63 A 1/2023

Rubrum

č. j. 63 A 1/2023- 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: L. P., narozený dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Petrem Vaňkem sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Obec Úsilné, IČO: 581909 sídlem Úsilné 43, 370 10 České Budějovice II. Povodí Vltavy, státní podnik, IČO: 70889953 sídlem Holečkova 314, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2022, č. j. KUJCK 139917/2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. 11. 2022, č. j. KUJCK 139917/2022, a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 63 A 1/2023 dne 12. 9. 2022, č. j. OOZP 9846/2022/Ziz, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Dne 25. 4. 2022 podal žalobce u Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“), žádost o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku „ze zákona“ – vodního toku – Kyselé vody (nově prohloubené koryto) v rámci akce „VÝSTAVBA RYBNÍKŮ V K.Ú. ÚSILNÉ“.

2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 9. 2022, č. j. OOZP 9846/2022/Ziz (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo podle § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), rozhodnuto tak, že souhlas nebyl žalobci udělen.

3. Dne 23. 9. 2022 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Dne 26. 9. 2022 napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním rovněž osoba zúčastněná na řízení I. Žalovaný (oddělení ochrany přírody ZPF, SEA a CITES) rozhodnutím ze dne 18. 11. 2022, č. j. KUJCK 139917/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), obě podaná odvolání podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 4. 1. 2023 správní žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce předně namítá nepředvídatelnost prvostupňového rozhodnutí. Uvedený závěr žalobce dovozuje s odkazem na protokol o ústním jednání žalovaného (oddělení vodního hospodářství) ze dne 10. 3. 2022 (dále též „protokol o ústním jednání“), realizovaném v rámci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2021, č. j. OOZP/10172/2021/BI, z něhož dle jeho názoru vyplynuly zcela jiné závěry. Obě správní řízení vycházela ze shodných podkladů, přičemž okolnosti se také nijak nezměnily. Žalobce usuzuje, že takovýto postup je nepřijatelný, zvláště pokud v prvostupňovém rozhodnutí absentuje odůvodnění změny posouzení. Dle žalobce důvodem změny nemůže být rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 6 A 7/2021-51, zvláště pokud jde o otázku, zda se u vodního toku Kyselá voda v daném místě jedná o tok v korytě přirozeném či umělém. Podle žalobce nelze pominout ani skutečnost, že k připravovanému záměru obce Úsilné vybudovat okolo celého rybníka pěší stezku bylo na pozemcích žalobce č. XA, XB, XC a XD zřízeno smlouvou ze dne 30. 6. 2022 věcné břemeno stezky a věcné břemeno cesty, když tato věcná břemena zasahují Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 63 A 1/2023 částečně i do pozemku XB - původního toku. Nelze tak souhlasit s tím, že do záměru obce by uvedení v předešlý stav nezasáhlo.

5. Žalobce také postrádá přesný a pregnantní popis toho, v čem jím navržené využití odporuje § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy jak by došlo k narušení obnovy významného krajinného prvku, jeho zničení, poškození či ohrožení, popř. oslabení, jeho funkce stabilizační a ekologicko-stabilizační. Dle žalobce se prvostupňové rozhodnutí omezilo na všeobecné popisy bez konkrétního vymezení živočichů či rostlin, které by zásahem měly být ohroženy nebo se jim jeho prostřednictvím zhoršily existenční podmínky. Žalobce je přesvědčen, že naopak jím navržené a již částečně provedené úpravy splňují mj. požadavek § 15b a zejména § 17 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), tedy že nijak neovlivní vodní poměry. Žalobce odkázal na argumentaci svou i obce Úsilné uplatněnou v řízení před Českou inspekcí životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), kdy bylo poukázáno na to, že v důsledku provedených úprav nebude ohrožen majetek třetích osob povodněmi tak, jak k tomu docházelo v minulosti. Současné provedení je dle žalobce i zábranou vzniku povodní, což je zaručeně důležitý veřejný zájem.

