64 A 6/2026

Rubrum

č. j. 64 A 6/2026- 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: T. T. H. N. zastoupena advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobkyně podané dne 27. 11. 2023 pod sp. zn. OAM-83577/ZM-2023, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen rozhodnout o žádosti žalobkyně podané dne 27. 11. 2023 pod sp. zn. OAM-83577/ZM-2023, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 210 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. Za správnost vyhotovení: Bc.

V. L. 2 64 A 6/2026

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobkyně se včasně podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného. Uvádí, že dne 27. 11. 2023 podala žádost o vydání zaměstnanecké karty. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025 o zamítnutí této žádosti bylo zrušeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 11. 12. 2025 a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 12. 2025. Vzhledem k tomu, že lhůta pro vydání rozhodnutí žalovanému marně uplynula dne 16. 2. 2026, podala žalobkyně žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. Komise žádosti vyhověla a opatřením ze dne 27. 3. 2026, č. j. MV-41339-3/SO-2026 přikázala žalovanému, aby ve věci vydal rozhodnutí do 60 dní od doručení podkladů ke studiu účastníka řízení.

2. Žalobkyně má za to, že opatření proti nečinnosti je neurčité a staví ji do právní nejistoty ohledně data vydání rozhodnutí, když lhůtu pro toto vydání činí závislou na jednání jiného subjektu. Dle jejího názoru není zřejmé, co je myšleno doručením podkladů ke studiu ani to, kdo má takový úkon učinit. Počátek plynutí takové lhůty je navíc závislý na jednání nečinného správního orgánu (konkrétně na žádosti žalovaného o součinnost). Žalobkyni je tak upíráno právo na soudní ochranu – není zřejmé, k jakému datu může žádat soud o zjednání nápravy, jelikož lhůta není stanovena od vydání opatření proti nečinnosti a její uplynutí tak není zřejmé.

3. Dle žalobkyně se rovněž jedná o lhůtu nepřiměřeně dlouhou s ohledem na to, že zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí činí 60 dnů a v době vydání opatření proti nečinnosti bylo řízení vedeno několik let. K otázce přiměřenosti lhůty stanovené opatřením proti nečinnosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2025, č. j. 65 A 39/2025-18. Z něj dovozuje, že lhůta přijatá opatřením může být shodná se zákonnou pouze ve výjimečných případech, takovým ovšem nynější věc není.

4. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že opatření Komise nemůže vést k nápravě závadného stavu, a proto navrhuje, aby soud žalovanému uložil vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku.

II. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, neboť nečinný nebyl, když prováděl nezbytné úkony za účelem vydání rozhodnutí. Uvedl, že jeho posledním úkonem bylo předvolání žalobkyně k výslechu dne 21. 4. 2026, k němu se žalobkyně měla dostavit dne 13. 5. 2026. Dále dne 21. 4. 2026 zaslal žádost o prověření informací Vysoké škole Ambis, a. s., jejíž odpovědí dosud nedisponuje.

6. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že skutečnost, že žalovaný činil ve věci úkony po uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí není relevantní. Je pouze na něm, aby osvětlil, proč nečinil úkony směřující k vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. K tomu upozornila na skutečnost, že lhůta pro vydání rozhodnutí žalovanému uplynula dne 16. 2. 2026, žalobkyniny studijní podklady si však vyžádal až dne 21. 4. 2026. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou již zmínila v žalobě a znovu zopakovala, že v nynější věci nejde o výjimečný případ, který by odůvodňoval stanovení náhradní lhůty pro vydání rozhodnutí ve shodné lhůtě jako stanoví zákon. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 3 64 A 6/2026 III. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud věc přezkoumal v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“).

8. O věci soud rozhodl bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky § 51 odst. 1 s. ř. s. - žalobkyně ani žalovaný na ústním projednání věci netrvali.

9. Žaloba je důvodná.

10. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

11. Krajský soud před meritorním posouzením věci zkoumal, zda žalobkyně bezvýsledně vyčerpala příslušné procesní prostředky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, a zda je tedy žaloba přípustná. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je. Jelikož je tato otázka provázána s věcným posouzením žaloby, bude se jí krajský soud podrobněji zabývat níže.

12. Předmětem sporu v projednávané věci je otázka nečinnosti žalovaného, a to v návaznosti na opatření Komise, které žalovanému poskytlo šedesátidenní lhůtu plynoucí od okamžiku, jež nebyl specifikován konkrétním datem.

