64 A 2/2026

Rubrum

č. j. 64 A 2/2026- 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: J. V. zastoupený advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2025, č. j. KUJI 96888/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc.

V. L. 2 64 A 2/2026

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský soud se v této věci zabývá otázkou odpovědnosti žalobce za přestupek z nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu („zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 5. 2024 v čase 19:18 hod. řídil motorové vozidlo tov. zn. Porsche 911 GT3, RZ X, na dálnici D1 ve směru jízdy na Prahu, kdy na 90. km v rozporu s § 17 odst. 1 silničního zákona předjížděl odstavným pruhem zprava ostatní účastníky silničního provozu.

2. Rozhodnutím Městského úřadu Humpolec ze dne 15. 9. 2025, č. j. MUHU/35145/2025/Vt byl žalobce za shora popsaný přestupek uznán vinným a byla mu uložena pokuta ve výši 3 500 Kč. Prvostupňový orgán shledal, že popsané přestupkové jednání bylo ve věci prokázáno zejména kamerovými záznamy pořízenými Ochrannou službou Policie ČR („ochranná služba“). Z těch je dle prvostupňového orgánu patrné, že žalobce dne 26. 5. 2024 na 90. km dálnice D1 v čase 19:15:11 a v čase 19:18:14 předjíždí zprava vozidla se zapnutými výstražnými světly a následně také nákladní vozidlo. Tímto jednáním měl žalobce ohrozit veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu.

3. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Vycházel přitom zejména z obsahu kamerových záznamů ochranné služby. Kromě těch žalovaný zmínil také úřední záznamy policie a záznam o podání vysvětlení, které žalobce dne 26. 5. 2024 učinil. Z těchto úředních záznamů žalovaný dovodil, že řidičem vozidla byl v době spáchání přestupku právě žalobce, který v rámci něj sdělil své kontaktní údaje, ty by jinak policisté nemohly zjistit. Žalobce současně v průběhu celého správního řízení osobu řidiče nezpochybnil, učinil tak až v rámci podaného odvolání. Podle žalovaného se žalobci nepodařilo relativizovat ani obsah evidenční karty řidiče, ze které vyplývá, že ke dni 17. 10. 2024 měl celkem 13 záznamů a stav bodového hodnocení 3 body.

II. Shrnutí žaloby

4. Žalobce tvrdí, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou nezákonná, neboť nebylo prokázáno, že by dne 26. 5. 2024 v čase 19:18 řídil vozidlo Porsche 911 GT3, registrační značky X, ani že by se dopustil předjíždění zprava na 90. km dálnice D1. Uvádí, že v uvedeném čase byl pouze spolujezdcem a vozidlo řídila jiná osoba, jejíž výslech navrhl, avšak správní orgány tento důkaz neprovedly, aniž by tento svůj postup zdůvodnily.

5. Namítá, že správní orgány založily svá rozhodnutí na videozáznamech, které nebyly řádně provedeny jako důkaz – nebyl vyrozuměn o jejich provedení, nebylo mu umožněno se dokazování účastnit a nebyl sepsán protokol o přehrání záznamů. Tvrdí, že záznamy navíc neumožňují identifikaci vozidla ani řidiče. Dále uvádí, že správní orgány nesprávně vycházely z úředního záznamu o podání vysvětlení, který je podle § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“), jako důkaz nepoužitelný.

6. Správní orgány dle žalobce nesprávně hodnotily údaje z evidenční karty řidiče jako přitěžující okolnost. Tyto údaje podle něj neodpovídají skutečnosti. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 3 64 A 2/2026 7. Dle žalobce správní orgány neprovedly žádné dokazování, neumožnily mu uplatnit procesní práva a nevypořádaly jeho návrhy na doplnění dokazování, a proto navrhuje zrušení obou správních rozhodnutí.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobce

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a že žaloba není důvodná, pročež by měla být soudem zamítnuta.

9. Zdůraznil, že správní orgán prvního stupně nenařizoval ústní jednání, protože o něj žalobce nepožádal. Žalobce byl řádně vyrozuměn o ukončení dokazování i o možnosti vyjádřit se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu. Této možnosti využil a do spisu nahlížel dne 25. 6. 2025.

10. K meritu věci žalovaný uvedl, že již v příkazu doručeném žalobci dne 24. 10. 2024 byl detailně popsán průběh jízdy a závěry vyplývající z kamerových záznamů ochranné služby. Podle žalovaného z těchto záznamů jednoznačně vyplývá, že vozidlo žalobce na 90. km dálnice D1 v čase 19:18 předjíždělo zprava vozidla s výstražnými světly a následně nákladní vozidlo. Správní orgán prvního stupně tyto závěry zopakoval i v rozhodnutí doručeném žalobci dne 22. 9. 2025.

