57 A 32/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Ing. L. P. zast. Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025, čj. MZP/2025/210/3269, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 10. 2025, čj. MZP/2025/210/3269, a rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky ze dne 29. 7. 2025, čj. SR/0271/JC/2025-3, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269,40 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2025, čj. MZP/2025/210/3269 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zrušil rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (dále jen „orgán ochrany přírody“) ze dne 29. 7. 2025, čj. SR/0271/JC/2025-3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a řízení ve věci zastavil, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl orgánem ochrany přírody vydán nesouhlas podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), k žádosti žalobce o prodloužení platnosti rozhodnutí ze dne 25. 6. 2020, čj. SR/0094/JC/2020 (dále jen „původní rozhodnutí“), na dobu neurčitou – vyhrazení místa vjezdu a setrvávání vozidla – maringotky – na pozemku parc. č. X v katastrálním území J.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebylo možné v předmětném řízení již vydat rozhodnutí, neboť žalobce podal svou žádost dne 30. 6. 2025, když lhůta pro povolení výjimky k setrvání maringotky na dotčeném pozemku téhož dne skončila, čímž se dle žalovaného žádost stala zjevně bezpředmětnou. Z napadeného rozhodnutí podle žalobce vyplývá závěr, že po uplynutí doby platnosti původního rozhodnutí o výjimce nelze již o žádosti (o prodloužení platnosti výjimky) rozhodnout. Uvedené závěry žalobce považuje za nesprávné a nezákonné.

4. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 90 odst. 4 správního řádu a § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, a v rozporu s § 2 odst. 1 až 4, § 3, § 4 odst. 1 až 4, § 6, § 36 odst. 3, § 40 a § 50 správního řádu.

5. Žalobce má za to, že po zrušení prvostupňového rozhodnutí nemělo být žalovaným řízení zastaveno. Žádost byla podána dne 30. 6. 2025, tj. před uplynutím platnosti povolené výjimky původním rozhodnutím (ta uplynula až skončením dne 30. 6. 2025). Žalobce uvádí, že žádost podal v době trvání výjimky (§ 40 správního řádu) a nebyla tudíž bezpředmětná.

6. Žalobce považuje za nezákonný i závěr žalovaného, že uplynula-li platnost povolení v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o žádosti o prodloužení platnosti povolení, stává se taková žádost žádostí bezpředmětnou.

7. Žalobce uvádí, že ze správního řádu a ze zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá, že by byla vyloučena možnost rozhodnout o prodloužení doby trvání výjimky, i když doba povolené výjimky již uplynula. Žalobce poznamenává, že uvedené předpisy sice neupravují prodloužení doby platnosti původního rozhodnutí do vydání nového, ale ani neupravují vyloučení rozhodování o žádosti po uplynutí této doby, pokud byla žádost podána včas. Žalobce namítá, že v průběhu řízení nenastala skutečnost, která by zakládala bezpředmětnost řízení. Za změnu právního postavení žadatele nelze podle žalobce považovat uplynutí doby platnosti výjimky v době probíhajícího řízení, neboť to na jeho právním zájmu (na umístění maringotky) nic nemění. Postup žalovaného je podle žalobce v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu. Bezpředmětnost řízení dle žalobce nenastává uplynutím doby platnosti původního rozhodnutí, pokud žádost byla podána před jejím uplynutím.

8. Žalobce rovněž konstatuje, že v jeho prospěch svědčilo právo na umístění maringotky stanovené původním rozhodnutím, které nabyl v dobré víře. Žalobce namítá, že i přes uplynutí doby platnosti původního rozhodnutí během předmětného řízení měl žalovaný šetřit práva subjektu nabytá v dobré víře a o žádosti rozhodnout meritorně. Opačný postup považuje žalobce za nesouladný s § 2 odst. 3 správního řádu. Žalobce dále namítá, že žalovaný měl podle § 4 odst. 4 správního řádu žalobci umožnit uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy a umožnit mu se ve věci samé vyjádřit. Žalovaný též v napadeném rozhodnutí nevyložil, zda v ostatních případech postupuje obdobně (§ 2 odst. 4 správního řádu).

