66 A 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: X zast. Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem U Vršovického nádraží 873/2, Praha 10 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2026, čj. CPR-18076-3/ČJ-2026-930310- V241, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 17. 3. 2026, čj. KRPC-41251-24/ČJ-2026-020023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále též „smluvní státy“), a to na dobu jednoho roku. Doba k vycestování byla stanovena do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Počátek doby zákazu vstupu byl stanoven ode dne, kdy žalobce vycestuje z území EU a smluvních států. Žalobci byla stanovena doba k vycestování z území do dvaceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce v podané žalobě uvádí dvě námitky. Žalobce má za to, že rozhodnutí správních orgánů o době správního vyhoštění v délce 1 roku je excesivní a neodpovídá ustálené správní praxi, pročež je protiprávní. Druhá námitka spočívá v porušení práva žalobce na přítomnost tlumočníka při výslechu, neboť nebyl přítomen tlumočník do jazyka X. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobní námitky jsou totožné s odvolacími, na které již reagoval v napadeném rozhodnutí a řádně je vypořádal. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Obsah správního spisu

4. Dle úředního záznamu ze dne 16. 3. 2026, čj. KRPC-41251-1/ČJ-2026-020023, byla provedena pobytová kontrola žalobce, v rámci které žalobce předložil X biometrický cestovní doklad, ve kterém měl poslední vstupní razítko do schengenského prostoru ze dne 13. 9. 2025 přes maďarský hraniční přechod Ferihegy. Nebyl zjištěn žádný další vstup ani nebyl zjištěn žádný záznam, který by žalobce opravňoval k pobytu. Žalobce mohl pobývat na území států schengenského prostoru oprávněně do 27. 10. 2025. Ode dne 28. 10. 2025 pobýval žalobce na území ČR neoprávněně.

5. Dne 16. 3. 2026 bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Dle úředního záznamu ze dne 16. 3. 2026, čj. KRPC-41251-11/ČJ-2026-020023, správní orgán I. stupně kontaktoval tlumočníky do rodného jazyka žalobce, ovšem vzhledem k jejich časovému vytížení nebo neúspěšnému kontaktování telefonem byl ustanoven tlumočník do jazyka X. V uvedeném úředním záznamu se uvádí, že žalobce X jazyku rozumí slovem i písmem. Do protokolu o výslechu ze dne 16. 3. 2026 žalobce uvedl, že požaduje tlumočníka do jazyka X.

6. Z protokolu o výslechu vyplynulo, že žalobce přicestoval do ČR dne 6. 3. 2026 z X přes Maďarsko. Do ČR žalobce přicestoval z ekonomických důvodů za účelem práce. Vrátit se zpět do domovské země zatím nechtěl, neboť si chtěl vydělat peníze. Žalobce nečinil žádné aktivní kroky k legalizaci svého pobytového statusu. Žalobce nemá sjednané zdravotní pojištění. Finančními prostředky k vycestování disponuje. Žalobce nežije ve společné domácnosti s občanem ČR nebo Evropské unie. V X má žalobce rodiče, manželku a dvě děti. Žádný majetek v X nemá. Na území ČR nebo Evropské unie nemá žádné rodinné nebo obdobné vazby. Uvedl, že v X mu nehrozí žádné nebezpečí, důvody pobytu v ČR jsou pracovní. Sdělil, že vyhoštění pro něj bude mít pouze ekonomický dopad.

7. Dne 17. 3. 2026 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce tak, jak bylo popsáno shora. Žalobce se odvolal, přičemž jeho odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

9. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 29. 7. 2026. Žalovaný i zástupce žalobce se předem z jednání omluvili. Zástupce žalobce soudu sdělil, že žalobce se hodlá k jednání soudu dostavit. I přes toto tvrzení zástupce žalobce se žalobce k jednání nedostavil. Bylo tedy jednáno v nepřítomnosti žalobce, jeho zástupce i žalovaného. Jednání ovšem proběhlo za účasti tlumočníka z a do jazyka X, který byl ustanoven na výslovnou žádost žalobce, který trval na nařízení jednání před soudem za přítomnosti tlumočníka. Tím, že se žalobce k jednání soudu nedostavil, byly zbytečně vynaloženy náklady státu na tlumočníka.

10. Žaloba není důvodná.

