60 Az 4/2023

Rubrum

č. j. 60 Az 4/2023- 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: X, narozená dne X státní příslušnost X pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2023, čj. OAM-180/ZA-ZA11-D07-2023 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2023, čj. OAM-180/ZA-ZA11-D07-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shoda s prvopisem: J. M. 2 60 Az 4/2023

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 27. 2. 2023 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. V rámci poskytnutí údajů k této žádosti ze dne 2. 3. 2023 žalobkyně mimo jiné uvedla, že z Ukrajiny vycestovala dne 2. 7. 2021 na Slovensko, kde setrvala až do září roku 2022 na základě zaměstnanecké karty s platností do 8. 9. 2022. Za tuto dobu jako turistka navštívila Maďarsko a Srbsko. Dne 10. 9. 2022 přicestovala do České republiky, kterou již neopustila. Žalobkyně dále uvedla, že je přibližné v 10. týdnu těhotenství, přičemž termín porodu je stanoven na konec září 2023. Otcem dítěte je pan M.J., občan České republiky, s nímž bydlí v jeho bytě. V České republice žalobkyně neúspěšně žádala o vízum za účelem strpění. Žádnou předchozí žádost o mezinárodní ochranu nepodala. Na Ukrajinu se nemůže vrátit, jelikož tam probíhá válka a žalobkyně tam nemá kde bydlet. V České republice žije též její sestra, která zde získala dočasnou ochranu.

3. Při pohovoru provedeném dne 2. 3. 2023 žalobkyně uvedené údaje dále rozvedla. Společnost, u níž žalobkyně na Slovensku pracovala, se po cca pěti měsících, kdy tam žalobkyně pracovala, začala potýkat s problémy. Žalobkyně proto nadále pracovala pouze s přestávkami. Následně společnost začala propouštět zaměstnance.

4. Žalobkyně Slovensko opustila z toho důvodu, že její sestra s rodinou přicestovala do Liberce a požádala o dočasnou ochranu. Se svým přítelem M.J. se žalobkyně seznámila přibližně v květnu roku 2022, když přicestovala za sestrou. Od září roku 2022 s ním žije ve společné domácnosti. V mezidobí se viděli osobně asi čtyřikrát, ale byli v kontaktu přes elektronické sítě.

5. Žalobkyně znovu uvedla, že neúspěšně žádala o vízum za účelem strpění a žádnou žádost o mezinárodní ochranu dříve nepodávala. Nemá možnost se vrátit na Ukrajinu, neboť ve městě, kde dříve žila, již byly zasaženy vojenské objekty a letiště. Na Slovensku se však (kromě nedostatku práce) se žádnými problémy nesetkala. Bydlela tam v ubytovně poskytnuté zaměstnavatelem. Jako důvody, proč se nemůže vrátit na Slovensko, žalobkyně uvedla, že v České republice má přítele, který ji živí, a je těhotná. Taktéž zde žije její sestra se třemi dětmi a manželem. Na Slovensku nic nemá. Žalobkyně nemá ani jiné sociální vazby v jiných členských státech Evropské unie.

6. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím konstatoval, že žádost je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nepřípustná a řízení dle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Dále žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), Slovenská republika.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 7. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Shoda s prvopisem: J. M. 3 60 Az 4/2023 8. Žalobkyně nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení a uvedla, že žalovaný porušil § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, čl. 17 nařízení Dublin III a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

9. Žalobkyně namítla, že je těhotná, přičemž otcem dítěte je český občan M.J., s nímž žije od září roku 2022. Dále popsala svou pobytovou historii na Slovensku a v České republice tak, jak již uvedla v průběhu správního řízení.

10. Žalobkyně připustila, že její přítel není jejím rodinným příslušníkem ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, neboť tento vztah neexistoval již v zemi jejího původu. Z poukazem na bod 14 preambule nařízení Dublin III však namítla, že právo na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy svědčí i nesezdaným párům (k tomu poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001, K. a T. proti Finsku, stížnost č. 25702/94, Reports 2001-VII). K tomu měl žalovaný přihlédnout při aplikaci svého diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III. Na podporu své argumentace žalobkyně ocitovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016-24.