9. Žalobce má taktéž za to, že jeho žádost měla být posouzena jako žádost nová, přičemž jej správní orgány měly vyzvat k jejímu doplnění za účelem odstranění vad a stanovit mu přiměřenou lhůtu ve smyslu § 37 odst. 3 a § 45 odst. 2 správního řádu. Žalobce namítá, že v souladu s § 6 odst. 2 správního řádu měl žalovaný dle jeho názoru bezpředmětnou žádost posoudit tak, že ji postoupí zpět orgánu ochrany přírody jako žádost novou, aby žalobce nebyl nucen žádost podávat znovu.

10. Žalobce namítá, že i kdyby předmětná maringotka měla větší rozměry, než které vymezuje Plán péče o CHKO Blanský les na období 2018–2027 (dále jen „Plán péče“), pak se jedná o podzákonný předpis, kterým nelze podmiňovat možnost připuštění většího zařízení. Žalobce uvádí, že tento Plán péče umístění většího zařízení podmiňuje dalšími kritérii. Žalobce poznamenává, že v původním rozhodnutí se správní orgán zabýval stanovenými kritérii a dopadem umístění vozidla na cíle ochrany přírody a krajiny. Žalobce shledává napadené rozhodnutí za rozporné s § 45g zákona o ochraně přírody a krajiny a dále namítá, že se žalovaný vypořádal i s podmínkami pro vydávání výjimek ze zákazu ve smyslu § 45g zákona o ochraně přírody a krajiny, jak požaduje § 45c odst. 2 uvedeného zákona.

11. Žalobce navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně a podrobně popsal důvody zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení; k tomu cituje své závěry ze str. 3 napadeného rozhodnutí. Žalovaný je nadále přesvědčen, že nebylo možné platnost výjimky prodloužit, neboť lze prodloužit pouze lhůtu, která běží. Žalovaný dodává, že nikdy netvrdil, že žalobce podal svoji žádost po uplynutí platnosti výjimky. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se správní a soudní praxí, když dospěl k závěru, že již nebylo možné platnost výjimky prodloužit.

13. Žalovaný dále uvádí, že je vázán obsahem a rozsahem podané žádosti. Žalovaný podotýká, že vytkl žalobci formální nedostatky jeho žádosti, ale předmět a rozsah žádosti byl žalobcem vymezen a správní orgány se tím podle žalovaného musely řídit.

14. Žalovaný uvádí, že ačkoliv žalobce podal svoji žádost v poslední den doby, na kterou byla původním rozhodnutím povolena výjimka, podáním žádosti se tato doba automaticky neprodloužila a o jejím prodloužení nemohlo být ani rozhodováno. Žalovaný konstatuje, že zákon o ochraně přírody a krajiny takovou situaci nepřipouští, neboť platí obecná zásada, že podáním žádosti o prodloužení lhůty se její běh nepřerušuje. Žalovaný poukazuje na § 12 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, nebo na § 7 odst. 3 zákona č. 148/2024 Sb., o jednotném enviromentálním stanovisku, které umožňují prodloužení nebo změnu doby platnosti, přičemž povolení nebo jednotné enviromentální stanovisko do pravomocného rozhodnutí nezanikne.

15. Žalovaný je přesvědčen, že v důsledku podání žádosti ve stejný den, kterým uplynula doba povolení výjimky, nastala okolnost, kdy správní orgán nemohl rozhodovat o předmětu žádosti, a proto se stala zjevně bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Žalovaný má za to, že orgán ochrany přírody měl na věc nahlížet obdobně.

