58 A 10/2018

Rubrum

č. j. 58 A 10/2018 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: V. T. N., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika trvale bytem V., X. L., N. X., H. T. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Kovářská 4, Praha 9 proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie P. O. BOX 78 sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018, č. j. CPR-11941-2/ČJ-2018-930310- V241, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 58A 10/2018

Odůvodnění

1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 8. 2018, č. j. CPR-11941-2/ČJ-2018-930310-V241 bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 21. 2. 2018 č.j. KRPC-21905-55/ČJ-2018-020023, kterým bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla tímto rozhodnutím stanovena v délce 3 let.

2. Žalobce napadl výše uvedené rozhodnutí žalované včasnou správní žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobní důvody vycházejí z tvrzeného nedostatečně zjištěného skutkové stavu, kdy je zejména poukazováno na délku pobytu žalobce na území ČR, který zde žije již od roku 2006. Až do roku 2010 žalobce na území pobýval legálně, a to na základě víza uděleného za účelem podnikání, jehož platnost však vypršela, žalobce na území České republiky setrval i nadále, když pro neznalost místních právních předpisů mu tato skutečnost nebyla známa. Správní orgány se nijak nezabývaly délkou jeho pobytu, která je natolik významná, že byla způsobilá založit na území České republiky silné osobní, přátelské a rodinné vztahy. Správní orgány v této souvislosti nijak nezhodnotily aspekt přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění ve vztahu k délce tohoto vyhoštění. Správní orgán měl v této souvislosti hodnotit následky vyhoštění pro život žalobce. Dle názoru žalobce správní orgány měly v jeho případě zvážit jiné možnosti řešení dané situace, délka vyhoštění nebyla stanovena adekvátně vzhledem k okolnostem daného případu i s ohledem na to, že žalobce se na území nikdy nedopustil žádné trestné činnosti. Povinnost správního orgánu zohlednit veškeré relevantní skutečnosti pak správním orgánům kromě judikatury Nejvyššího správního soudu ukládá též směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008.

4. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno napadené rozhodnutí zrušit a věc správnímu orgánu vrátit k dalšímu řízení.

5. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout, s ohledem na konstatovanou totožnost žalobních námitek s námitkami odvolacími bylo plně odkázáno na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v dané věci. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 58A 10/2018 6. Ze správního spisu, který si soud pro účely zjištění skutkového stavu věci a důvodnosti žaloby vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Oznámením vydaným prvostupňovým orgánem dne 10. 2. 2018 pod č.j. KRPC- 21905-7/ČJ-2018-020024 bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění žalobce poté, co bylo na základě pobytové kontroly z téhož dne zjištěno, že žalobce pobýval na území České republiky od 11. 10. 2010 neoprávněně, neboť jeho povolení k pobytu zde bylo ukončeno dne 10. 10. 2010 a o vydání nového povolení žalobce nepožádal.

7. V rámci svého výslechu dne 10. 2. 2018 žalobce uvedl, že na území České republiky pobývá již od roku 2006, je si vědom toho, že zde již nemá platné povolení k pobytu, nedisponuje žádným platným cestovním dokladem, jediným průkazem jeho totožnosti je řidičský průkaz, který policii předložil. Všichni rodinní příslušníci žalobce žijí ve Vietnamu, v České republice nemá žádné rodinné ani jiné vazby, česky neumí. Jeho nucené vycestování by pro něj mělo dopad toliko ekonomický, zaměstnán zde není, peníze si vydělává příležitostně.

8. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 12. 2. 2018 č.j. KRPC-21905-24/ČJ- 2018-020024 byl žalobce dle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „Dublinské nařízení“)], a to na dobu 30 dnů. Správní orgán přistoupil k zajištění žalobce, neboť lustrací v příslušném systému bylo zjištěno, že žalobce v minulosti podal v Německu žádost o mezinárodní ochranu, aniž by vyčkal na její vyřízení, vycestoval na území České republiky, kde se dosud zdržuje. Důvody zajištění pak byly konstatovány i s ohledem na žalobcův pokus o útěk během pobytové kontroly.

9. Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2018 č.j. KRPC-21905-54/ČJ-2018-020024 byl žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to s délkou trvání tohoto zajištění 30 dnů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že původní zajištění žalobce za účelem jeho předání do Německa, kde požádal o udělení mezinárodní ochrany, se spolu s řízením o jeho předání ukončuje, neboť bylo zjištěno, že žalobci bylo v České republice vydáno povolení k dlouhodobému pobytu platné od 11. 10. 2008 do 10. 10. 2010, přičemž žalobce dne 29. 4. 2009 požádal o mezinárodní ochranu v Německu. Z tohoto důvodu bylo konstatováno, že se nejedná o případ podřaditelný pod Dublinské nařízení a zajištění z tohoto důvodu bylo ukončeno. Žalobce však byl bezprostředně na to zajištěn za účelem jeho správního vyhoštění. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 58A 10/2018 10. Následným rozhodnutím ze dne 21. 2. 2018 vydaným správním orgánem pod č.j. KRPC-21905-55/ČJ-2018-020023 bylo dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu cizinců žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla tímto rozhodnutím stanovenou v délce 3 let. Správní orgán po zhodnocení všech skutkových okolností dané věci dospěl k závěru, že žalobce naplnil zákonné podmínky pro správní vyhoštění, když na území České republiky pobýval od 11. 10. 2010 neoprávněně, s čímž byl srozuměn. Žalobce na území České republiky nemá žádné rodinné ani jiné sociální vazby, když jeho celá rodina žije v domovském státě, žalobce je s ní v telefonickém kontaktu. Dopady vyhoštění byly konstatovány pouze v ekonomické sféře, avšak pouze omezeně, když žalobce není v České republice zaměstnán a finanční prostředky si opatřuje pouze příležitostnou prací. Z těchto důvodů bylo shledáno, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce pro něj neznamená nepřiměřený zásah.

11. Proti rozhodnutí o vyhoštění podal žalobce dne 6. 3. 2018 odvolání, doplněné dne 26. 3. 2018. V rámci tohoto odvolání žalobce mimo jiné uvedl skutečnost, že je žadatelem o mezinárodní ochranu, dále konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které se dostatečně nevypořádává s (ne)existencí důvodů znemožňujících jeho vycestování. Namítnuta byla rovněž nepřiměřenost rozhodnutí s ohledem na délku jeho pobytu na území České republiky.

12. Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 5. 3. 2018 dále vyplývá, že žalobce dne 28. 2. 2018 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.

13. Ve spisu je dále založeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 5. 3. 2018 č.j. OAM-36/LE-LE05-LE26-PS-2018, kterým byl žalobce zajištěn již jako žadatel o mezinárodní ochranu, a to na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to s dobou trvání zajištění do 18. 6. 2018. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 58A 10/2018 14. O odvolání žalobce proti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění bylo následně rozhodnuto žalovaným, a to rozhodnutím ze dne 9. 8. 2018 vydaným pod č. j. CPR-11941-2/ČJ-2018-930310-V241, jímž bylo toto odvolání zamítnuto a rozhodnutí o jeho vyhoštění bylo potvrzeno. Ke skutečnosti, že žalobce v mezidobí podal žádost o udělení mezinárodní ochrany žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí konstatoval, že si je této skutečnosti vědom, avšak tato žádost byla žalobcem podána až poté, co bylo prvostupňovým orgánem rozhodnuto o jeho vyhoštění. O žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto. V dalších částech odůvodnění rozhodnutí žalovaný shledal naplnění zákonných důvodů pro udělení správního vyhoštění, žalobce pobýval na území ČR od 11. 10. 2010 neoprávněně, když v té době nedisponoval žádným oprávněním k pobytu a na území pobýval bez cestovního dokladu či víza. Žalovaný konstatoval, že tvrzení žalobce, dle něhož si nebyl vědom toho, že jeho pobytové oprávnění pozbylo platnosti, není pro danou věc relevantní, když ten je povinen být informován o pobytovém režimu v ČR a o jeho podmínkách. Důvodná nebyla shledána ani námitka nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. V tomto směru bylo prvostupňové rozhodnutí řádně odůvodněno, bylo zjištěno, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné ani jiné vazby a nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující jeho asimilaci v ČR. Žalobce má celou rodinu v zemi původu. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stran stanoviska o překážkách jeho vycestování žalovaný vyžádal stanovisko ministra vnitra, ze kterého se podává, že vycestování žalobce je možné, ten navíc neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by možné nebylo.

