60 Ad 17/2023

Rubrum

č. j. 60 Ad 17/2023- 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: I. M., narozena dne X bytem X zastoupena advokátkou JUDr. Evou Řehulkovou, Ph.D. se sídlem Na Moráni 556, 381 01 Český Krumlov proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížova 1292/25, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 9. 2023, čj. X, I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z. 2 60 Ad 17/2023

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 7. 2023, čj. X, zamítla žalobkyninu žádost o starobní důchod, a to pro nesplnění podmínek dle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění do 30. 9. 2023 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná uvedla, že důchodový věk žalobkyně činí 64 let a 2 měsíce (s přihlédnutím k výchově jednoho dítěte), žalobkyně jej dosáhne v roce 2025. Potřebná doba pojištění tedy činí 35 let, popř. 30 let doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně však ke dni 31. 12. 2022 získala pouze 34 let a 296 dnů doby pojištění a 29 let a 311 dnů doby pojištění uvedené v posledních dvou citovaných ustanoveních.

2. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla žalobkyniny námitky a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Žalovaná v rozhodnutí o námitkách nově uvedla, že žalobkyně ke dni 30. 12. 2022 získala dobu pojištění 32 let a 5 dnů namísto požadovaných 35 let a dobu pojištění 29 let a 311 dnů dle § 11 a § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 16. 11. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že všechny podmínky pro přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku, včetně doby pojištění, splnila.

5. Dle žalobkyně by žalovaná měla pro tento účel uznat dobu péče o osobu převážně bezmocnou. Okresní správa sociálního zabezpečení v Českém Krumlově i žalovaná mají za prokázané, že žalobkyně pečovala o paní R. K. v období od 1. 7. 2001 do 16. 4. 2004. Žalobkyně však o paní K. pečovala již od března roku 1998, kdy spolu s opečovávanou začaly tvořit společnou domácnost, všechny náklady uhrazovaly společně, došlo i ke změně trvalého bydliště opečovávané v evidenci obyvatel na adresu trvalého bydliště žalobkyně. Městský úřad v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 8. 4. 1998 přiznal žalobkyni již za část měsíce března 1998 a dále od 1. 4. 1998 příspěvek na péči o paní K. Bohužel dle zákonných ustanovení lze tyto tzv. neblízké osoby považovat za osoby účastné důchodového pojištění nejdříve po 30. 6. 2001, i když faktická péče trvala již od roku 1998. Žalobkyně měla podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nejpozději dne 16. 4. 2006, neučinila tak však z důvodu neznalosti zákona.

6. Jelikož se ze strany žalobkyně jednalo o zcela nezištnou pomoc a bezpodmínečná několikaletá osobní péče o osobu velmi pokročilého věku, která není osobou blízkou, ale osobou pouze známou nacházející v tíživé životní situaci prakticky bez střechy nad hlavou a bez prostředků, a to vše ve vlastní domácnosti, je věc nutné posuzovat jako případ zvláštního zřetele hodný. V této souvislosti žalobkyně podala též žádost o odstranění tvrdosti zákona ze dne 30. 3. 2023.

7. Žalovaná nesprávně zhodnotila též dobu pojištění v obdobích od 1. 8. 1991 do 30. 9. 1991 a od 1. 6. 1992 do 30. 9. 1992. V uvedených obdobích žalobkyně soukromě podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná, provozovala rychlé občerstvení „Na Výsluní“ v Českém Krumlově a plnila všechny své zákonné povinnosti vyplývající ze samostatné výdělečné činnosti, včetně úhrady sociálního a zdravotního pojištění a odvodu daní. Bohužel však již nedisponuje příslušnými doklady, a ani dotazem na finanční úřad, Českou spořitelnu, a. s., Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z. 3 60 Ad 17/2023 a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky se k potřebným potvrzením nedostala. Čestně však opětovně prohlašuje, že veškerým s tím spojeným povinnostem dostála, včetně účasti na sociálním pojištění.

8. Jako důkazy k prokázání podnikatelské činnosti žalobkyně ve shora uvedeném období žalobkyně označila rozhodnutí Městského úřadu v Českém Krumlově ze dne 8. 4. 1998, čj. soc.0161/98-st., potvrzení Městského úřadu Český Krumlov ze dne 31. 1. 2005, usnesení Okresní správy sociálního zabezpečení Český Krumlov ze dne 28. 3. 2023, zprávu o zdravotním stavu R. K. ze dne 18. 3. 1998, úmrtní list R. K., žádost o odstranění tvrdosti zákona ze dne 30. 3. 2023, žádost o registraci soukromého podnikání ze dne 30. 7. 1991, rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově, živnostenského referátu, ze dne 30. 7. 1991, čestné prohlášením žalobkyně ze dne 9. 8. 2023, útržek složenky o zaplacení daně za rok 1992, výslech žalobkyně a dalších svědků (případně čestná prohlášení).

9. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud obě rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

10. Žalovaná ve svém vyjádření nejprve shrnula procesní vývoj věci a žalobní argumentaci.

11. S poukazem na zákonnou úpravu žalovaná uvedla, že tzv. neblízké osoby lze považovat za osoby účastné důchodového pojištění nejdříve po 30. 6. 2001. Účast na důchodovém pojištění osoby pečující o osobu převážně nebo úplně bezmocnou nadto vzniká, jen pokud podala přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení této péče. Žalobkyně měla možnost podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nejpozději dne 16. 4. 2006, což neučinila. Z toho důvodu Okresní správa sociálního zabezpečení Český Krumlov usnesením ze dne 28. 3. 2023 řízení o době a rozsahu péče žalobkyně o osobu převážně bezmocnou zastavila. Žádost o odstranění tvrdosti zákona bude postoupena k rozhodnutí ministru práce a sociálních věcí po ukončení soudního řízení.

12. Taktéž k otázce uznání dob pojištění v letech 1991 a 1992 žalovaná nejprve citovala relevantní právní úpravu a uvedla, že zápočet doby pojištění činnosti osoby samostatně výdělečně činné do 1. 1. 1996 je vázán podmínkou, aby pojistné bylo zaplaceno za celou dobu trvání pojištění. Oproti tomu, u osoby samostatně výdělečně činné po 31. 12. 1995 se započítává pouze ta doba pojištění, za kterou bylo zaplaceno pojistné, hodnotí se v jednotlivých letech podle výpisů z činnosti osoby samostatně výdělečně činné. Při hodnocení žalobkyniny doby pojištění vycházela žalovaná z evidenčních materiálů žalobkyně, které jsou součástí její spisové dokumentace. V této dokumentaci nenalezla žádné evidenční listy důchodového pojištění či výpisy z evidence osoby samostatně výdělečně činné, z nichž by vyplývalo, že žalobkyně v namítaném období vykonávala výdělečnou činnost v rozsahu, který by zakládal účast na pojištění ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu celého řízení nepředložila doklady, které by prokázaly výkon samostatné výdělečné činnosti v rozsahu stanoveném právními předpisy, nebylo možné namítanou dobu pro účely důchodového pojištění hodnotit.

13. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z. 4 60 Ad 17/2023 IV. Právní hodnocení krajského soudu 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

15. Žaloba není důvodná.

16. K důkazním návrhům žalobkyně krajský soud poznamenává, že se převážně jedná o listiny obsažené ve správním spisu, kterým se však zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Z označených listin se ve správním spisu nenachází pouze úmrtní list R. K., který však pro rozhodnutí ve věci postrádá relevanci (ostatně datum úmrtí žalovaná ani nerozporuje). Krajský soud proto nepovažoval za nutné provádět těmito listinami dokazování.

17. Stejně tak nebylo zapotřebí provést důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně, neboť ta měla příležitost uvést vše potřebné již v samotné žalobě. Ze žaloby přitom neplyne, co více by tento (obecně vzato podpůrný) důkazní prostředek měl pro zjištění skutkového stavu přinést. Důkazní návrh čestnými prohlášeními (k žalobě nepřipojenými a blíže nespecifikovanými) či výslechem žalobkyniných známých či zákazníků je zcela obecný. Ani ty by přitom nemohly pro posouzení věci přinést nic podstatného, neboť svědci jen stěží mohou přinést informace o tom, zda žalobkyně byla v letech 1991 a 1992 skutečně účastna na důchodovém pojištění.

18. Žalobkyně vznesla celkem dva okruhy námitek, jimž však krajský soud nepřisvědčil.

19. První okruh námitek se týká započtení doby pojištění v období, kdy žalobkyně pečovala o paní R. K., a to od roku 1998. Sama žalobkyně si je však dle textu žaloby vědoma, že započtení doby od roku 1998 do 30. 6. 2001 není možné, jelikož to odporuje zákonu.

