60 Az 3/2023

Rubrum

č. j. 60 Az 3/2023- 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: O. S., narozená dne státní příslušnost pobytem zastoupená advokátem Mgr. Petrem Dvořákem se sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2023, čj. OAM-5879-6/ZR-2023 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2023, čj. OAM-5879-6/ZR-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 60 Az 3/2023

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně dne 8. 2. 2022 získala v České republice dočasnou ochranu dle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území X vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“).

2. Dne 22. 3. 2023 žalovaný s žalobkyní zahájil řízení o odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, neboť z údajů obsažených v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (dále jen „platforma pro výměnu informací“) zjistil, že žalobkyně již dne 11. 1. 2023 získala dočasnou ochranu v Polské republice.

3. Následně žalovaný rozhodl v záhlaví označenými rozhodnutími dle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), tak, že se žalobkyni dočasná ochrana odnímá, neboť jakožto žadatelka o poskytnutí dočasné ochrany uvedla nepravdivé údaje.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 5. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně předně namítla, že byla zkrácena na svém právu na zastoupení, a to s ohledem na krátkou lhůtu pro vyjádření k podkladům rozhodnutí. Zástupce žalobkyně bezodkladně po obdržení plné moci oznámil správnímu orgánu převzetí právního zastoupení a požádal o přerušení řízení do doby, než se seznámí s obsahem spisového materiálu. Ačkoli toto podání žalovaný obdržel před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, nikterak na něj nereagoval a ve věci rozhodl.

6. Žalobkyně nikdy neuváděla nepravdivé údaje. Z X utíkala před válkou přes Polsko, kde jí polské orgány přidělily číslo PESEL. Nedostala však žádné vízum, štítek do pasu či správní rozhodnutí. Při podání žádosti v České republice ji přidělený dobrovolník instruoval. Došlo i ke kontrole dat v počítači. Pokud by žalobkyně již získala dočasnou ochranu, musel by se tento údaj již nacházet v systému.

7. Postup žalovaného je nepřiměřený okolnostem věci. Institut dočasné ochrany slouží k zajištění bezpečnosti lidí, kteří z nějakého závažného důvodu museli opustit svou vlast. Má jim usnadnit život poté, co museli opustit svůj domov. Žalobkyně si nebyla vůbec vědoma toho, že by měla udělenu ochranu v jiné zemi. Nesnažila se zneužít systému a nečinila nic protiprávního.

8. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žalovaný porušil ustanovení správního řádu o dokazování. Informace z platformy pro výměnu informací představuje listinný důkaz, který žalovaný řádně neprovedl. Ve věci se ústní jednání nekonalo a žalovaný žalobkyni nevyrozuměl, že by důkaz prováděl mimo jednání. Žalovaný dle názoru žalobkyně nedostatečně zjistil skutkový stav věci. K tomu žalobkyně poukázala na judikaturu Ústavního soudu k otázce tzv. opominutých důkazů. Ačkoliv žalobkyně žádné důkazní návrhy nevznesla, je povinností žalovaného zjistit stav věci bez důvodných pochybností, a tedy provést i nutné důkazy. Pokud jejich neprovedení neodůvodní, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 60 Az 3/2023 9. Za naprosto jednoznačné porušení principů dobré správy, a především pak ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu žalobkyně považuje údajné ignorování základní zásady správního řízení, a to zásady přiměřenosti dle (§ 2 odst. 4 správního řádu), dle které rozhodnutí musí být přiměřené případnému zásahu do soukromého a rodinného života. K otázce přiměřenosti žalobkyně ocitovala rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vztahující se k posuzování přiměřenosti v kontextu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně závěrem zopakovala, že z domovské vlasti uprchla před válkou a nemá se kam jinam uchýlit. Nedopustila se žádného porušení zákona, pracuje, je prospěšná společnosti.

10. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že prohlášení žalobkyně, dle níž v Polsku o dočasnou ochranu nežádala, se ukázalo nepravdivým. Dle platformy pro výměnu informací žalobkyně v Polsku dočasnou ochranu nejen získala, ale nadále ji i požívá.

12. Žalobkyně připouští, že jí polské orgány vydaly doklad o přidělení identifikačního čísla „PESEL“. Ten se podle informací známých žalovanému z jeho úřední činnosti vydává osobám, kterým byla udělena právě dočasná ochrana v Polské republice.

13. Pro naplnění důvodu pro odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně není přitom třeba úmyslu cizince uvést nepravdivé údaje. Je tedy nerozhodné, zda žalobkyně o udělení dočasné ochrany v Polsku věděla či nikoli.

14. Žalovaný již při podání žádosti nahlížel do platformy pro výměnu informací, avšak příslušný záznam tam v té době nenalezl. To žalovaný přičítá rozdílnému přístupu jednotlivých členských států k aktualizaci zadávaných údajů. Pokud by žalovaný měl příslušnou informaci k dispozici, žalobkyně by v České republice dočasnou ochranu nezískala.

15. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem o dočasné ochraně a správním řádem. Oznámení o zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany obsahovalo podrobné informace o důvodu, pro které je řízení odnětí dočasné ochrany zahájeno a též zevrubné poučení o právech žalobkyně. Žalovaný dle § 46 odst. 3 správního řádu spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou k uplatnění práva podle § 36 odst. 3 správního řádu. K tomu žalobkyni stanovil lhůtu 10 dnů. Žalobkyně této možnosti nevyužila. Až dne 17. 4. 2023, tedy jedenáctý den po doručení oznámení o zahájení řízení a výzvy, bylo žalovanému v 21:34 hodin dodáno do datové schránky oznámení právního zástupce žalobkyně o převzetí právního zastoupení spojené s žádostí o nahlédnutí do spisu a s žádostí o přerušení řízení. Bohužel do správního spisu vedeného ve věci žalobkyně se toto podání dostalo až dne 21. 4. 2023 – tedy již den následující po vydání rozhodnutí. Jelikož rozhodnutí ve věci žalovaný vydal dne 20. 4. 2023, nemohl již jakkoliv měnit či dokonce přerušovat řízení.

16. Žalovaný si je vědom toho, že rychlost zpracování příchozích datových zpráv je jeho záležitostí, avšak žalobkyně v rámci stanovené desetidenní lhůty nikterak nereagovala. Tvrzení stran udělení dočasné ochrany v Polsku přitom mohl zástupce uvést již ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, neboť žalobkyně si převzala Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 60 Az 3/2023 oznámení o zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany a tudíž věděla, že důvodem tohoto postupu žalovaného je skutečnost, že získala dočasnou ochranu v Polsku. Žalovaný neměl zákonnou povinnost řízení přerušit zároveň nemusel vyčkávat žalobkyniny reakce déle, než ve výzvě podle § 36 odst. 3 správního řádu avizoval.

17. Žalovaný v průběhu řízení neprováděl žádný důkaz. Veškeré podklady, ze kterých při vydání rozhodnutí vycházel, si opatřil již před zahájením řízení, tudíž v průběhu řízení nebylo třeba provádět jakéhokoliv dokazování ať už při ústním jednání nebo mimo něj.

18. Stran namítané nepřiměřenosti žalovaný s odkazem na § 2 odst. 1 správního řádu uvedl, že lze stěží odůvodnit přiměřeností to, že by postupoval v rozporu se zákonem. Žalobkyní citovaná judikatura se vztahuje k zákonu o pobytu cizinců, a není proto zcela přiléhavá. Při odnětí dočasné ochrany se postupuje dle zákona o dočasné ochraně, který v daném ohledu podmínku přiměřenosti nestanovuje.

19. Žalovaný si je vědom, že je při svém rozhodování povinen brát v úvahu závazky vyplývající České republice mezinárodního práva, jako je zákaz zasahovat do soukromého a rodinného života podle čl. 3 a 8 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Žalobkyně k tomu však nic neuvedla a žalovaný neměl v tomto ohledu žádné informace ani z úřední činnosti. Stejně jako v případě manžela žalobkyně přitom odnětí dočasné ochrany neznamená její nucený návrat na X, neboť jim svědčí dočasná ochrana v Polsku.

20. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

22. Žaloba je důvodná.

23. S ohledem na níže vyložené důvody rozhodnutí krajský soud nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování.

24. Krajský soud při rozhodování ve věci zjistil, že nemůže posoudit námitky žalobkyně týkající se otázky přiměřenosti odnětí dočasné ochrany, neboť žalobou napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.

25. Dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně platí, že „[o]právnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany […] b) uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci “ (důraz doplněn).

26. Dle § 10 odst. 2 téhož zákona pak „[o]právnění k pobytu za účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3“ (důraz doplněn).

27. Z dikce citovaných ustanovení je tak patrno, že uvedení nepravdivých údajů nemusí nutně znamenat neudělení dočasné ochrany či její odejmutí. Na rozdíl od důvodů pro odepření či odejmutí dočasné ochrany dle § 9 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona o dočasné ochraně má žalovaný v tomto ohledu naopak nejen možnost, ale dokonce povinnost Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 60 Az 3/2023 uplatnit správní uvážení. Tím zákonodárce otevřel možnost zvážení individuálních okolností každého případu.

28. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „je umožněno rozhodovacímu orgánu odejmout oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v případě, že bude dodatečně zjištěno, že osoba spadá pod ustanovení § 9 navrhovaného zákona a proto není ani účelné a ani spravedlivé jí nadále poskytovat ochranu ve smyslu tohoto zákona“ (sněmovní tisk č. 203/0, volební období 2002-2006; důraz doplněn).

