem bude jeho věc posouzena. V nyní posuzované věci byla rozhodná pravidla stanovena zákonem a žalobce byl v souhlasu s odnětím i v oznámení o zahájení řízení o stanovení výše odvodu výslovně upozorněn na rozhodný okamžik, k němuž se volba právní úpravy váže. Za těchto okolností soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla překvapivá ve smyslu nepředvídatelného odklonu od známého právního rámce, ani že by došlo k porušení principu právní jistoty.

28. Na tomto místě krajský soud připomíná rovněž obecnou právní zásadu, podle níž neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris non excusat). Nejvyšší správní soud v této souvislosti judikoval, že uvedená zásada nepředpokládá znalost doslovného znění všech právních předpisů, je však založena na odpovědnosti každého pečlivě zvážit situaci, v níž Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 7 57 A 26/2025 se nachází, a mít přiměřený přehled o právech a povinnostech, které z ní plynou (srov. rozsudek NSS č. j. 5 As 204/2019-62, resp. v něm citovaný rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, č. j. 10 Azs 262/2014 – 49 ). Jestliže byl žalobce výslovně upozorněn, že rozhodný bude právní stav k datu právní účinnosti prvního povolovacího aktu, nelze důvodně dovozovat, že by mu správní orgány měly nad rámec tohoto sdělení ještě zajišťovat „komfort“ v podobě individuálního varování před možnými legislativními změnami.

29. Soud proto uzavírá, že námitka žalobce o „překvapivosti“ rozhodnutí a porušení právní jistoty z důvodu údajného nepoučení o rozhodné právní úpravě neobstojí. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce byl o tom, podle jakého okamžiku se určí relevantní právní úprava pro stanovení odvodu, informován. Jeho tvrzení je tedy v rozporu s obsahem spisu a samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

30. Jde-li o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, ani té krajský soud nepřisvědčil. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí, kterým byl stanoven odvod za odnětí, argumentoval rozsudkem NSS ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 38/2013-30, č. 3160/2015 Sb. NSS. V návaznosti na jeho závěry dovozoval, že souhlasem s odnětím půdy byl nastolen právní stav ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, ze kterého měl správní orgán vycházet i v případě stanovení konečné výše odvodu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce nyní dovozuje z toho, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s poukazovaným judikátem, když pouze uvedl, že v tehdejší věci šlo o odlišnou právní úpravu. Tato skutečnost však dle názoru žalobce a priori neznamená, že judikatura týkající se starší právní úpravy není aplikovatelná ve vztahu k novější právní úpravě.

31. Krajský soud se s tvrzením žalobce, dle něhož žalovaný judikaturní argumentaci vypořádal způsobem zakládajícím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neztotožnil. Z napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný (i) rekapituloval podstatu žalobcovy argumentace založené na judikatuře NSS k významu orientační výše odvodu a k intertemporálním otázkám určení sazeb, (ii) uvedl důvody, proč považuje žalobcem citovaný závěr z rozsudku NSS č. j. 7 As 38/2013-30 za nedopadající na posuzovanou věc, a (iii) současně vyložil, jaké právní pravidlo naopak pokládá za rozhodné a z jaké judikatury při tom vychází.

32. Konkrétně žalovaný u odkazu žalobce na rozsudek NSS č. j. 7 As 38/2013-30 výslovně uvedl, že žalobcem citovaná věta z tohoto rozsudku se vztahuje na případy, kdy orientační výše odvodů byla stanovena do 31. 12. 2010, což v nyní posuzované věci nenastalo. Tím žalovaný poskytl konkrétní rozlišovací důvod, pro nějž nepovažoval uvedený judikaturní závěr za v projednávané věci použitelný.

33. Současně žalovaný postavil své rozhodnutí na pravidlu vyplývajícím z § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, podle něhož při rozhodování o odvodech orgán ochrany ZPF vychází z právního stavu ke dni nabytí právní účinnosti prvního povolovacího aktu vydaného ve věci podle jiných právních předpisů. Žalovaný toto pravidlo vztáhl k projednávanému skutkovému stavu (právní moc stavebního povolení dne 18. 2. 2025) a jako podpůrný argument výslovně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k výkladu § 11 odst. 3 zákona o ochraně ZPF, konkrétně na rozsudek NSS č. j. 1 As Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 8 57 A 26/2025 362/2017-30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, jaký výkladový přístup žalovaný zaujal, v čem spatřoval jeho oporu a proč na jeho základě nepřijal požadavek žalobce na „fixaci“ konečné výše odvodu orientační částkou uvedenou v souhlasu.

34. Pokud žalobce namítá, že se žalovaný měl s rozsudkem Nejvyššího správního soudu vypořádat ještě podrobněji a explicitněji, jedná se již o výtku směřující primárně k přesvědčivosti a věcné správnosti právního posouzení, nikoli k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž poskytuje dostatečný podklad k tomu, aby soud mohl přezkoumat, zda žalovaný vyložil a aplikoval rozhodné právní normy správně; není tedy stiženo vadou, pro niž by muselo být bez dalšího zrušeno dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

35. Konečně soud nepřisvědčil ani výtce žalobce, podle které žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti tím, že se výslovně nevypořádal s rozsudkem NSS č. j. 2 As 18/2016-27. Tento judikát žalobce uplatnil pouze ve stanovisku k oznámení o zahájení řízení o stanovení odvodu, nikoli však v podaném odvolání.

36. Podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán správnost napadeného rozhodnutí zásadně jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání; tomu odpovídá i požadavek na obsahové náležitosti odvolání dle § 82 odst. 2 správního řádu. Za této situace nelze žalovanému vytýkat, že v odvolacím rozhodnutí nereagoval na argument, který odvolatel do odvolacího řízení nepřenesl.

37. Povinnost přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy z úřední povinnosti (§ 89 odst. 2 věta první správního řádu) neznamená povinnost odvolacího orgánu vypořádat v odůvodnění každou jednotlivou argumentaci uplatněnou toliko v řízení před prvním stupněm, nebyla-li následně uplatněna v odvolání; postačí, je-li z odůvodnění patrný právní názor žalovaného a důvody, pro které napadené rozhodnutí považoval za souladné s právními předpisy. Tomuto požadavku napadené rozhodnutí zcela vyhovělo, jak krajský soud zdůvodnil shora.

38. Závěrem krajský soud podotýká, že žalobce spolu s žalobou uplatnil též návrh na přiznání odkladného účinku této žalobě podle § 73 s. ř. s. Jelikož soud neshledal nebezpečí z prodlení, měl o návrhu rozhodnout do 30 dnů od jeho podání (§ 73 odst. 4 s. ř. s.); ve stanovené lhůtě však samostatné usnesení o návrhu nevydal, čímž došlo k procesnímu pochybení. V návaznosti na obměnu předsedkyně senátu soud po provedení nezbytných procesních úkonů přistoupil k neprodlenému meritornímu rozhodnutí o žalobě tímto rozsudkem; za této situace již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku nerozhodoval, neboť rozhodnutí o odkladném účinku má dočasnou povahu a jeho význam je vázán na dobu do skončení řízení před soudem (§ 73 odst. 3 s. ř. s.; srov. též obdobné závěry v judikatuře Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2015, č. j. 5 Azs 47/2015-25, resp. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2024, č. j. 1 Azs 86/2024-47). IV. Závěr a náklady řízení Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 9 57 A 26/2025 39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice dne 27. února 2026 JUDr. Tereza Kučerová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L.