65 A 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: O. D. bytem zast. JUDr. Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem Nerudova 1190/3, Třebíč proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: Kraj Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, čj. KUJCK 31633/2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „vyvlastnitel“ či „OZNŘ“) se domáhala odnětí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parc. č. XA, XB, XC, XD a XE (oddělen z pozemku parc. č. XF) v k. ú. X, a to za účelem uskutečnění stavby obchvatu označené jako „II/405 Okříšky, obchvat až po křižovatku se silnicí I/23“ jako veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury. Městský úřad Dačice (dále jen „vyvlastňovací úřad“) posoudil žádost vyvlastnitele a výrokem I.1. rozhodnutí ze dne 7. 10. 2025, čj. DACI/22906/25/OSÚ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl tak, že podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“) se vlastnické právo ke shora uvedeným pozemkům odnímá a přechází na vyvlastnitele. Výrokem I.2. určil, že vyvlastnitel je povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění do 4 let od právní moci výroku I.1. rozhodnutí. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění stanovil jednorázovou peněžní náhradu pro žalobkyni ve výši 57 200 Kč.

2. Vyvlastňovací úřad dospěl k závěru, že je naplněna podmínka existence účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, konkrétně dle § 17 odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pozemních komunikacích“), neboť stavba obchvatu je stavbou silnice II. třídy a uvedené ustanovení vyvlastnění za účelem výstavby silnic umožňuje. Podmínku existence veřejného zájmu považoval rovněž za splněnou, a to jednak z důvodu obecného vymezení silnic jakožto staveb veřejně prospěšných dle § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jednak s ohledem na vymezení stavby obchvatu jako stavby veřejně prospěšné v rámci územně plánovací dokumentace. Převahu veřejného zájmu nad zachováním práv vyvlastňované pak úřad shledal zejména ve snížení transitní dopravy přes centra přilehlých obcí, propojení silniční sítě či v posílení dopravní infrastruktury ve vztahu k plánované dostavbě jaderné elektrárny Dukovany.

3. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného nyní žalobkyně brojí žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Domáhá se, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I.1 a I.2. prvostupňového rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně navrhuje zrušit též prvostupňové rozhodnutí v rozsahu výroků I.1 a I.

2. II. Shrnutí žaloby II.A Neprokázání veřejného zájmu ve vztahu k rozsahu vyvlastnění 4. Žalobkyně v prvé řadě namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nesprávné posouzení podmínek vyvlastnění podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění.

5. Žalovaný dle jejího názoru neprokázal veřejný zájem ve vztahu ke konkrétnímu rozsahu vyvlastnění. V odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl důvody nezbytnosti vyvlastnění pozemků žalobkyně, ani důvody, pro které pozemky vyvlastňuje v napadeném rozsahu. Současně neuvedl, z jakých důvodů nelze bez zásahu do pozemků žalobkyně stavbu realizovat, jaký je přesný funkční význam pozemků pro stavbu, ani proč nebylo možné zvolit šetrnější řešení oproti plnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Tento nedostatek se podle žalobkyně projevuje zejména ve vztahu k pozemku parc. č. XE. U tohoto pozemku nebyla dle žalobkyně dostatečně vysvětlena nezbytnost zásahu ani jeho dopad na zbývající část původního pozemku.

6. Závěr žalovaného, že výstavba silnice II. třídy splňuje podmínky stanovené podle § 17 odst. 2 zákona o vyvlastnění není podle žalobkyně pravdivý. Nikde není uvedeno, že by stavba předmětné silnice souvisela se stavbou komunikace uvedené v zákonném výčtu veřejně prospěšných staveb. Žalobkyně je přesvědčená, že se jedná o běžnou komunikaci II. třídy, která nesplňuje podmínku veřejného zájmu ze zákona, nýbrž musí být správním orgánem prokázán; ten však dle žalobkyně prokázán nebyl.

7. Napadené rozhodnutí současně zaměňuje obecný význam stavby za prokázání veřejného zájmu na konkrétním zásahu do konkrétního vlastnického práva. Takový postup je v rozporu s § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění i s ustálenou judikaturou správních soudů. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, čj. 10 As 365/2021-94, ze kterého dovozuje, že veřejný zájem musí být ve vyvlastňovacím řízení prokázán nejen ve vztahu k vyvlastnění samotnému, ale i ve vztahu k jeho konkrétnímu rozsahu. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, čj. 8 As 187/2016-51, dle kterého i tam, kde je účel vyvlastnění dán zvláštním zákonem, je třeba poměřovat převahu veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. II.B Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 8. Ve vadách shrnutých v předchozím bodě, tedy v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, z jakých skutkových a právních důvodů je právě zvolený rozsah vyvlastnění nezbytný a přiměřený, resp. proč nebylo možné sledovaného účelu dosáhnout jinak, šetrněji a s menším zásahem do jejího vlastnického práva, spatřuje žalobkyně nepřezkoumatelnost rozhodnutí. II.C Nedostatky kontraktačního procesu 9. Žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínky dle § 5 zákona o vyvlastnění, který stanoví povinnost vyvlastnitele pokusit se před podáním žádosti o vyvlastnění získat práva k pozemku smlouvou.

10. V prvé řadě nesprávně považoval za dostačující zaslání návrhu smlouvy a znaleckého posudku, aniž se zabýval tím, zda šlo o reálný, poctivý a materiálně způsobilý pokus o smluvní nabytí práv. Dle žalobkyně bylo třeba zkoumat také kvalitu kontraktačního postupu, srozumitelnost nabídky, její podklad a to, zda vyvlastnitel skutečně usiloval o dohodu, nebo pouze vytvořil podmínky pro následné vyvlastnění. Správní orgány podle žalobkyně nezkoumaly, zda návrh smlouvy ze dne 21. 8. 2024 umožňoval žalobkyni seznat rozsah požadovaného převodu, zejména ve vztahu k oddělované části pozemku parc. č. XF. Správní orgány zejména nezjišťovaly, zda po zaslání návrhu smlouvy proběhla jakákoli skutečná jednání směřující k dosažení dohody.

11. Za významné žalobkyně považuje též to, že původní znalecký posudek neodpovídal požadavkům účinných oceňovacích předpisů, a proto vyvlastňovací úřad vyžádal jeho aktualizaci. Jakmile však správní orgán připustil, že původní znalecký podklad nabídky byl problematický, měl se zabývat tím, zda proběhlý kontraktační proces mohl založit splnění podmínky dle shora uvedeného ustanovení. Bylo třeba zvažovat, zda po vyhotovení aktualizovaného posudku a souvisejícího navýšení obvyklé ceny neměla žalobkyně dostat novou reálnou možnost uzavřít smlouvu.

12. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2021, čj. 1 As 176/2019-53, ze kterého dovozuje, že správní soud je povinen v řízení o přezkumu výroku o vyvlastnění zkoumat také případné vady kontraktačního procesu před zahájením vyvlastňovacího řízení, a to včetně vad znaleckého posudku, z něhož vycházela nabídková kupní cena. II.D Obcházení režimu výkupů dle zákona č. 416/2009 Sb.

13. Žalobkyně namítá, že žalovaný bez potřebného skutkového ověření odmítl její námitku, dle které v projednávané věci může docházet k účelovému obcházení zákonného režimu dobrovolných výkupů pozemků pro dopravní infrastrukturu.

14. V rámci vyvlastňovacího řízení poukázala na to, že při výkupech obdobných pozemků státem či státními investory je používán režim dle § 3b zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby“), dle kterého je výkupní cena násobena koeficientem 8, zatímco v posuzované věci vyvlastnitel coby kraj nabízel podstatně nižší plnění. V souvislosti s tím namítla, že po vyvlastnění dochází k účelovým převodům pozemků z vyvlastnitele na Ředitelství silnic a dálnic s. p. (dále jen „ŘSD“), čímž je obcházeno uvedené ustanovení zákona o urychlení výstavby.

15. Žalovaný námitku odmítl s tím, že jde o jiné právní vztahy, které mu nepřísluší hodnotit, čímž rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení zákonnosti vyvlastnění. Bylo namístě přinejmenším ověřit, zda k takovým převodům docházelo, jakých pozemků se týkaly a zda nešlo o systémově provázaný postup.

16. I tuto námitku žalobkyně spojuje s otázkou, zda kontraktační proces proběhl poctivě. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2024, čj. 5 As 221/2023-50, kde soud rozlišil mezi smluvní kupní cenou podle § 3b zákona o urychlení výstavby a náhradou za vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, současně však vyložil, že smyslem uvedeného ustanovení je motivovat k dobrovolnému nabytí práv. Ke stejnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl i v rozsudku ze dne 24. 1. 2024, čj. 9 As 1/2024-37, kde vyložil, že koeficient 8 je nástrojem podporujícím dobrovolný výkup. Námitku obcházení zákona, resp. jím daného účelu, proto nebylo možné pominout. II.E Bagatelizace vad znaleckého posudku 17. Žalobkyně namítá, že žalovaný pochybil, když bez dostatečné analýzy aproboval znalecký posudek jako použitelný podklad kontraktačního procesu.

18. Žalovaný výslovně připustil, že znalec pracoval s pojmy tržní ocenění majetku a tržní hodnota, ačkoli pro účely vyvlastnění měla být stanovena obvyklá cena. Tento rozpor přesto označil za nevýznamný, což považuje žalobkyně za nepřijatelně zjednodušující přístup. Jestliže správní orgán sám identifikoval pojmovou a metodickou nejasnost znaleckého podkladu, nemohl ji následně překlenout tvrzením, že znalec ve skutečnosti postupoval správně. Tím nahrazoval chybějící jednoznačnost posudku vlastní interpretací.

