64 Ad 8/2026

Rubrum

č. j. 64 Ad 8/2026- 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: Ing. L. C. zastoupený advokátem Mgr. Vojtěchem Suchardou sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2026, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2026, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Za správnost vyhotovení: Bc.

V. L. 2 64 Ad 8/2026

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 269,40 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V této věci je spornou otázka, zda žalovaná stanovila žalobci starobní důchod v souladu se zákonem, a to zejména z hlediska započtení a právního hodnocení jeho českých, slovenských a dřívějších československých dob pojištění.

2. Česká správa sociálního zabezpečení jako správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 17. 12. 2025, č. j. X, přiznala žalobci starobní důchod od 1. 9. 2025 ve výši 28 476 Kč měsíčně a po valorizaci od 1. 1. 2026 ve výši 29 336 Kč. Tento výpočet výše starobního důchodu učinil správní orgán prvního stupně podle pravidel stanovených v čl. 52 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení („nařízení“) tak, že v souladu s uvedeným nařízením vycházel při výpočtu pouze z českých dob pojištění, jelikož plný důchod představuje nominálně částku vyšší než důchod dílčí.

3. Námitky proti tomuto rozhodnutí žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

4. Krajský soud v Českých Budějovicích („krajský soud“) obdržel dne 2. 4. 2026 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované.

5. Žalobce v první řadě namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci správními orgány, které do výpočtu starobního důchodu nezahrnuly dobu jeho zaměstnání (pojištění) ve Slovenské republice v období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994. Žalobce však v tomto období byl zaměstnán u společnosti PPA-ING, s. r. o., se sídlem Vajnorská 137, 830 00 Bratislava, což dokládá potvrzením vystaveným uvedeným zaměstnavatelem. Pochybením žalované tak nedošlo k započtení přibližně 275 dnů jako vyloučené doby, v důsledku čehož byl žalobce zkrácen na výši vyměřeného starobního důchodu.

6. Další námitka se týká protiústavnosti a diskriminačního hodnocení dob pojištění jím získaných před 31. 12. 1992 u českého zaměstnavatele. V této souvislosti žalobce poukazuje na nepřiměřenou tvrdost napadeného rozhodnutí, které podle jeho názoru vychází z mechanické aplikace kritéria sídla zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992. Uvádí, že ačkoli v letech 1985 až 1991 vykonával práci pro českého zaměstnavatele Energoprojekt Praha, byly veškeré jeho dřívější doby pojištění v důsledku následné organizační změny a formálního zařazení pod slovenský subjekt posouzeny jako doby podléhající slovenské jurisdikci.

7. Žalobce v tomto ohledu správním orgánům vytýká, že do českých dob pojištění nezahrnuly období jeho zaměstnání a studia získaná před datem 31. 12. 1992 v celkovém rozsahu 6 664 dní, a dovozuje, že takový postup je v rozporu s principem ochrany Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 3 64 Ad 8/2026 legitimního očekávání a zákazem diskriminace státních občanů České republiky, jak byly vyjádřeny v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12, sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. II. ÚS 405/02. Má za to, že tento postup vede k nerovnému a nepřiměřeně tvrdému výsledku, neboť součet českého a slovenského důchodu nedosahuje výše dávky, která by mu náležela při plném zohlednění těchto dob.

8. Nezákonnost žalobce spatřuje také v odmítnutí jeho žádosti o dorovnávací přídavek a neodstranění tvrdosti zákona. Žalovaná v napadeném rozhodnutí nesprávně odmítla posoudit žalobcem výslovně uplatněný nárok na dorovnávací přídavek podle § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění („zákon o důchodovém pojištění“), který vznesl v námitkách ze dne 21. 1. 2026 proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Žalovaná to odůvodnila nutností podání samostatné žádosti na předepsaném tiskopise. Podle žalobce jde o nepřípustně formalistický postup, neboť správní orgán měl tuto část podání posoudit podle jejího obsahu a případné vady odstranit postupem podle § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád („správní řád“), nikoli ji bez dalšího pominout.