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, rozhodl přitom bez nařízení jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Předně krajský soud uvádí, že v dané věci podal žalobce dne 28. 2. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany, stalo se tak až poté, co správní orgán prvního stupně v dané věci vydal dne 21. 2. 2018 rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Žalobce tudíž měl postavení žadatele o azyl ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu až poté, co bylo nepravomocně rozhodnuto o jeho vyhoštění. Procesní důsledky této situace upravuje § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 32 odst. 2 zákona o azylu, které pozastavují vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění do doby ukončení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a v případě podání správní žaloby proti tomuto rozhodnutí, do doby pravomocného rozhodnutí krajského soudu o této žalobě. Žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany tudíž v daném případě nenastolila překážku pro vydání rozhodnutí žalovaným, neboť byla podána v době, kdy již bylo prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno, jediným důsledkem této žádosti je pozastavení vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 58A 10/2018 18. Pro úplnost krajský soud uvádí, že na základě telefonické žádosti zjistil, že Krajský soud v Plzni přezkoumával žalobu žalobce proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany, krajský soud rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018 vydaným pod sp. zn. 60 Az 31/2018 žalobu zamítl a celá věc se v současné době nachází u Nejvyššího správního soudu, kde je přezkoumávána důvodnost kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozhodnutí. K tomu soud nad rámec poznamenává, že výše zmiňované procesní účinky žádosti o udělení mezinárodní ochrany stran odkladného účinku této žádosti se na řízení o kasační stížnosti nevztahují [srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 7 As 96/2010 (2468/2012 Sb. NSS)].

19. K žalobním námitkám obsaženým v úvodu žaloby v podobě výčtu konkrétních zákonných ustanovení, které měly být správními orgány v dané věci porušeny, soud uvádí, že tyto nepředstavují řádně odůvodněné žalobní body. Takto vymezené žalobní body neobsahují žádné skutkové výtky, právní argumenty či konkrétní pochybení vztahující se k věci samé. Z tohoto důvodu se soud zabýval až navazující žalobní argumentací uvedenou pod bodem II. žaloby.

20. Z kontextu celé žaloby vyplývá, že stěžejní žalobní námitkou je v dané věci pochybení správního orgánu, který se dle žalobce řádně nevypořádal s délkou, po kterou žalobce na území ČR pobýval, právě od této délky pobytu žalobce odvozuje nesprávné zhodnocení míry vazeb žalobce na území ČR a jeho integraci zde.

21. Krajský soud se s uvedenou námitkou žalobce neztotožnil. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění vyplývá, že správní orgán se délkou pobytu žalobce na území ČR zabýval, byť se tak nestalo žalobcem požadovaným způsobem. Správní orgán totiž shledal, že délka pobytu žalobce na území ČR bez oprávnění k pobytu naopak nasvědčuje závažnosti jednání žalobce, který zde od roku 2010 pobývá s vědomím, že zde porušuje právní předpisy. Správní orgán tudíž vědom si skutečnosti, že žalobce na území pobývá již od roku 2006, rozhodl o tom, že naplnil zákonné důvody správního vyhoštění, neboť značná část jeho pobytu byla realizována bez platného povolení k pobytu.

22. Délkou pobytu žalobce se pak správní orgán zabýval i v souvislosti s dopady rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný a soukromý život žalobce. V tomto směru správní orgán vycházel z výpovědi žalobce učiněné během správního řízení, kde výslovně sdělil, že na území ČR nemá žádné rodinné ani jiné soukromé vazby, když celá jeho rodina žije v jeho domovském státě. Jediným důvodem jeho pobytu na území ČR je vidina výdělku, která však představuje toliko důvody ekonomické. V této souvislosti pak správní orgán rovněž konstatoval, že žalobce není na území ČR zaměstnán a jeho výdělečná činnost je toliko občasná. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 58A 10/2018 23. Ke stejným závěrům pak dospěl též žalovaný v napadeném rozhodnutí, který uvedl, že délku pobytu žalobce na území nelze zohlednit žalobcem požadovaným způsobem za situace, kdy žalobce nedodržuje své zákonné povinnosti, na území ČR se zdržuje bez oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu, ačkoliv je s tímto srozuměn. V této souvislosti žalovaný zmínil rovněž jednání žalobce, který se pokusil před pobytovou kontrolou o útěk. Žalovaný se stejně jako prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí zabýval rodinným a soukromým životem žalobce na území, když konstatoval, že žalobce zde nemá žádné rodinné ani jiné vazby, což sám ve své výpovědi ve správním řízení potvrdil.