19. Správní orgány se dále spokojily s obecným tvrzením, že znalec použil porovnání s pěti prodeji zemědělských pozemků, aniž by podrobněji přezkoumaly, proč byly vybrány právě tyto srovnávací případy, zda byly skutečně srovnatelné povahou, polohou a časem, a zda nebyly opomenuty jiné relevantní převody v dotčeném území nebo v bezprostředně souvisejícím dopravním koridoru.

20. Vyvlastňovací úřad vedle toho sám shledal potřebu aktualizace znaleckého posudku z důvodu novelizace oceňovacích předpisů, čímž implicitně potvrdil, že původní podklad pro nabízenou kupní cenu nebyl bezvadný. Přesto však správní orgány nezkoumaly, jaký dopad má tato skutečnost na zákonnost kontraktační fáze. Konkrétně se nezabývaly tím, zda po aktualizaci posudku a navýšení obvyklé ceny neměla žalobkyně dostat novou příležitost k uzavření smlouvy na základě podkladu, který byl již bez vad. Povinností žalovaného bylo důsledně posoudit, zda původní znalecký posudek představoval podklad způsobilý naplnit požadavky § 5 zákona o vyvlastnění. Pokud tak neučinil, zatížil rozhodnutí vadou nezákonnosti. II.F Nesprávné zjištění skutkového stavu 21. Žalobkyně namítá, že skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel, nemá v potřebném rozsahu oporu ve spise a vyžaduje zásadní doplnění, neboť žalovaný neprověřil její tvrzení o převodech pozemků na stát nebo ŘSD, o faktické návaznosti krajských a státních výkupů v rámci téhož dopravního řešení a o významu těchto skutečností pro posouzení předchozího pokusu o dohodu (viz bod II. D). II.G Nedostatečné vypořádání námitek vztahujících se k oddělenému pozemku parc. č. XE 22. Žalobkyně závěrem namítá, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k pozemku parc. č. XE nepřezkoumatelné a nezákonné.

23. V řízení žalobkyně namítala nedostatečné objasnění otázky, zda byl tento rozsah zásahu do pozemku parc. č. XF zahrnut již do předchozí kontraktační fáze a jaké dopady má zásah na zbývající část původního pozemku parc. č. XF.

24. Žalobkyně namítá, že OZNŘ projevila zájem o pozemek parc. č. XE až dodatečně v průběhu vyvlastňovacího řízení. OZNŘ původně hodlala vykoupit pouze čtyři pozemky. Až v posledním návrhu kupní smlouvy přibyl překvapivě i pozemek parc. č. XE, který OZNŘ nechala oddělit bez součinnosti se žalobkyní geometrickým plánem č. 1577-13/2023 ze dne 4. 6. 2024. Žalobkyně namítá, že zbývající část pozemku parc. č. XF (tj. nově XG) nebude mít přístup k veřejné komunikaci (minimálně po dobu výstavby obchvatu); ale i po jeho dokončení si lze stěží představit současné užívání této pozemní komunikace zemědělskou technikou a nákladními vozidly dopravujícími komponenty k dostavbě elektrárny Dukovany. Pozemky žalobkyně bezprostředně navazující na frekventovanou pozemní komunikaci, kterou se má obchvat Okříšek stát, nebude nejspíš možné propachtovat pro zemědělské účely kvůli zvýšené zátěži škodlivými látkami. Celý pozemek o výměře 1 419 m2 se tak dle žalobkyně stane bezcenným bez možnosti jeho využití, neboť zůstane obklopen pozemky jiných vlastníků bez přístupu k veřejné komunikaci.

25. Žalovaný uvedené námitky vypořádal pouze částečně věcně a částečně formálním odkazem na procesní koncentraci. Tím podle žalobkyně neodpověděl na to, proč je tento dílčí zásah nezbytný a přiměřený. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, čj. 10 As 365/2021-94, v němž je výslovně zdůrazněno, že veřejný zájem se musí prokazovat i ve vztahu ke konkrétnímu rozsahu vyvlastnění.

III. Vyjádření žalovaného

26. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 2026 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

27. Úvodem připomněl zásadu koncentrace řízení. Uvedl, že žalobkyně se ve svých písemných námitkách omezila na vyjádření nesouhlasu se znaleckým posudkem ze dne 5. 8. 2024, resp. jeho neaktuálností ke dni vyvlastnění. Dále požadovala určení náhrady za vyvlastnění ve výši osminásobku obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem. Namítala, že vyvlastnitel v roce 2022 stanovil cenu pro výkup pozemků pro stavbu předmětného obchvatu bez ohledu na jejich rozdílnou obvyklou cenu, zatímco v roce 2016 pro stavbu obchvatu Jihlavy vykupoval za cenu vyšší. Zároveň namítala, že vyvlastnitel nabyté pozemky přeprodává nebo bezúplatně převádí na ŘSD, čímž má docházet k obcházení zákona o urychlení výstavby. V odvolání se pak žalobkyně měla vymezit proti vyvlastnění pozemku parc. č. XE, aplikovanému účelu vyvlastnění dle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, resp. tvrdila nutnost prokázání veřejného zájmu. Dále zopakovala námitky proti vyvlastnitelem navržené výši kupní ceny, obcházení zákona o urychlení výstavby, náhrady za vyvlastnění uvedené ve znaleckém posudku a svá tvrzení o výkupních cenách pozemků v roce 2016.

28. Námitce nepřezkoumatelnosti dle žalovaného nelze přisvědčit. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že vyvlastňovací úřad se zabýval hodnocením všech zákonných podmínek přípustnosti vyvlastnění. Zejména na stranách 3 a 4 rozhodnutí jsou uvedeny závěry o nezbytnosti vyvlastnění v daném rozsahu. Žalobkyně současně v průběhu vyvlastňovacího řízení žádná tvrzení či návrhy stran možnosti dosáhnout účelu vyvlastnění jinak a šetrněji k jejím právům neuvedla, a samotný rozsah vyvlastnění nerozporovala.

29. Za nedůvodnou žalovaný považuje též námitku neprokázání veřejného zájmu ve vztahu ke konkrétnímu rozsahu vyvlastnění, resp. námitku nesprávného posouzení podmínek vyvlastnění. Odvolací námitka směřovala pouze proti podmínce vyvlastnění dle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, tj. proti podmínce existence veřejného zájmu na dosažení konkrétního účelu vyvlastnění. Vyvlastňovací úřad se prokázáním existence veřejného zájmu podrobně zabýval a dovodil jej jednak z § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jednak z příslušné územně plánovací dokumentace. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil, že označení stavby jako veřejně prospěšné samo o sobě neznamená existenci veřejného zájmu, poukázal zde však též na závěry vyvlastňovacího úřadu ohledně významu plánované stavby obchvatu spočívajícího v odvodu tranzitní dopravy z centra obce Krahulov a městysu Okříšky či na význam stavby ve vztahu k plánované dostavbě jaderné elektrárny Dukovany.

30. Nezbytný rozsah vyvlastnění je dle žalovaného dostatečně prokázán obsahem územního rozhodnutí, resp. skutečností, že vyvlastňovaný pozemek se nachází v trvalém záboru stavby tak, jak je tímto rozhodnutím vymezena. V daném případě navíc nelze pochybovat o tom, že odkloněním tranzitní dopravy z centra Krahulova a Okříšek dojde minimálně ke snížení hlukové zátěže a prašnosti a ke zvýšení bezpečnosti obyvatelstva v těchto obcích, přičemž zároveň dojde ke zkvalitnění spojení mezi Jihlavou a Třebíčí. Skutečnost, že se jedná o silnici II. třídy a není tedy vyloučeno, že se na ní budou pohybovat také cyklisté či zemědělská technika, nijak nesnižuje obecnou prospěšnost stavby.

31. Poměření veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění se zachováním práv žalobkyně žalovaný provedl, a to i nad rámec uplatněných námitek. V odůvodnění uvedl, že základem pro úvahu o převaze veřejného zájmu nad zájmem vyvlastňované je předpoklad, že vyvlastňovaná své zájmy specifikuje. Pokud tak neučinila, lze se domnívat, že předmětem jejího zájmu je vlastnictví pozemku jako takové. V daném případě žalobkyně žádný konkrétní zájem na zachování svých dosavadních práv nespecifikovala. Žalovaný proto mohl souhlasit se závěrem vyvlastňovacího úřadu, že veřejný zájem s ohledem na popsaný význam stavby převažuje nad individuálním zájmem vyvlastňované, a že i tato podmínka vyvlastnění tedy byla splněna.

32. Za důvodnou žalovaný dále nepovažuje námitku, dle níž měl nesprávně redukovat podmínku předchozího pokusu o dohodu na pouhou formální nabídku, ani námitku ohledně bagatelizace vad znaleckého posudku. Vyvlastňovací úřad zkoumá, zda byla v rámci negociačního řízení dodržena příslušná ustanovení zákona o vyvlastnění a zákona o urychlení výstavby. V této souvislosti se zabývá tím, zda aktivita vyvlastnitele svědčila o jeho skutečném zájmu na uzavření dohody a nejednalo se o snahu pouze formálního charakteru. Co se týče návrhu kupní ceny, vyvlastnitel byl v rámci negociačního řízení vázán pouze zákonem o vyvlastnění, jehož § 5 odst. 1 písm. a) stanoví, že vyvlastnitel je povinen k návrhu smlouvy předložit znalecký posudek, podle kterého navrhl vyvlastňované cenu za získání potřebných práv k pozemkům. Pokud vyvlastnitel coby územní samosprávní celek, na nějž se nevztahuje § 3b odst. 1 zákona o urychlení výstavby, navrhne kupní cenu vyšší, než jak byla stanovena znaleckým posudkem, činí tak z vlastní vůle a vyvlastňovacímu úřadu nepřísluší hodnotit konkrétní částku, kterou navrhl.