9. Současně žalobce vytýká žalované, že se vůbec nevypořádala s jeho žádostí o odstranění tvrdosti zákona podle § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení („zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) pro případ nesplnění podmínky jednoho roku pojištění v letech 1993 až 1995, čímž podle něj zatížila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

10. S ohledem na uvedené vady žalobce navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalované

11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že prvoinstanční rozhodnutí shledala věcně správným a souladným s právními předpisy. Správní orgán prvního stupně nejprve provedl výpočet plného starobního důchodu, který následně v souladu s čl. 52 odst. 1 písm. a) a b) nařízení porovnal s vypočteným dílčím důchodem. Žalobci byl přiznán plný důchod, neboť je vyšší než důchod dílčí.

12. Jde-li o žalobcovu žádost o přiznání dorovnávacího přídavku, žalobce byl žalovanou v napadeném rozhodnutí poučen, že se touto žádostí nemůže v rámci řízení o námitkách zabývat, neboť v tomto řízení lze přezkoumávat pouze původní předmět řízení, tj. žádost o starobní důchod ze dne 6. 5. 2025. Přiznat dorovnávací přídavek v řízení o námitkách nelze. Trvá-li žalobce na posouzení nároku na dorovnávací přídavek, nechť se obrátí na příslušnou Okresní správu sociálního zabezpečení, případně podá žádost elektronickou cestou prostřednictvím ePortálu ČSSZ.

13. K námitce ohledně řízení o odstranění tvrdosti zákona žalovaná konstatovala, že se jedná o zcela jiné řízení než to, které je předmětem nynějšího soudního přezkumu.

14. Žalovaná soudu dále sdělila, že po obdržení žaloby znovu přezkoumala doby pojištění žalobce a období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994 doplnila do dob pojištění získaných žalobcem na Slovensku. Po aktualizaci výpočtu by výše starobního důchodu žalobce výpočtem podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení (plný důchod) činila nově 28 838 Kč Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 4 64 Ad 8/2026 měsíčně, resp. s valorizací od 1. 1. 2026 - 29 707 Kč měsíčně a podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení (dílčí důchod) 27 033 Kč měsíčně (2854 + 24 179), s valorizací od 1. 1. 2026 - 27 809 Kč. S ohledem na uvedené výpočty ponechává žalovaná rozhodnutí ve věci samé na úvaze soudu.

15. Závěrem žalovaná požádala o zohlednění konstantního stanoviska Nejvyššího správního soudu k přiznávání náhrady nákladů řízení. Pokud byl žalobce zastoupen advokátem již ve správním řízení, neměla by mu náležet náhrada nákladů řízení za úkon převzetí a příprava zastoupení. K tomu žalovaná odkázala na bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2017, č. j. 1 Azs 334/2016-29.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). Ve věci přitom rozhodl bez jednání v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a to na základě listinných důkazů, s nimiž měli účastníci řízení možnost se seznámit a vyjádřit se k nim.

17. Žaloba je důvodná. IV.A Nesprávně zjištěný skutkový stav 18. Krajský soud se předně zabýval námitkou, dle které správní orgány vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť do výpočtu starobního důchodu nezahrnuly dobu zaměstnání (pojištění) žalobce získanou ve Slovenské republice v období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994.

19. Žalobce spolu s žalobou předložil krajskému soudu potvrzení ze dne 12. 9. 1995, zn. 530/320/95/Chá, vystavené společností PPA-ING, s.r.o., sídlem Vajnorská 137, 830 00 Bratislava, podle něhož byl v období od 1. 4. 1994 do 31. 8. 1995 u dané společnosti zaměstnán. Do daného období tak spadá i žalobcem sporované období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994.

