63 A 8/2020

Rubrum

Č. j. 63 A 8/2020 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: R.B. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M. se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2020, č. j. KUJCK 41294/2020, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 3. 2020, č. j. KUJCK 41294/2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Ondřeje Trnky, LL.M. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 2 63 A 8/2020

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou doručenou krajskému soudu dne 25. 5. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2020, č. j. KUJCK 41294/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a tím potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kaplice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 5. 2019, č. j. MěÚK/14688/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž stavební úřad podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“), zamítl žalobcovu žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby X (dále jako „předmětná stavba“).

2. Žalobce v podané žalobě předně vyzdvihl, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby je opřeno o závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 14. 1. 2019 (dále též jako „nové závazné stanovisko“), které však bylo podle jeho názoru vydáno v rozporu s právními předpisy a nemělo k němu být vůbec přihlíženo. Stavební úřad ani žalovaný (ani nadřízený orgán územního plánování v přezkumu závazného stanoviska) se přitom ve svých rozhodnutích námitkami žalobce proti postupu při vydávání nového závazného stanoviska vůbec nezabývali.

3. Žalobce je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je výsledkem vadného procesního postupu. Nové podkladové závazné stanovisko orgánu územního plánování je věcně nesprávné a nepřezkoumatelné.

4. Žalobce zcela nesouhlasí se závěrem nového závazného stanoviska o nepřípustnosti záměru umístění stavby a taktéž nesouhlasí s (ne)procesním postupem, jímž bylo nové závazné stanovisko vydáno a závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 22. 3. 2018 (dále též jako „původní závazné stanovisko“) tímto nahrazeno. To, že má být původní závazné stanovisko nahrazeno novým je v novém závazném stanovisku uvedeno pouze v závěru jako upozornění, aniž by byl doplněn jakýkoliv kompetenční podklad a právní podstata tohoto postupu. Postup, který ač byl zvolen na doporučení krajského úřadu (po prvním zrušujícím odvolacím rozhodnutí) a v rámci kterého bylo vydáno nové závazné stanovisko po provedení dohodovacího řízení, nemá podle žalobce oporu v právních předpisech.

5. Žalobce uvádí, že poté, co obdržel nové závazné stanovisko, podal stavebnímu úřadu dne 13. 2. 2019 k němu výhrady, v nichž zpochybnil i procesní postup přijetí nového závazného stanoviska. Obsah tohoto vyjádření žalobce sice stavební úřad doslova ocitoval ve svém rozhodnutí ve věci, nicméně se s ním vůbec nevypořádal. Tato skutečnost podle žalobce způsobuje zjevnou nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

6. V rámci odvolacího řízení nadřízený orgán územního plánování přezkoumal obsah nového závazného stanoviska, nicméně se vůbec nezabýval procesním postupem jeho přijetí, který žalobce v odvolání napadl. Uvedenou odvolací námitkou stran nezákonnosti postupu nahrazení původního závazného stanoviska závazným stanoviskem novým se nikterak nezabýval ani žalovaný v napadeném rozhodnutí. Ten pouze bez dalšího vycházel z Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 3 63 A 8/2020 potvrzení nového závazného stanoviska nadřízeným orgánem územního plánování, aniž by vůbec vypořádal odvolací námitky žalobce. Žalobce v této souvislosti namítá nepřezkoumatelnost potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování a taktéž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

7. Žalobce připomíná, že po novele stavebního zákona účinné od 1. 1. 2018 nemůže stavební úřad v případech, kdy je vydáváno závazné stanovisko orgánu územního plánování, již sám posuzovat soulad záměrů s danou územně plánovací dokumentací, natož aby tak mohl činit tajemník toho kterého obecního či městského úřadu. Stavební úřad po vydání původního závazného stanoviska jednal mimo svou kompetenci, když sám posuzoval soulad záměru s územně plánovací dokumentací a z toho důvodu záměr o umístění stavby zamítl i přes existenci souhlasného závazného stanoviska. Stavební úřad nedostál tomu, že byl souhlasným závazným stanoviskem vázán.

8. Stavební úřad je ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu vázán obsahem závazného stanoviska a podle žalobce jej nemůže sám zrušit, změnit, ale ani jej extenzivně interpretovat. Závazná stanoviska je možné nahrazovat, rušit či měnit pouze postupy, které zákon předvídá. K tomu odkazuje žalobce na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že § 149 správního řádu ani § 96b stavebního zákona nahrazení či změnu závazného stanoviska postupem realizovaným Městským úřadem Kaplice (v rámci dohodovacího řízení vedeného tajemníkem úřadu) nepředvídají, nebylo možné toto nahrazení tímto nepřípustným způsobem provést.

