60 Az 2/2023

Rubrum

č. j. 60 Az 2/2023- 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobců: a) R. D. b) A. M.-D. c) nezl. R. D. d) nezl. A. M. žalobci c) a d) zastoupeni zákonnou zástupkyní žalobkyní b) všichni státní příslušnost Ukrajina všichni pobytem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 3. 2023, čj. OAM-4111-6/ZR-2023 a čj. OAM-4110-6/ZR-2023, a ze dne 21. 3. 2023, čj. OAM-4108-7/ZR-2023 a čj. OAM-4113-6/ZR-2023 takto:

Výrok

Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 2 60 Az 2/2023

I. Řízení vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 60 Az 2/2023, sp. zn. 64 Az 2/2023, sp. zn. 54 Az 2/2023 a sp. zn. 55 Az 2/2023 se spojují ke společnému řízení, přičemž budou nadále vedeny pod sp. zn. 60 Az 2/2023.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2023, čj. OAM-4111-6/ZR-2023 a čj. OAM-4110-6/ZR-2023, a ze dne 21. 3. 2023, čj. OAM-4108-7/ZR-2023 a čj. OAM-4113-6/ZR-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci dne 21. 5. 2022 získali v České republice dočasnou ochranu dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“).

2. Dne 27. 2. 2023 žalovaný se všemi žalobci zahájil řízení o odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, neboť z údajů obsažených v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (dále jen „platforma pro výměnu informací“) zjistil, že žalobci již dne 13. 5. 2022 získali dočasnou ochranu v Polské republice.

3. Následně žalovaný rozhodl v záhlaví označenými rozhodnutími dle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, tak, že se žalobcům dočasná ochrana odnímá, neboť jakožto žadatelé o poskytnutí dočasné ochrany uvedli nepravdivé údaje.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti těmto rozhodnutím podali žalobci dne 22. 5. 2023 žaloby u Krajského soudu v Českých Budějovicích v takřka totožném znění.

5. Žalobci uvedli, že v průběhu řízení žalobkyně b) využila svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí s tím, že o dočasnou ochranu v Polsku žalobci nežádali, neboť se tam zastavili pouze krátkodobě za účelem odpočinku. To ostatně uvedli i po svém příjezdu do České republiky. Žalobkyně b) ve svém vyjádření též popsala zdravotní stav žalobce d), který trpí spinální atrofií a mnohočetnými vývojovými vadami, což byl i důvod zastávky v Polsku. Žalobce a) v České republice pracuje a žalobkyně b) se stará o domácnost a děti. Žalobkyně b) ve správním řízení předložila též prohlášení jejich polského ubytovatele, který potvrdil, že žalobci v Polsku o dočasnou ochranu nežádali. Žalovaný se s těmito podklady nikterak nevypořádal.

6. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že dočasnou ochranu v České republice získali v dobré víře, neboť splnili zákonné podmínky. Správní orgán je oprávněn do práv získaných v dobré víře zasahovat pouze při splnění zákonem stanovených podmínek a jen Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 3 60 Az 2/2023 v nezbytném rozsahu. Žalobci se oprávněně domnívali, že jim dočasná ochrana byla udělena v souladu s právem.

7. Žalobci rozumí tomu, že členské státy využívají platformu pro výměnu informací ve snaze navodit rovnováhu ohledně přijímání uprchlých cizinců. V případě žalobců je však postup žalovaného nepřiměřeně přísný. Žalobci v České republice žijí již jeden rok, budují si zde bezpečné zázemí, plní veškeré povinnosti, žalobce a) je zaměstnán a žalobkyně pečuje o nezletilé děti, z nichž jedno trpí závažnými zdravotními problémy. Veřejný zájem by neměl být v popředí před rodinami s dětmi, které jsou jinak nuceny opustit nově nalezené stabilní prostředí. Po zkušenosti s útěkem před válkou považují žalobci rozhodnutí žalovaného za nehumánní, v rozporu s ochranou práv dítěte (navíc s ohledem na závažný zdravotní stav staršího syna). V této souvislosti žalobci poukázali na dikci čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).

8. Žalobci k podpoře svých tvrzení předložili řadu důkazních návrhů [zejména listinami souvisejícími se školní docházkou žalobců c) a d), zdravotním stavem žalobce d) či zaměstnáním žalobce a)].

9. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobám uvedl, že prohlášení žalobců, dle nichž v Polsku o dočasnou ochranu nežádali, se ukázalo nepravdivým. Dle platformy pro výměnu informací žalobci v Polsku dočasnou ochranu nejen získali, ale nadále ji i požívají.