16. Žalovaný dále uvádí, že mu není známo, že by byl žalobce v průběhu řízení krácen na svých právech. Žalovaný poznamenává, že § 36 odst. 3 správního řádu se vztahuje výlučně na rozhodnutí ve věci, nikoli procesní rozhodnutí, a proto nebyl povinen umožnit žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný má za to, že žaloba by měla být zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

17. Žalobce podal dne 30. 6. 2025 žádost o prodloužení původního rozhodnutí na dobu neurčitou, neboť se stal novým majitelem předmětného vozidla (maringotky) a pozemku, na němž maringotka stojí. K žádosti žalobce přiložil pouze kopii původního rozhodnutí, kterým bylo podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny vyhrazeno místo k vjezdu a setrvávání vozidla – maringotky na pozemku p. č. X v k. ú. J. v souladu s vyhrazenými podmínkami na dobu pěti let, tj. do 30. 6. 2025. Maringotka měla sloužit podle původního rozhodnutí jako zázemí pro péči o pozemek (obhospodařování louky a údržba dřevin a tůní).

18. Dne 29. 7. 2025 vydal orgán ochrany přírody prvostupňové rozhodnutí, v němž se uvádí, že orgán ochrany přírody provedl dne 10. 4. 2025 kontrolu, při které bylo zjištěno, že nebyly dodrženy podmínky stanovené původním rozhodnutím. Orgán ochrany přírody konstatoval, že došlo k podstatné změně charakteru vozidla a maringotku nyní považuje za stavbu. K žádosti žalobce byl vydán nesouhlas k umístění a povolení záměru, který by mohl snížit nebo změnit krajinný ráz dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

19. Dne 15. 8. 2025 podal žalobce včasné odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

20. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí. Dle žalovaného se jednalo o řízení o povolení (prodloužení) platnosti výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení ve věci zastavil pro zjevnou bezpředmětnost žádosti.

V. Právní hodnocení věci

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

22. Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

24. Žalobce nesouhlasí s tím, že o žádosti nebylo rozhodnuto věcně a že řízení bylo zastaveno pro zjevnou bezpředmětnost žádosti. Žalobce je mj. toho názoru, že správní orgány měly jeho žádost posoudit tak, že vyžadovala vyzvání k jejímu doplnění ve smyslu § 37 odst. 3 a § 45 odst. 2 správního řádu.

25. Podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu.

26. Podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích podle § 16, § 16a odst. 1, § 16a odst. 2, § 17 odst. 2, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2 a § 36 odst. 2 může orgán ochrany přírody povolit v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody anebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území. 27. „Výjimka ze zákazu bude zpravidla udělována formou rozhodnutí vydávaného ve správním řízení (§ 83 OchPřKr a část druhá a třetí SpŘ), a to na žádost konkrétní osoby. Z dispoziční zásady, jíž je takové řízení ovládáno, vyplývá, že je na žadateli, aby vymezil důvod, pro nějž má být výjimka udělena, aby tvrdil splnění výše uvedených podmínek pro její udělení, případně aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.“ (DIENSTBIER, Filip. § 43 [Výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích]. In: VOMÁČKA, Vojtěch, KNOTEK, Jaroslav, KONEČNÁ, Michaela, HANÁK, Jakub, DIENSTBIER, Filip, PRŮCHOVÁ, Ivana. Zákon o ochraně přírody a krajiny. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 305.) Žádost o povolení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny musí splňovat nejenom obecné náležitosti žádosti (podání) podle § 45 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 2 správního řádu, ale rovněž speciální náležitosti stanovené v § 83a zákona o ochraně přírody a krajiny. Žadatel má v žádosti o povolení výjimky vymezit též zákonný důvod, pro který by měla být výjimka povolena, a případně označit důkazy, které by podporovaly jeho tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2020, čj. 9 As 140/2020-32).

28. Podle § 83a odst. 1, věty první zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem žadatel k žádosti o vydání souhlasu, povolení nebo jiného rozhodnutí, závazného stanoviska, vyjádření anebo jiného správního úkonu podle tohoto zákona nebo jednotného environmentálního stanoviska dále přiloží projektovou dokumentaci záměru, kterou předkládá v rámci povolovacího řízení podle jiných právních předpisů, nebo jinou obdobnou dokumentaci, která umožní posoudit předmět žádosti. Dále je demonstrativně vymezen žádoucí obsah dané dokumentace.

