63 Af 5/2020

Rubrum

č. j. 63 Af 5/2020 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Golden Snack s.r.o., IČO: 26023261 se sídlem Záhostice 40, Chýnov zastoupené Ing. Radkem Lančíkem daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2020, č. j. 18437/20/5100- 41456-711539, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 2 63 Af 5/2020 Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2020, č. j. 18437/20/5100-41456-711539 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 9. 2019, č. j. 2019449/19/2212-50522-303955 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu přiznal žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně z důvodu zrušení dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období od listopadu 2010 do prosince 2012 a od února 2013 do září 2013, a to ve výši 1 464 645 Kč.

2. Žalobkyně v žalobě uvádí, že podstatou sporu mezi ní a žalovaným je výklad pojmu „stanovená daň“. Podle § 254 odst. 3 daňového řádu měl být úrok z neoprávněného jednání správce daně předepsán na osobní účet žalobkyně do patnácti dnů počítaných ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno. Žalovaný zrušením rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu chápe až okamžik vydání jeho rozhodnutí ze dne 12. 9. 2019, č. j. 37868/19/5300-21442-711359, kterým zrušil dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty a řízení zastavil. Žalobkyně však zrušením rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu chápe už okamžik vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 Afs 414/2017 – 62 (v právní moci od 28. 8. 2018; dále jen „zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu“), v jehož důsledku se staly dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty nepravomocnými a ze splatné daně se stala nesplatná daň. Podle žalobkyně bylo nezbytné počítat patnáctidenní lhůtu podle § 254 odst. 3 daňového řádu k předepsání úroku od účinnosti tohoto zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.

3. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017 – 26, publ. pod č. 3735/2018 Sb. NSS, a konstatuje, že daň je stanovena jedině pravomocným rozhodnutím. Podle žalobkyně přestaly dodatečné platební výměry představovat stanovenou daň poté, co bylo rozhodnutí o odvolání zrušeno zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Z pravomocných dodatečných platebních výměrů se totiž rázem staly rozhodnutí nepravomocná a ze splatné daně se stala daň nesplatná. Tímto okamžikem podle žalobkyně vznikl její přeplatek na dani, neboť nezákonně doměřenou daň již dříve uhradila. Podle žalobkyně stanovenou daň představuje pravomocné rozhodnutí.

4. Přeplatek na dani i úrok podle § 254 daňového řádu tak měl podle žalobkyně být vyplacen již v souvislosti s vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (ve lhůtě patnácti dnů od jeho účinnosti). Pokud tak správce daně neučinil a vše vyplatil až v souvislosti s rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 9. 2019, kterým byly zrušeny dodatečné platební výměry, tak byla žalobkyně poškozena, neboť úroky jsou nesprávně nižší a na osobním účtu žalobkyně chybí úrok z úroku za dobu od 15 dnů od právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu do dne vrácení nezákonně držené daně.

5. Žalovaný však tvrdil, že k okamžiku účinnosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ještě žádný vratitelný přeplatek nevznikl. Žalobkyně opakovaně konstatovala, že tím okamžikem se však dodatečné platební výměry staly nepravomocnými, a tudíž splatná Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 3 63 Af 5/2020 daň se stala nesplatnou. Doměřená daň je totiž splatná ve lhůtě patnácti dnů od právní moci dodatečného platebního výměru.

6. Podle žalobkyně od patnáctého dne po právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu začaly nabíhat úroky počítané z úroku ve výši 1 464 645 Kč, neboť správce daně jí v tomto okamžiku úrok podle § 254 daňového řádu nepředepsal na její osobní daňový účet. Oporu pro požadavek na předepsání úroku z úroku shledává žalobkyně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017 – 36, z něhož rozsáhle cituje. Úrok z úroku je sankce za pochybení spočívající v nepředepsání úroku ve lhůtě podle § 254 odst. 3 daňového řádu. Ohledně úroku z úroku však nepanuje jednotnost při rozhodování daňové správy, což žalobkyně v odvolání doložila listinami. To měl žalovaný dehonestovat s odkazem na odlišný jiný skutkový stav. Podle žalobkyně nemá žalovaný pravdu, neboť listiny buď nečetl, nebo četl listiny jiné.

