61 Ad 1/2022

Rubrum

č. j. 61 Ad 1/2022-29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., soudkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudce Mgr. Miroslava Jurmana ve věci žalobkyně: Jihočeský chovatel, a. s., IČO 46678531 se sídlem Lipenská 869/17, 370 01 České Budějovice zastoupena advokátem Mgr. Petrem Macákem se sídlem Kolínská 1686/13, 130 00 Praha 3 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížova 1292/25, 225 08 Praha 5 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. KO/PV/125/21/2, čj. 43000/013572/21/1010/VP, takto:

Výrok

I. Žaloba se v části požadující změnu platebního výměru Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice ze dne 18. 10. 2021, č. 21/378/21/332, odmítá.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 61 Ad 1/2022

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ve dnech 5. 8., 23. 8. a 1. 9. 2021 provedla Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) u žalobkyně plánovanou kontrolu plnění povinností v nemocenském pojištění, v důchodovém pojištění a při odvodu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a to v období od 1. 4. 2018 až 30. 6. 2021. Svá kontrolní zjištění správní orgán prvního stupně zachytil v protokolu ze dne 7. 9. 2021.

2. Platebním výměrem ze dne 18. 10. 2021, č. 21/378/21/332, správní orgán prvního stupně uložil žalobkyni jako zaměstnavatelce uhradit podle § 4 až 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném“), dlužné pojistné ve výši 663 344 Kč a podle § 20 téhož zákona penále z tohoto dlužného pojistného vypočtené ke dni zaplacení dlužného pojistného, tj. 30. 9. 2021, ve výši 138 250 Kč.

3. Jedním z důvodů rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zjištění, že žalobkyně uplatnila nárok na prominutí pojistného dle zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prominutí pojistného“), ačkoli jí na prominutí nevznikl nárok. Nesplnila totiž podmínku dle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o prominutí pojistného, jelikož úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru nečinil za kalendářní měsíce červen a červenec 2020 alespoň 90 % úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za březen 2020. Žalobkyni tak vznikl nedoplatek na pojistném za červen 2020 ve výši 324 666 Kč a za červenec 2020 ve výši 310 973 Kč.

4. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby, vyjádření žalované a repliky žalobkyně

5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ze dne 21. 1. 2022 žalobu ke Krajského soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobkyně namítla, že již v průběhu kontroly opakovaně doložila, že nesnížila objem mezd v měsících červen až srpen 2020 oproti březnu 2020 o více než 10 %, ale že vyměřovací základ v měsíci březnu byl ovlivněn výplatou podstatné části ročních odměn zaměstnancům za výsledky roku 2019, které již byly zaúčtovány do mzdových nákladů prosince 2019 na dohadné položky. Totéž uvádí i žalovaná ve svém rozhodnutí. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020 (správně 14.

4. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 61 Ad 1/2022 2010), sp. zn. I. ÚS 2736/07, žalobkyně uvedla, že při výkladu zákona není možné vycházet jen z jeho doslovného znění, ale je možné a nutné se od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona. Při výkladu a aplikaci zákona není možné opomíjet jeho účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu. V nálezu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 384/08, Ústavní soud konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikaci právní normy.

7. V důvodové zprávě k zákonu o prominutí pojistného je uvedeno, že podmínky nároku na prominutí jsou nastaveny tak, aby se zaměstnavatelé snažili zachovat zaměstnanost u svých zaměstnanců. Základní podmínkou pro pomoc zaměstnavatelům je, že tito výrazně nesnížili v ekonomicky nepříznivém období zaměstnanost a zároveň nesnížili objem mezd poskytovaných zaměstnancům. Žalobkyně jednoznačně splnila obě podmínky, tedy zachování zaměstnanosti i nesnížení mezd o více než 10 %. Doslovný výklad zákona o prominutí pojistného zohledňující vyplacení ročních odměn zaměstnanců v březnu 2020 a z něho plynoucí nedodržení podmínek zákona není a nemůže být ústavně konformní. Působnost zákona o prominutí pojistného byla navíc nepředvídatelná, jelikož v březnu 2020 nebylo možné usuzovat na budoucí platnost ani účinnost zákona v červenci 2020. Vyvozuje tudíž zpětně účinky právní normy, které subjekt nemůže ovlivnit.

8. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna uhradit dlužné pojistné ve výši 27 705 Kč a příslušné penále do 30. 9. 2021, respektive aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil v části týkající se nedoplatku na pojistném za červen 2020 ve výši 324 666 Kč a za červenec 2020 ve výši 310 973 Kč.

9. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že ačkoli ke snížení úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru v červnu a červenci 2020 pod 90 % došlo ve srovnání s březnem 2020 z důvodu vyplacení podstatné části ročních odměn za rok 2019, nikoli snížením mezd zaměstnancům, podmínky pro prominutí pojistného jsou obligatorně vymezené zákonem. Pro odvod pojistného jsou roční odměny součástí vyměřovacího základu zaměstnance jen v měsíci, do kterého byly zúčtovány, zde v březnu 2020. Žalovaná dále popsala způsob výpočtu vyměřovacího základu zaměstnanců i zaměstnavatele. Současně konstatovala, že u žalobkyně nebyla prokazatelně splněna jedna z podmínek zákona o prominutí pojistného, které se posuzují za každý měsíc samostatně, a proto je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem.

10. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

11. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované poukázala na skutečnost, že žalovaná nikterak nereagovala na námitku, že jí užitý výklad zákona není ústavně konformní. Přestože bylo u žalobkyně dosaženo smyslu i účelu zákona, nedošlo k jeho naplnění – podpoře žalobkyně. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 61 Ad 1/2022 III. Průběh jednání 12. Krajský soud ve věci nařídil jednání na den 20. 4. 2022, v jehož průběhu obě strany setrvaly na svých stanoviscích. K dotazu soudu účastníci řízení shodně uvedli, že nevznáší žádné důkazní návrhy.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je částečně neprojednatelná. Žalobkyně totiž mimo jiné požaduje, aby krajský soud změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Takový postup je však zcela mimo výrokové možnosti krajského soudu. Krajský soud může žalobou napadené rozhodnutí, popřípadě i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v případě důvodnosti žaloby zrušit a věc vrátit žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s.), nebo naopak žalobu pro nedůvodnost zamítne (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Výjimku tvoří pouze tzv. moderační oprávnění soudu v případech správního trestání (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), které však v nynější věci nepřipadá v úvahu. Krajský soud proto v části požadující změnu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, tj. konkrétně nedostatku pravomoci soudu o uvedeném návrhu rozhodnout.

14. Krajský soud se tedy zabýval důvodností zbývající části žaloby a přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

15. V této části žaloba není důvodná.

16. Skutkové okolnosti věci nejsou mezi stranami sporné, a proto není potřeba, aby je soud na tomto místě podrobně rekapituloval. Z obsahu správního spisu je nutno pouze doplnit, že srovnáním úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru u žalobkyně správní orgány zjistily, že za červen 2020 šlo o 79,239 % oproti březnu 2020 a za červenec 2020 o 82,727 % oproti červnu 2020. Součástí spisu je i přesné vyčíslení odměn zaměstnanců za výsledky roku 2019, které byly po započtení záloh zaměstnancům vyplaceny v březnu 2020. Tato zjištění žalobkyně nikterak nezpochybňuje.

17. Podle § 1 odst. 1 zákona o prominutí pojistného „[t]ento zákon upravuje jako kompenzaci některých hospodářských následků souvisejících s výskytem koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen ‚pojistné‘), které jsou podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen ‚zákon o pojistném‘) povinni platit zaměstnavatelé jako poplatníci pojistného za červen, červenec a srpen 2020. Prominutím pojistného se rozumí snížení vyměřovacího základu zaměstnavatele podle § 3.“ 18. Podle § 1 odst. 2 zákona o prominutí pojistného platí, že „[p]odmínky prominutí pojistného se posuzují samostatně za každý kalendářní měsíc uvedený v odstavci 1 větě první.“ 19. Podle § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona je u jednotlivého zaměstnavatele jednou z podmínek pro vznik nároku na prominutí pojistného, aby „úhrn vyměřovacích Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 61 Ad 1/2022 základů zaměstnanců v pracovním poměru za kalendářní měsíc činil aspoň 90 % úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za březen 2020“.

20. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně uvedenou podmínku nesplňuje. Domáhá-li se toho, aby žalovaná do výpočtu nezahrnovala vyplacené odměny, pak jí nelze vyhovět, neboť zákon výjimky nepřipouští a kritéria stanoví zcela jednoznačně.

21. Žalobní argumentace důvodovou zprávou k zákonu o prominutí pojistného a jeho smyslem a účelem není případná. Žalobkyni lze přisvědčit toliko v tom, že účelem zákona o prominutí pojistného byla podpora zaměstnavatelů ze strany státu spočívající v prominutí pojistného za měsíce červen, červenec a srpen roku 2020 tak, aby ekonomické důsledky pandemie onemocnění COVID-19 nebyly pro ně tolik tíživé. Zákonodárce však spojil nárok na prominutí pojistného se splněním podmínek vymezených v zákoně o prominutí pojistného, přičemž jednou z těchto podmínek bylo i srovnání vyměřovacích základů pro pojistné s měsícem březnem 2020. Není úkolem správního soudu, aby zákonodárcovu volbu konkrétních kritérií pro prominutí pojistného zpochybňoval. Závěr správních orgánů, že v případě nesplnění této podmínky nevzniká nárok na prominutí povinnosti hradit pojistné, tak byl zcela v souladu jak s textem právní úpravy, tak i jejím smyslem. Jakkoli cílem zákona o prominutí pojistného bylo ulehčit zaměstnavatelům, vyplývá z něj současně, že nejde o podporu nepodmíněnou či neomezenou. Zřejmým smyslem zákona o prominutí pojistného nebylo prominout všechna pojistná všem zaměstnavatelům, ale prominout je těm z nich, kteří splní podmínky vymezené zákonem.

22. Výše popsaná právní úprava nedává soudu možnost provádět její jiný než jazykový výklad, protože je formulována jasně a srozumitelně a je nadto v souladu s jejím účelem a smyslem. „V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým“ (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Navíc nelze přehlédnout, že v posuzované věci šlo o prominutí pojistného, tudíž je „na místě zohlednit obecné výkladové pravidlo, že výjimky je nutno vykládat restriktivně, při současném zohlednění cílů, k nimž zakotvení výjimky (zde osvobození od daně) směřuje“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2021, čj. 2 Afs 137/2019-50). Jak ostatně Nejvyšší správní soud výstižně shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 9. 3. 2016, čj. 1 Ads 139/2015-37, v němž se taktéž zabýval otázkou dlužného pojistného, „[n]ěkdy soudu prostě nezbývá, než vyložit zákon zcela v souladu s jeho doslovným zněním.“ 23. Žalobkyně nepochybně nesplnila jednu ze zcela jednoznačně stanovených podmínek, a proto se na ni zvýhodnění dle zákona o prominutí pojistného nevztahuje. Krajskému soudu v posuzované věci nepřísluší, aby určoval či uzpůsoboval zákonná kritéria tak, aby zákon dopadal i na další osoby či situace nesplňující kritéria dle textu zákona. Byť situace žalobkyně je z hlediska zákonných kritérií poněkud nešťastná, nejedná se o situaci, v níž by bylo na místě účelovým výkladem popřít jedno ze zákonem stanovených kritérií.

24. Zákon o prominutí pojistného nevyvolává zpětné účinky, jak tvrdí žalobkyně. Zcela v souladu s účelem zákona je, aby měsíce, v nichž byla činnost zaměstnavatelů Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 61 Ad 1/2022 omezena protiepidemickými opatřeními, byly pro účely pomoci srovnávány s měsícem, v němž se ještě tato opatření neprojevovala. Pokud by zaměstnavatelé dopředu věděli, že konkrétní měsíc bude vůči pozdějším takto určeným měsícem referenčním, pak by to naopak mohlo snížit jeho validitu a objektivitu.

V. Závěr a náklady řízení

25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je z části neprojednatelná a ve zbytku není důvodná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 7 s. ř. s. částečně odmítl a ve zbytku zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 20. dubna 2022 JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.