9. Odkaz na metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k tomuto postupu, kterému jsou i tak věnovány pouze tři řádky, podle žalobce nemůže obstát. Metodický pokyn je nezávazný pro účastníky řízení i pro orgány, které řízení vedou. Metodický pokyn přitom odkazoval na § 4 odst. 8 stavebního zákona a příp. na § 136 odst. 6 správního řádu. Podle názoru žalobce však § 4 odst. 8 stavebního zákona nedopadá na jednotlivá závazná stanoviska a jejich důsledky pro orgán, který řízení vede. Závazná stanoviska jsou pro orgán, který řízení vede, závazná. Předmětné ustanovení podle žalobce dopadá pouze na situace, kdy jsou různá závazná stanoviska různých dotčených orgánů mezi sebou rozporná. K takovému rozporu však v projednávané věci nedošlo. Žalobce poukazuje na to, že zrušení nebo změnu závazného stanoviska upravuje § 4 odst. 9 stavebního zákona, který má ve vztahu k § 4 odst. 8 téhož zákona speciální povahu a který stanoví, že závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit správním orgánem nadřízeným dotčenému orgánu pouze v rámci odvolacího řízení proti rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Na skutečnosti, že přezkum závazného stanoviska v režimu stavebního zákona je možný jen v rámci odvolacího řízení, se shoduje též odborná literatura. Podle přesvědčení žalobce nemohlo být původní závazné stanovisko nahrazeno novým závazným stanoviskem postupem, který zvolil tajemník Městského úřadu Kaplice. Zatímco původní závazné stanovisko bylo vydáno k žalobcově žádosti řádným postupem, nové závazné stanovisko bylo vydáno bez jeho vědomí a na základě postupu, který nemá oporu v zákoně. Žalobce se domnívá, že již jen z toho důvodu k němu nelze přihlížet.

10. Právní řád podle žalobce nepřipouští, aby rozpor mezi orgánem, který řízení vede, a dotčeným orgánem byl řešen v dohodovacím řízení. Podle názoru žalobce měl stavební úřad poté, co bylo zrušeno jeho první rozhodnutí, v řízení pokračovat tak, že měl požádat orgán územního plánování o doplnění nebo vysvětlení původního závazného stanoviska. K Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 4 63 A 8/2020 provedení dohodovacího řízení a vydání nového závazného stanoviska nebyl důvod a ani zákonný prostor.

11. Žalobce jednak nesouhlasí s procesním postupem, kterým bylo nové závazné stanovisko vydáno, a jednak nesouhlasí i s jeho obsahem. Z toho důvodu v odvolání požádal o jeho přezkum. V odvolacím řízení však vůbec nedošlo k vypořádání námitek žalobce o vadnosti postupu vydání nového závazného stanoviska. Přitom se jednalo nepochybně o přípustnou odvolací námitku. Uvedené pochybení ze strany žalovaného zakládá podle žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce si je vědom, že přezkum procesních pochybení orgánu územního plánování při vydávání nového závazného stanoviska měl provést nadřízený orgán územního plánování, což neučinil. To způsobuje vadu závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování; proti tomuto závaznému stanovisku se však žalobce nemůže bránit podáním správní žaloby, a proto mu nezbylo, než svou argumentaci vznést v žalobě proti napadenému rozhodnutí.

12. Žalobce je přesvědčen, že jeho záměr umístění předmětné stavby je v souladu s územně plánovací dokumentací tak, jak vyplývá z původního závazného stanoviska. K novému závaznému stanovisku nelze podle žalobce přihlížet z důvodů uvedených shora, a proto v případě zrušení napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí soudem by mělo být bez dalšího vycházeno z původního závazného stanoviska. Žalobce apeluje na krajský soud, aby v případě zrušení napadeného rozhodnutí vyslovil i svůj názor na způsob, kterým má být relevantní územně plánovací dokumentace vykládána, a to i s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o územní plán vydaný ve formě opatření obecné povahy. Tuto skutečnost orgány územního plánování podle žalobce zcela ignorovaly. Regulace v územním plánu zasahuje do práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práva a svobod, a proto se žalobce domnívá, že v případě jakýchkoliv nejasností nelze územní plán vykládat v neprospěch vlastníků nemovitých věcí. Východiskem výkladu má být vlastnická autonomie a ústavním pořádkem chráněné vlastnické právo vlastníků nemovitých věcí.

13. Žalobce poukázal na to, že v dotčeném území bylo za účinnosti aktuální územně plánovací dokumentace vybudováno šest rodinných domů (např. č. p. X) s autonomním řešením zásobování vodou a nakládáním s odpadními vodami. Stejně tak by měl být žalobcův záměr vyhodnocen jako souladný s územně plánovací dokumentací. Podle žalobce je podmínka vybudování inženýrských sítí vykládána dotčenými orgány územního plánování nepřiměřeným způsobem z hlediska jejího věcného obsahu a je taktéž ve vztahu k žalobci aplikována zjevně diskriminačním způsobem v rozporu se zásadou rovnosti. Žalobce v této souvislosti odkazuje na původní souhlasné závazné stanovisko, které považuje za jediné správné. Žalobce podotýká, že jím navrhované řešení technické infrastruktury je lepší než předtím povolené a realizované záměry jiných osob (za účinnosti stejné územně plánovací dokumentace).

14. Žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Přitom shrnul, že správní rozhodnutí obou stupňů považuje za věcně nesprávná a stižená vadami.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě připustil, že se stavební úřad výslovně nevypořádal s vyjádřením žalobce ze dne 13. 2. 2019, nicméně tato skutečnost není podle něj zásadní vadou řízení a nečiní prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaný odkázal na Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 5 63 A 8/2020 § 149 odst. 4 správního řádu. Žalovaný taktéž připustil, že se nadřízený orgán územního plánování při potvrzení nesouhlasného závazného stanoviska nezabýval procesním postupem jeho vydání, nicméně žalovaný má za to, že je zjevné, že o procesu vydání v dohodovacím řízení věděl a neshledával v něm žádné nedostatky.

