61 A 12/2022

Rubrum

č. j. 61 A 12/2022- 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Miroslava Jurmana ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost X pobytem X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Novotným se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, 580 01 Havlíčkův Brod proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2022, čj. OAM-79314-15/ZM-2021 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2022, čj. OAM-79314-15/ZM-2021, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 2 61 A 12/2022

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 25. 10. 2021 žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání.

2. Žalovaný v průběhu správního řízení zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě žalobce trestním příkazem ze dne 29. 10. 2020, čj. 2 T 161/2020-45, shledal vinným ze spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Žalobci zároveň uložil peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v délce jeden a půl roku. Dne 30. 11. 2021 okresní soud podmíněně upustil od výkonu trestu zákazu činnosti a stanovil mu zkušební dobu jednoho roku.

3. Žalovaný proto žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovu žádost zamítl a dobu platnosti zaměstnanecké karty mu neprodloužil, a to s odkazem na § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 24. 3. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 20. 4. 2022, čj. 62 A 27/2022-8, postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu místně příslušnému.

5. Žalobce nejprve stručně shrnul skutkový stav věci a dále uvedl, že žalovaný sice zákonnou úpravu aplikoval správně, avšak měl dle žalobcova názoru zohlednit mimořádnou situaci na Ukrajině, kam by musel žalobce odcestovat a kde probíhá válka, a taktéž relativně nízkou společenskou nebezpečnost žalobcova trestného činu, při němž nedošlo k újmě na zdraví. Na základě správního uvážení tak měl žalovaný platnost zaměstnanecké karty prodloužit.

6. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na zákonnou úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že žalobce naplnil zákonný důvod pro neprodloužení povolení k pobytu. Společenská nebezpečnost trestného činu, který žalobce spáchal, není pro rozhodnutí ve věci relevantní. Žalovaný by nemohl zamítnout žádost žalobce pouze tehdy, pokud by tím došlo k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodního práva. K tomu nedošlo a žalobce k tomu ani nic neuvedl. Zhoršená situace na Ukrajině nastala až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce zároveň není nucen k opuštění České republiky, neboť dne 24. 5. 2022 získal dlouhodobé vízum za účelem strpění.

8. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 3 61 A 12/2022 IV. Právní hodnocení krajského soudu 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

10. Žaloba je důvodná.

11. Žalobce uplatnil v podstatě pouze jediný žalobní bod, dle něhož měl žalovaný při svém rozhodování zohlednit jednak aktuální situaci na Ukrajině a jednak relativně nízkou společenskou nebezpečnost jím spáchaného trestného činu.

12. Předně k tomu krajský soud uvádí, že zákonná úprava obsažená v § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žádné správní uvážení, tj. stručně řečeno oprávnění správního orgánu volit z více než jednoho možných řešení, nepřipouští.

13. Krajský soud však přisvědčil žalobci v tom, že se žalovaný měl zabývat otázkou závažnosti žalobcova trestného činu, a to v souvislosti s posouzením možného zásahu do soukromého a rodinného života (tedy nikoli v rovině správního uvážení, nýbrž rovině posuzování splnění zákonných podmínek).

14. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47, dle něhož „[b]yl-li stěžovatel v době rozhodování o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu (těsně před vypršením platnosti jeho dosavadního povolení) pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, což stěžovatel nezpochybňuje, zcela zjevně na danou situaci dopadá § 37 odst. 1 písm. a); povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu zde nehraje roli. […] Správní orgány i krajský soud tak dospěly ke správnému právnímu závěru, […] pokud konstatovaly, že toto ustanovení vede k zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu bez dalšího, aniž by bylo nutno podle výslovného zákonného pokynu zkoumat další souvislosti včetně přiměřenosti důsledků rozhodnutí ve vztahu k jeho důvodům, resp. k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.“ 15. Tento kategoricky formulovaný závěr však pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu modifikovala s tím, že je nutné zohlednit mezinárodní závazky České republiky. Povinnost posuzovat možný zásah do práv garantovaných v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) ve svém vyjádření připouští i žalovaný.