6. Dále žalobce upozornil na vnitřní rozpornost prvostupňového rozhodnutí v části užití správního uvážení. Konkrétně žalobce odkázal na dva příklady jím tvrzené rozpornosti, kterou dovozuje ze strany 4 prvostupňového rozhodnutí. Žalobce též namítá, že jím provedené úpravy původní meliorační stoky byly realizovány v režimu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), přičemž postupoval dle § 103 odst. 1 písm. b) daného předpisu, tj. provedl terénní úpravy v rozsahu určeném § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Žalobce vycházel z úvahy, že pokud § 80 odst. 3 písm. d) stavebního zákona výslovně zapovídá provádění terénních úprav v přirozených korytech vodních toků, pak terénní úpravy pozemku, který je v katastru nemovitostí veden jako vodní plocha, a sice koryto vodního toku umělé, provést lze. Žalobce byl přitom v daném náhledu utvrzen i dikcí § 15b vodního zákona. Pokud žalobce provedl terénní úpravy do 300 m2 a do hloubky 1,5 m, pak se oprávněně domníval, že k provedení těchto úprav terénu nepotřebuje žádné povolení ani ohlášení. Žalobce též upozornil, že § 17 vodního zákona z povinnosti mít souhlas vodoprávního orgánu vyjímá stavby a činnosti, které neovlivní vodní poměry.

7. Žalobce rovněž namítl, že v odvolání uvedl - byť nikoli explicitně – stejnou argumentaci jako druhý odvolatel, obec Úsilné, dle které se správní orgán měl při posuzování skutkového stavu a při rozhodování řídit základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména měl dle § 2 odst. 3 správního řádu šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, kterých se činnost správních orgánů dotýká, a dle § 2 odst. 4 správního řádu dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu. Dále žalobce konstatoval, že se správní orgán při zjišťování skutkového stavu nezabýval skutečnou výměrou provedených terénních úprav, ale omezil se na pouhé konstatování délky, což v podstatě znemožňuje hodnocení podle argumentace uplatněné žalobcem. Správnímu orgánu žalobce rovněž vytýká, že zcela pominul jeho argumentaci stran ohrožujících dopadů uvedení toku do původního stavu, byť byly akcentovány rovněž ze strany osoby zúčastněné na řízení I. z pozice druhého odvolatele. Dle žalobce Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 63 A 1/2023 v prvostupňovém rozhodnutí nebyl uveden žádný úplně a přesně popsaný škodlivý důsledek, který provedením úprav nastal. Nebylo proto konkrétně specifikováno, v čem spočívá zničení či poškození významného krajinného prvku. Správní orgán se omezil toliko na obecné popisy, aniž by popsal skutečný skutkový stav, tj. v čem je spatřován následek uvedený v § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

8. Žalobce současně poukázal na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí odmítl odvolací námitky žalobce, a to v rozporu s předběžným názorem vyjádřeným v protokolu o ústním jednání. Právní závěry žalovaného jsou dle žalobce nesprávné, nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav a rovněž bylo nesprávně provedeno právní hodnocení. Proto navrhuje zrušit napadené rozhodnutí. II. Shrnutí vyjádření žalovaného, osoby zúčastněné na řízení I. a repliky žalobce 9. Žalovaný s podanou žalobou a argumentací v ní uplatněnou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Žalovaný poukázal na to, že protokol o ústním jednání byl sepsán vodoprávním úřadem, a to v rámci jednání o přezkumu rozhodnutí o odstranění stavby. Ze závěru protokolu plyne, že byla konstatována možnost (po vypracování příslušné projektové dokumentace) podat žádost o dodatečné povolení stavby. Interpretace žalobce, že by bylo předjímáno kladné vyřízení žádosti, resp. že k rozhodnutí ČIŽP nebude přihlíženo, není přiléhavá, neboť taková informace není zachycena v textu, kde se toliko konstatuje, že takové rozhodnutí bylo vydáno. Dále žalovaný uvedl, že správní orgány považovaly koryto za umělé, ovšem s tím, že charakter vodního toku není rozhodující, jelikož přírodní i umělé koryto vodního toku je jako významný krajinný prvek hodnoceno dle stejných kritérií, podle toku.