29. Podle § 83a odst. 2 platí, že v žádosti žadatel dále uvede následující údaje o záměru, pokud již nejsou součástí projektové dokumentace podle odstavce 1: a) charakteristiku stavu přírody a krajiny v dotčeném území, které budou záměrem pravděpodobně významně ovlivněny, zejména strukturu a ráz krajiny, její geomorfologii a hydrologii, ekosystémy a jejich složky, biotopy druhů, části území a druhy chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny, zejména významné krajinné prvky, územní systémy ekologické stability krajiny, zvláště chráněná území, ochranná pásma zvláště chráněných území, přírodní parky, evropsky významné lokality, ptačí oblasti, ptáky nebo zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů, b) charakteristiku možných vlivů a odhad jejich významnosti z hlediska pravděpodobnosti, doby trvání, frekvence a vratnosti, c) návrh opatření k prevenci, vyloučení a snížení všech významných nepříznivých vlivů na přírodu a popis kompenzací, pokud je to vzhledem k záměru možné, d) výčet a podrobné vysvětlení důvodů pro vydání souhlasu nebo povolení výjimky, jedná-li se o činnost zakázanou podle tohoto zákona, v souladu s tímto zákonem.

30. Ze správního spisu krajský soud ověřil, že žalobce ve své žádosti ze dne 30. 6. 2025 uvedl pouze následující: „Věc: Žádost o prodloužení rozhodnutí číslo jednací: sr/0094/jc/2020 ze dne: 25. 6. 2020 na dobu neurčitou (Vyhrazení místa k vjezdu a setrvání vozidla – maringotky – na pozemku pc. č. X v k. ú. J.). Jako nový majitel pozemku i vozidla žádám o prodloužení rozhodnutí číslo jednací: sr/0094/jc/2020 ze dne: 25. 6. 2020 na dobu neurčitou.“ Z takové žádosti je zřejmé pouze to, že se má týkat vyhrazení místa k vjezdu a setrvání vozidla – maringotky na pozemku v chráněné krajinné oblasti Blanský les. Má jít tedy o povolení výjimky ze zákazu dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Povolování výjimek se řídí § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce ve své žádosti ovšem nijak nezmiňuje, z jakého konkrétního důvodu by měl správní orgán povolit výjimku podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, nebo jakým způsobem jeho záměr může ovlivňovat předmět ochrany. K žádosti nebyla přiložena ani žádná projektová dokumentace, kterou je žadatel o povolení výjimky ke své žádosti povinen přiložit, a která umožní orgánu ochrany přírody posoudit předmět žádosti se zřetelem k zájmům ochrany přírody a krajiny. Je zřejmé, že žádost žalobce nesplňovala veškeré náležitosti stanovené právními předpisy.

31. Nesplňuje-li žádost (podání) předepsané náležitosti a trpí vadami, je správní orgán ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu povinen žadatele vyzvat k odstranění těchto nedostatků a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu.

32. Podle § 45 odst. 2 správního řádu rovněž platí, že nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).

33. Pokud správní orgán takto nepostupuje a neučiní kroky pro odstranění vady podání podle citovaných ustanovení, jedná se o vadu řízení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle kterého soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