20. Krajský soud má z uvedeného potvrzení, jež osvědčuje údaje obsažené ve výpisu dob zaměstnání evidovaných pro účely důchodového pojištění vystaveného Sociální pojišťovnou dne 25. 4. 2023 (výpis je obsahem spisového materiálu), za prokázané, že uvedená doba pojištění získaná na Slovensku měla být do výpočtu žalobcova starobního důchodu zahrnuta.

21. Tento závěr ostatně akceptovala i žalovaná, když ve vyjádření k žalobě uvedla, že „znovu přezkoumala doby pojištění žalobce na Slovensku a doplnila do dob pojištění získaných žalobcem na Slovensku období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994 a provedla nové výpočty důchodu žalobce.“ Ze záznamu žalované ze dne 21. 4. 2026 obsaženém ve správním spisu se k tomu dále podává, že nezhodnocení uvedené doby v prvostupňovém rozhodnutí byl omyl – slovenský nositel pojištění změnovým formulářem doručeným žalované dne 25. 10. 2025 dohodnotil dobu pojištění v období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994. Nová výše plného důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení tak dle vyjádření k žalobě činí 28 838 Kč Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 5 64 Ad 8/2026 měsíčně, resp. 29 707 Kč po valorizaci od 1. 1. 2026. Rovněž výše dílčího důchodu se zvýšila, nicméně nadále zůstává nižší než důchod plný (viz bod 14 tohoto rozsudku).

22. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud konstatuje, že námitka žalobce ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu věci je důvodná. Skutkový stav, který správní orgán v projednávané věci vzal za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisového materiálu a jde tedy o vadu podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. IV.B Protiústavní a diskriminační hodnocení dob pojištění získaných před 31. 12. 1992 u českého zaměstnavatele 23. Soud se dále zabýval námitkou žalobce, že správní orgány při posouzení dob pojištění získaných před datem 31. 12. 1992 mechanicky a diskriminačně vycházely z kritéria sídla zaměstnavatele k tomuto datu, v důsledku čehož nezohlednily část jeho dřívějších dob pojištění v českém systému a dospěly k nepřiměřeně tvrdému výsledku. S touto námitkou se krajský soud neztotožnil.

24. Žalobce namítá, že na něj napadené rozhodnutí dopadá nepřiměřeně a tvrdě, neboť v letech 1985 až 1991 pracoval u českého zaměstnavatele, který následně přešel pod slovenskou společnost. Žalobce toto doložil jen částečně, když pro období od 1. 9. 1987 do 9. 7. 1991 předložil spolu s žalobou potvrzení o zaměstnání ze dne 12. 9. 1995, v němž společnost ENERGOPROJEKT Praha a.s., se sídlem Bubenská 1, 170 05 Praha 7, potvrzuje, že u ní byl zaměstnán jako projektant v oboru elektro. Žalobce rovněž doložil navazující potvrzení o zaměstnání ze dne 13. 9. 1995 pro období od 10. 7. 1991 do 31. 3. 1994 vystavené společností PPA CONTROL, a.s., se sídlem Pollianky č. 5, 840 02 Bratislava. Na to pak navazuje výše uvedené potvrzení vystavené společností PPA-ING, s.r.o., ze dne 12. 9. 1995. Z toho vyplývá, že žalobce byl kontinuálně zaměstnán, přičemž k datu 31. 12. 1992 byla jeho zaměstnavatelem společnost se sídlem na území Slovenské republiky.

25. Podle čl. 20 odst. 1 sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb., o Smlouvě mezi ČR a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení platí, že doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.

26. Z citovaného ujednání vyplývá, že jediným rozlišovacím kritériem pro zápočet doby pojištění osob do práva konkrétního státu po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky bude skutečnost umístění sídla zaměstnavatele dané osoby k poslednímu dni trvání federace. Pracoval-li tedy žalobce ke dni 31. 12. 1992 u zaměstnavatele, který měl sídlo na území Slovenské republiky, jsou všechny jeho doby pojištění v souladu s citovaným ujednáním započítány, jako by je získal ve Slovenské republice.