33. Závěr žalobkyně o tom, že původní znalecký posudek bez jeho aktualizace nebyl způsobilým podkladem kontraktační fáze a nebyla tak splněna podmínka podle § 5 zákona o vyvlastnění, považuje žalovaný za chybný. Znalecký posudek přiložený k žádosti o vyvlastnění vadný nebyl, a tudíž nebyl vadný ani kontraktační proces. Aktualizaci znaleckého posudku vyžaduje vyvlastňovací úřad z úřední povinnosti, jelikož v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vyvlastnění se náhrada za vyvlastnění určuje na základě oceňovacího předpisu účinného v době rozhodování o vyvlastnění. Samotná aktualizace znaleckého posudku provedená z důvodu změny v oceňovacím předpisu s kontraktačním procesem žádnou souvislost mít nemůže, natož aby tím bylo potvrzeno, že původní podklad nabídky kupní ceny nebyl bezvadný, jak tvrdí žalobkyně.

34. Pokud jde o námitku obcházení režimu výkupů podle zákona o urychlení výstavby a námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, setrvává žalovaný na tom, že správní orgány se vždy v konkrétním řízení zabývají konkrétním případem, přičemž v průběhu posuzovaného vyvlastňovacího řízení bylo prokázáno splnění všech zákonných předpokladů pro rozhodnutí včetně požadavků stanovených zákonem o vyvlastnění a zákonem o urychlení výstavby. Nic nenasvědčuje tomu, že by kontraktační proces neproběhl poctivě či že by podmínka pokusu o dohodu měla být naplněna pouze zdánlivě. Správním orgánům nepřísluší zabývat se případnými právními vztahy vyvlastnitele se třetími osobami. Žalobkyně současně svá tvrzení neopřela o žádné konkrétní důkazy, přičemž takto obecně uplatněnou argumentací nebylo možno se zabývat, i kdyby k posuzování podobných skutečností žalovaný povolán byl. Žalovaný dodal, že řádné zjištění skutkového stavu neznamená povinnost zjišťovat a ověřovat veškeré okolnosti a tvrzení účastníků řízení.

35. Za nedůvodnou označil žalovaný i námitku vztahující se k oddělenému pozemku parc. č. XE. Převážnou část námitek žalobkyně předložila až v odvolání, přičemž přesto se žalovaný s uvedenou námitkou vypořádal přezkoumatelně na str. 3 napadeného rozhodnutí. Za kvalifikovaný návrh na uzavření dohody je nutné ve smyslu § 5 zákona o vyvlastnění považovat dopis vyvlastnitele ze dne 21. 8. 2024, v němž byl uveden i oddělovaný pozemek. Žalovaný poznamenal, že tento pozemek byl vymezen v geometrickém plánu a uveden v návrhu kupní smlouvy. Námitky týkající se dopadu vyvlastnění pozemku parc. č. XE žalobkyně předložila až v odvolání, tudíž opožděně podle § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Žalovaný uvádí, že tyto námitky mohla žalobkyně uvést již dříve, nejpozději při ústním jednání. Žalovaný se vyjádřil k nezohlednění negativních dopadů vyvlastnění na oddělený pozemek tak, že žalobkyně uvedla pouze hypotetické úvahy. Podle žalovaného nedochází k takovému zmenšení pozemku, které by vedlo ke ztrátě možnosti jeho dosavadního způsobu využití.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení – vyvlastnitele

36. OZNŘ ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 2026 taktéž navrhla podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

37. K námitce neprokázání veřejného zájmu ve vztahu k rozsahu vyvlastnění OZNŘ uvedla, že na základě § 9 zákona o pozemních komunikacích je jakožto kraj vlastníkem silnic II. a III. třídy, které se na jeho území nacházejí. Propojení silnice II/405 Okříšky a silnice I/23 umožní vyvedení silnice II/405 ze zastavěného území městyse Okříšky a obce Krahulova, čímž bude umožněno výrazněji regulovat tranzitní dopravu přes centrum těchto obcí. Stavba obchvatu je dále součástí hlavní návozové trasy pro dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, po které budou přepravovány nadrozměrné a těžké komponenty. Navržené řešení je v souladu s koridorem stanoveným v Zásadách územního rozvoje Kraje Vysočina. Trasa vede v koridoru určeném pro dopravní a technickou infrastrukturu a je vedena jako veřejně prospěšná stavba. V § 17 zákona o vyvlastnění nejsou silnice rozlišovány podle tříd, jedná se o veškeré silnice, a tedy jsou i silnice II. třídy veřejně prospěšné.

38. OZNŘ napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné nepovažuje. Poukázala na to, že trasa obchvatu využívá současnou silnici III/40513, která bude rozšířena na parametry silnice II. třídy, čímž dojde jen k nezbytnému dotčení okolních pozemků, mezi nimiž jsou i pozemky žalobkyně. Jelikož dochází k rozšiřování stávající silnice, jedná se o nejvýhodnější řešení, které co nejméně zasahuje do vlastnických práv třetích osob. Ani sama žalobkyně neuvedla žádné jiné konkrétní rozumné řešení, které by pro potřebný účel mohlo být realizováno, a s nímž by se měl žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádat. Pro stavbu obchvatu bylo vydáno územní rozhodnutí, proti němuž žalobkyně nijak nebrojila.

39. Nedostatky v kontraktačním procesu OZNŘ neshledává. Nejednalo se o pouhou formální nabídku. Podrobný rozbor kontraktace vyplývá ze žádosti o vyvlastnění. K prokázání průběhu vyjednávání OZNŘ v případě potřeby navrhuje výslech svědka Ing. V. Ch., zaměstnance Krajského úřadu Kraje Vysočina, který jednání vedl. Dále uvedl, že kupní cena pozemku nebyla stanovena na základě znaleckého posudku předloženého k žádosti o vyvlastnění ani podle aktualizovaného znaleckého posudku. Vzhledem k vysokému počtu dotčených vlastníků pozemků stanovilo zastupitelstvo Kraje Vysočina jednotnou výkupní cenu pozemků nutných pro stavbu obchvatu Okříšek na základě kupních cen pozemků u obdobných obchvatů. Změna výše ceny ve znaleckém posudku tudíž neměla žádný vliv na nabízenou kupní cenu. Kupní cena schválená zastupitelstvem přitom byla několikanásobně vyšší než cena stanovená v aktualizovaném znaleckém posudku. Nebyl tedy důvod k zaslání nové kupní smlouvy. Cena stanovená aktualizovaným znaleckým posudkem nadto byla použita pouze pro stanovení náhrady za odejmutí vlastnického práva v řízení o vyvlastnění.

40. K námitce obcházení režimu výkupů podle zákona o urychlení výstavby uvedl, že veškeré jím vybudované obchvaty jsou k dnešnímu dni v jeho vlastnictví a nedošlo tedy k jejich převodu na státní organizace, které při výkupu pozemků využívají koeficient 8. Stavba obchvatu je spolufinancována ze Státního fondu dopravní infrastruktury, podle jehož podmínek ani není možné převádět stavbu či pozemky do vlastnictví třetích osob. Dodal, že žalobkyně neuvedla jediný konkrétní případ, který by mohl vzbuzovat dojem možného obcházení režimu výkupů.

41. S namítanou bagatelizací vad znaleckého posudku OZNŘ nesouhlasí. Znalecký posudek nesloužil jako podklad pro stanovení kupní ceny pozemku v kontraktační fázi, nýbrž jako podklad pro stanovení náhrady za vyvlastnění pozemku. Aktualizovaný znalecký posudek byl vyhotoven z toho důvodu, že po zahájení vyvlastňovacího řízení došlo k aktualizaci oceňovací vyhlášky. Navíc došlo jen k nepatrné změně, která na výši nabízené kupní ceny, která byla mnohonásobně vyšší, nemohla mít žádný vliv.

42. Pozemek parc. č. XE byl podle OZNŘ do kontraktační fáze zahrnut, i když později než ostatní pozemky. Umístění silnice se nijak nezměnilo, pouze bylo nutné ji oproti původnímu plánu rozšířit, a tudíž zabrat i větší část z pozemku žalobkyně. Nové dopady ovšem rozšíření podle OZNŘ nemá a zůstaly i stejné možnosti užívání pozemku.

V. Replika žalobkyně

43. Žalobkyně uvedla, že koncentrace řízení nezbavuje správní orgán povinnosti prokázat všechny zákonem stanovené podmínky vyvlastnění. Žalobkyně nevnáší v soudním řízení nové skutkové verze věci. Namítá, že správní orgány neunesly své zákonné břemeno při prokazování veřejného zájmu, nezbytného rozsahu vyvlastnění a splnění podmínky předchozího pokusu o dohodu, což je obrana plně přípustná.

44. Žalovaný i OZNŘ dle názoru žalobkyně opakují obecná tvrzení o dopravním významu obchvatu. Ta však sama o sobě neprokazují veřejný zájem na konkrétním vyvlastnění konkrétních pozemků žalobkyně v konkrétním rozsahu ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Zopakovala žalobní argumentaci v tom směru, že z napadeného rozhodnutí se nepodává, proč je nutné zasáhnout právě do jejích práv v daném rozsahu, proč nebylo možné účelu dosáhnout šetrněji, a jakým konkrétním způsobem správní orgány poměřily tvrzený veřejný zájem se zachováním jejího vlastnického práva. Žalovaný ve svém vyjádření přitom fakticky potvrzuje, že poměřování zájmů neprovedl, když uvádí, že žalobkyně svůj individuální zájem nespecifikovala, a proto mohl uzavřít, že veřejný zájem převažuje. Veřejný zájem navíc nelze podle žalobkyně prokazovat označením stavby za veřejně prospěšnou nebo či jejím zahrnutím do územně plánovací dokumentace.

