58 A 15/2018

Rubrum

č. j. 58 A 15/2018 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: S. P. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského Kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2018, č.j. KUJCK 117255/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce proti 2 58A 15/2018 rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 6. 3. 2018, č. j. 1043/2016 SK, a toto rozhodnutí potvrdil. Žalobce byl uvedeným rozhodnutím uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 28. 1. 2016 v 10:17 hod. na pozemní komunikaci I/3 v k. ú. Chotýčany, ve směru od Českých Budějovic na Tábor řídil motorové vozidlo Škoda Octavia, RZ X, a rychloměrem RAMER AD9C byla jím řízenému vozidlu naměřena rychlost 132 km/h v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, tj. rychlost překračující nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem o 30 km/h a více mimo obec, tímto svým jednáním porušil § 4 písm. a) a b) a § 18 odst. 3 téhož zákona, přičemž dle výpisu z evidenční karty řidiče se shodného přestupku dopustil dne 26. 2. 2015, tedy jej spáchal v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 2 měsíců. Žalobci byla dále stanovena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. Uložená pokuta a náhrada nákladů řízení byla splatná do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí na bankovní účet správního orgánu I. stupně. Žalovaný pak v návětí výrokové části svého rozhodnutí doplnil, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost o 42 km/h.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 26. 11. 2018 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí v rozsahu vypořádání jím vznesené odvolací námitky, dle které správní orgán I. stupně v rozporu s § 163 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalobci nezákonně uložil povinnost k úhradě uložené sankce a náhrady nákladů řízení bankovním převodem. Žalovaný se dle názoru žalobce s touto námitkou nevypořádal relevantním způsobem, když uvedl pouze své neodůvodněné subjektivní a spekulativní závěry (jednoduchost bankovního převodu, možnost domluvy na jiném způsobu úhrady).

4. Druhým žalobním bodem rozporuje žalobce hodnocení žalovaného ohledně formy zavinění jeho jednání. Žalobce v odvolacím řízení namítl rozpor mezi výrokem rozhodnutí, dle něhož se měl tohoto jednání dopustit z nedbalosti, zatímco z odvodnění prvostupňového rozhodnutí plyne, že se jej měl dopustit minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, tj. v této či vyšší formě zavinění. Není tak zřejmé, v jaké formě zavinění měl žalobce přestupek spáchat, přičemž „takové provedení hodnocení formy zavinění, kdy její vyjádření ve výroku rozhodnutí nekoresponduje s odůvodněním nebo není vyjádřeno zcela jednoznačným způsobem, případně odůvodnění absentuje zcela, obstát nemůže“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č.j. 28 A 15/2016 – 46). Žalovaný měl v tomto směru opomenout žalobcovu námitku vůči chybě a nelogičnosti závěru správního orgánu I. stupně, že „zavinění bylo dáno minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, protože se žalobce dopustil překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec“. Takovýto závěr shledává žalobce nelogickým a nepřezkoumatelným.

5. Žalovaný v rozporu s orgánem I. stupně dovozoval naplnění nevědomé nedbalosti i z toho, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění, aniž by uvedl konkrétní podklady ze správního spisu, na jejichž základě tento závěr učinil. Žalovaný se tak dle hodnocení 3 58A 15/2018 žalobce s jeho námitkou nevypořádal a namísto toho uvedl vlastní nepodložené závěry o formě zavinění, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

6. Třetí žalobní námitkou brojí žalobce proti uložené sankci, jejíž výši 5 000 Kč na samé horní hranici shledává neodůvodněnou a nezákonnou.

7. Za předchozí přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 000 Kč, kterou správní orgány bez dostatečného odůvodnění shledaly nedostatečnou (např. naplnění jejího preventivního účinku). Nadto se správní orgány nezabývaly skutkovými odlišnostmi obou případů (překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci u mateřské školky vs. překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec), přičemž žalovaný tak učinil i přesto, že žalobce vznesl tuto námitku již v odvolání.

8. Správní orgán I. stupně vyjmenoval okolnosti jednání žalobce, které hodnotil, neuvedl však, jakým způsobem je hodnotil. Na tuto již odvolací námitku žalovaný dle názoru žalobce nereagoval a pouze si svévolně domýšlel, co správní orgán za přitěžující okolnost považoval a co nikoli. Dle žalobce měly správní orgány zvážit řadu polehčujících okolnosti: nezpůsobení škody na zdraví, životě či majetku osob; spáchání přestupku na rovném a přehledném úseku s minimálním provozem (viz foto z měření rychlosti).

9. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č.j. 6 As 303/2016 – 37, poukazuje na to, že žalovaný v rozporu se zde uvedeným právním názorem měl za to, že formu zavinění nelze brát jako polehčující okolnost. Správní orgán I. stupně přitom míru zavinění bral při rozhodování v potaz. Správní rozhodnutí obou stupňů jsou v tomto směru rozporná.

10. Žalobce je rovněž přesvědčen, že při ukládání trestu došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když žalovaný uvedl, že hodnota překročení rychlosti nad polovinou zákonného rozpětí odůvodňuje uložení sankce v dané výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 As 280/2016 – 23).

11. Čtvrtou žalobní námitkou žalobce správním orgánům vytýká, že žalovaný se nedostatečným způsobem vypořádal s jím vznesenou námitkou týkající se vady výroku správního rozhodnutí I. stupně, když pro absenci uvedení konkrétní hodnoty překročení nejvyšší povolené rychlosti nelze jednání žalobce subsumovat pod užitou skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť správní orgán I. stupně v popisu skutku neuvedl, o kolik km/h žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost. Argumentace žalovaného založená na tom, že s ohledem na uvedení naměřené rychlosti (132 km/h) je zřejmé, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 42 km/h, je dle žalobce pouhou nepodloženou subjektivní spekulací.

12. Uvedená vada výroku dle žalobce způsobuje jeho nezákonnost, neboť výrok musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 30 Ca 394/99). Jedná se tak o vadu popisu skutku, kterou nelze zhojit s poukazem na právní kvalifikaci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 A 108/2016 – 37); obdobně žalobce poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 520/14, dle kterého „ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát“. 4 58A 15/2018 13. Pátou žalobní námitkou je rozporováno hodnocení žalovaného ohledně nedostatků specifikace předcházejícího přestupkového jednání – opakovaného překročení nejvyšší povolené rychlosti. Žalobce je přesvědčen, že předcházející přestupek měl být identifikován alespoň číslem jednacím daného rozhodnutí. Hodnocení žalovaného, že předmětného dne 26. 2. 2015 se žalobce dopustil pouze jednoho přestupku dle karty řidiče a musí mu být proto zřejmé, o který přestupek se jedná, je dle žalobce nesprávné, neboť bez uvedení konkrétního rozhodnutí o přestupku nelze tato jednání jednoznačně provázat, což narušuje právní jistotu žalobce (např. v případě zrušení předcházejícího rozhodnutí o přestupku, čímž by odpadl důvod uložení sankce spočívající v zákazu řízení). Na podporu tohoto svého právního názoru žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, č. j. 2 As 261/2015 – 41, dle něhož „je postačující, pokud přestupce ví, ze kterého rozhodnutí vyplývá opakovanost jeho jednání“.

14. Závěrem žaloby vyjádřil žalobce a jeho právní zástupce požadavek na důslednou anonymizaci rozhodnutí zdejšího soudu při jeho publikování, a to včetně osobních údajů právního zástupce (advokáta). Krajský soud je rovněž žádán o „zdržení se uštěpačných, zbytečných, nevěcných a neprofesionálních poznámek“ zdejšího soudu v odůvodnění tohoto rozsudku s tím, „aby se KS ČB při odůvodňování svých rozhodnutí vždy choval korektně ve vztahu k osobám, které si dovolily napadnout rozhodnutí orgánu veřejné správy a jejich právních zástupců, neboť opak je kontraproduktivní a mohl by být vykládán nikoli jako projev nestrannosti příslušných soudkyň KS ČB“.

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby.

16. V kontextu § 3, 4 a 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „starý zákon o přestupcích“), má žalovaný za to, že jeho závěry, jakož i závěry správního orgánu I. stupně ohledně zavinění jsou dostatečné a odůvodněné. Správním orgánům nebyly známy žádné bližší skutečnosti k jednání žalobce (např. jeho pohnutky apod.). Žalobce byl držitel řidičského průkazu - osobou odborně způsobilou, tudíž i kdyby nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, vzhledem k okolnostem a své odborné způsobilosti to vědět měl a mohl.

17. Ve vztahu k odůvodnění uložené sankce žalovaný poukázal na jednotnost řízení před správním orgánem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č.j. 3 As 51/2006 – 65) a má za to, že v obou rozhodnutích jako celku byla výše uložené sankce řádně zdůvodněna. To, že žalobce svým jednáním nezpůsobil škodu na životě, zdraví a majetku osob nepovažuje žalovaný za polehčující okolnost, neboť přímé ohrožení těchto zákonem chráněných zájmů není pojmovým znakem skutkové podstaty daného přestupku; porušení těchto zájmů by však mohlo být přitěžující okolností.