13. Situací, kdy nadřízený správní orgán přijme k návrhu účastníka opatření proti nečinnosti správního orgánu a přikáže mu vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, se v obecné rovině zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3523/20, č. 144/2021 USn. Uvedl, že v takovém případě „bezvýslednost vyčerpání pak nastane až prvním dnem po konci opatření proti nečinnosti určené a marně proběhlé lhůty, jde-li o lhůtu přiměřenou.“ 14. Nejvyšší správní soud navázal na tento nález vlastní judikaturou, v níž dovodil, že krajský soud je v řízení o nečinnostní žalobě povinen vyčkat, až lhůta stanovená v opatření proti nečinnosti uplyne (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 2 Azs 248/2021-34).

15. To však platí pouze v případě, že jde o lhůtu přiměřenou. V rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022-54, Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval následující: „Má-li být soudní ochrana proti nečinnosti správního orgánu efektivní, je nezbytné, aby soud hodnotil i přiměřenost stanovené lhůty, a to právě za účelem posouzení, zda byla splněna podmínka bezvýslednosti vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti. Nepřiměřeně dlouhá lhůta by totiž odsouvala poskytnutí soudní ochrany, resp. naplnění podmínky řízení o bezvýslednosti předchozích prostředků. Samotné posouzení lhůty jako nepřiměřené tak totiž může vést i ke splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany. S ohledem na výše uvedené to znamená, že správní soud se musí nejprve vypořádat s námitkou nepřiměřené lhůty a teprve pokud ji shledá jako přiměřenou, vyčká jejího uplynutí. Bylo by absurdní, aby v případě nepřiměřené lhůty vystavil soud žalobce povinnosti vyčkávat na její uběhnutí a podat novou žalobu (…). Stejně absurdní by však bylo, pokud by soud v řízení o žalobě sám vyčkával na konec této lhůty a splnění podmínky bezvýslednosti, byla-li by tato lhůta nepřiměřeně dlouhá.“ Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 4 64 A 6/2026 16. Nepřiměřenost stanovené lhůty pak byla judikaturou správních soudů konstatována nejen ve vztahu k její délce, nýbrž i k okamžiku, od něhož měla plynout. Zmínit lze v této souvislosti např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 51 A 5/2025-32, v němž soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti lhůty mj. z důvodu, že její počátek byl navázán nikoli na pevné datum, nýbrž na okolnost, jejíž uskutečnění bylo plně v dispozici žalovaného.

17. Podle § 169t odst. 6 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců („zákon o pobytu cizinců“) platí, že o žádosti ministerstvo rozhodne ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty; ve lhůtě 90 dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve zvlášť složitých případech, nebo pokud ministerstvo požádalo o vydání závazného stanoviska Úřad práce České republiky.

18. V nyní posuzované věci žalovanému lhůta pro vydání rozhodnutí marně uplynula dne 16. 2. 2026 (tj. po šedesáti dnech od právní moci zrušovacího rozhodnutí nadřízeného správního orgánu – k počátku plynutí této lhůty srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 Azs 151/2017-23). Komise následně opatřením stanovila lhůtu dalších 60 dnů pro vydání rozhodnutí ve věci s tím, že tato lhůta měla začít plynout od okamžiku poskytnutí podkladů o studiu žalobkyně od blíže nespecifikovaného subjektu.

19. Tuto lhůtu považuje soud v nynější věci za nepřiměřenou, a to z následujících důvodů: Za prvé, stanovená lhůta (60 dnů) je sama o sobě stejně dlouhá jako standardní zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle shora citovaného § 169t odst. 6 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud přitom ve výše citovaném rozsudku č. j. 1 Azs 171/2022-54 uvedl, že „lze akceptovat, že nadřízený správní orgán uložil v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí, jen ve výjimečných případech. Pravidlem by naopak měla být lhůta podstatně kratší.“. Soud nicméně v posuzovaném případě neshledal výjimečné okolnosti, které by stanovení takové lhůty ospravedlňovaly. Stejný závěr přitom platí i pro lhůtu 90 dnů, se kterou zmiňované ustanovení počítá v případech zvlášť složitých. Dle krajského soudu věc nevykazuje znaky mimořádné právní či skutkové složitosti. Žalovaný ostatně žádné takové okolnosti ani netvrdil a Komise v opatření proti nečinnosti v této souvislosti rovněž neuvedla ničeho. Nadto nelze přehlédnout, že řízení je vedeno již od konce roku 2023, žalovaný proto disponoval dostatkem času, aby veškeré nezbytné podklady obstaral a řádně je v kontextu celé věci posoudil. Za druhé soud považuje za vysoce problematické a právně nejisté to, že lhůta nebyla stanovena jako pevná. Její počátek byl totiž navázán na okolnost, jejíž uskutečnění je plně v dispozici žalovaného, neboť je ponecháno zcela na jeho uvážení, kdy subjekt disponující podklady o studiu žalobkyně vyzve, případně jakou mu pro tento úkon stanoví lhůtu.