16. Žalovaný konstatoval, že rozpor mezi stavebním úřadem a orgánem územního plánování byl řešen v souladu s metodickým pokynem Ministerstva pro místní rozvoj, což je postup oprávněný a souladný s běžnou správní praxí. Proto byl plně aplikován postup podle § 4 odst. 8 stavebního zákona, který odkazuje na postup podle správního řádu. Rozpor mezi dvěma odbory téhož úřadu byl oprávněn řešit tajemník tohoto úřadu jakožto nejbližší společně nadřízený orgán. Stavební úřad je oprávněn mít pochybnost o věcné správnosti závazného stanoviska, přičemž je v tom případě oprávněn využít možnosti postupu podle § 4 odst. 8 stavebního zákona a dosáhnout správnosti závazného stanoviska ještě v průběhu prvostupňového řízení. Uvedené ustanovení lze aplikovat i v případě rozporu mezi orgánem vedoucím řízení (zde stavebním úřadem) a dotčeným orgánem.

17. Žalovaný je toho názoru, že stavební úřad v případě existence nesouhlasného závazného stanoviska postupoval zcela správně podle § 149 odst. 4 správního řádu, neprováděl další dokazování a žádost žalobce zamítl, aniž by bylo nezbytné zabývat se výhradami žalobce proti obsahu nesouhlasného závazného stanoviska. S těmi výhradami se vypořádal nadřízený orgán územního plánování.

18. Žalovaný souhlasí se žalobcem v tom, že závazná stanoviska je možné nahrazovat, měnit či rušit pouze způsoby, které zákon předvídá. K tomu slouží právě § 4 odst. 8 stavebního zákona. K odstranění protichůdných závěrů je nutná revize jednoho či více závěrů a výsledné řešení nahrazuje v rozsahu kolidující části jedno či více závazných stanovisek. Postup v rámci dohodovacího řízení, který vedl k docílení změny závazného stanoviska, byl podle žalovaného souladný s právními předpisy. Je běžnou skutečností, že odstranění rozporu probíhá bez přímé účasti účastníků řízení; s výsledkem je pak účastník seznámen a má možnost se k němu vyjádřit.

19. Názor žalobce ohledně striktního gramatického výkladu § 4 odst. 9 stavebního zákona, podle něhož lze nezákonné závazné stanovisko změnit nebo zrušit pouze v odvolacím řízení, je podle žalovaného vyvrácen stanoviskem odboru stavebního Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 30. 9. 2019. V souladu se základními zásadami správní činnosti lze pro zajištění odstranění nezákonnosti, resp. věcné nesprávnosti, již v rámci řízení v prvním stupni využít všechny dostupné mechanismy zajišťující správné posouzení a rozhodnutí projednávané věci.

20. Žalovaný souhlasí s tím, že správní orgány (žalovaný jako odvolací orgán a nadřízený orgán územního plánování) nikterak nepřezkoumaly postup, který vedl k vydání nového nesouhlasného závazného stanoviska. Žalovaný sice připouští, že se touto odvolací námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval a ani nadřízený orgán územního plánování se jí nezabýval v potvrzení závazného stanoviska, nicméně podle jeho názoru je z celého vedeného správního řízení zjevné, že postup při vydání nového závazného stanoviska považoval žalovaný za postup neodporující právním předpisům. Žalovaný tento postup přímo v odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje a ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí jej přímo stavebnímu úřadu doporučuje. Žalovaný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Žalovaný neměl o správnosti postupu při vydání nového závazného stanoviska pochyb, neboť doporučení k tomuto Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 6 63 A 8/2020 postupu vyplývalo z předchozích rozhodnutí a z metodického pokynu. Žalovaný upozorňuje, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost vypořádat odvolací námitky přímo v potvrzení či změně závazného stanoviska. Povinnost vypořádání odvolacích námitek ze zákona náleží žalovanému, který však s ohledem na předchozí průběh řízení neshledal potřebu žádat o součinnost nadřízený orgán územního plánování, aby vypořádal žalobcem napadený procesní postup při vydání nového závazného stanoviska.

21. Pokud jde o námitku souladu záměru žalobce s územně plánovací dokumentací, tak žalovaný odkázal na to, že nadřízený orgán územního plánování potvrdil nesouhlasné závazné stanovisko, a proto je záměr žalobce v území nepřípustný. Žalovaný zdůrazňuje, že pro své rozhodování nepoužil ani jedno ze závazných stanovisek orgánu územního plánování (ani původní, ani nové), nýbrž se řídil obsahem potvrzení nového závazného stanoviska ze strany nadřízeného orgánu územního plánování.