29. Směrnice č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES“), otázku odnětí dočasné ochrany neupravuje. Lze tedy připustit, aby si členské státu tuto otázku upravily dle svého uvážení, nedojde-li tím k úplnému odepření dočasné ochrany osobám, na které se nevztahuje čl. 28 citované směrnice (tj. například je-li dočasná ochrana reálně a nezpochybnitelně zajištěna v jiném členském státě). Takovou úpravu krajský soud nehodnotí jako – z pohledu žadatele – méně příznivou, než jak stanoví směrnice č. 2001/55/ES. Pro naplnění standardu stanoveného unijním právem je klíčové, že se žadateli dočasné ochrany v některém z členských států skutečně dostane. Citovaná směrnice nezakládá právo žadatelů ex post po obdržení dočasné ochrany vybrat si jinou zemi, kde hodlají pobývat (například proto, že aktuální podmínky pro držitele dočasné ochrany jsou v takovém státě výhodnější). To jednoznačně vyplývá z čl. 11 této směrnice. Pokud tedy takovéto právo nepřiznává ani vnitrostátní úprava, nejedná se o porušení minimálních norem stanovených směrnicí. V tomto ohledu se proto krajský soud neztotožňuje s potenciálně zobecnitelným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, čj. 11 A 80/2022-79, v bodech 65 až 68.

30. Žalovaný se v odůvodnění napadených rozhodnutí k samotnému jádru věci omezil pouze na konstatování, že žalobkyně již obdržela dočasnou ochranu v Polsku, a tudíž by ji v České republice nezískala, pokud by v žádosti uvedla pravdivé údaje.

31. Krajský soud nezpochybňuje, že dřívější udělení dočasné ochrany v Polsku z obsahu správního spisu skutečně vyplývá. To ale nemůže vést k automatickému odnětí dočasné ochrany, aniž by žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyjevil k tomu relevantní úvahy. Neučiní-li tak, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit ani případným vyjádřením k žalobě.

32. Krajský soud sám pak není oprávněn správní uvážení žalovaného svým rozhodnutím nahrazovat. Žalovaný se v dalším řízení bude muset přezkoumatelně vypořádat se všemi jemu známými (případně žalobkyní dodatečně uvedenými) skutečnostmi, které jsou pro posouzení věci relevantní. Vyjdou-li najevo skutečnosti naznačující možný zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, pak se žalovaný bude muset zabývat i potenciálním porušením čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je ovšem třeba zdůraznit, že při zachování účelu institutu dočasné ochrany může k jejímu odnětí podle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně žalovaný přistoupit v podstatě pouze tehdy, kdy její další poskytování není – slovy shora citované důvodové zprávy – „ani účelné a ani spravedlivé “. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 60 Az 3/2023 33. V souvislosti s posledně zmiňovanou úvahou o spravedlivosti odnětí dočasné ochrany by se žalovaný měl zabývat též mírou vlivu systémového pochybení na situaci žalobkyně. Žalovaný totiž sám přiznává, že v době rozhodování o žádosti žalobkyně neměl z platformy pro výměnu informací záznam o tom, že žalobkyně již dočasnou ochranu v Polsku získala. Pokud by však tuto informaci žalovaný měl, žalobkyně by dočasnou ochranu v České republice nezískala, a tudíž by k nyní nastalé situaci vůbec nedošlo. Popsané pochybení (bez ohledu na jeho původce) však nelze klást k tíži žalobkyně.

34. Zároveň je nezbytné ověřit, zda dočasná ochrana udělená v Polsku skutečně i nadále trvá, tj. že například již nezanikla z důvodu uplynutí doby, na kterou byla udělena apod. Pokud by tomu tak nebylo, pak by přirozeně nebylo možné uzavřít, že je dočasná ochrana reálně zajištěna v jiném členském státě. Odnětí dočasné ochrany by tak bylo v příkrém rozporu se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES a zákona o dočasné ochraně.

35. Nutno taktéž podotknout, že systém dočasné ochrany zakotvené v unijním právu dle názoru krajského soudu umožňuje i to, aby členský stát odňal dočasnou ochranu v případě, kdy ji cizinec později získá v jiném členském státě [viz § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně]. Nic tedy nebrání tomu, aby takto postupovala i Polská republika, což by zabránilo nežádoucímu zdvojení poskytnuté ochrany.

36. Krajský soud již s ohledem na shora uvedené nepovažoval za nutné vyjadřovat se podrobněji ke zbylým žalobním námitkám směřujícím k údajnému porušení žalobkyniných procesních práv. Žalovaný totiž bude v dalším řízení beztak povinen opětovně žalobkyni vyzvat k vyjádření k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, přičemž právě neumožnění vyjádření bylo podstatou uplatněných námitek procesní povahy. Pro úplnost krajský soud pouze poznamenává, že v navazujícím správním řízení nepovažuje za nezbytné provádět dokazování výstupem z platformy pro výměnu informací, neboť ten představuje podklad pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. V tomto ohledu je klíčové pouze to, aby žalobkyně měla možnost se k takovému podkladu v řízení vyjádřit.

V. Závěr a náklady řízení

37. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s.

39. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 6 800 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

40. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 60 Az 3/2023 41. Jelikož krajský soud přistoupil k bezodkladnému rozhodnutí ve věci samé, nebylo zapotřebí samostatně rozhodovat o akcesorickém návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 28. června 2023 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.