18. Ohledně popisu skutku, absence vyčíslení překročení rychlosti (42 km/h) v rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že z údajů obsažených ve výroku prvostupňového správního orgánu je tato skutečnost bez jakýchkoli pochybností zřejmá, přičemž sám žalovaný ve svém rozhodnutí tuto dílčí specifikaci ve výrokové části rozhodnutí uvedl, čímž i zhojil eventuální vadu rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

19. Žalovaný byl dále přesvědčen, že identifikace předcházejícího přestupkového jednání žalobce pouhým datem jeho spáchání, je s ohledem na obsah výpisu z evidenční karty řidiče zcela dostačující, neboť zde není jiného zaměnitelného jednání. Ostatně žalobce spáchání tohoto předcházejícího přestupku ze dne 26. 2. 2015 nikterak nezpochybnil. 5 58A 15/2018 20. Ze správního spisu vyplynuly pro věc samou tyto podstatné skutečnosti: Dle sepsaného oznámení o přestupku ze dne 28. 1. 2016 byla žalobci na shora uvedeném místě změřena silničním rychloměrem rychlost jeho vozidla s výsledkem 132 km/h po odečtení odchylky měření. Žalobce se ve věci odmítl vyjádřit. Obdobné skutečnosti plynou i ze založeného úředního záznamu z téhož dne, stejně jako ze záznamu z rychloměru vytištěného dne 1. 2. 2016. Na snímku z měření je zachyceno vozidlo žalobce, měřeno za jízdy zprava, vozidlo žalobce je cca uprostřed snímku a zabírá tak podstatnou část zorného pole.

21. Dle založeného výpisu z evidenční karty řidiče se žalobce dne 26. 2. 2015 dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích; překročení rychlosti mimo obec, naměřena rychlost 129 km/h v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice č. j. spr. př 1937/2015 SK byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 2015.

22. Dne 1. 6. 2016 byl učiněn pokus o doručení oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání konanému dne 20. 6. 2016 v 9:00 hod., doručováno doporučeně, vhozeno do schránky dne 7. 6. 2016.

23. Žalobce se dne 20. 6. 2016 v 8:27 hod. prostřednictvím svého obecného zmocněnce Ing. Jaroše z jednání omluvil a v obecné rovině namítl nesprávnost měření a provedení měření v rozporu s návodem k obsluze rychloměru.

24. Dle protokolu z jednání ze dne 20. 6. 2016 správní orgán jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce a provedl dokazování založenými listinami. Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání shora uvedeného přestupku. Toto rozhodnutí žalovaný na základně žalobcova odvolání dne 25. 10. 2016 zrušil (užití nesprávného ustanovení při ukládání sankce) a věc vrátil k dalšímu řízení.

25. Dne 13. 4. 2017 proběhlo ve věci ústní jednání, ze kterého se žalobce omluvil, tato omluva nebyla správním orgánem přijata. V rámci navazující e-mailové komunikace bylo zmocněnci žalobce dne 19. 4. 2017 sděleno, kdy se může seznámit s obsahem správního spisu.

26. Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2017 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2017 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to pro vady výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně (absence specifikace předchozího přestupkového jednání žalobce).

27. Dne 6. 3. 2018 proběhlo ve věci ústní jednání, kterého se žalobce ani jeho zmocněnec bez omluvy nezúčastnili.

28. Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku tak, jak je uvedeno shora. Skutkový stav měl správní orgán I. stupně prokázaný z listinných podkladů založených ve správním spise, zejm. z výstupu měřicího přístroje, který byl ovládán odborně způsobilými osobami. Ve vztahu k formě zavinění jednání žalobce byla konstatována zákonná úprava se závěrem, že s ohledem na zjištěný skutkový stav je nutné konstatovat zavinění minimálně ve formě nedbalosti nevědomé, neboť žalobce měl minimálně vědět, že se nachází v obci a byl povinen svoji rychlost této skutečnosti přizpůsobit. Při úvahách o výši sankce správní orgán I. stupně vycházel z míry zavinění, absence škody na životě, zdraví či majetku. K tíži žalobce správní orgán hodnotil osobu žalobce - 14 záznamů v evidenční kartě řidiče z let 2007 až 2015, 7x překročení 6 58A 15/2018 rychlosti, přičemž při stanovení samotné výše pokuty správní orgán přímo zohlednil tři poslední přestupky z let 2013 – 2015, k čemuž je konstatováno minulé uložení peněžité sankce ve výši 4 000 Kč bez zjevného vlivu na jednání žalobce, a proto bylo přikročeno k uložení pokuty v nejvyšší možné výši 5 000 Kč. Trest zákazu činnosti byl žalobci uložen ve spodní polovině – 2 měsíce (nejvýše 6 měsíců).

29. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce ze dne 26. 3. 2018 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podaným odvoláním žalobce namítal prekluzi odpovědnosti za přestupek, nedostatky ve výroku rozhodnutí, nezákonnost ověřovacího listu měřicího zařízení, vady hodnocení formy zavinění, měření rychlosti v rozporu s návodem k rychloměru, nezákonnost a nepřiměřenost uložené peněžité sankce a stanovený způsob úhrady uložené peněžité sankce. Ve vztahu k uplatněným žalobním bodům žalovaný odmítl povinnost uvádět ve výrokové části konkrétní rozhodnutí o přestupku, kterého se měl žalobce v minulosti dopustit, neboť takovéto předchozí jednání je nutno pouze specifikovat zcela jednoznačným a nezaměnitelným způsobem, což bylo s ohledem na obsah výpisu z karty řidiče (žalobce) učiněno (str. 5 odůvodnění rozhodnutí). Co se týče formy zavinění, žalovaný vyložil povinnost žalobce, jakožto řidiče vozidla, znát rychlost vozidla, které netrpělo žádnou technickou závadou a dodržovat rychlostní limity jízdy. Pro absenci bližších znalostí jednání a pohnutek žalobce bylo nutno konstatovat nedbalostní formu zavinění. Ohledně skutkové věty postrádající výslovné deklarování výše překročení nejvyšší povolené rychlosti měl žalovaný za to, že s ohledem na jednoznačné uvedení nejvyšší povolené rychlosti v místě a rychlosti naměřené žalobcovu vozidlu, bylo možné výši překročení rychlosti jednoduchým odečtem zjistit a subsumovat ji tak pod příslušné ustanovení zákona. Uloženou výši pokuty žalovaný posoudil v kontextu rozhodnutí správního orgánu I. stupně a doplnil, že míra překročení nejvyšší povolené rychlosti v rámci dané skutkové podstaty je přitěžující okolností. Ve vztahu ke stanovení způsobu úhrady uložené sankce a nákladů řízení na bankovní účet správního orgánu I. stupně žalovaný uvedl, že se jedná o běžný a nejjednodušší způsob úhrady a žalobce se mohl domluvit na jiném způsobu úhrady.

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

31. Žaloba není důvodná.

32. Předmětem soudního přezkumu v této věci je rozhodnutí o přestupku, u něhož žalobce vznesl v řízení před žalovaným celou řadu odvolacích námitek, kterými se měl žalovaný zabývat zcela nedostatečným způsobem, v čemž žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Těmito vadami však nyní přezkoumávaná rozhodnutí netrpí. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, č.j. 4 As 58/2005-65 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z 7 58A 15/2018 rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č.j. 6 As 161/2013-25).

33. Na prvním místě namítl žalobce nepřezkoumatelnost závěrů žalovaného týkajících se způsobu úhrady uložené sankce, s čímž žalobce pojí námitku porušení § 163 daňového řádu, který je na způsob úhrady uložené pokuty, stejně jako nákladů řízení, nutné aplikovat. Dle odst. 3 tohoto ustanovení je možno daň zaplatit bezhotovostním převodem z účtu, v hotovosti, v určitém případě kolkovými známkami a přeplatkem na jiné dani.

34. Žalobce v podaném odvolání namítal porušení uvedeného ustanovení daňového řádu, na což žalovaný reagoval na straně 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde skutečně stručně konstatoval, že se jedná o nejčastější a nejjednodušší způsob úhrady, přičemž bylo na žalobci, aby po domluvě s oprávněnou úřední osobou zvolil jiný způsob úhrady. Z takto vedené argumentace není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný postavil své úvahy, nejedná se však o vadu, která by mohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobcův požadavek na přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí je v tomto směru legitimní, avšak bez jakéhokoli přínosu do samotné podstaty jím nastíněné otázky vztahující se k jeho možnostem úhrady dle § 163 daňového řádu.

35. Nelze přitom ani uvažovat o tom, jak žalobce činí, že žalovaný by překročil svým výrokem o náhradě nákladů řízení a úhrady uložené pokuty svoji pravomoc, neboť otázka eventuálního autoritativního stanovení není otázkou pravomoci, ale zákonnosti eventuálního autoritativního stanovení pouze jednoho způsobu úhrady.