11. Žalobce v odvolání tyto závěry nijak nezpochybnil, ačkoliv měl možnost tak učinit. Podle žalovaného proto nemohlo být posouzení kamerových záznamů pro žalobce překvapivé. Dále uvedl, že videozáznamy byly součástí spisu a žalobce se s nimi mohl kdykoliv seznámit. Formální provedení důkazu přehráním záznamu nebylo podle žalovaného nezbytné. Odkazuje přitom na judikaturu NSS týkající se dokazování listinami a jinými podklady, které jsou součástí spisu.

12. Žalovaný rovněž uvedl, že záznamy monitorují jízdu chráněné kolony nepřetržitě po dobu více než 22 minut a z jejich průběhu je zřejmé, že vozidlo žalobce nebylo zastaveno, a tudíž nemohlo dojít k výměně řidiče.

13. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného na podané žalobě v plném rozsahu setrval, zopakoval přitom stěžejní námitky v žalobě uplatněné.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci krajský soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, aniž by nařizoval ústní jednání, neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas. Účastníci současně byli obeznámeni se všemi listinnými důkazy obsaženými v soudním i správním spisu a měli možnost se k těmto listinám vyjádřit.

15. Žaloba není důvodná. Námitka vadného provedení důkazu kamerovým záznamem Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 4 64 A 2/2026 16. Stěžejní žalobní námitka se týká zákonnosti postupu správních orgánů, které v řízení neprovedly důkaz videozáznamy z kamer policie, kterými bylo nyní řešené přestupkové jednání zachyceno. Mezi účastníky řízení není sporné to, že důkaz videozáznamem nebyl proveden, nýbrž to, zda jde o vadu, která měla vliv na zákonnost správních rozhodnutí.

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že pro žalobce nemohlo být prvostupňové rozhodnutí, jímž byl uznán vinným z daného přestupkového jednání, překvapivé. Správní orgán totiž již v odůvodnění příkazu, který byl žalobci řádně doručen dne 24. 10. 2024, detailně popsal obsah videozáznamu. Žalobce tak byl již v této době seznámen s tím, jak správní orgán obsah kamerového záznamu posoudil, jaké skutečnosti tam viděl a jaké závěry z toho dovodil. Stejně tak prvostupňové rozhodnutí tyto závěry obsahuje a žalobce je v odvolání nijak nezpochybnil.

18. K popsané sporné otázce krajský soud předně uvádí, že nikoli každé procesní pochybení správního orgánu je důvodem pro zrušení správního rozhodnutí. Tím jsou pouze takové případy porušení ustanovení právních předpisů o řízení před správními orgány, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Dané ustanovení předpokládá, že naopak nebudou rušena taková správní rozhodnutí, při jejichž vydávání sice došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, a nezřídka i podstatnému, ovšem takovéto porušení nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (rozsudky NSS ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005-65 a ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39).

19. Jde-li konkrétně o postup správního orgánu, který provedl důkaz videozáznamem o spáchání přestupku, aniž by nařídil jednání (§ 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), či sepsal protokol o provedení důkazu (§ 18 odst. 1 správního řádu), platí, že takový postup je vadou správní řízení. Tato vada nicméně nemusí mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], pokud účastník měl v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu možnost se s obsahem důkazních prostředků seznámit a vyjádřit se k němu (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2023, č. j. 8 As 169/2021-39, bod 21 či ze dne 12. 12. 2024, č. j. 8 As 75/2024-40).

20. Uvedenou optikou je nutno nahlížet i na nyní projednávanou věc. I zde je podstatné, jestli žalobce měl možnost se s videozáznamem seznámit a vyjádřit se k němu. Seznámení účastníka řízení s důkazem přitom dle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, nelze chápat tak, že je správní orgán povinen mu sdělit svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku. Ten je povinen uvést až v odůvodnění rozhodnutí. V případě dokazování audiovizuálním záznamem je nutné, aby správní orgán vylíčil vše podstatné, co z tohoto důkazního prostředku vyplývá a s těmito zjištěními účastníka řízení seznámil.

21. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že jeho součástí je CD nosič obsahující záznamy z přední a zadní kamery policejního vozu, které zachycují dotčené přestupkové jednání. Žalobce byl s obsahem těchto videozáznamů poprvé seznámen prostřednictvím odůvodnění příkazu vydaného prvostupňovým orgánem dne 24. 10. 2024. Z něj se na str. 3 podává, že přestupek je prokázán zejména kamerovým záznamem policie, „na kterém je zcela zjevně vidět jak vozidlo na 90. km dálnice D1 předjíždí zprava vozidla se zapnutými Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 5 64 A 2/2026 výstražnými světly v čase 19:18 hodin. Není tedy proto pochyb o protiprávním jednání obviněného.“ 22. Ze spisu dále vyplývá, že žalobce byl – v návaznosti na jím podaný odpor proti příkazu – v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Tohoto práva prostřednictvím svého zástupce dne 25. 6. 2025 využil a pořídil kopii spisového materiálu.

23. Rovněž prvostupňové rozhodnutí na str. 4 vymezuje obsah kamerových záznamů, když uvádí, že z nich vyplývá, že vozidlo řízené žalobcem na 90. km dálnice D1 předjíždí zprava vozidla se zapnutými výstražnými světly v čase 19:18:11 hodin a v čase 19:18:14 předjíždí zprava nákladní vozidlo.

24. Z uvedené citace příkazu i odůvodnění správního rozhodnutí prvního stupně jednoznačně vyplývají podstatné okolnosti, které z videozáznamu prvostupňový orgán dovodil. Z průběhu správního řízení rovněž nepochybně vyplývá, že žalobce pořídil kopii obsahu spisového materiálu. Skutečnost, že se žalobce s obsahem kamerových záznamů seznámil pak osvědčuje i obsah žaloby, kterou zpochybňuje identifikovatelnost na nich zaznamenaného vozidla (viz str. 3 žaloby).

25. Za těchto okolností dospěl krajský soud k závěru, že řádné neprovedení videozáznamu je vadou řízení, která však neměla v této věci vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Řízení před správním orgánem prvního stupně a odvolacím správním orgánem tvoří jeden celek (rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73). Žalobce byl s podstatnými okolnostmi – jak prvostupňový orgán vnímal audiovizuální záznam – seznámen nejpozději prostřednictvím příkazu správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 10. 2024, který byl žalobci doručen téhož dne. Žalobce tak již v odvolání mohl sporovat to, jak okolnosti plynoucí ze záznamu vnímal prvostupňový orgán. Učinil tak až v nyní projednávané žalobě, z jejíhož obsahu vyplývá, že se s kamerovými záznamy sám seznámil poté, co v průběhu správního řízení pořídil kopii obsahu spisového materiálu. Z toho lze dovodit, že žalobce byl seznámen s podstatnými okolnostmi plynoucími správním orgánům z kamerových záznamů i se záznamy samotnými. Proto krajský soud dospěl k závěru, že vada řízení, spočívající v řádném neprovedení videozáznamů, nemá v tomto případě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

26. Za situace, kdy byl žalobce s obsahem videozáznamů seznámen a měl možnost se k jejich obsahu vyjádřit jak na základě výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu tak prostřednictvím odvolání, by bylo zcela nadbytečné napadené rozhodnutí rušit jen proto, aby s ním správní orgány žalobce formálně správně seznámily. Tento postup by žalobci nezajistil uplatnění žádných dalších práv než těch, která již mohl v řízení uplatnit. Rozhodnutí pro něj nemohlo být z těchto důvodů překvapivé. Proto lze uzavřít, že uvedená vada řízení neměla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Neprokázání skutku, identifikace vozidla a totožnosti řidiče 27. Žalobce dále namítá, že předmětné kamerové záznamy ani jiné důkazy neprokazují, že byl on pachatelem daného přestupku, tedy že by řídil vozidlo, které v čase 19:18 hod. předjíždělo na 90. km dálnice D1 ostatní účastníky silničního provozu zprava. Tvrdí, že z kamerových záznamů nelze identifikovat konkrétní vozidlo (tovární ani registrační značku) ani osobu řidiče. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 6 64 A 2/2026 28. Krajský soud se s žalobcem ztotožňuje v tom, že záznam z přední kamery policejního vozu zachycuje vozidlo předjíždějící zprava nákladní vozidlo, aniž by byla seznatelná registrační značka tohoto vozidla. Oproti žalobci je však krajský soud toho názoru, že z videozáznamu jednoznačně vyplývá, že jde o vozidlo tovární značky Porsche 911 GT. Záznam ze zadní kamery pak zřetelně zachycuje i registrační značku tohoto vozidla, a to konkrétně v čase 19:18:11, kdy vozidlo předjíždí zprava vůz ochranné služby policie se zapnutými výstražnými světly. Ze zadní kamery je následně patrné, že vozy ochranné služby předjíždí nákladní vůz, který před nimi vozidlo Porsche předjelo zprava, jak zachytila přední kamera. Oba záznamy ve vzájemné souvislosti zachycují téže vozidlo Porsche 911 GT, reg. zn. X, které nejprve předjíždí zprava obě vozidla ochranné služby a následně nákladní automobil (reg. zn. X). Krajský soud má na základě kamerových záznamů za prokázané, že přestupek byl spáchán ve vozidle Porsche 911 GT, reg. zn. X.