20. Vzhledem k těmto okolnostem považuje soud ve shodě s žalobkyní lhůtu stanovenou v opatření proti nečinnosti za nepřiměřenou.

21. Jelikož se žalobkyni nedostalo opatřením proti nečinnosti účinné ochrany, byla v daném případě splněna podmínka bezvýslednosti vyčerpání prostředku opatření proti nečinnosti, přestože v době podání žaloby k soudu ještě neuplynula lhůta stanovená v opatření proti nečinnosti k vydání rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů má soud za to, že žalobkyně bezvýsledně vyčerpala prostředky ochrany dle § 79 odst. 1 s. ř. s. již ke dni podání žaloby Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 5 64 A 6/2026 (10. 4. 2026). Za popsané situace nebyla žalobkyně povinna vyčkávat s jejím podáním na to, zda žalovaný svoji nečinnost odstraní, či nikoliv.

22. Žaloba je současně i důvodná. Vzhledem k tomu, že Komise v posuzované věci dospěla k závěru, že žalovaný je nečinný a vyhověla návrhu žalobkyně na uplatnění opatření proti nečinnosti, je presumována nečinnost žalovaného a správní soud již není oprávněn tento závěr přehodnocovat – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012-41, č. 2785/2013 Sb. NSS). Ze správního spisu i stanovisek účastníků řízení pak je zřejmé, že žalovaný doposud o žádosti žalobkyně nerozhodl.

23. Soud přitom nehledal důvody, které by takový postup ospravedlňovaly. Skutečnost, že žalovaný ve věci činí úkony jej nezbavuje povinnosti meritorně rozhodnout v zákonných lhůtách. Žalovanému je naopak třeba přičíst k tíži, že od právní moci zrušujícího rozhodnutí Komise dne 18. 12. 2025 učinil první navazující úkon až dne 10. 3. 2026. Zrušujícím rozhodnutím mu bylo uloženo žalobkyni vyslechnout a ověřit do jaké míry naplňovala předchozí účel pobytu udělený z důvodu studia a do jaké míry jej bude schopna naplňovat i nadále za situace, kdy vedle toho vykonává práci na plný úvazek. Výslech žalobkyně proběhl až dne 13. 5. 2026, byť byl jednou odložen z důvodů na straně právní zástupkyně žalobkyně. Výzvy dotčeným vysokým školám však žalovaný zasílá opakovaně, neboť není schopen definovat požadovaný rozsah informací týkající se předchozích akademických let. Z obsahu těchto výzev je navíc zřejmé, že neobsahují lhůtu pro předložení požadovaných informací. Posledním úkonem žalovaného je pak další výzva žalobkyni, nechť ve lhůtě 14 dnů odstraní vady žádosti ze dne 27. 11. 2023, neboť původní informace již v důsledku délky správního řízení nejsou platné. Tyto skutečnosti však nelze přičítat k tíži žalobkyni a jejich důvodem jsou pouze průtahy na straně žalovaného.

24. Obrana žalovaného spočívající v tvrzení, že nečinný není a že v řízení provádí nezbytné úkony za účelem vyřízení žádosti, tak s ohledem na výše uvedené nemůže obstát. Nadto není podstatné, zda žalovaný učinil některé dílčí úkony, nýbrž to, zda vydal rozhodnutí o žádosti v zákonem stanovené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 Azs 202/2017-52, odst. 15). To se však nestalo. Žalovaný přitom ani netvrdil, že by se na překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí jakkoliv podílela žalobkyně, přičemž tomu nenasvědčuje ani obsah správního spisu.

IV. Závěr a náklady řízení

25. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavírá, že žalovaný je v řízení o žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty z uvedených důvodů nečinný, a proto mu podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil povinnost vydat o této žádosti rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Délku této lhůty soud považuje s ohledem na dosavadní délku řízení za přiměřenou.

26. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokátky a zaplaceným soudním poplatkem. Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 6 64 A 6/2026 27. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika k vyjádření žalovaného – 4 620 Kč za úkon) celkem v částce 13 860 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce celkem 1 350 Kč (3 x 450 Kč; § 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 15 210 Kč. K uvedené částce se připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 17 210 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 27. května 2026 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.