11. Žalobci připouští, že v Polsku v době udělení dočasné ochrany byli, jakož i to, že jim polské orgány vydaly doklad o přidělení identifikačního čísla „PESEL“. Ten se podle informací známých žalovanému z jeho úřední činnosti vydává osobám, kterým byla udělena právě dočasná ochrana v Polské republice. O udělení dočasné ochrany žalobci museli vědět. K prohlášení polského občana, který žalobcům poskytl ubytování, žalovaný uvedl, že žalobci získali dočasnou ochranu dne 13. 5. 2022, přičemž ubytování jim jejich ubytovatel poskytl až dne 16. 5. 2022.

12. Pro naplnění důvodu pro odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně není přitom třeba úmyslu cizince uvést nepravdivé údaje. Je tedy nerozhodné, zda žalobci o udělení dočasné ochrany v Polsku věděli či nikoli.

13. Platforma pro výměnu informací začala fungovat postupně až ode dne 15. 7. 2022 a Polsko do ní začalo vkládat data až v srpnu roku 2022. Žalovaný proto neměl při vyhodnocení žádostí žalobců o dočasnou ochranu jinou možnost, než důvěřovat jejich prohlášení v tiskopisu žádosti. Toto se však tedy později ukázalo nepravdivým. Tvrzení žalobců o získání dočasné ochrany v České republice v dobré víře považuje žalovaný za nevěrohodná.

14. Nové zázemí si pak žalobci nepochybně mohou zřídit i v Polsku. Žalovaný nechce nikterak zlehčovat rodinnou situaci a zdravotní stav staršího ze synů, nicméně ze žalobcem předložených zpráv ze školy bohužel nevyplývá, že by zrovna prostředí české školy na něj mělo pozitivní vliv. A je tedy otázkou, co je skutečně v jeho nejlepším zájmu, když pobyt v českých školách mu zjevně zase tolik neprospívá. Žalobci neidentifikovali žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla vést k závěru, že setrvání Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 4 60 Az 2/2023 staršího syna právě a pouze na území České republiky je v jeho nejlepším zájmu. Navíc nic z toho žalobci netvrdili ve správním řízení.

15. Česká republika přijala přepočteno na počet obyvatel nejvyšší množství osob prchajících z Ukrajiny. Při nefunkčním systému relokace žadatelů o udělení dočasné ochrany, který předvídá čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), je logické, že Česká republika zákonem č. 65/2022 Sb. stanovila, že nebude dočasnou ochranu udělovat těm cizincům, kteří ji již v jiném členském státě získali. Evropská komise k tomuto pouze uvedla, že osoby si mohou zvolit, v jakém státě o dočasnou ochranu požádají. To však neznamená, že jsou oprávněni mezi členskými státy „přebíhat“ a zkoušet, který jim bude vyhovovat nejlépe. Pokud by žalobci do své žádosti uvedli pravdivé informace, dočasnou ochranu by nezískali.

16. Směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. K tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, čj. 2 Azs 178/2022-46. Směrnice č. 2001/55/ES neřeší, jak by měly členské státy naložit se žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, pokud takové osobě již dočasná ochrana byla udělena v jiném členském státě. Tuto otázku tedy směrnice zjevně ponechává na vnitrostátním právu členských států. Česká právní úprava v tomto ohledu tudíž není v rozporu s unijním právem.

17. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Procesní postup soudu

18. Ačkoli krajský soud proti v záhlaví označeným rozhodnutím obdržel celkem čtyři samostatné žaloby, nelze přehlédnout, že žalobci jsou členy jedné rodiny, všechna rozhodnutí žalovaného se týkají téže skutkové a právní otázky a ostatně i text jednotlivých žalob je takřka totožný. Za této situace krajský soud shledal, že jsou dány důvody pro spojení věcí k jejich společnému projednání dle § 39 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud proto shora uvedená řízení výrokem I. tohoto rozsudku spojil s tím, že jsou nadále vedena pod sp. zn. 60 Az 2/2023, neboť v této věci žaloba napadla nejdříve.

V. Právní hodnocení krajského soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

20. Žaloba je důvodná.

21. S ohledem na níže vyložené důvody rozhodnutí krajský soud nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování.

22. Krajský soud při rozhodování ve věci zjistil, že nemůže posoudit námitky žalobců popisující nepřiměřené dopady rozhodnutí žalovaného na jejich konkrétní situaci, neboť žalobou napadená rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 5 60 Az 2/2023 23. Dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně platí, že „[o]právnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany […] b) uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci “ (důraz doplněn).

24. Dle § 10 odst. 2 téhož zákona pak „[o]právnění k pobytu za účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3“ (důraz doplněn).