29. Jde-li o osobu řidiče, soud neshledal důvodné pochybnosti o tom, že v době spáchání přestupku řídil předmětné vozidlo právě žalobce. Z podkladů shromážděných ve správním spise plyne souvislý a vzájemně se podporující sled skutkových okolností, který tvoří dostatečný podklad pro tento závěr. Správní orgány v posuzované věci vycházely z oznámení přestupku ze dne 21. 6. 2024; úředního záznamu PČR, odboru služby dopravní policie ze dne 27. 5. 2024; úředního záznamu PČR, ochranné služby ze dne 27. 5. 2024; úředního záznamu PČR, odboru služby dopravní policie o podání vysvětlení ze dne 26. 5. 2024; z evidenční karty řidiče – J. V. a z již shora zmíněných kamerových záznamů ochranné služby a kamerových záznamů dopravní policie.

30. Z uvedených úředních záznamů vyplývá, že dne 26. 5. 2024 převážel ochranný tým předsedu vlády a jeho manželku po dálnici D1 z Brna do Prahy. Během této jízdy se za policejní kolonu přepravující chráněnou osobu napojilo vozidlo Porsche 911, které ji nejméně v době od 19:15 hod. do 19:30 hod. v úseku od 90. do 42. km pronásledovalo (a to i později utvořenou „záchranářskou uličkou“), přičemž neuposlechlo světelné pokyny policie ke snížení rychlosti a dodržování bezpečné vzdálenosti. V průběhu této jízdy (v čase 19:18 hod.) vozidlo Porsche 911 opakovaně předjelo ostatní účastníky silničního provozu (vozidla ochranné služby a nákladní automobil) zprava. Bylo zastaveno na 42. km dálnice v koloně stojících vozidel.

31. V úředním záznamu ochranné služby je podrobně popsán průběh postupu policejní hlídky ochranné služby. Mj. z něj vyplývá i to, že řidič po zastavení vozidla zpočátku odmítal z vozidla vystoupit s tím, že se policistů bojí. Následně však vůz odemkl a vystoupil, policisté jej pak za použití hmatu a chvatu zajistili proti možnému útěku a později mu nasadili pouta. Řidič byl takto zajištěn v 19:30 hod. a v 19:36 hod. předán hlídce dopravní policie, která jej následně eskortovala na dopravní oddělení, odkud byl propuštěn ve 22:49 hod. Oba uvedené policejní orgány řidiče na místě ztotožnily na základě předloženého občanského průkazu jako žalobce. Ten byl lustrací ztotožněn i jako vlastník a provozovatel vozidla Porsche 911 GT, reg. zn. X.

32. Z úředního záznamu o podání vysvětlení vyplývá, že osoba podezřelá ze spáchání daného přestupku, označená jako J. V. , uvedla, že dne 26. 5. 2024 jela z Brna do Prahy, přičemž krátce po 19. hodině uhnula na dálnici doprava, aby nechala projet dvě vozidla se zapnutým výstražným světelným zařízením. Není si vědoma, že zahájila jakýkoli předjížděcí manévr či že by narušila kolonu vozidel s výstražnými světly. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 7 64 A 2/2026 33. Součástí spisového materiálu je rovněž doplněné odvolání žalobce směřující proti prvostupňovému rozhodnutí, jímž namítá, že vozidlo Porsche 911 GT, reg. zn. X neřídil a nic takového v řízení prokázáno nebylo. V uvedeném vozidle seděl jako spolujezdec, řídil R. N., jehož výslech žalobce navrhl. Ani ten se však přestupku dle tvrzení žalobce nedopustil. V odvolání žalobce dále konstatoval, že žádné vysvětlení v předmětné věci nikdy nepodal.

34. Stěžejní otázkou v posuzované věci tedy je, zda tvrzení žalobce (obviněného z přestupku), že se přestupku nedopustil (v době spáchání přestupku vozidlo neřídil), uvedené poprvé v odvolacím řízení, zakládá důvodnou pochybnost o osobě pachatele přestupku, pro niž bylo třeba v přestupkovém řízení přistoupit k dalšímu dokazování.

