62 Ad 3/2020

Rubrum

č. j. 62 Ad 3/2020 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. et Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: P.T., narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. SZ/MPSV- 2020/31815-913, č. j. MPSV-2020/39657-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 14. 1. 2020, č. j. 9321/20/JH, žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory příspěvku na bydlení ode dne 1. 10. 2019 na základě žádosti žalobce ze dne 6. 11. 2019, neboť žalobcem užívaný byt nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákon o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 62 Ad 3/2019 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 3. 2020 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť jím užívaný byt je bytem ve smyslu § 24 odst. 5 o státní sociální podpoře, neboť je jako byt k účelu bydlení povolen stavebním úřadem. Svůj závěr žalobce staví na pasportu stavby ze dne 21. 1. 2016, č. j. X, vydaném podle § 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), který dokládá faktickou i právní existenci bytu. Pasport stavby rovněž dle žalobce dokládá povolený účel užívání stavby - bytu, k čemuž žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42, a není tak sporu, že jím užívaný byt je bytem i ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

5. To, že na základě vydaného pasportu je možné k takovému závěru dospět, plyne dle žalobce i ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj, odbor stavebního úřadu, ze dne 10. 1. 2007, X.

6. Obdobný závěr tak žalobce činí na základě stanoviska Veřejného ochránce práv publikovaného ve Sborníku stanovisek dne 12. 3. 2014, které doslovně stanovuje, že „pro vlastníka stavby pasport stavby představuje jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou“.

7. Žalobce též namítá, že pokud by stavba byla nepovolená, pak by stavební úřad nevydal postupem dle § 125 stavebního zákona ověřený pasport stavby, ale ve smyslu § 129 stavebního zákona by byla stavba z úřední povinnosti odstraněna. Nekonal-li tak stavební úřad, lze dle žalobce dovodit, že se jedná o stavbu povolenou.

8. Dále žalobce shledává rozhodnutí jako nezákonné z důvodu, že žalovaný dezinterpretuje odvolací námitky žalobce a vymýšlí své vlastní, na které si v napadeném rozhodnutí odpovídá.

9. Z těchto důvodů žalobce shledává žalobou napadené rozhodnutí nezákonným a navrhl krajskému soudu jeho zrušení.

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce podává žalobu ve shodné věci již po několikáté a setrval na svém rozhodnutí, že předmětný byt obývaný žalobcem nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalobcova argumentace opřená o judikaturu Nejvyššího správního soudu je dle žalovaného nepřiléhavá.

11. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

III. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 62 Ad 3/2019 13. Žaloba není důvodná.

14. Krajský soud v první řadě uvádí, že žalobce podává již po několikáté žalobu prakticky totožného znění. V rámci žalobní argumentace žalobce uvádí stále stejné žalobní námitky (k nově uplatněným námitkám viz níže), vycházející ze stále stejného skutkového stavu. Žalobci je pak nepochybně známo, že ve skutkově totožných věcech pak žaloby téhož znění podává i paní K.G., která se žalobcem sdílí společnou domácnost, k tomu soud odkazuje např. na svůj nedávný rozsudek ze dne 12. 12. 2019, č. j. 60 Ad 14/2019-22.

15. Krajský soud tak již v podstatě o týchž žalobách rozhodoval opakovaně. V tomto ohledu lze odkázat například na rozsudky ze dne 1. 8. 2017, č. j. 56 Ad 2/2017-41 (kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2018, č. j. 9 Ads 253/2014-26, zamítl), ze dne 14. 3. 2019, č. j. 54 Ad 16/2018-31, ze dne 20. 3. 2019, č. j. 54 Ad 6/2018, ze dne 4. 3. 2019 č. j. 54 Ad 20/2018-22, ze dne 8. 4. 2019, č. j. 55 Ad 3/2019-25 (kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 3 Ads 200/2019-18, odmítl) a další. V rámci všech těchto rozsudků se krajský soud argumentací žalobce již podrobně zabýval a uvedl, z jakého důvodu není jím užívaný bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, stejně tak opakovaně hodnotil pasport, jímž žalobce argumentuje, který nemůže na zákonnosti posouzení věci správními orgány nic změnit. Tyto námitky žalobce byly hodnoceny jako nedůvodné. Podstata žalobního sporu, jakožto i jeho řešení, zůstává i nadále stejné. Krajský soud tak shledává, že je zcela neúčelné, aby správní soudy stále dokola obsáhle odpovídaly týmž účastníkům řízení na zcela totožné námitky. Stejně tak nelze očekávat, že by takováto opakovaná argumentace mohla při nezměněném skutkovém a právním stavu vést k odlišnému výsledku řízení než v dřívějších totožných případech. Proto krajský soud již pouze odkazuje na své předchozí výše uvedené rozsudky, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jejich odůvodnění; od závěrů v nich uvedených totiž nemá krajský soud ani v nynějším případě důvod jakkoli se odchýlit. Z tohoto důvodu se krajský soud vyjádří pouze k nově uplatněným žalobním námitkám, které však nejsou způsobilé změnit stav věci, jak je uvedeno následovně.

