60 Ad 6/2025

Rubrum

č. j. 60 Ad 6/2025- 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: V. N., narozená dne X bytem X proti žalovaný: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. SZ/MPSV-2025/23396-913, čj. MPSV-2025/82633-913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. SZ/MPSV-2025/23396-913, čj. MPSV-2025/82633-913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc.

V. L. 2 60 Ad 6/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 7. 10. 2024 žádost o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením.

2. Úřad práce České republiky tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 2. 1. 2025, sp. zn. 2944- 14-JH, čj. 1123/25/JH. Vycházel přitom z posudku o zdravotním stavu ze dne 4. 12. 2024 vypracovaného Institutem posuzování zdravotního stavu, dle něhož se v případě žalobkyně jedná o osobu se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra, ve smyslu § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů. Jde o zdravotní stav neuvedený v příloze č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „vyhláška č. 388/2011 Sb.“), ale svým funkčním postižením odpovídá nebo je svými funkčními důsledky srovnatelný se zdravotním stavem uvedeným v bodě 1 písm. h) přílohy č. 4 uvedené vyhlášky.

3. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí úřadu práce ze dne 2. 1. 2025 potvrdil. Žalovaný vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. 3. 2025.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 12. 6. 2025 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

6. Žalobkyně namítá, že posudek posudkové komise ani žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvádějí, jaké má zdravotní stav žalobkyně funkční dopady na její život a co bylo o funkčních dopadech zdravotního stavu žalobkyně zjištěno z doložených lékařských zpráv. Závěr, že funkční dopad je stejný nebo srovnatelný s funkčním dopadem zdravotního postižení uvedeného v odst. 1 písm. h) přílohy č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb. žalobkyně považuje za prohlášení, nikoliv za zjištění.

7. V souvislosti s touto skutečností žalobkyně zdůrazňuje, že zmíněná příloha č. 4 žádné funkční dopady zdravotního stavu neuvádí. Ty jsou rozepsány v § 34 odst. 2, 3 a 4 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Příloha č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb. uvádí ve třech odstavcích zdravotní stavy, které omezují pohyblivost a orientaci. Jedná se dle žalobkyně o taxativní výčet, a proto měla posudková komise posoudit, zda funkční dopady zdravotního stavu žalobkyně odpovídají definici středně těžkého omezení pohyblivosti nebo jinému omezení pohyblivosti.

8. Žalobkyně má za nezbytné, aby posudková komise zjistila, jakým způsobem se žalobkyně pohybuje, zda používá kompenzační pomůcky, a jak se pohybuje v interiéru a exteriéru. To však komise neučinila. V posudku chybí výše uvedený rozbor funkčních dopadů zdravotního stavu žalobkyně. Dále komise nevysvětlila svůj závěr, že žalobkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 3 60 Ad 6/2025 je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopná samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopná chůze se sníženým dosahem a má problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu.

9. Dále se žalobkyně odkázala na odvolání ze dne 13. 1. 2025, ve kterém popsala, že ujde jen pár metrů, při chůzi musí často odpočívat a pohybuje se za pomoci chodítka. Posudková komise v této souvislosti v posudku neuvedla, zda tyto tvrzené problémy s pohyblivostí jsou popsány v lékařských zprávách, nebo že zdravotní stav žalobkyně takový dopad mít nemůže, případně jiné důvody, proč tvrzené dopady zdravotního stavu na pohyblivost žalobkyně ignorovala.

10. Žalobkyně má za to, že popsané funkční dopady jejího zdravotního stavu odpovídají definici těžkého omezení pohyblivosti. To znamená, že žalobkyně je schopná při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopná chůze se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti.

11. Žalovaný však žalobkyní vytýkané vady posudku akceptoval a na základě něho vydal napadené rozhodnutí, čímž napadené rozhodnutí zatížil vadou nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti.

12. Žalobkyně dále uvádí, že dopad zdravotního stavu odpovídající definici těžkého omezení pohyblivosti nebo orientace uvedené v § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením nebo definici zvláště těžkého nebo úplného omezení uvedeného v § 34 odst. 4 téhož zákona musí mít již z povahy věci přednost před pouhou vyhláškou. Skutečnost, že zdravotní stav žalobkyně je uveden v odst. 1 přílohy č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., tak na uvedeném ničeho nemění.

13. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že při rozhodování ve věci vycházel z posudku posudkové komise ze dne 4. 3. 2025. Žalovaný tak činil z toho důvodu, že posouzení zdravotního stavu pro účely průkazu osoby se zdravotním postižením je podle platných právních předpisů plně v kompetenci příslušné posudkové komise.