35. Z judikatury NSS totiž vyplývá, že k tomu, aby obviněný nemohl být za přestupek postižen postačí, aby o otázce, kdo se deliktního jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005-55).

36. Onou „rozumnou pochybností“ a účelovým jednáním osoby obviněné z přestupku se NSS dále zabýval např. v usnesení ze dne 18. 12. 2023, č. j. 4 As 72/2022-38, kde uvedl: „Za situace, kdy stěžovatel v řízení před správním orgánem prvního stupně aktivně podal odpor a prostřednictvím svého zmocněnce se dále seznamoval s obsahem správního spisu, měl uvedená tvrzení učinit již v tomto řízení. Pokud tomu tak nebylo, nezakládá jeho obecné a ničím neprokázané tvrzení, kterým se snažil zpochybnit, že byl pachatelem (…), ve srovnání s důkazy obsaženými ve správním spise rozumné pochybnosti o totožnosti stěžovatele jako pachatele přestupku…“ 37. K názoru, že uvedení ničím nepodloženého tvrzení až v odvolacím řízení nasvědčuje jeho účelovosti, se NSS přiklonil také v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 As 220/2015-47. Skutkově téměř totožnou věc, kdy obviněný vznesl námitku, že vozidlo při změření rychlosti neřídil, až v odvolacím řízení, NSS posuzoval v rozsudku ze dne 25. 11. 2025, č. j. 1 As 156/2025-38. V něm NSS přisvědčil žalovanému správnímu orgánu a dovodil, že hodnocení krajského soudu bylo příliš paušální a zjednodušující, neboť krajský soud se vůbec nezabýval obsahem žalobcových tvrzení ve smyslu jejich věrohodnosti a schopnosti důvodně zpochybnit skutkový stav vyplývající z listin pořízených policií, přičemž zdůraznil, že: „…nepostačí, pokud přestupce zpochybní skutečnosti plynoucí z listin shromážděných policií jakýmikoliv (byť dostatečně konkrétními) tvrzeními, nýbrž se musí jednat o myslitelnou verzi událostí, která vnese do zjištěného skutkového stavu důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku.“ 38. V nedávném rozsudku ze dne 3. 3. 2026, č. j. 10 As 219/2025-32, NSS ve skutkově obdobné věci shrnul, že: „Nelze tedy souhlasit s tím, že jakékoli tvrzení obviněného z přestupku, vznesené bez rozumných důvodů až v odvolacím řízení, jež zpochybňuje skutkový stav vyplývající z listinných podkladů ve spise, založí důvodnou pochybnost znemožňující rozhodnout o vině obviněného, resp. nutnost dalšího dokazování. K věci je třeba vždy přistupovat individuálně, je nutné zvažovat celkovou procesní strategii obviněného, věrohodnost jeho tvrzení, důkazy, které pro svá tvrzení navrhuje, apod.“ Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 8 64 A 2/2026 39. V nynější věci byl žalobce v průběhu přestupkového řízení aktivní, podal včasný odpor proti příkazu, jímž byl shledán z přestupku vinným a k výzvě správního orgánu pořídil kopii obsahu spisové dokumentace. Vlastní verzi skutkového průběhu přestupku však podal až v rámci doplnění odvolání dne 25. 10. 2025, v němž poprvé zmínil, že se přestupku nedopustil, neboť předmětné vozidlo neřídil. Poprvé uvedl, že byl pouze spolujezdcem řidiče R. N. Jakkoli je právem žalobce takovou procesní strategii zvolit, to, že byla uplatněna až v doplnění odvolání snižuje dle krajského soudu věrohodnost jeho tvrzení. Stejně jako to, že z kamerového záznamu ze zadní kamery vozu ochranné služby je zřejmé, že ve vozidle spolujezdec nebyl (viz záznam v čase 19:18:10 hod. a 19:18:11 hod.) a o žádné osobě spolujezdce nehovoří ani zasahující policisté, jak plyne z úředních záznamů.

40. Bez významu v této souvislosti pak není ani to, že osoba řidiče byla na místě ztotožněna jako žalobce, který je současně veden jako vlastník a provozovatel vozidla. Žalobce přitom takto ztotožnily hned dva policejní útvary – ochranná služba bezprostředně po zastavení vozidla a dopravní policie následně po eskortu žalobce na služební oddělení. Zde žalobce uvedl veškeré své kontaktní údaje včetně e-mailové adresy, čísla datové schránky a údaje o zaměstnání. V průběhu správního řízení ani v řízení před soudem přitom žalobce neosvětlil, kdo za něj vysvětlení podal a jak je možné, že měl tyto konkrétní žalobcovy údaje k dispozici. Z ničeho neplyne ani to, že by uvedenými zcela konkrétními údaji o osobě žalobce disponovali policisté ochranné služby a dopravní policisté a že by měli zájem na tom, aby jako pachatel přestupku byl označen právě žalobce.

41. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalobcem v odvolání poprvé nastíněný skutkový děj se jeví jako nepravděpodobný. Krajský soud tak má z obsahu spisové dokumentace za prokázané i to, že přestupcem byl žalobce.

42. Skutečnost, že žalobce byl zastaven až na 42. km dálnice, ačkoli přestupkové jednání bylo zachyceno již na 90. km, sama o sobě nezpochybňuje skutkové závěry správních orgánů. Ze spisových podkladů plyne, že vozidla ochranné služby v rozhodné době plnila svůj primární úkol spočívající v ochraně převážené chráněné osoby, a nebylo proto účelné ani bezpečné, aby se od hlavního vozidla oddělila bezprostředně po zaznamenání protiprávního jednání žalobce. K zastavení žalobce přistoupila ochranná služba až v okamžiku, kdy to provozní situace bezpečně umožnila, tedy v důsledku vzniku kolony stojících vozidel a poté, co žalobce pokračoval v jízdě za kolonou i v tzv. záchranářské uličce. Časový a místní odstup mezi zachycením přestupku a vlastním zákrokem tak má racionální vysvětlení vyplývající z okolností služebního zákroku a nijak nesnižuje věrohodnost zjištěného skutkového stavu. Nepřípustné použití úředních záznamů 43. Soud současně nepřehlédl, že žaloba v souvislosti s popsanou žalobní strategií zpochybnila použitelnost úředních záznamů ve správním řízení, ani tato argumentace však nebyla způsobilá náhled soudu zvrátit.

44. Judikatura NSS týkající se použitelnosti úředního záznamu v přestupkovém řízení se postupem času vyvíjela od striktního závěru, že úřední záznam ani oznámení o přestupku nelze v přestupkovém řízení použít jako důkaz, jak bylo judikováno zejména v Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 9 64 A 2/2026 rozsudcích NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, č. 2208/2011 Sb. NSS a ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, k mírnějšímu pojetí, podle něhož tyto listiny použitelné jsou, avšak pouze podpůrně. Soudy následně dovodily, že úřední záznam může být podkladem rozhodnutí tehdy, pokud jsou k dispozici i další důkazy, které činí skutkový stav jednoznačným a nejsou účastníkem zpochybněny. Tento závěr byl formulován například v rozsudcích NSS ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013-61, ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013-37 nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014-48. Tento přístup potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14, v němž zdůraznil, že běžné dokumenty ve spise (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče), zpravidla postačují u přestupků, kde existuje objektivní technický záznam, a další dokazování je nutné jen tehdy, pokud námitky obviněného vyvolávají důvodné pochybnosti.

45. Současná judikatura tak vykládá dřívější kategorické závěry o nepřípustnosti úředního záznamu tak, že na jeho základě nelze uložit sankci jako na jediném důkazu. Pokud neexistuje jiný důkaz než tvrzení policistů a obviněný jejich verzi popírá, musí být policisté vždy vyslechnuti jako svědci (rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27 či ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014-30).

46. Nemožnost rozhodnout o vině obviněného na základě úředního záznamu se tak omezuje toliko na případy, kdy by o spáchání přestupku svědčil výhradně úřední záznam, to však není situace v posuzované věci.

47. Základ skutkových zjištění zde netvoří samotné úřední záznamy, nýbrž především kamerové záznamy pořízené ochrannou službou policie, z nichž soud dovodil jak samotné přestupkové jednání, tak identitu konkrétního vozidla, jímž byl přestupek spáchán. Úřední záznamy v posuzované věci nepředstavují jediný ani rozhodující důkaz, ale pouze doplňují a zasazují do časové a věcné souvislosti skutečnosti zachycené na obrazovém materiálu, zejména průběh přestupkového jednání a následného policejního zákroku.

48. Právě v tomto směru je soud považuje za významné. Z úředních záznamů totiž plyne bezprostřední návaznost mezi jízdou vozidla zachycenou na kamerových záznamech, jeho následným zastavením a služebními úkony policie vůči žalobci jako osobě ztotožněné na místě. Tyto záznamy tedy neslouží k samostatnému prokázání obsahu podaného vysvětlení ani k nahrazení svědecké výpovědi, nýbrž k dokreslení souvislého sledu událostí, který ve spojení s kamerovými záznamy a dalšími podklady ve spise nevzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, že osobou, s níž policie po zastavení vozidla jednala jako s řidičem, byl právě žalobce.