36. Krajský soud ve formulaci zvolené správním orgánem I. stupně shledává primárně jistou neobratnost při sdělování údajů pro provedení platby prostřednictvím bankovního převodu, nežli autoritativní a vrchnostenské stanovení jediného možného způsobu úhrady. S ohledem na zcela jednoznačná práva žalobce plynoucí z § 163 daňového řádu, o kterých netvrdí, že by mu bylo do nich správními orgány fakticky zasaženo (např. odepřením přijetí platby v hotovosti), nepovažuje krajský soud za účelné více se touto otázkou zabývat, neboť právo žalobce zvolit si určitý způsob úhrady dle tohoto ustanovení nebylo správními orgány přímo dotčeno.

37. Ani druhou námitku žalobce směřující vůči vadám spojeným s vyjádřením formy zavinění jednání žalobce neshledal krajský soud důvodnými. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce se v průběhu řízení před správními orgány nevyjádřil k povaze svého jednání, pohnutkám apod., neuvedl tedy žádných skutečností, ze kterých by bylo možné činit jakékoli hlubší úvahy o formě zavinění, než které plynou z prostého faktu, že žalobce byl při překročení nejvyšší povolené rychlosti „přistižen“. To, že žalobce byl osobou s platným řidičským oprávněným, je prima facie zřejmé, žalobce se řidičským průkazem musel při silniční kontrole prokázat, přičemž i sama evidenční karta řidiče zcela jednoznačně vede k tomu, že žalobce držitelem řidičského oprávnění byl a správní orgány 8 58A 15/2018 tak nemusely jeho dispozici s řidičským oprávněním více zkoumat. Proto je nutné na žalobce nahlížet jako na osobu odborně způsobilou k řízení motorových vozidel, která by minimálně měla být s ohledem na tuto skutečnost znalá dopravních předpisů.

38. Správní orgán I. stupně se formou zavinění zabýval na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí a jeho závěry jsou opřeny právě o uvedenou argumentaci, kterou krajský soud shledává s ohledem na průběh správního řízení za zcela dostačující. Žalovaný se s touto argumentací na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil a dodal, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro které by si žalobce neměl být vědom rychlosti jím řízeného vozidla. Žalobci nelze ani přisvědčit, že žalovaný námitku týkající se „minimálního zavinění“ opomenul, neboť žalovaný vyložil, na jakém základě byl správním orgánem tento závěr učiněn. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, jak hodnotily formu zavinění, na jakém základě své závěry postavily a jakými úvahami se přitom řídily, a proto se nelze s žalobcem namítanou dílčí nepřezkoumatelností ztotožnit.

39. Správní orgán I. stupně ve svém odůvodnění skutečně hovoří o tom, že žalobce se daného jednání dopustil „minimálně ve formě nedbalosti nevědomé“, což však zcela koresponduje se samotným výrokem rozhodnutí, dle něhož žalobce spáchal přestupek z nedbalosti (srov. žalobcem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2018, č.j. 28 A 15/2016 – 46). Pojem „minimálně“ je v kontextu odůvodnění nutno chápat jako nejnižší prokázanou formu zavinění, která plyne právě ze znalosti správních orgánů o jednání žalobce. Ustanovení § 93 odst. 1 písm. d) starého zákona o přestupcích vyžaduje zahrnutí formy zavinění do výroku rozhodnutí. Dle § 15 odst. 2 a 3 téhož zákona pak rozeznáváme zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Bližší rozlišování na vědomou či nevědomou nedbalost ve výroku rozhodnutí není zákonem vyžadováno. S ohledem na procesní aktivitu žalobce v průběhu správního řízení má krajský soud za to, že míra zkoumání zavinění v tomto případě zcela odpovídá procesní aktivitě žalobce. Správní orgány hodnotily zavinění žalobce v nejmírnější formě ku prospěchu žalobce. S ohledem na podklady shromážděné ve spise nelze s jistotou činit závěry o závažnější formě zavinění a ani správní orgány takovéto závěry nečinily. Je nepochybné, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění měl a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.