15. Z posudku vyplývá, že žalobkyně je léčená pro generalizovanou psoriasu s rozvojem psoriatické artritidy. Klinický nález je dle dokumentace stabilizovaný, dosud s malou aktivitou. Žalobkyně trpí artrózou nosných kloubů a patní ostruhou vpravo, kde je po analgetické iradiaci. Nebyla však zjištěna funkční ztráta dolní končetiny se ztrátou opěrné funkce, tedy těžká porucha funkce jedné dolní končetiny. Rovněž se nejedná o těžké omezení funkce dvou končetin. Žalovaný dále uvádí, že nejde ani o stav, který je svými funkčními důsledky srovnatelný. Dle posudku nebylo prokázáno ani postižení páteře. Žalobkyně je bez zjištění poruchy orientace, nemá těžkou psychickou či smyslovou alteraci.

16. Žalovaný závěrem svého vyjádření k žalobě uvádí, že při svém rozhodování postupoval v souladu s právními předpisy a své závěry odůvodnil s odkazem na zjištěný zdravotní stav žalobkyně. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným i procesním právem a správní řízení a netrpí vadami, pro které by bylo nutné je rušit. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 4 60 Ad 6/2025 17. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

19. Žaloba je důvodná.

20. Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením mají pouze osoby, jež splňují podmínky uvedené v zákoně o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Obecným předpokladem pro vznik tohoto nároku jsou skutečnosti uvedené v § 34 odst. 1 zmiňovaného zákona. Jedná se o osobu se zdravotním postižením „starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3.“ 21. Podle § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením „[n]árok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem ‚TP‘ (průkaz TP) má osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopna chůze se sníženým dosahem a má problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu. Středně těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou schopnost orientace má jen v exteriéru“ (důraz doplněn).

22. Dle § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením „[n]árok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem ‚ZTP‘ (průkaz ZTP) má osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru je schopna chůze se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti. Těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a v exteriéru má značné obtíže“ (důraz doplněn).

23. Dle § 34b odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením „[p]rováděcí právní předpis stanoví, které zdravotní stavy lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace.“ 24. Dle § 34b odst. 3 téhož zákona dále platí, že „[p]ři posuzování podstatného omezení schopnosti pohyblivosti a orientace u zdravotního stavu, který není uveden v prováděcím právním předpise, se hodnotí, kterému ze zdravotních stavů v něm uvedených funkční postižení odpovídá nebo je s ním funkčními důsledky srovnatelné.“ 25. V této souvislosti lze poukázat například na nedávný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2026, čj. 63 Ad 17/2025-48, dle něhož „[p]rováděcí vyhláška č. 388/2011 Sb., provádí ustanovení § 34 zákona o poskytování dávek, ale nenahrazuje je. Výčet zdravotních omezení zde Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 5 60 Ad 6/2025 není konečný a je možné pod tato ustanovení podřadit i jiné zdravotní stavy, které svými funkčními důsledky odpovídají nebo jsou srovnatelné s postiženími zde uvedenými (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2017, č. j. 33 A 51/2015-44, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2018, čj. 2 Ads 48/2018-37). Posouzení, zda zdravotní stav je podstatným omezením pohyblivosti nebo orientace, a zda jde o postižení středně těžké, těžké či zvlášť těžké, proto nemůže spočívat v mechanickém zařazení zdravotního stavu pod některé z písmen přílohy č. 4 této vyhlášky, přičemž je třeba posoudit, zda se posuzovaný zdravotní stav svými dopady blíží některému zdravotnímu stavu vyjmenovanému ve vyhlášce a zejména zda naplňuje – a to s přihlédnutím k dalším případným onemocněním – definici středně těžkého, těžkého nebo zvlášť těžkého funkčního postižení, jak jsou uvedeny v § 34 odst. 2-4 zákona o poskytování dávek (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 184/2021-30 z 8. 12. 2021)“ (důraz doplněn). S tímto závěrem se zdejší soud ztotožňuje a považuje jej za plně aplikovatelný i v nynější věci.

26. Ze shora citované zákonné úpravy vyplývá, že zásadní rozdíl mezi středně těžkým a těžkým funkčním postižením pohyblivosti tkví v možnosti chůze v exteriéru. Osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti je schopna chůze na rovině, ale vzdálenost, kterou je schopna ujít, má snížený dosah. Taková osoba má rovněž problém s vyhýbáním se překážkám. Osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti je pak schopna chůze jen na krátké vzdálenosti, a to se značnými obtížemi. To, do které kategorie žalobkyně spadá, však neurčuje správní orgán, ani soud, ale odborný posudkový orgán, tj. lékař Institutu posuzování zdravotního stavu nebo Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí.