49. Jinak řečeno, závěr o totožnosti pachatele není postaven na tom, co měl žalobce v rámci podání vysvětlení uvést, nýbrž na souhrnu objektivních okolností zjištěných ze spisu jako celku – na souvislém kamerovém sledování vozidla bez zjevné možnosti výměny řidiče, na ztotožnění žalobce bezprostředně po zastavení vozidla, na absenci jakékoli opory pro tvrzenou přítomnost jiné osoby ve vozidle a konečně i na nevěrohodnosti žalobcem dodatečně uplatněné verze skutkového děje. Za tohoto stavu věci nelze Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 10 64 A 2/2026 přisvědčit žalobci, že by správní orgány založily svá rozhodnutí na procesně nepoužitelných úředních záznamech.

50. Krajský soud proto uzavírá, že v posuzované věci byly úřední záznamy použity pouze v přípustném podpůrném významu, tj. ve spojení s dalšími důkazy, zejména s kamerovými záznamy, které představují stěžejní podklad pro skutkové závěry. Námitka žalobce, podle které byla jeho vina ve správním řízení prokázána mj. zcela nepoužitelným úředním záznamem o podání vysvětlení, proto není důvodná.

51. Za těchto okolností soud setrvává na závěru, že žalobcovo tvrzení, podle něhož v rozhodnou dobu vozidlo neřídil, je nevěrohodné a účelové a není způsobilé založit rozumnou pochybnost o skutkovém stavu, který byl ve správním řízení zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností. Neprovedení navrženého důkazu svědeckou výpovědí 52. Žalobce dále namítal, že správní orgány řádně neodůvodnily, proč neprovedly jím navržený důkaz svědeckou výpovědí R. N., jehož označil za skutečného řidiče vozidla. Ani tuto námitku krajský soud neshledal důvodnou.

53. Krajský soud předně uvádí, že správní orgán není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení. Pokud však navržený důkaz neprovede, musí z odůvodnění rozhodnutí seznatelně plynout, proč tak učinil. NSS opakovaně judikoval, že neprovedení navrženého důkazu je přípustné zejména tehdy, nemá-li navržený důkaz relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li způsobilý tvrzenou skutečnost potvrdit či vyvrátit, anebo je-li nadbytečný, protože tvrzená skutečnost již byla v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 As 114/2014-34 a ze dne 22. 1. 2021, č. j. 5 Afs 310/2019-49). Současně platí, že správní orgán nesmí odmítnout provedení svědecké výpovědi jen na základě předběžného úsudku o nevěrohodnosti navrženého svědka či odhadu, jak by tento svědek vypovídal (srov. rozsudky NSS ze dne 23. 8. 2018, č. j. 3 As 203/2017-29 a ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 As 285/2018-30).

54. V nyní projednávané věci však správní orgány návrh na výslech označeného svědka neodmítly pouze z důvodu apriorního předpokladu, že navržený svědek nebude vypovídat pravdivě, nýbrž proto, že tvrzení žalobce, k jehož prokázání měl tento důkaz sloužit, vyhodnotily s ohledem na ostatní podklady ve spise jako již vyvrácené. Z odvolacího rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný považoval navržený výslech za nadbytečný proto, že žalobce ani v odvolání účinně nezpochybnil skutkový stav vyplývající z kamerových záznamů a navazujících policejních úkonů, podle nichž bylo vozidlo po celou rozhodnou dobu souvisle sledováno, po zastavení s ním policie jednala se žalobcem jako s osobou sedící na místě řidiče, žalobce byl na místě i následně ztotožněn a jeho verze o jiné osobě řidiče byla uplatněna až dodatečně v odvolacím řízení.

55. Takové odůvodnění krajský soud považuje v posuzované věci za dostačující. Žalovaný jasně vyložil, že navržený výslech nepovažuje za potřebný nikoli proto, že by předjímal obsah svědecké výpovědi, ale proto, že žalobcova skutková verze byla již na základě ostatních důkazů bez důvodných pochybností vyvrácena. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 11 64 A 2/2026 56. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Návrh na výslech R. N. směřoval k prokázání tvrzení, že žalobce v rozhodné době vozidlo neřídil a byl pouze spolujezdcem. Právě tato verze však byla již dříve vyvrácena souhrnem ostatních důkazů, zejména kamerovými záznamy, z nichž nevyplývá přítomnost další osoby ve vozidle, a dále bezprostředně navazujícími úředními záznamy o služebním zákroku a ztotožnění žalobce. Za této situace nebylo povinností správních orgánů provádět další důkaz jen proto, že žalobce dodatečně označil konkrétní osobu, která měla být podle jeho tvrzení řidičem. Takový důkaz byl v posuzované věci nadbytečný.

