60 Ad 16/2021

Rubrum

č. j. 60 Ad 16/2021-26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: E. K., narozená dne bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. SZ/MPSV-2021/140370-913, čj. MPSV-2021/145408-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 19. 7. 2021 žádost o dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení. K žádosti doložila nájemní smlouvu ze dne 4. 5. 2015. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 60 Ad 16/2021 2. Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) zjistil, že ode dne 15. 5. 2015 je v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno užívání (služebnost bytu v přízemí stavby) ve prospěch žalobkyně (jedná se u tutéž nemovitost, k níž se vztahuje shora uvedená nájemní smlouva). S ohledem na uvedené rozhodnutím ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 12133-21-CB, č.j. 201612/21/CB, žalobkyni příspěvek na bydlení nepřiznal.

3. Odvolání žalobkyně žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 24. 9. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně předně uvedla, že uzavřela s výlučným vlastníkem nemovitosti na adrese J. B. F. x, panem J. K. (bývalý manžel žalobkyně) nájemní smlouvu ze dne 4. 5. 2015, a to na dobu neurčitou. Následně J. K. zřídil žalobkyni věcné břemeno užívání s právními účinky ke dne 15. 5. 2015.

6. K uvedeným krokům přistoupil J. K. zejména proto, že žalobkyně je velmi nemocná, má zhruba 10 let přiznaný průkaz TP a aktuálně žádá o průkaz ZTP kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu (plicní fibróza, po úrazu vážně poškozená páteř, vyoperovaná štítná žláza, srdeční nedostatečnost, omezující revmatické bolesti). Žalobkyně denně užívá velké množství léků (Detralex, Letrox, Bisoprol, Enerbit, Prednison, kortikoidový inhalátor, Ibalgin, aj.).

7. Po úmrtí J. K. dne 26. 12. 2020 následovalo dědické řízení. Žalobkyně nyní hradí nájemní smlouvou předepsané nájemné ve výši 3 000 Kč k rukám dětí J. K. I. a R., kteří se stali vlastníky nemovitosti. Jediným příjmem žalobkyně je starobní důchod ve výši 9 200 Kč měsíčně. Jelikož náklady na bydlení i léky od roku 2015 výrazně vzrostly a příjem žalobkyně je nízký, podala žalobkyně žádost o příspěvek na bydlení.

8. Žalobkyně zdůraznila, že nerozporuje a nikdy nerozporovala, že jí prvně vzniklo právo nájmu a následně věcné břemeno užívání. Dle žalobkyně je zřejmé, že se nejedná o bezúplatné věcné břemeno užívání, ale věcné břemeno užívání s definovaným požitkem. Z uvedeného žalobkyně dovozuje závěr, že vznik absolutního věcného práva (věcné břemeno užívání) nemá právní sílu zrušit, nebo jinak negovat nevěcné právo relativní, jímž je právo nájmu. Věcné břemeno užívání nemá absolutní přednost před právem nájemním, což konstatoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011. Nadto žalobkyně dodala, že platné občanské právo nezná institut dodatečné ztráty platnosti smlouvy.

9. Žalobkyně konstatovala, že pokud nájemní právo není na újmu právu odpovídajícímu věcnému břemeni, není vyloučeno, aby nájemní právo platně vzniklo a existovalo vedle věcného břemene. Žalobkyně žila v dobré víře, že věcné břemeno užívání jí má zajistit, že ji nikdo v pokročilém věku a nepříznivém zdravotním stavu nevyžene. Nájemní právo dané nájemní smlouvou, které není věcným právem, pak dle ní slouží k tomu, aby uhradila své náklady na bydlení a nájem po dobu po rozvodu.

10. Na základě těchto dvou vedle sebe stojících práv si libovolně správní orgán vybral, že upřednostní jedno z nich (věcné břemeno) a zároveň s tím odmítl právo relativní Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 60 Ad 16/2021 (nájem). Dle žalobkyně je argumentace správního orgánu nelogická, neboť správní orgán na jedné straně tvrdí, že žalobkyně není nájemce bytu (byť má platnou nájemní smlouvu, kterou konzumuje), avšak na straně druhé správní orgán a žalobčina práva porovnává a rozhoduje, které z práv má větší váhu (ačkoliv dle žalobkyně obě uvedená práva mohou existovat vedle sebe).

11. Žalobkyně závěrem uvedla, že na základě platné nájemní smlouvy nemůže být pochyb, že žalobkyně je nájemkyní dle nájemní smlouvy, a proto spadá do okruhu osob, jež dle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, mají nárok na získání příspěvku na bydlení.

12. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dle § 24 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu za splnění dalších zákonem stanovených podmínek. Tento okruh oprávněných osob nelze rozšiřovat o osoby s jiným titulem k užívání nemovitosti. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2017, čj. 6 Ads 284/2016-24. Dodal, že správní orgány posuzovaly, z jakého titulu žalobkyně byt užívá (tj. zda je nájemkyní nebo oprávněnou z věcného břemene), a tedy zda je oprávněna žádat o příspěvek na bydlení. K tomu žalovaný odkázal na rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, v němž Nejvyšší soud uvedl, že nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) vedle sebe nemohou obstát. V této souvislosti přitom soud označil jako silnější právo z věcného břemene.