16. Mezi nově uplatněné žalobní námitky patří argumentace žalobce ohledně stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj, stanovisko Veřejného ochránce práv, otázka řízení o odstranění stavby a způsob vypořádání odvolacích námitek žalovaným.

17. Nejprve se krajský soud vyjadřuje ke stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 10. 1. 2017 a stanovisku Veřejného ochránce práv, publikovaného ve Sborníku stanovisek VOP. Předně soud upozorňuje, že žalobce dezinterpretuje jejich obsah, když uvádí, že v rámci stanoviska veřejný ochránce práv doslovně stanovuje: „pro vlastníka stavby pasport stavby představuje jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou“. Úplný obsah stanoviska však vyjadřuje, že „[p]okud by tedy stavebník požádal stavební úřad nejen o ověření dokumentace skutečného provedení stavby, ale také o písemné osvědčení o právním stavu stavby, pak by měl stavební úřad takové žádosti vyhovět. Ačkoli stavební zákon vydání samostatného písemného osvědčení nepředepisuje (požaduje pořízení dokumentace skutečného provedení stavby a její ověření), není pochyb o tom, že toto osvědčení, spolu s ověřenou dokumentací skutečného provedení stavby, představuje pro vlastníka stavby jednoznačný doklad o tom, že jde o stavbu povolenou. Lze Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 62 Ad 3/2019 tedy jen doporučit, aby v rámci pasportizace staveb žádali jejich vlastníci stavební úřad také o vydání již zmíněného písemného osvědčení“. Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj se pak obecně vyjadřuje k § 125 stavebního zákona, přičemž dovozuje, že pokud se nezachovají doklady, z nichž by bylo možné zjistit, k jakému účelu byla stavba povolena, neznamená to samo o sobě, že jde o stavbu bez povolení. Z toto však nevyplývá, že by samotný pasport stavby byl způsobilý legalizovat stavbu. Jak plyne z níže uvedeného, ani jedno z uvedených stanovisek pak není v přímém rozporu s argumentací správních soudů ohledně pasportizace stavby žalobce.

18. K samotnému pasportu stavby žalobce, stejně jako k jeho účelu, se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, na tomto posouzení výše uvedená stanoviska nic nemění. Jak již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Ads 254/2019-16, [p]ro danou věc je přitom irelevantní stěžovatelkou akcentovaný pasport stavby domu č. p. X na ulici V. v Č. V. Např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28 (který se rovněž zabýval nárokem stěžovatelky na příspěvek na bydlení v předmětném domě), soud uvedl, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. (důraz doplněn) To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Obdobně pak v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-17, Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Pokud stěžovatelka namítala, že splnění uvedených podmínek vyplývá z pasportu stavby, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není dle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací. Podpůrně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26.“ Uvedený rozsudek je pak žalobci určitě znám, neboť se týká právě jeho bytu, i když rozhodnutí se vztahuje na jeho partnerku jakožto žalobkyni. Krajský soud neshledává žádné důvody, proč se od tohoto názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit. Žalobcem odkazovaná stanoviska na tomto posouzení nemohou nic změnit.

19. Stejně tak nelze přisvědčit nové žalobní námitce žalobce, že nenařídil-li stavební úřad odstranění stavby, jedná se tak a contrario o stavbu povolenou. Řízení o odstranění stavby dle § 129 stavebního zákona je řízením zahajovaným z moci úřední, je však výhradně na stavebním úřadu, aby existenci důvodů pro zahájení řízení z moci úřední zjistil, posoudil a vyhodnotil, a případně správní řízení zahájil. To, zda je stavební úřad nečinný nebo zda nejsou naplněny předpoklady pro zahájení řízení dle § 129 stavebního zákona, nemůže krajský soud v tomto řízení hodnotit, neboť to není předmětem tohoto řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 62 Ad 3/2019 20. Krajský soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí v souvislosti s vypořádáním se s podaným odvoláním žalobce, a nezjistil žádných vad ani desinterpretací, které žalobce zcela nekonkrétně namítá. Úkolem krajského soudu není vybírat ze spisového materiálu či z listin předkládaných žalobcem střípky argumentace na podporu jeho tvrzení. Má-li žalobce za to, že žalovaný dezinterpretuje jeho odvolání a vymýšlí si vlastní odvolací námitky, měl žalobce tyto dezinterpretace a „výmysly“ v podané žalobě přesně popsat. Formulace žalobního bodu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nemůže spočívat v pouhém vágním odkazu na jiné listiny. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, žalobce podává své žádosti o příspěvek na bydlení opakovaně, se stejným výsledkem, za stejného, nezměněného stavu. Není tak vadou rozhodnutí (a už vůbec ne takovou vadou, která by byly způsobilá vyvolat nezákonnost tohoto rozhodnutí, jak se domnívá žalobce), užívá-li žalovaný i již dříve uplatněnou argumentaci k předešlým námitkám žalobce, kterými pak podpůrně vypořádává i argumentaci nově uplatněnou.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, tak tomu nelze náhradu nákladů řízení přiznat podle § 60 odst. 2 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 62 Ad 3/2019 České Budějovice 23. dubna 2020 Mgr. Bc. et Bc. Petr Jiřík v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.