60 A 5/2019

Rubrum

č. j. 60 A 5/2019 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P.N., narozen X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Radkem Bechyněm se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. ODSH 16996/2019/jary1 SO3, čj. KUJCK 46737/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 60 A 5/2019

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 10633/17 Lo, čj. SO/22720/2017, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), spočívajícího v tom, že dne 8. 12. 2017 v 09:20 hodin Policie ČR naměřila žalobcem řízenému vozidlu tovární značky Citroën, registrační značky x, na silnici I/03 jedoucímu ve směru od Českých Budějovic směrem na Kaplici v katastrálním území Kamenný Újezd, zařízením LaserCam 4, rychlost 147 km/h (po odpočtu odchylky 3 % rychlost 142 km/h) v úseku, kde je povolena maximální rychlost jízdy 90 km/h. Žalobce tudíž překročil rychlost jízdy mimo obec o 52 km/h. Správní orgán prvního stupně proto žalobci uložil podle § 125c odst. 5 písm. d) a podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu, v souladu s § 35 až § 40, § 46 a § 47 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), pokutu ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, a dále žalobci podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uložil úhradu paušální částky nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalované

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 30. 5. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce v první řadě konstatoval, že postupem správního orgánu byl zkrácen na svých právech takovým způsobem, jenž měl za následek nezákonnost rozhodnutí. Podle žalobce došlo k významnému porušení práva na obhajobu, neboť v příkrém rozporu se zásadou oficiality správní orgány nevyužily veškeré důkazní prostředky naléhavě potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. V rozhodnutí je uvedeno, že přestupek byl spáchán na silnici I/3 v katastrálním území Kamenný Újezd. Vznikla tedy logická pochybnost o tom, kde měl být údajný přestupek spáchán. S ohledem na skutečnost, že místo nebylo jakýmkoli způsobem upřesněno v žalovaném rozhodnutí, vyvstává otázka, zda bylo vůbec řádně a přesně zjištěno správním orgánem prvního stupně. Žalobce považoval zjištění místa za stěžejní i s ohledem na následné prokazování materiálního znaku spáchaného přestupkového jednání.

5. Za druhé žalobce namítl, že v rámci celého řízení nebyly bezpečně prokázány materiální znaky daného jednání a nebylo konstatováno, koho svým jednáním ohrozil, či že narušil veřejný zájem. Žalobce se neztotožňoval s názorem žalovaného, že materiální znaky přestupku odpovídají znakům formálním. V tomto kontextu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008- 45, č. 2011/2010 Sb. NSS. Žalobce namítl, že pro zhodnocení materiální stránky přestupku by muselo dojít k přesnému zjištění místa spáchání přestupku. Je totiž evidentní, že silnice, na níž mělo dojít ke spáchání přestupku, prochází rovnými a Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 60 A 5/2019 přehlednými úseky a pouze minimálně zasahuje do zastavěného území. Podle žalobce nemohlo dojít k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. I když žalobce po formální stránce přestupek spáchal, nebylo mu prokázáno, že by svým jednáním kohokoliv ohrozil. Pro uznání vinným za přestupek by správní orgán musel prokázat naplnění obou těchto znaků přestupkového jednání, tedy znak formální i materiální, k čemuž ze strany správních orgánů nedošlo.

6. Žalobce navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí za současného vrácení k novému projednání.

7. Žalovaný v prvé řadě odmítl tvrzení žalobce týkající se nedostatečné konkretizace místa spáchání přestupku. Způsob, jímž žalovaný místo spáchání přestupku vymezil je naprosto standardní u přestupků týkajících se nedodržení nejvyšší povolené rychlosti. V souvislosti s tímto odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 1/2016-59.

8. Žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a konstatoval, že přestupkové jednání žalobce bylo jednoznačně prokázáno spisovým materiálem, kdy skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebylo třeba řízení doplňovat o další důkazy navrhované žalobcem. K určení místa přestupkového jednání žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2017, čj. 2 As 293/2016-59.

9. K námitce neprokázání materiální stánky žalovaný opět odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a zopakoval, že překročením rychlosti je porušen chráněný zájem, neboť při každé vyšší rychlosti než je povolená, v tomto případě podle § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu 90 km/h, není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané dopravní a dopravně technickou situací v silničním provozu v důsledku prodloužení brzdné dráhy, působení vyšších sil a dalších negativních jevů v důsledku vyšší rychlosti. Žalovaný připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-74, dle něhož formální znaky přestupkového jednání naplňují v běžných případech i materiální znaky. Žalovaný orgán přitom neshledal důvody, pro které by se mohl od tohoto právního názoru odchýlit.

10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

III. Právní hodnocení krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

12. Žaloba není důvodná.

13. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou údajně nedostatečného určení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; této námitce nepřisvědčil.

14. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, čj. 9 As 80/2014-37, konstatoval, že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují.“ Jak přitom Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 60 A 5/2019 vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2006, čj. 4 As 270/2015-42 a ze dne 16. 7. 2015, čj. 4 As 63/2015-52), není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno „s absolutní přesností“, ale s ohledem na kontext dané věci postačí i obecnější vymezení místa, kde došlo ke spáchání přestupku.