45. Argumentací ohledně umístění pozemku v trvalém záboru stavby či ohledně vymezení v územním rozhodnutí žalovaný zákonem požadované posouzení pouze nahrazuje odkazem na jiný podklad. Skutečnost, že určitý pozemek byl zahrnut do trvalého záboru sama o sobě neprokazuje, že právě takový zásah je nezbytný ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Skutečnost, že se žalovaný i vyvlastnitel shodují na dodatečném zahrnutí pozemku parc. č. XE, dokládá, že rozsah zásahu nebyl od počátku ustálen, a bylo tudíž povinností správních orgánů vysvětlit důvody pro rozšíření. Ničeho takového ovšem napadené rozhodnutí podle žalobkyně neobsahuje.

46. V otázce naplnění požadavků § 5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění se vyjádření žalovaného a OZNŘ dostávají do podstatného rozporu. Žalovaný tvrdí, že vyvlastnitel mohl navrhnout cenu vyšší, než jaká vyplývala ze znaleckého posudku, a že tak činil z vlastní vůle. OZNŘ však výslovně uvádí, že kupní cena nebyla stanovena na základě znaleckého posudku předloženého k žádosti o vyvlastnění ani podle jeho aktualizace, nýbrž byla stanovena jednotně zastupitelstvem kraje podle cen u obdobných obchvatů. Takovým postupem OZNŘ zpochybnila splnění § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění. Jestliže zákon požaduje, aby k návrhu smlouvy byl předložen znalecký posudek, podle kterého byla cena navržena, nelze tento požadavek obejít tím, že bude znalecký posudek jen formálně přiložen, zatímco skutečné určení nabídky proběhne jiným mechanismem. Uvedenou otázku žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyřešil a nynější vyjádření OZNŘ tuto vadu zvýrazňuje.

47. U odděleného pozemku parc. č. XE je vada ještě zřetelnější. Žalovaný považuje za rozhodné, že dopisem ze dne 21. 8. 2024 byl dostatečně popsán předmět převodu a že byl přílohou i geometrický plán a návrh kupní smlouvy. Odkazem na uvedené podle žalobkyně žalovaný nahrazuje řádnou právní úvahu. V řízení mělo být zkoumáno, zda byl předmět převodu vymezen určitě, zda byl geometrický plán skutečně součástí kvalifikovaného návrhu, zda od takového návrhu vůbec začala běžet zákonná lhůta, a zda OZNŘ ve vztahu k tomuto pozemku vedl skutečný pokus o dohodu, nikoli jen formální doplnění již běžícího procesu. Napadené rozhodnutí podle žalobkyně nic z uvedeného neřeší. Žalovaný vypořádal zahrnutí odděleného pozemku formalisticky.

48. Výtku žalovaného týkající se nerozlišování mezi kupní cenou v kontraktační fázi a náhradou za vyvlastnění považuje žalobkyně za účelovou. Žalobkyně namítá, že v kontraktační fázi nebylo řádně osvědčeno splnění § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění a že při stanovení náhrady nebyly náležitě posouzeny dopady vyvlastnění na zbývající část původního pozemku. Uvedenou námitku žalovaný podle žalobkyně pouze přeznačil za jinou, čímž se ovšem vady rozhodnutí neodstraňují.

49. Žalovaný i vyvlastnitel se snaží minimalizovat význam pozemku parc. č. XE tvrzením, že jde jen o malou výměru a že se poměry fakticky nemění, což ovšem není skutkovým zjištěním. Správní orgány byly povinny zjistit a odůvodnit, zda oddělení části původního pozemku neovlivní užívání zbývající části, nezhorší její přístupnost, nesníží její hospodářskou využitelnost a neprojeví se na její hodnotě. Žalovaný pouze uzavřel, že při takovém rozsahu zásahu nelze ztrátu dosavadního způsobu využití předpokládat. Pokud § 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění požaduje, aby náhrada odpovídala majetkové újmě vzniklé v důsledku vyvlastnění, nelze dopady na zbytek pozemku odbýt úvahou, že se jim jeví jako nevýznamné.

50. OZNŘ dále doplňuje skutková tvrzení, a to například o tom, že obchvaty nepřevádí na státní organizace či že podmínky financování převod vylučují. Žalobkyně v reakci na to předložila darovací smlouvu uzavřenou v souvislosti s realizací zákona o urychlení výstavby za účelem stavby obchvatu Pelhřimova a kupní smlouvou týkající se komunikace ve Žďáru nad Sázavou VI. Právní hodnocení krajského soudu 51. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

52. Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť s takovým postupem vyjádřili účastníci řízení souhlas, resp. se k dotazu soudu nevyjádřili. Účastníci současně byli obeznámeni se všemi listinnými důkazy obsaženými v soudním i správním spisu a měli možnost se k těmto listinám vyjádřit.

53. Žaloba není důvodná. VI.A Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 54. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť důvodnost této námitky by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

55. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

56. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že z odůvodnění nevyplývá, proč je zvolený rozsah vyvlastnění nezbytný a přiměřený, resp. proč nebylo možné účelu vyvlastnění dosáhnout jinak a šetrněji.

57. Na straně 4. prvostupňového rozhodnutí vyvlastňovací úřad uvedl, že „nezbytný rozsah vyvlastnění dle 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění je dostatečně prokázán rozhodnutím o umístění stavby, které vydal Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a. stavebního řádu dne 14.06.2022 pod č.j. KUJI 52439/2022 (právní moc ze dne 15.07.2022) kterým byla shora uvedená stavba dopravní infrastruktury umístěna navyvlastňovaných pozemcích. Stavba je dle citovaného rozhodnutí umísťována v koridoru stanoveného v Zásadách územního rozvoje Kraje Vysočina (ve znění aktualizací č. 1, 2, 3, 5, 6, 7 a 8.), kde je vymezen koridor pro umístění nové stavby v šíři 80 m (bod 87 b.3) a současně je tento koridor vymezen pro veřejně prospěšnou stavbu DK27 (bod 151 b a 152 b). Nezbytný rozsah vyvlastnění byl dále zpřesněn, když byl z pozemku parc. č. XA (dle územního rozhodnutí) oddělen pozemek parc. č. XD, a z pozemku parc. č. XB (dle územního rozhodnutí) oddělen pozemek parc. č. XC, a z pozemku parc. č. XF (dle územního rozhodnutí) oddělen nejprve pozemek parc. č. XB, a v rámci vyvlastňovacího řízení ještě pozemek parc. č. XE (geom. plán č. XA je součástí spisu). Vyvlastňované pozemky se nachází v trvalém záboru stavby „11/405 Okříšky, obchvat až po křižovatku se silnicí 1/23", jak je vymezena v územním rozhodnutí, a z tohoto důvodu u nich nepřichází v úvahu jiné omezení vlastnického práva než odnětí vlastnického práva k vyvlastňovaným pozemkům.“ 58. Z citované pasáže odůvodnění vyplývá, že dle vyvlastňovacího úřadu je vyvlastnění v daném rozsahu nezbytné s ohledem na obsah rozhodnutí o umístění stavby, kterým byla stavba umístěna na pozemky žalobkyně. Úřad poukázal rovněž na to, že pro účely stavby byly odděleny předmětné pozemky žalobkyně (parc. č. XD, XC, XB a XE) z pozemků parc. č. XA, XB a XF, kdy právě takto oddělené pozemky jsou nyní předmětem vyvlastnění. Upřesnil též, že vyvlastňovaný pozemek se nachází v trvalém záboru stavby, jak byla územním rozhodnutím vymezena. S ohledem na tyto skutečnosti uzavřel, že jiný způsob omezení vlastnického práva žalobkyně nepřichází v úvahu.

59. Krajský soud je toho názoru, že přezkoumatelné důvody, pro které vyvlastňovací úřad považoval za nezbytné přistoupit přímo k odnětí vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům, resp. pro které napadený rozsah vyvlastnění považoval za nezbytný ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné. Jejich věcným posouzením, resp. posouzením podmínek vyvlastnění, se bude krajský soud s ohledem na obsah žalobní argumentace zabývat v další části odůvodnění.

60. Krajský soud závěrem dodává, že ani v obecné rovině neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné či jinak nedostatečně odůvodněné. Je zřejmé, na základě jakých ustanovení, jakého skutkového stavu a jak žalovaný rozhodoval, jak hodnotil skutečnosti sdělené žalobkyní a jaké závěry o nich učinil. Žalovaný dostatečně zjistil stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech a zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, potřebné podklady pro rozhodnutí si opatřil. Napadené rozhodnutí tedy může být podrobeno soudnímu přezkumu v rozsahu uplatněné žalobní argumentace. VI.B Neprokázání veřejného zájmu ve vztahu k rozsahu vyvlastnění 61. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle které nebyly splněny podmínky dle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění.

62. Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění platí, že je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

63. Podle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení.

64. Z dikce citovaných ustanovení plyne, že při přezkumu přípustnosti vyvlastnění je v rámci vyvlastňovacího řízení třeba zabývat se tím, I) zda je dán účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem, II) zda veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného a III) zda se vyvlastnitel pokusil získat práva pro uskutečnění účelu vyvlastnění dohodou či jiným způsobem. Dále je nutno posoudit, IV) zda vyvlastnění není požadováno ve větším rozsahu, než který je k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem nezbytný.

65. V prvé řadě je nutno upozornit, že úkolem žalovaného není prokazovat „veřejný zájem na vyvlastnění“, jak žalobkyně v žalobě tvrdí. Splnění podmínek vyvlastnění je povinen prokazovat vyvlastnitel, tj. OZNŘ. Zjištění skutkového stavu a jeho právní hodnocení mj. stran naplnění podmínky existence veřejného zájmu na dosažení účelu vyvlastnění a posouzení převahy tohoto veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv vyvlastňované, pak bylo primárně úkolem vyvlastňovacího úřadu. Žalovaný pouze jeho závěry v rámci instančního dozoru v návaznosti na odvolání žalobkyně přezkoumával.

66. Účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem správní orgány shodně dovozují z § 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, který umožňuje omezení nebo odnětí vlastnických práv k pozemku za účelem realizace stavby silnice na něm. Žalobkyně uvedené v žalobě zpochybňuje a nesouhlasí s právním výkladem tohoto ustanovení tak, jak jej provedly správní orgány.

67. Podle § 17 odst. 2 písm. a) citovaného zákona platí, že podle zvláštního právního předpisu lze odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě potřebným k uskutečnění výstavby, opravy, úpravy, modernizace nebo rekonstrukce dálnice, silnice, místní komunikace I. třídy, jejich součástí, příslušenství nebo staveb souvisejících.

68. Žalobkyně uvedené ustanovení vykládá tak, že účel vyvlastnění není dán, neboť má jít o stavbu silnice II. třídy, zatímco citované ustanovení předpokládá vyvlastnění pouze pro silnice I. třídy. S tímto výkladem právní normy se krajský soud neztotožňuje. Dle § 5 zákona o pozemních komunikacích platí, že silnice se podle svého určení a dopravního významu rozdělují do těchto tříd: a) silnice I. třídy, která je určena zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu, b) silnice II. třídy, která je určena pro dopravu mezi okresy, c) silnice III. třídy, která je určena k vzájemnému spojení obcí nebo jejich napojení na ostatní pozemní komunikace.

69. Citované ustanovení § 17 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích předpokládá, že lze vyvlastnit práva k pozemkům potřebným k uskutečnění výstavby silnice, a to bez rozlišování příslušné třídy. Tzn. že vyvlastnit práva k pozemkům lze pro výstavbu silnice I., II. i III. třídy. Pouze se doplňuje, že v citovaném ustanovení užitý obrat „I. třídy“ se vztahuje výlučně k pojmu místní komunikace, což znamená že vyvlastnit práva k pozemkům lze pouze pro výstavbu místní komunikace I. třídy, a nikoliv tříd nižších (II. až IV., viz § 6 citovaného zákona).

70. Žalobkyně zcela obecně zpochybnila i závěr vyvlastňovacího orgánu o tom, že je dán veřejný zájem na dosažení zákonného účelu, který převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobkyně. Žalobkyně má za to, že obchvat (silnice II. třídy) bude univerzální a ničím výjimečnou silnicí II. třídy, která nesplňuje podmínky veřejného zájmu. S takto obecně formulovanou námitkou nemůže krajský soud než nesouhlasit. Vyvlastňovací úřad identifikoval veřejný zájem na výstavbě obchvatu dle názoru krajského soudu dostatečným způsobem. Uvedl, že záměr výstavby obchvatu je zanesen jako veřejně prospěšná stavba v Zásadách územního rozvoje Kraje Vysočina a taktéž v územních plánech jednotlivých obcí. Uvedl, že výstavbou obchvatu dojde k vyvedení silnice ze zastavěného území městyse Okříšky a obce Krahulov, co omezí tranzitní dopravu přes centrum těchto obcí. Dále zhodnotil, že jde o páteřní silniční síť, což vyplývá z její dopravní významnosti. Současně se stavba realizuje i z důvodu posílení dopravní infrastruktury ve vztahu k plánované dostavbě jaderné elektrárny Dukovany. Oproti tomu obecné tvrzení žalobkyně, že jde ničím výjimečnou silnici, s jejímž obchvatem nemůže být spojen veřejný zájem, nemůže shora uvedené jakkoliv zpochybnit.

71. Převahu veřejného zájmu na stavbě obchvatu nad zachováním vlastnického práva žalobkyně vyvlastňovací úřad shledává v omezení transitní dopravy přes centra přilehlých obcí, propojení silniční sítě či v posílení dopravní infrastruktury pro účely dostavby jaderné elektrárny Dukovany (srov. stranu 4 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný k tomu doplnil, že základem úvah o převaze veřejného zájmu nad zájmem soukromým je to, jakým způsobem vyvlastňovaná své soukromé zájmy specifikuje. Nespecifikuje-li je, lze vyjít z toho, že předmětem jejího zájmu je vlastnictví pozemků jako takové. Žalobkyně přitom své zájmy nespecifikovala. Žalovaný se proto ztotožnil se závěrem vyvlastňovacího úřadu, že veřejný zájem s ohledem na shora uvedené okolnosti převažuje nad soukromým zájmem žalobkyně na vlastnictví pozemků.

72. Krajský soud v postupu správních orgánů neshledal vad. Žalobkyni lze jistě přisvědčit v tom, že i tam, kde je účel vyvlastnění dán zvláštním zákonem, je třeba poměřovat převahu veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného (srov. žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, čj. 8 As 187/2016-51). Takové poměření zájmů však správní orgány provedly. Správně přitom vycházely z toho, že žalobkyně má zájem na zachování vlastnického práva k pozemkům jako takovým, neboť jinak své zájmy nevymezila. Dospěly přitom k závěru, že vyvlastnitelem tvrzené okolnosti stran veřejné prospěšnosti stavby svědčí o převaze veřejného zájmu nad soukromým zájmem žalobkyně v podobě zachování vlastnického práva k pozemkům, a přistoupily tak k odnětí tohoto práva.

73. Žalobkyně svou argumentací spojuje podmínku převahy veřejného zájmu s naplněním poslední ze shora uvedených podmínek, tedy s podmínkou vyvlastnění pouze v nezbytném rozsahu. Tvrdí, že v napadeném rozhodnutí chybí konkrétní vazba mezi tvrzeným veřejným zájmem a rozsahem zásahu do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům, resp. že z odůvodnění není patrné, proč veřejný zájem vyžaduje právě plný zásah do jejích práv, a právě k jejím pozemkům, nikoli zásah šetrnější.

74. Jak již bylo shora vyloženo, vyvlastňovací úřad shledal nezbytnost odnětí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům zejména ve skutečnosti, že se dané pozemky nachází v trvalém záboru stavby obchvatu tak, jak byla rozhodnutím o umístění stavby vymezena. Součástí správního spisu jsou podrobné nákresy, ze kterých je patrné, že stavba silnice a její příslušenství pokryje celé pozemky žalobkyně, které byly pro tyto účely odděleny z pozemků parc. č. XA, XB a XF. Ze spisové dokumentace rovněž plyne, že stavba využívá i současnou silnici III. třídy, která se již nachází na hranici pozemků parc. č. XC a XD, a tuto rozšiřuje na parametry silnice II. třídy, jak byla vyvlastnitelem naplánována. Z podkladů (projektové dokumentace) se dále podává i to, že stavba pozemní komunikace pokryje i pozemky parc. č. XA, XB a XE, na nichž bude silnice II. třídy nově vybudována.

75. Krajský soud proto neshledal, že by v napadeném rozhodnutí absentovala konkrétní vazba mezi veřejným zájmem na stavbě silnice v plánované podobě a rozsahem zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů bylo přistoupeno k odnětí vlastnického práva žalobkyně k pozemkům. Blíže žaloba závěry správních orgánů nenapadá a soud se proto jejich přezkumem podrobněji nezabýval.

76. Za přiléhavý krajský soud nepovažuje odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, čj. 10 As 365/2021-94. V této věci Nejvyšší správní soud aplikoval své závěry vyřčené již v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, čj. 6 As 171/2020-66, publ. pod č. 4118/2021 Sb. NSS, v němž se zabýval vyvlastňovacím řízením, v rámci kterého však sám vyvlastňovaný poukazoval na existenci dvou alternativních tras, po kterých mohla připravovaná stavba obchvatu dle projektové dokumentace vést. Svou argumentací se již v rámci vyvlastňovacího řízení domáhal vysvětlení, proč bylo nutné silnici vést právě přes jeho pozemek, resp. proč nebylo možno zvolit jiné, reálně proveditelné řešení, které by do jeho práv nezasahovalo vůbec nebo mírněji. Nejvyšší správní soud vytkl žalovanému krajskému úřadu, že tyto argumenty vyvlastňovaného nijak nevypořádal, a krajskému soudu, že tuto vadu řízení nezhojil. Za dostatečný nepovažoval pouhý odkaz na územně plánovací dokumentaci, když ani z té nevyplývalo, proč nebylo zvoleno jiné ze dvou dalších variantních řešení. Rozhodnutí krajského úřadu v tomto ohledu shledal nepřezkoumatelným.

77. V posuzované věci je však situace jiná. Žalobkyně v rámci jednání o uzavření smlouvy s vyvlastnitelem, v průběhu vyvlastňovacího řízení, ani nyní v žalobě na žádné reálné alternativní řešení stavby sama nepoukázala. Pouze zcela obecně namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, proč nebylo možno účelu vyvlastnění dosáhnout šetrněji nebo jiným způsobem. Vyvlastňovací úřad je povinen posoudit, zda je vyvlastnění navrhováno v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění (§ 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Nelze však dovozovat, že by vyvlastnitel měl povinnost domýšlet všechny myslitelné způsoby omezení vlastnického práva pro dosažení účelu vyvlastnění, a tyto negativně vypořádávat (tj. zdůvodňovat, proč takový způsob nepřichází v úvahu), aby tyto jeho úvahy následně vyvlastňovací úřad hodnotil ve svém rozhodnutí. Takovou povinnost zákon vyvlastniteli ani vyvlastňovacímu úřadu neukládá. Jinak by tomu bylo, pokud by se jiného (mírnějšího) způsobu omezení svých práv, například v podobě uzavření nájemní smlouvy, žalobkyně domáhala v rámci kontraktačního procesu, případně námitkami uplatněnými v průběhu vyvlastňovacího řízení. V takovém případě by bylo na vyvlastniteli, aby prokázal, proč navrhovaný postup pro zamýšlený účel vyvlastnění nepostačuje, a na vyvlastňovacím úřadu tyto důvody přezkoumatelně zhodnotit. Takto však žalobkyně v posuzované věci nepostupovala. Vyvlastnitel (OZNŘ) od počátku usiloval o odkup (tj. převod vlastnického práva) předmětných pozemků, přičemž žalobkyně proti tomuto rozsahu vyvlastnění nijak nebrojila. Pouze se domáhala vyšší náhrady za takové odnětí vlastnického práva, resp. též alternativně navrhovala odkup celého pozemku parc. č. XF o původní výměře 1 504 m2, což OZNŘ odmítla, neboť pro účely výstavby silnice II. třídy bylo nezbytných pouze 85 m2 (viz geometrický plán).