27. V souvislosti s žalobcovou námitkou diskriminace v důsledku tohoto určení odkazuje krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. 6 Ads 107/2024-33. V této věci byla stěžovatelce rovněž na základě čl. 20 odst. 1 citovaného sdělení ministerstva zahraničních věcí započtena doba více než 25 let pojištění získaných před rozpadem ČSFR jako doba získaná na území Slovenské republiky. Nejvyšší správní soud v odst. 20 odůvodnění uvedeného rozsudku konstatoval: „Ve vztahu k namítané Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 6 64 Ad 8/2026 diskriminaci stěžovatelka sice opakovaně poukazuje na svou specifickou situaci, neboť v důsledku rozpadu federace pobírá nižní dávku ve stáří, než kdyby pracovala soustavně v České republice, ačkoliv v průběhu svého života nemigrovala. Nicméně opak je pravdou. Její právní postavení je naprosto stejné jako v případě jiných starobních důchodců, jejichž nároky mají být uspokojeny právě dorovnávacím přídavkem. V situaci stěžovatelky nelze shledat žádnou odlišnost, protože úprava dorovnávacího přídavku právě na obdobné situace pamatuje, (…) Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění totiž respektuje základní účel judikatury Ústavního soudu k česko-slovenským důchodům, vyjádřený v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10, a nelze tak již v nynějším řízení úspěšně argumentovat čistě za využití dřívější judikatury Ústavního soudu bez zohlednění této právní úpravy.“ 28. Z uvedeného plyne, že v obdobném postavení jako žalobce se nachází širší okruh osob. Nerovnost v této oblasti byla nejprve řešena soudní judikaturou, na niž žalobce odkazuje (viz nálezy Ústavního soudu uvedené v odst. 7 tohoto rozsudku). Následně zákonodárce přijal zákon č. 274/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, čímž do zákona o důchodovém pojištění výslovně promítl způsob řešení dané situace.

29. Nejvyšší správní soud k tomu v již citovaném rozsudku č. j. 6 Ads 107/2024-33 uvedl: „Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu. Ustanovení § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění stanoví komplexně podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku, proto nelze požadovat dorovnání na základě dřívější judikatury Ústavního soudu bez zohlednění podmínek komplexní právní úpravy (…) Lze tak shrnout, že ustanovení § 106a zákona o důchodovém pojištění komplexně stanoví podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb. se proto nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze na základě odkazu na některé dřívější nálezy Ústavního soudu.“ 30. Tento závěr přitom Nejvyšší správní soud převzal již ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 Ads 175/2015-23, č. 3375/2016 Sb. NSS, který akcentoval následnou zákonnou úpravu. Naproti tomu žalobcem zmiňovaná judikatura Ústavního soudu vznikala před přijetím § 106a zákona o důchodovém pojištění.

31. V právní větě posledně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se výslovně uvádí: „Ustanovení § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, komplexně stanoví podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb. se nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze na základě odkazu na některé dřívější nálezy Ústavního soudu.“ 32. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka žalobce není důvodná, neboť žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když dobu pojištění získanou žalobcem před rozpadem ČSFR správně posoudila jako pojištění získané na Slovensku. Případný diskriminační dopad takového postupu byl odstraněn ustanovením § 106a zákona o důchodovém pojištění. Současně je třeba uvést, že žalobce žádost o dorovnávací přídavek Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 7 64 Ad 8/2026 podle § 106a zákona o důchodovém pojištění již uplatnil, a to v námitkách proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí (viz následující námitka). IV.C Nezákonné odmítnutí žádosti o dorovnávací přídavek 33. Žalobce dále namítá, že žalovaná nezákonně odmítla posoudit žalobcem uplatněný nárok na dorovnávací přídavek, který žalobce vtělil do námitek ze dne 21. 1. 2026.