11. Žalovaný sice na straně 5 svého rozhodnutí uvedl stručnou úvahu týkající se aplikace posledně citovaného ustanovení, avšak zcela pominul těhotenství žalobkyně i to, že by se jí při pobytu v azylovém zařízení na Slovensku narodilo dítě. Výrazný problém však představuje především možný kontakt s otcem dítěte. Pobytové zařízení pro rodiny s dětmi a zranitelné osoby v Opatovské Nové Vsi, které zmínil žalovaný, je od současného bydliště žalobkyně vzdáleno 6 hodin jízdy automobilem. Lze si jen stěží představit, že by tak otec mohl žalobkyni a dítě na dálku v průběhu těhotenství nebo při samotném porodu podporovat. Úvaha žalovaného je v tomto ohledu zcela nedostatečná.

12. Žalobkyně na Ukrajině žila poblíž města Cherson, kde probíhá frontová linie. Nesouhlasí proto se žalovaným v tom, že měla ke sloučení rodinných vazeb využít primárně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

13. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval v souladu s dublinským nařízením a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Jelikož dne 27. 2. 2023, kdy žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky, byla držitelkou povolení k pobytu č. RT5715642 vydaného Slovenskou republikou v Nitře s platností ode dne 23. 11. 2021 do dne 7. 9. 2022, bylo nezbytné aplikovat kritérium obsažené v čl. 12 nařízení Dublin III. Slovenská republika svou příslušnost k posouzení žádosti uznala.

15. V případě Slovenské republiky neexistují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Obavy žalobkyně z vycestování na Slovensko nejsou opodstatněné. Žalobkyně v tomto ohledu ani nic netvrdí. Shoda s prvopisem: J. M. 4 60 Az 4/2023 16. Žalobkyně se domáhá aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, neboť na území České republiky se nachází její přítel, pan M.J., otec jejího dosud nenarozeného dítěte, který je českým občanem a se kterým žalobkyně žije ve společné domácnosti od měsíce září 2022. V této souvislosti žalovaný odkázal na strany 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí.

17. Žalovaný uvedl, že k výkladu citovaného ustanovení existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu (konkrétně odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, čj. 9 Azs 118/2016-36, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, čj. 2 Azs 113/2016-26, ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 Azs 229/2016-44, č. 3560/2017 Sb. NSS, ze dne 28. 3. 2017, čj. 6 Azs 16/2017-61, a již shora citovaný rozsudek čj. 2 Azs 222/2016-24).

18. Rozhodnutí žalovaného neznemožňuje realizaci oprávněného pobytu žalobkyně na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců. Tuto možnost žalobkyně doposud nevyužila. Řízení o mezinárodní ochraně je, jak již bylo Nejvyšším správním soudem v Brně mnohokrát judikováno, zcela mimořádným institutem, který slouží k ochraně cizinců pociťujících důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.

19. K těhotenství žalobkyně žalovaný uvedl, že před vykonáním přemístění do odpovědného členského státu se navzájem dotčené úřady jednotlivých členských států informují o aktuální situaci a omezeních žadatelů. Realizace přemístění se provádí vždy s přihlédnutím k aktuálnímu stavu žadatele. K transferům členské státy přistupují nejdříve po uplynutí šesti týdnů od porodu, přičemž přemístění není možné ani šest týdnů před porodem.

20. Žalovaný namítl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

22. Žaloba je důvodná.

23. Předně krajský soud poznamenává, že předmětem správního řízení byla v nynější věci výhradně procesní otázka určení členského státu, který je příslušný o žádosti žalobkyně rozhodnout. Posuzování konkrétních důvodů podání žádosti je předmětem až následného řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

24. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

25. Podle § 10a odst. 1 písm. b) je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

26. Konkrétní kritéria pro určení příslušného členského státu a jejich pořadí stanoví čl. 7 až čl. 15 nařízení Dublin III.

27. Dle čl. 3 odst. 2 věty první nařízení Dublin III platí, že „[p]okud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti Shoda s prvopisem: J. M. 5 60 Az 4/2023 o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.“ Výjimku tvoří případy, kdy existují závažné důvody se domnívat, že v příslušném členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

28. Nicméně i v případě, že členský stát neshledá naplnění žádného z uvedených kritérií, má stále možnost využít tzv. diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III. Právě o (ne)využití tohoto oprávnění je mezi účastníky řízení v nynější věci spor, neboť i sama žalobkyně v podstatě připouští, že žádné z kritérií stanovených v nařízení Dublin III nenaplnila.

