60 Az 1/2019

Rubrum

č.j. 60 Az 1/2019-30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X proti žalované: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2019, čj. x takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2019, čj.x , se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce opustil zemi původu coby dítě spolu se svou matkou v roce 1993. Následně žalobce čtyři roky pobýval ve Spolkové republice Německo a do České republiky Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 60 Az 1/2019 přicestoval v roce 1997 na základě povolení k dlouhodobému pobytu. V roce 2006 získal povolení k pobytu trvalému. V letech 2011 a 2012 žalobce pobýval ve výkonu trestu odnětí svobody za „maření soudního rozhodnutí a vyhrožování “. V roce 2015 vycestoval do země původu, kde si vyřídil nový cestovní doklad. V důsledku uvedeného odsouzení bylo žalobci v roce 2017 povolení k trvalému pobytu zrušeno.

2. Žalobce následně dne 29. 1. 2018 podal žádost u udělení mezinárodní ochrany. Při pohovoru konaném dne 14. 2. 2018 na podporu této žádosti uvedl, že jeho matka měla v Bělorusku problémy s určitými vlivnými osobami. Žalobce byl v té době dítě, a proto s těmito osobami sám potíže neměl. Žalobce má v České republice družku, českou občanku, která je na rodičovské dovolené. Se svou družkou žalobce již dva roky sdílí společnou domácnost a pečuje o jejího syna (otec dítěte se na jeho výchově nepodílí). V České republice žije také žalobcova matka, která se živí výcvikem koní a jezdců, avšak v důsledku prodělaného zánětu mozkových blan v roce 2005 vyžaduje občasnou asistenci. Žalobcova matka sdílí společnou domácnost se svým přítelem. V roce 2015 při dvoutýdenní návštěvě Běloruska za účelem vyřízení nového cestovního dokladu byl žalobce v souvislosti s tím informován, že proti němu je od roku 2008 vedeno trestní stíhání pro nenastoupení do armády. Vojáci jej následně každý týden hledali u jeho babičky, popř. u jeho strýce. Žalobce vyjádřil obavy z možného odsouzení a nástupu do vězení v zemi původu. Uvedl také, že nehovoří rusky, v Bělorusku nikoho nezná a o této zemi nic neví.

3. Žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že se žalobci mezinárodní ochrana neuděluje, neboť žalobcem uváděné skutečnosti, jakož i shromážděné informace o zemi žalobcova původu její udělení neopodstatňují.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

4. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl porušení § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, § 12, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jakož i čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

5. Žalobce uvedl, že jeho matka byla v Bělorusku pro její kritické postoje k tamnímu režimu několikrát kontaktována policií a bylo jí opakovaně telefonicky vyhrožováno. Rozhodla se proto Bělorusko spolu se svým synem (žalobcem) opustit. V době žalobcova pobytu v zemi původu v roce 2015 byl proti němu a jeho babičce, která za žalobce vyřizovala všechny administrativní záležitosti v souvislosti s vydáním nového cestovního dokladu, vyvíjen nátlak. Součástí řízení o vydání cestovního dokladu byl tak i podpis žalobce pod prohlášení, že se nebude vyhýbat řízení o jeho branné povinnosti. Žalobce následně zemi původu opustil, avšak vojenská policie jej nadále hledala u jeho babičky a strýce. Žalobce uvedl, že v důsledku protirežimních postojů byl v Bělorusku pronásledován i jeho otec, který v České republice získal mezinárodní ochranu. Jelikož běloruské orgány nemohou přímo trestat žalobcovy rodiče, nelze vyloučit, že přistoupí k pronásledování žalobce samotného. Přestože Bělorusko usiluje o větší národní konsolidaci, situace stran dodržování lidských práv zůstává bez výraznějších změn.

6. Žalobce je zcela integrován v české společnosti, neboť zde absolvoval jak základní, tak i střední školu. Přestože se v minulosti dopustil většího množství přestupků i trestného činu, tyto byly již odčiněny. Nucené vycestování do země původu je tak Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 60 Az 1/2019 v podstatě pro žalobce dalším trestem. V tomto ohledu je třeba vzít v potaz i zdravotní stav žalobcovy matky, jakož i soužití s jeho družkou a jejím synem, kterého společně vychovávají. Nucené opuštění České republiky by tak citelně zasáhlo do soukromého a rodinného života žalobce (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11). Tyto skutečnosti opodstatňují udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu.