34. Orgán ochrany přírody v nyní projednávané věci žalobce žádným způsobem nevyzval, aby nedostatky své žádosti odstranil. Ačkoli orgán ochrany přírody neměl dostatečné informace o předmětu žádosti, současném záměru a důvodech, pro které žalobce podal žádost o výjimku, rozhodl o předložené žádosti věcně bez předchozí výzvy k odstranění vad podání. Nadto je zřejmé, že orgán ochrany přírody měl sám nejasno o tom, co je předmětem řízení; žalobce žádal prodloužení platnosti povolení výjimky, avšak orgán ochrany přírody rozhodl o nevydání souhlasu dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť si sám posoudil, že jde o stavbu a nikoliv vozidlo. Orgán ochrany přírody v prvostupňovém rozhodnutí odkázal na výsledek vlastní kontroly ze dne 10. 4. 2025, kdy zjistil, že maringotka je v jiném stavu než dříve a že ji nyní považuje za stavbu, neboť plní funkci stavby podle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Tuto skutečnost ale následně žalobce ve svém odvolání popírá a stojí si za tím, že maringotka není stavbou, ale movitou věcí způsobilou k odvozu. Charakteristika záměru a důvody pro podání žádosti o povolení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny přitom měly být žalobcem popsány již v rámci podané žádosti a orgán ochrany přírody měl požadovat doplnění náležitostí žádosti, aby mohl záměr podle předmětu žádosti řádně posoudit. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2024, čj. 2 As 394/2023-22, ve kterém se uvádí, že „smyslem řízení o výjimce je v každém jednotlivém případě posoudit, zda jsou splněny obecně definované podmínky, za nichž lze zákonný zákaz prolomit, a zda je takový postup v konkrétní situaci namístě (aplikuje se správní uvážení). Prostřednictvím individuálního správního aktu tak lze prolomit zákonem stanovený zákaz, a to po zvážení okolností konkrétního záměru (situace) a stanovení podmínek limitujících nepříznivé dopady.“ 35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí posoudil, že šlo o žádost o výjimku dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, zatímco orgán ochrany přírody věc rozhodoval podle § 12 téhož zákona; uvedené značí o zmatečnosti postupu, která by byla odstraněna v případě vyzvání žalobce k odstranění vad žádosti. Jelikož žalobce ve své žádosti neuvedl veškeré informace, které je povinen uvést podle § 83a zákona o ochraně přírody a krajiny, nedisponoval orgán ochrany přírody dostatečnými podklady, na jejichž základě by byl schopen učinit řádné rozhodnutí. Krajský soud konstatuje, že orgán ochrany přírody neprovedl nutné procesní kroky k odstranění vad podání podle § 37 odst. 3 správního řádu, čímž se dopustil procesní vady, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

36. Doplňuje se, že správní orgán je vázán předmětem žádosti, a proto není možné, aby v případě, že je žádáno o výjimku dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, bylo rozhodnuto o nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu podle § 12 téhož zákona. Správní orgán nemůže na základě vlastního uvážení volně přecházet mezi různými instituty zákona o ochraně přírody a krajiny a rozhodnout o něčem jiném, než o co žadatel usiloval.

37. Krajský soud poznamenává, že sám žalovaný shledal žádost žalobce jako neúplnou a konstatoval, že orgán ochrany přírody od počátku zahájeného řízení nepostupoval v souladu se zákonem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 3 uvádí, „že AOPK (orgán ochrany přírody – pozn. soudu) měla nejprve řádně posoudit žádost, a to nejen po formální stránce ve smyslu ust. § 37 odst. 2 alinea druhá správního řádu, ale též po její obsahové stránce ve smyslu ust. § 45 odst. 1 správního řádu. (…) Odvolatel vůbec nereflektoval poměrně velmi přísná kritéria na obsah žádosti v řízení ve věcech ochrany přírody daná od 1. 1. 2024 ustanovením § 83a ZOPK, které vyžaduje, aby kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem žadatel k žádosti o vydání souhlasu, povolení nebo jiného rozhodnutí přiložil (pozn., jedná se tak o obligatorní podmínku) dokumentaci, která umožní posoudit předmět žádosti. AOPK tak měla žádost ze dne 30. 6. 2025 po jejím prvotním posouzení vyhodnotit po obsahové stránce jako neúplnou a následně též jako zjevně bezpředmětnou.“ Ačkoli samotná konečná úvaha žalovaného o bezpředmětnosti žádosti neobstojí (viz níže), shledal žalovaný podanou žádost správně jako nesplňující obligatorní náležitosti žádosti v řízení ve věcech ochrany přírody ve smyslu § 83a zákona o ochraně přírody a krajiny.