25. Z dikce citovaných ustanovení je tak patrno, že uvedení nepravdivých údajů nemusí nutně znamenat neudělení dočasné ochrany či její odejmutí. Na rozdíl od důvodů pro odepření či odejmutí dočasné ochrany dle § 9 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona o dočasné ochraně má žalovaný v tomto ohledu naopak nejen možnost, ale dokonce povinnost uplatnit správní uvážení. Tím zákonodárce otevřel možnost zvážení individuálních okolností každého případu.

26. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „je umožněno rozhodovacímu orgánu odejmout oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v případě, že bude dodatečně zjištěno, že osoba spadá pod ustanovení § 9 navrhovaného zákona a proto není ani účelné a ani spravedlivé jí nadále poskytovat ochranu ve smyslu tohoto zákona“ (sněmovní tisk č. 203/0, volební období 2002-2006; důraz doplněn).

27. Směrnice č. 2001/55/ES otázku odnětí dočasné ochrany neupravuje. Lze tedy připustit, aby si členské státu tuto otázku upravily dle svého uvážení, nedojde-li tím k úplnému odepření dočasné ochrany osobám, na které se nevztahuje čl. 28 citované směrnice (tj. například je-li dočasná ochrana reálně a nezpochybnitelně zajištěna v jiném členském státě). Takovou úpravu krajský soud nehodnotí jako – z pohledu žadatele – méně příznivou, než jak stanoví směrnice č. 2001/55/ES. Pro naplnění standardu stanoveného unijním právem je klíčové, že se žadateli dočasné ochrany v některém z členských států skutečně dostane. Citovaná směrnice nezakládá právo žadatelů ex post po obdržení dočasné ochrany vybrat si jinou zemi, kde hodlají pobývat (například proto, že aktuální podmínky pro držitele dočasné ochrany jsou v takovém státě výhodnější). To jednoznačně vyplývá z čl. 11 této směrnice. Pokud tedy takovéto právo nepřiznává ani vnitrostátní úprava, nejedná se o porušení minimálních norem stanovených směrnicí. V tomto ohledu se proto krajský soud neztotožňuje s potenciálně zobecnitelným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, čj. 11 A 80/2022-79, v bodech 65 až 68.

28. Žalovaný se v odůvodnění napadených rozhodnutí k samotnému jádru věci omezil pouze na konstatování, že žalobci již obdrželi dočasnou ochranu v Polsku, a tudíž by ji v České republice nezískali, pokud by v žádosti uvedli pravdivé údaje.

29. Krajský soud nezpochybňuje, že dřívější udělení dočasné ochrany v Polsku z obsahu správních spisů skutečně vyplývá. Taktéž krajskému soudu se tvrzení žalobců, že o dočasnou ochranu v Polsku nežádali, jeví jako nevěrohodné. To ale nemůže vést k automatickému odnětí dočasné ochrany, aniž by žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí vyjevil k tomu relevantní úvahy. Neučiní-li tak, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit ani případným vyjádřením k žalobě. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 6 60 Az 2/2023 30. Krajský soud sám pak není oprávněn správní uvážení žalovaného svým rozhodnutím nahrazovat. Proto dále pouze nastiňuje skutečnosti, které budou pro další posouzení věci podstatné.

31. K tomu především uvádí, že v nynější věci je situace kvalitativně odlišná od té, kterou Nejvyšší správní soud řešil v žalovaným citovaném rozsudku čj. 2 Azs 178/2022- 46. V tehdejší věci totiž žalovaný označil za nepřijatelnou samotnou žádost o udělení dočasné ochrany, neboť žadatelům již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (pouze nad rámec nutného k tomu krajský soud podotýká, že proti citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se následně vymezil Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem čj. 11 A 80/2022-79).

32. V nynějším případě však nelze přehlédnout, že žalobci na území České republiky pobývají více než rok. Jak přitom plyne z vyjádření žalovaného, platforma pro výměnu informací obsahovala data o polských recipientech dočasné ochrany již od srpna roku 2022. Přesto žalovaný přistoupil k zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany až dne 27. 2. 2023.

33. Je tedy pochopitelné, že si zde žalobci za tu dobu vybudovali určité zázemí, jak tvrdí. Nucené vycestování z České republiky proto již je způsobilé zasáhnout do jejich práva na respektování, resp. ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož jsou žalobci členy jedné rodiny, je zapotřebí posoudit jejich situaci společně.