27. Posudek lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu stanovil, že žalobkyně je osobou se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Jde přitom o zdravotní stav, který není uveden v příloze č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., ale je srovnatelný se zdravotním stavem uvedeným v odst. 1 písm. h) této přílohy. Posudek dále uvádí, že klaudikační interval s chodítkem je 100 metrů a existující porucha zdraví není léčebně zásadně ovlivnitelná, proto posudek platí bez omezení. Podle posudku lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu tak má žalobkyně nárok na průkaz TP.

28. Úřad práce ve svém rozhodnutí uvedl, že při svém rozhodování vycházel z posudku lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu a jelikož žalobkyně průkazem TP disponuje již ode dne 1. 10. 2024, žádost o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením zamítl.

29. Žalobkyně v odvolání výslovně uvedla, že její chůze se velmi zhoršila, potřebuje doprovod druhé osoby a pohybuje se s chodítkem. Ujde pouze pár metrů načež si potřebuje odpočinout. Delší vzdálenost je pro ni nemožná a není schopná samostatné chůze po schodech.

30. Posudková komise dospěla ke stejnému odbornému závěru jako lékař Institutu posuzování zdravotního stavu. Skutečnosti uvedené žalobkyní v odvolání se však v posudku posudkové komise, kterou nechal vypracovat žalovaný jakožto stěžejní podklad pro vydání napadeného rozhodnutí, nijak nepromítají. Na rozdíl od posudku lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu se v následném posudku vyžádaném žalovaným neuvádí ani vzdálenost, kterou by žalobkyně měla být podle posudkové komise schopna ujít, a to sama či s kompenzační pomůckou, například chodítkem (podrobněji viz níže). Rovněž není Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 6 60 Ad 6/2025 v posudku uvedeno, jakým způsobem a za jakých podmínek je žalobkyně chůze vůbec schopna. Není tak zřejmé, jak velké obtíže chůze žalobkyni způsobuje.

31. Krajský soud zde poznamenává, že správní řízení ve věci přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením se vyznačuje tím, že rozhodující důkaz představuje odborný posudek o zdravotním stavu žadatelky. Povahou takového posudku, jakož i na něj kladenými požadavky, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud v řízeních o změnu výše příspěvku na péči, kde je posudek taktéž rozhodujícím důkazem, a dovodil, že se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, čj. 6 Ads 143/2009-60, či ze dne 22. 10. 2009, čj. 3 Ads 48/2009-104). Aby bylo možné posudek považovat za skutečně přesvědčivý, je třeba trvat na tom, aby se posudková komise náležitým způsobem vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, především pak s těmi, které jsou uvedeny v podkladové dokumentaci, a které namítá žadatel o změnu výše příspěvku na péči (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, čj. 3 Ads 262/2015-34). Tytéž náležitosti je nutné vyžadovat i u posudku v řízení o žádosti o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, a proto jsou uvedené závěry Nejvyššího správního soudu plně použitelné i v právě posuzované věci.

32. Přítomnost posuzované osoby u jednání posudkové komise přitom není nezbytná v případě, kdy komise dospěje k závěru o dostatečnosti podkladové zdravotní dokumentace posuzované (srov. § 16a odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Ostatně i Nejvyšší správní soud dovodil, že „je vždy na zvážení konkrétních okolností případu, zda může být objektivizace zjištění zdravotního stavu posuzovaného provedena i bez toho, aby byl posuzovaný osobně přešetřen v komisi. Osobní vyšetření má přitom zvláštní význam tehdy, existují-li rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2016, čj. 2 Ads 209/2015-76).

33. Požadavky kladené na posudek posudkové komise pak obdobným způsobem posuzují i správní soudy. Ty nejsou při přezkumu posudku oprávněny posuzovat věcnou správnost, avšak mohou posudek hodnotit co do přesvědčivosti, objektivnosti a úplnosti v něm obsažených informací (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 3 Ads 8/2013-29).

34. Krajský soud má s ohledem na uvedené závěry Nejvyššího správního soudu ohledně nutnosti posouzení posudku jakožto stěžejního důkazu za to, že posudek posudkové komise není úplný, a proto ani přezkoumatelný. Žalobkyně v žalobě namítá, že komise nezjistila, jakým způsobem se žalobkyně pohybuje v interiéru a exteriéru, zda používá kompenzační pomůcky a jaké jsou funkční dopady jejího zdravotního stavu na žalobkyninu schopnost pohyblivosti. Posudková komise dle žalobkyně rovněž nevysvětlila svůj závěr ohledně zařazení jejího zdravotního stavu pod § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, tj. do kategorie osob se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace. Žalobkyně také namítá, že posudková komise se nezabývala Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 7 60 Ad 6/2025 jí tvrzenými problémy s pohyblivostí, resp. zda mají její tvrzení podklad v lékařských zprávách, popřípadě zda dopady tvrzené žalobkyní její zdravotní stav mít nemůže. Krajský soud se v tomto ohledu s žalobkyní ztotožňuje.

