60 A 4/2020

Rubrum

č. j. 60 A 4/2020 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: R.J., nar. X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Radkem Bechyněm se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. ODSH 876/2020/jary 1 SO3, čj. KUJCK 23743/2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 60 A 4/2020

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad v Jindřichově Hradci (dále jen „správní orgán prvního stupně“) obdržel dne 11. 9. 2019 od Policie České republiky, oznámení o přestupku, doplněné o úřední záznamy, potvrzení o zadržení řidičského průkazu, výpis z evidenční karty řidiče a oznámení o dosažení 12 bodů.

2. Příkazem ze dne 12. 9. 2019, čj. X, zahájil správní orgán prvního stupně řízení a shledal žalobce vinným z níže uvedeného přestupku. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 18. 9. 2019 odpor.

3. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2019, čj. X, následně správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným z porušení § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), čímž spáchal přestupek z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona. Přestupkového jednání se žalobce dopustil tím, že dne 27. 8. 2019 v čase kolem 13:50 hodin řídil osobní motorové vozidlo značky X, registrační značka X, na pozemní komunikaci – silnici II. třídy č. 164, ve směru od obce Člunek do obce Kunžak (kde byl u autobusové zastávky Lomy zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky), přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění. Za uvedené jednání uložil správní orgán prvního stupně žalobci správní trest pokuty ve výši 25 000 Kč, správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 3. 4. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobce v první řadě namítal neprokázání materiálních znaků přestupku, neboť se žalovaný naprosto nezabýval skutečností, zda žalobce naplnil materiální znaky daného přestupku.

7. Dle žalobce je nutné rozlišit, zda se jedná o řidiče, který řídí bez příslušné skupiny oprávnění, jejímž držitelem nikdy nebyl a je tedy zjevné, že nikdy nesplnil zákonem stanovené požadavky pro vydání dané skupiny oprávnění, či zda již dotyčný řidič byl v minulosti držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění. Jelikož žalobce již držitelem řidičského oprávnění byl, nelze předpokládat zásadní narušení veřejného zájmu. Žalobce tudíž ani nemohl svým jednáním ohrožovat účastníky silničního provozu, neboť oplývá zkušenostmi s řízením motorových vozidel.

8. Žalobce konstatoval, že naplnil pouze formální znaky přestupkového jednání, neboť v době spáchání přestupku nebyl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění. V souvislosti s tím žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011-52. Žalobce zdůraznil, že je v některých případech možné i nenaplnění materiálních znaků přestupku, a to za předpokladu existence „zvláštních okolností případu“. Dle žalobce k naplnění definice zvláštních okolností případu v jeho Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 60 A 4/2020 případě došlo, neboť svým jednáním jakkoli neohrožoval účastníky silničního provozu.

9. Žalobce dále uvedl, že po dobu, kdy nevlastnil řidičské oprávnění, neužíval motorová vozidla. Po uplynutí blokace řidičského oprávnění se plně zapojil do svých pracovních povinností, a konal v dobré víře. Povinnost, že v případě pozbytí řidičského oprávnění z důvodu trestu či sankce zákazu činností je nutno o navrácení řidičského oprávnění požádat je sice stanovena zákonem, Krajský úřad Ústeckého kraje ovšem v rozhodnutí ze dne 11. 4. 2014, čj. X, uvedl, že tato skutečnost není veřejnosti známa a účastníci silničního provozu tedy konají v dobré víře, že po uplynutí trestu zákazu činnosti mohou pokračovat v řízení motorových vozidel bez dalšího omezení. Žalobce dodal, že Krajský úřad Ústeckého kraje v tomto rozhodnutí vycházel z doporučujícího stanoviska Ministerstva dopravy.

10. Žalobce se odvolal na výše uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, na základě kterého předpokládá určitou právní jistotu, tedy že totožný správní orgán bude postupovat v totožné věci při rozhodování shodně.

11. Dle žalobce je smyslem stanoviska Ministerstva dopravy poučení obecních úřadů s rozšířenou působností, aby v případě pozbytí řidičského oprávnění byly dotčené osoby dostatečně poučeny o veškerých dopadech a povinnostech z pozbytí řidičského oprávnění plynoucích. Žádné z rozhodnutí, na základě kterých žalobce pozbyl řidičské oprávnění, toto poučení neobsahovalo. Žalobce tudíž nebyl náležitě poučen.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný zopakoval, že řízení bez oprávnění je závažným přestupkem, který je i přísně trestán, a zákon nerozlišuje skutečnost, zda se tohoto jednání dopustila osoba, jež pozbyla řidičské oprávnění, či osoba, která jej nikdy nevlastnila.

14. Žalovaný nepřisvědčil žalobci ani ve věci neprokázání materiální stránky přestupku, kterou naopak považuje za naplněnou. Žalobce pozbyl své řidičské oprávnění na dobu 36 měsíců rozhodnutím Okresního soudu v Jindřichově Hradci, čj. X, které nabylo právní moci dne 22. 1. 2013, a tím zároveň dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. Jelikož po uplynutí této doby žalobce nesplnil zákonné podmínky pro vrácení řidičského oprávnění, nebyl v době spáchání přestupku držitelem řidičského oprávnění.