34. Žalovaný pak musí přezkoumatelným způsobem zvážit dopady odnětí dočasné ochrany především vůči žalobcům c) a d), tedy dětem ve věku 7 a 11 let. Stále je třeba mít na paměti, že žalobci opustili zemi původu z důvodu probíhajícího válečného konfliktu. Závažnost situace na Ukrajině plyne mimo jiné i ze samotného přijetí zákona č. 65/2022 Sb. Útěk před válkou je přitom z povahy věci mimořádně stresující i pro dospělé osoby, natož pak pro děti ve věku žalobců c) a d). Ti se již přes rok pokoušejí v České republice adaptovat, což pro ně nepochybně představuje velkou zátěž, která je v případě žalobce d) navíc umocněna jeho zdravotními postiženími. Žalovaný tak po žalobcích c) a d) v podstatě požaduje, aby celý proces začlenění započali v Polsku opět od začátku. Žalobci zcela přiléhavě poukázali na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“ 35. Uvádí-li žalovaný ve vyjádřeních k žalobě, že žalobci d) pobyt v českých školách „zjevně zase tolik neprospívá “, a není proto zřejmé, zda je setrvání v České republice v jeho nejlepším zájmu, pak takovéto konstatování působí s ohledem na shora uvedené až cynicky. To platí tím spíše, že žalovaný s ohledem na věcné vymezení své působnosti nedisponuje odbornou lékařskou ani pedagogickou erudicí, a není tudíž ze své pozice schopen hodnotit tak složitou otázku, jako je úspěšnost začlenění takto zdravotně postiženého dítěte do českého školského systému.

36. Dále je zapotřebí upozornit, že Česká republika je též signatářskou zemí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb. m. s.), která v čl. 7 odst. 1 a 2 stanoví, že Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 7 60 Az 2/2023 „1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá nezbytná opatření, aby dětem se zdravotním postižením zaručily plné užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními dětmi.

2. Při jakékoliv činnosti týkající se dětí se zdravotním postižením musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte.“ 37. Dle čl. 11 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením pak „[s]táty, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou, v souladu se svými závazky podle mezinárodního práva, včetně mezinárodního humanitárního práva a mezinárodního práva v oblasti lidských práv, veškerá nezbytná opatření k zajištění ochrany a bezpečnosti osob se zdravotním postižením v rizikových situacích, včetně ozbrojených konfliktů, humanitárních krizí a přírodních katastrof.“ 38. Žalovanému bylo nepochybně známo, že se v případě žalobců jedná o rodinu se dvěma nezletilými dětmi. Žalobkyně b) pak v průběhu správních řízení upozornila i na zdravotní postižení žalobce d). Přesto tyto skutečnosti žalovaný ponechal zcela bez povšimnutí.

39. Jelikož je nutné posuzovat situaci rodiny jako celku, pak samozřejmě hraje významnou úlohu i to, že žalobce a) má v České republice dlouhodobě zaměstnání. Rodina žalobců tak patrně nepředstavuje nepřiměřenou zátěž pro český sociální systém.

40. Zároveň je nezbytné ověřit, zda dočasná ochrana udělená v Polsku skutečně i nadále trvá, tj. že například již nezanikla z důvodu uplynutí doby, na kterou byla udělena apod. Pokud by tomu tak nebylo, pak by přirozeně nebylo možné uzavřít, že je dočasná ochrana reálně zajištěna v jiném členském státě. Odnětí dočasné ochrany by tak bylo v příkrém rozporu se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES a zákona o dočasné ochraně.

41. Nutno podotknout, že systém dočasné ochrany zakotvené v unijním právu dle názoru krajského soudu umožňuje i to, aby členský stát odňal dočasnou ochranu v případě, kdy ji cizinec později získá v jiném členském státě [viz § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně]. Nic tedy nebrání tomu, aby takto postupovala i Polská republika, což by zabránilo nežádoucímu zdvojení poskytnuté ochrany.

42. S veškerými uvedenými skutečnostmi se žalovaný v dalším řízení bude muset přezkoumatelně vypořádat. Je ovšem třeba zdůraznit, že při zachování účelu institutu dočasné ochrany pak může k jejímu odnětí podle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně přistoupit v podstatě pouze tehdy, kdy její další poskytování není – slovy shora citované důvodové zprávy – „ani účelné a ani spravedlivé “.

VI. Závěr a náklady řízení

43. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. V případě úspěšných žalobců však z obsahu spisu neplyne, že by jim nějaké náklady vznikly. Z toho důvodu jim krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Shodu s prvopisem potvrzuje B. S. 8 60 Az 2/2023 45. Jelikož krajský soud přistoupil k bezodkladnému rozhodnutí ve věci samé, nebylo zapotřebí samostatně rozhodovat o akcesorickém návrhů na přiznání odkladného účinku žalobám.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 15. června 2023 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje B. S.