40. Ani další žalobní námitku, kterou žalobce brojí vůči uložené sankci, neshledal krajský soud důvodnou.

41. Určení druhu a výměry správního trestu upravoval § 12 odst. 1 starého zákona o přestupcích, podle kterého měly správní orgány při určení druhu sankce a její výměry přihlédnout k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení. K požadavkům na odůvodnění ukládané sankce je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008 – 60, který uvedl, že „řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat východiska, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění stanovené výše sankce bylo následně soudem přezkoumatelné. Z judikatury zdejšího soudu v této 9 58A 15/2018 souvislosti vyplývá, že „jakkoli má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování“ (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, dostupný na www.nssoud.cz). Mezi tyto principy správního rozhodování patří podle Nejvyššího správního soudu i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, které v konečném důsledku vyvolávají i jeho přesvědčivost. Správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Těmto požadavkům správní orgány dostály.

42. Dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více. Za tento přestupek je možné dle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona uložit pokutu od 2 500 Kč do 5 000 Kč. „Přísnější“ kvalifikovaná skutková podstata v bodě 2 poté upravuje tentýž druh přestupku s překročením rychlosti mimo obec o 50 km/h a více a pokutou od 5 000 Kč do 10 000 Kč [§ 125c odst. 5 písm. d) téhož zákona].

43. Správní orgán I. stupně se ukládanou peněžitou sankcí (žalobce svoji argumentaci vztahuje výhradně k ní) zabýval na straně 5 odůvodnění svého rozhodnutí. Z odůvodnění zcela jednoznačně plyne, že k tíži žalobce byla hodnocena jeho přestupková minulost (pouze co do hodnocení jeho osobnosti; leta 2007 – 2015) a bylo přímo přihlédnuto k přestupkům spáchaným v posledních 3 letech (2013 – 2015), i když závěry v tomto směru nejsou nijak podrobné (což však žalobce nerozporuje). Zejména bylo přihlédnuto k předcházejícímu přestupku spočívajícímu v překročení rychlosti v obci, za který byla žalobci uložena pokuta ve výši 4 000 Kč, jež dle správních orgánů zcela zjevně nesplnila svůj výchovný účel. Správní orgán I. stupně uvedl, že právě tyto skutečnosti hodnotil k tíži žalobce, a proto námitka žalobce, že není zřejmé, co jak bylo hodnoceno, je zcela zjevně nedůvodná. Je zřejmé, že ku prospěchu žalobce pak a contrario správní orgán I. stupně hodnotil to, že žalobce se jednání dopustil ve formě nevědomé nedbalosti (což však žalovaný následně poupravil, viz níže), stejně jako absenci vzniku škody na životě, zdraví a majetku, ačkoli tato skutečnost sama o sobě nemá na posouzení závažnosti jednání žalobce přímý vliv (jak žalovaný uvedl, nesnižuje společenskou nebezpečnost jednání žalobce, viz str. 7 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí).

44. Žalovaný na straně 6 a 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně doplnil, že 42 km/h je „nad polovinou rozpětí pro uvedenou skutkovou podstatu (…) jedná se tedy rozhodně o přitěžující okolnost, která odůvodňuje uložení pokuty v horní části zákonného rozmezí“. Tímto posouzením žalovaný neporušil zásadu zákazu dvojího přičítání, neboť je tím zcela zjevně vyjádřeno pouze to, že daná skutková podstata předpokládá překročení nejvyšší povolené rychlosti o 30 km/h až 49 km/h; překročení nejvyšší povolené rychlosti o 42 km/h se pak skutečně nachází v horní části rozpětí dané skutkové podstaty, což má přímý vliv i na nebezpečnost tohoto jednání a tím pádem i na výši ukládané sankce.

45. Správní orgány nebyly povinny zkoumat bližší skutkové okolnosti předcházejícího přestupku žalobce ze dne 26. 2. 2015, za které mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Lze se pouze ztotožnit s jejich hodnocením, že jestliže sankce 4 000 Kč nevedla svým účinkem žalobce k dodržování povolené rychlosti, nejednalo se o sankci, která by naplnila 10 58A 15/2018 svůj výchovný účel. Z tohoto úhlu pohledu lze považovat názor správních orgánů o vhodnosti uložení vyšší sankce za zcela přezkoumatelný. Touto námitkou se žalovaný dostatečným a přezkoumatelným způsobem zabýval na straně 7 a 8 odůvodnění svého rozhodnutí a dospěl k obdobným závěrům jako krajský soud nyní.