10. Nenahraditelnost části přírodních hodnot neznamená, že by uvedení do původního stavu nebylo možné a účelné. Žalovaný odkázal na to, že správní orgán prvního stupně uvedl, že přírodní hodnoty zasypaného vodního toku jsou v krátkodobém horizontu nenahraditelné. Hlavní překážkou vydání souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku je dle žalovaného v této věci existence rozhodnutí ČIŽP ze dne 24. 9. 2020, č. j. ČIŽP/42/2020/4759, kterým bylo rozhodnuto, že uvedení koryta vodního toku Kyselá voda a jeho údolní nivy do stavu před zásahem je možné a účelné. Dané rozhodnutí obstálo též v rámci odvolacího řízení a řízení před správním soudem. Jiná varianta řešení, než předvídaná tímto rozhodnutím by musela být řešena přímo s ČIŽP. Správní orgán byl o existenci daného rozhodnutí informován až v průběhu řízení, a sice sdělením ČIŽP ze dne 22. 7. 2022. Jelikož k datu 28. 2. 2022 mělo být koryto vodního toku navráceno do původní trasy, tak stále existoval a žalobcem byl udržován protiprávní stav, a proto mu nemohla svědčit jím tvrzená práva nabytá v dobré víře. V nezákonném stavu rovněž nelze spatřovat veřejný zájem.

11. Dle osoby zúčastněné na řízení I. napadené rozhodnutí odporuje zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, přičemž odkázala na jednání ze dne 10. 3. 2022, z protokolu o tomto jednání je dle jejího názoru zjevné, že bylo dohodnuto, že žalobce podá žádost o dodatečné povolení stavby týkající se nového koryta vodního toku Kyselá voda a změny horního rybníka, přičemž se účastníci rozešli s tím, že stavba bude dodatečně povolena. Skutková situace se na místě samém od března 2022 nijak nezměnila. Na základě popsaného očekávání dle osoby zúčastněné na řízení I. žalobce neučinil další kroky v probíhajícím soudním řízení správním. Správní orgán posléze rozhodl zcela v rozporu s dohodou, čímž jednal v rozporu se zásadou ochrany Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 63 A 1/2023 legitimního očekávání. Dále osoba zúčastněná na řízení I. odkázala na prvostupňové rozhodnutí, dle kterého platí, že je-li vodní tok ponechán volnému vývoji s minimálními zásahy, může se i umělé koryto stát přirozeným v řádu několika let. Vzhledem k tomu je otázkou, proč nemůže být nově vybudované a přeložené koryto potoka ponecháno volnému vývoji za situace, kdy na místě samém příroda již vše zahladila a koryto působí zcela přirozeně. Nástup těžké techniky by stávající stabilizovaný stav v přírodě rozvrátil, a to pouze proto, aby bylo dáno za pravdu správnímu orgánu při ryze formalistické aplikaci práva, zcela odtržené od reálného života. Dle této osoby zúčastněné na řízení je současný stav optimální i z hlediska ochrany zdraví a majetku fyzických a právnických osob, přičemž navrácení vodního toku k patě hráze, jak správní orgán požaduje, by při větších vodách znamenalo ohrožení statiky hráze s hrozbou následných fatálních škod. Současně osoba zúčastněná na řízení I. vynaložila nemalé finanční prostředky v souvislosti se zřízením věcného břemene v její prospěch v trase stávající hráze. Dále tato osoba nesouhlasí s navrženým vedením stezky uvedeným na straně 3 napadeného rozhodnutí, které dle ní svědčí o tom, že se správní orgán neseznámil se situací na místě samém, kdy by pohyb po navrhované trase byl možný cum grano salis toliko pro jedince fyzicky velmi zdatné, nikoli pro standardního turistu.

12. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Žalobce nesouhlasil s tvrzením, že by správní orgán prvního stupně nevěděl o existenci pravomocného rozhodnutí ČIŽP, jakož i s tvrzením, že by byla ve věci založena překážka rei iudicatae, která by bránila projednání věci. V návaznosti na vyjádření osoby zúčastněné na řízení I. a repliku žalobce předložil žalovaný krajskému soudu dupliku, ve které poukázal na formulační nepřesnosti žalobce. Žalovaný přitom setrval na svých závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí a vyjádření k žalobě.

III. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), přičemž současně ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti, a v tomto směru dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

14. Žalobce žalobou brojí proti rozhodnutí, kterým žalovaný dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení I. a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Prvostupňovým rozhodnutím bylo vydáno nesouhlasné závazné stanovisko (ve formě rozhodnutí) k zásahu do významného krajinného prvku ze zákona – vodního toku. Krajský soud považoval za nutné nejprve posoudit, zda je možné v rámci správního soudnictví přezkoumávat rozhodnutí o odvolání podaném proti závaznému stanovisku.

15. Otázka samostatné soudní přezkoumatelnosti závazných stanovisek byla již opakovaně před správními soudy řešena. Dle závěrů rozšířeného senátu vyslovených v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009–113, č. 2434/2011 Sb. NSS, ve věci Větrná energie Morava (dále jen „rozsudek Větrná energie Morava“), bodu 38 odůvodnění, existuje víceznačnost pojmu závazné stanovisko, které je možné nalézt vydané jak ve formě správního rozhodnutí dle § 67 správního řádu, tak i ve formě dle § 149 téhož zákona. Podstatným pro rozlišení, v jaké formě má být závazné stanovisko Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 63 A 1/2023 vydáno, je to, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí konečné (finální), nebo zda slouží teprve jako podklad pro vydání takového rozhodnutí. Forma, pod kterou je závazné stanovisko dle zákona vydáváno, je určující i pro možnosti jejich budoucího přezkumu v rámci správního soudnictví.

16. Závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 jsou podkladem pro konečné rozhodnutí. Právní teorie v tomto případě hovoří o tzv. subsumovaných správních aktech, pro které je charakteristické, že tyto jednotlivé podmiňující správní akty pod sebe následně subsumuje finální správní akt (viz Kühn, Z.; Kocourek, T. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 609 a násl.; či Kopecký, M. Správní právo. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 178 - 179). Platí přitom, že „[z]ávazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti“ (srov. rozsudek ve věci Větrná energie Morava, bod 51 odůvodnění či bod 53 odůvodnění). Z uvedeného důvodu se nelze proti této formě závazných stanovisek bránit odvoláním ani následně žalobou ve správním soudnictví.

17. Od shora uvedeného je třeba odlišit závazná stanoviska vydávaná ve formě správního rozhodnutí dle § 67 správního řádu. Dle bodu 45 odůvodnění rozsudku ve věci Větrná energie Morava platí, že „závazná stanoviska vydaná dle § 67 správního řádu z roku 2004 naplňují definiční znak samostatně vymezeného předmětu řízení. Jelikož jsou v rámci takto vymezeného předmětu rozhodnutím konečným a autoritativně zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, jsou s to citelně zasáhnout do právní sféry jednotlivce […]. Tato závazná stanoviska jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. Z toho vyplývá, že za splnění ostatních podmínek […] jsou samostatně přezkoumatelná ve správním soudnictví“. Na určení konkrétní formy naopak nemá vliv skutečnost, zda žádost o vydání závazného stanoviska byla podána subjektem před zahájením hlavního řízení nebo v jeho průběhu či že k žádnému hlavnímu řízení nemusí v konečném důsledku dojít, typicky v případě vydání negativního závazného stanoviska (viz bod 51odůvodnění rozsudku ve věci Větrná energie Morava).

18. Pokud jde o věc nyní projednávanou, krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že správní orgán prvního stupně vydal závazné stanovisko ve formě správního rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Prvostupňové rozhodnutí přitom ve svém odůvodnění užívá jak pojmu závazné stanovisko, tak rozhodnutí. O záměru vydat závazné stanovisko formou rozhodnutí svědčí mj. poučení o možnosti podat odvolání (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 As 236/2016–35, bod 12 odůvodnění).