20. Novela zákona o důchodovém pojištění č. 116/2001 Sb., upravila od 1. 7. 2001 znění někdejšího § 5 odst. 1 písm. s) tak, že „osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo blízkou částečně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o osobu blízkou“. Podstatný je však především čl. II bod 6. novely č. 116/2001 Sb., dle něhož „[d]oba péče o jinou než blízkou osobu (čl. I bod 1) se považuje pro účely důchodového pojištění za náhradní dobu pojištění za období po 30. červnu 2001.“ Jedná se tak o zcela jednoznačně formulovanou vůli zákonodárce dobu péče o jinou než blízkou osobu přede dnem 1. 7. 2001 jako dobu pojištění neuznat. Pouhý nesouhlas žalobkyně nedává krajskému soudu možnost se od jednoznačné dikce zákona odchýlit.

21. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně včas nepožádala o uznání doby péče o osobu převážně bezmocnou od 1. 7. 2001 do 16. 4. 2004, pak krajský soud uvádí, že tuto otázku řešila Okresní správa sociálního zabezpečení v Českém Krumlově, která usnesením ze dne 28. 3. 2023 řízení o žádosti žalobkyně zastavila. Toto rozhodnutí však není předmětem nynějšího řízení, a krajský soud tudíž není oprávněn je přezkoumávat. Právě v návaznosti na toto rozhodnutí žalobkyně podala žádost o odstranění tvrdosti zákona ze dne 30. 3. 2023. Skutečnosti, na které poukazuje v žalobě, pak jistě mohou při posouzení této žádosti hrát svou roli, avšak krajskému soudu jejich hodnocení v nynější věci nepřísluší.

22. Druhý okruh námitek se týká započtení doby, kdy žalobkyně v obdobích od 1. 8. 1991 do 30. 9. 1991 a od 1. 6. 1992 do 30. 9. 1992 provozovala rychlé občerstvení. Předně krajský soud uvádí, že v osobním listu důchodového pojištění tato období evidována nejsou. Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z. 5 60 Ad 17/2023 23. Dle § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že „[z]a dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 [tj. dnem účinnosti zákona o důchodovém pojištění – pozn. krajského soudu] podle předpisů platných před tímto dnem“.

24. Podle § 8 odst. 4 někdejšího zákona č. 100/1988 Sb. zákon o sociálním zabezpečení, ve znění od 1. 1. 1993, platilo, že „[č]innost osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících osob po 31. prosinci 1992 se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládala nemocenské pojištění; tato činnost před 1. lednem 1993 se hodnotí jako zaměstnání, pokud zakládala nemocenské zabezpečení podle předpisů platných před tímto dnem, a to v rozsahu a za podmínek stanovených těmito předpisy. K činnosti osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících osob se přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení); nebylo-li za tuto dobu zaplaceno pojistné do dne, od něhož se přiznává nebo zvyšuje důchod, přihlédne se k ní jako k době zaměstnání až ode dne zaplacení pojistného.“ 25. Posledně citovaná ustanovení v jejich souhrnu skutečně zakládají účast osob samostatně výdělečně činných na důchodovém pojištění, přičemž zákon o důchodovém pojištění na tuto činnost v posuzovaných obdobích od 1. 8. 1991 do 30. 9. 1991 a od 1. 6. 1992 do 30. 9. 1992 nahlíží jako na zaměstnání. K tomu je však zapotřebí splnění uvedených podmínek. Žalovaná ostatně ani nerozporuje, že žalobkyně ve shora uvedených obdobích skutečně jako osoba samostatně výdělečně činná podnikala, avšak z ničeho neplyne, že by žalobkyně skutečně zaplatila pojistné za celou dobu trvání pojištění. Jelikož o této skutečnosti (nastala- li) patrně již neexistuje žádný doklad, pak se žalobkyně pochopitelně ocitá v důkazní nouzi. Sama žádný relevantní doklad nepředložila, jelikož účtenka o zaplacení daně z příjmů za rok 1992 v tomto směru nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť o zaplacení pojistného nevypovídá nic. Pouhé čestné prohlášení žalobkyně hodnotí krajský soud v daném ohledu jako nedostatečné. Těžko by pak v tomto směru mohly cokoli prokázat výslechy svědků, které žalobkyně ani konkrétně neoznačila.

V. Závěr a náklady řízení

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobkyně ani žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a v případě žalované § 60 odst. 2 s. ř. s. takovéto právo ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje. Právo na náhradu nákladů řízení věci neúspěšnému účastníkovi nepřísluší ani státu, neboť žalobkyně je osvobozena od soudních poplatků [§ 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 8. července 2024 Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z. 6 60 Ad 17/2023 JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: A.Z.