15. Krajský soud poukazuje zvlášť na rozsudek ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014-39, v němž se Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Otázka konkrétnosti určení místa spáchání přestupku je přitom „otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány“(shora citovaný rozsudek čj. 4 As 63/2015- 52).

16. V nyní posuzovaném případě správní orgán prvního stupně specifikoval místo spáchání přestupku sice obecněji (silnice I/03 ve směru od Českých Budějovic směrem na Kaplici, v katastrálním území Kamenný Újezd), jedná se však o úsek silnice I/03 vymezený jednak hranicí katastrálního území obce Kamenný Újezd a jednak specifickým místem, kde žalobce zastavila policejní hlídka (z fotografie pořízené policejní hlídkou založené ve správním spise je zřetelné místo, kde byl žalobce hlídkou zastaven; v pozadí pak jde vidět ukazatel odbočení na Rančice a Kamenný újezd). Vedle toho žalovaný popsal přestupkové jednání žalobce též podrobným popisem způsobu spáchání přestupku a přesným časem, kdy se žalobce přestupku dopustil.

17. Za těchto okolností považuje krajský soud specifikaci místa protiprávního jednání za dostatečnou. Žalovaný proto nepochybil ani v tom, že neprovedl žalobcem navrhované místní šetření za účelem zjištění místa spáchání přestupku.

18. Nedůvodná je též námitka, dle níž žalobce nenaplnil materiální znak přestupku.

19. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 5 As 104/2008-45 uvedl, že „[l]ze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ K tomu dále konstatoval, že „[z]ákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 60 A 5/2019 přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004-48, dostupný na www.nssoud.cz). Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka.“ Zároveň však platí, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2012, čj. 1 As 118/2012-23, „že čím bude vyšší typová společenská nebezpečnost určitého přestupku, tím výraznější (výjimečnější) musejí být okolnosti, které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by určité jednání nemohlo být vůbec kvalifikováno jako přestupek.“ 20. Obecně lze tedy souhlasit se správními orgány v tom, že jednání, která jsou typizovaně uvedena ve skutkových podstatách přestupků, naplňují již ze své povahy taktéž jejich materiální znak. Existují však okolnosti, které snižují nebezpečnost jednání pro právem chráněný zájem společnosti pod míru příznačnou pro dané případy přestupků. V tomto ohledu je nutno hodnotit význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob provedení přestupku a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutku jeho jednání. Tyto okolnosti se pak posuzují v každém jednotlivém případě individuálně. Význam okolností snižujících nebezpečnost konkrétního jednání přitom klesá v závislosti na rostoucí typové závažnosti posuzovaného přestupku.

21. V nyní projednávané věci je klíčový především velmi závažný způsob spáchání přestupku. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost 90 km/h o celých 52 km/h (po odpočtu odchylky 3 %). Řídil tedy vozidlo celkovou rychlostí 142 km/h, tedy rychlostí vyšší, než která je povolena dokonce i na komunikacích vyšší kategorie, tj. dálnicích (130 km/h). Tím žalobce významně ohrozil bezpečnost nejen svou, ale především ostatních účastníků silničního provozu, jakož i bezpečnost a plynulost provozu jako takového.

22. Přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti má povahu ohrožovacího deliktu. Je tudíž lhostejno, zda provoz dle názoru žalobce „musel odpovídat možnostem jet vyšší rychlostí než je maximální povolená“ či zda k měření došlo na rovném úseku a mimo zástavbu, jak uvedl v žalobě. Ohrožení zákonem chráněného zájmu – bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích – totiž v posuzované věci žalobce způsobil již tím, že takto vysokým překročením povolené rychlosti značně omezil svou subjektivní schopnost, jakož i objektivní možnost bezpečně reagovat na měnící se podmínky provozu a zároveň výrazně navýšil potenciální následky srážky s jiným vozidlem, popř. jinou překážkou. V takovýchto případech překročení povolené rychlosti pohybujících se v řádu desítek procent rychlostního limitu tudíž není naplnění materiálního znaku přestupku ani tak otázkou sofistikovaných právních úvah či dokazování, nýbrž prostého (a v podmínkách běžného života nezpochybnitelného) fungování Newtonových pohybových zákonů.

23. Nastavení rychlostních limitů má své opodstatnění právě proto, aby nedocházelo při běžném provozu a za předpokladu dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích k ohrožování života, zdraví a majetku účastníků silničního provozu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 60 A 5/2019 Pokud tedy v posuzovaném případě žalobce naplnil formální znak přestupku, což sám v závěru žaloby nezpochybňuje, a dopustil se jednání popsaného v § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, pak právě překročením nejvyšší povolené rychlosti o 52 km/h mimo obec naplnil i materiální znak přestupku spočívající v ohrožení života, zdraví a majetku osob. Žalovaný tak není povinen prokazovat, zda došlo v posuzovaném případě ke konkrétnímu ohrožení konkrétní osoby. Překročení povolené rychlosti o 52 km/h je natolik intenzivním porušením právní povinnosti, že v podstatě nelze ani uvažovat o tom, že by zde mohla být dána nějaká okolnost, která by snížila nebezpečnost jednání tak, aby bylo možno konstatovat, že jednání žalobce nebylo přestupkem.

IV. Závěr a náklady řízení

24. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 13. listopadu 2019 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 60 A 5/2019 Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.