7. Závěrem žalobkyně shrnula, že mezi stranami je sporné, zda mělo dojít k vrácení přeplatku a předepsání úroku podle § 254 daňového řádu do patnácti dnů od účinnosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, nebo do patnácti dnů od účinnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2019, kterým byly zrušeny dodatečné platební výměry. Pokud dá krajský soud za pravdu první variantě, tak žalobkyni přísluší úrok z úroku za pozdní vrácení přeplatku, pokud se krajský soud přikloní ke druhé variantě, tak nikoliv. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že dodatečné platební výměry byly zrušeny až rozhodnutím, které žalovaný vydal dne 12. 9. 2019 (v právní moci dne 15. 9. 2019). Dne 27. 9. 2019 byl žalobkyni vrácen vratitelný přeplatek ve výši 3 431 796 Kč. Téhož dne vydal správce daně rozhodnutí, kterým žalobkyni přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 1 464 645 Kč. Účinnost zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu nemá ve věci význam, neboť v jeho důsledku dodatečné platební výměry zrušeny nebyly, pouze pozbyly právní moci. Podle žalovaného nejde ve věci o výklad pojmu „stanovená daň“, jak tvrdí žalobkyně, nýbrž o identifikaci rozhodnutí o stanovení daně. Rozhodnutími o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu jsou dodatečné platební výměry.

9. V důsledku pozbytí právní moci dodatečných platebních výměrů a v důsledku toho, že stanovená daň pozbyla splatnosti, žalobkyni ještě de facto nevznikl přeplatek ve smyslu § 254 odst. 4 daňového řádu, který by byl správce daně povinen vrátit bez žádosti. Podle názoru žalovaného pozbytím právní moci dodatečných platebních výměrů vznikl žalobkyni přeplatek na dani ve smyslu § 155 daňového řádu, o jehož vrácení si žalobkyně mohla požádat. Přeplatek na dani ve smyslu § 254 odst. 4 daňového řádu, který byl správce daně povinen vrátit i bez žádosti, vznikl až v důsledku zrušení rozhodnutí o stanovení daně, tj. až okamžikem zrušení dodatečných platebních výměrů.

10. Žalovaný konstatoval, že vratitelný přeplatek i úrok z neoprávněného jednání správce daně byl stanoven v souladu se zákonem a vrácen ve lhůtě počítané od účinnosti rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně, tj. od účinnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2019, kterým teprve došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů. Požadavek na vyplacení úroku z úroku označil žalovaný za nedůvodný. Podstatný obsah správního spisu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 4 63 Af 5/2020 11. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti:

12. Ve správním spise jsou založeny předmětné dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty. Součástí spisu je též rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18015/16/5300-22442-711359, kterým bylo odvolání proti dodatečným platebním výměrům zamítnuto, a tyto výměry byly potvrzeny. Ve spise je též rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 51 Af 33/2016 – 63, kterým byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016 zamítnuta. V návaznosti na to je ve spise založen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 Afs 414/2017 – 62, kterým byl pravomocně od 28. 8. 2018 zrušen rozsudek zdejšího soudu ze dne 1. 11. 2017 a rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2016 a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zavázal žalovaného, aby v novém řízení důkladně a důsledně zhodnotil vztah Ing. T. a žalobkyně a skutkově podložil, zda jsou či nejsou služby poskytované Ing. T. žalobkyni samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností. Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2019, č. j. 37868/19/5300-21442-711359 (v právní moci dne 15. 9. 2019), žalovaný předmětné dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty zrušil a řízení zastavil. Žalovaný v tomto zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy Ing. T. v šetřených zdaňovacích obdobích byl společníkem žalobkyně, přičemž vykonával stejnou činnost a na základě stejných podmínek jako v předchozích letech, kdy společníkem žalobkyně nebyl, nebylo lze dospět k závěru, že činnost vykonávaná Ing. T. pro žalobkyni nebyla ekonomickou činností a že plnění, která žalobkyně od Ing. T. přijala, nebyla zdanitelnými plněními, a tedy že nebyly naplněny podmínky pro uplatnění odpočtů daně z přijetí předmětných zdanitelných plnění.

13. Následně dne 27. 9. 2019 vydal správce daně prvostupňové rozhodnutí, z něhož se podává, že se žalobkyni podle § 254 odst. 1 daňového řádu přiznává úrok z neoprávněného jednání správce daně z důvodu zrušení předmětných dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty, a to ve výši 1 464 645 Kč. Tento úrok náleží žalobkyni jednak z částky 3 149 581 Kč ode dne následujícího po splatnosti nesprávně stanovené daně, tj. ode dne 17. 11. 2016 do dne nabytí právní moci rozhodnutí o prominutí penále, tj. do dne 22. 2. 2017, jednak z částky 2 755 884 Kč ode dne 23. 2. 2017 do dne vrácení, tj. do dne 27. 9. 2019, a jednak z částky 675 912 Kč ode dne 17. 11. 2016 do dne vrácení, tj. do dne 27. 9. 2019. Nedílnou součástí rozhodnutí je výpočet úroku z neoprávněného jednání správce daně.

14. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Právní hodnocení krajského soudu 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

16. Žaloba není důvodná.

17. Úrok z neoprávněného jednání správce daně je upraven v § 254 daňového řádu. Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 5 63 Af 5/2020 18. Podle odstavce prvého citovaného ustanovení daňového řádu platí, že dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.

19. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení platí, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení správce daně předepíše na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné, anebo ode dne prohlášení neoprávněného vymáhání.

20. Z citovaného právní úpravy vyplývá, že žadatel musí svůj nárok zakládat na zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti toliko takového rozhodnutí, kterým mu byla správcem daně stanovena daň. Příčina změny, zrušení či prohlášení nicotnosti takového rozhodnutí přitom musí spočívat v jeho nezákonnosti nebo v nesprávném postupu správce daně. Dále z citovaného ustanovení vyplývá, že aby žadateli (daňovému subjektu) náležel úrok z částky, která jím byla uhrazena, musí být uvedené podmínky splněny současně.

21. Mezi procesními stranami je sporná otázka, kdy v případě žalobkyně došlo ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně. Každá ze stran vylíčila svůj postoj v podáních, která jsou založena v soudním spise a jejichž obsah je shrnut shora.

22. Žalobkyně se dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017 - 26, publ. pod č. 3735/2018 Sb. NSS, z něhož dovozuje, že daň je stanovena jedině pravomocným rozhodnutím. Uvedené však z citovaného rozsudku nevyplývá. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku naopak dospěl v odst. 25 k závěru, že „[j]edna věc je stanovení daně, druhá pak její vyměření: zjednodušeně řečeno, platebním výměrem je daň stanovena, avšak dokud rozhodnutí není v právní moci, není daň vyměřena (…).“ Pro účely nyní projednávané věci je citovaný závěr poměrně zásadní, neboť § 254 odst. 1 daňového řádu ke své aktivizaci potřebuje mimo jiné, aby došlo ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti. V předmětném ustanovení se nepracuje s pojmem rozhodnutí o vyměření či doměření daně, které by v souladu s citovaným názorem Nejvyššího správního soudu muselo být pravomocné, aby byla daň skutečně vyměřena či doměřena. Citované ustanovení pracuje právě s pojmem rozhodnutí o stanovení daně. V nyní projednávaném případě lze konstatovat, že dodatečnými platebními výměry byla daň z přidané hodnoty stanovena a stanovení této daně trvalo, i když předmětné dodatečné platební výměry pozbyly právní moci v důsledku zrušení rozhodnutí o odvolání zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

23. Argumentace žalobkyně tvrzením, že právě v důsledku zrušení rozhodnutí o odvolání se dodatečné platební výměry staly nepravomocnými a doměřená daň se stala nesplatnou, nic nemění na tom, že daň zůstala stanovena, neboť dodatečné platební výměry nebyly zatím zrušeny. Navíc nelze odhlédnout od toho, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o odvolání a věc vrátil žalovanému k novému řízení, aby věc dořešil z hlediska objasnění skutkového stavu věci a skutkového podložení právních závěrů. Na základě zrušujícího Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 6 63 Af 5/2020 rozsudku Nejvyššího správního soudu nebylo tudíž bez dalšího zřejmé, že dodatečné platební výměry jsou nezákonné; to měl znovu posoudit žalovaný v novém odvolacím řízení.

24. Z hlediska nyní projednávané věci tedy činí krajský soud závěr o tom, že ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně, kterými byly dodatečné platební výměry (bez ohledu na to, že pozbyly ke dni 28. 8. 2018 právní moci), došlo až v důsledku vydání nového rozhodnutí o odvolání dne 12. 9. 2019, kterým byly s účinností od 15. 9. 2019 dodatečné platební výměry zrušeny a řízení bylo zastaveno. Teprve tímto okamžikem došlo s definitivní platností k odklizení dodatečných platebních výměrů, které přestaly existovat a daň tudíž přestala být stanovena. Teprve tímto okamžikem také vznikl vratitelný přeplatek na dani ve smyslu § 254 odst. 4 daňového řádu a aktivizoval se § 254 odst. 1 daňového řádu.

25. Tento právní názor zdejšího soudu je podporován i právní větou rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 2 Afs 140/2015 – 70, v níž bylo vysloveno, že „[s] ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nicotný, případně nezákonný a přistoupí k jeho zrušení. Zruší-li soud toliko rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí o stanovení zajištění spotřební daně pro daňový sklad, nikoli však již samotné rozhodnutí I. stupně, přičemž žalovaný následně řízení o odvolání zastaví pro odpadnutí důvodu řízení (např. pro uplynutí doby, pro kterou má být výše zajištění spotřební daně stanovena), nemůže se daňový subjekt bez dalšího úspěšně domáhat zaplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně (§ 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), neboť rozhodnutí I. stupně je třeba nadále považovat za správné a zákonné.“ Při aplikaci uvedeného na nyní projednávaný případ krajský soud doplňuje, že dodatečné platební výměry jakožto rozhodnutí o stanovení daně bylo nezbytné považovat za zákonné a správné (v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů) až do okamžiku, kdy byly zrušeny v důsledku vydání rozhodnutí o odvolání v novém řízení dne 12. 9. 2019. Do okamžiku právní moci zrušujícího rozhodnutí žalovaného (den 15. 9. 2019) dodatečné platební výměry stále představovaly rozhodnutí o stanovení daně, která bylo nutné považovat za zákonná a správná. Tím spíše za situace, kdy byl žalovaný Nejvyšší správním soudem pověřen, aby podrobněji vyšetřil skutkový stav věci a vyvodil z toho patřičné právní závěry.