16. Například v rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/2019-38, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]odmínka, aby důsledky rozhodnutí o zrušení platnosti pobytového oprávnění byly přiměřené důvodu pro zrušení, přičemž při posuzování přiměřenosti se přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, je sice výslovně stanovena pro případy zrušení pobytového oprávnění dle § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nicméně, i když zákon s jejich relevancí nepočítá v § 37 odst. 1, nelze ani v těchto případech pomíjet čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, ze dne 25. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017-35).“ 17. V rozsudku ze dne 5. 2. 2021, čj. 5 Azs 203/2020-36, pak Nejvyšší správní soud ve věci, v níž se taktéž jednalo o aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, uvedl, Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 4 61 A 12/2022 že „[m]á-li být poměřován veřejný zájem státu a dopady do soukromého a rodinného života cizince, musí být nejprve konkrétní dopady, které správní orgán posuzuje, tímto správním orgánem vymezeny. Teprve ty pak může správní orgán poměřovat s povahou a závažností veřejného zájmu. Správní orgány však v odůvodnění svého rozhodnutí na takové poměřování rezignovaly, neboť jej provedly ve zcela obecné rovině, aniž by hodnotily konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Nepostačuje tedy, pokud je obecně uvedeno, že skutečnosti vedoucí k naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti (spáchání úmyslného trestného činu) jsou důvodem pro převážení veřejného zájmu nad dopady do soukromého a rodinného života stěžovatelky.“ K tomu Nejvyšší správní soud mimo jiné dodal, „že nelze jako jediné kritérium pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí hodnotit záznam ve výpisu z Rejstříku trestů, jež současně představuje zákonný důvod pro zamítnutí žádosti. V takovém případě by zkoumání přiměřenosti rozhodnutí zcela postrádalo smysl, neboť pouhým nesplněním podmínky, že cizinec nebyl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, by současně byl dán závěr o přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k dopadům do soukromého a rodinného života žadatele.“ 18. Poukázat lze taktéž například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, čj. 1 Azs 76/2020-37, který se stejně jako v nyní posuzované věci zabýval neprodloužením pobytového oprávnění dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud tam mimo jiné uvedl, že „[p]ři zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39, uvedl, že ‚[z]e samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje ‚něco k něčemu‘, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život.‘ Analogicky vztaženo na nyní posuzovaný případ tedy správní orgány musí poměřovat veřejný zájem na ochraně objektů chráněných trestním právem se stěžovatelčiným právem na soukromý či rodinný život. To se však v projednávané věci nestalo. Správní orgány toliko konstatovaly, že stěžovatelka spáchala trestný čin, tudíž je rozhodnutí o neprodloužení pobytového titulu (zaměstnanecké karty) přiměřené. Výše uvedené povinnosti poměřovat ‚něco s něčím‘ tedy nedostály. Nezohlednily navíc ani závažnost spáchaného trestného činu (resp. ohrožení veřejného zájmu). Bylo na místě zhodnotit celkovou povahu odsouzení trestním soudem, tedy nejen fakt spáchání úmyslného trestného činu (přečinu), ale též trestněprávní reakci na něj, tzv. volbu druhu a výše sankce, její výkon a další důsledky pro život pachatelky (zde její tvrzení o očekávaném budoucím zahlazení odsouzení hned po jeho výkonu, který byl prozatím odložen s ohledem na péči o nezletilé dítě).“ 19. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí žalovaného i v nynější věci musí obsahovat úvahu o tom, zda neprodloužení žalobcova pobytu je či není v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Takové odůvodnění však v žalobou napadeném rozhodnutí nelze nalézt ani v náznaku. Jakkoli žalobce zůstal v průběhu řízení pasivní, nezbavuje to žalovaného povinnosti jeho rozhodnutí řádně odůvodnit, byť lze připustit, že by takové odůvodnění mohlo být s ohledem na absenci konkrétních tvrzení ze strany žalobce poměrně stručné. Obecně platí, že břemeno tvrzení tíží v daném ohledu primárně žadatele (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2020, čj. 1 Azs 260/2020-27). Žalovaný však musí poměřovat závažnost spáchaného trestného činu přinejmenším se Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 5 61 A 12/2022 skutečnostmi, které vyšly najevo v průběhu řízení nebo jsou mu známy ze spisu (typicky s délkou pobytu žalobce na území České republiky, rodinným stavem apod.).

20. Žalobou napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Krajský soud nepředjímá výsledek takového posouzení, neboť není oprávněn takovéto chybějící úvahy žalovaného sám nahrazovat.

21. Pokud jde o možnost zohlednění situace v žalobcově zemi původu, pak žalovaný správně poznamenal, že k výraznému zhoršení této situace došlo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Lze považovat za notorietu, že na Ukrajině v důsledku invaze ozbrojených sil Ruské federace dne 24. 2. 2022 přerostly střety mezi ruskými a ukrajinskými silami v největší válečný konflikt od druhé světové války. Žalovaný však ve věci rozhodoval téměř o měsíc dříve a tuto skutečnost žádným způsobem z pohledu možného porušení mezinárodních závazků České republiky zohlednit pochopitelně nemohl. Ostatně i krajský soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ke skutkovému a právnímu stavu ke dni rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

V. Závěr a náklady řízení

22. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

23. S ohledem na běh času bude žalovaný muset taktéž zvážit, zda lze odsouzení žalobce za shora popsaný trestný čin i nadále v řízení zohlednit (srov. § 69 odst. 3 a § 74 odst. 2 trestního zákoníku).

24. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

25. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M. 6 61 A 12/2022 České Budějovice 17. května 2023 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. předseda senátu Shoda s prvopisem potvrzuje: J.M.