24. Z uvedeného je zřejmé, že se správní orgány obou stupňů délkou pobytu žalobce na území ČR zabýval dostatečně. V této souvislosti byly zohledněny veškeré aspekty z délky pobytu žalobce na území plynoucí. Krajský soud se s uvedenými závěry zcela ztotožňuje, ve správním řízení bylo bezpochyby zjištěno a prokázáno, že žalobce, ačkoliv zde žije již od roku 2006, na tomto území nemá žádné vazby, ať již rodinného či jiného charakteru, jeho celá rodina žije ve Vietnamu. O absenci jakékoliv integrace pak svědčí i to, že žalobce není schopen komunikovat v češtině, když ve správním řízení mu musel být ustanoven tlumočník. Konečně i samotné tvrzení žalobce o neznalosti podmínek pobytového oprávnění na území ČR svědčí o jeho nezájmu o místní integraci a přijetí zde platných zákonných povinností, čemuž nasvědčuje též jednání žalobce, který se před pobytovou kontrolou pokusil o útěk. Žalobce navíc v průběhu celého správního řízení ani v řízení před soudem neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by mohla být případně dovozována nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění. Samotná délka pobytu na území ČR nepředstavuje důvod, pro který by bylo lze shledat správní vyhoštění nepřiměřeným, a to navíc za situace, kdy žalobce převážnou část tohoto pobytu realizoval bez platného oprávnění k pobytu a bez příslušných cestovních dokladů.

25. Relevantním důvodem, pro který by neměly být podmínky správního vyhoštění v daném případě naplněny, není ani žalobou uváděná beztrestnost žalobce na území ČR. K tomu lze konstatovat, že žalobce je povinen na území České republiky dodržovat zdejší právní předpisy a těmito se řídit. Skutečnost, že v průběhu jeho pobytu nebyl trestně stíhán, není relevantním důvodem pro to, aby bylo od jeho správního vyhoštění upuštěno, neboť chovat se v souladu se zákonem je jeho povinností, nikoliv dobrodiním z jeho strany. K tomu je nutno zdůraznit, že není pravdivé tvrzení žalobce, že na území ČR po celou dobu svého pobytu neporušoval právní předpisy. Jak již soud uvedl, žalobce od roku 2010 pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu i bez platného cestovního dokladu, již tímto svým jednáním od roku 2010 porušoval zdejší právní předpisy. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 58A 10/2018 26. Rovněž délka vyhoštění byla správním orgánem řádně zdůvodněna a nebyla soudem shledána nepřiměřenou. Správní orgán při stanovení délky vyhoštění vycházel z toho, že žalobce porušoval pobytový režim dlouhodobě a během této doby nepodnikl žádné kroky, které by k ukončení tohoto protiprávního jednání vedly, a proto přistoupil k maximální možné délce vyhoštění. Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, když účelem správního vyhoštění je především hájit zájem státu na tom, aby se cizinec porušující místní právní předpisy na tomto území již nezdržoval. Pokud žalobce po dobu 8 let tyto právní předpisy porušuje tím, že na území vědomě pobývá bez oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu, nelze shledat jeho správní vyhoštění v délce 3 let nepřiměřeným. Takto stanovená délka správního vyhoštění zcela koresponduje se závažností a především délkou protiprávního jednání žalobce.

27. Krajský soud uzavírá, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a to na základě obsahu správního spisu, jehož součástí je též výpověď žalobce stran jeho rodinných vazeb a soukromého života na území ČR, a rovněž ze závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince. Z odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění je zřejmé, že správní orgán na základě testu proporcionality shledal, že rozhodnutí je v souladu s veřejným zájmem. Tento závěr odůvodnil s odkazem na rodinné a soukromé zájmy žalobce na území ČR, ze kterých je patrné, že nebyla prokázána nutnost upřednostnit ochranu těchto zájmů před opatřením v podobě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Tuto skutečnost lze dovodit též z protokolu o výslechu žalobce ve správním řízení ze dne 10. 2. 2018, v rámci kterého sám žalobce uvedl, že na území ČR nemá žádné příbuzenské ani jiné vazby, celou rodinu má ve Vietnamu. Žalobce v řízení neprokázal existenci žádných rodinných ani jiných vazeb na území ČR, které by ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců byly překážkou pro správní vyhoštění. Krajský soud shledal rozhodnutí správních orgánů řádně odůvodněná jak v otázce přiměřenosti rozhodnutí stran žalobcova zázemí na území ČR tak v otázce přiměřenosti ve vztahu k samotné délce jeho pobytu na tomto území. Takovéto odůvodnění zcela odpovídá recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu i předpisům evropského práva, jimiž je Česká republika vázána.

28. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 9 58A 10/2018 29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 26. září 2018 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.