III. Stručné shrnutí obsahu správního spisu

22. Z obsahu správního spisu, který si krajský soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

23. Dne 25. 6. 2018 podal žalobce žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. K žádosti bylo přiloženo koordinované závazné stanovisko Městského úřadu Kaplice, odboru životního prostředí, územního plánování a památkové péče ze dne 22. 3. 2018, č. j. MěÚK/04832/2018. Z hlediska odpadového hospodářství bylo dáno souhlasné závazné stanovisko a taktéž z hlediska ochrany přírody a krajiny byl vydán souhlas s umístěním a povolením předmětné stavby. Z hlediska územního plánování bylo v závazném stanovisku vysloveno, že záměr je přípustný. Bylo uvedeno, že v koncepci rozvoje závazné vyhlášky č. 2/2000, kterou se stanovují závazné části změny územního plánu sídelního útvaru Pohoří na Šumavě, je jednou z podmínek vybudování inženýrských sítí. Za dobu platnosti územního plánu sídelního útvaru Pohoří na Šumavě bylo v místě realizováno šest staveb, které byly povoleny s individuálním řešením zásobování vody a zneškodňováním odpadních vod. Tyto v minulosti povolené stavby budou sloužit zpravidla k rekreačním účelům a nebudou tedy užívány pravidelně; nebylo by vhodné prozatím v místě budovat centrální čistírnu odpadních vod, jelikož by nemohla správně fungovat. Případné další rozšíření zastavitelných ploch již bude vázáno na vybudování technické infrastruktury. Plánovaný záměr umístění čtyř rodinných domů je řešen společnou čistírnou odpadních vod a pravidelným přísunem odpadních vod bude zajištěno správné fungování maloobjemové čistírny. Obdobně to platí i u zásobování pitnou vodou. Sídlo Pohoří na Šumavě se vyznačuje poměrně velkou zásobou podzemním vod, proto je umožněna výstavba individuálního zdroje podzemních vod. U stavby centrálního zásobování by docházelo k neúměrným nákladům na úpravu pitné vody v poměru s počtem budoucích odběratelů. Vzhledem k návštěvnosti sídla by provozovatel nebyl schopný dodat vodu v potřebné kvalitě, jelikož by voda v potrubí mohla ztrácet jakost.

24. Stavební úřad vydal dne 20. 7. 2018 pod č. j. MěÚK/21552/2018 rozhodnutí, kterým podle § 92 odst. 2 stavebního zákona zamítl žádost o vydání rozhodnutí o umístění předmětné stavby. K zamítnutí žádosti došlo i přes souhlasné stanovisko orgánu územního plánování, neboť stavební úřad konstatoval, že podmínku vybudování sítí nelze opominout či nerespektovat, a to ani z důvodů popsaných orgánem územního plánování. Stavební úřad připomněl, že téměř shodný návrh stavby byl již posouzen a zamítnut stavebním úřadem v Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 7 63 A 8/2020 předchozím roce, což bylo potvrzeno i v odvolacím řízení (v řízení zahájeném před 1. 1. 2018 posuzoval soulad záměru s územně plánovací dokumentací přímo stavební úřad - pozn. krajského soudu).

25. Proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání k žalovanému. Žalovaný vyžádal přezkoumání závazného stanoviska ze dne 22. 3. 2018 nadřízeným orgánem územního plánování. Tento orgán přezkoumání neprovedl, neboť zhodnotil, že obsah závazného stanoviska nebyl odvoláním napaden. Výrok rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby nerespektuje obsah předmětného závazného stanoviska a stavební úřad si učinil na věc vlastní názor. V případě rozporu mezi rozhodujícím orgánem a dotčeným orgánem je nutno postupovat podle § 4 odst. 8 stavebního zákona a příp. podle § 136 odst. 6 správního řádu. Bylo shledáno, že stavební úřad se dopustil procesního pochybení, pokud takto nepostupoval. Otázku rozporu mezi stavebním úřadem a orgánem územního plánování by měl především vyřešit tajemník Městského úřadu Kaplice jako nejblíže nadřízený společný orgán. Z uvedeného důvodu zrušil žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 7. 2018, a to svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, č. j. KUJCK 133231/2018.

26. Stavební úřad pokračoval v řízení a inicioval dohodovací řízení, které vedl tajemník Městského úřadu Kaplice. Ve spise je založen zápis z dohodovacího řízení ze dne 3. 12. 2018, v němž je uvedeno, že na základě jednání a prostudování spisového materiálu vč. projektové dokumentace a územního plánu sídelního útvaru Pohoří na Šumavě došlo k dohodě mezi odbory (stavební úřad a orgán územního plánování). Výsledkem dohodovacího řízení bylo to, že orgán územního plánování vydá nové závazné stanovisko, kterým nahradí původní závazné stanovisko ze dne 22. 3. 2018, přičemž bude plně respektovat znění územního plánu a plně zohlední nutnost vybudování technické infrastruktury.