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil s žalobními námitkami nesouhlas a naopak považuje své rozhodnutí za souladné se zákonem. Žalobní body žalovaný označil za obecné. Sám žalovaný pak byl ve svých úvahách omezen tvrzeními žalobce (v tom ohledu žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, čj. 5 Azs 222/2004-94, a ze dne 6. 10. 2004, čj. 3 Azs 21/2004-58). Jako podklad k rozhodnutí využil žalovaný kromě samotné žádosti a protokolu o pohovoru též širokou škálu informací o zemi původu, o politické a bezpečnostní situaci v zemi a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku.

9. Žalovaný zastává názor, že pokud by se vojenská správa v souvislosti s trestním stíháním snažila žalobce skutečně najít, zcela jistě k tomu měla dostatek času i příležitostí. Jak je patrné ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. 6. 2019, „[s]tátní orgány BR mají přesný přehled o výjezdech a návratech (konkrétní data) všech svých občanů.“ Dle žalovaného je tedy zřejmé, že pokud by s žalobcem bylo vedeno trestní řízení, státní orgány i vojenská správa, by o jeho příjezdu do země nepochybně věděly. Mimo jiné s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, žalovaný uvedl, že povolání k nástupu povinné vojenské služby samo o sobě nepředstavuje pronásledování.

10. S ohledem na to, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až poté, co mu byl zrušen trvalý pobyt, působí jeho žádost účelově (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, čj. 2 Azs 423/2004-81, a ze dne 9. 2. 2006, čj. 2 Azs 137/2005-51). Žádost o mezinárodní ochranu nemůže nahrazovat instituty pobytového práva dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů; dále jen „zákon o pobytu cizinců“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 37/2003-46).

11. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

13. Žaloba je důvodná.

14. Krajský soud nejprve v obecné rovině uvádí, že jak shrnul Nejvyšší správní soud v právní větě k rozsudku ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 Azs 207/2017-36, „[r]ozhodnutí správní orgánu o tom, že se žadateli neuděluje mezinárodní ochrana dle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže obstát, pokud správní orgán rezignuje na své základní povinnosti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, tedy neprovede řádně pohovor s žadatelem tak, aby položené otázky důsledně směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 60 Az 1/2019 skutečností a k prověření hodnověrnosti žadatelova azylového příběhu, neobstará si relevantní informace o zemi původu, které by byly specificky zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající rozhodné skutkové otázky, a ani informace, které si obstará, řádně a objektivně nezhodnotí a s rozhodnými skutečnostmi k posouzení, zda žadatel naplňuje definici uprchlíka dle § 12 písm. b) zákona o azylu, či má nárok na udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, se řádně nevypořádá.“ 15. Zároveň platí, že pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), správní orgán je povinen z takového tvrzení vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS).

16. Ve světle těchto východisek následně krajský soud přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních námitek.

17. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, jakož i nesprávnému hodnocení zjištěných skutečností ve vztahu k udělení azylu; dospěl přitom k závěru, že jsou částečně důvodné.

18. Dle § 12 zákona o azylu platí, že „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 19. Krajský soud nezpochybňuje závěr žalovaného, dle něhož samotný požadavek nástupu povinné vojenské služby nepředstavuje bez dalšího pronásledování ve smyslu čl. 9 kvalifikační směrnice. Totéž platí i o případných sankcích za nenastoupení vojenské služby za předpokladu, pokud se tak neděje způsobem porušujícím lidská práva (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44, usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2016, čj. 4 Azs 72/2016-29, a ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Azs 168/2018-36, a v nich citovanou prejudikaturu).