19. Nutno připomenout závěry rozšířeného senátu v již uvedené věci Větrná energie Morava, dle nichž „závazná stanoviska vydávaná dle § 149 správního řádu […] nejsou vydávána ve správním řízení a nejsou rozhodnutími“ (viz bod 41 a 42 odůvodnění daného rozsudku). Takováto závazná stanoviska přitom nemají vnější působnost, jsou závazné toliko ve vztahu ke správnímu orgánu, který (po)vede „hlavní“ správní řízení (srov. bod 32 odůvodnění daného rozsudku). Přímo proti samotnému závaznému stanovisku nelze podat odvolání, neboť úprava závazných stanovisek stanoví specifickou úpravu zvláštního mechanismu přezkumu tzv. instančním postupem (srov. § 149 odst. 7 správního řádu). Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 63 A 1/2023 20. Ustanovení určující, zda má správní orgán vydat závazné stanovisko v konkrétním případě ve formě samostatného rozhodnutí (dle § 67 správního řádu), jsou obsažena ve zvláštních zákonech. V nyní projednávaném případě se jednalo o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zatímco u některých závazných stanovisek přichází v úvahu jediná forma závazného stanoviska, v jiných případech „i druhově týž úkon orgánu ochrany přírody, vydaný na základě téže zákonné pravomoci, může být jednou rozhodnutím a jindy „pouhým“ závazným stanoviskem“ (viz Vomáčka, V. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny, 1. vydání, 2018, s. 622–638). O druhý ze zmiňovaných případů přitom jde i v tomto případě.

21. Dle § 90 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu jsou závazným stanoviskem podle správního řádu (tj. podle § 149 – pozn. krajského soudu). Jde tedy o posouzení toho, zda v nyní posuzovaném případě mělo jít o závazné stanovisko jako podklad pro rozhodnutí dle zvláštního právního předpisu či nikoli. Shodné závěry ostatně dovodila i citovaná komentářová literatura, dle níž v případě ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona přichází v úvahu vydání závazného stanoviska v obou zmiňovaných formách. Platí totiž, že „[b]ude-li zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, spočívat například v umístění nové stavby, vyžadující územní rozhodnutí (§ 76 a násl. StavZ), bude úkon orgánu ochrany přírody podle § 4 odst. 2 skutečným závazným stanoviskem ve smyslu § 149 [správního řádu], vydávaným podle části čtvrté [správního řádu]. Jestliže by ale pro realizaci posuzovaného zásahu nebylo územní rozhodnutí (ani žádné z jeho alternativ) potřeba (půjde například o umístění některé ze staveb či zařízení uvedených v § 79 odst. 2 StavZ), bude tento úkon samostatným rozhodnutím“.

22. Není sporné, že v nyní posuzované věci šlo o zásah do významného krajinného prvku spočívajícím v nově prohloubeném korytu vodního toku, které již žalobce provedl v rámci akce „VÝSTAVBA RYBNÍKŮ V K.Ú. ÚSILNÉ“. Žalobci přitom bylo již rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2021, č. j. OOZP/10172/2021/BI, nařízeno odstranění stavby v termínu do 31. 3. 2022. V řízení o odvolání proti tomuto rozhodnutí pak proběhlo ústní jednání, v jehož protokolu bylo následně probíráno eventuální řízení o dodatečném povolení stavby, o kterém hovoří již zmiňovaný protokol o ústním jednání. Předmětné závazné stanovisko proto mělo být vydáno dle § 149 správního řádu, neboť se jednalo pouze o podklad (resp. subsumovaný správní akt) pro dodatečné povolení stavby. K podané žádosti proto mělo být vydáno závazné stanovisko dle § 149 správního řádu, což ostatně konstatoval sám žalovaný, a to na straně 4 napadeného rozhodnutí. I přes uvedené okolnosti, kdy prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy [srov. § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu] žalovaný nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Tímto podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem zatížil žalovaný řízení vadou, která měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