57. Námitka žalobce, že neprovedení navržené svědecké výpovědi nebylo řádně odůvodněno, proto není důvodná. Nesprávnost údajů v evidenční kartě řidiče 58. Závěrečnou žalobní námitkou žalobce zpochybňuje hodnocení výpisu z evidenční karty řidiče jako přitěžující okolnosti z hlediska výše uloženého trestu. S odkazem na odvolací argumentaci uvádí, že ke dni 17. 10. 2024 neměl 13 záznamů o přestupku a neměl stav hodnocení 3 body. Toto své tvrzení dokládá listinou označenou jako Výpis z bodového hodnocení řidiče, který byl vyhotoven dne 21. 4. 2025. Tuto listinu krajský soud zaslal žalovanému na vědomí spolu s žalobou, ten se k ní však nevyjádřil.

59. Ani na tuto námitku soud nevešel. Správní orgán prvního stupně vycházel co do přestupkové minulosti žalobce z výpisu z evidenční karty řidiče opatřeného z úřední evidence ke dni 17. 10. 2024. Vycházel tedy z podkladu, který měly v době rozhodování k dispozici a který měl povahu věrohodného úředního podkladu. Naproti tomu žalobce předložil až k žalobě neověřenou listinu ze dne 21. 4. 2025, z níž má k tomuto datu vyplývat odlišný počet či struktura záznamů. Správním orgánům tedy nelze vytýkat, že se s touto konkrétní odlišností nevypořádaly, neboť ji žalobce v průběhu správního řízení nijak konkrétně neuplatnil a příslušnou listinu předložil teprve v soudním řízení. Samotná skutečnost, že v pozdějším neověřeném výpisu jeden ze záznamů obsažených v úředním výpisu z evidence chybí, bez dalšího neprokazuje nesprávnost podkladu, z něhož správní orgán vycházel.

60. Rozdíl mezi žalobcem předloženým výpisem z bodového hodnocení a evidenční kartou řidiče navíc sám o sobě neznamená, že by šlo o listiny se shodným rozsahem údajů. Již z jejich povahy plyne, že nejde nutně o totožné výstupy, neboť výpis z bodového hodnocení zachycuje záznamy bodového hodnocení řidiče, zatímco evidenční karta řidiče může obsahovat širší přehled údajů vedených v registru řidičů. Není proto vyloučeno, že nižší počet záznamů v žalobcem předloženém výpisu souvisí s odlišným rozsahem tohoto typu výstupu (eventuálně s obsahem žádosti), nikoli s nesprávností evidenční karty opatřené správním orgánem.

61. Současně platí, že evidenční karta řidiče je způsobilým podkladem pro úvahy o osobě pachatele a jeho vztahu k dodržování pravidel silničního provozu. NSS v rozsudku ze dne 19. 1. 2023, č. j. 2 As 71/2022-34, uvedl, že k přestupkům starším než tři roky nelze přihlížet jako k přitěžující okolnosti, nelze je však zcela ignorovat při posuzování osobnosti pachatele a možnosti jeho nápravy. Obdobně v rozsudku ze dne 11. 4. 2023, č. j. 3 As 411/2020-57, NSS připustil, že i dřívější přestupky mohou vypovídat o sklonu pachatele opakovaně porušovat pravidla silničního provozu. Správní orgán tedy mohl Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L. 12 64 A 2/2026 zohlednit, že žalobce byl v minulosti opakovaně postihován za dopravní přestupky, nebylo však zcela přesné, pokud bez dalšího označil všech 13 historických záznamů za přitěžující okolnost.

62. Tato nepřesnost však sama o sobě nečiní napadené rozhodnutí nezákonným. I kdyby jeden ze 13 záznamů nebyl doložen stejně jako ostatní, případně i kdyby ke starším přestupkům nebylo možno přihlížet jako k přitěžující okolnosti v užším smyslu, nic to nemění na tom, že z nesporné části evidenční karty plyne opakované porušování pravidel silničního provozu. Uložená sankce by proto zjevně obstála i bez přihlédnutí ke spornému jednomu záznamu nebo bez formálního označení všech starších přestupků za přitěžující okolnost.

V. Závěr a náklady řízení

63. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 31. března 2026 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. V. L.