29. Dle posledně citovaného ustanovení platí, že „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.“ 30. Žalovaný ve svém vyjádření v této souvislosti správně konstatoval, že k otázce využití diskrečního oprávnění již existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu. Obecně lze konstatovat, že smyslem tzv. dublinského systému je kromě určitého spravedlivého rozdělení zátěže řízení o mezinárodní ochraně mezi členskými státy mimo jiné také zabránění praxi zvané forum shopping (či asylum shopping), tj. účelové snaze žadatele o mezinárodní ochranu dosáhnout vyřízení jeho žádosti v té zemi, kde lze z jeho pohledu nejspíše očekávat pozitivní výsledek.

31. Ačkoli se v případě postupu dle čl. 17 nařízení Dublin III uplatní správní uvážení, nejedná se o úvahu ničím neomezenou. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 2 Azs 222/2016-24 uvedl, že „[v]yjádření suverenity v podobě atrakce posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným státem tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky“ (důraz doplněn).

32. Nutno podotknout, že nařízení Dublin III je zcela jednoznačně vedeno snahou o to, aby nedocházelo k rozdělování rodin, byť v tomto ohledu směřuje především na situace, kdy rodinní příslušníci podávají žádost o mezinárodní ochranu společně, nebo pokud již rodinní příslušníci žadatele mezinárodní ochranu požívají (čl. 8 až 11 a čl. 16 nařízení Dublin III). Shoda s prvopisem: J. M. 6 60 Az 4/2023 33. Žalobkyně v daném ohledu zcela správně poukázala na znění preambule nařízení Dublin III, dle níž „[v] souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s Listinou základních práv Evropské unie by členské státy měly mít při uplatňování tohoto nařízení na mysli především respektování rodinného života.“ Preambule dále stanoví, že „[k]terýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením“ (důraz doplněn).

34. Odůvodnění stran postupu dle čl. 17 nařízení Dublin III je v tomto ohledu nedostatečné, neboť v nynější věci jsou dány významné okolnosti poukazující na to, že se jedná o případ hodný zvláštního zřetele.

35. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se nepotýká se žádnými zdravotními potížemi, její kontakt s širší rodinou (tj. se sestrou, jejím manželem a dětmi) bude i v případě pobytu na Slovensku obdobný, jako je tomu nyní. Žalovaný poukázal na stav pobytových zařízení, která dle žalovaného mohou poskytnout žalobkyni dostatečné zázemí, přičemž k transferům členské státy přistupují nejpozději šest týdnů před porodem či naopak nejdříve šest týdnů po něm. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně nevyužila postupů dle zákona o pobytu cizinců, který má být primárním nástrojem pro sloučení rodinných příslušníků. Žalovaný taktéž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života v souvislosti s nuceným vycestováním.

36. Co však žalovaný zcela pominul, je intenzita zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně s ohledem na skutečnost, že v České republice žije s otcem jejího doposud nenarozeného dítěte, na němž je dle svých slov i finančně závislá (nic z toho žalovaný zároveň ani nezpochybnil). Žalovaný kromě obecných floskulí nikterak nevysvětlil, v čem spatřuje transfer žalobkyně coby ono racionální a okolnostem konkrétního případu přiměřené řešení ve smyslu shora citované judikatury. Přezkoumatelným způsobem nevyložil, proč je dle jeho názoru vhodným řešením přemístění žalobkyně na Slovensko a tím i odloučení od jejího partnera, který ji podporuje, právě v době tak fyzicky i emocionálně citlivé jakou je období těhotenství a blížícího se porodu.

37. Krajskému soudu se naopak jeví, že takový postup je v rozporu s jedním ze základních cílů nařízení Dublin III spočívajícím v nerozdělování rodin, přičemž skutkové okolnosti věci nikterak nenasvědčují tomu, že by žádost podaná v České republice představovala onen shora zmíněný asylum shopping, který je z podstaty věci nežádoucí.

38. Úvaha žalovaného nemůže v daném ohledu představovat pouhou „strojovou“ aplikaci právní úpravy a obecných judikatorních závěrů, nýbrž musí zohledňovat specifickou situaci konkrétních lidí. Tomuto požadavku žalovaný nedostál. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

39. Nutno taktéž podotknout, že poukazuje-li žalovaný na skutečnost, že žalobkyně nevyužila možností poskytovaných zákonem o pobytu cizinců, pak není zřejmé, jakou má tato argumentace ve vztahu k určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu relevanci. Shoda s prvopisem: J. M. 7 60 Az 4/2023 V. Závěr a náklady řízení 40. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. V případě úspěšné žalobkyně však z obsahu spisu neplyne, že by jí nějaké náklady vznikly. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 7. září 2023 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. samosoudce Shoda s prvopisem: J. M.