23. Shora uvedenému řešení věci svědčí též závěry judikatury správních soudů. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 As 236/2016–35, v jehož případě byla posuzována srovnatelná situace, kdy správní orgán prvního stupně vydal závazné stanovisko ve formě rozhodnutí, ačkoli mělo být Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 63 A 1/2023 vydáno dle § 149 správního řádu. Nejvyšší správní soud zde dovodil, že „[p]okud je správný závěr krajského soudu, že si správní orgány chybně vyhodnotily, že se v posuzované věci jedná o situaci, kdy má závazné stanovisko podobu rozhodnutí, a proto postupovaly v řízení o jeho vydání, včetně řízení odvolacího, podle části druhé správního řádu, aniž pro to byly splněny podmínky, šlo by o rozhodnutí nezákonná“ (srov. bod 12 odůvodnění citovaného rozsudku). Dle bodu 14 odůvodnění Nejvyšší správní soud zavázal Krajský soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (jehož usnesení o odmítnutí žaloby zrušil) tak, že „[v] dalším řízení tak musí krajský soud posoudit, jaké důsledky má jím zjištěná nezákonnost napadeného rozhodnutí na posouzení věci. Zejména by bylo na místě zvážit aplikaci § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. i bez výslovné žalobní námitky“. Tímto způsobem přitom následně skutečně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice postupoval (viz rozsudek ze dne 21. 11. 2017, č. j. 52 A 68/2016–60). Ačkoli se v popsaném případě jednalo o jinou oblast právní úpravy, konkrétně o problematiku zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, podstata věci je shodná jako ve věci nyní posuzované, tedy, že správní orgán prvního stupně vydal závazné stanovisko ve formě rozhodnutí, aniž by pro to byly splněny podmínky a odvolací správní orgán podané odvolání věcně přezkoumal (a zamítl z meritorních důvodů).

24. Krajský soud neshledal důvodů odchýlit se od postupu předestřeného Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Vzhledem k popsanému nesprávnému postupu žalovaného majícím za důsledek nezákonnost napadeného rozhodnutí, nezbylo krajskému soudu než přikročit k jeho zrušení dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Popsaná vada řízení je přitom patrná přímo ze správního spisu, který si pro tyto účely krajský soud vyžádal. Současně jde o vadu natolik zásadní, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů. K takovéto vadě je přitom soud ve správním soudnictví povinen přihlédnout i bez výslovné žalobní námitky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 As 236/2016–35, bod 14 odůvodnění, či další judikatura v něm citovaná).

IV. Závěr, náklady řízení

25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto dle § 78 odst. 1 s. ř. s. přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v souladu s § 78 dost. 3 s. ř. s. přikročil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Byť soudy ve správním soudnictví zrušují zásadně toliko rozhodnutí odvolacího orgánu (tzv. princip omezené kasace), v nynější věci je namístě zrušit též rozhodnutí prvostupňové, které v dané podobě vůbec nemělo být dle popsané právní úpravy vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008–76, bod 24 odůvodnění). Předmětná procesní vada nastala již v řízení před správním orgánem prvního stupně, přičemž v odvolacím řízení ji napravit nelze. Je proto patrné, že žalovanému by nezbylo nic jiného, než prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný (byť nezávisle na uplatněných žalobních námitkách), a má tak právo na náhradu všech nákladů, které vynaložil v souvislosti se soudním řízením. Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v odměně jeho právního Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 9 63 A 1/2023 zástupce, jež je tvořena odměnou za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif)], celkově tedy 6 200 Kč, a dále v paušální částce odpovídající uvedenému počtu úkonů právní služby jako náhradě hotových výdajů dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky v celkové výši 600 Kč. Odměna zástupce žalobce a náhrada jeho hotových výdajů tedy činí 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je částka 6 800 Kč navýšena o 21 % na částku 8 228 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkově tedy činí náhrada nákladů řízení 11 228 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). Výrok IV. pak vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s. a absence nákladů ve smyslu daného ustanovení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 25. dubna 2023 JUDr. Tereza Kučerová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.