20. Žalovaný se v tomto ohledu spokojil se závěrem, dle něhož dvoutýdenní pobyt žalobce v Bělorusku za účelem vyřízení cestovního dokladu je dostatečným důkazem toho, že žalobci v zemi původu v souvislosti s nesplněním branné povinnosti trestní stíhání nehrozí. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožnil. Pouhá skutečnost, že žalobce nebyl v tomto relativně krátkém časovém úseku okamžitě kontaktován samotnou vojenskou policií (popřípadě jinými státními orgány) či přímo zadržen o možném vedení trestního stíhání vůči žalobci nic nevypovídá. Žalobcovo tvrzení, dle něhož mu bylo na úřadě, kde si vyřizoval cestovní doklad, předložen k podpisu dokument, v němž se zavázal, že se trestnímu stíhání nebude vyhýbat (resp. že si je vědom povinnosti dostavit se k soudnímu jednání), svědčí spíše o opaku, přičemž žalovaný toto tvrzení v podstatě nevyvrátil jinak, než pouhým konstatováním, že je s ohledem na přehled běloruských státních orgánů o příjezdech a odjezdech svých Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 60 Az 1/2019 občanů přes hranice nepovažuje za pravděpodobné. Takovýto závěr považuje krajský soud za zkratkovitý a nedostatečně podložený.

21. Co je však pro posouzení věci mnohem podstatnější, žalovaný nic dalšího nezjišťoval k otázce, jakým způsobem běloruské státní orgány proti odpíračům vojenské služby postupují, resp. zda žalobci v tomto ohledu hrozí takové zacházení, které by již bylo možné podle shora uvedené judikatury za pronásledování považovat (zprávy o zemi původu založené ve správním spisu jsou v tomto ohledu pro svoji obecnost zcela nedostatečné). Ve vztahu s možnými postihy vůči žalobci je zapotřebí vzít v úvahu také další specifika daného případu, jakými jsou skutečnost, že žalobce je v zemi původu fakticky cizincem (od útlého dětství v Bělorusku nežil a neovládá tamní jazyk), jakož i možné pronásledování s ohledem na protirežimní postoje svých rodičů.

22. Právě v souvislosti s potížemi jeho rodičů v zemi původu pak souvisí druhé pochybení žalovaného, který se těmito tvrzeními v podstatě nikterak nezabýval. Ačkoli žalobce při pohovoru dne 14. 2. 2018 uvedl coby důvod odjezdu ze země původu problémy matky s tamními vlivnými osobami, žalovaný v této souvislosti dále dotázal pouze to, zda měl před odjezdem podobné problémy i sám žalobce (ten uvedl, že z důvodu nízkého věku nikoli). Blíže se této otázce žalovaný již nevěnoval. Nabízelo se přitom především zjišťování povahy potíží žalobcových rodičů, k čemuž žalovaný mohl provést i výslech žalobcovy matky, popřípadě zjišťování možných konsekvencí ve vztahu k žalobci samotnému. Obecně lze totiž konstatovat, že rodinní příslušníci osob vystupující proti vládnoucímu režimu mohou představovat sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004-60, č. 364/2004 Sb. NSS, a ze dne 21. 3. 2012, čj. 6 Azs 3/2012-45). Krajský soud k tomu dále pouze poznamenává, že přestože se žalovaný v přípisu ze dne 10. 4. 2019 dotazoval Ministerstva zahraničních věcí mimo jiné na to, zda běloruské státní orgány obtěžují rodinné příslušníky osob, které jsou pro údajnou protiprávní činnost předmětem jejich zájmu, tento dotaz směřoval především k ověření žalobcova tvrzení, že vojenská policie pravidelně hledá žalobce v bytě jeho babičky a strýce (v tomto duchu ostatně Ministerstvo zahraničních věcí odpovědělo tak, že takovéto případy dokumentovány jsou).

23. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 24. Odstavec 2 citovaného ustanovení pak stanoví, že „[z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 60 Az 1/2019 d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 25. Žalobce v průběhu správního řízení, ani v řízení před soudem netvrdil hrozbu vážné újmy spadající pod písmena a) a c) citovaného ustanovení. Vyjádřil však obavu z možného uvěznění za nesplnění branné povinnosti [potenciálně podřaditelného pod písm. b)] a zásahu do jeho soukromého a rodinného života [písm. d)].