38. Krajský soud poznamenává, že pokud žalovaný shledal žádost žalobce jako neúplnou, měl postupovat podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět orgánu ochrany přírody, aby napravil své pochybení a vyzval žalobce podle § 37 odst. 3 správního řádu k odstranění vad podání. Následně mohl orgán ochrany přírody řádně posoudit předmět žádosti a rozhodnout, zda v daném případě může výjimku podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny udělit či nikoli. Tímto způsobem ovšem žalovaný nepostupoval, neboť shledal žádost žalobce jako zjevně bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu a to považoval za důvod k zastavení řízení.

39. Z § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu vyplývá, že má jít o žádost, která není bezpředmětnou od počátku správního řízení, ale bezpředmětnou se stává teprve v průběhu vedeného řízení v důsledku změny skutkových nebo právních okolností, kvůli kterým je nadbytečné řízení dále vést, a to bez ohledu na jeho výsledek. K pojmu „zjevná bezpředmětnost“ se staví obdobným způsobem i judikatura, neboť se má jednat o stav, kdy se jakýmkoli rozhodnutím o žádosti (kladným či záporným) žádným způsobem nezmění právní postavení žadatele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2023, čj. 5 As 214/2022-38, ze dne 23. 1. 2020, čj. 1 Azs 461/2019-29, a ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 62/2009-68, publ. pod č. 2176/2011 Sb. NSS).

40. V projednávané věci nebyly splněny podmínky pro konstatování bezpředmětnosti podané žádosti. Pokud je řízení zahajováno na žádost, je žadatel tím, kdo vymezuje předmět řízení a s ním též disponuje. Jak poznamenává sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, je správní orgán vázán obsahem a rozsahem podané žádosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2024, čj. 8 As 220/2023-28, a ze dne 16. 8. 2018, čj. 1 As 165/2018-40). Ačkoli byla žalobcem označena jeho žádost jako žádost o prodloužení platnosti původního rozhodnutí, jedná se z povahy věci o žádost podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny o povolení výjimky ze zákazu vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny a takovým způsobem k ní byly správní orgány povinny přistupovat. Ze správního spisu není zřejmá žádná skutečnost, pro níž by se po podání žádosti o výjimku dle citovaného ustanovení stala žádost žalobce zjevně bezpředmětnou.

41. Žalovaný založil závěr o zjevné bezpředmětnosti žádosti na tom, že není možné rozhodnout o prodloužení povolení výjimky, jestliže již uběhla doba povolení výjimky určená původním rozhodnutím. Krajský soud má ovšem za to, že z povahy věci musela být žalobcova žádost brána jako žádost o povolení výjimky jako takové. V původním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2020 bylo vyhrazeno místo k vjezdu a setrvání vozidla – maringotky se stanovením podmínek. Jednou z podmínek bylo časové omezení na dobu pěti let do 30. 6. 2025. V odůvodnění bylo uvedeno, že jde o zkušební dobu, která bude dostatečná pro vyhodnocení vlivu provozu na okolí. Je zřejmé, že prověření splnění podmínek pro povolení výjimky po uplynutí „zkušební doby“, mělo být provedeno v řízení o povolení výjimky s novým autonomním posouzením podmínek pro povolení výjimky s ohledem na aktuální situaci a stav ochrany přírody a krajiny v lokalitě. Správní orgán ostatně nemůže jen mechanicky „prodloužit“ předchozí výjimku. Musí znovu vyložit, zda jsou naplněny podmínky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, jaké jsou aktuální podmínky v území a proč stanovené podmínky vylučují či omezují nepříznivý dopad. I při opakovaném udělení výjimky („prodloužení“) musí orgán ochrany přírody posoudit splnění podmínek § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2025, čj. 7 As 347/2024-41. Označení žádosti jako „žádost o prodloužení výjimky“ v podstatě značí to, že jde o žádost o opakované udělení výjimky a je v tomto směru naprosto nerozhodné, zda taková žádost byla podána a vyřízena ještě před uplynutím platnosti výjimky původní či nikoliv. Jde o platně podanou žádost podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny a tak s ní musí být nakládáno.