35. Předložený posudek se nijak nevyjadřuje k pohyblivosti žalobkyně ve smyslu jejích možností, resp. posouzení možností pohyblivosti plynoucích z jejího zdravotního stavu, ačkoli se jedná o podstatné kritérium dle § 34 odst. 2 a 3 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. V této souvislosti nepostačuje, pokud se posudkoví lékaři zaměří výhradně na podřazení zdravotního stavu posuzované osobu pod jednotlivé položky vyhlášky č. 388/2011 Sb.

36. Posudek ve velké míře uvádí, co žalobkyně není, například že žalobkyně není osobou s funkční ztrátou dolní končetiny se ztrátou opěrné funkce, ani osobou s těžkým omezením funkce dvou končetin. Jak bylo již zmíněno výše, posudek na rozdíl od posudku lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu ani neuvedl, zda a v jaké vzdálenosti je žalobkyně schopna chůze, činí-li tak sama či s kompenzačními pomůckami. Nijak nerozvedené konstatování „dosah chůze – 100 m“ uvedené pouze ve shrnutí lékařského nálezu praktického lékaře MUDr. X ze dne 4. 11. 2024 nelze považovat za dostačené vyjádření se ke schopnostem a možnostem chůze žalobkyně. Posudek postrádá důvody založené na zjištěném zdravotním stavu žalobkyně. Pokud takové závěry nelze učinit jen z relevantních a aktuálních lékařských zpráv (například posouzení funkční zdatnosti žalobkyně při chůzi nebo určení nejvyšší dosažitelné pochozí vzdálenosti), je nutné, aby si posudková komise předvolala žalobkyni k vyšetření. Posudková komise však rozhodla bez přítomnosti (a tedy bez vyšetření) žalobkyně s blíže nezdůvodněným konstatováním, že podkladová dokumentace je dostatečná k projednání věci a přijetí posudkového závěru v nepřítomnosti žalobkyně.

37. S ohledem na výše uvedené není krajský soud přesvědčen o tom, že posudkový závěr, podle něhož je žalobkyně osobou se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, je dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný. Krajský soud nevylučuje, že medicínsky se může jednat o závěr správný. Odůvodnění posudku posudkové komise a v něm učiněných závěrů je však nedostatečné.

38. Krajský soud konstatuje, že je nutné, aby posudková komise v posudku uvedla, proč zdravotní stav žalobkyně odpovídá osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem schopné samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru chůze se sníženým dosahem s problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, případně proč je osobou ve smyslu § 34 odst. 3 téhož zákona, jak o sobě tvrdí žalobkyně. V každém případě je nutné, aby posudková komise svůj závěr řádně nezpochybnitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnila, a to na základě zjištěných skutečností ohledně žalobkynina zdravotního stavu.

39. Z posudku posudkové komise není zřejmé, zda je žalobkyně schopna ujít 100 metrů, jak uvádí její praktický lékař, nebo jen pár metrů, jak uvádí žalobkyně v odvolání. S ohledem na skutečnost, že zákonodárce činí rozdíl mezi chůzí se sníženým dosahem a chůzí jen na krátké vzdálenosti, může mít toto zjištění zásadní vliv na posouzení žalobkynina zařazení Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 8 60 Ad 6/2025 do konkrétní kategorie osob s funkčním postižením hybnosti. Je proto s podivem, že se posudková komise k této skutečnosti nijak nevyjádřila.

40. Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí plně vychází z posudku posudkové komise, které žalovaný do značné míry vtělil do jeho odůvodnění, je napadené rozhodnutí založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

41. Zbylými námitkami se krajský soud již pro nadbytečnost nezabýval.

V. Závěr a náklady řízení

42. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je povinen vyžádat si doplnění posudku posudkové komise. Doplněný posudek musí být řádně odůvodněn, a to tak, aby bylo možné na jeho základě přezkoumatelným způsobem dojít k závěru, který z odstavců ustanovení § 34 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením nejlépe odpovídá zdravotnímu stavu žalobkyně. Žalovaný je v dalším řízení tímto právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

43. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. V případě úspěšné žalobkyně pak ze soudního spisu neplyne, že by jí nějaké uznatelné náklady řízení vznikly; z toho důvodu jí krajský soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 27. února 2026 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L.