26. V kontextu uvedeného je proto nezbytné odmítnout námitky žalobkyně jako liché. Není totiž pravdou, že přeplatek na dani a úrok z neoprávněného jednání správce daně měl být žalobkyni předepsán již ve lhůtě 15 dnů ode dne účinnosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. V tomto okamžiku totiž nadále existovaly dodatečné platební výměry, jakožto rozhodnutí o stanovení daně, u nichž byla dána presumpce správnosti a zákonnosti. Na uvedeném nic nemění ani to, že v této době nebyly dodatečné platební výměry pravomocné. Žalovaný, resp. správce daně, při vracení vratitelného přeplatku a předpisu úroku z neoprávněného jednání správce daně postupoval zcela v souladu s § 254 odst. 1 a 4 daňového řádu. Vratitelný přeplatek byl proto vrácen a úrok z neoprávněného jednání správce daně byl proto předepsán ve lhůtě patnácti dnů od účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno (ve smyslu § 254 odst. 3 daňového řádu). Rozhodný byl tedy den právní moci rozhodnutí o odvolání ze dne 12. 9. 2019, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí o stanovení daně a tím k definitivnímu odklizení dodatečných platebních výměrů. Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 15. 9. 2019 a tímto dnem počala běžet lhůta patnácti dnů. Z obsahu správního spisu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 7 63 Af 5/2020 vyplývá, že přeplatek daně byl žalobkyni vrácen dne 27. 9. 2019 a úrok z neoprávněného jednání správce daně byl předepsán rozhodnutím z téhož dne. Zákonná lhůta byla tudíž dodržena.

27. Krajský soud doplňuje, že verze žalobkyně by vedla k neúčelným a neefektivním postupům při správě daní, neboť správce daně by byl povinen vrátit přeplatek a předepsat úrok z neoprávněného jednání správce daně v okamžiku, kdy by stále probíhalo odvolací řízení. V případě, že výsledkem nového odvolacího řízení by bylo potvrzení dodatečných platebních výměru, byla by následně žalobkyně povinna opětovně platit doměřenou daň a vracet neoprávněně předepsaný úrok z neoprávněného jednání správce daně. Uvedené jistě nebylo záměrem zákonodárce. Vycházeje z účelu tohoto institutu, kterým je kompenzace majetkové újmy, která vznikla daňovému subjektu v důsledku nezákonně stanovené daně, konstatuje krajský soud, že je zřejmé, že se má tento institut užít až v okamžiku, kdy je otázka zákonnosti stanovení daně vyřešena definitivním způsobem, tj. v okamžiku, kdy je pravomocně odklizeno a již nadále neexistuje rozhodnutí o stanovení daně. To se v nyní projednávaném případě stalo až s právní mocí rozhodnutí o odvolání (den 15. 9. 2019).

28. Tvrzení žalobkyně, že v důsledku postupu žalovaného a správce daně jsou úroky podle § 254 odst. 1 daňového řádu nesprávně nižší, je zcela mylné. Žalobkyně obdržela úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu za období od 17. 11. 2016 do 27. 9. 2019, tj. téměř za tři roky, co byla daň neoprávněně zadržována správcem daně. Pokud by se však vycházelo z konstrukce, kterou v žalobě nastínila žalobkyně, obdržela by úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu pouze za období od 17. 11. 2016 do cca 12. 9. 2018 (patnáctý den po účinnosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu), tj. pouze za necelé dva roky, což by znamenalo, že by částka úroku z neoprávněného jednání správce daně byla podstatně nižší než nyní.

29. S ohledem na uvedené je taktéž zcela nepřípadný požadavek žalobkyně na úrok z úroku (z částky 1 464 645 Kč), který by se měl počítat od patnáctého dne po účinnosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Správce daně se nedostal do žádného prodlení a ve smyslu § 254 odst. 3 a 4 včas vrátil a předepsal vratitelný přeplatek i úrok z neoprávněného jednání správce daně. Jelikož je daná žalobní námitka zcela bezpředmětná, tak se krajský soud dále nezabýval právní otázkou, zda se v daňovém řízení uplatní princip zákazu anatocismu či nikoliv. Závěr a náklady řízení 30. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Shodu s prvopisem potvrzuje G. K. 8 63 Af 5/2020 Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. České Budějovice dne 14. září 2020 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje G. K.