27. Dne 14. 1. 2019 pod č. j. MěÚK/01916/2019 vydal orgán územního plánování závazné stanovisko, v němž bylo vysloveno, že záměr předmětné stavby je nepřípustný. Orgán územního plánování se odkázal na stanovisko Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 26. 6. 2017 (interní sdělení), které bylo vydáno v řízení zahájeném dne 10. 12. 2012 o umístění obdobného záměru žalobce a které skončilo zamítnutím žádosti, což bylo potvrzeno v odvolacím řízení. Ze stanoviska ze dne 26. 6. 2017 se podává, že z územního plánu vyplývá podmínka, že pro rozvoj sídla je nutné vybudování inženýrských sítí. Orgán územního plánování konstatoval, že od doby vydání tohoto stanoviska se podmínky v území nezměnily, nedošlo k vybudování inženýrských sítí a ani nebyla změněna územně plánovací dokumentace. Záměr žalobce je v rozporu s koncepcí rozvoje území podle územního plánu a nenaplňuje cíle a úkoly územního plánování podle § 18 a § 19 stavebního zákona. Dále bylo jako upozornění uvedeno, že toto závazné stanovisko podle § 96b odst. 5 stavebního zákona nahrazuje závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 22. 3. 2018, č. j. MěÚK/04832/2018.

28. Dne 15. 5. 2019 vydal stavební úřad prvostupňové rozhodnutí, kterým podle § 92 odst. 2 stavebního zákona zamítl žádost žalobce o vydání rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Stavební úřad v odůvodnění tohoto rozhodnutí shrnul průběh správního řízení, citoval obsah závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 14. 1. 2019, a dále citoval celý obsah vyjádření žalobce k věci ze dne 13. 2. 2019, v němž žalobce především namítal, že nahrazení původního souhlasného závazného stanoviska novým nesouhlasným Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 8 63 A 8/2020 je v rozporu s právními předpisy. Stavební úřad závěrem konstatoval, že záměr žalobce není v souladu s požadavky podle § 90 stavebního zákona a že by mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Umístění předmětné stavby není v souladu s územním plánem, neboť rozvoj sídla je podmíněn vybudováním inženýrských sítí, tak jak stanoví ve své grafické i textové části (koncepce rozvoje) platný územní plán sídla. Vybudování technické infrastruktury nelze opominout či nerespektovat. Stavební úřad shledal důvody, které brání povolení záměru, proto nebylo lze žádosti vyhovět a musela být zamítnuta.

29. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž brojil proti procesnímu postupu stavebního úřadu, namítal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí a taktéž namítal, že nahrazení původního souhlasného závazného stanoviska novým nesouhlasným je v rozporu s právními předpisy. Žalobce požadoval přezkoumání nesouhlasného závazného stanoviska nadřízeným orgánem územního plánování.

30. Nadřízený orgán územního plánování vydal dne 17. 2. 2020 pod č. j. KUJCK 14165/2020 závazné stanovisko k záměru žalobce s tím, že potvrdil závazné stanovisko ze dne 14. 1. 2019. Bylo zhodnoceno, že závazné stanovisko ze dne 14. 1. 2019 bylo vydáno se správným závěrem, ovšem odůvodnění nebylo shledáno jako dostatečné. Nadřízený orgán územního plánování konstatoval, že záměr je v rozporu s podmínkou vybudování inženýrských sítí a že u pozemku č. 3 (22,6 %) a č. 4 (21,9 %) není splněn koeficient zastavěnosti pozemku, který je stanoven max. v rozsahu 20 %. Nadřízený orgán územního plánování jednoznačně uzavřel, že podle územního plánu je zástavba podmíněna vybudováním inženýrských sítí, což je zaneseno i ve výkresu vodohospodářského řešení. Dotčeným orgánům nepřísluší posuzovat vhodnost tohoto řešení, resp. jeho funkčnost či aktuálnost. Pokud bylo v minulosti zjištěno, že dané řešení je problematické či nerealizovatelné, mohlo se na to reagovat změnou územního plánu.

31. Žalovaný na základě tohoto potvrzení závazného stanoviska vydal napadené rozhodnutí, kterým žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení. Žalovaný konstatoval, že stavební úřad byl novým nesouhlasným závazným stanoviskem vázán a byl povinen z něj vycházet. Jestliže bylo tedy v průběhu řízení získáno závazné stanovisko, které znemožňovalo žádosti vyhovět, neprováděl stavební úřad další dokazování a žádost zamítl. Z toho důvodu nebyl stavební úřad povinen se zabývat výhradami žalobce proti obsahu nového závazného stanoviska. Výhrady žalobce byly posouzeny až nadřízeným orgánem územního plánování. Nové závazné stanovisko bylo v odvolacím řízení potvrzeno, a proto nebyl důvod rušit prvostupňové rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.

III. Právní hodnocení krajského soudu

32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

33. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť shledal, že jsou pro to splněny podmínky podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

34. Žaloba je důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 9 63 A 8/2020 35. Žalobce v podané žalobě vznesl podrobnou právní argumentaci, kterou již v obdobné podobě uplatnil v řízení před správními orgány. Žalobce zpochybňuje především procesní postup, kterým bylo v dohodovacím řízení v rámci správního řízení v prvním stupni nahrazeno původní souhlasné závazné stanovisko novým nesouhlasným závazným stanoviskem. Závazná stanoviska se týkají přípustnosti záměru žalobce z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování.

36. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že na základě dohodovacího řízení ze dne 3. 12. 2018 bylo dne 14. 1. 2019 vydáno nové nesouhlasné závazné stanovisko k záměru žalobce, v němž bylo konstatováno, že se jím nahrazuje původní souhlasné závazné stanovisko ze dne 22. 3. 2018. Toto je výchozí procesní situace, proti které žalobce kontinuálně brojí ve všech stupních správního řízení a nyní i v řízení o správní žalobě. Žalobce podrobnou právní argumentací zpochybňuje tento procesní postup „nahrazení“ původního závazného stanoviska závazným stanoviskem novým. Má přitom za to, že tohoto postupu nešlo užít a že je nezákonný. Žalobce se odkazuje na konkrétní ustanovení právních předpisů, ze kterých dovozuje nezákonnost tohoto procesního postupu (§ 149 správního řádu, § 4 odst. 8 a 9 stavebního zákona atd.). Žalobce v žalobě namítá, že jeho právní argumentací zpochybňující zákonnost procesního postupu se nezabýval ani stavební úřad, ani nadřízený orgán územního plánování při přezkumu nového nesouhlasného závazného stanoviska, ani žalovaný v napadeném rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí (a potažmo i potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování) proto žalobce považuje za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

37. Z obsahu správního spisu se krajský soud dozvěděl, že jakmile byl žalobce seznámen s novým nesouhlasným závazným stanoviskem, podal k jeho obsahu a k procesu jeho vydání vyjádření ke stavebnímu úřadu, a to dne 13. 2. 2019. Ač se toto vyjádření přímo ve správním spise nenachází, což není v souladu s povinnostmi při vedení spisové dokumentace, lze tuto skutečnost ověřit z prvostupňového rozhodnutí samého, v němž stavební úřad celé vyjádření žalobce ocitoval. Vznesenou právní argumentaci žalobce však stavební úřad nikterak nevypořádal a bez dalšího žádost o vydání územního rozhodnutí zamítl, neboť měl k dispozici závazné stanovisko, které žádosti znemožňovalo vyhovět.

38. Obdobnou právní argumentaci vznesl žalobce v podaném odvolání, v němž se domáhal i přezkumu nového nesouhlasného závazného stanoviska. V odvolacím řízení bylo vyžádáno přezkoumání závazného stanoviska, které bylo potvrzeno. Nadřízený orgán územního plánování se v potvrzení závazného stanoviska nezabýval zákonností procesního postupu jeho přijetí, tudíž se nezabýval procesními námitkami žalobce. Žalovaný na základě potvrzení nesouhlasného závazného stanoviska podané odvolání zamítl, aniž by jakkoliv vypořádal odvolací námitky vznesené žalobcem.

39. Podle § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Uvedené plně dopadá i na odůvodnění rozhodnutí o odvolání, a to v souladu s § 93 odst. 1 správního řádu.

40. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zruší soud napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 10 63 A 8/2020 41. K otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů existuje rozsáhlá judikatura. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, se podává, že „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené.“ 42. V souvislosti se soudním přezkumem rozhodnutí o odvolání bylo judikaturou správních soudů konstatováno, že jedním z důvodů, pro který může být rozhodnutí o odvolání považováno za nepřezkoumatelné, je situace, kdy se odvolací orgán nezabýval všemi uplatněnými odvolacími námitkami, tedy že nevyčerpal celý rozsah odvolání (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84, či ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71).

43. Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, žalovaný zcela rezignoval na vypořádání odvolacích námitek uplatněných žalobcem. Žalovaný pouze bez dalšího vycházel z toho, že nové nesouhlasné závazné stanovisko bylo potvrzeno nadřízeným orgánem územního plánování, a z toho důvodu odvolání zamítl pro nepřípustnost záměru žalobce. Žalobce ovšem v odvolání snesl celou řadu argumentů, kterými zpochybňoval nejen věcnou správnost nového závazného stanoviska, ale především procesní postup jeho vydání. K těmto námitkám se jistě nadřízený orgán územního plánování mohl vyjádřit, ovšem pokud tak neučinil, neznamená to, že daná povinnost vypořádat veškeré námitky nezůstala právě na žalovaném. Žalovaný jakožto orgán, který rozhoduje o odvolání, nese odpovědnost za vypořádání odvolacích námitek v takovém rozsahu, aby rozhodnutí o odvolání nemohlo být označeno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Této povinnosti však žalovaný nedostál, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací námitky v podstatě nejsou vypořádány vůbec. Krajský soud tudíž vzhledem k vymezení žalobních bodů neměl co přezkoumávat, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí nenabídl svůj náhled na problematiku vydání nového závazného stanoviska v rámci dohodovacího řízení a nevysvětlil, proč byl daný procesní postup podle jeho názoru v souladu s právními předpisy. Nelze přijmout konstrukci, kterou žalovaný podává ve vyjádření k žalobě, a sice že považoval postup vydání nového závazného stanoviska za souladný se zákonem, což vyplývá přímo z toho, že z nového závazného stanoviska vycházel. Z takového postupu však nevyplývá, proč žalovaný považoval námitky žalobce ohledně procesu vydání nového závazného stanoviska za liché, mylné anebo vyvrácené. Takové vypořádání námitek účastníka řízení musí být z napadeného rozhodnutí explicitně seznatelné. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci není.