42. Krajský soud uzavírá, že podání žádosti žalobcem bez zákonných náležitostí zakládalo povinnost orgánu ochrany přírody vyzvat žalobce k odstranění vad žádosti a vést jej k tomu, aby byl předmět řízení řádně vymezen a jednoznačně určen. Jak již bylo uvedeno, orgán ochrany přírody postupoval v podstatě zmatečně, když na základě žádosti v řízení o výjimce rozhodl o nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu. Žalovaný vadu procesního postupu orgánu ochrany přírody nenapravil a sám řízení zatížil další procesní vadou spočívající v nezákonném zastavení řízení. To vše jsou vady, které měly vliv na zákonnost a které jsou důvodem k tomu, že krajský soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňové.

43. Jelikož žalovaný zastavil řízení o výjimce podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, ač pro to nebyly splněny podmínky, postupoval v rozporu se zákonem. Jelikož bylo řízení o žádosti zastaveno z důvodu její zjevné bezpředmětnosti, nebylo o této žádosti rozhodnuto meritorně, ačkoli by pro meritorní rozhodnutí po doplnění žádosti žalobcem mohly být splněny podmínky (v průběhu řízení po odstranění vad žádosti by navíc byl objasněn charakter záměru, zda jde o vozidlo či o stavbu, a i v závislosti na tom by bylo vydáno pozitivní či negativní rozhodnutí o žádosti; ovšem s tím, že by nebyl měněn předmět řízení bez součinnosti se žalobcem). Krajský soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí postupoval v rozporu s právními předpisy.

44. Lze proto uzavřít, že orgán ochrany přírody pochybil a neučinil nezbytné kroky k odstranění vad žádosti žalobce, jestliže žádost neobsahovala bližší vymezení důvodů pro udělení (prodloužení) výjimky a žalobce k žádosti nepřiložil projektovou dokumentaci záměru nebo obdobnou dokumentaci, která by umožnila správním orgánům řádně posoudit předmět žádosti. Krajský soud proto přisvědčil žalobci, že se orgán ochrany přírody dopustil závažné procesní vady, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Poněvadž žalovaný nepostupoval tak, aby napravil procesní pochybení orgánu ochrany přírody, zatížil i své rozhodnutí totožnou vadou. Žaloba je tudíž důvodná.

45. Pro další řízení krajský soud zdůrazňuje, že jde o řízení o žádosti o povolení výjimky dle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a pokud bude žádost řádně doplněna, bude vydáno rozhodnutí o této výjimce bez ohledu na to, zda je žádost nazvána jako „žádost o prodloužení“. Správní orgány nebudou v dalším řízení uměle konstruovat důvody pro zastavení řízení vystavěné na tom, zda lze rozhodovat o prodloužení či nikoliv, a posoudí žádost podle jejího obsahu jako žádost o povolení výjimky a budou se po jejím řádném doplnění zabývat zákonnými podmínkami podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny.

46. S ohledem na uvedené již bylo nadbytečné se zabývat dalšími žalobními námitkami (rozpor s Plánem péče, posouzení dle § 45g zákona o ochraně přírody a krajiny).

VI. Závěr a náklady řízení

47. Vzhledem k tomu, že se správní orgány dopustily v řízení procesní vady, která měla vliv na zákonnost obou jejich rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

48. Ve správním řízení bude pokračováno orgánem ochrany přírody. Orgán ochrany přírody posoudí žalobcovu žádost jako žádost o povolení výjimky podle § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu podle § 26 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona a vyzve žalobce k odstranění nedostatků jeho žádosti tak, aby splňovala obecné náležitosti žádosti ve spojení s § 83a zákona o ochrany přírody a krajiny (speciální náležitosti). V případě, že budou náležitosti žádosti doplněny, přistoupí orgán ochrany přírody k novému projednání žádosti a rozhodne o ní. Vysloveným právním názorem krajského soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

49. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta.

50. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba – 4 620 Kč za úkon) celkem v částce 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 900 Kč (2 x 450 Kč; § 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 10 140 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2 129,40 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 269,40 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 5. srpna 2026 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.