78. Krajský soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že v rozsahu žalobní argumentace neshledal pochybení správních orgánů při posuzování splnění podmínek vyvlastnění dle shora uvedených ustanovení zákona o vyvlastnění. VI.C Nedostatky kontraktačního procesu 79. Žalobkyně namítla, že žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínky podle § 5 zákona o vyvlastnění.

80. Podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému. Pokud se doručuje do ciziny, platí, že dnem doručení je třicátý den ode dne, kdy vyvlastnitel odeslal návrh na uzavření smlouvy prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

81. Dle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění platí, že žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení musí obsahovat kromě náležitostí stanovených zvláštním právním předpisem zejména doložení skutečností nasvědčujících tomu, že byly splněny podmínky pro vyvlastnění (§ 3 až 5).

82. Pokud jde o soudní přezkum naplnění podmínky vyvlastnění v podobě pokusu o smluvní získání práv k pozemku, Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 3. 6. 2026, čj. 2 As 62/2026-41, vyložil, že „jeho předmětem není podrobné posuzování postupu vyvlastnitele. Jak správně poukázal krajský soud, vyvlastnitel v řízení o vyvlastnění nevystupuje v postavení správního orgánu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má pokus o dohodu s vyvlastňovaným povahu soukromoprávní kontraktace (rozsudky NSS ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 72/2015-67, č. 3365/2016 Sb. NSS, ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 As 52/2016-39, nebo ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 As 180/2014-64). Co se týče postupu vyvlastnitele v „předvyvlastňovací“ fázi, lze u něj posuzovat pouze to, zda vyvlastňovanému nepředložil toliko formální nabídku obcházející smysl a účel zákona o vyvlastnění. Jinými slovy jde o to, zda lze nabídku vyvlastnitele považovat za vážně míněnou (rozsudky NSS ze dne 19. 6. 2024, č. j. 2 As 249/2023-58, nebo ze dne 7. 11. 2024, č. j. 1 As 211/2024-65). Pokud by nabídka nebyla míněna vážně, nebylo by možné považovat za splněnou podmínku stanovenou v § 5 odst. 1 větě první zákona o vyvlastnění. Formálně vzato by se sice vyvlastniteli skutečně nepodařilo uzavřít smlouvu s vyvlastňovaným, jak uvádí text tohoto ustanovení, nicméně stalo by se tak právě z důvodu, že vyvlastnitel reálně o uzavření dohody vůbec neusiloval. Vyvlastnitel by tedy obcházel zákon a z takového jednání by pak nemohl těžit tím, že by požadovaná práva získal ve vyvlastňovacím řízení.“ 83. V posuzované věci je z obsahu správního spisu zřejmé, že důvodem neuzavření smlouvy nebyla excesivně nízká nabídková cena. Vyvlastnitel zaslal v rámci dopisu ze dne 21. 8. 2024 žalobkyni návrh kupní smlouvy spolu se znaleckým posudkem ze dne 5. 8. 2024, č. 2427-86- 2024-D, vypracovaným znalcem T.D.. Znalcem určená kupní cena předmětných pozemků (označená jako náhrada za vyvlastnění), stanovená dle ceny obvyklé, představovala částku ve výši 55 600 Kč. Vyvlastnitel žalobkyni v kupní smlouvě ovšem nabídl odkup předmětných pozemků za kupní cenu stanovenou dohodou ve výši 200 Kč/m2, tj. za částku ve výši 317 800 Kč. Vyvlastnitelem nabídnutá kupní cena tedy zhruba šestinásobně převyšovala kupní cenu určenou znaleckým posudkem. Žalobkyně však nabídku nepřijala, neboť se domáhala stanovení kupní ceny dle znaleckého posudku, vynásobené koeficientem 8 ve smyslu § 3b odst. 1 písm. a) zákona o urychlení výstavby (požadovala 444 800 Kč, viz její vyjádření ze dne 21. 11. 2024).

84. Snahu vyvlastnitele o uzavření smlouvy nelze označit za toliko formální také s ohledem na celkový průběh kontraktační fáze. Ze správního spisu vyplývá, že vyvlastnitel oslovil žalobkyni s nabídkou na odkup pozemků již v roce 2019 (8. 7. 2019), a to za kupní cenu 150 Kč/m2. Se žalobkyní jednal i dále po uplynutí lhůty pro přijetí návrhu. Vyvlastnitel opakovaně za účelem odkupu pozemků oslovil žalobkyni, a to dopisy ze dne 20. 2. 2020, ze dne 12. 6. 2023 a ze dne 27. 9. 2023. V rámci dopisu ze dne 21. 8. 2024 se vyvlastnitel obrátil na žalobkyni s nabídkou vtělenou do shora popsané kupní smlouvy, tentokrát již s upozorněním, že pozemky žalobkyně jsou potřebné jako trvalý zábor pro realizaci stavby obchvatu dle vydaného územního rozhodnutí, přičemž nedojde-li k uzavření navrhované kupní smlouvy do 90 dnů od doručení návrhu, bude vyvlastnitel nucen přistoupit k podání žádosti o vyvlastnění. Současně žalobkyni upozornil na možnost předložení vlastního znaleckého posudku vyhotoveného za účelem ocenění pozemků. Dopisem ze dne 11. 11. 2024 žalovaný žalobkyni upozornil na blížící se konec lhůty k uzavření kupní smlouvy. Součástí správního spisu je dále sdělení žalobkyně, nadepsané „Vyjádření k návrhu kupní smlouvy o prodeji pozemků p. č. XE, XA, XB, XC a XD v katastrálním území X“, doručené vyvlastniteli dne 22. 11. 2024 a následnou reakci vyvlastnitele ze dne 5. 12. 2024.

85. Z výše uvedeného je zřejmé, že vyvlastnitel s žalobkyní před podáním žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení ohledně možnosti uzavřít kupní smlouvu jednal, přičemž sdělil svůj postoj k jejímu protinávrhu a námitkám. Jeho postup tak nelze označit za pouhé formální zaslání smlouvy a znaleckého posudku, jak žalobkyně tvrdí. Krajský soud přitom neshledal potřebným podrobněji přezkoumávat shora uvedené dokumenty po obsahové stránce, neboť žalobkyně jejich obsah svými žalobními námitkami podrobněji nenapadá.

86. Pokud jde o namítané nedostatečné posouzení splnění podmínky dle § 5 zákona o vyvlastnění žalovaným, žalobkyně svou argumentaci ponechala ve zcela obecné rovině. Je pravdou, že ve vyvlastňovacím řízení je třeba zkoumat i kvalitu a průběh kontraktačního procesu. Žalobkyně však kontraktační proces svými námitkami v průběhu vyvlastňovacího řízení či odvoláním nijak konkrétně nesporovala, a nečiní tak ani nyní v žalobě. Krajský soud proto rovněž pouze obecně uvádí, že hodnocení vyvlastňovacího úřadu a žalovaného v odůvodnění rozhodnutí považuje za odpovídající zákonem stanoveným požadavkům. Tvrdí-li žalobkyně, že správní orgány nezjišťovaly, zda po zaslání návrhu proběhla jakákoli jednání k dosažení dohody, neuvádí již, zda postupem správních orgánů bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv a případně jakým způsobem. Krajský soud nemůže argumentaci za žalobkyni domýšlet a dotvářet tak obsah žalobních námitek, proto nemohl napadené rozhodnutí v tomto ohledu podrobněji hodnotit. Ze shora uvedených skutečností je však zcela patrné, že k jednání za účelem uzavření smlouvy došlo.

87. Doplňuje se, že obsah návrhu kupní smlouvy byl taktéž dostatečně určitý, aby žalobkyně mohla seznat navrhovaný rozsah odkupů, a to včetně nově vymezeného pozemku parc. č. XE.

88. Lze uzavřít, že jakkoliv judikatura Nejvyššího správního soudu (viz shora citovaný rozsudek ze dne 3. 6. 2026, čj. 2 As 62/2026-41) připouští přezkum nabídkové ceny, takový přezkum je namístě pouze v situaci, kdy může být zjištění o excesivně nízké nabídkové ceně nepřímým důkazem toho, že nabídka vyvlastnitele nebyla vážně míněná a byla učiněna pouze formálně s cílem obejít podmínku dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. V posuzované věci je však s ohledem na popsané skutkové okolnosti vyloučeno, že by vyvlastnitel učinil nabídku pouze formálně s cílem obejít zákon.

89. Nedůvodná je rovněž námitka, dle které žalobkyně měla dostat novou možnost uzavřít s vyvlastnitelem kupní smlouvu z důvodu, že v průběhu vyvlastňovacího řízení došlo ke změně (aktualizaci) obsahu znaleckého posudku. Z obsahu správního spisu plyne, že k aktualizaci znaleckého posudku došlo mj. v návaznosti na podnět žalobkyně, která ve svých námitkách ze dne 8. 7. 2025 správně namítla, že náhrada za vyvlastnění se stanoví dle stavu ke dni vydání rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, přičemž znalecký posudek D. ze dne 5. 8. 2024 byl vyhotoven dle oceňovacího předpisu ve znění před jeho novelou účinnou od 1. 1. 2025. Aktualizovaným znaleckým posudkem D. ze dne 6. 8. 2025, č. XA, byla stanovena náhrada za vyvlastnění předmětných pozemků žalobkyně ve výši 57 200 Kč.