46. Argumentaci žalobce, že v předchozím případě „překročil rychlost u mateřské školy, kde málem naboural malé dítě, zcela záměrně, atd.“ (bod 25 žaloby), neshledává krajský soud relevantní, neboť je na správním uvážení správních orgánů, jakou sankci na základě zákona v konkrétním individuálním případě odůvodněně uloží. Odůvodnění nyní uložené sankce shledal krajský soud dostačujícím. Krajskému soudu přitom neuniklo, že žalobcův přestupek ze dne 26. 2. 2015 spočíval v překročení rychlosti mimo obec, ač jím tvrzené skutečnosti mohou eventuálně nasvědčovat spíše spáchání přestupku v obci, viz níže vypořádání námitky nedostatečné identifikace předchozího přestupku.

47. Tvrzení žalobce, že nyní na rozdíl od minulého překročení rychlosti, nikoho neohrozil apod., je pouhým ničím nepodloženým tvrzením a ani fotografie z okamžiku měření nemůže pro svůj úzký záběr toto tvrzení žalobce doložit. Nadto lze pouze pro úplnost dodat, že žalobce se svého jednání dopustil ve čtvrtek dne 28. 1. 2017 v 10:17 hod na pozemní komunikaci I. třídy č. 03, tj. silnici I. třídy, která je určena zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu [§ 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů], a na které lze prima facie důvodně předpokládat provoz nikoli nevýznamné intenzity, neboť se jedná o hlavní spojení statutárního města České Budějovice a hlavního města Prahy.

48. Žalobci je možno přisvědčit, že správní orgán I. stupně skutečně pojal formu zavinění jednání žalobce mezi okolnosti rozhodné pro stanovení výše uložené sankce, tento názor však žalovaný poupravil na straně 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v čemž nelze bez dalšího spatřovat vnitřní rozpornost těchto rozhodnutí. Za situace, při které nelze činit jakékoli konkrétnější závěry o formě zavinění (viz výše), nelze z povahy věci jedinou prokazatelně zjištěnou formu zavinění považovat za polehčující okolnost.

49. Ani čtvrtou námitku žalobce vztahující se k vadě výroku správního orgánu I. stupně absentujícího výslovného uvedení výše překročení nejvyšší povolené rychlosti neshledal krajský soud důvodnou.

50. Není sporu, že skutková věta ve výrokové části rozhodnutí o přestupku musí obsahovat všechny skutečnosti předpokládané skutkovou podstatou daného přestupku. Správní orgán uvedl naměřenou rychlost (132 km/h) a nejvyšší povolenou rychlost (90 km/h); neuvedl však již výši překročení této nejvyšší povolené rychlosti (42 km/h). Žalovaný v rámci výroku svého rozhodnutí tuto skutečnost již uvedl. Ač skutková podstata daného přestupku vyžaduje vyjádření konkrétní výše překročení nejvyšší povolené rychlosti, neboť právě od takto vyjádřené výše překročení se tato právní kvalifikace odvíjí, nelze tuto vadu považovat v tomto konkrétním případě za vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť nedosahuje takové intenzity, pro kterou by bylo možné tento výrok považovat za nejasný, nesrozumitelný, nepřesný či neurčitý. Zcela jednoduchou matematickou operací lze tuto hodnotu i z výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně zjistit; z popisu skutku v tomto rozhodnutí lze zcela jednoznačným způsobem určit, jaké jednání je žalobci kladeno za vinu. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný v rámci žalobou napadeného rozhodnutí již výši překročení nejvyšší povolené 11 58A 15/2018 rychlosti uvádí, čímž do jisté míry pochybení správního orgánu I. stupně napravuje, byť ke změně této části výroku správního rozhodnutí I. stupně nepřikročil.

51. V rozporu s tímto závěrem krajského soudu není ani žalobcem poukazovaná judikatura. Krajský soud v Brně se ve svém rozsudku ze dne 30. 8. 2014, č.j. 29 A 108/2016 – 37, zabýval možností zhojení nedostatku skutkové věty s poukazem na právní kvalifikaci obsaženou v právní větě (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006-73, a ze dne 31. 10. 2017, č.j. 4 As 165/2016- 46), což není tento případ. Skutková věta správního orgánu I. stupně v nyní projednávaném případě obsahovala všechny podstatné skutečnosti, byť údaj o výši překročení nejvyšší povolené rychlosti nebyl ve tvaru, který zákon přímo předpokládá (viz výše). Ze stejného důvodu pak neshledal krajský soud důvodnou ani argumentaci žalobce navázanou na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV ÚS 520/14.

52. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud i poslední námitku žalobce brojící vůči nedostatečnému vymezení, identifikování, předcházejícího přestupku. Krajský soud se plně ztotožňuje s žalobcem prezentovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, č.j. 2 As 261/2015 – 41, dle něhož „je dostačující, pokud přestupce ví, ze kterého rozhodnutí vyplývá opakovanost jeho jednání“. Této povinnosti však správní orgány dostály.

