58 Az 2/2018

Rubrum

č. j. 58 Az 2/2018-64 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou ve věci žalobce: X zastoupen JUDr. Ing. Milanem Mlezivou advokátem sídlem Skrétova 48, Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2018, č. j. OAM-158/ZA-ZA11-K10- 2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana se podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. 2 58Az 2/2018 2. Žalovaný považoval žádost žalobce za účelovou, neboť žalobce si nestihl včas podat žádost o prodloužení doposavad udělené doplňkové ochrany a tato mu skončila. Na území České republiky žalobce pobývá od roku 2009. Tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava žalobce o jeho život v důsledku špatné bezpečnostní situace v jeho domovině (v Iráku), obavy z výhružek teroristické organizace Ansar al- sunna. Motivem žádosti měla být i snaha o legalizaci jeho pobytu, neboť v České republice pracuje a vlastní restauraci. Žalovaný při posouzení situace v Iráku konstatoval zlepšení bezpečnostní situace, v roce 2017 se povedlo dobýt veškerá území ovládaná Islámským státem. V lednu a únoru 2018 byly hlášeny ojedinělé útoky Islámského státu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, neshledal žalovaný naplnění předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Naplnění § 12 písm. a) téhož zákona nebylo rovněž shledáno. Po zvážení žalobcovy rodinné, sociální, ekonomické situace, jeho věku a zdravotního stavu neshledal žalovaný ani zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu (tzv. humanitární azyl). Z důvodu absence rodinných příslušníků na území ČR nebyl žalobci udělen ani azyl podle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny, stejně jako doplňková ochrana za tímže účelem dle § 14b. Obdobně tak nebyl s ohledem na zjištěný skutkový stav shledán důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona, neboť na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že domovina žalobce (Irácká republika) se nenachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

3. O podané žalobě krajský soud v minulosti rozhodl usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 58 Azs 2/2018 – 20, tak, že žalobu pro absenci projednatelných žalobních bodů jakožto neodstranitelné vady řízení odmítl. Toto usnesení bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018 – 34, zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Krajskému soudu bylo uloženo, aby vyzval žalobce k doplnění jeho žaloby, což krajský soud následně učinil.

4. V doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2019 žalobce předně namítl přetrvávající důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Skutečnosti, které tomuto závěru svědčí, měly být žalovaným opomenuty. Žalobce v souladu se zprávami založenými ve správním spise považuje bezpečnostní situaci v Iráku za špatnou, život ohrožující. Při podání své žádosti uplatnil žalobce stejné důvody jako v roce 2009, a to obavy z teroristické organizace Al – Sunna, která jej ohrožovala na životě a to, že téměř po deseti letech bude z irácké společnosti vyloučen pro dlouhodobé odcizení a podezíravost ze strany místních obyvatel a státních orgánů, s čím spojuje překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť v roce 2017 mu byla na základě totožných skutečností doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu prodloužena. Žalobce zmeškal podání žádosti o prodloužení doplňkové ochrany o den, resp. o šest dnů, když tato lhůta končila dne 28. 1. 2018 a on svoji žádost podal dne 29. 1. 2018, resp. dne 5. 2. 2018. Žalobce je přesvědčen, že pokud by podal svoji žádost včas, byla by mu doplňková ochrana prodloužena.

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl podanou žalobou zamítnout.

6. Žalovaný je přesvědčen o tom, že rozhodoval na základě úplně zjištěného skutkového stavu, vycházel z relevantních podkladů, s jejichž obsahem se žalobce ani neseznámil. Původní azylově relevantní obava z ohrožení skupinou Ansar Al – Sunna již nepřetrvává. Ve vztahu k zlepšení bezpečností situace v Iráku žalovaný poukázal na rozsudek 3 58Az 2/2018 Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018 – 59, a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2019, č. j. 61 Az 37/2018 – 65.