34. Podle § 89 odst. 2 správního řádu platí, že odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

35. Totéž platí pro právě posuzované námitkové řízení, neboť podle § 88 odst. 8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se na řízení o námitkách vztahuje správní řád, a tedy i v něm zakotvená dvojinstančnost správního řízení.

36. Z citovaného ustanovení správního řádu vyplývá, že žalovaná jako odvolací správní orgán přezkoumává zákonnost prvostupňového správního rozhodnutí napadeného odvoláním. V odvolacím řízení proto nemůže rozhodovat o zcela nové věci, která nebyla předmětem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Její činnost je omezena na přezkum napadeného rozhodnutí, nikoli na posouzení nové věci – zde žádosti o dorovnávací přídavek, neboť tím by žalobci fakticky odňala možnost brojit rozhodnutí o této žádosti řádným opravným prostředkem (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS).

37. Žalovaná tak nebyla oprávněna žádost o přídavek posuzovat meritorně, otázkou je, zda měla zvolit jiný procesní postup. Krajský soud při posuzování této otázky vycházel především z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten se v rozsudku ze dne 3. 3. 2020, č. j. 10 Ads 325/2019-30, zabýval situací, kdy se žalobce jedním podáním odvolal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zároveň požádal o dodatečné uplatnění mzdových nároků, tedy podal novou žádost určenou k projednání správním orgánem první instance.

38. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl: „Skutečnost, že žalobce současně podal také odvolání, nezbavuje podání charakteru žádosti, kterou je třeba se zabývat v samostatném řízení. (…) Pokud podání neobsahovalo všechny povinné náležitosti žádosti, bylo povinností správních orgánů žalobce vyzvat k odstranění nedostatků žádosti dle § 45 odst. 2 správního řádu. V žádném případě však na základě této skutečnosti nelze bez dalšího uzavřít, že podání nemělo charakter žádosti.“ 39. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 2. 2023, č. j. 9 Ads 83/2022-91, v němž uvedl, že měla-li žalovaná za to, že se nemůže námitkou žalobce v daném řízení zabývat, „[m]ěla žalobcovu námitku ohledně této otázky buď vyhodnotit jako novou žádost (…) a vyloučit ji do samostatného řízení, nebo v případě, že by seznala, že Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 8 64 Ad 8/2026 žalobcova námitka nesplňuje z nějakého důvodu náležitosti takové žádosti, pak jej měla poučit o možnosti tuto žádost podat. Takovýmto postupem by poté žalobce neztratil možnost domáhat se soudní ochrany proti jejímu následnému rozhodnutí o této otázce.“ 40. V již výše citovaném rozsudku č. j. 6 Ads 107/2024-33, Nejvyšší správní soud k žádosti o dorovnávací přídavek podle § 106a zákona o důchodovém pojištění přímo uvedl, že „dorovnávací přídavek se přiznává na žádost a vede se o něm zvláštní řízení.“ 41. Žalovaná měla postupovat tak, jak předestřela zmiňovaná judikatura, tedy žádost o dorovnávací přídavek vyloučit k samostatnému projednání a postoupit ji příslušnému prvoinstančnímu orgánu k jejímu dalšímu posouzení. To však neučinila a v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce pouze odkázala, nechť se s žádostí obrátí na příslušnou OSSZ nebo ji podá elektronickou cestou prostřednictvím ePortálu ČSSZ.

42. Takový postup krajský soud s ohledem na citované závěry Nejvyššího správního soudu, zásadu ekonomie řízení a jednoznačně projevenou vůli žalobce žádat o dorovnávací přídavek nepovažuje za správný. Z obsahu žádosti ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by žádost bylo nutno jakkoli doplňovat, žalovaná proto měla věc vyloučit k samostatnému projednání před správním orgánem prvního stupně a nikoli žalobce instruovat, aby si podal žádost znovu.

