60 Ad 11/2020

Rubrum

č. j. 60 Ad 11/2020-17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. T., narozen bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. SZ/MPSV-2020/187728-913, čj. MPSV-2020/196321-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 18. 8. 2020, čj. 113695/20/JH, nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory příspěvku na bydlení ode dne 1.

4. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 60 Ad 11/2020 2020 na základě žádosti žalobce ze dne 15. 6. 2020, neboť žalobcem užívaný byt nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákon o státní sociální podpoře.

2. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 19. 10. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť jím užívaný byt je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 o státní sociální podpoře, protože je jako byt k účelu bydlení povolen stavebním úřadem. Svůj závěr žalobce staví na pasportu stavby ze dne 21. 1. 2016, čj. VÝST.0726/15/Ku, vydaném podle § 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který dokládá faktickou i právní existenci bytu. Žalobce dodal, že stavba, k níž se nedochovaly žádné původní doklady vyjma pasportu stavby, a jejíž součástí je i byt žalobce, nebyla projednána v režimu § 129 stavebního zákona. Ze zákona proto není stavbou nepovolenou, ale je určena dle § 125 stavebního zákona k takovému účelu, ke kterému je stavebně technicky vybavena.

5. To, že na základě vydaného pasportu je možné k takovému závěru dospět, plyne dle žalobce i ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj, odbor stavebního úřadu, ze dne 10. 1. 2007, čj. 46324/06-82.

6. Obdobný závěr pak žalobce činí i na základě stanoviska č. 11 Veřejného ochránce práv publikovaného ve Sborníku stanovisek dne 12. 3. 2014, ve kterém je uvedeno, že „[v] praxi se lze poměrně často setkat se stavbami, ke kterým nelze dohledat žádné doklady o jejich dřívějším umístění, povolení nebo kolaudaci. Přesto nelze automaticky u takovýchto staveb tvrdit, že jde o stavby nepovolené. Stavební zákon dokonce s výskytem takových staveb počítá a pro tyto případy stanoví pravidla postupu.“ 7. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42.

8. Dle žalobce je z podkladů ve správním spisu zřejmé, že správní orgán prvního stupně vytrvale obstarává důkazy k prokázání tvrzení, že na stavbě byly údajně použity nepovolené stavební úpravy, v důsledku čehož by stavba neměla být povolena, a proto by neměla splňovat definici dle § 24 odst. 5 zákona o sociální pomoci. Žalobce zdůraznil, že se jedná pouze o tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k tvrzeným nepovoleným úpravám tíží správní orgány.

9. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě krátce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a žalobcovy námitky. Dále konstatoval, že pro účely zákona o sociální pomoci se bytem rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 60 Ad 11/2020 jako byt. Dle žalovaného však bylo jednoznačně prokázáno, že prostor, který žalobce užívá, není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o sociální pomoci.

11. Žalovaný dodal, že žalobce podává žalobu ve skutkově shodné věci se shodnou argumentací již po několikáté, přičemž zároveň odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017-28, vydaný ve skutkově shodné věci. Naposledy krajský soud žalobu žalobce zamítl v řízení vedeném pod sp. zn. 62 Ad 3/2020 a závěry z uvedeného rozsudku krajského soudu následně potvrdil i Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 6 Ads 122/2020.

12. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

14. Žaloba není důvodná.

15. Krajský soud v první řadě uvádí, že žalobce podává již po několikáté žalobu prakticky totožného znění. V rámci žalobní argumentace žalobce uvádí stále stejné žalobní námitky, vycházející ze stále stejného skutkového stavu. Žalobci je pak nepochybně známo, že ve skutkově totožných věcech pak žaloby téhož znění podává i paní K. G.; k tomu soud odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 12. 12. 2019, čj. 60 Ad 14/2019- 22.

16. Krajský soud tak již v podstatě o týchž žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 1. 8. 2017, čj. 56 Ad 2/2017-41 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2018, čj. 9 Ads 253/2014-26, zamítl), ze dne 14. 3. 2019, čj. 54 Ad 16/2018-31, ze dne 20. 3. 2019, čj. 54 Ad 6/2018, ze dne 4. 3. 2019 čj. 54 Ad 20/2018-22, ze dne 8. 4. 2019, čj. 55 Ad 3/2019- 25 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, čj. 3 Ads 200/2019-18, odmítl), ze dne 23. 4. 2020, čj. 62 Ad 3/2020-19 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, čj. 6 Ads 122/2020-21, zamítl) a další. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobce již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu není jím užívaný byt bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, stejně tak opakovaně hodnotil pasport, jímž žalobce argumentuje, a který nemůže na zákonnosti posouzení věci správními orgány nic změnit. Tyto námitky žalobce byly hodnoceny jako nedůvodné. Podstata žalobního sporu, jakožto i jeho řešení, zůstávají i nadále stejné. Krajský soud tak shledává, že je zcela neúčelné, aby správní soudy stále dokola obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by takováto opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud již pouze odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž nemá krajský soud ani v nynějším případě důvod se jakkoli odchýlit.