15. Ve vztahu k materiální stránce přestupku žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-74, č. 2011/2010 Sb. NSS, ze dne 9. 12. 2014, čj. 2 As 116/2014-35, a ze dne 8. 1. 2013, čj. 3 As 42/2012-35. Žalovaný námitku žalobce o nenaplnění materiální stránky přestupku odmítl.

16. K námitce zavinění přestupkového jednání, potažmo skutkovému stavu žalovaný sdělil, že skutečnost o tom, že se žalobce dopustil přestupku, byla prokázána na základě listiny – výpis z evidenční karty řidiče, ze které vyplývá, že žalobce v době spáchání přestupku měl uloženou platnou blokaci řidičského oprávnění, a to od 24. 12. 2016. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 60 A 4/2020 17. Závěrem žalovaný dodal, že rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, čj. X, není žalovanému známé a nejedná se o písemnost, která by měla být součástí spisového materiálu, tudíž se k ní nelze vyjádřit.

18. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

20. Žaloba není důvodná.

21. Krajský soud v první řadě uvádí, že prakticky totožnou situací se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 189/2017-40. Krajský soud nemá důvod se od právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozsudku jakkoliv odchýlit, a proto pouze pro úplnost uvádí následující.

22. Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že řídit motorové vozidlo může pouze „osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen ‚skupina vozidel‘) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ‚jiný členský stát‘), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu.“ 23. Podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích „řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění.“ 24. Žalobce nezpochybňuje, že naplnil formální znaky skutkové podstaty přestupku uvedeného v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, jenž spočívá v tom, že fyzická osoba řídí v provozu na pozemních komunikacích motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění dle § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Žalobce však zpochybňuje, že naplnil rovněž materiální stránku tohoto přestupku. V souvislosti s naplněním materiální stránky přestupku krajský soud plně odkazuje na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 4 As 189/2017-40, který se materiální stránkou přestupku zabýval v bodech [14] až [17]. S ohledem na tam uvedené závěry, které jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci, považuje krajský soud žalobcovu námitku týkající se neprokázání materiálních znaků přestupku za lichou.

25. K poukazu žalobce na nutnost rozlišovat mezi řidiči, kteří příslušnou skupinu řidičského oprávnění nikdy nevlastnili, a řidiči, kteří byli v minulosti držiteli tohoto oprávnění, krajský soud taktéž odkazuje na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, dle kterého „[r]ozlišení řidičů provedené stěžovatelem nemá význam pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata uvedená v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. Toto ustanovení totiž žádným způsobem nerozlišuje důvody, pro které řidič není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Obě stěžovatelem takto vymezené skupiny řidičů tedy řízením motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění porušují zákonem o silničním provozu chráněný zájem na bezpečnosti silničního provozu naprosto stejným způsobem. Skutečnost, zda řidič v minulosti byl držitelem Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 60 A 4/2020 řidičského oprávnění či nikoli, tedy nemůže mít vliv na posouzení viny za přestupek. Nejvyšší správní soud nicméně připouští, že tato skutečnost může být relevantní při posouzení výše ukládané sankce za přestupek podle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích“ (důraz doplněn). V nyní posuzované věci tak ostatně správní orgán prvního stupně postupoval, neboť vzal v potaz (ve prospěch žalobce) závažnost přestupku, okolnosti jeho spáchání, míru zavinění a osobu samotného přestupce. Uložil proto žalobci sankci na samotné spodní hranici zákonné sazby stanovené v § 125 odst. 5 písm. a) a odst. 6 zákona o silničním provozu.

26. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce týkající se nedostatečného poučení ze strany správních orgánů. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 As 189/2017-40, „[n]ámitka stěžovatele, v níž poukazuje na absenci výše uvedeného poučení, by však neobstála, i kdyby stěžovatel takto poučen nebyl a to s ohledem na zásadu ‚neznalost zákona neomlouvá‘. Zákon o silničním provozu totiž v § 123d odst. 1 jasně stanoví, že řidič, který pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 téhož zákona, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění, nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění z tohoto důvodu (podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu řidič pozbývá řidičské oprávněn uplynutím pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámeno, že dosáhl celkového počtu 12 bodů). Podle § 123d odst. 3 téhož zákona, žádost o vrácení řidičského oprávnění podává žadatel písemně u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Podmínkou vrácení řidičského oprávnění je prokázání, že se žadatel podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu a dále prokázání zdravotní a psychické způsobilosti. Pro vrácení řidičského oprávnění platí přiměřeně § 101“ (důraz doplněn).

27. Nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že k poukazu žalobce na rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 11. 4. 2014, čj. X, se krajský soud nemohl vyjádřit, neboť mu není znám obsah tohoto rozhodnutí. Žalobce toto rozhodnutí nepředložil ani ve správním řízení, ani v řízení před krajským soudem; pouze tvrdil jeho existenci a obsah. Rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 11. 4. 2014, čj. X, argumentoval zástupce žalobce již v roce 2017 v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 55 A 4/2017 (řízení ve věci jiného žalobce, avšak shodného právního zástupce). Ani v roce 2017 zástupce žalobce toto rozhodnutí zdejšímu soudu nepředložil, navíc v tehdejším případě uváděl, že se jedná o rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, nikoliv kraje Ústeckého.

V. Závěr a náklady řízení

28. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 60 A 4/2020

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 7. července 2020 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.