43. Námitka žalobce týkající se nezákonnosti odmítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na dorovnávací přídavek je proto rovněž důvodná. IV.D Neodstranění tvrdosti zákona 44. Poslední námitkou žalobce je nevypořádání se s jeho žádostí o odstranění tvrdosti zákona podle § 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

45. Krajský soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistil, že se žalovaná o této námitce zmiňuje pouze na str. 2 v rámci výčtu žalobcem uplatněných námitek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ve vyjádření k žalobě žalovaná k této námitce pouze uvedla, že se jedná o „úplně jiné řízení než to, které je předmětem tohoto soudního přezkumu“.

46. Krajský soud s žalovanou souhlasí, že se jedná o jiné řízení, nicméně tuto skutečnost měla žalovaná reflektovat již v napadeném rozhodnutí. Postup zvolený žalovanou, a sice úplná rezignace na vypořádání uvedené námitky, zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

47. Nejvyšší správní soud v právní větě k rozsudku ze dne 7. 9. 2011, č. j. 6 Ads 99/2011-43, uvedl: „S účinností od 1. 1. 2010 je řízení o důchodových nárocích účastníků dvoustupňovým správním řízením, a proto jsou na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení kladeny stejné požadavky na jasnost, srozumitelnost a úplnost odůvodnění správního rozhodnutí jako v ostatních věcech. V případě, že se Česká správa sociálního zabezpečení v rozhodnutí o námitkách (§ 88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) nevypořádá se všemi námitkami účastníka řízení, zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 9 64 Ad 8/2026 48. V odůvodnění tohoto rozsudku pak Nejvyšší správní soud dále uvedl, že: „ve své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že je povinností odvolacího správního orgánu přezkoumat napadené rozhodnutí v kontextu všech odvolacích důvodů a vypořádat se s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 116/2009-70). Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o odvolání se všemi odvolacími námitkami, zatíží tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Tuto vadu nelze zhojit vyvrácením odvolacích námitek ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, a ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71).“ 49. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná zatížila své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť zcela opomněla vypořádat žalobcovu žádost o odstranění tvrdosti zákona.

V. Závěr a náklady řízení

50. Pro konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalované zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Napříště bude povinna (1) zohlednit žalobcem prokázané doby pojištění získané na Slovensku v období od 1. 4. 1994 do 31. 12. 1994; (2) zohlednit a procesně správně uchopit žádost žalobce o dorovnávací přídavek a (3) vypořádat žalobcovu žádost o odstranění tvrdosti zákona.

51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů ve smyslu advokátního tarifu, tedy 2 x 4 620 Kč a 2 x 450 Kč dle § 7 bod 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 140 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně, tj. o 2 129,40 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 269,40 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

53. K námitce žalované uplatněné ve vyjádření k žalobě, podle níž žalobci s ohledem na bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2017 (podle databáze judikatury Nejvyššího správního soudu jde však o rozsudek ze dne 5. 1. 2017), č. j. 1 Azs 334/2016- 29, nenáleží náhrada nákladů řízení za úkon převzetí a přípravy zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, krajský soud uvádí, že nejde o ustálený judikaturní závěr Nejvyššího správního soudu.

54. Z pozdějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 9 As 447/2017-26, naopak plyne, že závěr vyslovený v žalobkyní uvedeném rozsudku představuje menšinový názor, přičemž Nejvyšší správní soud běžně náhradu za uvedený úkon přiznává. Krajský soud se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací devátého Za správnost vyhotovení: Bc. V. L. 10 64 Ad 8/2026 senátu Nejvyššího správního soudu uvedenou v bodech 54 až 57, kde obsáhle vysvětluje, že se jedná o odlišná jednání, a tedy i odlišné způsoby přípravy zastoupení. „Skutečnost, že zástupce zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá proto sama o sobě vliv na nárok zastoupeného v případě úspěchu ve sporu na náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před správním soudem.“ Krajský soud proto úspěšnému žalobci přiznal i náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení.

55. Žalovaná nemá v souladu s § 60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 28. května 2026 JUDr. Tereza Kučerová v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.