11. Úvodem se sluší konstatovat, že žalobní námitky jsou obsahově víceméně totožné s námitkami odvolacími, přičemž ke všem z nich se žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřil a krajský soud se s tím zcela ztotožňuje. Krajský soud také poznamenává, že rozsah žalobních bodů předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, bod 32, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, se uvádí následující: „(…) míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (obdobně rozsudky NSS ze dne 14. 8. 2019, čj. 8 As 153/2019-39, bod 8, nebo ze dne 13. 9. 2017, čj. 7 As 208/2017-20, bod 15 a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). IV.A Námitka nepřiměřené délky doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států 12. Žalobce má za to, že správní vyhoštění s dobou zákazu vstupu na území členských států EU a smluvních států dalších území v délce jednoho roku je excesivní a neodpovídá ustálené správní praxi.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, čj. 10 Azs 181/2016-41, bod 25, uvedl, že „otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení (…)“.

15. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. 2 Azs 343/2020-21, bod 16, ve kterém se konstatuje následující: „Soud (…) nepochybí, pokud se omezí toliko na zkoumání toho, zda se správní orgány při uložení konkrétní délky zákazu vstupu na území nedopustily možného excesu či svévole (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020–40). Správní uvážení přitom musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004–92, č. 430/2005 Sb. NSS, či ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004–79). V rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 Azs 45/2019–28, dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že „zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností. Správní orgán prvního stupně pak ve svém rozhodnutí má poukázat na skutkové okolnosti případu (…), pro které uložil délku zákazu vstupu na území (…).“ 16. Z citovaných závěrů Nejvyššího správního soud je patrné, že správní orgány musí brát potaz vedle délky neoprávněného pobytu i ostatní okolnosti případu a řádně odůvodnit, z jakého důvodu dospěly k uložení správního vyhoštění v té či oné délce. V projednávané věci bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v roční délce, což má krajský soud za zcela přiměřené a odpovídající skutkovým okolnostem případu.

17. Uložení správního vyhoštění v této délce odůvodnily správní orgány zejména tím, že žalobce pobýval na území EU po dobu 140 dnů (dále než čtyři měsíce) bez jakéhokoli oprávnění k pobytu, přičemž neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu na území. Žalobce měl přitom oprávnění k pobytu na základě X víza v délce 45 dnů; vycestovat měl nejpozději dne 27. 10. 2025. Při posouzení délky správního vyhoštění bylo správními orgány přihlédnuto též ke skutečnosti, že žalobce na území ČR nepáchal žádnou trestnou činnost a se správním orgánem I. stupně spolupracoval. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že z jemu známé úřední činnosti je obdobná délka správního vyhoštění ukládána cizincům za stejnou skutkovou podstatu, a to za i podstatně kratší dobu nelegálního pobytu. Současně je z žalobcova celkového jednání v ČR zřejmé, že nerespektuje právní řád ČR (nelegální práce, absence zdravotního pojištění, nenahlášení pobytu).

18. Krajský soud odůvodnění správních orgánů obou stupňů o stanovené délce zákazu vstupu na území EU a smluvních států považuje za zcela dostačující a v souladu se zákonem. Správní orgán I. stupně délku zákazu pobytu stanovil a odůvodnil dostatečně svůj postup a úvahu. Z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že správní orgány přihlédly ke všem okolnostem případu. Jako polehčující skutečnost správní orgány vnímaly skutečnost, že žalobce se správními orgány během správního řízení spolupracoval, svého jednání litoval a šlo o jeho první prohřešek; nespáchal tu žádnou trestnou činnost. Současně ovšem žalobce pobýval na území EU a smluvních států neoprávněně od 28. 10. 2025 do 16. 3. 2026, kdy byl zjištěn příslušnou hlídkou policie, přičemž svůj pobytový status žádným způsobem nelegitimoval a neměl zatím ani v úmyslu vycestovat, jak uvedl do protokolu o výslechu ze dne 16. 3. 2026. Lze poukázat též na to, že délku správního vyhoštění bylo lze stanovit až na dobu 5 let, a i proto je uložená doba v délce 1 roku při spodní hranici zákonného rozpětí a představuje s ohledem na okolnosti daného případu především preventivní opatření. Závěr obou správních orgánů týkající se uložené délky doby zákazu vstupu na území je zcela logický a srozumitelný a uložené opatření je proto za těchto okolností zcela přiměřené. Nejedná se o žádné excesivní vybočení ze zákonného rámce. Správní úvaha se zakládá na přiléhavě popsaných okolnostech případu a není vystavěna na libovůli správních orgánů. IV.B Námitka porušení práva na tlumočení 19. Žalobce namítá, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost tlumočníka při výslechu vedeném správním orgánem I. stupně, neboť danému úkonu nebyl přítomen tlumočník do X jazyka.

20. Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

21. Podle § 16 odst. 1, věty první správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Podle § 16 odst. 3 správního řádu každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.

22. Čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod dopadá i na správní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 2 Afs 36/2007-84, č. 2539/2012 Sb. NSS). Čl. 37 odst. 4 Listiny se odráží přímo v ustanovení § 16 odst. 3 správního řádu, v němž se uvádí, že právo na tlumočníka dopadá na situace, kdy účastník neovládá jazyk, jímž se vede jednání. Právo na tlumočníka se uplatňuje za předpokladu, kdy účastník řízení musí bezprostředně komunikovat se správním orgánem a je zapotřebí jeho rychlá reakce, která ovlivní další postup v řízení, tj. zejména při ústním jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2025, čj. 4 As 288/2024-88).

23. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník řízení má právo na tlumočení do jazyka, v němž je schopen se dorozumět, nikoliv nezbytně do mateřského jazyka či úředního jazyka jeho domoviny (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2019, čj. 9 Azs 274/2019-35, a ze dne 27. 8. 2020, čj. 1 Azs 20/2020-22; oba se obdobně týkají řízení o správním vyhoštění). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, čj. 3 Azs 134/2017-17, se podává, že „zásadní podmínkou proto zůstává, aby účastníku, který prohlásí, že nerozumí jazyku, jímž se vede jednání (tzn. češtině), bylo tlumočeno do jazyka, v němž je schopen se dorozumět (v této souvislosti lze podpůrně odkázat např. na § 22 odst. 1 větu první zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nebo na § 14 větu první zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, dle kterých platí, že účastník řízení má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět).“ 24. Z uvedeného vyplývá, že je krajský soud povinen zkoumat, zda bylo žalobci tlumočeno do jazyka, jemuž je schopen porozumět v míře dostačující pro vedení správního řízení, nikoli zda bylo tlumočeno do jeho mateřského jazyka nebo do úředního jazyka státu, jehož je občanem.

25. Správní orgán I. stupně se nejdříve snažil žalobci zajistit tlumočníka do X jazyka, ovšem vzhledem k jejich časovému vytížení nebo neúspěšnému kontaktování prostřednictvím telefonu, přistoupil k ustanovení tlumočníka do jazyka X. V úředním záznamu o kontaktování tlumočníků se uvádí, že žalobce X jazyku rozumí slovem i písmem. Uvedené žalobce sdělil i na začátku výslechu, jak vyplývá z protokolu o výslechu.

26. Usnesením ze dne 16. 3. 2026 byla žalobci ustanovena tlumočnice do jazyka X, přičemž žalobce byl současně poučen o možnosti podat odvolání do 15 dnů od doručení usnesení. Žalobce uvedené usnesení téhož dne převzal a podepsal, odvolání nepodal. Z protokolu o výslechu je zřejmé, že se výslech konal za stálé přítomnosti ustanovené tlumočnice, která žalobci tlumočila veškerou komunikaci se správním orgánem I. stupně. Žalobce o její přítomnost výslovně požádal, když do protokolu uvedl: „Českému jazyku jak v psané formě, tak mluvenému slovu nerozumím, žádám o tlumočníka do X jazyka.“ Žalobce k poučení o svých právech a povinnostech na počátku výslechu uvedl: „Poučení jsem v plné míře porozuměl a nežádám dalšího vysvětlení. S tlumočnicí do X jazyka souhlasím a právního zástupce v řízení nepožaduji.“ V závěru protokolu žalobce prohlásil, že si protokol přečetl, s jeho obsahem souhlasí a nepožaduje žádných změn, oprav ani doplnění v něm. Správnost a úplnost protokolu žalobce potvrdil připojením svého podpisu. Ani později žalobce nevznesl žádné námitky.

27. Jak je uvedeno výše, správní orgán I. stupně po zjištění, že žalobce nerozumí česky a žádá o tlumočníka, mu tlumočníka poskytl, tlumočníka řádně ustanovil, a to z a do jazyka, který žalobce výslovně požadoval. Zároveň žalobce prohlásil, že s tlumočením do X jazyka souhlasí, nevznesl k tlumočení žádné námitky, nijak nevyjádřil, že by X jazyku nerozuměl, nebo by měl s porozuměním obtíže. Žalobce nebyl v právu na tlumočníka nijak zkrácen. Krajský soud konstatuje, že ani tato žalobní námitka není důvodná.

V. Závěr a náklady řízení

28. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. České Budějovice 29. července 2026 Mgr. Kateřina Bednaříková v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.