64 A 2/2024

Rubrum

č. j. 64 A 2/2024–14 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost X současný pobyt Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty zastoupený advokátem Mgr. Umarem Switatem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4 adresa pro doručování V Tůních 11, Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje se sídlem Pražská 558, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2024, č.j. KRPC-133237-133/ČJ-2021- 020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shoda s prvopisem: J. M. 2 64 A 2/

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Na základě pobytové kontroly provedené dne 12. 2. 2024 hlídkou cizinecké policie v budově obchodního domu Penny Market v Hluboké nad Vltavou bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně, neboť území ČR neopustil ve lhůtě stanovené mu rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2023, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o vyhoštění (rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 2023). Žaloba proti uvedenému rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, podaná ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 4. 9. 2023, byla rozsudkem ze dne 27. 11. 2023, č.j. 54 A 8/2023-55, zamítnuta (rozhodnutí soudu nabylo právní moci dne 18. 12. 2023). Zamítnuta byla též následná kasační stížnost žalobce, a to usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2024, č.j. 10 Azs 333/2023-38 (rozhodnutí kasačního soudu nabylo právní moci dne 13. 2. 2024).

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobce zajistila na dobu 90 dnů za účelem správního vyhoštění.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalované a jejím prostřednictvím podal žalobce dne 27. 2. 2024 správní žalobu, která byla krajskému soudu žalovanou postoupena spolu s jejím vyjádřením a správním spisem dne 1. 3. 2024.

4. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné, neboť v době jeho vydání žalobci neuplynula lhůta pro vycestování. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podal správní žalobu, na kterou následně navázala kasační stížnost, lhůta před jejich podáním však nedosahovala stanovených šedesáti dnů pro vycestování. Žalobce navíc spolu s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku, čímž se lhůta pro vycestování rovněž pozastavila, a to až do doby rozhodnutí soudu o ní, resp. do doby vydání rozhodnutí ve věci samé (pokud by návrhu bylo vyhověno). Žalobce byl zajištěn jeden den před doručením rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jeho kasační stížnosti, avšak jemu k vycestování zbývalo ještě několik dní. Důvod pro zajištění žalobce tudíž nebyl dán.

5. Žalovaný měl přistoupit k mírnějšímu opatření za účelem realizace jeho vyhoštění. K tomu žalobce poukázal na svou stávající osobní situaci, kdy na území ČR žije a trvale se zdržuje ve společné domácnosti s družkou, místo pobytu tak je žalované známo. Žalobce současně disponuje dostatečnými finančními prostředky k uspokojení svých potřeb, k zajištění pobytu do doby jeho vycestování a k úhradě nákladů spojených s vycestováním včetně obstarání náhradního cestovního dokladu. Okolnost, že tento náhradní cestovní doklad žalobci vystaven nebyl, mu nemůže jít k tíži. Žalobce současně připouští, že se dopustil protiprávního jednání, tato skutečnost ovšem neznamená, že by neplnil svou oznamovací povinnost stran změny místa pobytu vůči žalované. Žalovaný při aplikaci § 124 zákona o pobytu cizinců překročil meze správního uvážení. K tomu žalobce ocitoval část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.

4. Shoda s prvopisem: J. M. 3 64 A 2/ 2006, č.j. 4 Azs 234/2005-59, ze kterého plyne povinnost rozhodnutí o zajištění cizince řádně odůvodnit.

6. Napadené rozhodnutí dle žalobce nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, neboť mu brání v návratu k jeho družce, s níž má na území ČR trvalý a vážný vztah a s níž sdílí společnou domácnost. Tento vztah žalobce popsal jako citový a intenzivní. Žalovaný se v této souvislosti odchýlil od ustálené judikatury, neboť hrubě pochybil při výkladu práva a jeho rozhodnutí je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované a replika žalobce

8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení i navazujícího řízení před soudem, uvedla, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění s dobou k vycestování v délce 30 dnů nabylo právní moci dne 27. 8. 2023, což mělo za následek počátek běhu lhůty k tomuto vycestování určené. Podáním správní žaloby proti tomuto rozhodnutí, dne 4. 9. 2023, mělo za následek pozastavení doby k vycestování. Žaloba byla rozhodnutím krajského soudu pravomocným dne 18. 12. 2023 zamítnuta, od tohoto dne začal žalobci plynout zbytek doby stanovené k vycestování. Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku, o němž Nejvyšší správní soud nerozhodl, když dne 9. 2. 2024 rozhodl ve věci samé tak, že stížnost pro nepřijatelnost odmítl.