53. Správní orgán I. stupně opakovanost jednání ve výroku svého rozhodnutí vyjádřil tak, že „tohoto přestupku se (žalobce) podle výpisu z evidenční karty řidiče dopustil již dne 26. 2. 2015…“. V odůvodnění následně parafrázoval záznam ze samotné evidenční karty. Žalovaný tento způsob vyjádření přebral. Žalobce pouze uvádí, že skutečnost, že v evidenční kartě řidiče je v daný den zapsán pouze jeden přestupek, nevylučuje jeho záměnu, nezaručuje jeho jednoznačnou identifikaci a omezuje se na pouhé čistě hypotetické popisy, při kterých by mohlo být případně zasaženo do jeho práv. Tyto situace však nenastaly.

54. Jak uvedl krajský soud výše, předchozí přestupek žalobce spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec. Žalobce v rámci své žalobní argumentace stran přiměřenosti uložené sankce uvedl skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tento svůj přestupek měl spáchat v obci u blíže neurčené mateřské školky, kde měl málem srazit dítě. I přesto, že krajský soud tento možný rozpor v tvrzeních žalobce identifikoval, nepovažoval za důvodné se jím zabývat, neboť žalobce nevznesl námitku, ze které by vyplývalo, že si skutečně není vědom, jakého přestupku se měl dne 26. 2. 2015 dopustit. Žalobce sice nyní uvedl v rámci jiné žalobní námitky skutečnosti, které by mohly vést k pochybám o jeho povědomí o daném přestupku ve smyslu poukazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, č.j. 2 As 261/2015 – 41, avšak jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č j. 4 As 3/2008 – 78, 2162/2011 Sb. NSS, „není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ 55. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v daném rozsudku ze dne 29. 2. 2016, rozhodné pro posouzení opakovanosti jednání žalobce je okamžik spáchání předcházejícího přestupku, právě toto datum bylo správními orgány užito. V průběhu řízení před správními orgány žalobce své pochybnosti o identifikaci svého předešlého jednání nevyjádřil – neuvedl 12 58A 15/2018 žádných skutečností, ze kterých by bylo možné dovozovat, že by si nebyl vědom svého předchozího jednání a nevěděl tak, čeho se měl v minulosti dopustit. To, že by si žalobce nebyl skutečně vědom, o jaký předcházející přestupek se jedná, žalobce explicitně netvrdí ani nyní. Zcela nad rámec věci je možné rovněž konstatovat, že se jednalo o poslední předcházející přestupek, který byl s žalobcem projednán v běžném nezkráceném přestupkovém řízení a žalobce tak musel se správním orgánem opakovaně přijít do styku (minimálně mu byly opakovaně doručovány různé listiny), z čehož lze logicky usuzovat o jeho povědomí o tomto přestupku. V tomto kontextu se eventuální absolutní neznalost žalobce ohledně jeho předchozího jednání jeví jako krajně nepravděpodobná. Ze samotné evidenční karty, která je součástí správního spisu, pak plyne, že žalobce se daného dne dopustil skutečně pouze tohoto jediného přestupku. Z uvedených důvodů krajský soud neshledal žalobcem v tomto směru namítaných vad výroku rozhodnutí.

56. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Je možno připomenout závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č.j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupné seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ Ostatně odkázat lze i na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č.j. 31 A 68/2018 – 177, který mj. řešil zákonnost zveřejnění rozsudku zdejšího soudu na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že publikace rozsudků správních soudů v současné podobě je v souladu se zákonem.

57. Invektivy zástupce žalobce mířící na soudkyně zdejšího krajského soudu byly soudem ponechány bez komentáře, neboť má za to, že hodnocení antipatií zástupce žalobce vůči zdejšímu soudu není předmětem tohoto soudního řízení. Krajský soud posoudil obsah této samostatně oddělitelné části žaloby a dospěl k závěru, že se jedná o jakési „sdělení“ zástupce žalobce soudu, proto jej krajský soud nepovažoval ani za platně vznesenou námitku podjatosti či jiný druh podání dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť z něj neplyne vůle žalobce způsobit zákonem předpokládané právní účinky takovýchto podání. Má-li zástupce žalobce jakýchkoli pochybností o úrovni vyjadřování zdejšího soudu či jeho nepodjatosti, může své pochybnosti vyjádřit zákonem předpokládaným způsobem. 13 58A 15/2018 58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 27. března 2019 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně 14 58A 15/2018