44. Žalovaný se taktéž nemůže dovolávat toho, že v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí bylo dohodovací řízení stavebnímu úřadu doporučeno k odstranění rozporu a že tedy stavební úřad postupoval v souladu se zákonem a s právním názorem nadřízeného správního orgánu. Žalobce měl možnost se ke zvolenému postupu (dohodovací řízení a vydání nového závazného stanoviska) poprvé vyjádřit až poté, co dohodovací řízení proběhlo, a byl seznámen s obsahem nového závazného stanoviska. Možnosti vyjádřit se k tomu žalobce neprodleně využil a podal své vyjádření ještě ke stavebnímu úřadu, to však zůstalo nevypořádáno. Obdobné námitky vyjádřil žalobce v podaném odvolání, avšak ty zůstaly taktéž nevypořádány. Žalobce tudíž do dnešního dne neobdržel od správních Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 11 63 A 8/2020 orgánů relevantní odůvodnění jejich procesního postupu, přičemž měl právo na to, aby toto vysvětlení obdržel, a to v mezích jím opakovaně uplatňovaných námitek. Jestliže žalobce neobdržel odpovědi na své odvolací námitky, neměl možnost argumentaci žalovaného následně relevantně oponovat v podané žalobě a nezbylo mu nic jiného, než své námitky v žalobě opět zopakovat. V této souvislosti však namítl i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud zdůrazňuje, že tu není od toho, aby suploval činnost správních orgánů a nahrazoval právní úvahy a závěry, které měly učinit správní orgány.

45. Krajský soud v této souvislosti podotýká, že absence vypořádání odvolacích námitek nemůže být následně zhojena ve vyjádření k žalobě, jak se pokusil učinit žalovaný. Je skutečností, že žalovaný podal precizní vyjádření k žalobě, ovšem takové odůvodnění mělo být obsahem napadeného rozhodnutí. K tomu lze opětovně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, z jehož právní věty se podává, že „nevypořádá-li se správní orgán (…) v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti.“ 46. Dále je třeba konstatovat, že k procesní vadě stran náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí, došlo i v řízení před stavebním úřadem. Není pravdou to, co uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 6, a sice že stavební úřad nebyl povinen se zabývat výhradami žalobce proti novému závaznému stanovisku a že mohl bez dalšího podle § 149 odst. 4 správního řádu žádost zamítnout. Ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu stanoví, že jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Toto ustanovení však nedává správnímu orgánu kompetenci k tomu, aby nevypořádal vyjádření a námitky účastníka řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá to, že stavební úřad poté, co obdržel nesouhlasné závazné stanovisko, nebyl povinen provádět další dokazování a mohl žádost zamítnout. Nicméně ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu byl stavební úřad povinen ve svém rozhodnutí uvést mj. to, jak se vypořádal s návrhy a námitkami žalobce a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Jestliže tak stavební úřad neučinil a vyjádření a námitky žalobce nevypořádal, zatížil své rozhodnutí taktéž vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

47. Krajský soud tak uzavírá, že shledaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů mu znemožnila přezkum napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Krajský soud se v tuto chvíli nemůže vyjadřovat k zákonnosti postupu v rámci dohodovacího řízení, ani k zákonnosti nahrazení původního závazného stanoviska závazným stanoviskem novým. Tyto žalobcovy výhrady do procesního postupu a do aplikace právních norem musí být nejprve vypořádány správními orgány, aby krajský soud následně mohl tyto otázky přezkoumat.

48. V dalším řízení proto žalovaný nejprve zhodnotí, zda pochybení stavebního úřadu spočívající v tom, že nebylo vypořádáno žalobcovo vyjádření ze dne 13. 2. 2019, zakládá vadu řízení, kterou lze zhojit v řízení odvolacím či nikoliv. Pokud dojde k závěru, že tuto vadu lze v odvolacím řízení zhojit, tak bude postupovat tak, aby tak učinil, a dále precizně vypořádá odvolací námitky žalobce.

49. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukazuje na to, že on při svém rozhodování vycházel toliko z potvrzení nesouhlasného závazného stanoviska nadřízeným orgánem územního Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 12 63 A 8/2020 plánování a že tedy nevycházel ani z původního závazného stanoviska, ani z nového závazného stanoviska. Krajskému soudu není zřejmé, k čemu žalovaný touto argumentací směřoval, nicméně i potvrzení souhlasného stanoviska nadřízeným orgánem územního plánování vychází ze závazného stanoviska dotčeného orgánu a z hlediska soudního přezkumu tvoří tato stanoviska jeden celek. Pokud je tedy žalobcem zpochybněna zákonnost procesního postupu při vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu, resp. při nahrazení původního závazného stanoviska závazným stanoviskem novým, a žádný ze správních orgánů tyto námitky neoznačil za liché, mylné nebo vyvrácené, neboť se žádný z nich námitkami žalobce nezabýval a nevypořádal je, nelze pak alibisticky tvrdit, že žalovaný vycházel pouze z potvrzení závazného stanoviska nadřízeným orgánem územního plánování. Pokud by totiž toto potvrzení závazného stanoviska navazovalo na nezákonně vydané závazné stanovisko dotčeného orgánu, pak by také nemohlo v soudním přezkumu obstát.