90. Popsaná aktualizace znaleckého posudku nemohla mít na kontraktační fázi žádný vliv. Obecně lze uvést, že judikatura správních soudů striktně rozlišuje mezi znaleckým posudkem vyhotoveným pro účely určení kupní ceny nabízené vyvlastnitelem v rámci pokusu o uzavření kupní smlouvy před podáním žádosti o vyvlastnění, a posudkem, kterým je určena náhrada za vyvlastnění v rámci vyvlastňovacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2021, čj. 1 As 176/2019-53). Z časového hlediska pokus vyvlastnitele o uzavření smlouvy proběhl v době před novelou oceňovacího předpisu. Finální nabídku na uzavření kupní smlouvy vyvlastnitel učinil v rámci dopisu ze dne 21. 8. 2024, tedy před datem 1. 1. 2025, kdy nabyla účinnosti předmětná novela. Znalecký posudek přiložený k nabídce na uzavření smlouvy tak v tomto ohledu nebyl stižen žádnou vadou. V kupní smlouvě pak vyvlastnitel nadto navrhl kupní cenu několikanásobně vyšší, než jak vyplývala ze znaleckého posudku. Nelze tak dovozovat možný zásah do práv žalobkyně. Lze dodat, že i kdyby skutečně znalecký posudek vypracovaný pro účely stanovení nabídkové ceny trpěl nějakými vadami, vyvlastnitel dlouhodobě činil reálné kroky směřující k tomu, aby k převodu vlastnického práva došlo smluvně, a ne na základě rozhodnutí o vyvlastnění. V jeho postupu, který je správní soud oprávněn posuzovat pouze omezeně, neboť v řízení nevystupuje jako správní orgán, krajský soud neshledal pochybení. S ohledem na tyto skutečnosti pak nelze přisvědčit ani zcela obecně uplatněné námitce, dle které měly správní orgány v návaznosti na aktualizaci znaleckého posudku zvažovat, zda žalobkyně neměla dostat novou reálnou možnost uzavřít smlouvu.

91. Závěrem krajský soud uvádí, že pro účely posouzení žalobní námitky bylo možné učinit dostatečná skutková zjištění z obsahu správního spisu, a neshledal proto nezbytným provádět vyvlastnitelem navržený důkaz výslechem svědka V.Ch., zaměstnance Krajského úřadu Kraje Vysočina. VI.D Obcházení režimu výkupů podle zákona č. 416/2009 Sb.

92. Žalobkyně dále nesouhlasí s vypořádáním její námitky ohledně možného obcházení zákonného režimu dobrovolných výkupů pozemků pro dopravní infrastrukturu, konkrétně stran obcházení koeficientu 8 při určování kupní ceny pro výkup pozemků podle § 3b odst. 1 písm. a) zákona o urychlení výstavby.

93. Podle § 3b odst. 1 písm. a) zákona o urychlení výstavby platí, že získávají-li se potřebná práva podle § 3a koupí, sjednává se v kupní smlouvě kupní cena ve výši ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 8 v případě pozemku s výjimkou stavebního pozemku. Podle odst. 7 písm. a) uvedeného ustanovení pak platí, že odstavce 1 až 6 se použijí na získávání potřebných práv podle § 3a, je-li jejich nabyvatelem Česká republika nebo právnická osoba zřízená zákonem nebo zřízená nebo založená státem, vůči níž je stát ovládající osobou.

94. Ve vyjádření k návrhu na vyvlastnění ze dne 8. 7. 2025 i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla, že vyvlastnitel nabyté pozemky přeprodává nebo bezúplatně převádí na ŘSD, což lze zjistit z registru smluv. Tím má docházet k obcházení zákona o urychlení výstavby a okrádání vlastníků pozemků, neboť kdyby pozemky vykupovalo přímo ŘSD, byla by za výkup pozemků vyplácena cena ve výši osminásobku obvyklé ceny dle znaleckého posudku. Dále žalobkyně poukázala na možnost krajů čerpat dotace na výkup pozemků pro výstavbu silnic.

95. Vyvlastňovací úřad argumentaci žalobkyně označil za obecnou a bez vztahu k projednávané věci. Žalovaný k této odvolací námitce uvedl, že oba úřady se zabývají pouze touto konkrétní věcí, kdy lze uzavřít, že vyvlastnitel splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro vydání rozhodnutí o vyvlastnění. Dodal, že správním orgánům nepřísluší zabývat se jinými právními vztahy vyvlastnitele s naznačenými subjekty. Navíc dle jeho názoru žalobkyně své tvrzení neopřela o žádné důkazy a pouze obecně odkázala na registr smluv. Takto povšechně uplatněnou námitkou se proto nemohl podrobněji zabývat.

96. Krajský soud v postupu správních orgánů neshledal pochybení. Předně lze souhlasit s tím, že žalobkyně neuplatnila žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by plynulo, že v nyní posuzované věci má vyvlastnitel v úmyslu nabyté pozemky v budoucnu převádět na třetí osobu. Současně nenavrhla žádné důkazy tato tvrzení prokazující. Krajský soud dále nesdílí názor žalobkyně, že by na takovém postupu měl mít vyvlastnitel jakýkoli zájem. V posuzované věci vyvlastnitel – coby kraj – pozemek nabývá za účelem výstavby silnice II. třídy. Vlastníkem silnic II. a III. třídy jsou právě kraje (srov. § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Z ničeho tak nelze dovodit, že by záměrem vyvlastnitele měl být převod pozemku do vlastnictví státu, který je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy. ŘSD má pouze právo s dálnicemi a silnicemi I. třídy hospodařit (srov. § 9a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Dle náhledu krajského soudu tak nelze žalobkyni přisvědčit v tom, že by správní orgány rezignovaly na své povinnosti, pokud nedoplňovaly skutková zjištění ve vztahu k námitce možného obcházení předmětného ustanovení zákona o urychlení výstavby, nadto uplatněné žalobkyní ve zcela obecné podobě.

97. Důvodná není ani obsahově takřka totožná námitka (uplatněná pod bodem 6. žaloby), dle které zjištěný skutkový stav nemá oporu ve spise a vyžaduje doplnění, neboť žalovaný tvrzení žalobkyně ohledně převodů pozemků na stát či ŘSD neprověřil. Úkolem vyvlastňovacího úřadu bylo zejména posoudit, zda vyvlastnitel splnil všechny zákonem stanovené podmínky vyvlastnění, což v projednávané věci učinil. Žalovaný pak jeho závěry přezkoumal v rozsahu podaného odvolání. Správní orgán je povinen postupovat tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Není však povinen sám vyhledávat důkazy za účelem prověření každé skutečnosti, kterou účastník řízení namítne, vysvětlí-li, z jakých důvodů nemůžou mít případná nová skutková zjištění na posuzovanou věc vliv. Taková úvaha z napadeného rozhodnutí vyplývá a krajský soud proto v postupu správních orgánů neshledal vad.

98. Krajský soud nespatřuje žádnou spojitost mezi žalobní argumentací a odkazovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2024, čj. 5 As 221/2023-50, a ze dne 24. 1. 2024, čj. 9 As 1/2024-37. Žalobkyně z nich dovozuje, že je nutno rozlišit mezi kupní cenou podle § 3b zákona o urychlení výstavby a náhradou za vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, či že smyslem daného ustanovení zákona o urychlení výstavby je motivovat dobrovolné nabytí práv. S těmito závěry nemá krajský soud důvod nesouhlasit. Ve vazbě na ně však nelze bez dalšího dovozovat, že by vyvlastňovací úřad či žalovaný v projednávané věci jakkoli pochybili. Jak již bylo shora vyloženo, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví není krajský soud oprávněn žalobní argumentaci za žalobkyni jakkoli dotvářet. Vzhledem k tomu, že žaloba žádná konkrétní a individualizovaná tvrzení o pochybení správních orgánů v tomto ohledu neobsahuje, nemohl se krajský soud námitkou podrobněji zabývat. Lze pouze dodat, že Nejvyšší správní soud v bodech 37 a 38 odůvodnění rozsudku čj. 5 As 221/2023-50 potvrzuje, že zákon o urychlení výstavby umožňuje za užití daného koeficientu navýšit nabídkovou cenu v rámci jednání o uzavření smlouvy před zahájením vyvlastňovacího řízení. Je tomu tak proto, aby byli potenciálně vyvlastňovaní motivováni k uzavření smluv se státem či jím zřízenou organizací o převodu práv k pozemkům potřebným pro výstavbu dopravní, vodní či energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací ve vlastnictví státu. Nejvyšší správní soud pak výslovně potvrdil, že za takovou organizaci zřízenou státem, na kterou by se dané ustanovení vztahovalo, nelze považovat obec. Stejné závěry lze bezpochyby aplikovat i na případ, kdy vyvlastnitelem je kraj, jakožto jiný druh územního samosprávného celku.

99. Závěrem krajský soud uvádí, že neprovedl důkaz žalobkyní předloženými smlouvami (kupní smlouvou ze dne 30. 1. 2023 a darovací smlouvou ze dne 10. 10. 2024), neboť s ohledem na shora uvedené závěry nemohou přinést žádná pro věc významná skutková zjištění. Žalobkyně ostatně ani netvrdí, jaké podstatné skutečnosti mají z navržených důkazů vyplynout, když pouze uvádí, že se jedná o smlouvy uzavřené v souvislosti s realizací zákona o urychlení výstavby za účelem stavby obchvatu Pelhřimova a komunikace ve Žďáru nad Sázavou. Krajský soud nemůže tvrzení o možném zásahu do veřejných subjektivních práv žalobkyně domýšlet. VI.E Bagatelizace vad znaleckého posudku 100.Krajský soud se dále zabýval námitkami ohledně bagatelizace vad znaleckého posudku, který vyvlastnitel přiložil k nabídce na uzavření kupní smlouvy před podáním žádosti o vyvlastnění.