9. Žalovaný se dále vyjádřil k délce lhůty stanovené pro zajištění žalobce, takto určenou lhůtu žalovaný zvolil s ohledem na nutnost zajistit žalobci přepravní doklady a s přihlédnutím k eventuální možnosti nespolupráce ze strany žalobce.

10. K žalobcem namítanému neuplynutí lhůty stanovené k jeho vycestování žalovaný uvedl, že tato lhůta byla rozhodnutím ze dne 24. 8. 2023 zkrácena na 30 dnů, žalobce však během ní nevycestoval a v době jeho zajištění tak nebyl k pobytu oprávněn. Žalovaný žalobce zajistil v době, kdy bylo odmítnutím kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem ukončeno řízení o jeho správním vyhoštění, bez možnosti dalších opravných prostředků. Zákonné podmínky pro jeho zajištění byly dle žalovaného splněny a ve smyslu § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců není podstatné, zda a případně kolik dnů mu ještě zbývalo k vycestování, neboť zajistit cizince je možné i v průběhu doby stanovené k vycestování.

11. K možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování žalobce žalovaný přihlédl, avšak s ohledem na jeho pobytovou historii dospěl k závěru, že by takové opatření k vycestování nevedlo. Institut zajištění žalobce shledal žalovaný jako jediný možný způsob k realizaci jeho správního vyhoštění.

12. Pokud jde o žalobou namítaný vztah s družkou žijící na území ČR, pak k němu žalovaný s odkazem na závěry shora zmíněného rozsudku krajského soudu, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí o vyhoštění žalobce, uvedl, že takový vztah není překážkou správního vyhoštění. Shoda s prvopisem: J. M. 4 64 A 2/ 13. Pro úplnost žalovaný dále uvedl, že žalobce podal v pořadí již čtvrtou žádost o udělení mezinárodní ochrany a Ministerstvo vnitra řízení o této žádosti zastavilo, přičemž uvedlo, že se jedná o žádost účelovou, vedenou toliko snahou zvrátit rozhodnutí o správním vyhoštění, k čemuž však mezinárodní ochrana neslouží.

14. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

15. Žalobce v replice ze dne 7. 3. 2024 k vyjádření žalovaného setrval na výše popsaných žalobních námitkách, zdůraznil přitom, že mu k dobrovolnému vycestování zbývaly dny a jeho zajištění žalovaným bylo proto svévolné. Rovněž bylo poukázáno na povinnost žalovaného rozhodovat v souladu s principem rovnosti, zákazu diskriminace a zákazu libovůle.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 s. ř. s.

17. Žaloba není důvodná.

18. Krajský soud se v prvé řadě zabýval tím, zda žalobce v době jeho zajištění pobýval na území ČR neoprávněně, tedy zda v projednávané věci byl dán důvod pro jeho zajištění na základě § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle uvedeného ustanovení platí, že: „Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.“ (důraz doplněn)

19. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že pobyt cizince se stává neoprávněným, pokud zemi neopustí ve lhůtě stanovené mu rozhodnutím o jeho správním vyhoštění. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, dle kterého v projednávané věci bylo možné žalobce zajistit i v rámci dosud plynoucí doby pro vycestování, taková možnost by nastala pouze za situace, kdy by žalobce byl zajištěn na základě jiného zákonného důvodu [§ 124 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o pobytu cizinců].

20. Krajský soud se proto v intencích žalobou uplatněných námitek zabýval tím, zda v době zajištění žalobce ještě plynula doba určená mu k opuštění území ČR, která činila 30 dnů (nikoli 60 dnů, jak uvádí žalobce – viz rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 24. 8. 2023, č.j. CPR-20808-3/ČJ-2023-930310-V238). Pokud by tomu tak bylo, žalobce by byl na základě § 124 odst. 1 písm. c) zajištěn neoprávněně. Žalobce v této souvislosti poukazuje na stavení lhůt v důsledku jím podané žaloby proti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění a též v důsledku následně podané kasační stížnosti.

21. Judikatura Nejvyššího správního soudu k otázce běhu doby pro vycestování v případě podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění zaujala dva přístupy. Podle některých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podání takové žaloby nemá vliv na Shoda s prvopisem: J. M. 5 64 A 2/ běh lhůty k dobrovolnému vycestování a ta může uplynout v průběhu soudního řízení, neboť podáním žaloby se neodkládají veškeré právní účinky rozhodnutí. V takovém případě je neúspěšný žalobce povinen neprodleně vycestovat po skončení soudního řízení (viz rozsudky nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013, č.j. 1 As 7/2013-32, odst. 20; ze dne 15. 5. 2015, č.j. 5 Azs 47/2015 - 25, a ze dne 12. 7. 2019, č.j. 2 Azs 181/2019 - 30, odst. 25). Podle druhé názorové větve se naopak podáním žaloby běh lhůty k vycestování staví a dnem po právní moci zamítavého rozhodnutí započatý běh lhůty pokračuje (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 Azs 243/2014 - 30, odst. 16 či ze dne 30. 7. 2020, č.j. 6 Azs 137/2020 - 27, odst. 15).