50. Žalobce dále požadoval po krajském soudu, aby se vyjádřil k souladu jeho záměru s územně plánovací dokumentací sídla Pohoří na Šumavě. Krajský soud se k uvedenému v tuto chvíli vyjadřovat nemůže, neboť by tím předjímal činnost správních orgánů. V tuto chvíli totiž není vyřešeno, zda nové nesouhlasné závazné stanovisko procesně přípustným způsobem nahradilo původní závazné stanovisko, které bylo souhlasné.

51. V této souvislosti krajský soud podotýká, že argumentace žalobce v tomto směru je v žalobě poměrně stručná a dovolává se především toho, že za účinnosti stávajícího územního plánu sídla Pohoří na Šumavě bylo v místě povoleno a vybudováno šest rodinných domů s individuálním řešením zásobování vodou a nakládáním s odpadními vodami; to bylo konstatováno i v původním souhlasném závazném stanovisku ze dne 22. 3. 2018 a o tuto skutečnost svůj závěr o přípustnosti záměru žalobce dotčený orgán taktéž opíral. Krajský soud nemá možnost relevanci této námitky jakkoliv posoudit, neboť v tuto chvíli k tomu nejsou ve spise žádné podklady, aby bylo možno posoudit, o jaké záměry jiných žadatelů a z jaké doby šlo, zda a jak byl územní plán ve věcech žádostí jiných žadatelů vykládán a zda je v žalobcově případě vykládán jinak (především požadavek na vybudování inženýrských sítí v rámci rozvoje sídla). Pokud by bylo zjištěno, že došlo k rozdílnému výkladu požadavků územního plánu, který by nebyl patřičně odůvodněn a vysvětlen konkrétními okolnostmi toho kterého případu, tak je skutečně možné, že byl žalobce nedůvodně diskriminován. Krajský soud je však přesvědčen, že tato skutečnost měla být řešena při odstraňování rozporů mezi stavebním úřadem a dotčeným orgánem územního plánování a v novém závazném stanovisku mělo být vysvětleno, za jakých podmínek bylo šest rodinných domů povoleno a proč a na základě čeho je nyní žalobcův záměr shledáván nepřípustným. Odkaz na Posouzení souladu záměru žalobce s územně plánovací dokumentací nadřízeným orgánem územního plánování ze dne 26. 6. 2017, které bylo vydáno ve věci první žádosti žalobce o vydání rozhodnutí o umístění předmětné stavby, je nedostatečný, neboť se v něm pouze uvádí, že pro rozvoj sídla je potřeba vybudovat inženýrské sítě a že ty dle dostupných informací vybudovány nejsou. Odkaz na takové odůvodnění nadřízeného orgánu územního plánování nepostačuje, neboť stále není vypořádána zřejmě existující ustálená správní praxe výkladu tohoto požadavku územního plánu a její změna ve vztahu k žalobci.

52. Nicméně tuto skutečnost nyní musí prověřit žalovaný, zda v případě žalobce nedošlo k neodůvodněné změně správní praxe a ke změně dosavadního výkladu územního plánu stavebním úřadem, resp. dotčeným orgánem územního plánování. Za tím účelem si Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 13 63 A 8/2020 žalovaný opatří relevantní podklady, které příp. předloží nadřízenému orgánu územního plánování k posouzení a doplnění jeho přezkumného závazného stanoviska. Pokud totiž bylo v místě v relevantní době platnosti předmětného územního plánu povoleno šest rodinných domů s individuálním řešením zásobování vodou a nakládáním s odpadními vodami, tj. aniž by byl splněn požadavek územního plánu pro rozvoj obce, a sice nutnost vybudování inženýrských sítí, tak lze již uvažovat o vzniku správní praxe a o určitém výkladu obsahu územního plánu způsobem, který umožňuje vybudování takových staveb v místě. Jinými slovy řečeno, pokud bylo takto povoleno šest domů, tak se již nemůže jednat o jednotlivý exces stavebního úřadu, nýbrž o dlouhodobý přístup k dané záležitosti, který již zakládá legitimní očekávání žadatelů (s přihlédnutím k nízké frekvenci žádostí o umístění stavby v sídle Pohoří na Šumavě). Všechny tyto skutečnosti bude žalovaný povinen v dalším řízení objasnit. Z právní věty II. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, se k otázce závazné správní praxe podává následující: „Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“ Neodůvodněná změna správní praxe k tíži účastníka řízení, která je zjevným excesem ze setrvalé rozhodovací praxe, může být považována za projev libovůle při aplikaci práva (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, a rozsudek téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52).

53. Ovšem žalobce musí pamatovat též na to, že nesoulad jeho záměru s územním plánem nebyl konstatován pouze z důvodu nevybudování inženýrských sítí v místě, nýbrž i z důvodu nedodržení koeficientu zastavění pozemků, což již není otázkou výkladu územního plánu, nýbrž je důvodem pro zvážení přehodnocení záměru žalobce a přepracování projektové dokumentace. Tento závěr nadřízeného orgánu územního plánování žalobce v žalobě nikterak nezpochybňoval, a proto se jím krajský soud podrobněji nezabýval.

IV. Závěr a náklady řízení

54. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dopustil v řízení procesní vady, které měla vliv na samotnou přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

55. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta.

56. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě Shodu s prvopisem potvrzuje J. M. 14 63 A 8/2020 hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice 3. března 2021 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. M.