17. K povaze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj a stanoviska veřejného ochránce práv se krajský soud taktéž vyjadřoval například v rámci shora citovaného rozsudku čj. 62 Ad 3/2020-19. Lze jen zopakovat, že žalobce dezinterpretuje jejich obsah, když Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 60 Ad 11/2020 uvádí, že v rámci stanoviska veřejný ochránce práv doslovně stanovuje: „pro vlastníka stavby pasport stavby představuje jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou“. Úplný obsah stanoviska však vyjadřuje, že „[p]okud by tedy stavebník požádal stavební úřad nejen o ověření dokumentace skutečného provedení stavby, ale také o písemné osvědčení o právním stavu stavby, pak by měl stavební úřad takové žádosti vyhovět. Ačkoli stavební zákon vydání samostatného písemného osvědčení nepředepisuje (požaduje pořízení dokumentace skutečného provedení stavby a její ověření), není pochyb o tom, že toto osvědčení, spolu s ověřenou dokumentací skutečného provedení stavby, představuje pro vlastníka stavby jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou. Lze tedy jen doporučit, aby v rámci pasportizace staveb žádali jejich vlastníci stavební úřad také o vydání již zmíněného písemného osvědčení “. Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj se pak obecně vyjadřuje k § 125 stavebního zákona, přičemž dovozuje, že pokud se nezachovají doklady, z nichž by bylo možné zjistit, k jakému účelu byla stavba povolena, neznamená to samo o sobě, že jde o stavbu bez povolení. Z toho však nevyplývá, že by samotný pasport stavby byl způsobilý legalizovat stavbu. Jak plyne z níže uvedeného, ani jedno z uvedených stanovisek pak není v přímém rozporu s argumentací správních soudů ohledně pasportizace stavby žalobce.

18. K samotnému pasportu stavby žalobce, stejně jako k jeho účelu, se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, přičemž na tomto posouzení výše uvedená stanoviska nic nemění. Jak již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019-16: „[p]ro danou věc je přitom irelevantní stěžovatelkou akcentovaný pasport stavby domu č. p. X na ulici V. v Č. V. Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28 (který se rovněž zabýval nárokem stěžovatelky na příspěvek na bydlení v předmětném domě), soud uvedl, že ‚samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje‘. […] Obdobně pak v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018-17, Nejvyšší správní soud uvedl, že: ‚Pokud stěžovatelka namítala, že splnění uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací.‘ Podpůrně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26“ (důraz doplněn). Uvedený rozsudek je pak žalobci určitě znám, neboť jakkoli dopadá na paní K. G., týká se taktéž právě jeho bytu. Krajský soud neshledává žádné důvody, proč se od tohoto názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit. Žalobkyní odkazovaná stanoviska na tomto posouzení nemohou nic změnit. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 60 Ad 11/2020 19. Stejně tak nelze přisvědčit žalobní námitce žalobce, že nenařídil-li stavební úřad odstranění stavby, jedná se tak a contrario o stavbu povolenou. Řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona je řízením zahajovaným z moci úřední, je však výhradně na stavebním úřadu, aby existenci důvodů pro zahájení řízení z moci úřední zjistil, posoudil a vyhodnotil, a případně správní řízení zahájil. To, zda je stavební úřad nečinný nebo zda nejsou naplněny předpoklady pro zahájení řízení dle § 129 stavebního zákona, nemůže krajský soud v tomto řízení hodnotit, neboť to není předmětem tohoto řízení.

20. Pouze pro úplnost se krajský soud zabýval odkazem žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 1 As 344/2016-42. K uvedenému krajský soud dodává, že žalobce stejně jako v předchozím případě obou stanovisek, i v případě uvedeného rozsudku dezinterpretuje, respektive vytrhává argumentaci Nejvyššího správního soudu z kontextu. Jak správně žalobce uvedl, Nejvyšší správní soudu v bodě 38 uvedeného rozsudku konstatoval, že „[p]rávní předpisy nevycházejí z toho, že stavba, u které se nedochovaly doklady, z nichž by bylo možné zjistit, k jakému účelu byla povolena, je stavbou nepovolenou. Naopak, takový přístup by mohl vést k neodůvodněným tvrdostem ze strany správního úřadu, a to zpravidla právě u starší zástavby, ve které je mnohdy prokazování legálnosti stavebních změn obtížné (srov. stanovisko odboru stavebního řádu MMR ze dne 10. 1. 2007, č. j. 46324/06-82).“ Nicméně Nejvyšší správní soud v bodě 40 stejného rozsudku dodal, že „[s]amozřejmě není možné, aby se ‚pasportizace‘ stala prostředkem pro legalizaci nepovolených staveb. Stavební úřad musí vždy postupovat maximálně obezřetně a důsledně zvážit okolnosti konkrétního případu.“ V. Závěr a náklady řízení 21. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 60 Ad 11/2020 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 26. listopadu 2020 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.