22. Popsaný judikatorní rozpor však není pro nynější věc podstatný, neboť ať už žalobce měl povinnost opustit území neprodleně po právní moci rozsudku krajského soudu (18. 12. 2023), či se lhůta během soudního řízení stavěla (jak dovozoval žalobce), je nepochybné, že žalobce se dne 12. 2. 2024, kdy byl kontrolován hlídkou žalované, nacházel na území ČR neoprávněně. Je tomu tak proto, že i pokud by se doba pro vycestování žalobce po dobu řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění před krajským soudem stavěla, uplynula by dne 10. 1. 2024. Je přitom nerozhodné, zda žalobce následně podal kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu či nikoli, neboť zákon o pobytu cizinců odkladný účinek s podáním kasační stížnosti nepojí. Podstatné je, že žalobci ani k jeho návrhu odkladný účinek stížnosti přiznán nebyl, když o něm nebylo vůbec rozhodováno (kasační soud vydal rozhodnutí ve věci samé), přičemž samotné podání takového návrhu odklad účinků rozhodnutí nezpůsobuje.

23. Úvahy žalobce týkající se stavení lhůt též po dobu řízení o jeho kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění, proto nejsou správné. Ke stavení lhůt po dobu kasačního řízení ze zákona nedochází a odkladný účinek jeho návrhu přiznán Nejvyšším správním soudem nebyl. Důvodná tak není ani námitka absence zákonného důvodu pro zajištění žalobce, když ten je dán na základě § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce ve lhůtě stanovené mu k vycestování území ČR neopustil.

24. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce týkající se povinnosti žalovaného zvolit v případě žalobce mírnější opatření za účelem realizace jeho vyhoštění. Na základě § 123b zákona o pobytu cizinců může správní orgán zpravidla v rámci rozhodnutí o správním vyhoštění či o povinnosti opustit území uložit cizinci zvláštní opatření za účelem realizace jeho vycestování. Žalobce se v žalobě dovolává uložení takového opatření namísto svého zajištění, neboť dle jeho názoru pro takový postup byly v tomto případě splněny podmínky.

25. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016-38, 3559/2017 Sb. NSS, k povinnosti správních orgánů zohlednit možnost uložení zvláštních opatření uvedl: „Důvody zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§ 123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ Shoda s prvopisem: J. M. 6 64 A 2/ 26. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se možností uložit zvláštní opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců obsáhle zabýval na str. 5, 6 a 7, vyzdvihl přitom zejména pobytovou minulost žalobce. Ten byl hlídkou žalované v minulosti již kontrolován, a to dne 5. 11. 2021, kdy bylo zjištěno, že na území ČR pobývá neoprávněně. Do ČR žalobce přicestoval v roce 2019, kdy současně poprvé požádal o udělení mezinárodní ochrany. Azylové řízení bylo téhož roku pravomocně ukončeno a žalobci bylo vydáno výjezdní vízum s platností od 10. 9. 2020 do 24. 9. 2020, žalobce během takto stanovené doby nevycestoval. Dne 29. 9. 2020 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU s tím, že mu byla stanovena doba 40 dnů k vycestování. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně zamítnuto ke dni 29. 1. 2021. Doba pro vycestování žalobci uplynula dne 10. 3. 2021, ten však na území ČR setrval i nadále, neoprávněný pobyt na tomto území trval 240 dnů. Dne 6. 11. 2021 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, jež bylo s ohledem na nově tvrzené skutečnosti ohledně vztahu žalobce s českou občankou odvolacím orgánem zrušeno. Následným rozhodnutím ze dne 14. 4. 2023 byl žalobce opětovně vyhoštěn, přičemž toto rozhodnutí již nabylo právní moci, a to dne 27. 8. 2023. Žalobci byla stanovena doba 30 dnů k vycestování, ani ta však nebyla dodržena a žalobce byl nyní napadeným rozhodnutím po jejím marném uplynutí zajištěn.

27. Výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že žalobce vědomě nerespektuje právní řád ČR a snaží se vyhnout pravidlům regulujícím pobyt cizinců na území ČR všemi dostupnými prostředky. V této souvislosti soud uvádí, že žalobce podal již čtyři žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž řízení o poslední z nich bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 2. 2024 na základě § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že žalobce opakovaně odmítl se správními orgány spolupracovat, když odepřel vyplnění formulářů za účelem ověření jeho totožnosti a vydání cestovního dokladu. S ohledem na popsanou pobytovou minulost žalobce tak měl žalovaný zcela pochopitelný důvod domnívat se, že pokud by k tomu měl žalobce příležitost, opětovně by se snažil na území ČR setrvat a pokračovat ve svém nelegálním pobytu zde. Žalobce přitom neuvedl žádné mimořádné okolnosti, které by vyvažovaly nedůvěru správních orgánů plynoucí z jeho dosavadního jednání. Tvrzení žalobce, že v současné době se zdržuje na konkrétním místě, které je žalovanému známo, a disponuje určitými finančními prostředky, nemůže zvrátit pochybnosti důvodně založené jeho výše popsaným jednáním, zcela nerespektujícím veřejnoprávní povinnosti stanovené Českou republikou. Krajský soud je ve shodě s žalovaným přesvědčen, že individuální skutkové okolnosti této věci neodůvodňovaly uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců, meze správního uvážení proto žalovaným v tomto směru překročeny nebyly.

28. Žalobou citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č.j. 4 Azs 234/2005-59, krajský soud shledal pro nynější věc relevantním pouze co do jeho závěrů o povinnosti správního orgánu řádně rozhodnutí o zajištění cizince odůvodnit. Žalobou napadené rozhodnutí, jímž byla omezena osobní svoboda žalobce, krajský soud shledává jako dostatečně odůvodněné. Žalovaný se v něm zabýval veškerými skutečnostmi relevantními z hlediska nezbytnosti zajištění žalobce, zohlednil přitom zejména jeho pobytovou minulost na území ČR a zabýval se též dopady tohoto rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, které shledal jako přiměřené. Byť Shoda s prvopisem: J. M. 7 64 A 2/ si v této souvislosti lze představit preciznější odůvodnění, stále jde o odůvodnění akceptovatelné, a to zejména s ohledem na výše popsané flagrantní nerespektování tuzemského právního řádu.

29. Jak vyplývá z obsahu spisové dokumentace i z rozhodnutí zdejšího soudu ve věci přezkumu správního vyhoštění žalobce (rozhodnutí ze dne 27. 11. 2023, č.j. 54 A 8/2023-55), žalobcem uváděný citový a intenzivní vztah s jeho družkou české národnosti vznikl v létě 2021, tedy v době jeho nelegálního pobytu. Jak na základě judikatury správních soudů a Evropského soudu pro lidská práva shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 231/2021-43, „v situaci, kdy je prokázáno, že partnerský vztah vznikl v době nelegálního pobytu stěžovatele na území ČR, nemohli partneři důvodně předpokládat, že stěžovatel bude moci na území ČR setrvat, a otázka posouzení existence a intenzity trvalého partnerského vztahu tak není zásadní“. Žalobou zdůrazňovaný partnerský vztah s družkou tudíž touto optikou nelze přeceňovat, a to obzvlášť za situace, kdy sám žalobce v průběhu správního řízení o vyhoštění existenci tohoto vztahu popřel, a i z dalších vyjádření jeho družky i jeho samého vyplývá, že pokud vůbec o vztahu hovořit lze, jde o vztah toliko příležitostný, nikoli o vztah intenzivní, jak uvádí žaloba. Pokud jde o rodinné příslušníky žalobce, z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že ti žijí v jeho domovském státu. S ohledem na takto zjištěný skutkový stav krajský soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že zde není žádných výjimečných okolností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru o nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K zásahu do soukromého života žalobce jeho zajištěním bezpochyby dochází, s ohledem na popsané individuální okolnosti této věci se však jedná o zásah přiměřený.

30. Vzhledem ke shora uvedenému krajský soud neshledal napadené rozhodnutí, na jehož základě byl žalobce zajištěn, diskriminačním, libovolným, nepřiměřeným či ve vztahu k žalobci nerovným. S ohledem na pobytovou historii žalobce, kdy tento dlouhodobě pobývá na území ČR bez pobytového oprávnění, nerespektuje pravomocně uloženou povinnost opustit území, a dokonce ani správní vyhoštění, nelze mít rozhodnutí o zajištění žalobce za nepřiměřeně tvrdé či nedůvodné, jak žalobce ve své žalobě uvádí.

V. Závěr a náklady řízení

31. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

33. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšné žalované nevyšlo najevo, že by vynaložila náklady nad rámec své běžné činnosti, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal. Poučení: Shoda s prvopisem: J. M. 8 64 A 2/ Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 8. 3. 2024 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shoda s prvopisem: J. M.