7. Ze spisového materiálu předloženého žalovaným pro nyní projednávanou věc plynou následující relevantní skutečnosti:

8. Žalobce dne 15. 2. 2018 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 20. 8. 2018 žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Irácké republiky, arabské národnosti, muslimského vyznání sunitského směru a že hovoří česky a arabsky. V zemi původu bydlel naposledy ve města Al-Sokar. Nikdy nebyl politicky aktivní. Do ČR přicestoval v roce 2009. Po zdravotní stránce byl v pořádku. K důvodu své žádosti uvedl, že na území ČR od roku 2009 žije a pracuje, vlastní restauraci a chce zde zůstat, neboť v Iráku je špatná bezpečnostní situace a stále se zde válčí. Pokud by se vrátil, lidé by byli podezřívaví, proč se z Evropy vrátil. V Al-Sokar žije jeho matka se svým bratrem, situace se tam zlepšila, ale Islámský stát je stále ohrožuje. Návrat do vlasti si nedokázal představit, má zde život i práci a začlenil se zde do společnosti. Dále uvedl, že v roce 2009 mu byla udělena doplňková ochrana, poslední den lhůty pro prodloužení doplňkové ochrany byla neděle dne 28. 1. 2018, myslel si, že o její prodloužení podá žádost v Písku dne 29. 1. 2018, ale musel ji podat v Praze dne 5. 2. 2018, kde mu sdělili, že ji podal opožděně. V dubnu 2016 měl požádat o trvalý pobyt, doposud neměl žádné zprávy o vyřízení své žádosti, myslel, že o prodloužení udělené ochrany nebude muset žádat. Na území ČR nemá žádné rodinné vazby.

9. V roce 2009 žalobce v rámci žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v domovské zemi se bál teroristů, byla zde špatná bezpečnostní situace, pracoval jako malíř a dostal zakázku na vymalování vládní budovy, následně měl být kontaktován teroristickou skupinou Ansar Al Sunna, aby toho nechal a posléze měl obdržet obálku se třemi střelami. Jeho ekonomická situace byla tehdy špatná.

10. Při posouzení situace v zemi původu žalobce (Irácká republika) vycházel žalovaný z Informace OAMP: Situace v zemi – Politická a bezpečností situace, vnitřně vysídlené osoby, návraty, současný vývoj ze dne 1. 6. 2018, Informace OAMP: Bezpečností a politická situace v zemi – stav: březen 2018 ze dne 6. 3. 2018, Výroční zprávy Amnesty International 2018 ze dne 22. 2. 2018, Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 ze dne 18. 1. 2018 a řady dalších zpráv o situaci z roku 2017 a 2016. Ze shromážděných zpráv plyne, že v roce 2017 Irácké bezpečností síly a jejich spojenci osvobodili veškeré území Iráku od nadvlády Islámského státu. Bezpečnostní situace se postupně stabilizuje, v Bagdádu přetrvávají útoky, ale bezpečnostní situace byla hodnocena jako dobrá. Do města Mosul se vraceli uprchlíci, stejně jako do Sindžáru a Tel Afaru. Podle UNICEF se do dubna 2018 vrátilo již téměř 3,7 mil. lidí. Dle zprávy OAMP z března 2018 v zemi neprobíhá občanská válka ani konflikt s jinou zemí, v lednu a únoru 2018 docházelo k ojedinělým útokům na bezpečnostní složky, provládní milice a civilisty hlavně v pouštních oblastech u syrských hranic a v oblasti Havídži, Kirkůku a Bagdádu. Tyto útoky si vyžádaly celkem 80 obětí. V regionu iráckého Kurdistánu a v jižní části země byla bezpečnostní situace považována za relativně klidnou a stabilní. Dle sdělení Ministerstva zahraničních věcí ze dne 23. černa 2015 jsou návraty osob z ciziny do Iráku bez vážnějších problémů v situaci, kdy má osoba zázemí, do kterého se může vrátit. Rozhodující je ukotvení jeho rodiny, nikoli jeho pobyt v zahraničí. 4 58Az 2/2018 11. Žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný tak, jak je uvedeno shora.

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.); k možnostem prolomení tohoto pravidla v oblasti mezinárodní ochrany viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65.

13. K projednání žaloby nebylo třeba nařizovat jednání, neboť byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s.

14. Žaloba není důvodná.

15. Jádro argumentace žalobce je založeno na naplnění předpokladů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Z tohoto důvodu nepovažuje krajský soud za účelné se zabývat i dalšími důvody pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany, neboť závěry žalovaného nejsou právně zastoupeným žalobcem v tomto směru jakkoli rozporovány.

16. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

17. Žalobce opřel svoji současnou žádost o totožné důvody jako v roce 2009, kdy mu byla doplňková ochrana udělena a na základě týchž důvodů i opakovaně prodlužována. Žádné další skutečnosti neuvedl, a to ani v podané žalobě. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobci v zemi jeho původu nehrozí uložení nebo vykonání trestu smrti (§ 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu), ani mučení nebo nelidské či ponižující zacházení (§ 14a odst. 2 písm. b) téhož zákona), žalobce v tomto směru ani nic netvrdí. Žalobce vyjádřil obavu o svůj život, neboť v Iráku dle jeho tvrzení dochází k všeobecnému násilí na civilním obyvatelstvu a únosům, zejména ze strany teroristické organizace Ansal Al – Sunna (tato skupina měla žalobci v minulosti vyhrožovat pro jeho malířské práce na vládních budovách třemi střelami/náboji – výhružka smrti). To, že žalobce pobýval cca 10 let mimo Irák, mělo vést k jeho odcizení a k možné podezřívavosti ze strany místních obyvatel a státních orgánů. Jak žalobce sám uvádí, je zřejmé, že v jeho věci je nutno zvážit naplnění předpokladů doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu pro hrozbu vážného ohrožení života nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu v žalobcovo domovině.

18. Při posouzení toho, zda žalobci hrozí vážné ohrožení života nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68. Pro naplnění podmínek doplňkové ochrany dle tohoto ustanovení je nutné posoudit, zda země původu žalobce se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, zda žalobce je civilistou a zda mu hrozí vážné a individuální ohrožení života 5 58Az 2/2018 nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Tyto podmínky musí být pro prokázání existence vážné újmy ve smyslu uvedeného ustanovení splnění kumulativně. Zároveň platí, že čím více žadatel prokáže specifické dotčení vlastní osoby při posuzování existence vážného a individuálního života, tím nižší míra svévolného, nerozlišujícího, násilí bude požadována pro nárok na doplňkovou ochranu. Posoudit je nutné i územní rozsah tohoto násilí a místo pobytu žadatele, stejně jako to, zda byl žadatel již v minulosti vystaven přímým hrozbám či utrpěl vážnou újmu.

19. Krajský soud vycházel z uvedených informací o zemi původu obsažených ve správním spise a z poznatků recentní judikatury o situaci v Iráku a dospěl k totožnému závěru jako žalovaný. Irácká republika se v současné době nenachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, a proto není splněna jedna ze základních podmínek udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu 20. Správní soudy se v poslední době opakovaně zabývaly aktuální bezpečnostní situací v Iráku. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018 – 59, byť ve věci správního vyhoštění a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2019, č. j. 61 Az 37/2018 – 65, ze kterých plyne, že bezpečnostní situace se v Iráku natolik zlepšila, že se nejedná o zemi zasaženou mezinárodním či vnitřním ozbrojeným konfliktem. Pro projednávanou věc je zásadní opakovaně přijatý závěr tlumočený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Azs 46/2019 – 59, vyslovený ve vztahu k uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, že „Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 389/2018 – 38, potvrdil, že v Irácké republice v současné době, po porážce organizace Islámský stát, neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o azylu. Tento závěr odpovídá podkladům shromážděným ve správním spise, ze kterých sice vyplývá, že situace v zemi není zcela stabilizovaná a stále zde dochází k páchání násilí i na civilistech, nicméně z nich nelze dovodit, že by se jednalo o tzv. totální konflikt.“ K současné situaci v Iráku se okrajově vyslovil Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018 – 60, když poukázal na vojenskou porážku Islámského státu, který ztratil kontrolu nad jakýmkoli iráckým území, byť bylo faktem, že situace v Iráku i v druhé půlce roku 2018 byla vážná.

21. Žalobce svoji argumentaci založil pouze na obecném konstatování špatné bezpečnostní situace a probíhajících únosech civilistů, což má plynout ze zpráv shromážděných ve správním spise (se kterými se však žalobce neseznámil, neboť tohoto svého práva nevyužil), aniž by hrozbu vážné újmy jakkoli konkretizoval ve vztahu ke své osobě. Z podkladů založených ve správních spise plyne, že stále dochází k útokům na vládní i civilní cíle, intenzita těchto útoků se však značně snížila.