26. Žalovaný ve vztahu k možnému trestnímu stíhání žalobce pouze dovodil, že jej nepovažuje za pravděpodobné. Takové hodnocení však krajský soud (jak již shora uvedl) považuje za nedostatečné. Žalovaný se tak měl zabývat otázkou, zda případné sankce vůči žalobci za nesplnění branné povinnosti – s přihlédnutím k minulosti jeho rodičů v zemi původu – nedosahují intenzity mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 13. 3. 2019, která je součástí spisového materiálu, přitom vyplývá, že situace osob vězněných v běloruských věznicích (zejména pak osob vězněných z politických důvodů) je přinejmenším tristní. V případě žalobce je jeho situace specifická též tím, že neovládá ruský jazyk, což ve výsledku může teoreticky znamenat jeho úplnou sociální izolaci.

27. K otázce žalobcova soukromého a rodinného života krajský soud uvádí, že ačkoli k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince může v zásadě dojít až teprve v důsledku dlouhodobého zákazu pobytu na území, nelze vyloučit, aby v určitých případech takovýto zásah představovalo již samotné vycestování cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71). Žalovaný však v tomto ohledu uvedl v podstatě pouze tolik, že žalobcova matka jeho péči nevyžaduje, neboť tu zajišťuje především její přítel, a že žalobcova partnerka má nárok na peněžitou pomoc v mateřství a rodičovský příspěvek. K tomu žalovaný doplnil již jen holé citace z judikatury Nejvyššího správního soudu a uzavřel, že žalobce má svou pobytovou situaci řešit prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců. Taktéž takovéto hodnocení považuje krajský soud za zcela nedostatečné. Žalovaný – aniž by jakkoli zpochybnil, že žalobce v České republice vede rodinný život – se zcela vyhnul hodnocení reálného dopadu do fungování žalobcovy rodiny. Zejména ve vztahu k žalobcově partnerce a jejímu dítěti, o něž oba pečují, tuto úvahu redukoval do pouhého konstatování, že žalobcova partnerka má nárok na příspěvky od státu, přičemž žalobce netvrdil, že by tomu tak nebylo (k tomu lze ovšem poznamenat, že stejně tak se na toto žalovaný ani neptal). Jelikož žalovaný k žalobcově rodinné situaci (vztahům mezi rodinnými příslušníky žalobce, jejich vzájemné závislosti, faktické možnosti přesunu rodiny do Běloruska apod.) v podstatě nic bližšího nezjišťoval, nelze na základě uvedeného jednoznačně uzavřít, že žalobcovo vycestování do země původu samo o sobě do jeho soukromého a rodinného života nepřiměřeným způsobem nezasáhne. Žalovaný nadto také ve svých úvahách zcela pominul významnou skutečnost, že žije-li žalobce v České republice již od dětství, je zde zcela integrován a patrně zde má i veškeré další sociální vazby; tuto skutečnost přitom nelze vnímat izolovaně, nýbrž ve spojení s dalšími relevantními okolnostmi posuzované věci.

28. S ohledem na specifické okolnosti posuzované věci dále krajský soud v rozporu s žalovaným neshledává účelovost žádosti o mezinárodní ochranu v tom, že ji žalobce podal až po zrušení povolení k trvalému pobytu. Naopak s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce opustil zemi původu se svou matkou již jako dítě v roce 1993 a v České republice později pobýval na základě povolení k trvalému pobytu (neměl tedy Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 60 Az 1/2019 po celou dobu faktický důvod se mezinárodní ochrany domáhat), považuje krajský soud jeho postup za naprosto pochopitelný.

29. Krajský soud proto uzavírá, že žalovaný v posuzovaném případě nezjistil dostatečně skutkový stav věci; jeho závěry stran důvodnosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto nemají dostatečný podklad v obsahu správního spisu.

IV. Závěr a náklady řízení

30. S ohledem na konstatované vady napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě krajský soud nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly; náhradu nákladů řízení mu proto nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Českých Budějovicích 7. listopadu 2019 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.