14. Žalovaný uzavřel, že správní orgány postupovaly správně a v souladu s judikaturou, když při konkurenci užívacích titulů upřednostnily věcné břemeno. Nad rámec uvedeného žalovaný dodal, že na správní orgány nelze přenášet odpovědnost za správu vlastního majetku a záležitostí žalobkyně. Případné spory s vlastníky nemovitosti o titul jejího užívání a s tím související plnění není možné řešit v rámci řízení o příspěvek na bydlení.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

17. Žaloba není důvodná.

18. Krajský soud předně k žalobkyní navrženému důkazu rozsudkem Nejvyššího soudu uvádí, že směřuje k podpoře žalobčiny právní argumentace a nikoli zjištění skutkového stavu věci. Obecně přitom platí, že „soud zná právo“ (zásada iura novit curia). Dokazování soudní judikaturou proto obvykle neprovádí. Krajský soud z relevantní právní úpravy a judikatury vychází při své činnosti automaticky. Pokud jde o zbylé důkazní návrhy (nájemní smlouva ze dne 4. 5. 2015, výpis z katastru nemovitostí a žalobou napadené rozhodnutí žalovaného), tyto listiny jsou již obsaženy ve správním spisu; ani jím se však Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 60 Ad 16/2021 zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

19. V nyní posuzovaném případě je mezi stranami sporná aplikace § 24 zákona o státní sociální podpoře ve vztahu k nároku žalobkyně na příspěvek na bydlení.

20. Dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře platí, že „[n]árok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže a) náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a současně b) součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení “ (důraz doplněn). Odstavec 2 stejného ustanovení dále specifikuje, koho je možné považovat za vlastníka bytu a dále specifikuje postavení manželů v případě společného nájmu.

21. Z žalobkyní uváděných skutečností, jakož i ze správního spisu je zřejmé, že žalobkyně užívala byt na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou mezi ní aj. K.. Za toto užívání bytu si strany ujednaly měsíční nájemné ve výši 3 000 Kč. Následně byl do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně dne 15. 6. 2015 proveden zápis věcného břemene užívání – služebnost bytu v přízemí stavby č. p. x, sklepa a garáže, a to s právními účinky ke dni 15. 5. 2015.

22. V nyní posuzovaném případě je tak podstatné, zda pro účely přiznání příspěvku na bydlení vedle sebe obstojí zároveň věcné právo (věcné břemeno užívání) a relativní právo (nájem).

23. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 Ads 227/2015-41, s odkazem na svou dřívější judikaturu zdůraznil, že rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou mít při splnění zákonných podmínek z podpory státu prospěch, je zásadně politickým rozhodnutím zákonodárce. K tomu dále uvedl, že „§ 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře omezuje okruh osob, které mohou při splnění dalších podmínek získat příspěvek na bydlení, toliko na vlastníka nebo nájemce bytu. Existuje přitom více právních titulů, na jejichž základě lze byt užívat. V této souvislosti lze poukázat např. na podnájem, výpůjčku či věcné břemeno. Z množiny titulů k užívání bytu zákonodárce v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře vybral pouze některé. Jde o autonomní rozhodnutí zákonodárce, do něhož, pokud se zákonodárce pohyboval v mantinelech daných ústavními předpisy, nepřísluší soudní moci zasahovat.“ 24. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal na konkrétní pasáž rozsudku sp zn. 22 Cdo 2222/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „[p]ostup, při kterém by oprávněný z věcného břemene jako práva silnějšího (pokud jde o jistotu oprávněného a jeho postavení vůči vlastníkovi zatížené věci) chtěl být i nadále vázán dříve uzavřenou nájemní smlouvou, by postrádal rozumný důvod; jediné přijatelné (a tvrzené) vysvětlení je, že šlo o zajištění práva nájemce. I v tomto případě pak po zřízení věcného břemene odpadl rozumný důvod pro pokračování užívání stejné věci z titulu nájmu. Je též třeba přihlédnout k tomu, že objektivně oba vztahy vedle sebe při shodném předmětu nájmu nemohly existovat. […] Svědčí-li někomu věcné břemeno zatěžující věc, pak tu není důvod pro to, aby tuto věc užíval ještě na základě nájemní smlouvy s prakticky stejným obsahem, a ostatně to ani není dobře možné, má- li být ve vztazích mezi účastníky zachován alespoň nějaký řád. Proto judikatura dospěla k závěru, že vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát. Takový ‚kombinovaný‘ právní vztah, zahrnující mezi stejnými účastníky nájem a věcné břemeno užívání stejné věci, by jen vytvořil nejistotu o tom, jaká jsou vlastně práva a Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 60 Ad 16/2021 povinnosti účastníků vztahu, co účastníci vlastně chtěli a zda jejich vůle byla určitá “ (důraz doplněn). Z citovaného rozsudku tedy vyplývá přesný opak toho, co z něj dovozuje žalobkyně.

25. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně byt užívá z titulu později zřízeného věcného břemene. Smlouva o nájmu je totiž za této situace zcela nadbytečná. Platí-li žalobkyně na základě této smlouvy i nadále nájemné, činí tak zcela ze své vůle, neboť k užívání bytu ji opravňuje již samotné věcné břemeno. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v žalovaným citovaném rozsudku č.j. 6 Ads 284/2016-24, resp. v jemu předcházejícím řízení Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, č. j. 20 Ad 16/2016-45.

V. Závěr a náklady řízení

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobkyně ani žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a v případě žalovaného § 60 odst. 2 s. ř. s. takovéto právo ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 16. prosince 2021 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 60 Ad 16/2021 Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.