22. Rodina žalobce žije v Iráku a žalobce je s nimi v telefonickém kontaktu a z jím tvrzených skutečností neplyne žádné přímé ohrožení v místě jejich pobytu, uvádí pouze, že situace se zlepšila, byť má stále docházet k bojům a útokům. O organizaci Ansar al-sunna neměl žalobce žádné aktuální informace, uvedl pouze vlastní obecné obavy, že by mohli splnit své dávné výhružky. Z takto obecných tvrzení nelze činit žádné závěry o existenci hrozby vážné újmy zaměřené speciálně vůči žalobci, a to tím spíše, neuvedl-li žalobce, že jeho rodina by byla terčem jakýchkoli útoků či persekucí. Podezíravost místních obyvatel vůči osobám dlouhodobě pobývajícím v zahraničí nelze bez dalšího nijak zohlednit. Obecná tvrzení žalobce založená ve své podstatě pouze na jeho obavách vyslovených v roce 2009 za 6 58Az 2/2018 zcela jiné bezpečnostní a mocenské situace nemohou z povahy věci odůvodnit udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

23. Pouze okrajem krajský soud dodává, že v odst. 6 věty poslední doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2019 žalobce uvedl, že v Iráku dochází stále k únosům civilistů různými teroristickými organizacemi včetně organizace Ansar Al Sunna, což má plynout ze zpráv založených ve správním spise. Tato konkrétní skutečnost z těchto zpráv neplyne, žalobce se s obsahem zpráv ani neseznámil, i přesto však vede obecnou polemiku o tom, co má z těchto zpráv plynout. Uvedená teroristická organizace měla žalobci před jeho odchodem z Iráku vyhrožovat fyzickou likvidací a nutit jej zanechat své malířské činnosti pro vládu, což však žalobce učinil. Podvolil-li se žalobce požadavkům této skupiny, není zřejmé, proč by se měl žalobce i nyní po téměř deseti letech obávat toho, že by tyto dávné výhružky měly být zrovna v jeho případě splněny. Argumentaci žalobce týkající se ve své podstatě individualizace hrozícího násilí vůči jeho osobě považuje krajský soud za nedostatečnou.

24. Krajský soud se neztotožnil ani s žalobcem obecně tvrzenou překvapivostí napadeného rozhodnutí. Jeho přesvědčení, že požádal-li by o včas o prodloužení udělené doplňkové ochrany, bylo by mu jistě vyhověno, je pouhou spekulací. Jak plyne ze shora uvedeného, na jaře roku 2017, kdy byla doplňková ochrana žalobci naposledy prodloužena o 12 měsíců do 29. 1. 2018 (viz odst. 2 doplnění žaloby), byla v Iráku zcela jiná bezpečnostní situace, neboť na jeho území prokazatelně probíhaly ozbrojené střety zejména mezi organizací Islámský stát a státními bezpečnostními složkami. „Poražení Islámského státu“ bylo orgány státní moci prohlášeno v závěru roku 2017. Žalobci bylo umožněno se před vydáním rozhodnutí seznámit s jeho podklady, seznámit se s obsahem jednotlivých zpráv o situaci v zemi jeho původu a dle svého uvážení se k těmto zprávám vyjádřit a navrhnout doplnění dokazování. Žalobce tohoto svého práva nevyužil. Závěry žalovaného korespondují se shromážděnými podklady. Spekulace žalobce o možném výsledku jiných řízení apod. nemají s překvapivostí či předvídatelností rozhodnutí žalovaného v této věci nic společného. Nadto i ze shora odkazované judikatury týkající se bezpečnostní situace v Iráku plyne, že skutkově a právně obdobné případy jsou žalovaným rozhodovány stejně, jako v nyní projednávané věci.

25. To, že žalobci v jeho návratu brání život, který si na území ČR zařídil, jeho práce a že vůbec neví, co by v Iráku dělal, není azylově relevantním důvodem. V tomto směru nechť žalobce využije možnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Instituty tohoto zákona nelze nahradit udělením mezinárodní ochrany. Institut mezinárodní ochrany neslouží jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky (viz rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. 7 58Az 2/2018

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 2. září 2019 JUDr. Věra Balejová v. r. samosoudkyně