101. Žalovaný dle žalobkyně nesprávně označil za nevýznamný rozpor spočívající v tom, že znalec ve znaleckém posudku pracoval s pojmy tržní ocenění majetku a tržní hodnota, ačkoli pro účely vyvlastnění měla být stanovena obvyklá cena. Dále měly správní orgány pochybit, pokud nepřezkoumaly, z jakých důvodů znalec za srovnávací podklad zvolil právě pozemky uvedené v posudku a zda ty byly způsobilým srovnávacím podkladem.

102. Také těmito námitkami žalobkyně pouze obecně brojí proti postupu správních orgánů, aniž by uvedla konkrétní tvrzení o tom, z jakých důvodů měla mít jí tvrzená vada řízení za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, případně z čeho dovozuje zásah do svých veřejných subjektivních práv.

103. K takto uplatněné argumentaci lze pouze uvést, že znalec sice mohl na některých místech znaleckého posudku ze dne 5. 8. 2024, která ostatně žalobkyně ani blíže nespecifikuje, užít shora uvedených pojmů, na straně 17 posudku však stanoví obvyklou cenu pozemků ve výši 55 600 Kč, na základě které pak v závěru posudku na straně 19 určil náhradu za vyvlastnění ve stejné výši. Podrobněji žalobkyně závěry posudku nenapadá. Tím spíše nelze spatřovat pochybení žalovaného v tom, že uvedenou námitku žalobkyně odmítl. I na tomto místě je pak nutno připomenout, že znalecký posudek byl pouze povinným podkladem pro stanovení kupní ceny. Tu však vyvlastnitel v rámci nabídky na uzavření kupní smlouvy navrhl několikanásobně vyšší. I kdyby tedy skutečně znalecký posudek trpěl nějakými vadami, vyvlastnitel dlouhodobě činil reálné kroky směřující k tomu, aby k převodu vlastnického práva došlo smluvně, přičemž nabídnutou kupní cenu určenou dohodou nelze považovat za excesivně nízkou, a nelze tak dovozovat porušení § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění (srov. bod VI.C odůvodnění tohoto rozsudku).

104. Ke druhé z námitek lze dodat, že znalecký posudek je nutno považovat za jeden z důkazů, kterým vyvlastnitel prokazuje splnění podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení, resp. pro vydání rozhodnutí o vyvlastnění. Považovala-li žalobkyně srovnávací podklady posudku předloženého vyvlastnitelem za nesprávné, bylo na ní, aby v tomto ohledu konkrétní nedostatky namítla a současně prokázala. Za tímto účelem mohla zejména předložit vlastní znalecký posudek, na což byla mj. vyvlastnitelem v souladu s § 5 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění v rámci nabídky na uzavření kupní smlouvy upozorněna. Takto však žalobkyně nepostupovala. Správním orgánům tak nelze vytýkat, že se v odůvodnění rozhodnutí srovnávacím podkladem znaleckého posudku nezabývaly, když žalobkyně v tomto ohledu zůstala zcela pasivní.

105. Stran vypořádání námitky, dle které po aktualizaci znaleckého posudku v návaznosti na novelu oceňovacího předpisu měla být žalobkyni dána nová možnost uzavřít s vyvlastnitelem smlouvu mimo vyvlastňovací řízení, krajský soud odkazuje na její vypořádání shora pod bodem VI.C odůvodnění tohoto rozsudku.

106. Krajský soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že v rozsahu žalobní argumentace neshledal takové vady znaleckého posudku předloženého vyvlastnitelem, na základě kterých by bylo možné dovodit porušení podmínky dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění či jiného zákonného ustanovení. VI.F Námitky vztahující se k oddělenému pozemku parc. č. XE 107.Žalobkyně ve vztahu k oddělenému pozemku parc. č. XE namítá, že vyvlastnitel o něj projevil zájem dodatečně v průběhu vyvlastňovacího řízení. Už samotná tato námitka je nedůvodná, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že vyvlastnitel podal návrh ze dne 9. 12. 2024 na zahájení vyvlastňovacího řízení, v němž jednoznačně uvedl, že je dán veřejný zájem na vyvlastnění pozemku parc. č. XE o výměře 85 m2, jenž je vymezen geometrickým plánem.

108. Žalobkyně též namítala, že pozemek parc. č. XE byl překvapivě nově uveden až v návrhu kupní smlouvy a že jej vyvlastnitel nechal oddělit bez součinnosti se žalobkyní. I tato námitka není důvodná. Vyvlastnitel nechal zpracovat geometrický plán, který vymezoval hranice pozemku parc. č. XE o výměře 85 m2, který by byl vydělen z pozemku parc. č. XF a vznikl by až zápisem do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, kterou by nezbytně musela podepsat i žalobkyně. Na základě samotného geometrického plánu tudíž nedošlo k formálnímu oddělení pozemku parc. č. XE.

109. Krajský soud konstatuje, že vyvlastnitel skutečně v rámci návrhů na odkup pozemků v letech 2019 až 2023 neuváděl potřebu vydělení a odkupu pozemku parc. č. XE. Poprvé o tuto část pozemku parc. č. XF o výměře 85 m2 projevil zájem až dopisem ze dne 21. 8. 2024, v němž vše podrobně popsal, přiložil geometrický plán a tento pozemek parc. č. XE zahrnul do předmětu návrhu kupní smlouvy. Tento dopis znamenal relevantní počátek kontraktačního procesu, od jehož doručení počala běžet lhůta 90 dní k uzavření kupní smlouvy. Žalobkyně byla v tomto dopise upozorněna na nezbytnost převodu vlastnického práva a na přistoupení k zahájení vyvlastňovacího řízení v případě jejího odmítnutí návrhu kupní smlouvy. Krajský soud shodně se žalovaným posoudil tento dopis ze dne 21. 8. 2024 za kvalifikovaný návrh na uzavření kupní smlouvy, jehož předmětem byl vyvlastnitel následně vázán při podání návrhu na zahájení vyvlastňovacího řízení a nemohl jej překročit. Tak se ovšem nestalo. Žalobkyně byla prokazatelně hned od počátku kontraktačního procesu podle § 5 zákona o vyvlastnění informována o tom, že předmětem zájmu vyvlastnitele je i pozemek parc. č. XE. To, že dříve o něj vyvlastnitel zájem neměl, není nikterak relevantní.

110. Žalobkyně se obává, že zbývající část pozemku parc. č. XF (o výměře 1 419 m2) se po oddělení části pod parc. č. XE stane bezcennou, že ji nebude možné propachtovat pro zvýšenou zátěž škodlivými látkami, že k ní nebude přístup minimálně po dobu výstavby obchvatu a že zůstane obklopena pozemky jiných vlastníků. Krajský soud má shodně se žalovaným i OZNŘ za to, že při oddělení části pozemku o výměře 85 m2 při zachování výměry 1 419 m2 nelze vůbec uvažovat o tom, že by takový zásah mohl mít jakýkoliv zásadní vliv na dosavadní způsob využití pozemku.

111. K těmto námitkám lze ostatně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, čj. 5 As 125/2015-86, z jehož právní věty se podává, že „v souvislosti s dotčením veřejně prospěšnou stavbou dopravní (silniční) infrastruktury ve vztahu k jiným nemovitostem než těm, které jsou předmětem vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva za účelem realizace této stavby dle § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona z roku 2006 a § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, je vlastník těchto nemovitostí oprávněn uplatňovat příslušné námitky, případně připomínky v rámci řízení o návrhu příslušné územně plánovací dokumentace, v níž má být daná veřejně prospěšná stavba vymezena (s možností následné soudní ochrany dle § 101a a násl. s. ř. s.), a dále v územním a stavebním řízení (s možností následné soudní ochrany dle § 65 a násl. s. ř. s.), případně má možnost domáhat se ochrany proti nepřiměřenému obtěžování imisemi z této stavby občanskoprávní cestou. Tyto otázky však nemohou být předmětem samotného vyvlastňovacího řízení.“ Námitky o ztrátě hodnoty zbývající části pozemku parc. č. XF, o riziku jeho znečištění škodlivými látkami a omezené možnosti přístupu tak nemají místo ve vyvlastňovacím řízení.

112. Jestliže se žalobkyně dovolává § 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění a má za to, že jí měla být poskytnuta náhrada odpovídající majetkové újmě, která se u ní projeví, tj. má na mysli hypotetickou majetkovou újmu v souvislosti s tvrzeními o další nemožnosti užívat a propachtovat zbývající část pozemku parc. č. XF (tj. XG), tak jí nelze přitakat. Citované ustanovení § 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění se týká výlučně náhrady určované podle odst. 1 a 2 téhož ustanovení. Náhrada za odnětí vlastnického práva k pozemkům byla stanovena dle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o vyvlastnění. Odstavec 2 § 10 citovaného zákona potom pamatuje na případy, kdy vznikají vyvlastňovanému v souvislosti s vyvlastněním další náklady (např. se stěhováním); to není situace žalobkyně. Ve smyslu § 10 odst. 2 citovaného zákona žalobkyně ani nespecifikovala žádné účelně vynaložené náklady, které jí vzniknou v souvislosti s vyvlastněním. Citovaná ustanovení nepočítají s tím, že by se poskytovala i náhrada za příp. újmu vzniklou snížením užitné hodnoty zbývající části pozemku, který nebyl vyvlastněn celý. Sluší se doplnit, že žalobkyně v žalobě výslovně nikterak neargumentovala ani ve prospěch užití § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění ve vztahu k pozemku parc. č. XF, a proto se krajský soud nezabýval tím, zda mělo být toto ustanovení v řízení o vyvlastnění užito či nikoliv.

VII. Závěr a náklady řízení

113.Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

114. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

115. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni, neboť žádné náklady vynaložené na obranu svého práva, které jí vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, neuplatnila. Současně jí nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou by jí uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 25. června 2026 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: J. M.